Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(17.30 hodin)
(pokračuje Renáta Zajíčková)
To znamená, že Státní zemědělský intervenční fond vyplatil Agrofertu 204 milionů korun z českého státního rozpočtu a Evropská unie tyto peníze dosud České republice neproplatila. Pokud Komise nakonec dojde k závěru, že dotace byly vyplaceny v rozporu s pravidly, účet zaplatí česká veřejná kasa. Tato situace si zaslouží parlamentní debatu. Nejde tu o politický útok na premiéra. Jde o to, že veřejnost má právo vědět, zda státní fond jedná v souladu s evropskými pravidly, nebo zda Česká republika hazarduje s veřejnými financemi. Jde o to, kdo za případné škody ponese odpovědnost.
Navrhuji proto, aby Sněmovna tento bod zařadila na program a příslušní aktéři vysvětlili, jaký je skutečný postoj Evropské komise k vyplácení dotací Agrofertu, zda Česká republika riskuje, že bude muset vyplácené prostředky vracet a dále kdo ponese odpovědnost, pokud se tak stane. Tak, to byl první bod.
Nyní bych chtěla zařadit druhý bod na jednání dnešní Sněmovny. Tak, děkuju za vynulování a pustím se tedy do načítání druhého bodu, a ten nese název Nepřiměřená složitost nostrifikačního řízení v České republice. Tento bod se týká způsobu, jakým Ministerstvo školství přistupuje k uznávání zahraničních vysokoškolských titulů, a to v situaci, kdy, zdá se, byrokratický a formalistický postup státu brání mladým lidem se plně uplatnit na pracovním trhu s uznaným zahraničním vysvědčením.
Jde o téma, které se bezprostředně týká konkurenceschopnosti českého vzdělávacího systému. Dovolte mi začít trochu šířeji. Talentovaní mladí lidé odcházejí studovat do zahraničí, do Velké Británie, Německa, do Spojených států nebo do Nizozemska. Zahraniční studium, na tom se asi shodneme všichni, rozšiřuje obzory, buduje mezinárodní sítě, kontakty, přináší znalosti, které jsou potom na pracovním trhu velikou výhodou.
Otázka ale je, co se stane, když se tito lidé chtějí vrátit zpátky do České republiky. Očekávali bychom, že Česká republika takovým lidem bude vycházet vstříc a umožní jim se plně zapojit do českého pracovního i akademického prostředí. Ovšem opak je pravdou. Místo toho jim v příliš mnoha případech hodí pod nohy byrokratický klacek v podobě nostrifikačního řízení, které je postaveno na formalismu, nikoliv na zdravém rozumu.
Jádro problému je bohužel systémové. Nostrifikační řízení v České republice je dlouhodobě postaveno na porovnávání formálních názvů titulů, nikoliv na posuzování skutečného obsahu a výstupů studia, tedy na curriculu. Vzdělávací systémy se přitom v těchto momentech výrazně liší. Britský, americký, nizozemský nebo australský systém nemají přímé formální ekvivalenty v českém systému a ani je mít samozřejmě nemohou. Porovnávat je podle názvu diplomu je intelektuálně nečestné a pro samotného občana vlastně i škodlivé. Stát by měl posuzovat, co absolvent skutečně umí a zná, nikoliv jak se jmenuje jeho titul. Takto fungují moderní evropské systémy uznávání kvalifikací. Takto funguje boloňský proces, ke kterému se Česká republika přihlásila. A takto by mělo fungovat i naše Ministerstvo školství.
Tento systémový problém má velmi konkrétní lidské dopady, které ilustruje případ absolventa americké univerzity, jehož žádost o nostrifikaci prošla řízením na několika vysokých školách i na ministerstvu a skončila u soudu, a soud dal žadateli zapravdu. Konstatoval, že ministerstvo postupovalo nezákonně, protože posuzovalo výhradně formální označení titulu, namísto skutečného obsahu studia. Přesto řízení pokračuje dál.
