(pokračuje Jan Skopeček)

1.
Návrh zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti veřejných rozpočtů
/sněmovní tisk 90/5/ – vráceno Senátem

Senát vrátil návrh zákona s pozměňovacími návrhy. Jeho usnesení jste obdrželi jako sněmovní tisk 90/6. Informace k pozměňovacím návrhům vám byla rozeslána... (Velmi silný hluk v sále.) Vážené kolegyně, vážení kolegové, odhlasovali jsme program schůze. Ty, které nezajímá bod, který jsem právě otevřel, prosím, nechť odpustí jednací síň, ale není tady slyšet vlastního slova. V pravé části sálu to platí prosím taky. Jestli můžu poprosit, utište se. Prosím i členy vlády. Opravdu neslyším vlastní slovo. Prosím, abychom mohli pokračovat ve sněmovním tisku 90/5. (Poslanci se stále neztišili. Vzájemně hlasitě diskutují.) Tak já počkám, než někteří ze sálu odejdou a budeme moci pokračovat v důstojném projednávání sněmovního tisku.

Senát vrátil návrh zákona s pozměňovacími návrhy. Jeho usnesení jste obdrželi jako sněmovní tisk 90/6. Informace k pozměňovacím návrhům vám byla rozeslána elektronickou poštou. Vítám mezi námi pana senátora Tomáše Goláně. Prosím, aby se za navrhovatele k usnesení Senátu a k předloženým pozměňovacím návrhům vyjádřila místopředsedkyně vlády a ministryně financí Alena Schillerová. Pan senátor vystoupí následně po vás.

 

Místopředsedkyně vlády a ministryně financí ČR Alena Schillerová: Děkuju za slovo, pane místopředsedo. Vážený pane senátore, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci. (Stále silný hluk v sále. Obrací se na předsedajícího.) Děkuju, pane místopředsedo, předem.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Kolegyně, kolegové, prosím, utište se, aby paní ministryně mohla vystoupit. Děkuju.

 

Místopředsedkyně vlády a ministryně financí ČR Alena Schillerová: Děkuji. Dnes k vám budu hovořit s projevem k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti veřejných rozpočtů, už počtvrté. Nepochybuji tedy, že se jedná o tisk, jehož detaily jsou Poslanecké sněmovně dobře známy. K jeho nejdůležitějším pilířům se tedy vrátím už jenom stručně na závěr, případně v rámci následující rozpravy.

Senát nám tento tisk vrátil s několika pozměňovacími návrhy. Ráda bych se tedy právě věnovala teď konkrétně jim. Zároveň vysvětlím, proč Poslaneckou sněmovnu žádám, aby setrvala na znění, které schválila v rámci třetího čtení.

Hned na úvod chci říct jasně jednu věc. (Poslanci stále hlasitě diskutují.) Vás to nezajímá, dámy a pánové. Já vím, že to tady říkám už počtvrté, ale evidentně vás to nezajímá. Mělo by, když to je pro vás klíčový zákon. Děkuji.

Hned na úvod chci říct jasně jednu věc. Nezpochybňuji určitě dobrou vůli v Senátu a věřím, že většina pozměňovacích návrhů vznikla se snahou posílit kontrolu veřejných financí nebo zpřesnit právní úpravu, která byla navržena a poslána ze Sněmovny. Té motivaci rozumím a v podstatě ji chápu. Znovu chci říct veřejně, že debata v Senátu byla mnohem věcnější, mnohem konkrétnější a kvalifikovanější. Netýká se to samozřejmě všech senátorů, ale těch, kteří vystupovali. To jsem byla ještě nějaké dvě, možná tři hodiny na hospodářském výboru v Senátu. Ti, co tam vystupovali, si tu materii nastudovali a mluvili věcně. Toho si vážím. Bohužel – a je mi to líto – to neplatí o této Poslanecké sněmovně.

Zároveň ale platí, že u rozpočtových pravidel – byť zdaleka nejen u nich – dobrý úmysl nestačí. Rozhodující je, zda tato pravidla budou nebo nebudou fungovat v praxi. Právě tady se bohužel ukazuje rozdíl mezi sněmovní a senátní verzí. Rozpočtová pravidla nejsou zákonem, který si můžeme dovolit napsat jen na ideální časy. Naopak, jsou to pravidla, podle kterých stát funguje ve chvílích, kdy se věci nevyvíjejí podle plánu. Když připravuje státní rozpočet, když reaguje na mimořádné události, když musí zajistit bezpečnost země nebo financovat strategické investice. Právě proto musí být nejen odpovědná, ale také předvídatelná, srozumitelná a vnitřně konzistentní.

Zaznamenala jsem, že zákonodárce někdy v legislativě podléhá pokušení řešit každou obavu novou definicí, novou podmínkou nebo novým procesním krokem. Ano, každá jednotlivá změna může sama o sobě působit na první pohled rozumně. Jenže ve svém souhrnu povede k tomu, že zákon bude složitější, méně přehledný a nakonec i méně použitelný. Přesně to je důvod, proč doporučuji setrvat na sněmovní verzi, která představuje promyšlený celek, ve kterém jednotlivé změny dávají smysl ve vzájemných souvislostech. Ve sněmovní verzi, do které by senátní změny vnesly právní nejistotu... (Stále silný hluk v sále. Obrací se na předsedajícího.)

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Paní poslankyně, rozumím vám a poprosím už asi popáté kolegy a kolegyně, aby ti, kteří si chtějí povídat, opustili sál a přenesli své diskuse do předsálí, a v Poslanecké sněmovně, respektive v našem sále, jsme mohli pokračovat v důstojném projednávání této jistě důležité materie.

 

Místopředsedkyně vlády a ministryně financí ČR Alena Schillerová: Děkuji, pane místopředsedo. Uvedu několik příkladů. První se týká změn v oblasti bezpečnosti. V debatě často zaznívalo, že navrhovaná úprava poskytuje vládě příliš široký prostor pro rozhodování. Přiznám se, že s tímto pohledem nesouhlasím. Celá tato část novely totiž nevznikla proto, že by si někdo na Ministerstvu financí řekl, že chce rozvolnit rozpočtová pravidla. Vznikla proto, že zkušenosti posledních let ukázaly něco úplně jiného. Ukázaly, že bezpečnostní situace se dnes může měnit výrazně rychleji než dříve, a že stát musí být schopen reagovat ještě dříve, než nastanou krizové stavy podle ústavního zákona.

To je, prosím pěkně, zkušenost bezpečnostních institucí této země i závěr národních a mezinárodních cvičení, které Česká republika v posledních letech absolvovala. Například cvičení Obrana 2024 nebo CMX 25. Není ostatně náhodou, že příslušná změna byla připravována již za minulé vlády. Proto si nemyslím, že bychom měli vytvářet další procedury nebo nové podmínky jen proto, aby zákon působil přísněji. V bezpečnostní oblasti totiž bohužel zpravidla rozhodují hodiny a stát, který bude mít dokonale napsané předpisy, ale nebude schopen podle nich včas jednat, své občany příliš neochrání.

A právě tady se dostávám k prvnímu okruhu senátních pozměňovacích návrhů. Těm, které se snaží přesněji vymezit podmínky, za kterých může stát využít mimořádné rozpočtové nástroje. Na první pohled to může působit logicky. Jenže právo není jen o tom, co chceme napsat. Je také o tom, jak bude zákon fungovat v souvislosti s ostatními právními předpisy. Jestliže dnes jeden zákon začne používat nové pojmy, které nejsou v souladu s ostatními částmi právního řádu, vzniká nejistota a prostor pro nové výkladové spory.

Přesně to se podle mého názoru děje například u návrhu nové definice výrazně zhoršené bezpečnostní situace. Citovala jsem. Vládní návrh záměrně s pojmem zhoršená bezpečnostní situace, který odpovídá i zákonu o pravidlech rozpočtové odpovědnosti. Jenže senátní úprava zavádí nový pojem. Doplňuje jej o další neurčitá kritéria a snaží se velmi složitou bezpečnostní realitu vtěsnat do několika vět zákona. Skoro jako by snad bezpečnost státu byla matematickou rovnicí. Ne, opravdu jí není. A zákonodárce by neměl mít ambice vypsat všechny situace, které mohou nastat. Proč? Protože pokud se o to pokusíme, můžeme se skoro spolehnout, že právě ta situace, kterou jsme nepředpokládali, bude stát bez jasné právní opory. Jako právník dávám proto přednost zákonu, který používá ustálené pojmy a zachovává jejich jednotný význam napříč právním řádem. Před zákonem který přidává nové definice jen proto, že vypadají přesněji, ale ve skutečnosti budou jen zdrojem dalších sporů.

V této souvislosti se musím ohradit i proti návrhu senátorů, aby zhoršenou bezpečnostní situaci musela konstatovat Bezpečnostní rada státu. Tato změna je nadbytečná, protože úplně totéž předpokládá samotný vládní návrh. Je v něm jasně uvedeno, že výdaje lze překročit na základě návrhu opatření k zajištění bezpečnosti České republiky, připraveného Bezpečnostní radou státu v případě zhoršené bezpečnostní situace. Je to tedy právě BRZ, která bude vždy opatření vyžadující případné financování připravovat a která bude bezpečnostní situaci posuzovat.

Další oblast, kde považuji senátní návrhy za velmi problematické, jsou investice, konkrétně do dopravy. Byť i tady asi chápu motivaci Senátu – nikdo nechce, aby se z mimořádného nástroje stalo pravidlo. Jenže právě proto je úniková doložka konstruována jako ultima ratio. Tedy jako krajní řešení pro situace, kdy běžná pravidla neumožňují státu reagovat způsobem, který vyžaduje veřejný zájem. Jinými slovy, pokud by došlo ke zpoždění ve schvalování fiskálně strukturálního plánu Evropskou komisí, znemožňoval by současný zákon jakékoliv výdaje do dopravní infrastruktury. To by neměla žádná odpovědná vláda dopustit, a proto je potřeba ponechat v návrhu legislativní úpravu, která tomu předejde.

Pokud stát začneme svazovat dalšími podmínkami, například pevnou vazbou na určité procento HDP nebo dalšími procesními překážkami, může se stát, že ve chvíli, kdy ji stát skutečně bude potřebovat, nebude ji možné efektivně využít. A to by rozhodně nebylo odpovědné.

Stejně tak proti elementární logice je požadavek na předchozí projednání. Únikových doložek rozpočtovým výborem. Návrh státního rozpočtu připravuje vláda, posuzuje jej Národní rozpočtová rada, projednává jej Poslanecká sněmovna, rozpočtový výbor i jednotliví poslanci. Každý z těchto kroků má svůj význam. Pokud do tohoto procesu začneme vkládat další povinné mezistupně, nezískáme automaticky lepší kontrolu. Získáme pouze složitější proces. Prosím tedy, nezaměňujme množství procedur s kvalitou kontroly. Dobrá kontrola skutečně nespočívá v tom, kolik razítek nebo stanovisek během procesu získáme. Nemluvě o tom, že nejasný je i samotný pojem cituji předchozí projednání.

Dovolte mi také poznámku k tématu, které tady i v Senátu zaznívalo opakovaně, tedy ke zvláštnímu účtu rezervy důchodového pojištění. Přiznám se, že právě tady podle mě zaznělo nejvíc zjednodušení. Mohl totiž vzniknout dojem – a koho to zajímá, tak fakt poslouchejte – protože já si jenom myslím, že to možná není úplně pochopeno, mohl totiž vzniknout dojem, že vláda ruší jakousi finanční rezervu na důchody. Že sahá na peníze budoucích důchodců. Slyšela jsem to tady z opozičních lavic párkrát.

Nic není více vzdáleno realitě, dámy a pánové, než toto tvrzení. Důchody jsou mandatorním výdajem státu a stát za ně nese plnou odpovědnost bez ohledu na to, jakou účetní evidenci zvolíme. Debata se vede o něčem úplně jiném. O nesmyslném reziduu v zákoně, který je tam přes 20 let, možná i více. Nesmyslné a nedává smysl. A já vám to hned pokusím se vysvětlit. O tom, jestli má stát vytvářet účetní rezervu způsobem, který ve svém důsledku zvyšuje jeho zadlužení.

A tady jsem přesvědčena, že bychom měli být vůči občanům naprosto poctiví, jestliže dojde k přebytku důchodového systému, žádný důchodový účet neexistuje. To je zkratka politická. Neexistuje žádný důchodový účet. Je to přebytek, když vyberete sociální pojištění, ze kterého se platí důchody, takže když ho vyberete víc než vyplatíte na důchodech, tak jste v přebytku a obráceně v deficitu, když vyberete méně. Teď jsme po vlastně pár letech v přebytku.

A jestliže ten přebytek důchodového systému už jednou vstoupil do toho hospodaření státního rozpočtu. To znamená, vybrali jsme více na tom sociálním pojištění, než se vyplatí na důchody, tak není možné se tvářit, že někde vedle současně leží stejné peníze připravené na horší časy. To je velký omyl, dámy a pánové, velký omyl! To znamená, že ty peníze normálně se stanou součástí cash flow státu a toto nesmyslné ustanovení, které my navrhujeme zrušit, tak říká, že aby bylo možné je na ten zvláštní účet převést, musí si stát na tento převod fakticky opatřit finanční prostředky. Jinými slovy – zvýší svůj dluh. Takže aby to tam potom po roce vlastně jakoby deponoval, tak musí zvýšit svůj dluh, protože si je zase půjčí. Takže to není žádná rezerva, to je prostě nesmysl. A já nebudu prostě vám sahat do svědomí a říkám, že je to nepochopení.

A tady si dovolím jednu jednoduchou otázku na základě toho, co jsem řekla. Je opravdu rozpočtově odpovědné vytvářet rezervu na budoucnost tím, že se kvůli ní dnes více zadlužíme? Za mě teda ne. Já jsem přesvědčena, že to nedává smysl. Ale když jsem i zjišťovala u kolegů, kteří mají už nějakou historickou paměť na Ministerstvu financí, jak to vůbec vzniklo, nikdo neví. Nějaké reziduum, někdo to někdy vymyslel a tak to tam prostě celé roky máme.

Odpovědná rozpočtová politika přece nestojí na tom, kolik zvláštních účtů vytvoříme. Stojí na tom, jestli stát dlouhodobě hospodaří tak, aby své závazky dokázal plnit. To je podle mě skutečná jistota pro budoucí důchodce. , nikoliv účetní operace, která může na první pohled působit uklidňujícím dojmem, když se v politické zkratce tady prostě takto přednese, ale sama o sobě žádné nové prostředky nevytváří, naopak vyšší dluhy.

A právě proto považuji sněmovní řešení za to poctivější a smysluplnější. Neříká občanům, že jsme něco schovali stranou. Říká jim pravdu, že největší rezervou pro budoucnost jsou zdravé veřejné finance, rostoucí ekonomika a stát, který hospodaří odpovědně.

A tím se dostávám k tomu, co považují za nejdůležitější.

V celé debatě totiž často zaznívalo, že tato novela rozvolňuje rozpočtovou odpovědnost. Četli jsme to všude, slyšeli tady. Nakonec jsme tady už poněkolikáté. S tím zásadně nesouhlasím. Tato novela totiž nikoho nezbavuje povinnosti hospodařit odpovědně, neznamená, že otevíráme cestu k bezbřehému zadlužování. Naopak jdeme stejnou cestou jako například Německo. Chceme Česko, které investuje, které prosperuje a které nerezignuje na hospodářský růst, který je tou nejlepší cestou k rozpočtové konsolidaci.

Neznamená to, že přestáváme být odpovědní. Česko zůstane nadále jednou z rozpočtově nejodpovědnějších členských zemí EU. Nebo aspoň určitě v té první třetině, tam, kde pořád jsme. Naše země bude dále snižovat své deficity, šetřit na provozu státu, dbát na boj s daňovými úniky a podvody, alespoň dokud já budu ministryní financí. Znamená pouze to, že Česko nespáchá ekonomické harakiri jenom proto, že nekompetentní minulá vláda nastavila fiskální pravidla v naprostém nesouladu s realitou státního rozpočtu, konkrétně když se Evropské komisi zavázala, že v roce 2027 bude naše země hospodařit se schodkem zhruba 150 miliard korun a o rok později dokonce 126 miliard korun. Zároveň nám ale sama na letošní rok zanechala schodek, sami to víte, přes 300 miliard a nepředstavila žádné kroky, jak ho z roku na rok snížit o více než polovinu. Takovou konsolidaci neumějí nikde v Evropě, ani není žádoucí podle expertů.

No, ale nakonec ta bývalá vláda, já to musím připomenout, aby se nezapomnělo, paměť je krátká, ale nakonec potvrdila ve svém vlastním listopadovém fiskálním výhledu, myslím listopad 2025, kde počítala s překročením nerealisticky nastavených mantinelů více než dvojnásobně. Takže něco si vyjednala v Evropě, ale fiskální výhled v listopadu 2025 dala dvojnásobný.

No, a my nechceme jít touhle cestou těch polopravd, účetních triků, lží, prostě absolutních nesouladů. A nejinak to ve svých predikcích viděla i nezávislá Česká národní banka.

Ale tento příběh vy, dámy a pánové, znáte už velmi dobře, protože jste ho tady, jen tady ve Sněmovně slyšeli ode mě už nejméně třikrát. Opakovat ho tedy znovu celý nebudu. Obracím se na vás tedy počtvrté, abyste svými ctěnými hlasy pomohli dostat Českou republiku z pasti rozpočtových triků, abyste dali zelenou naší bezpečnosti, prosperitě založené na prorůstových investicích a na rozpočtové transparentnosti. Ne na vzdušných zámcích.

A já vám za to mohu garantovat co nejodpovědnější hospodaření naší země a také to, že Česká republika zůstane mezi fiskálně nejodpovědnějšími státy v celé Evropské unii. Proto vás tedy žádám, abyste při dnešním hlasování setrvali na znění návrhu zákona, který schválila Poslanecká sněmovna. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk z řad koalice.)

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji. A nyní prosím, aby se slova ujal pan senátor Tomáš Goláň.

 

Senátor Tomáš Goláň: Vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, vážení členové vlády, vážené poslankyně, vážení poslanci. Já děkuji paní ministryni, jak perfektně zhodnotila debatu v Senátu, opravdu ta debata byla věcná. I já se budu snažit být co nejvěcnější. Nicméně chtěl bych se vám představit.

Tři a třicet let dělám daňového (?) poradce, Starám se firmám o finance, starám se i o věci, které vlastně se týkají tady té rozpočtové odpovědnosti. Takže asi něco o tom budu vědět. Jsem i tvůrcem všech těch pozměňovacích návrhů, proto se budu vyjadřovat i k tomu, co o nich řekla paní ministryně.

Nicméně než se dostaneme k tomu, co k vám ze Senátu doputovalo, tak bych se chtěl vyjádřit k posledním větám paní ministryně. Víte, projednáváme tady nový zákon a neprojednáváme věci, které se týkají minulé vlády. Já bych tady samozřejmě mohl polemizovat zásadním způsobem, že paní ministryně řekne, že minulá vláda nastavila přísná rozpočtová pravidla a přísné rozpočtové rámce. Na druhou stranu tu minulou vládu zase kritizuje za to, že utrácela. Byli jsme svědky toho, že v předvolební kampani jsme poslouchali, jak má vlastně paní ministryně nový rozpočet. Pak přišla na to, že nový rozpočet nemá a že tam chybělo 80 miliard. Nevím, kolik chybělo jí, dneska je rozpočet schválený na deficitu 310 miliard.

Tohle jsou věci, které si myslím, že nesouvisí s tím novým zákonem a neměly by tady vůbec zaznívat. Proto já začnu probírat to, co vlastně Senát změnil. Senát samozřejmě naprosto kvituje transpozici směrnice Rady EU 2024/1265 (?). Tato měla být transponována už do našeho právního systému 31. prosince 2025. Nicméně je nám známo, že v rámci transpozice této směrnice došlo k zásadním změnám v té ne transpoziční části, a to poslaneckými návrhy. Tyto poslanecké návrhy jsou natolik závažné, že si nemyslím, že to byla vhodná vhodná situace, kdy je využít, protože věci, které zasahují i naše budoucí generace, i lidi, kteří vlastně budou splácet tyto dluhy, které se nám budou tvořit a generovat, tak si zaslouží, aby skutečně ke všemu proběhl klasický legislativní proces, aby zde bylo vyjádření jednotlivých institucí, aby zde byly dopady do budoucnosti a další věci, které klasický legislativní proces zahrnuje.

Nic takového se nestalo. Nic takového se nestalo a Senát neřešil spoustu věcí, které probíhaly tady v Poslanecké sněmovně. Senát řešil jenom ty nejpalčivější problémy, které mu přišly jakoby zásadní. Musíme si uvědomit, že jsme parlamentní demokracie. Jsme parlamentní demokracie, kdy skutečně nemáme prezidentský stát a výkonnou moc neomezenou (Oživení v řadách koalice.), ale máme výkonnou moc hlídanou právě vámi, poslanci volenými a Parlamentem České republiky, v případě rozpočtu je to Poslanecká sněmovna, to znamená jeho dolní komora.

A právě tahle situace nás vedla k tomu, abychom se hlouběji zabývali tou bezpečnostní výjimkou, kdy lze v rámci zhoršené bezpečnostní situace, já se dostanu i k tomu, co řekla tady paní ministryně, co je to ta výrazně zhoršená bezpečnostní situace, v rámci zhoršené bezpečnostní situace navyšovali (?) deficit o 10 procent. V případě letošního rozpočtu by to bylo 240 miliard. Bez kontroly Poslanecké sněmovny by vláda mohla navýšit deficit a výdaje o 240 miliard.

Já si myslím, že jsme za covidu zažili, já jsem pamětník těch dob, kdy jsme byli schopni na velmi pregnantní situace obě komory reagovat rychle, a tady je to situace u rozpočtu, kdy reaguje na to pouze dolní komora, to znamená vy, Poslanecká sněmovna. Takže si nemyslím, že bychom měli na základě požadavků bezpečnostních složek, kdy každé složky vždycky budou prosazovat svůj zájem, slyšet na to, že jenom tak, bez Poslanecké sněmovny navýšíme deficit o 240 miliard. Slyšíte dobře, o 240 miliard.

Já vím, že tady paní ministryně řekla, že tam používáme pojem výrazně zhoršená bezpečnostní situace a že tento pojem ten návrh, který přišel z Poslanecké sněmovny, neobsahuje. To není vůbec pravda. V části druhé tohoto zákona čl. 2 hlava VIII se jmenuje přímo Výrazně zhoršená bezpečnostní situace. Takže my jsme si ten pojem nevymysleli. Ten vlastně jste přijali vy, zákonodárci, než jste nám to poslali do Poslanecké sněmovny.

Tady v tomto případě pozměňovací návrh řeší, aby skutečně tahle možnost 240miliardového navýšeného deficitu a výdajů byla aktivována na základě situace, která bude přesně definovaná. Je to ohrožení zájmu vůbec společnosti, svrchovanosti státu, územní celistvosti a fungování ústavního řízení. Jakékoliv ohrožení fungování ústavního řízení může dovolit aktivovat tuhle bezpečnostní doložku.

Dneska tam máme zejména na základě doporučení Bezpečnostní rady státu. To zejména znamená zejména zájmena, co jste samozřejmě slyšeli všichni ve filmu nám velice dobře známém, ale zejména zájmena to nejsou, zejména znamená jenom například, ale to znamená, že to otevírá možnosti aktivovat, skutečně aktivovat tohle velké zadlužení i v případě, které není vlastně definované tím zákonem. A proto proto Senát se snažil vymezit pravidla právě pro tuto situaci, kdy bude desetiprocentní zadlužení těch 240 miliard, já to tady opakuju pořád dokola, ale 240 miliard je prostě 240 miliard, že jo, to není jenom taková jako bezvýznamná částka.

To není jenom taková jako bezvýznamná částka, tak aby přesně byla stanovená aktivace této výjimky, a to usnesením Bezpečnostní rady státu a za těch podmínek, které jsem tady vyjmenoval, to znamená: ohrožení svrchovanosti, územní celistvosti, fungování ústavního zřízení, ohrožení bezpečnosti obyvatelstva, kritické infrastruktury, závazků NATO a EU. To si myslím, že jsou dostatečně jasná kritéria pro to, kdy můžeme tuto doložku aktivovat. A myslím si, že pokryjou všechny situace, na které vlastně původně bylo zamýšleno, aby tato doložka byla aktivována.

Další podmínka, kterou paní ministryně samozřejmě jakýmsi způsobem zpochybnila, já to chápu, protože jste to tady schválili a paní ministryně je navrhovatelkou tady tohoto zákona, je předchozí projednání v rozpočtovém výboru Poslanecké sněmovny. Ten rozpočtový výbor Poslanecké sněmovny má stejné složení jako složení celého pléna celé dolní komory. To znamená, že samozřejmě tam máte možnost hlasovat pro to, co vláda navrhne. Ale jde tu o tu parlamentní kontrolu, protože máme jasně danou ústavní dělbu, že rozpočet kontroluje Poslanecká sněmovna. A já si myslím, že vy se dobrovolně vzdáváte možnosti rozhodovat o těchto věcech.

Já teďka mluvím konkrétně na vás, ale uvědomte si, že ten zákon je tady i pro příští vlády. A já neviním vaši vládu z toho, že chce tohle zneužívat. Ale ten nástroj vy tady přijmete a kdokoliv jiný, kdo tady bude, a můžou nás ve volbách smést jakékoliv subjekty, může potom zneužívat, což já vůbec netvrdím, že připravuje tato vláda. Já si myslím, že tato vláda byla vedena skutečně bezpečnostními službami, návrhy a dalšími situacemi, které tady popsala paní ministryně Schillerová. Jinak když se tady bavíme o té bezpečnostní legislativě, to je jenom část. My máme velmi nedostatečně nastavenou bezpečnostní legislativu v případě jakéhokoliv ohrožení státu. A tady se bavíme jenom o jedné části.

Nicméně znovu akcentuju na to – jsme parlamentní demokracie a jako parlamentní demokracie bychom měli v rámci Parlamentu, tady ta dělba je taková v rámci dolní komory, kontrolovat vládu tady v těchto věcech. A znovu říkám, tato věc se do zákona dostane jenom jednou a když tam zůstane, tak žádná vláda, žádná, nebude mít chuť se zbavovat těchhle pravomocí. To myslím naprosto vážně a už jsme si to v minulosti mockrát vyzkoušeli, že málokdo se svých pravomocí zbavuje v okamžiku, kdy třeba to nebezpečí v okolí pomine anebo už vlastně v podstatě není ani reálné.

