Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Ale dnes nemůže zasahovat na trzích, na kterých přitom hospodářskou soutěž může narušovat to, jak se to jako samovolně vyvíjí, protože to můžou být trhy, kde buď existuje nějaký významný soutěžitel, který funguje jako takzvaný tvůrce ceny, nebo jde o oligopolní trhy. Čili trhy, kde je několik dominantních hráčů a jejich poměrně málo. Co tedy jsou ty možnosti, co nabízí ta novela? Možnost po sektorovém šetření, čili po šetření v tom daném sektoru neboli odvětví zasáhnout, pokud by se ukázalo, že vlastně nefunguje to férové tržní prostředí. Že ta hospodářská soutěž jako taková je svým způsobem neúčinná a to by byla i jednání, která nejsou postižitelná dnes, na které dnes nejsou nástroje A je tam jedna možnost v té naší předloze vydat opatření obecné povahy, které by mělo vést k podnícení efektivní soutěže.

Potom jsou tam možnosti stanovit kritéria, za nichž by bylo nutné prostě mít to povolení při tom spojování obchodních společností a další možnost je soutěžitelům nařídit, aby prostě opravdu byly zavedeny jasné transparentní nediskriminační standardy, aby byly poskytnuty přístupy k určitým údajům. Opět zdůrazňuji, nejde o nějaké recepty vycucané z prstu, je to inspirované zahraniční praxí, řadou zemí, kde tyto věci fungují a je tam ještě jedna klíčová věc. Osobní odpovědnost. Za uzavírání nebo organizování kartelových dohod by jednotlivcům hrozil podle novely až desetimilionový postih a pětiletý zákaz činnosti. To by samozřejmě mělo fungovat i jako prevence. Také by antimonopolní úřad mohl sankci prominout nebo ji snížit v případě, pokud by ten daný jednotlivec napomohl s objasněním deliktu.

A já na tomto příkladu toho, že prostě dnes za organizování kartelových dohod není přímo odpovědný ten jednotlivec, který to dělá, chci ukázat, že ten systém dnes zkrátka nefunguje, že když se takhle ti velcí hráči dohodnou, tak tam není cesta, jak tomu konkrétnímu člověku dát tytyty. Takhle ne, tohle je nefér. Zdražuje to lidem potom ve finále potraviny a my chceme, aby zejména základní potraviny a základní potřeby, ať už hygienické pomůcky nebo další, prostě byly dostupné. Chceme, aby u nás lidé neplatili víc, než je férové, než je srovnatelné s okolními zeměmi. A tou cestou (Předsedající: Čas, paní poslankyně.) je právě novela zákona o ochraně hospodářské soutěže. Navrhuji to jako druhý bod dnes, ten rodinný balíček jako první bod dnes. Děkuji.

Místopředsedkyně PSP Barbora Urbanová: A nyní je přihlášena paní poslankyně Moricová.

Poslankyně Michaela Moricová: Děkuji za slovo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, já také budu mluvit o horku, nicméně v trošku jiném slova smyslu, a sice o dusnu, které se tady v posledních dnech objevilo. Já bych se totiž chtěla vrátit ve svém projevu k jedné věci, která podle mě dobře dokazuje, jak dnes funguje vláda pana premiéra Andreje Babiše, když Ústavní soud předběžným opatřením řekl vládě, že má umožnit účast prezidenta republiky Petra Pavla na summitu NATO v Ankaře.

Mě na tom totiž fascinuje jedna věc, a sice nejen samotný spor mezi vládou a Hradem, ale hlavně to, že jsme se vůbec dostali do situace, kdy o takové věci musí Ústavní soud rozhodovat. Protože tady nejde ani tak o žádný protokolární detail, ale o summit NATO, o zahraniční politiku, bezpečnostní politiku. A jde o to, jak Česká republika působí navenek vůči svým vlastním spojencům.

A místo toho, aby premiér vlády udělal to, co má premiér dělat, tedy vedl vládu, držel základní institucionální respekt a dokázal říct koaličním partnerům ne, nechal celou věc dojít až ke kompetenčnímu sporu. Jinými slovy, Andrej Babiš nedokázal říct Petru Macinkovi ne, tak si raději nechal Ústavním soudem říci ano. A to je opravdu zvláštní obraz našeho premiéra, premiéra, který neumí uklidnit vlastní koalici, premiéra, který neumí udržet základní respekt mezi vládou a prezidentem, premiéra který místo politického vedení čeká, až mu hranice slušného chování vyznačí sám soud.

A tak se ptám, jak jsme se sem vlastně dostali? Jak si někdo mohl myslet, že účast prezidenta republiky na summitu NATO je vhodné téma pro koaliční trucování? Jak si někdo mohl myslet, že zahraniční reprezentace České republiky je prostor pro řešení uraženého ega jednoho ministra? A jak si premiér mohl myslet, že pokud nechá za sebe rozhodovat politiky, kteří si z institucí dělají vlastní hřiště, nebude mít dohru?