To není ojedinělý příběh. Je to symptom systému, který není nastaven na to, aby lidem pomáhal, ale aby je prověřoval. Dopad stávajícího přístupu je velmi konkrétní. Mladí lidé, kteří investovali roky a nezřídka i značné finanční prostředky do studia na zahraničních univerzitách a chtějí přinést své znalosti zpět do Česka, narážejí na administrativní zeď. Řízení trvají roky, někteří to vzdávají a zůstanou v zahraničí. Česká republika tak přichází přesně o ty lidi, které by měla aktivně lákat zpět. Stát, místo toho, aby jim otevřel dveře, jim hodí pod nohy svazek formulářů a pošle je k soudu.
Navrhuji proto, aby Sněmovna tento bod zařadila na program a Ministerstvo školství předložilo konkrétní návrh, jak nostrifikační proces modernizovat tak, aby byl posouzen primárně na věcném posouzení obsahu studia, nikoliv na formalismech, aby byl časově předvídatelný a odpovídal závazkům, které Česká republika přijala v rámci boloňského procesu. Česká republika nemůže na jednu stranu tleskat mladým lidem, kteří se rozhodnou studovat na světových univerzitách, a na druhou stranu jim při návratu domů postavit do cesty byrokratickou zeď, která trvá roky a končí u soudu. To není přístup státu, který myslí vážně svou vzdělávací politiku.
A třetí bod programu, který bych chtěla zahrnout do dnešního programu Sněmovny, se týká tolik skloňovaného zákazu mobilních telefonů v základních školách. Tento bod se týká návrhu vlády, zakázat používání mobilních telefonů ve školách, a to v situaci, kdy tento krok odporuje aktuálním vědeckým poznatkům a nebyl připraven v koordinaci s Ministerstvem školství a vlastně nenabízí školám ani žádné alternativní řešení.
Dovolte mi shrnout fakta. V únoru roku 2026 Ministerstvo školství rozeslalo školám metodický materiál k tomu, jak mají regulovat telefony v jednotlivých školách. Ministr Plaga opakovaně uváděl, že chce postupovat na základě dat a odborných stanovisek. V polovině května ministerstvo provedlo šetření na 5 441 školách. A výsledek? 93 procent základních škol má pravidla pro mobily zakotveny ve školním řádu. Národní ústav duševního zdraví plošné zákazy jako spolehlivý nástroj nedoporučil.
O pouhé týdny později premiér Babiš bez koordinace s Ministerstvem školství říká, že předloží zákon, který bude zakazovat mobily ve školách plošně a natvrdo. Ministr Plaga se o záměru dozvěděl prakticky z úst premiéra. Nikdo s ním vlastně o situaci dopředu také nejednal. Je důležité pojmenovat, co se zde skutečně odehrálo. Premiér vsadil na populistické řešení. Vsadil na strach rodičů z telefonů v rukou jejich dětí. Tento strach je pochopitelný, ale odpovědná politika na něj odpovídá řešeními, která skutečně fungují. Britská studie Smart Cools University v Birgminghamu v únoru roku 2025, zahrnující více než 1 200 dospívajících, přinesla jasný závěr. Plošné zákazy nezlepšují duševní zdraví dětí. Studie popsala efekt bumerangu, kdy žáci čas telefonu dohnali odpoledne doma s negativním dopadem na spánek. Francie zavedla plošný zákaz už v roce 2018, po šesti letech odborníci konstatují minimální dopad na závislost na sociálních sítích. Děti jednoduše doženou vše po škole.
Zákaz navíc přenáší odpovědnost na učitele, kteří budou místo výuky řešit spory o telefony s rodiči. Stát jim nepřidal místo na ukládání telefonů, nepřidal na asistenty, nezajistil program pro přestávky. Dal jim zákon a řekl, vyřešte to. Bohužel premiér tady démonizuje chytrá řešení jako taková, ale problémem přece není hardware. Problémem je software, sociální sítě navržené tak, aby byly co nejnávykovější, algoritmy optimalizované na maximální čas strávený před obrazovkou. Zakázat telefon ve škole je stejné, jako zakázat nůž, protože se jím někdo pořezal. ***