Teďka se dostanu k další části, a to je infrastrukturní úniková doložka. Už ten název „úniková doložka“ říká, že je to jakási věc, která by měla být používána ultima ratio, jak řekla paní ministryně. To znamená, opravdu, když to přeložím z latiny, v krajním případě, v krajním mezi. A tato úniková doložka ale přece nemá nic společného s investicemi. My přece jsme byli schopni investovat i bez této únikové doložky. A vláda, aby mohla v budoucnu investovat a zajistit si peníze na výdaje běžné, to znamená neinvestiční, přišla s institutem tady téhle právě únikové doložky. Ano, jednu doložku tady máme a my jsme proti ní vůbec nic neměli v Senátu, a to je doložka na obranu. Úniková doložka na obranu říká, že jakmile státní rozpočet překročí dvě procenta HDP, výdajů na obranu, ta částka, která převyšuje dvě procenta, se nezapočítává do sledovaného výdajového rámce. A přece toto tady máme, toto máme odzkoušeno. Tak proč stejným způsobem nefungovat v rámci investic? No proč? No protože ty investice by nám snižovaly množství peněz, které lze utratit v rámci běžného provozu a v rámci sledovaného rozpočtu, v rámci sledovaných rozpočtových pravidel, v rámci takzvaného fiskálního rámce. A pokud potřebujeme v rámci fiskálního rámce utrácet na běžné výdaje, nezbudou nám peníze v rámci fiskálního rámce na investice, a proto vytváříme tady únikovou doložku.

Senát, vědom si tohoto nebezpečí a vědom si toho, že vlastně naše budoucí generace, kdy tam někteří zástupci sedí nahoře, by museli splácet tyto nové dluhy, přijal podobné opatření, jaké máme u výdajů na obranu. Přijal strop jednoho procenta HDP. Strop jednoho procenta HDP dneska představuje částku 87 asi až 90 miliard, což jsou běžné právě výdaje, které – nebo běžné výdaje, já teďka, abych vás, neodborníky, neodvedl bokem – což jsou výdaje na investice, které běžně používáme. To znamená, musím to otočit. Nejsou to běžné výdaje, jsou to výdaje na investice, které dneska podle zákona o liniových stavbách běžně vydáváme na investice, nikoliv běžné výdaje. A právě tento rámec by měl být sledován. Tahle částka by měla být sledována, měla by být součástí právě sledovaného deficitu, kdy ten sledovaný deficit musí splňovat určitá kritéria. A tím, že jste přijali tuhle doložku bez omezení, tak jakékoliv výdaje na infrastrukturu by se dostaly mimo sledovaný rámec. To znamená, 1 + 1 by bylo 0,5.

Co je důležité říct, i když ty výdaje budou mimo sledovaný rámec, ony pořád budou výdaji. A celková výše rozpočtu bude skutečně i včetně té infrastruktury, kterou se vy snažíte dostat z toho sledovaného rámce, to znamená těch procent HDP, kdy můžeme ještě utrácet, kdy už nemusíme.

To jedno procento je pojistka i pro budoucí vlády, pro všechny vlády. To znamená, pokud budu investovat běžným způsobem a vydám na investice 87 miliard, tato částka se mi bude ve sledované části deficitu objevovat. Pokud budu natolik šikovný a aktivuju naše hospodářství, naše stavebnictví a naše samozřejmě nešťastné povolovací procesy u liniových staveb a podaří se mi je urychlit a seženu ty peníze a ty samotné stavební firmy a dokážu proinvestovat více, ano, potom tuhle částku dávejme mimo sledovaný výdajový rámec.

Já vím, že je to velmi složitá materie, a snažím se. Jsem z učitelské rodiny a říkám, že když to někdo nepochopíte, je to moje chyba. Takže snažím se všecko vysvětlit tak, aby vám to bylo srozumitelné. Pokud jste to nepochopili, říkám, je to moje chyba a to se samozřejmě projeví i v případném hlasování. Nicméně snažil jsem se na tři sta procent a to je jako aspoň pro mě nějaká představa, že to nějakým způsobem vám předávám. To je ta část, která mluví o infrastruktuře a o infrastrukturní únikové doložce. Znovu říkám, úniková doložka, už v tom názvu je něco, co je částečně jakýmsi účetním trikem.

Teď se dostanu k onomu zrušení zvláštního účtu rezervy důchodového pojištění. Ano, samozřejmě, když ty peníze, které vyberu navíc z důchodového pojištění, utratím na něco jiného, tak pak s tím musím počítat, abych tu rezervu dotvořil. Samozřejmě. To je jasné. Když budu doma si spořit na budoucnost a na budoucí problematické výdaje, a najednou nebudu mít na dovolenou a vezmu si to z té rezervy, no tak samozřejmě pak si to budu muset půjčit. Tady ta situace vznikla již v minulosti. Ano, opravdu žádný důchodový účet neexistuje. Ale tohle je zvláštní účet rezervy, která se převádí v případě výběru vyššího důchodového pojištění včetně penále a dalšího příslušenství a převyšuje vyplacené důchodové dávky, tak se má převádět do dalšího roku. A paní ministryně má pravdu, protože když to utratí, tady ten větší výběr, no, tak pak si ho musí půjčit, aby to dotvořila.

Ale znovu říkám, pokud se chceme tvářit zodpovědně a šetřit si na budoucí důchody, protože demografický vývoj je naprosto neúprosný, tak bychom měli tyhle peníze neutrácet a nechávat si je bokem. Tato část, která se ruší, ten § 36 odst. 3 zákona o rozpočtových pravidlech také umožňoval v případě, že by některá z vlád přistoupila na velkou důchodovou reformu, do tohoto účtu zvláštní rezervy převádět peníze navíc, které by mohly pokrýt případné výpadky v důchodových reformách a v dalších změnách v důchodovém systému.

Takže tolik k té rezervě. Takže já si myslím, že není zodpovědné tuto rezervu rušit, byť je to podle paní ministryně účetní trik. Ano, tak samozřejmě, ano, účetní trik. Znovu říkám, když si utratím všechno a na tu rezervu si ty peníze nenechám, tak si to potom musím půjčit. To samozřejmě má pravdu. Ale utratit by se to nemělo.

Je to jedna z věcí, kterou paní ministryně nekomentovala a určitě ji bude komentovat, a je to také součástí našeho pozměňovacího návrhu, a to je povinnost řídit se zákonem o rozpočtové odpovědnosti i v případě vráceného neschváleného rozpočtu. Vládní návrh jasně obsahoval, že v případě pokud Poslanecká sněmovna neschválí rozpočet a celý ho vrátí k dopracování, tak i ten přepracovaný rozpočet vrácený do Sněmovny by se měl řídit zákonem o rozpočtové odpovědnosti. Tuto část paragrafu právě vypustila paní ministryně Schillerová svým pozměňovacím návrhem a vlastně v podstatě ta povinnost řídit se zákonem o rozpočtové odpovědnosti při přepracovaném rozpočtu z toho, co jste nám poslali do Senátu, vypadla.

Já bych tady vás chtěl upozornit na to, že máte jako senátní – senátní, v Senátu nejsem, ale sněmovní tisk 72, máte novelu jednacího řádu a tam paní ministryně velmi správně udělala pozměňovací návrh, kterým to tam vrací. A vrací to tam ještě mnohem lépe, než to předtím poslala vláda. Ale do té doby, než schválíte novelu jednacího řádu, skutečně bude... (Z řad ANO: Už je.) Už jste ho schválili? Tak to děkuju. To děkuju, protože to tam fakt... Děkuju za upozornění. Je to tam velmi dobře vypracováno, protože v podstatě bychom... Tu sedmdesát dvojku jste schválili? (Ano.) Výborně. Výborně. (Další reakce z pléna.) Takže...

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Kolegyně, kolegové...

 

Senátor Tomáš Goláň: Já tady taky makám. (Směje se.)

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: ....poprosím i, pane poslanče, poprosím, abyste se věnoval projevu, nikoliv diskusi s konkrétními poslanci, protože ono to ostatní neslyší.

 

Senátor Tomáš Goláň: Pane předsedají, ona to takhle zase nebyla tak špatná poznámka, že ano, protože když se tady na to odvolávám, tak asi je na místě, abych byl upozorněn na to, jakým způsobem je s tím naloženo.

Nicméně ten pozměňovací návrh do té doby, než nabude účinnosti, tak vrací zpátky to, co tam dáváte tím jednacím řádem. A v tom jednacím řádu je jasně řečeno, že právě tím vypuštěním vznikají výkladové nejasnosti, a proto Senát do té doby, než bude schválen jednací řád a než jak kolegyně tady řekly, přijde do Senátu a my se jím budeme zabývat; já nevím, jestli my vůbec váš jednací řád probíráme, ale určitě ano, protože je to zákonná právní norma, tak musíme, že ano, v rámci... (Z pléna: Ano.) Ano, ano. Říkám, je to zákonná právní norma a ta musí projít oběma komorami. Takže než to bude schváleno, tak vlastně v podstatě tam je to vakuum, které jsme chtěli tímto pozměňovacím návrhem odstranit.

A to je za mě asi všechno. Snažil jsem se být apolitický... (Potlesk poslanců hnutí ANO 2011.) Snažil jsem se být věcný a děkuju za ten potlesk a já děkuju za tu pozornost, protože jste mě aspoň vyslechli. A děkuju, že mě berete vážně.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji panu senátorovi a ptám se, jestli se chce k předloženým pozměňovacím návrhům Senátu vyjádřit i zpravodajka garančního výboru, kterým byl rozpočtový výbor, a tou zpravodajkou je paní poslankyně Jana Murová. Nechce využít toho práva. Dobrá, otevírám tedy rozpravu a do té mám přihlášena přednostní – do té jsou přihlášeni poslanci s přednostními právy. Jako první je přihlášena paní poslankyně Malá.

 

Poslankyně Taťána Malá: Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážené kolegyně, kolegové, jak už bylo řečeno, Sněmovna se bude zabývat senátní vratkou, kterou se mění některé zákony v oblasti veřejných rozpočtů, sněmovní tisk 90. Já se nejprve krátce vyjádřím k dosavadnímu průběhu projednávání tohoto tisku. Ten byl rozeslán už 27. ledna 2026. K návrhu následně probíhala rozsáhlá diskuse v průběhu všech tří čtení na plénu. Debata probíhala v prvním a druhém čtení celkem 5,5 hodiny, v diskusi k pořadu před třetím čtením opoziční poslanci hovořili celkem 9 hodin, samotné třetí čtení pak na plénu trvalo dalších 5,5 hodiny. Věcná debata probíhala také na rozpočtovém výboru. Rozpočtový výbor o tomto tisku jednal celkem 6 hodin: 2 hodiny 1. dubna, 4 hodiny 22. dubna.

Novela rozpočtových pravidel byla během posledního půl roku intenzivně diskutována jak na půdě Poslanecké sněmovny, Senátu, tak také v médiích, na sociálních sítích a nezpochybnitelný prostor pro vyjádření měla i odborná veřejnost. K tématu se 12. 5. konal i odborný seminář, na kterém byla nová fiskální pravidla vysvětlena. Nebudu tady hovořit o tom, jaká byla účast opozičních poslanců na tomto semináři, protože to nebylo skutečně nic moc.

Dovolím si poukázat ještě na jednu statistiku, a to jsou zákony vrácené Senátem, které byly v minulém volebním období projednávány průměrně 36 minut. Nejdéle jsme projednávali jednu senátní vratku, a to 120 minut. Vzhledem k veřejným prohlášením zástupců opozice, kteří opakovaně avizovali, že mají v plánu obstruovat, a zabránit tak přijetí tohoto tisku, považuji za nezbytné navrhnout Sněmovně usnesení, které vytvoří dostatečný prostor pro diskusi a zároveň umožní poslankyním a poslancům o tisku 90 hlasovat.

Takže kolegyně, kolegové v usnesení navrhuji, aby pevné hlasování proběhlo přibližně za 5 hodin, a chci tak vytvořit dostatečný prostor pro konstruktivní debatu, kterou si tento tisk zaslouží. Parlamentní opozice bude moci tento prostor využít dle svého uvážení a inspiruji se tedy praxí z minulého volebního období, která se stala zvyklostí, a v souladu s usnesením Poslanecké sněmovny číslo 248 článku 1 z 9. schůze 26. února 1997 navrhuji následující usnesení:

„Poslanecká sněmovna stanoví, že hlasování o podaných pozměňovacích návrzích Senátu a zákona jako celku v případě sněmovního tisku 90, což je vládní návrh zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti veřejných rozpočtů, proběhne ve středu 8. července v 1 hodinu ráno, nebo po ukončení rozpravy, bude-li ukončena dříve.“ Děkuji za pozornost. (Potlesk koaličních poslanců.)

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Vojtěch Munzar se hlásí s...

 

Poslanec Vojtěch Munzar: Děkuju, pane předsedající. Já chci vystoupit s protinávrhem a dovolte mi, abych ho odůvodnil. Já bych navrhoval nikoliv středu 8 hodin (správně 8. července) v jednu, když jste si tak krásně zatleskali tomu, že jste neumožnili ani rozpravu k tomuto tisku – po otevření rozpravy (nesouhlas zleva). Po otevření rozpravy chcete hned navrhovat pevné hlasování, aniž by se tady kdokoliv k tomu vyjádřil. Tak, aby byl dostatečný čas, abychom projednali jednotlivé návrhy Senátu, tak já navrhuju protinávrh, aby bylo pevné hlasování o tomto návrhu zařazeno na první jednací den zářijové schůze 8. září. (Námitky z pléna.)

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Prosím kolegy a kolegyně, aby nepokřikovali z lavic a v případě, že mají nějaký jiný alternativní pozměňovací návrh, aby se řádně přihlásili a načetli to na mikrofon.

 

Poslanec Vojtěch Munzar: 8. září 2027 v 19 hodin. (Předsedající: 2027?) Já se omlouvám, ale to pokřikování mě trošku rozhodilo. Samozřejmě 2026. 8. září 2026 v 19 hodin.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: V 19 hodin? (Souhlas.) Paní poslankyně Pivoňková (správně Pivoňka Vaňková) hlasuje s náhradní kartou číslo 14. Tak. Ještě někdo se hlásí protinávrhem k návrhu paní poslankyně Malé? Jestli tomu tak není... Ano eviduji váš zájem o odhlášení, tak vás odhlásím. Přihlašte se prosím identifikačními kartami.

Já se ještě zeptám paní poslankyně Malé, protože já jsem úplně nerozuměl jejímu návrhu, ona říkala, že chce vytvořit prostor na diskusi na cca 5 hodin, což by vycházelo na druhou hodinu, ale pak načetla hodinu jednu. (Poslankyně Malá: Čtyři.) Čtyři. Dobrá. Tak jedna hodina ráno.

Nejprve budeme nicméně hlasovat o návrhu pana poslance Munzara, ještě jednou zopakuji, aby pevné hlasování k tomuto bodu bylo zařazeno na 8. září 2026 v 19 hodin.

Zahajuji hlasování a ptám se, kdo je pro takový návrh? Ať stiskne tlačítko a zdvihne ruku.

V hlasování číslo 254 bylo přihlášeno 149 poslanců, pro hlasovalo 51, proti 96. Návrh byl zamítnut.

 

Nyní budeme hlasovat o návrhu paní poslankyně Malé, která navrhuje pevné hlasování na 1 hodinu ráno, tedy na středu 1 hodinu ráno.

Zahajuji hlasování a ptám se, kdo je pro takový návrh? Ať stiskne tlačítko a zdvihne ruku. Kdo je proti?

V hlasování číslo 255 bylo přihlášeno 149 poslanců, pro hlasovalo 97, proti 51. Návrh byl přijat.

 

My jsme zahájili rozpravu, vystoupila první paní poslankyně Malá, nicméně máme tu dvě faktické poznámky. Jsme v obecné rozpravě, takže nyní přijdou na řadu faktické poznámky. Poprosím pana poslance Haase, který je přihlášen první, a připraví se pan poslanec Munzar.

 

Poslanec Karel Haas: Děkuju mnohokrát za slovo. V této nové situaci já nevím, jestli bych se ještě dostal až druhý přihlášený na řadu, takže jsem se přihlásil v okamžiku, kdy hovořila paní ministryně, abych vyvrátil tři zjevné nepravdy, které tady uvedla.

První je sice legislativně technická, ale podstatná. Pravidla nepřipravovala naše vláda. Z legislativní stopy je jasně patrno, že návrh, který projednáváme sněmovním tiskem 90, je výtvorem pouze této vlády. To je ta první nepravda, kterou chci vyvrátit.

Druhá nepravda, tu už tady akcentoval pan senátor Golaň. Bezpečnostní výjimka, která má umožnit vládě 10 procent výdajů státního rozpočtu uvolnit bez souhlasu parlamentu, je vágní, je gumová, je uvedena slovem zejména, což každý právník v tomto sále potvrdí, že je demonstrativní výčet. Je postavena na pouhém doporučení Bezpečnostní rady státu a je spojena s pouhým čl. 4 smlouvy o Severoatlantické alianci, to znamená s pouhými konzultacemi. To je druhá zjedná nepravda, že tato výjimka, kterou vláda si bere a krade parlamentu jeho výsostné právo rozhodovat o rozpočtu této země, tak je správně formulovaná. Není tomu tak, je to zjevná nepravda.

A to třetí, co paní ministryně nám vyvracela, to je zvláštní účet rezervy důchodového pojištění. Do současné doby, a já raději odcituju současné znění § 36 odst. 3 rozpočtových pravidel: „Prostředky tohoto účtu lze použít pouze na výdaje na dávky důchodového pojištění a na převody zpět do státního rozpočtu na úhradu záporného rozdílu těchto příjmů a výdajů.“ To znamená, v současné době a téměř po celou historii České republiky jsou prostředky na zvláštním účtu důchodového pojištění účelově vázány. To je to, co kritizujeme. Děkuju mnohokrát. (Potlesk poslanců ODS.)

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuju, pane poslanče. Jako druhý vystoupí pan poslanec Munzar a já poprosím znovu kolegy a kolegyně, aby se ztišili v sále, případně sál opustili, abychom mohli jednat v důstojných podmínkách. Připadá mi to jak ve škole před prázdninami, tak prosím, zkuste ještě trošku pozornosti v sobě vzbudit a umožnit kolegům a kolegyním důstojné vystoupení. Pane poslanče, prosím vaše 2 minuty.

 

Poslanec Vojtěch Munzar: Děkuji, pane předsedající. Já chci navázat na kolegu Karla Haase a zareagovat i na ta úvodní slova paní ministryně. Paní ministryně tady v tom svém projevu, když mluvila o tom zmocnění, o tom bianco šeku pro vládu, možnosti navýšit 10 procent vládních výdajů na základě vágního ustanovení té sněmovní verze, tak použila to, čemu se v politologické literatuře říká rétorika krize a záchrany. Nejdřív argumentovala skrze strach, to znamená, co všechno hrozí, když se to neschválí, přitom dobře víme, že Poslanecká sněmovna dokáže být i efektivní v případě nějaké krize, že dokážeme rozhodovat i do druhého, třetího dne. Jenom ten rozdíl je, že by vláda musela dopředu přijít s argumenty a přesvědčit nás, že ta potřeba je skutečně důležitá, ne si něco rozhodnout a pak hledat argumenty až zpětně, a potom to obhajovala dobrými úmysly, efektivitou, že to vláda potřebuje.

No, vlastně jenom ta argumentace měla jediný účel, skutečně získat pro vládu bianco šek bez kontroly Sněmovny, která má svůj smysl, má svůj ústavní smysl tak, aby si vláda mohla rozhodnout sama, a teprve dodatečně něco vysvětlovat. A z mého pohledu je to jeden z nejvýraznějších zásahů kromě těch ostatních. Já nevím, jestli se dokážu v tom krátkém čase vůbec dostat k normálnímu projevu, ale třeba toto je zásah do dělby moci mezi mocí výkonnou a zákonodárnou, protože samozřejmě jedna z rolí Poslanecké sněmovny je kontrola a jedna z rolí Poslanecké sněmovny je rozhodovat o penězích daňových poplatníků a schvalování rozpočtu. I když tady může mít vláda vždycky většinu, tak musí přijít aspoň s argumenty (Předsedající: Čas, pane poslanče!) a musí o tom jednat. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji za dodržení času. To byly faktické poznámky a dostáváme se k prvnímu přednostnímu právu. První přednostní právo – pan poslanec Jakob.

 

Poslanec Jan Jakob: Vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, vážený pane senátore, vážené kolegyně, vážení kolegové, projednáváme návrh zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti veřejných rozpočtů po vrácení Senátem s pozměňovacími návrhy. Jeho součástí je také změna zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti. A myslím, že je dobré hned na začátku říci, o co v této debatě skutečně jde.

Nejde jen o výdajové limity, čisté výdaje, korekční mechanismy nebo stanoviska Národní rozpočtové rady. Jde o mnohem zásadnější otázku, zda v České republice budou rozpočtová pravidla skutečně platit, nebo zda budou platit jen tehdy, když se právě hodí vládě, zda bude zákon závazným rámcem odpovědného hospodaření, nebo jen doporučením, které lze odsunout stranou ve chvíli, kdy začne politicky překážet. A náš postoj je v tomto naprosto jasný. Česká republika potřebuje pevná, srozumitelná a vymahatelná fiskální pravidla. Potřebuje pravidla, která nejsou napsána jen proto, aby dobře vypadala v dokumentech posílaných Bruselu. Potřebuje pravidla, která budou platit i tehdy, když jsou politicky nepohodlná, protože právě tehdy se pozná, zda pravidla skutečně něco znamenají. Když je dost peněz, pravidla se dodržují snadno. Když ekonomika roste, odpovědnost se slibuje poměrně snadno, i když pro tuhle vládu ani tohle bohužel neplatí. Když se píše fiskálně strukturální plán pro Evropskou komisi, disciplína se také deklaruje snadno. Skutečná zkouška přichází ve chvíli, kdy vláda chce utratit víc, než jí zákon dovoluje. Ve chvíli, kdy se musí rozhodnout mezi odpovědností a pohodlným deficitem, ve chvíli, kdy má pravidlo opravdu omezit politickou vůli utrácet.

A tuto zkoušku vláda už jednou nezvládla. Při schvalování státního rozpočtu na letošní rok jsme byli svědky toho, že vláda předložila rozpočet, který nebyl v souladu se zákonem o pravidlech rozpočtové odpovědnosti. Již letošní rozpočet je tedy protizákonný. Maximální přípustný deficit byl podle zákonného rámce 246 miliard korun, vláda předložila schodek 310, tedy o 64 miliard korun více.

To je zásadní porušení rozpočtového rámce. A co se stalo? Nic. Vláda pravidlo porušila. Národní rozpočtová rada na problém jednoznačně upozornila. Také opozice na problém důrazně upozornila, a vládní většina přesto zvedla ruce. Tím vznikla zkušenost, kterou už nemůžeme ignorovat. Ukázalo se, že samotná existence pravidel nestačí. Ukázalo se, že pokud pravidla nemají důsledky, vláda je může obejít. Ukázalo se, že rozpočtová odpovědnost nemůže stát jen na dobré vůli Ministerstva financí, protože dobrá vůle není systém, není pojistkou, není právní stát. Pravidla bez následků nejsou pro tuto vládu pravidla. Jsou to pro vás jen doporučení a doporučení, která nelze bez nákladů ignorovat, žádnou rozpočtovou disciplínu nevytvářejí.

Právě proto jsme v průběhu projednávání tohoto zákona prosazovali úpravy, které měly posílit vymahatelnost pravidel, roli Národní rozpočtové rady, transparentnost odchylek a povinnost vlády vysvětlovat a hlavně napravovat porušení fiskálního rámce. Naše filozofie byla od začátku jednoduchá: Když stát přijímá pravidla, musí je dodržovat. Když se od nich odchýlí, musí to vysvětlit. Když je poruší, musí následovat náprava. A když nezávislá instituce upozorní na riziko, vláda to nesmí jen formálně odbýt. To není přece žádná revoluce. To je minimum odpovědného hospodaření. Stejně jako občan nemůže říct, že zákon dodrží jen tehdy, když se mu to hodí, nemůže to říkat ani vláda. Stejně jako stát vyžaduje odpovědnost od daňových poplatníků, musí ji vyžadovat sám od sebe. A stejně jako občané nesou důsledky porušení pravidel, musí je nést i vláda, která pravidla porušuje.

Tady nejde o pravici nebo levici, koalici nebo opozici, tady jde o důvěryhodnost státu. Veřejné finance nejsou bezednou kasičkou, ze které lze donekonečna platit politické sliby. Dluh není abstraktní číslo. Dluh znamená úroky. Úroky znamenají desítky miliard korun, které nejdou do škol, nemocnic, do obrany, dopravní infrastruktury ani do služeb občanům. A každý další deficit znamená další účet. Ten účet nezaplatí tato vláda, účet nezaplatí ani paní ministryně financí, ten účet zaplatí občané, zaplatí ho daňoví poplatníci, zaplatí ho naše děti.

Proto odmítáme přístup, podle kterého se rozpočtová odpovědnost deklaruje v dokumentech, ale oslabuje v zákoně. Odmítáme přístup, kdy vláda na jedné straně slibuje snižování deficitů a na druhé straně si vytváří další a další výjimky. Odmítáme přístup, kdy se z fiskálních pravidel postupně stává cedník. Odmítáme přístup, kdy se místo reforem hledají účetní konstrukce, protože fiskální odpovědnost není o tom, že se najde další výjimka, není o tom, že se výdaj přesune jinam, není o tom, že se problém schová mimo hlavní rozpočtový rámec. Fiskální odpovědnost je o prioritách, o odvaze říct, co si stát může dovolit a co už ne, o schopnosti šetřit tam, kde stát utrácí neefektivně, o ochotě dělat reformy, ne jen slibovat a lhát si do kapsy.