Tohle je stát. Mluvíme o ústavní instituci a o zahraniční politice. Prezident republiky není host na firemním večírku, kterého si jen tak můžete škrtnout ze seznamu pozvaných. A summit NATO není určitě prostor pro to, aby si pan ministr Macinka léčil svoje zraněné ego. Ale ať už kvůli tomu netahá Českou republiku do zbytečného ústavního sporu, protože výsledek je trapný. Andrej Babiš jako premiér České republiky vypadá velmi slabě a vláda trapně. Česká republika působí navenek jako země, která není schopna se ani dohodnout, kdo ji bude reprezentovat na summitu spojenců. A to všechno proč? Protože Andrej Babiš není schopen říct vlastním koaličním partnerům jedno velké ne. Silný premiér by to udělal, slabý premiér nechá věc vyhnít, nechá ji vyhrotit a nakonec čeká, až mu pořádek udělá Ústavní soud.

Já si tak nějak nemyslím, že tohle je úplně dobrý způsob vládnutí, v demokracii ale samozřejmě můžou existovat spory mezi vládou a prezidentem. Od toho máme ústavu, instituce a soudy. Ale zralá vláda nemá vyrábět ústavní konflikt jen proto, že nedokáže ukočírovat vlastní koaliční emoce. Stát není kořist vlády a zahraniční politika není vaše hračka. Premiér není od toho, aby se vezl za náladami Petra Macinky, ale od toho, aby vedl vládu. A v této věci Andrej Babiš nevedl, nechal se vést. Za ručičku.

A proto navrhuji bod s názvem Andrej Babiš neumí říct Petru Macinkovi ne, tak mu Ústavní soud musel říci ano. Děkuji.

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji, paní poslankyně, zapsal jsem si váš návrh na nový bod a nyní vystoupí paní poslankyně Šrámková. Tak prosím, paní poslankyně máte slovo.

Poslankyně Eva Šrámková: Já čekám na čas.

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Ano, tak prosím, pouštím vám čas.

Poslankyně Eva Šrámková: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi navrhnout zařazení nového bodu na pořad schůze. Navrhuji bod s názvem Připravenost České republiky na vlny veder a ochrana zdraví obyvatel.

Český hydrometeorologický ústav vydal pro tento víkend výstrahu před vysokými teplotami. Na řadě míst se přiblížíme ke 40 stupňů. V ohrožení je i absolutní teplotní rekord a není to výjimka, na kterou si počkáme jednou za 20 let. Takových víkendů bude přibývat. To není pozvánka k vodě, to je zdravotní riziko.

A teď budu mluvit jako lékařka. Horka zabíjí. Není to fráze, je to fakt. Data ukazují, že během vlny veder v letech 2015 a 2018 umíralo v nejhorších dnech v Česku denně zhruba o 100 lidí víc, než je obvyklé. To je počet srovnatelný s epidemií chřipky. A většina těch úmrtí se nikdy nezapíše jako úmrtí na horko. Zapíše jako selhání srdce nebo cévní příhoda. Právě proto je to riziko tak snadné přehlédnout a tak snadné podcenit.

Nejvíc ohroženi jsou senioři, malé děti, těhotné ženy a chronicky nemocní. Tedy ti, kdo se často nedokážou bránit sami. A když nepoleví ani noci a jsou tropické, tělo si neodpočine. Zátěž se sčítá den za dnem a pro člověka se srdeční nemocí to může být poslední kapka.

Představte si paní v posledním patře panelového domu. Sama bez klimatizace. Venku je 38 a v noci neklesne pod 28 a třetí den se za ní nikdo nezastaví, nikdo ji nepomůže a není jí zrovna nejlépe. To je každodenní stav.

A teď to podstatné. Na tohle riziko nemáme připravený zdravotní plán. Ano, máme adaptační strategii na změnu klimatu a to je dobře. Jenže to je převážně dokument o krajině, o vodě, o zeleni. Není to plán, jak při konkrétní vlně veder ochránit konkrétního člověka. Chybí nám systém včasné výstrahy, který spustí akci. Chybí jasné, rozdělené role, kdo komu volá, kdo otevírá ochlazovací místa, kdo zkontroluje osamělé seniory. A přesně tady je jádro problému. Ministerstvo životního prostředí má adaptaci. Ochranu zdraví by mělo mít Ministerstvo zdravotnictví a mezi nimi to propadá. Nikdo to nemá na starost.

Podívejme se ven. Madrid má plán na vlny veder přes 20 let. Barcelona otevírá stovky klimatizovaných útočišť tak, aby je měla většina obyvatel do 10 minut chůze. My zatím kropíme ulice a instalujeme pítka. To je hezké, na záchranu života to ale nestačí. Naše města ucelenou strategii až na výjimky nemají. Nejdál je zatím Praha.

Druhá věc je informování. Stát říká, že informuje, ale jak? ***