A právě zde je zásadní problém tohoto vládního návrhu. Vláda mluví o odpovědnosti, ale chce více prostoru pro deficit. Mluví o konsolidaci, ale nepředkládá skutečné reformy. Mluví o evropských pravidlech, ale současně hledá cestu, jak jejich smysl oslabit. Mluví o budoucnosti, ale účet posílá budoucím generacím. To není odpovědná rozpočtová politika. To je politika odkládání problému, to je politika výjimek a to je politika, ve které se pravidla ohýbají podle potřeb vlády. A my s tímto přístupem nemůžeme souhlasit. Naším cílem není blokovat investice, naším cílem není svazovat stát v mimořádných situacích, naším cílem je, aby se důležité priority financovaly odpovědně, aby vláda představila nezbytné reformy, aby musela hledat úspory, aby musela říct, co je skutečně priorita, aby nemohla všechno označit za výjimku a tvářit se, že tím problém zmizel. Protože problém nezmizí, jen se přesune do budoucnosti.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, dnes proto nerozhodujeme pouze o senátní vratce tohoto zákona. Rozhodujeme o tom, zda fiskální pravidla budou mít v České republice nějakou váhu. Rozhodujeme o tom, zda bude mít Národní rozpočtová rada skutečný význam. Rozhodujeme o tom, zda vláda bude muset svá rozhodnutí vysvětlovat a nést za ně odpovědnost. Rozhodujeme o tom, zda se poučíme z letošního protizákonného rozpočtu, a hlavně rozhodujeme o tom, zda chceme stát, který bere vlastní zákony vážně. Protože zákony buď platí, nebo neplatí. Nemohou platit pro občany, ale neplatit pro vládu. Nemohou platit v opozici, ale přestat platit po nástupu do vlády. Nemohu platit jen tehdy, když se to politicky hodí. Pokud připustíme, že vláda může fiskální pravidla obejít bez následků, pak nevytváříme odpovědný rozpočtový rámec, vytváříme pouhou kulisu a Česká republika nepotřebuje kulisy. Potřebuje pravidla, potřebuje odpovědnost, potřebuje důvěryhodnost.

Jsem přesvědčen, že Česká republika dnes potřebuje fiskální odpovědnost víc než kdy dříve. Potřebuje snižovat schodky, potřebuje zpomalit růst veřejného dluhu, potřebuje vytvářet prostor pro řešení budoucích krizí, potřebuje hospodařit tak, aby jednou účet za dnešní rozhodnutí nemuseli platit naše děti a naši vnuci. Paní ministryně tvrdí, že větší rozpočtové odpovědnosti dosáhneme tím, že pravidla uvolníme. My tvrdíme pravý opak. Jsme přesvědčeni, že rozpočtové odpovědnosti lze dosáhnout jedině tehdy, když pravidla budou platit, a to pro všechny, i pro vládu.

Velmi pozorně jsem sledoval všechna vystoupení paní ministryně v průběhu projednávání jak tady ve Sněmovně, tak i v Senátu. Poslouchal jsem je opravdu pečlivě. Napočítal jsem celkem 8 mýtů – 8 mýtů Aleny Schillerové o rozpočtové odpovědnosti, 8 tvrzení, která znějí líbivě, ale při bližším pohledu prostě neobstojí. Dovolte mi, abych je postupně uvedl na pravou míru.

Mýtus číslo 1. Bez této novely nelze sestavit státní rozpočet. To je argument, který jsme od paní ministryně slyšeli opakovaně, a přiznám se, že mě překvapil, protože ve skutečnosti vůbec není pravdivý. Bez této novely státní rozpočet samozřejmě sestavit lze, jen by musel vypadat jinak. Musel by respektovat zákon, musel by respektovat výdajové limity, musel by respektovat pravidla rozpočtové odpovědnosti a především by musel respektovat jednoduchou skutečnost, že stát nemůže dlouhodobě utrácet víc, než si může dovolit. To není problém tohoto zákona, to je problém vládní politiky.

Paní ministryně vlastně říká: Neumíme sestavit rozpočet podle současně platných pravidel, proto musíme pravidla změnit. Zkuste se nad tím na okamžik zamyslet. Představte si jakoukoliv jinou oblast práva. Řekl by někdo: neumím dodržet pravidla silničního provozu, proto je změníme. Neumím splnit, zaplatit daně, neumím dostát své daňové povinnosti, měňme daňové zákony. Asi těžko. Jenže přesně tuto logiku neslyšíme u veřejných financí. Místo, aby vláda přizpůsobila rozpočet zákonu, přizpůsobuje zákon rozpočtu. To je úplně zvrácený princip. Pravidla přece nevznikají proto, aby platila jen tehdy, když nám vyhovují. Pravidla o rozpočtové odpovědnosti vznikají právě proto, aby omezovala politické pokušení. Rozpočtová pravidla mají jediný smysl: chrání veřejné finance před tím největším pokušením každé vlády – utratit dnes více a účet poslat někomu jinému. To není nic nového. Tak fungují vlády po celém světě. Právě proto vznikají dluhové brzdy, proto vznikají výdajové rámce, proto vznikají nezávislé fiskální instituce, protože každá vláda je pod tlakem utrácet. Každá. A pravidla mají být protiváhou tohoto tlaku. Jenže dnes slyšíme něco jiného. Pravidla nám překážejí, tak je změňme. To není posilování rozpočtové odpovědnosti, to je její oslabování.

A dovolte mi ještě jednou připomenout naši zkušenost. Nemusíme si totiž nic představovat. My už jsme to zažili při schvalování letošního státního rozpočtu. Tehdy vláda předložila rozpočet, který podle Národní rozpočtové rady překračoval zákonný limit. Ne o drobné, o 64 miliard korun. A co se stalo? Byl snad rozpočet přepracován? Ne. Byly přijaty naše pozměňovací návrhy, které to mohly napravit? Ne. Byly snad hledány úspory? Také ne. Koaliční většina prostě rozpočet schválila. A dnes místo nápravy mění zákon. To je mimořádně nebezpečný precedent, protože vysílá velmi jednoduchý signál: Když se nevejdeme do pravidel, změníme je. A příště? Příště to bude ještě jednodušší. Nebude stačit jedna výjimka, přijde druhá, třetí, čtvrtá a jednoho dne zjistíme, že pravidla sice stále existují, ale už nikoho neomezují. A pravidla, která nikoho neomezují, už nejsou pravidla. Jsou pouhou dekorací. A Česká republika dnes opravdu nepotřebuje dekorace, potřebuje důvěryhodná pravidla.

Mýtus číslo 2. Tato novela posiluje rozpočtovou odpovědnost. To je možná největší paradox celé probíhající debaty. Paní ministryně opakovaně říká, že vláda posiluje fiskální odpovědnost. Jenže když se podíváme na obsah toho zákona, vidíme pravý opak. Co vláda skutečně navrhuje? Rozšiřuje výjimky, možnosti odchýlit se od pravidel, rozšiřuje prostor pro vyšší výdaje. U některých výdajů vytváří zvláštní režim, jiné přesouvá mimo standardní rozpočtový rámec. Jinými slovy tam kde, měla pravidla zpřesnit, rozvolňuje je. Tam, kde měla výjimky omezit, rozšiřuje je. Tam, kde měla posílit disciplínu, zvyšuje prostor pro další zadlužování. A pak nám říká, že tím rozpočtovou odpovědnost posiluje. To přece nedává žádný smysl.

Představte si hráz proti povodni. Každý rok do ní uděláme nový otvor. Tady kvůli průchodu, průjezdu, kvůli přípojce, kvůli něčemu důležitému jinému. A potom prohlásíme: podívejte se, naše hráz je dokonalejší a silnější, odolá lépe vodě. No, není silnější, je slabší. A úplně stejně je to s fiskálními pravidly. Každá nová výjimka oslabuje jejich účinnost.

Nikdo tady nezpochybňuje význam obrany, význam dopravní infrastruktury, potřebu investic, ale právě proto mají vlády stanovit priority, právě proto existují rozpočty. Rozpočtová odpovědnost totiž neznamená financovat úplně všechno. Rozpočtová odpovědnost znamená rozhodnout, co financovat dříve a co později, co je skutečnou prioritou, co už si stát v danou chvíli dovolit prostě nemůže. Jenže vláda zvolila jinou cestu. Nejdříve rozšíří seznam priorit, potom rozšíří seznam výjimek a nakonec nám řekne, že pravidla jsou silnější než kdy dříve. No nejsou! Jsou slabší a každá další výjimka je oslabí ještě víc. A právě o tom je celý tento zákon.

Mýtus číslo 3. Vláda konsoliduje veřejné finance. Toto tvrzení jsme od paní ministryně slyšeli opakovaně a já se přiznám, že bych tomu velmi rád, velmi rád věřil. Opravdu bych si přál, aby Česká republika pokračovala v nastoupené cestě konsolidace předchozí vládou. Dokonce bych si přál, aby konsolidovala ještě více. Jenže přání nestačí. Rozhodují činy a činy této vlády bohužel ukazují něco úplně jiného. Položme si jednoduchou otázku. Jak vypadá skutečná konsolidace? Je to snižování strukturálního deficitu, je to hledání úspor, je to reforma mandatorních výdajů, je to rušení neefektivních dotací, je to určování priorit a je to odvaha říci, že stát nemůže financovat úplně všechno. Kolik takových reforem jsme od této vlády viděli? Kolik skutečných úspor představila? Kolik mandatorních výdajů reformovala? Kolik agend státu zrušila? Kolik dotačních programů ukončila? Kolik dlouhodobých systémových změn připravila? Odpověď je velmi prostá: nic, nula. Prostě vůbec nic. A realita je ještě horší. Vidíme nové výdaje, nové závazky, nové výjimky, nové administrativní povinnosti, nové politické sliby, ale skutečné reformy, ty stále nepřicházejí. A asi bohužel ani nepřijdou.

Paní ministryně opakovaně tvrdí, že tento zákon je nezbytný. Já si myslím, že je nezbytný především proto, že vláda nemá odvahu a nechce dělat skutečnou konsolidaci. Proto potřebuje větší prostor pro další zadlužování. A právě tady se dostáváme k samotné podstatě problému. Konsolidace totiž nevzniká změnou tohoto zákona. Konsolidace vzniká změnou hospodaření. Nevzniká tím, že změníte výdajový rámec. Vzniká tím, že změníte výdaje. Nevzniká další výjimkou. Vzniká další reformou. To je ten zásadní rozdíl.

Největším problémem této vlády není dostatek strategií, strategií máme dost, plánů máme taky dost, prezentací, těch máme přehršel. Problém je nedostatek odvahy – odvahy reformovat, odvahy rozumně škrtat, odvahy říci některým zájmovým skupinám ne. A právě proto dnes stojíme před zákonem, který místo skutečné konsolidace nabízí rozvolnění pravidel. To není konsolidace, to je rozvrat veřejných financí.

Mýtus číslo 4: Výjimky fiskální pravidla neoslabují. To je podle mě jeden z nejnebezpečnějších argumentů celé této debaty, protože každá jednotlivá výjimka se může zdát rozumná. Obrana – samozřejmě, že je důležitá, dopravní infrastruktura – samozřejmě důležitá, energetická infrastruktura – také, jaderné zdroje – no, bezpochyby.

Když se ale podíváme na všechny výjimky dohromady, začne se objevovat úplně jiný obrázek. Najednou zjišťujeme, že z pravidla zůstává čím dál méně a výjimek je čím dál více. To je přesně mechanismus, kterým se rozkládá každý systém. Nikdy se neboří jedním rozhodnutím, rozpadá se postupně – jednou výjimkou, další, zvláštním režimem, mimořádným opatřením – a nakonec zjistíme, že původní pravidlo už vlastně skoro neplatí.

Řeknu to ještě jinak: každá výjimka má svou logiku, ale všechny výjimky dohromady mohou zničit podstatu celého systému. To je přesně případ tohoto zákona. Právě proto jsou fiskální pravidla nastavena tak, aby výjimky byly skutečně výjimečné, ne aby se staly běžným způsobem vládnutí. To totiž není flexibilita. To je rozvolňování.

Vláda často říká, že přece musí reagovat na mimořádné okolnosti. Ano, musí. Ale právě proto evropská pravidla obsahují únikové doložky. Právě proto existují mechanismy pro krizové situace. Existují mimořádné postupy. Není potřeba vytvářet další a další trvalé výjimky. Stačí používat ty, které už existují.

Mýtus číslo 5: Opozice nechce investice. Tento argument zaznívá téměř při každé debatě o veřejných financích. Kdykoliv opozice upozorní na zadlužování, dozví se, že je proti investicím. Kdykoliv opozice upozorní na rozpočtovou odpovědnost, dozví se, že nechce rozvoj země.

To je ale velmi podpásová zkratka. Nikdo z nás nezpochybňuje význam investic, ba naopak, jsou investice, které musíme udělat. Do obrany, dopravní infrastruktury, energetiky, vzdělávání, vědy, digitalizace. To všechno jsou investice, které Česká republika potřebuje.

Otázka ale nezní: zda investovat? Otázka zní: za co, z čeho? A to je obrovský rozdíl, protože rozpočtová odpovědnost neznamená tupě škrtat investice. Rozpočtová odpovědnost znamená vytvořit prostor, aby investice byly dlouhodobě ufinancovatelné.

Jestliže dnes utratíme všechno za běžnou spotřebu, z čeho budeme investovat zítra? jestliže dnes zvýšíme dluh, kdo zaplatí úroky za 10 let? Jestliže dnes vytvoříme další strukturální deficit, kde vezmeme peníze na skutečné priority? To jsou otázky, které bych od vlády rád slyšel zodpovězené, protože stát a státní rozpočet není bezedná studna. Každá koruna se může utratit jen jednou. A právě proto je úkolem vlády stanovovat priority, ne označit všechno za prioritu. Protože když je prioritou úplně všechno, pak ve skutečnosti prioritou není vůbec nic.

A přesně to je problém tohoto zákona. Místo, aby vláda rozhodla, co je skutečně nejdůležitější, rozšiřuje výjimky tak, aby nemusela rozhodovat vůbec. To není politická odvaha, to je odkládání rozhodnutí a účet za odkládání rozhodnutí opět zaplatí někdo jiný – budoucí vlády, ale hlavně budoucí daňoví poplatníci a především budoucí generace.

Proto znovu opakuji, náš spor není o investice. Náš spor je o odpovědnost. Protože skutečná odpovědnost... Protože skutečně odpovědná vláda nejprve hledá úspory, potom stanovuje priority a teprve nakonec si případně půjčuje. Ne obráceně.

Mýtus číslo 6: Vládní návrh je plně v souladu s evropským fiskálním rámcem. Paní ministryně opakovaně argumentuje tím, že vláda pouze implementuje nová evropská pravidla. Ano, tento zákon skutečně vychází z reformovaného evropského fiskálního rámce. O tom není sporu. Jenže implementace evropského práva neznamená, že si členský stát může libovolně oslabovat vlastní pravidla. Právě naopak. Smyslem nové evropské úpravy je posílit důvěryhodnost veřejných financí, posílit dlouhodobou udržitelnost, posílit předvídatelnost a především posílit odpovědnost jednotlivých států.

Evropská pravidla jsou postavena na jednoduché myšlence. Stát dostává větší flexibilitu. Za tuto flexibilitu, ale musí převzít větší odpovědnost. To jsou dvě strany jedné mince. Jenže vláda přijímá pouze tu první. Flexibilitu – ano, odpovědnost – vůbec. Pokud současně rozšiřujeme výjimky, pokud oslabujeme význam výdajových limitů, pokud vytváříme další zvláštní režimy, pak se postupně vzdalujeme duchu evropských pravidel.

Neříkám, že každá jednotlivost návrhu je automaticky v rozporu s evropským právem. To by bylo nezodpovědné tvrzení. Říkám ale něco jiného, že jejich souhrnný efekt podle mého názoru oslabuje důvěryhodnost celého fiskálního rámce. A to je přesně to, čemu se měla Česká republika vyhnout.

Evropská komise nebude jednou hodnotit jen text zákona. Bude hodnotit skutečné hospodaření České republiky, bude hodnotit výsledky, bude hodnotit schopnost plnit vlastní plán.

A tam žádné účetní konstrukce nepomohou. Tam rozhodují čísla, tam rozhoduje výše dluhu. A právě proto bychom neměli přijímat zákon s pocitem, že jsme problém vyřešili. Ne, my jsme pouze vytvořili větší prostor, aby se problém mohl odložit. Jenže odložený problém není vyřešený problém. Je to jen problém, který bude jednou větší. A ten větší problém budou muset řešit jiní. Příští generace.

Mýtus číslo 7: Tento zákon nikdy neoslabuje nezávislé – nijak neoslabuje nezávislé instituce. To je další tvrzení, které podle mého názoru neobstojí. Nezávislost institucí totiž není jen otázku personální – otázku toho, kdo koho kam volí, jmenuje, není to otázka délky mandátu. Nezávislost je také otázkou institucionální – a ano je také otázkou rozpočtovou. Protože instituce, která musí každý rok bojovat o prostředky potřebné pro svou činnost, je vždy zranitelnější. A právě proto naše ústava i právní řád vytvářejí zvláštní postavení některých institucí. Je to Poslanecká sněmovna, Senát, Ústavní soud, Nejvyšší kontrolní úřad, veřejný ochránce práv a samozřejmě také Národní rozpočtová rada. Tyto instituce nemají být prodlouženou rukou vlády, mají být její protivahou, mají kontrolovat, mají ji vyvažovat, mají ji upozorňovat na chyby a právě proto musí být jejich postavení chráněno nejen formálně, ale i fakticky.

Paní ministryně říká, že jde jen o technickou úpravu, jen o větší flexibilitu a lepší koordinaci. Jenže podobně začínají téměř všechny zásahy do nezávislosti institucí. Vždy jsou nejprve označeny za technické, organizační, administrativní, za efektivnější. Až časem se ukáže jejich skutečný dopad.

Právě proto bychom měli být opatrní. Nezávislost institucí se totiž většinou neztrácí jedním velkým rozhodnutím. Ztrácí se postupně malými kroky, drobnými úpravami – jednou se změní proces, podruhé kompetence a v tomto případě financování Nakonec zjistíme, že instituce sice existuje, ale její nezávislost je výrazně slabší. A tomu bychom měli zabránit. Protože právní stát nestojí jen na volbách, stojí také na systému brzd a protivah. A každá vláda, která tyto brzdy oslabuje, oslabuje nakonec právě právní stát.

Mýtus číslo 8 paní ministryně Schillerové, která – (Podívá se vedle sebe na odcházející ministryni.) – který asi neuslyší, uslyší aspoň tu podstatu. Mýtus číslo 8, ten už je poslední: Neexistuje jiná cesta než změnit zákon. Paní ministryně vytváří dojem, že vláda neměla jinou možnost, že změna zákona byla nevyhnutelná, že všechno ostatní bylo nereálné. Jenže vždy existuje ještě jiná možnost. Říká se jí reforma. Nebo také existuje možnost hledat úspory, zrušit neefektivní výdaje, přehodnotit dotační politiku, omezit růst běžných výdajů, změnit mandatorní výdaje a hlavně stanovit skutečné priority. Ale to všechno je politicky obtížnější. Vyžaduje to odvahu, vyžaduje to rozhodování, vyžaduje to říkat některým lidem a skupinám i nepříjemné věci. Ale právě to je úkolem vlády. Ne hledat cestu kolem pravidel, ale hledat cestu k odpovědnému hospodaření.

Já jsem přesvědčen, že občané od vlády neočekávají dokonalost. Očekávají poctivost. Očekávají, že když vláda mluví o konsolidaci, bude opravdu konsolidovat, když mluví o reformách, bude opravdu reformovat, když mluví o odpovědnosti, bude se sama chovat odpovědně. To je základ důvěry. Důvěra ve veřejných financích je stejně důležitá jako samotná čísla, protože finanční trhy stojí na důvěryhodnosti, investoři také a občané samozřejmě také. A jestliže stát začne vysílat signál, že pravidla lze měnit pokaždé, když přestanou být pohodlná, pak oslabuje právě tuto důvěru.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, napočítal jsem celkem osm mýtů. Osm tvrzení, která měla přesvědčit tuto Sněmovnu, Senát i širokou veřejnost, že rozvolnění pravidel je vlastně jejich posílení, že více výjimek znamená více odpovědnosti, že větší prostor pro zadlužování znamená větší disciplínu, že změna nákona nahradí reformy To tak ale rozhodně není. Tomu přece nemůže soudný člověk uvěřit a myslím, že bychom tomu neměli věřit ani my zákonodárci, protože rozpočtová odpovědnost nevzniká tím, že přepíšeme zákon. Rozpočtová odpovědnost vzniká tím, že vláda hospodaří odpovědně. Nevzniká tím, že rozšíříme výjimky, vzniká tím, že dodržujeme pravidla. Nevzniká tím, že účet přesuneme do budoucnosti, vzniká tím, že jsme ochotni nést odpovědnost dnes.

Dovolte mi závěrem vysvětlit, proč budeme hlasovat pro senátní verzi tohoto zákona. Senát se pokusil vrátit tomuto zákonu jeho původní smysl – a to je podstatné. Když se člověk podívá na senátní rozpravu, zjistí jednu zajímavou věc. Senátoři nevedli spor o to, zda má Česká republika hospodařit odpovědně. Na tom panovala shoda. Nevedli spor ani o tom, zda je třeba převzít nový evropský fiskální rámec. Ani o tom nebyla zásadní pochybnost. Spor se vedl úplně o něco jiného. O to, co se s tímto zákonem stalo během projednávání tady v Poslanecké sněmovně. A to zaznělo v Senátu opakovaně. Původní vládní návrh byl především transpoziční novelou, až následně do něj byly ve Sněmovně díky pozměňovacím návrhům koaličních poslanců vloženy rozsáhlé změny fiskálních pravidel, rozšíření únikových doložek, nové výjimky, oslabení parlamentní kontroly, změny týkající se snížení rozpočtové autonomie nezávislých institucí a právě tyto změny se staly předmětem kritiky Senátu.

To není nepodstatný detail, to je vlastně podstata celé dnešní debaty. Senát neodmítl evropská pravidla. Senát odmítl, aby se pod záminkou jejich implementace současně oslabovala domácí fiskální pravidla – a myslím, že to je správný přístup.

Velmi mě zaujalo ještě něco dalšího. Řada senátorů výslovně říkala, že nechce vést spor o to, kdo zadlužoval více. Nechtěli vést politickou válku, chtěli posoudit kvalitu zákona a právě proto jejich argumenty stojí za pozornost. Neptali se, kdo je ve vládě? Ptali, zda navrhovaná pravidla obstojí i za 10 let? Ptali se, zda obstojí i pro příští vládu, ať už v ní bude kdokoliv? Ptali se, zda nevytváříme precedenty, které může jednou využít kdokoliv? A přesně tak bychom měli přemýšlet i my.

Zákony nepíšeme pro jednu vládu, nepíšeme je pro jednu ministryni financí, aby mohla sestavit rozpočet, nepíšeme je ani pro jedno volební období. Píšeme je pro stát – a dobrý zákon musí fungovat bez ohledu na to, kdo právě sedí ve Strakově akademii.

Právě proto jsou podle mě důležité senátní úpravy. Vrací větší důraz na parlamentní kontrolu, vrací větší ochranu nezávislosti institucí, vrací větší opatrnost při vytváření nových výjimek. A především připomínají jednu základní zásadu – že fiskální pravidla mají vládu omezovat. Ne jí poskytovat další prostor, jak se z těchto pravidel vyvázat.

V senátní rozpravě zazněla jedna podstatná myšlenka – že když stát zjistí, že nedokáže hospodařit podle pravidel, nemá být jeho první reakcí změnit tato pravidla. Jeho první reakcí má být změna hospodaření.

Myslím, že právě to vystihuje podstatu dnešní debaty, protože existují dvě cesty. První cesta je obtížnější – hledat úspory, stanovovat priority, dělat reformy, rušit neefektivní výdaje, mít odvahu říkat někdy i nepopulární rozhodnutí. Druhá cesta je jednodušší – vytvořit další výjimky, posunout limity, rozšířit únikovou doložku, přesunout část výdajů mimo standardní rámec a tvářit se, že problém zmizel. Jenže on nezmizí, pouze se přesune. Přesune se do dalších rozpočtů, přesune se na další vlády, na budoucí generace.

A právě proto si myslím, že Senát zvolil správnější cestu. Ne proto, že by odmítal investice, ať už do infrastruktury nebo do obrany, že by odmítal rozvoj naší země, ale protože připomněl něco, na co bychom neměli zapomínat, žádná investice není zadarmo. Že každá výjimka něco stojí, že každá půjčená koruna bude muset být jednou splacena a že rozpočtová odpovědnost není překážkou rozvoje. Naopak, je jeho předpokladem. Protože stát, který dlouhodobě ztrácí kontrolu nad svými financemi, nakonec nebude schopen financovat ani obranu, ani dopravu, ani školství, ani zdravotnictví. Dluh totiž nebere ohled na politické priority. Dluh jen vystavuje účty a ty účty jednou přijdou – a ty účty se jednou musejí draze zaplatit.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, celou dobu této rozpravy jsme slyšeli mnoho čísel, mnoho paragrafů, mnoho argumentů a na konci rozpravy budeme stát před velmi jednoduchou otázku: má být zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti zákonem, který vládu skutečně zavazuje? Nebo zákonem, který vládě nabízí stále nové možnosti, jak se z těchto pravidel vyvázat? Já jsem přesvědčen, že správně je první možnost. Pravidla mají platit mají být srozumitelná, mají být předvídatelná a mají být důvěryhodná. A mají platit i pro vládu.

Právě proto budeme hlasovat pro senátní verzi. Ne proto, že by byla snad dokonalá, ale proto, že je bližší principům právního státu. Je bližší skutečné rozpočtové odpovědnosti a je bližší myšlence, že vláda se má řídit pravidly. Děkuju za pozornost.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji a s faktickou poznámkou se přihlásil pan poslanec Miroslav Ševčík. Vaše dvě minuty.

 

Poslanec Miroslav Ševčík: Dobrý večer, dámy a pánové, vážené slečny, paní poslankyně, vážení pánové poslanci, vůbec jsem nechtěl vystupovat nyní, ale musel jsem zareagovat na to, jak tady pan kolega, prostřednictvím vás, pane předsedající, Jakob hovořil o osmi mýtech.

Já bych spíš hovořil o osmi blbostech, dozimetrické přechytralosti a vůbec možná demagogii až hovadinách. Jsem proti zvyšování zadlužení. Fakta, zapamatujte si fakta: 2021 – dluhová služba 42 miliard, 2026 – když jsme museli reagovat na to, co jste tady přinesli vy – 110 miliard. 2,61 krát více než v roce 2021. Nárůst dluhu od roku 2021 do roku 2025 – bilion 211 miliard korun.

Když si to srovnáte, tak od roku 1993 do roku 2025 byl tento nárůst – respektive do roku 2021 – byl průměrný nárůst ročně 82,42 miliardy. Za vás se zvýšil tady tento růst v podstatě z 1211,9 miliardy děleno čtyřmi na 302 miliardy 975, to znamená 3,67 krát.

Na to se musí reagovat prostřednictvím toho, že musíme vytvořit rozpočet. Takže tady prosím – to, co se říkalo: mýty. Tak já tady říkám: fakta. Ještě jednou zdůrazňuji, že například od roku 1993 do roku 1996 vzrostl – dokonce byl pokles zadlužení o 2,6 miliardy, ze 158,8 miliardy – (Předsedající. Čas.) – na 155,2 miliardy. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji a nyní tedy pokračujeme s přednostními právy, abyste si... (Poslankyně Kovářová se hlásí ze sálu.) Dobře, tak faktická z místa. Prosím, vaše dvě minuty.

 

Poslankyně Věra Kovářová: Ráda bych reagovala na kolegu Ševčíka. Nechápu, proč když máte faktickou poznámku, že nejprve tu zahajujete vždycky nějakými sprosťárnami, případně neslušnými výrazy. Potom uvádíte čísla, která ne vždycky jsou úplnou pravdou.

Já vám jenom dám k dispozici naše čísla – když jsme přebírali vládu, tak dluh – tak deficit k HDP byl 5 procent a my jsme končili kolem 2 procent.

Co se týče složené daňové kvóty, protože to také rád používáte, ty daně, tak složená daňová kvóta byla nižší než za vlády Andreje Babiše. Dostali jsme se k hospodářskému růstu 2,7 procenta. Důchodový systém, který byl skutečně v katastrofálním stavu, tak se dostal do mínus 10 miliard, což byl velký velký pokrok a i dnes se ukazuje, že ta naše opatření vedla k tomu, že – jak zde paní ministryně hovořila o tom, že ten důchodový systém v podstatě je a bude v přebytku.

Co se týče konsolidace veřejných financí, to jsme přebírali ve stavu, kdy to zadlužování bylo tak obrovské, že skutečně hrozilo, že narazíme na dluhovou brzdu v roce 2028 a podařilo se to odvrátit na rok 2038.

Tak prosím pěkně, až budete tady hovořit o tom, jak to bylo velmi špatné, tak si přečtěte tato čísla a vyslechněte si zpětně slova paní ministryně financí, která hodnotila stav veřejných financí na začátku letošního roku jako velmi dobrý, dobře hodnocený a to samozřejmě byl – (Předsedající: Čas.) – díky naší vládě.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji. Já vás požádám, abyste už zůstala zůstala u pultíku. Ale přesto, než začnete, tak musím číst pro záznam ještě jednu věc.

Pan místopředseda Jan Skopeček hlasuje s náhradní kartou číslo 12.

A nyní tedy, jak je to s přednostními právy – jako první vystoupí paní poslankyně Kovářová, potom je zde přihlášen pan poslanec Hřib, potom pan poslanec Rakušan, potom pan poslanec Havel, potom pan poslanec Jurečka a potom se stanoviskem klubu paní poslankyně Vendula Svobodová, potom pan poslanec Benjamin Činčila a potom pan poslanec Vojtěch Munzar. A nyní máte slovo.

 

Poslankyně Věra Kovářová: Děkuji, pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové – a jsem ráda, že také dorazila paní ministryně. (Obrací se na ministryni Schillerovou.) Ano, já to vím, ale jsem ráda, že mohu i hovořit k vám.

Dnes projednáváme senátní vratku sněmovního tisku 90 a já bych ráda řekla hned na začátku: Senát tady sehrál přesně tu roli, kterou sehrát měl. Nezablokoval celý zákon, nepřišel jen s gestem odporu, ale vrátil nám návrh v podobě, která aspoň částečně krotí velmi nebezpečné rozvolnění rozpočtových pravidel, o kterých tak nerada slyší paní ministryně financí.

Protože o tom tato novela je. Vláda se snaží uvolnit pravidla, která mají chránit veřejné finance před tím, aby se rozpočet utrhl ze řetězu. A dělá to v době, kdy by naopak měla veřejnosti ukazovat, že s penězi daňových poplatníků zachází opatrně, průhledně a odpovědně. Často slyšíme, že jde hlavně o investice – o dálnice, železnice, energetickou bezpečnost nebo další strategickou infrastrukturu. A já chci jasně říci: tyto investice Česká republika potřebuje.

Problém není v tom, že stát chce stavět. Problém je v tom, když se část výdajů začne vyjímat z běžných pravidel a začne se vytvářet dojem, že když výdaj přesuneme mimo limit, tak tím problém zmizí. Jenže nezmizí.

Schodek nezmizí tím, že ho přejmenujeme. Dluh nezmizí tím, že ho přesuneme do jiné kolonky. Pořád to budou peníze, které si stát bude muset půjčit a pořád to budou peníze, které budou muset jednou zaplatit naši občané.

Senát proto navrhl rozumnější cestu. Neříká: neinvestujme, říká pouze: pokud chce vláda využít výjimku, musí to mít jasné mantinely, musí to být odůvodněné a musí nad tím existovat parlamentní kontrola. A to je podle mě naprosté minimum, které bychom měli požadovat. Podobně je to u bezpečnostní výjimky. Samozřejmě platí, že pokud přijde skutečná krize, stát musí umět rychle reagovat.

Nikdo nechce svazovat vládě ruce ve chvíli, kdy je ohrožena bezpečnost země, ale zároveň nemůžeme dát vládě bianko šek na stovky miliard korun jen na základě vágního pojmu, pod který se dá schovat skoro cokoliv.

Já zde na tomto místě připomenu svoji zkušenost za covidu, kdy Sněmovna velmi rychle, v podstatě jednomyslně přijala v této kritické situaci navýšení rozpočtu na neuvěřitelných tehdy 250 miliard korun, protože jsme si všichni byli vědomi závažnosti té situace. Tak silný nástroj, o které jsem předtím hovořila, musí mít přece jasné hranice. Musí být zřejmé, kdy se smí použít, proč se používá a kdo za něj nese zodpovědnost. Senát proto správně zpřesňuje podmínky a vrací do hry alespoň základní kontrolu ze strany Poslanecké sněmovny.

A pak je tu dopad, který je pro lidi úplně zásadní. Pokud budeme dál rozvolňovat pravidla, pokud budeme vytvářet další a další výjimky a pokud budeme schovávat část výdajů mimo běžné limity, můžeme velmi rychle narazit na dluhovou brzdu a to podle odhadu už kolem roku 2031 – a ve chvíli, kdy stát na dluhovou brzdu narazí, tak už to nebudou nebolestivá řešení. Výrazně se může dotknout všech občanů.

Může to znamenat škrty v mandatorních výdajích, drastické škrty ve výdajích státu, také snížení výdajů na veřejné služby. A také například na důchody anebo také výrazné zvyšování daní. A to proto, že v takovémto případě rozpočet musí být vyrovnaný.

A to je potřeba říci naprosto otevřeně, pokud se veřejné finance nechají dojít až do takového stavu, nebudeme se bavit o drobných úpravách nebo kosmetických změnách. Budeme se bavit o podstatně vyšším daňovém zatížení lidí i firem, protože někdo bude muset ten účet zaplatit. A čím déle se budou problémy odsouvat, tím bolestivější ta opatření nakonec budou.

V tom je podle mě i značné politické pokrytectví. Ti, kteří nás v minulosti kritizovali za zvyšování daní a za nepopulární konsolidační kroky, dnes přijímají rozhodnutí, která mohou ještě k výraznějšímu zvyšování daní v budoucnu přímo vést. Jen s tím rozdílem, že účet za ně už možná nebude platit tato vláda, ale vláda příští a přespříští.

To nejsou kroky rozvážné vlády, která přemýšlí o zemi v delším horizontu. To jsou kroky vlády, která vidí hlavně k příštím volbám. Čtyři roky si uvolnit ruce, čtyři roky vytvářet další výjimky, čtyři roky odsouvat problém a potom ho nechat těm, kteří přijdou po ní a ti se s tím budou muset nějak vypořádat.

A právě proto mají rozpočtová pravidla smysl. Nejsou tu proto, aby vládě komplikovala práci. Jsou tu proto, aby chránila občany před tím, že krátkodobá politická rozhodnutí jednou přerostou v dlouhodobý problém celé země.

Odmítám také argument, že česká ekonomika teď vypadá lépe, že nemáme tak vysoký státní dluh a tak si to můžeme dovolit. Ano, máme relativně dobrá čísla. Česká ekonomika roste a ve srovnání s některými sousedními zeměmi na tom nejsme špatně. Ale to neznamená, že se státní rozpočet může utrhnout ze řetězu.

Lepší ekonomická situace podle mě nemá být důvodem k tomu, abychom rozpočtová pravidla uvolňovali víc, než je nezbytné. Naopak právě v době, kdy se ekonomice daří relativně dobře, bychom měli být opatrní.

Mezinárodní situace je napjatá, pokračuje válka na Ukrajině a nikdo z nás nemůže s jistotou říct, jaké výdaje bude muset stát v příštích letech nést. O to důležitější je, aby veřejné finance zůstaly srozumitelné, kontrolované a předvídatelné.

Senátní verze není určitě dokonalá, ale přesto je výrazně odpovědnější než verze, kterou Sněmovna původně poslala do Senátu. A právě proto klub Starostů a nezávislých senátní verzi podpoří. Česká republika, dámy a pánové, potřebuje investice, potřebuje bezpečnost, potřebuje moderní infrastrukturu, ale nic z toho nemůže být omluvou pro rozpočtovou svévoli. Veřejné peníze nejsou vlády, jsou to peníze všech občanů a právě proto s nimi musíme zacházet odpovědně. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji. Dalším přihlášeným s přednostním právem je pan předseda Hřib, kterého tady nevidím. Dalším, kdo je s přednostním právem, tak je pan předseda Vít Rakušan, kterého tu rovněž nevidím. Takže se přesuneme na dalšího člověka s přednostním právem, což je pan předseda Havel, kteréhož tu taktéž nevidím. Dalším, kdo je v pořadí, je pan předseda Jurečka, toho tu též nevidím. Tím pádem se přesunujeme na poslance... (Výkřik ze sálu.) To nebylo na mě. Na poslance k vystoupení se stanoviskem klubu. A se stanoviskem klubu Pirátů tu měla vystoupit paní poslankyně Vendula Svobodová, kterouž tu též nevidím. Další, kdo je v pořadí se stanoviskem poslaneckého klubu, tak je pan poslanec Benjamin Činčila, kteréhož tu též nevidím. A nyní tedy se dostává slova se stanoviskem klubu ODS panu poslanci Vojtěchu Munzarovi.

 

Poslanec Vojtěch Munzar: Děkuji, pane místopředsedo. Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, vážená paní ministryně, podle našeho názoru dnes projednáváme jeden z nejdůležitějších, z nejdůležitějších zákonů celého volebního období, protože rozhodujeme a budeme rozhodovat o fiskálních pravidlech, která nasměrují a určí budoucnost naší ekonomiky, našeho státu a další generací. A buď bude naší snahou budoucí generace alespoň trochu chránit, nebo pravidla tak vyprázdníme, že necháme budoucí generace platit účet za rozhodování dnešní vlády.

My projednáváme zákon o pravidlech, která mají jeden účel. Mají chránit ekonomické zdraví státu a fiskální pravidla by měla bránit tomu, aby krátkodobé politické zájmy převážily nad dlouhodobou stabilitou veřejných financí. Naše společnost nemůže financovat nikdy všechno najednou. Každá koruna může být utracena z peněz daňových poplatníků jen jednou. Každý nový výdaj znamená rozhodnutí, komu se peníze vezmou, případně, na co si stát půjčí – a co budou muset zaplatit další generace.

Fiskální pravidla jsou proto, aby nutila vládu určovat priority. Vláda má totiž hledat řešení uvnitř stanovených mantinelů, nikoliv měnit mantinely podle svých priorit. A to je obsahem vlastně té sněmovní verze, která vychází z té původní vládní novely.

Účelem zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti a o rozpočtových pravidlech není poskytovat větší prostor pro zadlužování, ale udržovat, jak už jsem zmínil, ekonomické zdraví státu. Ale podoba zákona, která odešla do Senátu z této Poslanecké sněmovny, je zákon, který sice formálně zůstává zachován, ale uvnitř – vevnitř ztrácí omezení tvořící jeho podstatu a duch zákona. Zachovává svoji formu, ale nikoliv účel. A vlastně se jedná o zásadní obrat ve fiskální politice státu. Je to odklon od snahy brzdit veřejné výdaje státu a je to vytvoření podmínek k popuštění uzdy pro ještě vyšší zadlužování a můžeme už vidět první signály, když se podíváme do nového fiskálně-strukturálního plánu, který schválila nová vláda.

Vláda místo toho, aby předložila další plán na stabilizaci veřejných financí, tak předložila plán pro další zvyšování salda, zvyšování výdajů, ještě vyšší zadlužování bez nějakých ambicí o nových reformách, které by měly vést ke konsolidaci veřejných financí. Zkrátka se vláda rozhodla podle hesla: když se naše výdaje a naše plány nevejdou do pravidel, nechceme měnit výdaje, ale chceme měnit ta pravidla.

Pokud si každá vláda, která bude mít většinu, udělá pravidla jen sama pro sebe a na sebe, podle toho, jak zrovna to cítí, tak žádná pravidla vlastně mít nemusíme. Ale my j máme právě proto, aby každá většina vyšlá z voleb byla nucena myslet na fiskální odpovědnost.

Každá vláda má totiž přirozenou tendenci rozšiřovat prostor pro uskutečnění svého programu. Každé vládě překážejí, omezují, nutí přemýšlet o prioritách v ekonomice omezených zdrojů. A pokud lze omezení změnit pokaždé, když začnou být pro vládu nepohodlné, přestávají plnit svoji funkci. Tato novela nevyvolává otázku, jak bude stát hospodařit v tomto roce, v příštím roce, v přespříštím? Vyvolává otázku, zda zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti po těchto změnách stále plní účel, pro který byl parlamentem přijat?

Právní stát totiž není založen na pouhé důvěře, že každá vláda bude hospodařit odpovědně. Je založen na tom, že každá vláda bude hospodařit podle předem stanovených pravidel. Za covidu došlo k prvnímu mimořádnému rozvolnění těchto pravidel a to zdůvodnění byla covidová situace. Nicméně bohužel to negativum bylo, že společnost a vlády naučilo jednu nebezpečnou věc – když se pravidla přestanou hodit, změníme pravidla nebo je vypneme.

Konsolidační balíček měl přinést trajektorii návratu ke zdravému hospodaření. Postupné snižování strukturálního salda až k jednomu procentu ročního zadlužení vůči HDP. Obnovila se tím pravidla. Ta se aktuální vládě nehodí, takže její návrh znovu otevírá prostor pro rozvolnění místo návratu k původnímu principu. Ale vypínání pravidel by se nemělo stát novým standardem. Pravidla nemají rozhodovat, která priorita je správná. Mají vládu nutit, aby mezi správnými prioritami vybírala, protože máme omezené zdroje.

Fiskální pravidla nejsou důležitá jen proto, že omezují vládu. Jsou důležitá také proto, že vytvářejí legitimní očekávání občanů, podnikatelů i finančních trhů o způsobu, jakým bude stát hospodařit. Časté a zejména účelové změny tohoto rámce oslabují právě tuto důvěru trhu v hospodaření státu a promítnou se negativně až do hospodářských škod v podobě zhoršení ratingu, zhoršení chuti a sentimentu pro investice.

Došlo tady v rámci projednávání sněmovní novely k několika pozměňovacím návrhům. A právě návrhy, které se objevily v druhém čtení od paní ministryně Schillerové, tato pravidla značným způsobem vyprazdňují a dělají ze zákona jen prázdnou právní kulisu pro bezbřehé zadlužování. (Hluk v sále. Poslanec Munzar se s gestem obrací na předsedajícího.)

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Vážené kolegyně, vážení kolegové, na pravé straně z mého pohledu, prosím abyste zachovali klid, aby pan poslanec mohl pokračovat ve svém vystoupení. Děkuji.

 

Poslanec Vojtěch Munzar: Jestliže zachováme – děkuju, pane předsedající – jestliže zachováme název zákona, zachováme sice jeho strukturu, ale odstraníme omezení, uděláme spoustu únikových doložek, tak vzniká legitimní otázka, zda ještě chráníme účel zákona, nebo chráníme pouze jenom formu zákona? Chci připomenout, že právě proto, a zejména kvůli pozměňovacím návrhům, které se tady objevily ve druhém čtení, jsme vypracovali v rozpočtovém výboru všichni zástupci opozičních stran oponentní zprávu, protože bylo nutné zanechat v legislativním procesu jasné varování a jasné upozornění před tím, že vláda se snaží tato pravidla – fiskální pravidla – vyprázdnit.

Když se podíváme na praktickou realizaci na vládou schválený fiskálně-strukturální plán, tak tato vláda chce pro následující dva roky zvýšit tempo zadlužování. Navrhuje pro příští rok z dnešních nějakých 2,1 procenta ročního zadlužování vůči HDP zvýšit tempo zadlužování až 2,8 procent. A to bez ještě aplikace například únikové doložky na obranu. Takže se můžeme hravě dostat přes 3 procenta salda veřejných rozpočtů vůči HDP.

Tím fiskálním plánem, které si již vláda odsouhlasila, chce odložit konsolidaci o dva roky. A mě vlastně překvapujou ta slova paní ministryně tady v úvodu, kde říkala: budeme odpovědnou vládou, budeme snižovat deficity. Přitom se schvalují plány na zvýšení deficitu a i se ve veřejném prostoru diskutuje o tom, že se zvýší jak absolutně, tak procentuálně saldo veřejných rozpočtů na příští rok, a to na úroveň 350-360 miliard korun.

Co ale znamená toto rychlejší zadlužování v dnešním ekonomickém růstu? Když je ekonomika na hranici svého potenciálu, tak každá další koruna nevytvoří větší růst, vytvoří jen nerovnováhu a je vlastně proinflačním tlakem, který si navíc zaplatíme ve splátkách dluhu. Čím víc ho budeme splácet, čím větší podíl nám bude užírat dluhová služba z rozpočtu, tak tím méně zbude na běžné výdaje státu v budoucích letech. Česká národní banka už na tento proinflační tlak musela zareagovat zvýšením sazeb o čtvrt procentního bodu, protože musí ekonomiku začít chladit.

Vrtulníkové peníze, které vláda slibuje, nejsou hospodářská strategie. Veřejný dluh není jen ekonomická veličina. Je to rozhodnutí současné generace o prostředcích budoucích generací.

Právě proto fiskální pravidla chrání nejen stabilitu veřejných financí, ale také mezigenerační odpovědnost jako jednu z podmínek dlouhodobě odpovědného výkonu veřejné moci. Stát nemůže donekonečna zalévat ekonomiku penězi na dluh a tvářit se, že tím automaticky vytváří prosperitu – že nám ty dnešní dluhy zaplatí budoucí ekonomický růst, který tím vytvoříme. Prosperitu totiž vytvářejí hlavně lidé, firmy a investice, které dávají ekonomický smysl, a to zejména ty soukromé.

Únikové doložky na dopravní infrastrukturu znamenají, že nebudete muset hledat úspory v běžných výdajích státu na tyto investice a zároveň si uvolňujete ruce právě pro růst běžných výdajů. Jenže i v ekonomice výdaje na dopravní stavby mají své limity dané množstvím stavebních firem, množství pracovních sil na pracovním trhu a podobně. A stát si tím bere část kapitálu, kapacit, práce, materiálů i pozornosti ekonomiky.

Já jsem rád, že snaha Senátu je dát alespoň nějaké mantinely této únikové doložce. A když už mluvíme o investicích, znovu se vrátím k již schválenému fiskálně-strukturálnímu plánu. Ten totiž nepředpokládá – k mému překvapení po všech těch slovech a veřejných prohlášeních a po tom, co jsme tady projednávali jak na rozpočtovém výboru, tak tady – tak nepředpokládá dramatický nárůst investic. V tom fiskálně-strukturálním plánu předpokládá udržování investic na úrovni zhruba 4 procent vůči HDP. Takže tím spíše je tato úniková doložka jenom tím, že si na investice chcete půjčit – nechcete je zvyšovat, ale chcete si na ně půjčit – a ty běžné příjmy, které máte z daní občanů, chcete používat na běžné výdaje.

A co se týká efektivity investic, tak samo, paní ministryně, vaše ministerstvo v tomto plánu stanovuje výši multiplikátoru 0,35, to znamená nikoliv vytvoření nějakého ekonomického boomu. Tento multiplikátor je nižší než dokonce koeficient, který je stanovený Evropskou komisí na úroveň 0,6.

Dalším pravidlem, které se nám nelíbí a kterému Senát alespoň dává nějaká pravidla, je to již zmíněné zmocnění vlády pro navýšení výdajů o 10 procent v případě blíže nedefinované zhoršené bezpečnostní situace státu. Není náhodou, že ústava svěřuje schvalování státního rozpočtu právě parlamentu. Rozhodování o veřejných prostředcích představuje jednu z nejdůležitějších forem demokratické kontroly výkonné moci.

Proto bychom měli být velmi opatrní při každé změně, která tuto kontrolní roli parlamentu oslabuje. Tato změna zmocnění bez kontroly znamená zásah do dělby moci mezi mocí výkonnou a zákonodárnou.

Rozpočtová pravidla nejsou jen pravidly hospodaření, jsou také pravidly rozdělení a dělby moci. Parlament jejich prostřednictvím vymezuje prostor, ve kterém může vláda nakládat s veřejnými prostředky z peněz daňových poplatníků. Čím širší prostor zákon ponechává samovolnému a následnému uvážení vlády, tím slabší je kontrolní role parlamentu.

Není to jen o tom, že rozhoduje ve sboru většina. I tady má koalice většinu. Jde i o kontrolu ve formě poskytování informací, vysvětlení, pokládání otázek a získávání odpovědí. Čím více zákon ponechává konečné rozhodnutí na samotném uvážení vlády, tím více se oslabuje právě tato ústavní kontrolní funkce parlamentu.

Proto vítám jasně vymezení zhoršené bezpečnostní situace státu, i když se stále domnívám, že by toto zmocnění zákon neměl obsahovat vůbec. Vláda sice argumentuje efektivnostní a rychlostí, ale i covid nám ukázal, že se dokážeme sejít v případě potřeby a rozhodovat velmi rychle i v tomto našem zákonodárném sboru.

Další změna v zákoně, který odešel v té sněmovní verzi, nepřímo nechci říct útočí, ale nepřímo zasahuje do nezávislosti Ústavního soudu, Nejvyššího kontrolního úřadu, Senátu, Poslanecké sněmovny nebo Národní rozpočtové rady. Nezávislost totiž není samoúčelná, je součástí systému brzd a protivah. A pokud je ve sněmovní verzi rozhodnutí, že v případě změny rozpočtu, změny rozpočtové kapitoly, vyjímáme tuto pravomoc z rukou rozpočtového výboru a neponecháváme to pouze na dohodě jenom mezi správcem kapitoly a Ministerstvem financí, tak tím samozřejmě znovu oslabujeme to rozdělení a dělbu moci mezi moc zákonodárnou a moc výkonnou. Instituce, které mají kontrolovat vládu, nemohou být rozpočtově závislé na dohodě s touto vládou.

Jednou z ekonomických hodnot fiskálních pravidel je důvěryhodnost. Právní jistota nevzniká častými změnami pravidel, vzniká jejich předvídatelným a konzistentním uplatňováním. A tady musím zdůraznit, že tento zákon neděláme přece jenom pro paní ministryni Schillerovou, jenom pro tuto vládní většinu, ale nastavujeme pravidla do budoucna. Není přece možné, aby na začátku každého volebního období přišla nová vláda, vymyslela si nové únikové doložky a změnila si pravidla tak, jak se jí to hodí. To určitě nepřispívá k důvěryhodnosti našich fiskálních pravidel.

A to jak se prakticky využívají vyprázdněná pravidla, vidíme bohužel už dnes. Vláda ani nečekala na to, až – ta nová paní ministryně – fiskální pravidla budou platit a vyjdou ve Sbírce zákonů. Vy jste si vlastně schválili ten nový fiskálně strukturální plán, o kterém jsem již hovořil, tak jste si ho schválili ještě za platnosti stávajících rozpočtových pravidel, ale ta čísla, s kterými kalkulujete, jsou v naprostém rozporu s platnou legislativou. A vy vlastně předjímáte, jak dopadne rozhodování zákonodárného sboru tím, že do tohoto plánu si dáváte jiná čísla, která dnešní legislativa neumožňuje, jinou výši salda, jinou výši výdajů.

Takže co znamená, dámy a pánové, původní sněmovní verze? Ta popírá původní smysl zákona, protože narušuje udržitelnost veřejných financí, může vést k rapidnímu růstu zadlužení, zvyšuje tím pádem výdaje na obsluhu státního dluhu. Může ohrozit finanční stabilitu a přiblížit k nás dluhové brzdě. Narušuje institucionální rovnováhu mezi mocí zákonodárnou a výkonnou. A tady přece nejde o to, kolegyně a kolegové z koalice, jestli důvěřujete vaší ministryni financí, zda se bude snažit udržet v nějakých mantinelech naše salda, naše dluhy a veřejné finance. Jde o to, že tady děláte pravidla pro jakoukoliv příští vládu a vlastně rozvolňujete ruce a dáváte bianco šek jakékoliv další vládě pro to, aby se mohla bezbřeze zadlužovat. Zkrátka ta původní sněmovní verze, zejména ve znění přijatých pozměňovacích návrhů, které přednesla paní ministryně Schillerová, vyprazdňuje pravidla, která měla vládu brzdit dalším zadlužování.

Demokratický právní stát nestojí jen na existenci pravidel. Stojí na respektu k jejich smyslu. Dnes nerozhodujeme jen o podobě jednoho zákona. Rozhodujeme o tom, zda budou fiskální pravidla i nadále skutečným omezením veřejné moci, nebo se stanou pravidly, která bude možné změnit pokaždé, když začnou vládu skutečně omezovat. A právě podle odpovědi na tuto otázku se pozná, jak vážně to myslíme s rozpočtovou odpovědností i s principy demokratického právního státu. Anebo necháme vyhrát mentalitu, když se výdaje nevejdou do pravidel, neměňme výdaje, měňme pravidla.

A já na závěr, než skončím toto své vystoupení se stanoviskem ODS, tak chci říct, že jednoznačně, stejně jako jsme nepodpořili ve třetím čtení, nepodpoříme tu sněmovní verzi. A je to pro nás nejdůležitější, jeden z nejdůležitějších zákonů tohoto volebního období. A mě velmi mrzí to, jakým způsobem vláda tak strašně spěchá na to, aby tato pravidla vešla v platnost. Tak se spěchá na to, aby je vyprázdnila, že neustále zkracuje – i dneska zkrátila diskusi, už je půl jedenácté, a myslím si, že všichni poslanci, kteří mají zájem k tomu vystoupit se svým stanoviskem, se svým názorem, se svými poznámkami, se k tomu nedostanou jenom proto, že vláda spěchá.

A ještě jednu poslední věc, kterou k tomu chci říci. Ten spěch byl vidět i při projednávání na rozpočtovém výboru, kde jsme museli to neustále přerušovat. Dostali jsme třeba pozměňovací návrhy a stanoviska k nim až v průběhu jednání. To opravdu nevede ke kvalitní práci zákonodárců. Na to, že je pro vládu tento tisk tak důležitý, tak by mu měla dát minimálně prostor, abychom o něm mohli řádně a jednoznačně diskutovat. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji. Dalším s přednostním právem je pan předseda Matěj Ondřej Havel. Máte slovo.

 

Poslanec Matěj Ondřej Havel: Děkuju za ně, vážený pane místopředsedo. Dámy a pánové, odborně a věcně tady rozebral to, co se chystá, můj milý stranický kolega Jan Jakob. Já se podívám na ten zákon, respektive na tu senátní vratku. Senát nám to sem vrací principiálně apoliticky.

Možná navážu drobně na kolegu Munzara. Já si myslím, že to je taky jeden z nejdůležitějších zákonů, který se tady v tomto volebním období objeví, Já myslím ale, že to, pokud to projde opravdu v té původní sněmovní verzi, tak je možná jedna z největších katastrof, která se v tomto volebním období tady v Poslanecké sněmovně objeví. Protože to je zákon, který rozhoduje o prosperitě a budoucnosti, respektive budoucí prosperitě České republiky, o tom, zda budou v blahobytu žít taky naše děti nebo vnoučata, protože otvírá dveře k skutečně velmi rychlému a nezodpovědnému, navíc říkám ne nutnému a ne nezbytnému, zadlužování naší země. Takže my tady nehlasujeme dneska večer o tom nebo zítra brzy ráno o tom, zda chceme dálnice, železnice, obranu, energetickou bezpečnost a tak dále, prostě obsluhu státu, o tom samozřejmě není žádného sporu. My budeme hlasovat o tom, jestli se tyto výdaje budou moci plánovat odpovědně, zda se budou plánovat taky transparentně, o tom ten zákon taky je, zda na ně bude dobře vidět, a zda budou, a to je velmi důležité, pod kontrolou Parlamentu anebo jestli vláda použije záminku k tomu, aby si otevřela zadní dveře k vyšším deficitům a dalšímu zadlužování naší země. A musíte chápat, že pro TOP 09 to je červený hadr.

Úvodem říkám, že my samozřejmě neodmítáme a priori evropskou transpozici. Původní smysl novely je promítnout do českého práva reformu evropského fiskálního rámce, ano, to je v pořádku, tedy nový důraz na střednědobý fiskálně strukturální plán, trajektorii výdajů a hlavně dlouhodobou udržitelnost.

Já jsem si našel v Centru veřejných financí, které připomíná, že jádro transpozice může být žádoucí, a já si to také velmi upřímně myslím, zejména tedy zavedení Národního fiskálně-strukturálního plánu a posílení role nezávislých institucí. Ale pozor, my odmítáme ty takzvaně domácí přílepky a výjimky. Ty jsou nebezpečné, protože do té transpoziční novely se postupně dostala ustanovení, která mohou významně uvolnit pravidla rozpočtové odpovědnosti a posunout domácí fiskální rámec směrem k vyšším deficitům. Překládám, směrem k mnohem vyšším deficitům.

Když se podívám na to, co se odehrálo v Senátu, tak z mého pohledu je to vlastně správná věc. Senát novelu nezamítl, dobře, ale opravil její nejnebezpečnější části. Co to znamená? Dává vám šanci ten šílený a katastrofální návrh ještě trošku vylepšit, aby se stal méně nebezpečným. Není ten zákon správný, ale senátní varianta je menší zlo. To je potřeba pojmenovat. Zejména co se týká posílení parlamentního dohledu a omezení snahy vlády nezapočítávat část výdajů do sledovaných rozpočtových limitů. Znovu říkám, senátní verze z mého pohledu, z pohledu TOP 09, není dobrá. Je pouze méně špatná. I ona ponechává velké výjimky, ale proti té původní sněmovní verzi přece jenom aspoň stanoví určité mantinely – limit pro infrastrukturu, kontrolu rozpočtového výboru, ochranu parlamentních a nezávislých kapitol a pravidlo pro vrácený rozpočet a rezervu důchodového pojištění. O tom tady už byla řeč poměrně podrobná, tak tuhletu pasáž vynechám, aby se dostali ke slovu také další kolegové. Vidím, že jich tam je už 30, kteří k tomu mají co říct.

Já myslím, že vláda zjistila, že podle dosavadních pravidel prostě nedokáže sestavit rozpočet tak, jak to slíbila voličům. Místo aby přiznala realitu, dobře, tedy že se musí buďto omezit výdaje nebo se musí zvýšit příjmy, tedy říct, odkud vezme peníze na svoje sliby, tak mění pravidla jednoduše proto, aby na to prostě nebylo tak dobře vidět. Když se nevejde do limitu, nesnižuje výdaje, snižuje význam toho limitu. A když jí nevyhovuje fiskální brzda, tak nepřibrzdí, ale demontuje tu brzdu. Co to znamená? Nebojte se. Tento zákon sám o sobě nezvyšuje deficit ani o korunu. To je sice formálně pravda, co slýcháme, ale úplně se míjí s podstatou. Ani odstranění rychlostního limitu samo o sobě nezpůsobí nehodu, ale jen to vytvoří podmínky, aby k ní mohlo dojít, a to mnohem snadněji. Ministryně financí ve veřejné debatě, kterou jsem zaznamenal, argumentovala, že novela sama o sobě nezvyšuje deficit, zatímco tedy my upozorňujeme, že umožňuje vyšší výdaje a vyšší zadlužení právě tím, že rozvolňuje výdajové rámce a některé výdaje z nich dokonce vyjmá.

Původně tedy mělo jít o sladění českých pravidel s novým evropským fiskálním rámcem. OK, to se vracím k té transpozici, tady není sporu. Ale ta sněmovní verze, která tady byla přijata, tak ta šla dál. Otevřela široké výjimky. Otevřela široké výjimky pro infrastrukturu, mimořádné bezpečnostní situace, PPP platby a rozpočtové operace. Takový zákon pak už není implementace evropské směrnice, ale politický nástroj pro obejití domácích limitů. A já tady férově říkám, pokud by se naše země v rozumné míře, odůvodněné míře, zadlužovala ve prospěch skutečně výhradně budování obranyschopnosti a skutečně výhradně ve prospěch budování infrastruktury, která, jak dobře víme, vede k budoucí prosperitě, tak to pokládám za částečně zodpovědné. Pokud předáme zemi našim potomkům dobře, rozumně, nezbytně zadluženou, rozumně zadluženou, ale s vidinou toho, že jim přenecháme věci, které povedou k jejich bezpečné a prosperující budoucnosti, a z toho tady mám tedy obavy, že se to nechystá.

Výslovně se přece doporučuje, a to říkají odborníci, to neříkám já, držet se původního transpozičního záměru, nerozlišovat únikové doložky na infrastrukturní investice a odmítnout ty mechanismy, které by po vrácení návrhu rozpočtu Sněmovnou fakticky vyjímaly opakovaný návrh z pravidel rozpočtové odpovědnosti. Tedy evropská pravidla se tady používají jako fíkový list. Evropa po nás přece nechce, abychom si otevřeli bianco šek na výdaje. Evropa chce předvídatelný, transparentní a udržitelný fiskální rámec. To chce i TOP 09. Za to tady bojujeme už vlastně skoro 17 let. A to, co přišlo do Sněmovny, to, co Poslanecká sněmovna odhlasovala, poslala do Senátu, který nám to teď s úpravou vrací, to je přesný opak.

Infrastruktura a investice do infrastruktury jsou samozřejmě důležité, nic proti tomu, ale právě proto (to) má být plánované v rozpočtu, ne vyvedené mimo ta rozpočtová pravidla. Výdaje na infrastrukturu nejsou neviditelné, ty se přece musí zaplatit. Pokud nejsou v limitu, pak tedy skončí v dluhu jako ledacos a jako obvykle. A když se výdaje vyjmou z rámce, vláda získává prostor utrácet uvnitř rámce za jiné, často – a to je právě to nebezpečné – běžné výdaje. Nejde tedy o víc investic, když budu citovat, jak se říká, ale jde o více prostoru pro jiné výdaje a vyšší deficit veřejných financí.

Dočetl jsem se od různých ekonomů, že rozšíření únikové doložky na infrastrukturní výdaje by bylo nesystémové, že by se týkalo dominantní části plánovaných investičních výdajů SFDI a že by mohlo vést k dvojímu zohlednění investic v povoleném schodku. A výsledkem by bylo co? Výsledkem by bylo rychlejší zvyšování dluhu, riziko porušení evropských fiskálních pravidel a ohrožení závazku držet deficity pod třemi procenty HDP. To, že bychom měli deficit více než tři procenta HDP, to je přece šílená představa.

Dálnice nepřestanou být výdajem jen proto, že je v zákoně nazveme strategickou infrastrukturou. Železnice nepřestane být financovaná dluhem jenom proto, že ji vyjmeme z výdajového rámce. A elektrické vedení nepřestane zatěžovat státní finance jenom proto, že ho přesuneme do kolonky, která se nám vlastně může politicky líbit. To je účetní trik. Stavby zůstávají, faktury zůstávají, dluh zůstává, jen se tady vláda snaží, aby to v pravidlech vypadalo trošku lépe.

Já říkám, že to senátní omezení infrastruktury, to, co navrhuje Senát, na jedno procento HDP, je lepší. Ale pořád je to prostě obrovské. Ten návrh snížit prostor pro infrastrukturní výdaje na jedno procento HDP, tedy zhruba, když to přepočítáme, je to nějakých 80 až 90 miliard korun, a podmínit to projednáním ve sněmovním rozpočtovém výboru, případně třeba i stanoviskem SFDI, tak je myslím si správný. Je to pořád to menší zlo než to zlo, kterým je původní návrh, který bohužel Poslaneckou sněmovnou prošel. Tedy senátní návrh nepokládám za návrat k rozpočtové odpovědnosti. To jedno procento HDP je pořád obrovská částka, ale je to prostě lepší cesta než ta sněmovní verze, protože aspoň říká, ano, existuje strop, existuje proces a existuje alespoň nějaká kontrola. Senát tedy neřeší ve svém návrhu problém dokonale, ale omezuje tu největší škodu. Není to moje vysněná verze. Nepředstavoval bych si to ani tak, jak nám to Senát vrací. Jak jsem řekl, jedno procento HDP je pořád hodně, pořád je to výjimka a pořád je to velké riziko. Ale oproti té původní sněmovní verzi je to aspoň nějaký plot kolem propasti. Sněmovní verze ten plot kolem propasti neměla. A pokud dnes v noci přehlasujete senátní návrh, tak ten navržený plot rovnou bouráte.

TOP 09 je vždycky na straně zodpovědných výdajů na obranu. Je vždycky na straně plnění závazků, které jsme si dohodli s našimi aliančními partnery v rámci NATO. Výdaje na obranu jsou samozřejmě nutné kvůli Rusku, Ukrajině, bezpečnosti Evropy, naší solidaritě s aliančními kolegy v rámci Severoatlantické aliance. Ale právě proto nesmí být přece obrana zneužita jako trik k rozvolnění rozpočtu. Já před tím varuju. Obrana má být priorita uvnitř odpovědného rozpočtu, ne výmluva na všechno ostatní, uvnitř odpovědného rozpočtu. Obranná výjimka má být přesně definovaná, pokud už tedy je – časově odůvodněná, kontrolovaná, pochopitelně transparentní. A to, co mi nejvíc vadí je, že tady se oslabuje ta kontrola. A my jako TOP 09 jsme strana, vždycky budeme strana, která bude vždycky podporovat obranyschopnost České republiky. Ale právě proto odmítám, aby se ta obrana stala fíkovým listem. Není to záminka pro to, aby vláda nemusela říkat, kde ušetří, co zaplatí a jak zabrání dalšímu zadlužení.

Uvádí se výjimka pro takzvanou zhoršenou bezpečnostní situaci. Obávám se, že je gumová a že je nebezpečná. Sněmovní verze, ta původní, umožňuje vládě zvýšit celkové výdaje státního rozpočtu až o 10 procent v případě zhoršené bezpečnostní situace. No to by v případě současného rozpočtu bylo asi 240 miliard korun. 240 miliard korun bez kontroly této Sněmovny, která má rozhodovat o zákoně o státním rozpočtu a která samozřejmě kontroluje vládu. Zhoršená bezpečnostní situace je široký – nebo když to budu citovat, ta zhoršená bezpečnostní situace – tak to je široký a politicky snadno zneužitelný pojem. Já před tím opravdu varuju. V bezpečnostní politice prostě platí jednoduché pravidlo. Mimořádné nástroje musí mít mimořádné přesné mantinely, eventuálně kontrolní mechanismy. Ale pozor, mimořádné a mimořádně přesné mantinely. Čím větší pravomoc tady dostane vláda jako bianco šek, tím silnější musí pak ale být kontrola Parlamentu. A tady se bavíme o prostoru až kolem, znovu opakuji, 240 miliard korun. To je v každém případě druhý rozpočet některých ministerstev dohromady. To není nějaká technikálie.

Senátní verze v tomto případě je tedy lepší, ale ani tady nemohu říct, že je dokonalá. Projednání v rozpočtovém výboru také není totéž co projednání na plénu Poslanecké sněmovny, ale je to pořád lepší než ten původní návrh. Přesto je to lepší, protože aspoň vyžaduje kontrolní konstatování a kontrolní proceduru. Já se obávám, že zásah do parlamentních a nezávislých kapitol také ohrožuje dělbu moci tak, jak ji máme v České republice, v našem demokratickém systému zavedenou.

Další problém nebo ten, na který chci upozornit, je možnost Ministerstva financí upravovat rozpočty institucí, které mají být na vládě závislé. Což je ne v první, možná spíš v poslední řadě Poslanecká sněmovna a Senát, ale hlavně Ústavní soud, Nejvyšší kontrolní úřad, ombudsman, Národní rozpočtová rada nebo třeba taky prezidentská kancelář.

Senátní návrh říká, že Ministerstvo financí by mohlo takové úpravy provádět pouze na základě písemné žádosti příslušné instituce. Já si myslím, že to je opět jedna z těch věcí, které jsou na tom senátním návrhu vylepšující. Jsou prostě lepší. Instituce, které kontrolují vládu, přece nesmí být rozpočtově závislé na libovůli vlády. Ústavní soud přece nemůže chodit za ministryní financí prosit o rozpočet v průběhu. NKÚ nemůže být v pozici, kdy kontroluje vládu a zároveň se obává, zda mu vláda neomezí prostředky, pokud budou jeho zjištění vůči vládě nepříjemná. Národní rozpočtová rada, ta zas nemá hodnotit fiskální politiku vlády s vědomím, že vláda může zasahovat třeba do jejího rozpočtu. A rozpočtová nezávislost těchto kapitol je prostě součástí rozpočtových brzd a vah, brzd a vah moci v našem státě.

Už v roce 2026, letos na jaře, vás přece Národní rozpočtová rada při hodnocení rozpočtu upozornila, že úpravy takzvaných parlamentních kapitol považuje za nestandardní a že mechanismus schvalování rozpočtovým výborem je dlouhodobě ustálenou součástí ochrany institucí nezávislých na vládě. Čili vláda přece nemůže jednou rukou říkat, dělat, že respektuje nezávislé instituce, ale tou druhou rukou si zároveň otevírat možnost zasahovat do jejich rozpočtů. Nezávislost není jenom slavnostní slovo v ústavních učebnicích. Nezávislost se pozná mimo jiné podle toho, kdo drží peněženku. Nápadně to připomíná váš zamýšlený útok na svobodu veřejnoprávních médií.

Vrácený návrh státního rozpočtu, pokud k tomu dojde, nesmí být díra v zákoně. Já myslím, že tohle je jeden z nejsilnějších bodů, protože to navazuje na letošní rozpočet a na to, co jsme tady žili letos zjara. K tomu letošnímu rozpočtu Národní rozpočtová rada přece uvedla, že byl v přímém rozporu se zákonem o pravidlech rozpočtové odpovědnosti. Nám jako opozičním politikům, jako opozičním poslancům, to možná věřit nemusíte, ale nezávislé kontrolní instituci už byste to možná uvěřit mohli. 64 miliard korun a není pravda, že ten rozpočet pro letošní rok nešel udělat jinak. Pokud si to myslíte, mohli jste využít, nevyužili jste pozměňovací návrhy TOP 09, které vracely rozpočet do zákonných limitů a ještě navyšovaly výdaje na obranu tak, abychom dostáli svým závazkům v roce 2035 a ještě navyšovali výdaje pro Národní úřad pro kybernetickou bezpečnost anebo Bezpečnostní informační službu, protože to jsou prostě priority. Já jsem o tom hovořil trochu už dopoledne, tak zase nebudu tady teď tím zdržovat. Ale my prostě jednak víme, kde vzít ty peníze, kde je ušetřit, aby rozpočet byl alespoň v zákonných limitech. A zároveň víme, kde vzít peníze na navyšování obranných rozpočtů. Pokud chcete, poradíme vám. Mohli jste ty naše pozměňovací návrhy vzít, použít nebo je třeba jenom opsat a schválit je jako své. To by pro dobro tohoto státu a budoucnost tohoto národa bylo samozřejmě lepší než to, co tady prošlo.

Senát chce v tom návrhu výslovně stanovit, že vláda musí zákonem o rozpočtové odpovědnosti se řídit i při dopracování návrhu státního rozpočtu v případě, že jí ho Sněmovna vrátí k přepracování. Další důležitá pojistka. A jestli něco tato rozpočtová epizoda roku 2026 ukázala, pak tedy to, že v zákoně nesmí zůstat ani milimetr prostoru pro výklad. Cituji – když si vláda nechá rozpočet vrátit, pravidla neplatí. To by nebyla výjimka, to by byl návod na obcházení zákona. Jednoduše vrátit rozpočet a šup.

Přebytek důchodového pojištění tady byl velmi podrobně rozebrán, proto já se k tomu teď vyjadřovat v zájmu úspory času nebudu. A jenom tady tedy shrnu, proč bych doporučoval Poslanecké sněmovně a všechny vás k tomu vyzývám a v zájmu udržitelné budoucnosti České republiky vás o to prosím. Senát stručně řečeno, shrnuto, vrací do hry pět pojistek. Za prvé je to tedy strop pro infrastrukturu. Příliš široký sněmovní prostor omezuje na jedno procento HDP. A znovu říkám, pořád to je vysoké číslo. Z pohledu TOP 09 je to menší zlo než to, co bylo v původním návrhu.

Senát nám ve svém návrhu vrací parlamentní dohled nebo sněmovní dohled, vyžaduje projednání alespoň v rozpočtovém výboru, u infrastruktury stanovisko SFDI a u bezpečnostní výjimky má následné kroky Ministerstva financí znovu projednat rozpočtový výbor. Opět platí, je to menší zlo.

Důležitá je v tom senátním návrhu také ochrana nezávislých institucí. Ministerstvo financí nemá v té opravené verzi jednostranně sahat do parlamentních a jiných nezávislých kapitol. Senát to přímo váže na písemnou žádost příslušné instituce. Důležitá věc. Jasné pravidlo pro vrácený rozpočet, to je pomyslná čtyřka v tom senátním návrhu. Pravidla rozpočtové odpovědnosti platí i po vrácení rozpočtu k přepracování Poslaneckou sněmovnou. To brání plánovanému, možná zamýšlenému, já nevím, obcházení fiskálních limitů. Ale připravujeme se tady o důležitou pojistku, kterou můžeme vykonávat dohled nad vládou a nad připravovaným státním rozpočtem, pokud nepodpoříme senátní verzi. Nic jiného v tuto chvíli už dělat nemůžeme. Protlačili jste tenhleten šílený zákon Poslaneckou sněmovnou.

Za páté, pokud bych to tak mohl říct, pan senátor promine, že to tak počítám, vyšší výběr pojistného na důchody má jít do rezervy a ne na jiné účely. Mají to být účelově vázané peníze. Čili senátní verze skutečně není návrat k pevné rozpočtové odpovědnosti, ale alespoň k elementárnímu respektu, k tomu, že vláda nemá hospodařit bez limitu a bez kontroly a bez povinnosti říkat pravdu o limitu.

Ponechává nám ten senátní návrh samotný princip výjimek. Výjimku pro infrastrukturu už jsem komentoval. Projednání v rozpočtovém výboru už jsem komentoval. Ale jsou to věci, které jsou natolik naléhavé, že vás opravdu snažně prosím, aby alespoň toto v Poslanecké sněmovně bylo podpořeno, alespoň tyto základní mechanismy kontroly vlády a rozpočtu Poslaneckou sněmovnou tak prostě zůstaly zachovány.

Argument, který zaznívá veřejným prostorem – bez tohoto zákonu rozpočet prostě nesestavíme, současná pravidla jsou příliš přísná, podle nich nejde sestavit rozpočet, my musíme mít flexibilitu. A tak pozor, to není argument pro zrušení pravidel. To je přiznání, že vláda nechce dělat rozpočtovou politiku. Když nejde rozpočet sestavit, má vláda hledat úspory, příjmy a stanovovat priority. Proto propánakrále přece máme nějakou vládu, volíme si politiky s nějakým politickým programem, s nějakými politickými prioritami, aby ty priority potom realizovali a ne aby ničili rozpočtovou politiku, zodpovědnou politiku, aby prostě mohli rozdávat. Nemá se říkat, že problém je v pravidlech. Ta pravidla mají nějaký svůj smysl, a to je ten, aby Česká republika nenarazila do dluhové zdi.

Když se vrátím k tomu stanovisku Národní rozpočtové rady z letošního roku, tak tam se přece uvádí, že platná pravidla vymezovala závazný výdajový rámec a že návrh rozpočtu podle jejího výpočtu překročil zákonný strop. My jsme o tom přesvědčeni. Opět říká to i Národní rozpočtová rada. A pokud se podíváme na výdajové rámce pro roky 2027 až 2029, tak tam prostě vidíme, že podle platné metodiky by rámec pro rok 2027 implikoval hotovostní saldo státního rozpočtu 156 miliard korun, respektive 190 při započtení návratné finanční výpomoci na nové jaderné zdroje. To je OK.

Po přijetí tohoto tisku ve znění pozměňovacích návrhů by toto stanovisko přestalo být relevantní. Takže vláda říká, podle pravidel nedokážeme sestavit rozpočet. Ale to není chyba pravidel, to je informace o vládě a jejich prioritách. Pravidla existují právě proto, aby vládě řekla – tady končí prostor pro pohodlné sliby, tady začíná odpovědnost, v těchto mantinelech musíte hrát. Ano, v těchto mantinelech realizujte své politické priority. Dostanete za ně účet ve volbách od voličů. Ale pokud budete bořit ty mantinely, pokud zbouráte ten pomyslný plot u propasti, no tak kam se pohrnou veřejné finance České republiky v budoucnosti? Kolik budeme platit ročně za obsluhu státního druhu? To může být brzy velmi snadno až 200 miliard korun. Propánajána co by za těch 200 miliard korun bylo. A bude to růst.

Slýcháme argument. Investice se mají financovat dluhem. Je to velmi častý argument. A já říkám dobře, pokud je to v rozumné míře, pokud to jsou skutečně investice, které vedou k prosperitě. Ano, je to na nějakou dobu možné, musí to být podrobeno dobré kritice, musí to být skutečně dobře vyargumentováno, pak s tím není až takový problém. Ano, to je tedy pravda, že některé infrastrukturní investice mají dlouhodobý přínos. Ano, dopravní infrastruktura, energetika, ano i obrana jsou legitimní priority.

Koneckonců k té obraně, já i celá TOP 09 se v této Sněmovně velmi často hlásíme. Ale i investiční dluh je pořád dluh. A pokud se investice vyjmou z těch pravidel, neznamená to automaticky více investic, znamená to i více prostoru pro ty běžné výdaje, které budete chtít nejspíš financovat na dluh. Stát dnes hospodaří se strukturálními deficity. Dávno není v situaci vyrovnaných financí, to je alarmující. Výjimka může sloužit jako účetní trik. Investici vyjmeme a uvnitř limitu si ponecháme prostor pro jiné výdaje. Podotýkám ne jiné investice, ale jiné výdaje. Taková hra na schovku. Rozumný investiční dluh podle mého názoru znamená, víme co stavíme, víme kolik to stojí, víme, jak to zaplatíme, ale taky víme, jaký to bude mít přínos. A hlavně dokážeme to vysvětlit tady v Poslanecké sněmovně a dokážeme to vysvětlit celé české veřejnosti, protože to jsou jejich peníze. To jsou peníze všech, kteří v našem státě platí daně. Naše, vaše, firem, všech, se kterými hospodaříte.

Tohle ale není rozumný investiční dluh, co se připravuje. Je to spíše plošné vyjmutí obrovských výdajů mimo ta pravidla a mimo kontrolu, aby rozpočet opticky vypadal lépe, aby byl zákonný, abychom vám tady nemohli říct, při sestavování dalších rozpočtů, že jste mimo zákon, že sem posíláte rozpočty nezákonné. Ano, to v tu chvíli přestane být pravda. Ale ten zločin se odehrává v tom, že ten rozpočet pouze vypadá lépe, než jaký ve skutečnosti je.

Zaznívá argument – ano, Evropa to umožňuje. To je jako na – nebo to si říká o reakci, evropská pravidla prosím ale neříkají, rozvolněte si domácí rozpočtovou odpovědnost jak chcete. Naopak smyslem té evropské reformy je střednědobý plán, transparentní trajektorie výdajů a udržitelnost dluhu. Potýká se s tím celá Evropa. Strašně mě dráždí formulace – Česká republika si může dovolit vyšší dluhy. Česká republika je jednou z méně zadlužených zemí v Evropě. Ano, je to pravda. Ale není to snad velká výhoda České republiky v době hospodářské konjunktury? Krize, které mohou přijít a které bezesporu přijdou, protože tak funguje nějaký hospodářský cyklus, tak si třeba budou vyžadovat vyšší salda státního rozpočtu, ale teď na to prostě a jednoduše není doba a prohospodaříme se mezi ostatní evropské země, které jsou silně zadlužené. Připadá mi to velmi nezodpovědné. Připadá mi to hloupé a jako nepochopitelné z hlediska nějakého i bazálního selského rozumu. Prostě nejsme teď v situaci, kdy by Česká republika potřebovala rozvolňovat pravidla pro zadlužování se a potřebovala se zadlužovat tempem, které předvádíte.

Domácí zákon není zbytečným přívěskem evropských pravidel, má to být českou pojistkou. A pokud se ta domácí pravidla rozvolní pod záminkou evropské reformy, dobře, popírá se pak ale smysl té transpozice, o kterém, jak jsem říkal nebo ve kterém je – stanovit střednědobý plán, transparentní trajektorie a udržitelnost tedy dluhů. Neschovávejme se za Evropu, vážené kolegyně, vážení kolegové, evropská pravidla nejsou nějakou pozvánkou na rozhazovačný večírek za budoucnost, za peníze budoucích obyvatel České republiky. Má to být rámec pro udržitelné veřejné finance. Dobře, jestli se rozhodla vláda tento rámec použít jako záminku k domácímu rozvolnění, je to její politická odpovědnost, ne požadavek Bruselu.

Ale víte, co je nejhorší? Když se tohleto rozvolní, když se ty dluhy nasekají, tak pak třeba jednou přijdete, řeknete – no, to byla chyba tenkrát. Ale s tím se už nedá nic dělat. Pak tady ty dluhy budou i s těmi úroky a bude to prostě muset někdo zaplatit.

Ano, Česká republika, už jsem to zmiňoval, má nižší dluh než jiné evropské státy. Ale ten trend je zásadní. Teď se zadlužovat je nebezpečné. Pokud rozvolníte pravidla, porostou náklady na obsluhu státního dluhu až k 200 miliardám ročně. Ono to zní tak jako vzletně. Obsluha státního dluhu, je to krásná účetní položka. To není nic jiného než úroky. Když začínáte plánovat státní rozpočet, tak vždycky začínáte rovnou minus tolik, kolik je obsluha státního dluhu. Kolik jsou ty úroky? Je to už víc než 100 miliard korun. 100 miliard korun ročně.

Úroky z dluhu jsou tedy, jinými slovy, mandatorní výdaj, který vytlačuje peníze na bezpečnost, infrastrukturu nebo třeba na školství, na vzdělávání a na budoucnost. Nízký dluh České republiky není důvodem k nezodpovědné politice, ale naopak je to přece výhoda pro budoucnost. To bychom si měli ochraňovat, opatrovat jako oko v hlavě. To je náš rodinný klenot, že Česká republika není tak zadluženou zemí jako jiné evropské státy třeba jsou. Čili to, že ještě nejsme nejzadluženější zemí Evropy, nemůže být argumentem pro to, abychom se jí stali. Máme určitou důvěru finančních trhů. Ano, je to pravda. Není důvod ji promrhat, ba právě naopak.

Dámy a pánové, já vás všechny chci vyzvat, abyste podpořili tu senátní vratku, tu senátní verzi, která, jak už jsem říkal, shrnuji naposled, není podle mého názoru a podle politiky TOP 09 dobrá. Je to – pan senátor promine – špatný návrh. Ale je méně špatný než ten původní zákon. Je výrazně méně nebezpečný než ten sněmovní návrh. Sněmovní verze otevírá cestu k vyšším deficitům, vyvádí obrovské výdaje mimo rozpočtové rámce, vyvádí obrovské státní výdaje mimo sněmovní kontrolu. Senát do toho vrací alespoň základní pojistky. Proto je odpovědné, prosím odpovědné, podpořit alespoň tu senátní variantu.

Prosím vás všechny, abyste za dvě hodiny hlasovali pro tu senátní variantu, protože historie a dějiny počítají každému z nás stejně. A jednou přijde chvíle, kdy kvůli této novele možná nasekáte obrovské dluhy v době, kdy to není potřeba. A v době, kdy to třeba potřeba bude, tak se vás budou možná vaše děti, možná vaše vnoučata, ale možná to bude dříve, možná vaši kolegové, ptát – bylo to nezbytné? Co budete moci říct? No jedině – hm, nebylo, byla to chyba. Ale co s tím teď naděláme? Teď ty úroky, dluhy, platit budeme a teď si prostě spoustu věcí nebudeme moci dovolit. Děkuji.

 

Místopředsedkyně PSP Barbora Urbanová: Děkuji, pane předsedo. A nyní je přihlášen s přednostním právem pan poslanec Jurečka, pan předseda Jurečka. V sále ho nevidím, tedy prosím s přednostním právem k vystoupení se stanoviskem klubu paní poslankyně Svobodová.

 

Poslankyně Vendula Svobodová: Dobrý večer, děkuji za slovo. Vážené poslankyně, vážení poslanci, vážený pane senátore, když jsme tenhle zákon, který se tedy jmenuje Vládní zákon, kterým se mění některé zákony v oblasti veřejných rozpočtů, posílali do Senátu, bylo nám všem asi jasné, že se nám odtud vrátí. A pokud se ptáte proč, tak protože jak i tady zaznívalo, je to zásadní zásah do rozpočtových pravidel a rozpočty po přijetí tohoto zákona už nikdy nebudou takové jako před ním. Senát se naštěstí nezaměřil jen na legislativně technické opravy a zaměřil se především na to, aby zůstala zachována určitá míra parlamentní kontroly a aby se mimořádné rozpočtové nástroje nemohly používat příliš volně. Já se k tomu pak ještě vrátím.

Za Piráty tedy můžu říct, že my budeme hlasovat pro tento návrh, který přichází ze Senátu. Důvody jsou k tomu zcela jednoduché. Řeší velkou část toho, co jsme i my kritizovali a navrhovali úpravu. A zároveň je to mnohem lepší řešení než verze sněmovní. Dává prostor pro investice v určité míře, ale zároveň nedovoluje tak rozsáhlé a bezbřehé utrácení jako ta naše sněmovní verze, kterou jsme vám posílali.

Ta původní verze, schválená Poslaneckou sněmovnou, obsahovala řadu změn, které lze rozdělit do několika oblastí. Za prvé rozšiřovala možnosti vlády měnit rozpočet a provádět rozpočtová opatření ve větší míře. Za druhé zaváděla nové výjimky z výdajových pravidel, a to jak pro financování obrany, tak pro strategickou i dopravní infrastrukturu. Za třetí výrazně měnila pravidla rozpočtové odpovědnosti podle nové evropské legislativy, což samozřejmě jsme se tady bavili o tom, že je to nějaké převzetí té evropské směrnice, což je v pořádku, akorát to nebyla zcela čistá implementace, a proto jsme se tady dostávali do těch všech debat.

Za čtvrté upravovala financování nízkouhlíkových zdrojů energie prostřednictvím mimorozpočtových účtů, což tedy Senát ponechal, ale budiž. A konečně obsahovala řadu změn organizačního charakteru, které se týkají například Národní rozpočtové rady nebo fungování Státní pokladny.

A právě rozpočtové výjimky a nové pravomoci vlády byly od začátku nejkontroverznější částí toho celého návrhu. Jak jsem říkala, Senát se nezaměřil pouze na ty technické opravy, ale podíval se právě i na toto vnitřní fungování. A za důležité – právě vám teď přečtu čtyři změny, které Senát navrhl, které byly pro nás důležité v tom rozhodování, zda tento návrh podpoříme či ne.

První tou změnou je zpřísnění takzvané infrastrukturní výjimky. Asi si všichni vzpomínáte, že v té původní verzi bylo dovoleno stavět cokoliv z dopravní infrastruktury a nezapočítávalo by se to do té dluhové brzdy. Senát nově požaduje, aby zvýšení výdajů na strategickou infrastrukturu bylo předem projednáno v rozpočtovém výboru Poslanecké sněmovny, což je dobře, protože ten rozpočtový výbor v té sněmovní verzi byl velice oslaben právě a u staveb financovaných prostřednictvím Státního fondu dopravní infrastruktury, navíc vyžaduje stanovisko tohoto fondu. Současně omezuje rozsah této výjimky tím, že se započítává pouze část výdajů převyšující jedno procento nominálního hrubého domácího produktu. Stále to číslo je vysoké, stále se tam dostáváme na desítky miliard, ovšem už je tam nějaká horní hranice. A teď už by bylo pouze na této vládě, zda by dokázala se investicemi této hranici vůbec přiblížit.

Druhou významnou změnou je zpřesnění bezpečnostní výjimky. A to je oblast, na kterou jsme právě i my podávali pozměňovací návrh, protože se nám nelíbilo to vágní konstatování nějaké zhoršené bezpečnostní situace. Ta vágnost nás právě vůbec nenechávala v klidu a báli jsme se zneužití této větičky. Původní sněmovní verze ponechávala vládě právě poměrně široký prostor pro její použití. Senát nově vyžaduje, aby výrazně zhoršenou bezpečnostní situaci konstatovala Bezpečnostní rada státu usnesením. Současně přímo do zákona doplňuje její definici a vypouští možnost, aby vláda přenesla výkon těchto mimořádných pravomocí na ministra financí, což je taky dobře.

Třetí oblastí je státní rozpočet. Ten původní návrh umožňoval při opětovném předložení návrhu státního rozpočtu po jeho vrácení Poslaneckou sněmovnou poměrně široce navyšovat výdajový rámec. A my jsme si to vyzkoušeli už v tomto volebním období, kdy se rozpočet vrátil ze Sněmovny vládě a pak jsme se tady dlouze, dlouze dohadovali o tom, zda se na něj, pokud je vrácený, vztahují ta rozpočtová pravidla či nevztahují. Vláda si to udělala podle sebe a pak to tímto zákonem, který jsme tedy posílali do Senátu, nějakým způsobem napravovala.

Senát dle nás správně tuto možnost významně omezil. Ruší jednu z výjimek, která umožňovala navýšit rámec při současném přijetí nových příjmových opatření a zpřesňuje pravidla pro opětovné předkládání návrhu státního rozpočtu.

Čtvrtou změnou je zachování zvláštního účtu rezervy důchodového pojištění, který samozřejmě má nějaké mouchy, o kterých jsme tady debatovali, ale zároveň je to transparentní evidence těch prostředků v důchodovém systému. Na druhou stranu je potřeba říci, že Senát ponechal některé změny bez nějakého hlubšího zásahu. Nezasáhl například do nové úpravy financování nízkouhlíkových zdrojů energie ani do systému mimorozpočtových účtů. Lze tedy říci, že Senát odstranil některé problematické prvky toho návrhu především tam, kde šlo o oslabení parlamentní kontroly nebo příliš široké rozpočtové výjimky.

Přesto tu ale zůstává řada otázek otevřená. Nadále dochází k významnému rozšiřování výjimek z rozpočtových pravidel a k vytváření nových mechanismů financování mimo standardní rozpočtový proces. To je něco, s čím se bude muset potýkat i nadále, ať už bude přijatý jakýkoliv návrh, to asi tak nějak víme.

I přes výše zmíněné oceňuji změny, které Senát přinesl. Zároveň se ale nedá tvrdit, že tento pozměňovací návrh, který nám sem doputoval, ty všechny výhrady dokázal nějakým způsobem strávit a předložit sem opravený zákon, to bychom asi chtěli moc. Takže jak jsem říkala, za nás za Piráty pro tento návrh zákona budeme hlasovat, jelikož napravuje řadu těch věcí, na které jsme upozorňovali. Pořád to bude lepší verze než ta sněmovní, kterou jsme do Senátu posílali, a proto tedy budeme hlasovat pro. Děkuji za pozornost.

 

Místopředsedkyně PSP Barbora Urbanová: Děkuji, paní poslankyně. A nyní opět s přednostním právem se stanoviskem klubu pan poslanec Benjamin Činčila.

 

Poslanec Benjamin Činčila: Děkuju za slovo, paní předsedající. Dobrý večer, dámy a pánové, dobrý večer, paní ministryně, vážení kolegové, vážené kolegyně, dovolte mi začít ne číslem, ne paragrafem, ale příběhem člověka, který se jmenuje pan Stavař. Pan Stavař je člověk, který se potkal před volbami s mojí kolegyní Monikou Brzeskovou, je z Moravskoslezského kraje z Bolatic. Panu Stavařovi je 93 let. Monice, když se s ní setkal, tak říkal, že už by mu vlastně mohlo být jedno, jestli se bude Česká republika zadlužovat nebo ne. A jemu to není jedno. Panu Stavařovi to dokonce není jedno tak moc, že si kreslí grafy zadluženosti českého státního rozpočtu České republiky, veřejných financí, ručně na papír. Já vám to ukážu. (Poslanec ukazuje graf.) Vypadá to takhle. Panu Stavařovi na tom záleží tak moc, že Monice před volbami, když se s ní setkal, tak říkal – já mám strach z toho, že v případě, že se dostane k moci hnutí ANO, tak že se budeme zadlužovat extrémně rychle. A ona je pravda, že tady (Opět ukazuje stejný graf.) to končí rokem 2024 a ty další sloupečky by se na ten papír už ani nevešly, protože tím, že rozvolňujeme ta pravidla, tak se budeme zadlužovat rychleji. On ten zákon by se dal nazvat jako zákon o vyšším dluhu. A tady to riziko toho, že budeme opravdu nejrychleji se zadlužující země v rámci Evropské unie, je tady obrovské.

Já si myslím, že tady nejde o ty grafy, nejde o nějaké tabulky systému, ale jde opravdu o tyhle lidské příběhy. A na panu stavařovi bych rád ukázal to, že jsou tady lidé – a může jim být i 93 let jako pánu z Bolatic – kterým záleží na budoucnosti téhle země, a vědí, že vyšší zadlužování, zadlužování donekonečna takhle rychlým tempem je cesta, která stojí naši budoucnost. Tohle stojí proti naší budoucnosti a já se ptám: Jak takovýmhle lidem odpovíme? Jak odpovíme nejenom těmhle starším, ale i těm mladším, že jim krademe budoucnost, že tím, že rozvolňujeme ta pravidla, že přijímáme opatření, která povedou k vyšší zadluženosti České republiky.

Dneska tady schvalujeme nebo řešíme vratku ze Senátu. Já na rovinu říkám, že je mi smutno z toho, že i ta vratka je v momentu toho současného rozpoložení něco, co považuji za velmi málo. Já dokážu pochopit ty pozměňovací návrhy, jdou správným směrem ze Senátu, ale za nás, tak jak jsme se bavili na tom na našem lidoveckém poslaneckém klubu, tak si myslíme, že to je pořád málo, protože my bychom dokázali pochopit rozvolňování pravidel z důvodu toho, že se chystají nějaké změny, chystají se nějaké reformy, něco, co nastartuje českou ekonomiku tak, že z toho budeme moct do budoucna těžit. Ale tohle rozvolňování těch pravidel není spojováno s žádnými důležitými reformami, které Česká republika nejenom vzhledem ke stárnutí populace potřebuje, a proto nám přijde, že ty pozměňovací návrhy, které přichází ze Senátu, tak jsou málo a řeší jenom část těch problémů, které tohle rozvolňování rozpočtových pravidel přináší.

Já bych tady rád uvedl dva příklady – jeden odstrašující a druhý, ze kterého bychom si třeba mohli vzít příklad. Uvedu zde příklad poměrně známý, co se týče rozpočtové neodpovědnosti, a to je Řecko. Řecko totiž – myslím, že to bylo v roce 2001, když přijalo euro – mělo poměrně velkou příležitost to euro využít k tomu, aby transformovalo svoji ekonomiku, aby z toho těžilo ve vyšších mzdách, aby udělalo potřebné reformy pro ten řecký stát. A místo toho ty levné peníze využili k tomu, že se vesele zadlužovali. Oni se nejenom vesele zadlužovali, dávali si třinácté, čtrnácté důchody, navyšovali obrovským způsobem platy ve veřejné sféře, ale dokonce ještě švindlovali tabulky. Švindlovali tabulky takovým způsobem, že ani nevěděli, jak ta vysoká zadluženost tam je. A podle Eurostatu mám dojem, jestli jsem si našel správně ta čísla, tak ta zadluženost se vyšplhala až na 15,4 procenta.

Jasně, pro současnou situaci České republiky se nám to může zdát jako enormní číslo, které je nedosažitelné. Tady zaznívají sliby od vládní koalice, že nepřekročíme tři procenta. Nicméně myslím si, že ani Řekové netušili, že pojedou takovou rychlou trajektorií, která způsobila co? Způsobila totální kolaps, náraz do zdi, paralyzování řecké ekonomiky a musels se řecká ekonomika přislíbit tomu, že snad do roku 2060 budou mít přebytkové rozpočty. A od té doby už tam přestaly vyhrávat populistické strany, protože ono když máte svázaný ten rozpočet nějakými pravidly, tak ono se potom nemůže slíbit všechno všem tak, jak má tendenci nejenom v České republice současná vláda, ale i vlády na Slovensku, Maďarsku a v jiných státech... Ve Francii, Itálii, to jsou přesně ty státy, které jsou paralyzované. Francie neudělala od roku 2017 žádnou potřebnou reformu, zadlužuje se o sto šest. Dneska je ten stát v situaci, kdy se rozhodují, jestli vyhraje jeden extremista oproti druhému.

No ale existují i dobré příklady a dobré příklady i v tom, že se tam dokázala spojit koalice s opozicí – a to je třeba Švédsko v devadesátých letech. To mělo v podstatě poměrně hlubokou krizi, mělo dluh vyšší, než má v současnosti Česká republika, něco kolem sedmdesáti procent HDP. Bankovní sektor ten tam byl na pokraji kolapsu. A co udělaly švédské politické strany? Švédské politické strany napříč levopravým spektrem se daly dohromady, přijaly výdajové stropy, zavedly dluhovou kotvu, reformovaly penzijní systém, zdravotnictví, trh práce a stalo se to, že to Švédsko nastartovalo a už několik let poté krizi Švédsko poprvé vykázalo dvouprocentní přebytek státního rozpočtu a dneska má Švédsko dluh něco kolem třiatřiceti procent HDP – to znamená, (že) je jedno z nejlepších v rámci Evropské unie, vlastně v rámci celého vyspělého světa.

A je to přesně o tom, že si dali nějakou vizi, nějaký společný cíl a ten společný cíl bylo, že chtějí, aby se Švédsku dařilo v ekonomické situaci, aby z toho těžil každý občan Švédského království. A tohle je něco, na čem podle mě bychom se dokázali dohodnout, ale to bychom přesně nesměli jít opačnou cestou. A my se hrneme opačnou cestou, my rozvolňujeme ta pravidla místo toho, abychom se třeba dohodli, že ano, rozvolníme je, ale jenom trochu, ne, že ty mantinely úplně složíme, a děláme to proto, protože napříč politickým spektrem tady máme nějakou jasnou vizi, že chceme dotáhnout reformu zdravotnictví a daňovou reformu, která bude motivovat k vyšší přidané hodnotě, k moderní ekonomice. To je něco, co se v některých státech povedlo, ale jenom proto, že těm lidem nešlo o krátkodobé politické úspěchy. Nedívali se na ten svět jedním účetním rokem, nedívali se na volební cyklus jenom tím jedním volebním obdobím, ale dál za ten horizont toho jednoho volebního období. Že jim šlo opravdu o to, co slibujou při tom, když tady nastupujeme, že se budeme chovat co nejodpovědněji vůči našim občanům. A já na téhle změně rozpočtových pravidel odpovědného nevidím vůbec nic.

Pokud to srovnám s Českou republikou, ať tady dlouze nezdržuju a dám prostor i dalším kolegům, tak já vidím to nebezpečné v tuhle chvíli v několika věcech. To, co se snažila nalhat vládní koalice, ale v první řadě to bylo hnutí ANO, ale ruku v ruce šli s tím třeba i Motoristé, kteří před volbami slibovali, že jsou pravicovější než ODS a že doručí vyrovnané rozpočty a podobné věci. A ono když chcete směřovat k vyrovnaným rozpočtům, což já se obávám, že není reálné, tak přece nemůžete se vydat úplně opačnou cestou. A jak kolegové z Motoristů tady teď nesedí, tak bohužel si to neposlechnou. Ale já myslím, že oni se vydali opačnou cestou úplně ve všem. Oni taky slibovali, že pohlídají Andreje Babiše, a ve skutečnosti jediné, co dělají, (je), že ho hlídají v tom, aby všechno, co si přál, tak aby se mu splnilo. A jednou z věcí, kterou si holt přál, aby se splnila, (je), že se chce rozdat všechno všem a že se na tu budoucnost bude kašlat, že se nebude myslet dál než za horizont toho jednoho volebního období.

A tohle je za mě něco, co nikam Českou republiku neposouvá. Ukazuje to na to, že hospodářská strategie Karla Havlíčka... Ač já jsem ji ve spoustě věcech chválil a chválím ji a rozhodně co si nepřeju (je), tak aby jsme my jako lidovci tady jeli donekonečna Antibabiš... Stejně tak jako si myslím, že nás neposouvá zákon o rozpočtové odpovědnosti, tak ani Antibabiš nás nikam neposouvá. Takže já tuhle politiku odmítám, chci se bavit věcně a věcně říkám, že zákon o rozpočtové odpovědnosti je prostě špatně. Je to špatně, ví to každá rodina, že se takhle hospodařit nedá, ví to každá firma, ví to každý živnostník, ví to každý starosta – nebo aspoň ten správný – nebo starostka. A ví to i třeba ten pan stavař, o kterém jsem mluvil úplně na začátku – bez poradců, bez vládního aparátu tenhle třiadevadesátiletý muž ví, že doma sedí, kreslí grafy a dělá to jenom proto, že mu záleží na téhle budoucnosti a protože ví, že nemůžeme donekonečna se zadlužovat, že nemůžeme jenom si půjčovat a tvářit se, že to nikdo nebude muset do budoucna splatit. Už dneska máme ty úroky z dluhu vyšší než 100 miliard korun a myslím, že skoro každý z nás dokáže v té své gesci, které se věnuje, najít spoustu projektů, do kterých by se takhle obrovské peníze daly investovat, čemu by mohly pomoct, místo toho, abychom platili úroky z dluhu.

Ne každá výjimka je špatná a já dokážu pochopit i některé ty výjimky, které tam tahle vláda nechala. Minulá vláda je tam připravila. Ale nemůžeme se tvářit, že můžeme dělat výjimky na výjimku a donekonečna jenom hledat kličky v tom rozpočtu a netvářit se, že dluhy někdo bude muset zaplatit.

Jsem rád, že to nezaznívá od paní ministryně financí, ale od jejích kolegů. Já bych jí doporučil, jestli můžu paní ministryně, řekněte to svým kolegům, že jednou se ty úroky budou muset zaplatit a že nemůže se tvářit, že když se škrtne 8,5 miliardy na koncesionářských poplatcích a půjde to ze státního rozpočtu, že to není na dluh. Je to na dluh a budeme to muset zaplatit my všichni a mnohem dráž, než když pošleme 200 korun ze svého měsíčního rozpočtu.

Jak už jsem několikrát tady zmínil, ne každá výjimka je špatně, ale výjimka bez reformy a změny rozpočtových pravidel bez spojení s tím, aby se udělaly potřebné reformy pro Českou republiku, to není odpovědnost, to je totální neodpovědnost. Je to potom v tu chvíli zákon o vyšším dluhu a já si myslím, že Česká republika si zaslouží víc, zaslouží si víc i třiadevadesátiletý pan stavař a zaslouží si víc budoucí generace, které to bohužel budou muset zaplatit.

Já budu hlasovat proti stejně jako celý lidovecký klub. Já vám děkuju za za pozornost a omlouvám se, že jsem byl delší, než běžně bývám, ale musím říct, že na tomhle zákoně mi opravdu záleží, protože si myslím, že je to přesně ta věc, kdy můžeme se tady společně dohodnout na mírném rozvolnění, ale ne na složení mantinelů úplně, protože tohle naši republiku nejenom neposouvá, ale to ji zabíjí. Děkuju vám za pozornost.

 

Místopředsedkyně PSP Barbora Urbanová: Děkuji, pane poslanče. Nyní tedy mám přednostní právo pana předsedy Hřiba, ale protože ho nevidím v sále... Ano, tak poprosím pana poslance Papajanovského se stanoviskem klubu Starostů a nezávislých.

 

Poslanec Jan Papajanovský: Vážená paní předsedající, vážená paní ministryně, kolegyně a kolegové, dnes se nám vrátil sněmovní tisk číslo 90, to jest novela zákonů v oblasti veřejných rozpočtů, kterou nám vrátil Senát. Já jsem si pro ten dnešní večer nebo pro tu dnešní noc připravil projev, který se bude skládat ze dvou částí. První část, a to říkám upřímně, zrecykluji, protože půjde o argumenty, které jsem si připravil a chtěl jsem je uvést v diskusi ve třetím čtení v okamžiku, kdy se tady ten zákon projednával před tím měsícem a kouskem.

Jak ale všichni víme, koalice ve snaze rozvolnit rozpočtová pravidla a rozjet tu dluhovou spirálu jede na sílu, a proto byla diskuse ve třetím čtení ukončena, aniž bych dostal jako člen rozpočtového výboru bez přednostního práva možnost se tady na plénu Poslanecké sněmovny vyjádřit. Aniž bych dostal možnost přednést argumenty, z nichž některé by třeba vedly některé kolegyně a kolegy z koalice k tomu, aby se zamysleli nad svým hlasováním, nad tím, zda je skutečně rozumné dát vládě bianco šek k prakticky neomezenému utrácení. Odpusťte mi tedy, pokud se budu v některých ohledech opakovat, protože budu tady přednášet projev, který jsem chtěl přednést, ale který jsem neměl možnost přednést.

Připomenu, o čem hlasujeme. Tento zákon měl být původně poměrně technickou transpozicí reformy těch evropských pravidel, respektive nějakého dlouhého vývoje evropských pravidel vycházejících z Paktu stability a růstu, přičemž ta pravidla byla na evropské úrovni v roce 2024 reformována. Na té transpozici těch pravidel panovala široká shoda. Ostatně příprava začala ještě za minulé vlády. Jenže po cestě Poslaneckou sněmovnou se z transpoziční novely stalo něco úplně jiného – nejrozsáhlejší rozvolnění pravidel rozpočtové odpovědnosti od roku 2017, kdy byla do českého právního řádu zavedena. A to není nějaká politická nálepka, kterou bych tady chtěl dávat. To je holý fakt. A holý fakt je to proto, že vycházím z konsenzuálního hodnocení odborné veřejnosti, kterému se právě budu v první části toho svého vystoupení věnovat.

Začnu stanoviskem Centra veřejných financí, které působí na Institutu ekonomických studií FSV Univerzity Karlovy pod vedením profesora Petra Janského. Není to žádný opoziční think tank, nakonec paní ministryně by jistě potvrdila, že s Centrem veřejných financí na řadě zákonů, na řadě tisků spolupracuje. Je to akademické pracoviště, které dlouhodobě a věcně komentuje rozpočtovou politiku všech vlád. Komentovalo rozpočtovou politiku vlády předchozí, komentuje rozpočtovou i jinou, dejme tomu daňovou politiku vlády současné. Jeho závěr k tomu tisku 90 je jednoznačný. Původním smyslem té novely bylo promítnout evropskou reformu do českého práva, ale úpravy, které byly načteny paní ministryní během projednávání, mohou pravidla rozpočtové odpovědnosti významně uvolnit a posunout zákon do doby, kdy by umožňoval zásadní prohlubování deficitu až do stavu odporujícího evropským pravidlům.

Tady je potřeba upozornit na to, že ten rozpor s evropskými pravidly neuvidíme hned, protože ta pravidla evropská se vyhodnocují až zpětně. To znamená, (že) Česká republika má v tomhle ohledu určitý čas, protože i pokud bychom přijali státní rozpočet, který vytvoří deficit, který by byl v rozporu s těmito evropskými pravidly, no tak Evropská komise na to možná může nějakým způsobem neformálně upozornit, ale to definitivní hodnocení toho, že jsme hospodařili v rozporu s těmi evropskými pravidly, se bohužel dozvíme až v tom dalším roce. To znamená, (že) máme se na co těšit, protože nejpozději řekněme během jara 2028 se dozvíme, že Česká republika porušuje evropská pravidla pro rozpočtovou odpovědnost.

Pojďme se ale podívat na ty jednotlivé výhrady, které byly zmíněny ve stanovisku Centra veřejných financí konkrétně. První a nejzávažnější je ta už dlouho a opakovaně diskutovaná infrastrukturní úniková doložka. Centrum veřejných financí upozorňuje na to, že výčet staveb podle přílohy liniového zákona pokrývá dominantní část investičních výdajů Státního fondu dopravní infrastruktury mezi 65 a 80 procenty výdajů, které jsou plánovány na následující roky. No a k tomu se tam ještě přidávají samozřejmě významná vodní díla a jaderné zdroje. No a co je podstatné – na rozdíl od obranné doložky, která se aktivuje až od těch dvou procent HDP, se infrastrukturní výjimka v přijatém sněmovním znění vztahuje na všechny takové výdaje od první koruny. Pozměňovací návrh, na základě kterého tato Sněmovna bohužel tuto infrastrukturní doložku přijala, přitom neobsahoval žádnou kvantifikaci toho, jak velký prostor pro deficity tím otevíráme. My jsme se bohužel od Ministerstva financí, ani od paní ministryně, ani od nikoho jiného nedozvěděli, o kolik desítek nebo možná stovek miliard korun zvýší tahle infrastrukturní doložka deficity veřejných rozpočtů. A to jsme se na to opakovaně ptali. Přesto žádnou odpověď, žádné přesné nebo alespoň odhadované číslo jsme tady nedostali. A to je jeden z důvodů, proč podle našeho soudu bylo to ukončení rozpravy ve třetím čtení protiústavní.

Naše druhá výhrada, kterou sdílíme z centra pro veřejné finance, míří na PPP projekty Centrum pro veřejné finance správně připomíná, že PPP projekty, pokud jsou správně strukturované, se do vládního deficitu a dluhu nepočítají už ze své podstaty, nepotřebují tedy žádnou výjimku. Nicméně platby za dostupnost, to znamená klíčový prvek těch PPP projektů, jsou běžným de facto mandatorním provozním výdajem, protože jsou zasmluvněné. To znamená, (že) v tom deficitu by se naopak objevit měly, ale podle té přijaté výjimky se v tom deficitu neobjeví a to je špatně. To jde vůči samotnému principu PPV výdajů.

Třetí výhrada Centra veřejných financí se týká, cituji, výrazně zhoršené bezpečnostní situace v novém § 31 rozpočtových pravidel. Centrum veřejných financí to říká na rozdíl od nás opozičních politiků diplomaticky, ale přesně. Je to neurčitý právní pojem, o jehož naplnění rozhoduje Bezpečnostní rada státu, což ale není odborný orgán tvořený nějakými nezávislými odborníky, je to de facto vláda sama. A na jeho základě lze překročit celkové výdaje schváleného rozpočtu až o deset procent, deset procent, to je zhruba 240 miliard korun. Vláda si tedy může sama sobě bez této Sněmovny povolit výdaje v objemu čtvrt bilionu korun na základě pojmu, který zákon nijak nedefinuje, a dokonce to nemusí udělat jenom vláda. Vláda je oprávněná na základě toho návrhu přenést tuto kompetenci na ministryni financí, to znamená, (že) jedna osoba – a byť samozřejmě můžeme chovat nebo nechovat k té konkrétní osobě, která na té židli sedí, určitou míru důvěry – no tak není přece správné, aby jedna osoba mohla v právním státě rozhodnout o navýšení deficitu o 240 miliard korun. To je prostě bianco šek.

Budu pokračovat. Ekonom Aleš Bělohradský z Centra veřejných financí spočítal konkrétní dopady tohoto tisku. Jeho analýza dochází k závěru, že pokud bude přijata navržená legislativa v té podobě, kterou my tady dneska máme v té sněmovní podobě, a vláda dodatečný prostor využije, což bohužel, když vidíme ty jednotlivé návrhy, které prochází a posouvají se dál tím legislativním procesem – jako je třeba právě to diskutované EET, kde na jednu stranu vidíme určitou snahu o konsolidaci, nějaké peníze v objemu, řekněme, 10 až 15 miliard korun navíc se vyberou, no ale rázem se, řekněme, pět až osm, možná devět miliard korun zase vynaloží na různé výdaje. A nakonec paní ministryně to tady potvrdila, že si vytváří prostor pro to, aby mohla plnit svoje programové priority. To znamená, (že) není to konsolidace, je to rozdávání různých dárečků. Nevím, jestli je to 4,5. Já myslím, že je to, že to bude o trošku víc. Ale právě proto navrhujeme to doprovodné usnesení, abychom dostali přesná data, aby ministerstvo mělo povinnost to vyhodnotit.

No tak právě Aleš Bělohradský varoval, že dluhový poměr bude v horizontu let 2031 až 2033 směřovat k překročení dluhové brzdy na úrovni 55 procent HDP. Tentýž ekonom také varoval, že hlavním rizikem schválené novely je rychlý růst státního dluhu. Paní ministryně nám tady v květnu opakovaně slibovala a myslím, že nadále slibuje, schodky bezpečně pod 3 procenty HDP. Ale odborná analýza a odborná veřejnost říká opak: Schodky se pod 3 procenty HDP nemají šanci udržet. A bohužel víme už i termín, kdy na ten dluhový strop narazíme – 2031 až 2033.

Dovolte mi, vážení přátelé, vážené kolegyně, vážení kolegové, připomenout, co náraz do dluhové brzdy znamená. Vláda by musela v ten okamžik předložit vyrovnaný, nebo dokonce přebytkový rozpočet. Obce a kraje by musely také předložit vyrovnané rozpočty, zdravotní pojišťovny jakbysmet. Tedy došli bychom do situace, do okamžiku brutální konsolidace ze dne na den v nejhorší možný okamžik. Dluhová brzda není nějaká akademická hračka, není to něco, čeho se můžeme, nemusíme dočkat. Je to něco, co máme opravdu napsané v zákoně a má bránit tomu, aby nám trhy přestaly věřit. A my dnes hlasujeme o zákonu, který podle propočtů nejlepších českých ekonomů aktivuje dluhovou brzdu v horizontu pěti až sedmi let. Já na jednu stranu politicky chápu současnou vládu a paní ministryni, protože je pravda, že za pět až sedm let to nebude váš problém. Za pět až sedm let tady bude vláda, jejíž součástí budou Starostové a jejíž součástí určitě vy nebudete. Ale to neznamená, že je vhodné dneska se chovat tak, že po nás potopa, že Starostové a jejich koaliční partneři to do budoucna vyřeší. Ne, je potřeba chovat se zodpovědně bez ohledu na to, že třeba po vás přijdou politici kompetentnější, kteří zvládnou dát veřejné finance do pořádku.

Druhou institucí, kterou tady na tomto místě musím zmínit, je Národní rozpočtová rada. To je nezávislý orgán zřízený přímo zákonem, který tady novelizujeme, který dnes bohužel oslabujeme. Rada už letos v únoru konstatovala, že už letošní státní rozpočet překročil zákonný limit schodku o 64 miliard korun a že strukturální deficit dosahuje až 2,5 procenta HDP, tedy nad rámec zákona. A důrazně odmítla výklad, že pravidla neplatí pro rozpočet přepracovaný po vrácení Sněmovnou, protože takový výklad by jakékoliv vládě otevřel extrémně snadnou cestu k obcházení zákonných limitů tím, že si vlastní většinou nechá ten návrh vrátit sama sobě. Přesně tento výklad bohužel paní ministryně na začátku roku použila.

Člen Rady Luboš Komárek v červnu upozornil, že letošní schodek může přesáhnout 350 miliard korun, a Rada ve svých aktuálních stanoviscích konstatuje, že český veřejný dluh je na svém historickém maximu. A zároveň – protože jedna věc je absolutní výše toho dluhu, ale druhá věc jsou náklady na jeho obsluhu. No a náklady na jeho obsluhu nám brutálně letí nahoru. Za prvé proto, že se zvedají úrokové sazby oproti té situaci, kterou jsme tu měli před rokem, před dvěma, před třemi lety, tak ta křivka je zcela zřejmá a já netvrdím, že za celý vývoj té křivky může dnešní koalice. Je to dáno i situací, kterou na globálních finančních trzích máme. No ale na druhou stranu je to nějaký fakt, se kterým je potřeba se vyrovnat a kterému je potřeba se přizpůsobit, nikoliv spoléhat na to, že tady budou finanční trhy, které budou dlouhodobě ochotné financovat ten dluh, protože oni budou ochotni ho financovat, ale za sazby, které pro nás nemusí být akceptovatelné a které mohou ještě dále zvyšovat ten deficit.

No a teď to nejdůležitější – historická paralela. My jsme si už tohle jednou prožili, nebo vy jste si tohle už jednou prožili, protože já jsem ve Sněmovně nováček, já tady mám tu čest být pouhých několik měsíců. V roce 2020 Sněmovna pod tlakem pandemických okolností novelizovala zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti a uvolnila limity strukturálního salda. Národní rozpočtová rada tu tehdejší zkušenost shrnula ve svojí zprávě následovně: Neuvážené rozvolnění pravidel vytvořilo prostor pro neodpovědnou fiskální politiku. Fatální bylo, že opatření nebyla časově omezena na dobu krize a přinesla trvalé změny na příjmové i výdajové straně státního rozpočtu. Strukturální deficit vystřelil na 4,3 procenta HDP.

Předseda Rady Mojmír Hampl to popsal jako efekt západky – výdaje, které v krizi skokově narostou, se po jejím odeznění už nikdy nevrátí a nevrátily na původní úroveň. Kolegyně a kolegové, efekt západky není žádná teorie, je to popis, je to skutečný popis let 2020 až 2023, které jsme všichni zažili a jejichž konsolidace, byť nedokonalá, nás stála obrovské politické i společenské úsilí no a pravděpodobně i tu předcházející vládu výsledek ve volbách. Dnes ale stojíme před zákonem, který tu západku zabudovává rovnou do právního řádu tentokrát ne na pouhé dva roky, ale do roku 2036.

Pojďme dál – ústavní rozměr. Ústavní rozměr, který tady v květnu při schvalování těch pravidel zazněl od kolegů napříč opozicí. Kolegové mluvili – a já jsem mluvit nemohl, protože, jak už jsem říkal, nedostal jsem se ke slovu, tak budu shrnovat, co tady zaznělo – kolegové mluvili o největším rozkolísání ústavního systému od roku 1993, o zásahu do ústavní dělby moci, avizovali jsme dokonce podání k Ústavnímu soudu. Bohužel ta novela v té navržené verzi, která prošla Sněmovnou ve třetím čtení, přesouvá kontrolu rozpočtových změn z pléna Sněmovny na rozpočtový výbor, dává Ministerstvu financí pravomoc zasahovat do rozpočtu takzvaných parlamentních kapitol – tedy obou komor parlamentu, Kanceláře prezidenta, Ústavního soudu, Nejvyššího kontrolního úřadu, ombudsmana i úřadu Národní rozpočtové rady. Rozpočtová nezávislost těchto institucí je klíčovou součástí odolné, nezávislé a právní České republiky, České republiky jako právního státu. My každý den vidíme od řady politiků útoky na právní stát v České republice, takže myslím, že můžeme všichni vidět, že ochrana těchto institucí a jejich nezávislost – institucí, jako je právě třeba Ústavní soud – není jenom nějakou teoretickou potřebou, že je to něčím, co reálně my tady ve Sněmovně musíme sledovat, něčím, na co my tady ve Sněmovně reálně musíme dbát. Ministerstvo, které může krátit rozpočet Ústavnímu soudu nebo úřadu, jenž kontroluje jeho vlastní hospodaření, má v ruce nástroj, který do parlamentní demokracie podle mého soudu nepatří.

Vyjádřím se ještě k některým argumentům, které v té diskusi zaznívaly. Jedním z těch argumentů bylo, a možná ho tady ještě paní ministryně znovu zopakuje, že podle pravidel minulé vlády, že to byla ta past, že podle té pasti, podle pravidel, které zanechala předcházející vláda, ten rozpočet nebyl sestavitelný. Nicméně člen Národní rozpočtové rady Petr Musil to řekl naprosto jasně. Je přesvědčen, že vláda měla možnost připravit rozpočet, který by byl v souladu s fiskálními pravidly. Nesestavitelný nebyl rozpočet, nesestavitelný byl rozpočet s výdaji, které si vláda politicky přála. To je politický spor, který se řeší prioritami, určením priorit, ale nikoliv demolicí pravidel, demolicí rozpočtových pravidel.

No a další argument, na který bych ještě rád reagoval, který se opravdu v té diskusi často objevuje, (je) argument německou cestou – jdeme německou cestou. No tak, dámy a pánové, německou cestou rozhodně nejdeme, protože Německo měnilo svá pravidla ústavní dvoutřetinovou většinou po několik let trvající celospolečenské debatě, s výjimkou cílenou výhradně na obranu a s nezávislou kontrolou. My tady měníme obyčejný zákon tou nejtěsnější koaliční většinou s výjimkami na všechno od dálnic po vodní díla a nezávislé instituce přitom oslabujeme. A to všechno na sílu, za bezprecedentního oslabení práv sněmovní menšiny. To není německá cesta, to je její karikatura.

A teď k tomu podstatnému. Ne, že by tohle podstatné nebylo, ale mám připravené ještě další podstatné argumenty. Senát tento návrh zákona nezamítl, přestože k tomu měl hromadu důvodů, o kterých jsem já tady teď hovořil. Senát ho vrátil s pozměňovacími návrhy, které vládě ponechávají všechno, co označila za nezbytné – obrannou výjimku, možnost financovat strategickou infrastrukturu, krizovou flexibilitu i transpozici evropských pravidel. Protože Senát, a to napříč politickým spektrem po více než tříhodinové věcné debatě, odvedl přesně tu práci, kterou jsme tady v květnu měli odvést my a neodvedli. Vzal vládní záměr, ponechal mu všechno, co vláda označuje za nezbytné, a doplnil to, co v něm zoufale chybí – tedy definice, limity a parlamentní kontrolu.

No a to, co bychom my tady teď měli dělat, je podrobně a věcně o tom diskutovat. Paní předsedkyně Malá tady hovořila o tom, že na diskusi k tomuto tisku jsme už měli dostatek času, že se argumenty stále dokola a dokola opakují, že už všechno bylo důkladně projednáno na rozpočtovém výboru, na semináři a leckde jinde. No ale to jsou, dámy a pánové, úplně liché argumenty, protože senátní vratka, kterou my tady dneska projednáváme, přinesla dramaticky odlišný návrh zákona, který představuje určitý kompromis mezi návrhem Babišovy vlády a požadavky na zachování alespoň elementární rozpočtové odpovědnosti.

Senát přinesl celou řadu nových návrhů a argumentů a ustanovení a my bychom je, dámy a pánové, měli tady zvládnout projednat za čtyři hodiny? To je zcela absurdní, nezákonné a protiústavní a zcela jistě to výrazně posílí naše argumenty u Ústavního soudu, kam se hodláme obrátit. Čtyři hodiny času, a to ještě od devíti večer do jedné ráno, opravdu nejsou dostatečný prostor pro diskusi nad zásadním návrhem na změnu možná toho nejdůležitějšího zákona roku. My jako opozice máme právo probírat se senátními návrhy a argumenty a předkladatelé mají povinnost se s těmito argumenty a dotazy řádně, a to i klidně opakovaně, vypořádat. Do té doby není z právního hlediska možné tu diskusi ukončit tak, jako se to ta sněmovní většina chystá udělat.

Já chápu, velmi to lidsky chápu, že jednání v průběhu letních prázdnin je nepříjemné, že už se úplně všichni, kdo tady jsme, asi vidíme někde jinde, ale máme všichni zodpovědnost vůči naší zemi, vůči České republice. Není možné tuhle zodpovědnost umenšit, nebo ji dokonce zahodit jenom proto, abychom se dříve dostali k moři nebo někam k rybníku na lehátko. A není zodpovědností nás jako opozice, že vláda navrhla mimořádně kontroverzní a těžký zákon, který nás vyvádí z pozice evropského rozpočtového premianta do pozice čtyřkaře či pětkaře, který bude kvůli nedodržování rozpočtových pravidel neustále popotahován jak Evropskou unií, tak ratingovými agenturami a finančními trhy. To, že koalice tlačí dopředu takový návrh a nejde to rychle, to je výhradní odpovědnost koalice. Opozice s tím nemá nic společného, nenese za to žádnou odpovědnost. Je to odpovědnost jen a jen koalice, nikoho jiného. Pokud by byl ten návrh předložen rozumnější – třeba v intencích té senátní vratky – no tak pak by šlo o návrh, který by tu rozpočtovou odpovědnost do určité míry zachovával a určitě už by v tuhle chvíli byl dávno účinný, dávno platný a účinný. A není možné kvůli nezodpovědným koaličním návrhům pošlapávat legitimní práva sněmovní opozice.

Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost, to je z mého projevu všechno a budu se těšit na další diskusi. Věřím, že se dočkáme i nějakých věcných reakcí ze strany vážené paní ministryně nebo jiných koaličních kolegů.

 

Místopředsedkyně PSP Barbora Urbanová: Já vám děkuji, pane poslanče. (Potlesk.) S faktickou poznámkou se přihlásila paní ministryně Schillerová. Máte slovo.

 

Místopředsedkyně vlády a ministryně financí ČR Alena Schillerová: Pane poslanče... Teď mně vypadlo vaše jméno. Tak jenom taková malá poznámka, edukace, malé edukativní okénko, neberte si to osobně. Limit schodku 3 procenta HDP není dluhová brzda, prosím. A ta dluhová brzda se počítá z celkové výše dluhu sektoru vládních institucí. Jenom malá poznámka.

No, co vám na to říct? Já nevím, kde začít, protože mně to připadne... Vás jedině omlouvá to, pane poslanče, že jste tady nebyl v tom minulém volebním (řídící: Prostřednictvím paní předsedající.) Ne, já nemusím, já jsem členka vlády, paní místopředsedkyně, já nemusím. Takže pane poslanče, vás omlouvá to, že jste nebyl členem této Poslanecké sněmovny ctěné v minulém volebním období, ale někde jste aktivní také byl, přesně nevím kde. Protože je to vrchol pokrytectví od zástupce strany, která se podílela na vládě a zvedla dluh o 1,2 bilionu.

Jinak k vaší poznámce, že nemůžete mluvit – tak vy samozřejmě mluvit můžete a mluvili jste – v rámci prvního, druhého čtení (to) probíhalo celkem 5,5 hodiny. Přitom vy jste samozřejmě vždycky hovořili před třetím čtením celkem 9 hodin, pak samotné třetí čtení trvalo 5,5 hodiny. Byl tady rozpočtový výbor, ten jednal – já se zeptám potom paní místopředsedkyně (otáčí se k řídící schůze), jestli můžu navázat s přednostním právem? Nebo je někdo s přednostním právem?

 

Místopředsedkyně PSP Barbora Urbanová: Je tam někdo s přednostním právem. Je tam pan předseda Jurečka a poté pan místopředseda Skopeček.

 

Místopředsedkyně vlády a ministryně financí ČR Alena Schillerová: Dobře, tak to samozřejmě nebudu předbíhat. Tak jenom co se týče – ani nemůžu – co se týče rozpočtového výboru. Byla jsem jak mezi prvním, druhým čtením, ten trval 2 hodiny, 4 hodiny mezi druhým a třetím čtením, pak jste si vyžádali odborný seminář, přišli experti Ministerstva financí a kolik vás tam bylo? Tři. Jenom paní Kovářová.

 

Místopředsedkyně PSP Barbora Urbanová: Děkuji, paní ministryně. Dala jsem vám trošku víc času. S faktickou se přihlásil pan poslanec Papajanovský. Vaše 2 minuty, pane poslanče.

 

Poslanec Jan Papajanovský: Děkuji. Já jsem si pro paní ministryni taky připravil takové edukační okénko. Já, paní ministryně, já nechci diskutovat o tom, kolik jsme měli nebo neměli času mezi prvním, druhým a třetím čtením. To, co já jsem říkal – a já jsem se vám vlastně snažil poradit – je to, že to, co tady dnes projednáváme a na co vy jste nám dali čtyři hodiny v noci, je úplně jiný návrh. To je návrh, který se věcnými parametry liší od toho, co jsme tady projednávali v tom prvním, druhém a ve třetím čtení. Proto není možné ústavněprávně argumentovat tím, co se tady odehrávalo předtím. Pokud si myslíte, že ano, tak pak je to samozřejmě vaše odpovědnost. Ale myslím, že se pak nemůžete divit tomu, pokud Ústavní soud vyslyší naše argumenty.

A druhá část mého edukačního okénka směrem k vám, vážená paní ministryně (řídící: Prostřednictvím paní předsedající, pane kolego.), prostřednictvím předsedajícího. (Ministryně Schillerová se otáčí k paní řídící a krátce se vyjadřuje k projevům prostřednictvím předsedajícího. Paní řídící mírně pokyvuje hlavou.)

 

Místopředsedkyně PSP Barbora Urbanová: Já mu ještě přidám čas, panu poslanci. Prosím.

 

Poslanec Jan Papajanovský: Tak ještě jednou ta druhá část mého edukačního okénka, vážená paní ministryně – já jsem o tom hovořil v tom svém projevu, ale je pravda, že ten projev byl dlouhý, takže to číslo tady vypíchnu. Když začínala ta předchozí vláda, tak strukturální schodek byl 4,3 procenta HDP. V okamžiku, kdy předcházející vláda vám ten rozpočet předala, tak byl někde okolo dvou procent. Vy jste ho pro letošní rok zvládli vytáhnout nad dvě procenta – Národní rozpočtová rada říká 2,5, ministerstvo financí říká o trošku méně. To znamená, (že) kdybyste předvedli alespoň takový výkon jako předvedla předcházející vláda, tak bychom mohli být spokojeni. Ale vy jste ten trend bohužel obrátili a čísla hovoří jasně. No a 1 200 miliard korun, no tak vy máte za první rok nebo budete mít 350 miliard, příští rok to bude pravděpodobně ještě víc. Takže vy, paní ministryně, vy míříte k číslu 1 400 miliard korun (řídící: Čas, pane poslanče.), to je mnohem horší.

 

Místopředsedkyně PSP Barbora Urbanová: Děkuji, já se snažím měřit stejným metrem, takže s další faktickou paní ministryně Schillerová.

 

Místopředsedkyně vlády a ministryně financí ČR Alena Schillerová: Pane poslanče, marnost nad marnost. (U pultíku se otáčí doprava a promlouvá směrem k předřečníkovi.) Tak vy jste tady ten čas využil víte jak, pane poslanče? Vy jste přečetl svůj projev ze třetího čtení, tak jste využil čas. A vůbec vaše celá opozice mohla hovořit už od nějaké čtrnácté hodiny, kdy to začalo... 14.30, 14.20. Přesně si to nepamatuju. To je váš problém, že tady načítáte body a protahujete čas, protože byste to neutáhli věcně. Já tomu rozumím, že byste to neutáhli. Teď jste nám přečetl svůj projev z třetího čtení, to je naprosto lehce ověřitelné na stenozáznamu. To znamená, (že) vy ani jste tu práci si nevynaložil, abyste se popasoval odborně a skutečně věcně s těmi argumenty a s těmi pozměňovacími návrhy ze Senátu. To měla být teď vaše role.

To znamená, že čas jste tady naprosto promarnili. A znovu opakuji, já jsem přišla na rozpočtový výbor jak mezi prvním a druhým čtením, tak mezi druhým a třetím, kde už jsme diskutovali moje pozměňovací návrhy, dokonce jsem tam byla čtyři hodiny – myslím, že přes čtyři hodiny – to jsme probírali podrobně. Řekli jste si o seminář a ani jste nepřišli, ani jste neměli tu slušnost. Vy jste tam byla jediná z opozice (pokyne k poslankyni Kovářové), já jsem vás jmenovala paní místopředsedkyně Kovářová. Vy jste tam byla jediná. Vy jste tam nebyli, nikoho to nezajímalo. Hrajete tady jenom divadlo, hrajete tady jenom divadlo a děláte, jak jste neměli čas. Ale ten čas jste naprosto promarnili, naprosto. A jenom tady děláte si na stenozáznam alibi pro Ústavní soud. Ale vy jste nás to naučili. Kolikrát jste to dělali? Třináctkrát, čtrnáctkrát, patnáctkrát v tom minulém volebním období? To je jednoduché zjistit. A mnohem někdy i za mnohem (řídící: Čas.) třeba bych řekla brutálnějších okolností. (Potlesk při odchodu.)

 

 

Místopředsedkyně PSP Barbora Urbanová: Děkuji. S faktickou poznámkou pan poslanec Papajanovský. Byl před vámi, pane místopředsedo. (Řečeno směrem k panu místopředsedovi Skopečkovi.)

Pane poslanče, vaše 2 minuty.

 

Poslanec Jan Papajanovský: Děkuji za slovo. Já bohužel musím už podruhé ve svojí faktické poznámce říct, že vy jste mě, vážená paní ministryně, ne úplně dobře poslouchala. Já jsem v úvodu toho svého vystoupení řekl, že ten projev není projev, který by zazněl ve třetím čtení. To je projev, který já jsem chtěl říct v tom třetím čtení, ale vy jste mi ho ve třetím čtení nedovolili říct, protože jste nezákonným způsobem ukončili parlamentní rozpravu. Takže to není projev, který by tady zazněl. To je projev, který zaznít měl, ale zaznít nemohl.

A ještě jednu připomínku si dovolím mít k té historii projednávání toho tisku na rozpočtových výborech. No já jsem samozřejmě členem rozpočtového výboru a já si tedy vybavuju úplně jinou situaci než tu, že bychom tam v řádném čase, řádným způsobem tady ten tisk projednávali. Já si vybavuji projednávání pod tlakem, ve zkrácených lhůtách, ráno před jednáním Sněmovny, po jednání Sněmovny, byla na to někdy hodina, hodina a půl, předseda utnul diskusi, všichni už koukali na hodinky, aby na devátou hodinu se dostali do sálu. Takže ani na tom rozpočtovém výboru ten návrh nebyl řádným způsobem projednán. Buď je to tak, že jeden nebo druhý trpíme možná nějakou selektivní pamětí, ale já si to opravdu vybavuji takhle. Na tom rozpočtovém výboru to řádně projednáno nebylo, vážená paní ministryně.

 

Místopředsedkyně PSP Barbora Urbanová: Tak pan místopředseda Skopeček s další faktickou poznámkou. Vaše 2 minuty.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Já bych rád reagoval teď na ty poslední výroky paní ministryně. Mně to přijde naprosto neuvěřitelné a skandální. Paní ministryně, vzpomeňme si na předcházející volební období, kdy možná vystupovalo méně vašich poslanců, ale vzpomenu aspoň na dva – na dnešního pana předsedu Tomia Okamuru a na vašeho předsedu Andreje Babiše, který pravidelně před každou schůzí se přihlásil a často úplně mimo mísu, mimo témata, která na té schůzi měla být, tak tady mluvili hodiny a hodiny, než jsme se dostali k hlasování o jednacím řádu. Vy, kteří jste to tady zavedli, tak nás budete mistrovat v tom, abychom v uvozovkách si nějakým způsobem bereme čas na projednávání tohoto bodu.

Paní ministryně, vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně. Vy tady máte vysvětlovat své návrhy a je úplně jedno, jestli kolega použil projev, který řekl jednou, dvakrát nebo třikrát. Pokud jsou tam relevantní argumenty, tak vy tady máte sedět a máte na ně odpovídat a ne hodnotit to, jaké slohové vycvičení si má pan poslanec připravit nebo nikoliv. To vůbec není vaše role. (Potlesk.)

 

Místopředsedkyně PSP Barbora Urbanová: Děkuji, pane místopředsedo. S faktickou poznámkou (je) přihlášená paní ministryně Schillerová. Vaše 2 minuty, paní ministryně.

 

Místopředsedkyně vlády a ministryně financí ČR Alena Schillerová: Tak ještě k panu poslanci Činčilovi (správně Papajanovskému). Takže znovu – rozpočtový výbor byl přesně mezi prvním a druhým čtením 2 hodiny, mezi druhým a třetím čtením byl 4 hodiny. Ano, byl přerušen a pokračoval večer. Vy máte selektivní paměť.

No a k panu místopředsedovi Skopečkovi. Pane místopředsedo, vy naopak nemistrujte mě, co já tady budu říkat a já si budu říkat, co já budu chtít. Já se zpovídám Poslanecké sněmovně, já jsem se kromě hygienických pauz odsud nehnula. Reaguji, ale reaguji na ty nesmysly a znovu opakuji: Je vaše věc, jak využijete ten čas, vaše věc. A Ústavní soud tady tyto věci posuzoval x-krát, x-krát v různých úhlech posuzoval proceduru. Vy jste dali pevné čtení, pevné hlasování, promiňte, v prvním čtení, ve druhém čtení – ty případy jste měli ve vaše volebním období – ve třetím čtení samozřejmě to bylo jak na běžícím pásu. My jsme to udělali poprvé ve třetím čtení po dodatečném prostoru vám k vyjádření vašich názorů. A bude na Ústavní soudě, pokud se na něho obrátíte, jak on rozhodne. Ale myslím si, že ta judikatura Ústavního soudu – nebudu mluvit za Ústavní soud, to mi nepřísluší, ani bych si netroufla – ale ta judikatura Ústavního soudu je velice v této věci bohatá. Děkuju.

 

Místopředsedkyně PSP Barbora Urbanová: Děkuji, paní předsedkyně, a s faktickou poznámkou se přihlásila paní předsedkyně Šebelová. Vaše 2 minuty, paní předsedkyně.

 

Poslankyně Michaela Šebelová: Děkuji za slovo, paní místopředsedkyně. Tak použiju slova některých svých kolegů: Nechtěla jsem vystupovat. Ale musím říct, že chování paní ministryně mě donutilo sem přijít. A napadá mě věta: Alena Schillerová byla onoho večera poněkud nervózní. Já myslím, že ten způsob, jakým vy tady hodnotíte opozici, to si nechte od cesty, paní ministryně. My bychom to tady zvládli velmi dlouho odborně vést tu debatu. Vy tu debatu vést nechcete, schválili jste si pevné hlasování, zjevně se bojíte argumentů, které by tady padly.

A ještě jenom taková – já věřím že už jste unavená – náš kolega poslanec se nejmenuje Činčila a jmenuje se Papajanovský.

 

Místopředsedkyně PSP Barbora Urbanová: Děkuji, paní předsedkyně, a s faktickou poznámkou už se nikdo nehlásí, takže... A paní ministryně Schillerová. Prosím, vaše 2 minuty.

 

Místopředsedkyně vlády a ministryně financí ČR Alena Schillerová: Za záměnu jména se omlouvám, to určitě nebyl záměr, to není můj absolutně styl. Ale pojďme věcně, máte ještě pořád dostatek času. Já se toho nebojím a jsem čerstvá, paní předsedkyně, jsem úplně v pohodě. Dala jsem si pizzu před chvilkou, dala jsem si kolu, takže je mně dobře a jsem připravená. Budu tady s vámi debatovat, ale pořád se nebavíme o té věcné stránce. Pořád jsem zklamaná, že nikdo z vás, kdo tady zatím vystoupil, promiňte, opravdu do podstaty toho zákona nešel. To je samé rozvolnění odpovědnosti, támhle procedura, támhle (?) do té podstaty. Proto znovu opakuji, když jsem byla v Senátu, tak tam jsme aspoň vedli – neříkám, že se všemi, to ne – ale s těmi, co si to nastudovali, tak jich tam pár bylo, dokonce to byli i členové ODS – doporučuju vám třeba pana senátora Paparegu, to je váš člen ODS. Ten to má nastudované a rozumí tomu. Tam padaly věcné argumenty, tady nikoliv. Ani omylem.

 

Místopředsedkyně PSP Barbora Urbanová: Děkuji, paní ministryně. A opravdu už tady nemám žádnou faktickou poznámku, takže další s přednostním právem je pan předseda Jurečka. Máte slovo, pane předsedo.

 

Poslanec Marian Jurečka: Ještě dobrý večer, vážená paní místopředsedkyně. Drahá, nejdražší paní ministryně, za chviličku už bude mít dobré ráno.

Já si dovolím začít faktickou poznámkou ještě na téma debaty o tom, že toto určitě skončí u Ústavního soudu. To si buďte jistá, paní ministryně na (margo?) toho dodávám, jsem tady trošku už pamětník – nepamatuju si, že by přišla někdy na program jednání této Sněmovny senátní vratka, která by hned ten samý den měla pevné hlasování. Nepamatuju si to za 12 let. Myslím, že to bude důležité, (až) se Ústavní soud podívá na to, že vy jste dali prostor pro debatu na senátní vratku zhruba 4,5 hodiny. V minulém volebním období jsme ty věci třeba případně i řešili. Ano, i s termínem pevného hlasování, ale například po dvou dnech projednávání dané senátní vratky, paní ministryně. Vy jste nedali prostor ani těch třeba řekněme 7, 8, 9 hodin pro to, aby ti poslanci a poslankyně se mohli k tomu vyjádřit. Máte tady 37 lidí v rozpravě a zhruba za hodinu už budeme hlasovat o tom, jak ta senátní vratka dopadne.

Tak tolik jenom z hlediska těch věcí a argumentů a precedentních situací z minulého nebo jiných předchozích volebních období, vážená paní ministryně. Tak si to srovnejte. Vy jste byla předsedkyně klubu, vy jste tenkrát velmi přesně si hlídali také i to, jakým způsobem s těmi lhůtami a časy je nakládáno. Tolik poznámka na úvod.

Nyní už k mému vystoupení, já si dovolím pár citací na začátek: Zodpovědná rodina se rozhodně nezadluží na roky dopředu kvůli luxusní dovolené a stejně tak by se stát neměl bezmyšlenkovitě zadlužovat. Stát řídí lidé, kteří nevidí dál než za své volební období. Kvůli vlastnímu zbohatnutí zadluží nás všechny a několik generací dopředu. Je jim to fuk.

Paní ministryně, četla jste někdy tyto věty? Mě by zajímalo, jestli jste je četla, protože jsou to věty z knihy, která vyšla v roce 2017 s názvem O čem s ním, když náhodou spím. Napsal to váš předseda, nynější premiér Andrej Babiš. Mě by nenapadlo, jak přesně v té knize, těmi větami, které jsem tady citoval z té kapitoly, která se týká zodpověd hospodaření této země, popisuje vás.

Vy nejste ministryně financí, vy nejste žádná zodpovědná politička, vy nejste žádná národohospodářka. Vy jste prostě člověk, který je v týmu vašeho šéfa, který musí plnit zadání a stůj co stůj doručit to, jakým způsobem vyřešit rozpor, který máte už několik měsíců s platným zákonem a se současným rozpočtem roku 2026 a vyřešit tu situaci na rok 2027 a na další roky. Vy jste si tady vzali evropskou legislativu a tisk, který připravila ještě vláda Petra Fialy a tým, který byl ještě pod vedením Zbyňka Stanjury.

A vy jste k té standardní evropské implementaci přidali mistrně několik důležitých změn, kterými si umetáte cestu k tomu, jak zvýšit zadlužení této země, jak výrazně rychleji zvyšovat schodky státního rozpočtu. Tak to je. Můžete tady milionkrát říkat, že jsou něco technikálie a že jsou něco věci, které souvisí s bezpečnostní situací a podobně. Ale řekněme si na rovinu to, proč to děláte, je legalizovat současný neprávní stav roku 2026 a umést si cestu k vyšším schodkům roku 2027, 2028, 2029. To je realita přeložená do češtiny pro občany České republiky. To znamená, vážení občané, tady sedící ministryně, která má na starost rezort financí, dělá všechno pro to, aby dluh, který budete platit vy, vaše děti a vaše vnoučata byl výrazně větší a taky výrazně dražší.

Protože to dělá ministryně v době, kdy si půjčuje historicky za nejvyšších úrokových sazeb vůbec v novodobé historii. To znamená, já mám pár klíčových otázek. Paní ministryně, kolik bude za 4 roky, pokud to dovládnete, celkový deficit, celková sekera, kterou zatnete ve veřejných financích této země v době, kdy není žádná krize, kdy není žádná extrémní energetická situace, kdy není žádná extrémně vysoká inflace a není důvod mít nějaké mimořádné výdaje, které kompenzují něco firmám nebo zranitelným skupinám obyvatel? Kolik bude váš celkový deficit za ty 4 roky navíc? Vy jste tady stála, tepala jste Zbyňka Stanjuru, Petra Fialu a říkala jste: je to nezodpovědná politika vaší vlády. Vy jste byla ta zodpovědná hospodářka, která říkala, já bych to dělala jinak, já bych to dělal líp. Já se vás tady ptám, zodpovězte u tohoto návrhu zákona, klíčového návrhu zákona, kolik tedy bude za 4 roky vašeho působení, než budete končit ve Strakovce nebo na Letenské, kolik bude ten kumulovaný deficit, který přinesete vy? Kolik bude za ty 4 roky náklad na dluhovou službu? Kolik bude náklad na dluhovou službu v roce 2027, 2028? A neříkejte, že to nevíte. Vždycky vaše věta, to je věštění z křišťálové koule.

Přece normální národohospodář musí mít vizi v tom, jak spravuje veřejné finance, ať už je to na obecní, krajské nebo celostátní úrovni. Musí vidět, kam ta trajektorie těch deficitů povede, s jakými náklady. A nemůžete říkat, že to nevíte. Máte v koaliční partě Motoristy, stranu, která říkala, že vás bude hlídat. Stranu, která slibovala vyrovnaný rozpočet v roce 2029. Bude to pravda, nebo nebude? Víme, že to nebude pravda. Ale řekněte těm lidem, kolik to celé bude stát. Vy na jedné straně říkáte, my na některé věci nemáme finanční prostředky, nemůžeme zvýšit příspěvek na péči, nemůžeme dát peníze na osobní asistenci, ale rozdáváte tady po sto, 150 korunách měsíčně nižší platby na elektřinu na složenkách za 17 miliard korun. Na to peníze máte. Nemáte peníze pro lidi, kteří potřebují péči 24 hodin 7 dnů v týdnu. Na to nemáte ani tu jednu až 2 miliardy korun? Ale máte peníze na to říct, že koncesionářské poplatky zaplatíte ze státního rozpočtu, ale nebude to z daní!

Já bych byl moc rád, kdybyste někdy společně vy a pan ministr kultury vysvětlili, jak se to stane ten zázrak. A já věřte, že mám jako blízko k tomu věřit na zázraky. Jak se stane takový zázrak, že 8,5 miliardy korun ve výdajích státního rozpočtu vaše vládní koalice dokáže zaplatit, aniž by to bylo z daní firem a občanů této země? Můžete nám tady vysvětlit, jak se takový zázrak stane? Na to peníze máte. Ale nemáte peníze na klíčové věci, které potřebujeme v této zemi pokrýt a děláte to na dluh. Zvyšujete ten dluh.

A vy jste tady si vytvořili návrh tohoto zákona, který umožňuje nejenom výjimku na obranu a bezpečnost, u které bychom se asi podle mě možná mimo SPD na tom shodli, ale vy si vytváříte výjimky na Dukovany, na dopravní stavby, energetické stavby, vodohospodářské stavby. A pak přijdete a říkáte: občané, buďte v klidu, my budeme odpovědní hospodáři do 3 procent HDP.

Jako vám přijde OK říkat: my budeme v pohodě mít trajektorii na 2,6 na 2,8 a pak zázračně přijde rok 2029 a rok 2030 a tam dokážeme to brutální šetření? Vy tady chodíte a říkáte to, co nachystal Zbyněk Stanjura a Petr Fiala, to byla past. Nemůže po nás přece nikdo chtít, abychom teď z roku na rok brutálně šetřili. Co v tom vašem střednědobém výhledu, který jste zveřejnila asi před třemi nebo čtyřmi týdny po jednání vlády říkáte vy na rok 2029 a rok 2030?

To není brutální past? Když tam navrhujete, že se chcete dostat na snížení deficitu, na tu úroveň, kterou jste zveřejnila, paní ministryně, to najednou to jde? Takže teď jako přeloženo do češtiny, milí občané, teď jako ministryně financí, vám říkám rok 2026, 2027, 2028 to safra nejde, toto zadlužení budeme zvyšovat. Ale říkám vám, že možná, když jako to dopadne dobře, tak já vám v roce 2029 a  v roce 2030 říkám, že to šetření vlastně jde. Tak co z toho platí? Platí jedno nebo druhé? Jak potom budete snižovat ty roční deficity zhruba o těch 100 miliard korun? Když to přepočítám přes palec. Máte nějaké reformy, o kterých nevíme?Protože vy jste, paní ministryně, a vaše vládní koalice žádné reformy neohlásili, vy jste vlastně řekli, budeme zvyšovat výdaje na celou řadu věcí.

Nedávno, 3 týdny zpátky – platba za státní pojištěnce plus 24 miliard korun. Kde je nějaká ambice přijít a říct dokážeme snížit výdaje tohoto státu. Kde je nějaká ambice na klíčové reformy v této zemi? Vlastně přicházíte a říkáte: my rozdáme některé naše dárečky, které jsme slíbili, některé už jsme zrušili. Například snížení daně právnickým osobám. To jste slibovali, je to tak, nebo ne? Slibovali jste to ve volebním programu? Já si pamatuju, že jste to slibovali. A teďka vlastně říkáte, ten slib už jako zase neplatí, stejně jako se zavřela voda nad tím, že upravíte valorizace u důchodů.

Byli jste to vy, kteří tady před dvěma roky stáli u toho pultíku. Tady jste byla, a říkala jste: my okamžitě po našem nástupu zrušíme celou důchodovou reformu. Říkal to ministr Havlíček. Říkal to Aleš Juchelka. Byla to jedna z prvních věcí, kterou uděláme.

Když jsme upravovali mimořádné valorizace, tak jste říkala: my vám to vrátíme. Tak vrátíte to těm důchodcům, nebo to nevrátíte těm důchodcům? Paní ministryně, odpovězte, vrátíte jim to někdy, nebo jim to nevrátíte nikdy? A neházejte to na Ústavní soud. Ústavní soud vám neřekl, nemůžete vrátit mimořádné valorizace 35 miliard korun ročně. Vy jste jenom tenkrát to tady zneužili a řekli jste, před volbami se vám to hodilo, potřebovali jste ty hlasy těch lidí, tak jste říkali, my vám to vrátíme. Dneska klidně se potkejte jako koalice a řekněte, chceme vrátit možná valorizaci, upravíte to, vrátíte to, vrátíte to i zpětně, to můžete udělat. Ale vy víte, že na to ty finanční prostředky nemáte v tom rozpočtu. A dneska jako řeknete těm lidem nad tím se zavřela voda. To Ústavní soud jako neřekl. Já jsem samozřejmě rád, že to ve finále neuděláte, protože by to bylo nezodpovědné vůči veřejným financím.

Ale vy jste z těch lidí dělali hlupáky, vy jste jim lhali, vy jste říkali, vrátíme vám, co vám vláda Petra Fialy vzala. A zatím jim vrátíte to, že budou platit výrazně vyšší náklady na obsluhu státního dluhu. Budou platit na nesmyslné věci, které děláte, místo abyste dělali smysluplné změny reformy v oblasti školství, zdravotnictví, sociální péče, zajištění dostupnosti té péče. Ale nic z toho v tom programu nemáte. Na to jste úplně rezignovali. A tady si děláte zákon, kterým vlastně příští generaci necháte dluhy, které znamenají, ať to řeknu na konkrétním příkladu, platby za POZE ročních 17 miliard korun, vy si na to půjčíte v desetiletém cyklu dluhopisů a zaplatíte 8 miliard korun ze 17 miliard korun jenom na dluhové službě.

Tady pan ministr Šťastný sedí naproti mně, má sluchátka, směje se tomu, pokyvuje. Já vám jenom říkám, že vy jste to byli, pane ministře, kteří jste na plakátech slibovali vyrovnaný rozpočet v roce 2029. Kde jsou ti Motoristé? Kde jste vy, co jste říkali, (nesrozutelné) klíčové reformy, pohlídáte vládu Andreje Babiše? Kde jsou ty vaše sliby? Vy jste z vašich voličů udělají největší hlupáky.

Přichází tady vládní koalice, která udělá největší sekeru ve veřejných financích v novodobé historii. Vaše zadlužení bude bohužel v dobách, kdy máme nejnižší nezaměstnanost, dobrý ekonomický růst, tak bude vyšší než v předchozích čtyřech letech, kdy jsme řešili krizi energetickou, krizi migrační, kdy jsme řešili celou řadu dalších problémů. A vytvořili jste si tady nástroje, které se zodpovědnou hospodářskou politiku, o které psal Andrej Babiš v roce 2017, nemají vůbec nic společného.

Paní ministryně tady chodí a říká, že vlastně jako mají být občané do tří procent v klidu. Vy tady z toho hřiště demontujete nejenom ty mantinely, vy si tam smažete ty čáry, sundáte rozhodčího a budete hrát úplně bez jakýchkoliv pravidel. Normální politik, normální vláda by řekla, jsou tady pravidla a jestliže se do nich nemohu vejít, tak upravím ta pravidla toho rozpočtu. Mimochodem, byl to Andrej Babiš, tedy přišel s návrhem zákona o rozpočtové odpovědnosti a s Národní rozpočtovou radou, respektive ten zákon takhle výrazně zpřísnil a přinesl na Národní rozpočtovou radu. Ano, chápu. V době covidu, kdy došlo k rozvolnění, to dokáže asi každý rozumný člověk pochopit. Ale v době dobrého ekonomického růstu, nízké nezaměstnanosti, poměrně stabilní inflace přichází tato vládní koalice, která říká, my toto všechno rozmetáme a přineseme větší a větší zadlužení této země. V rozporu se všemi sliby. V rozporu se všemi věcmi, které tady Andrej Babiš psal ještě v roce 2017 do knihy, o které tak často rád mluvil. Dneska už o ní nemluví, to je zajímavé. Dneska už tu knihu vůbec necituje. Já si pamatuju, že tady stál u toho pultíku, kdy tu knihu vytahoval a četl nám tady z ní.

Pamatujete si tu dobu, paní ministryně? Já si pamatuju docela dobře. Tak já bych byl moc rád, kdybyste těm občanům říkali opravdu celou pravdu. Že na velkou část zbytečných kroků této vlády si budete půjčovat za nejvyšších úrokových sazeb. Vy už tady nebudete a budou to platit daňoví poplatníci ještě 10, 15, 20 let po vás, co vy už vůbec v politice ani Andrej Babiš nebudete. Já už velmi pravděpodobně také ne. A to těm lidem neříkáte.

Normálně zodpovědný politik by řekl ano, budu si tady půjčovat na to a na to, má to takové multiplikační efekty, proto to děláme, jsou to klíčové dopravní nebo nějaké jiné stavby. Ale vy tady rozvolňujete ty podmínky toho zadlužování na neuvěřitelné množství výjimek. Včetně toho, že úplně nelogicky říkáte: No, když ta vládní koaliční většina v té Sněmovně mně ten rozpočet odmítne, tak my si to vrátíme zpátky a pak už neplatí vůbec žádná pravidla. To jste převedli letos. V rozporu s odbornými stanovisky, v rozporu s legislativou? Tak já jsem zvědav, až bude tady projednávání tohoto zákona, jednak z procesního pohledu, ale i z obsahového posuzovat Ústavní soud, jak toto posoudí, Protože to, co vy tady předvádíte, není zodpovědná národohospodářská politika, ale je to prostě mejdan pro budoucí generace, který zaplatí naše děti a vnoučata se všemi úroky.

A já se ptám na závěr a tím už končím, paní ministryně, když tady vystoupíte teď, máte faktickou asi přihlášenou, tak já vás prosím na začátek, odpovězte. Nebo i ve vašem závěrečném slovu odpovězte, jaký bude celkový nárůst deficitu, který bude po čtyřech letech vaší vlády? Kolik bude to zadlužení? 1,3, 1,5 bilionu? Jaké budou nároky na obsluhu státního dluhu? Kolik to bude v příštím roce, přespříštím roce a v roce 2029? Stopadesát, stoosmdesát, dvěstě miliard korun? Prosím pěkně, řekněte to tady na mikrofon, vy ty predikce máte. A neříkejte, že to je věštění z křišťálové koule, protože se zase tak hluboce mýlit v tom Ministerstvo financí a jeho dobří analytici nemohou.

Pojďte to těm lidem tady říct. Protože jedna věc je popisovat obecné mechanismy a druhá věc je přijít a říci, co to konkrétně těm lidem přinese nebo naopak nepřinese a co je to bude reálně stát. Tak prosím pěkně, na tyto konkrétní věci odpovězte. Děkuju za pozornost.

 

Předseda PSP Tomio Okamura: Nyní faktická poznámka pan poslanec Matěj Gregor. A připraví se s přednostním právem místopředseda Sněmovny Skopeček, prosím.

 

Poslanec Matěj Gregor: Tak děkuji za slovo. Snad jsem vás, pane poslanče, prostřednictvím pana předsedajícího, nezklamal, že nejsem paní ministryně. Ale ten váš projev jsem pečlivě poslouchal. Vy jste takový velmi emoční člověk v tom projevu, vždycky si takhle vyberete poslance, mluvíte na něho přímo, komentujete ho a děláte takové to sahání do toho svědomí, takovou na tu morálku útočíte, na tu integritu toho člověka. Akorát proti tomu hovoří to, co jste sám zmínil, a to je, že jste tu 12 let. Tak pokud chcete útočit na tu morální integritu třeba i nás Motoristů, tak já bych se zeptal tedy nazpátek. Ta vaše sekera, vy se ptáte na tu naši, kdy jsme půl roku ve vládě, jedeme podle toho rozpočtu, co jste tu nechali, tak jaká je morální integrita těch 1 200 miliard, které jste zasekli? Protože to je ta vaše bilance, kterou my už známe za cenu zvýšených daní, zvýšených odvodů, zrušení daňových slev navzdory programu zvyšování koncesionářských poplatků připomenu, zdražování věcí. A jaký byl výsledek tady tohoto? A mohl bych se ptát dál jako předseda pod názvem křesťanské strany jste činili politiku a tolerovali jste ji jako lidovci na ministerstvech, která zcela útočila na principy tradiční rodiny, na hodnoty svobody slova. Vytvářeli jste strach ve společnosti. Rozdělovali jste neustále tu společnost. Kde byly takové morální emoční projevy, které by skoro až, kdyby za tím člověk nehledal to pozadí tak bych v nich hledal nějaké smíření, hledal bych v nich možná cestu k diskusi.

Ale upřímně vám to řeknu, jsem nový poslanec, nemám tu zkušenost jako vy. Nevěřím vám to, nevěřím vám to, protože jsem dobu působení vaší osoby na ministerstvu a vaší vlády zažil z pohledu ne politika, z pohledu občana. Taktéž jsem program vaší koalice SPOLU jak ten minulý, tak ten letošní, dobře znal. Zvedání dluhů, zvedání daní, protitržní politika a hlavně progresivní politika západního střihu, takzvaná woke kultura na ministerstvech školství a tak dále, to si tam nepamatuju. Tak zkuste příště začít u sebe. Děkuju. (Potlesk levé části sálu.)

 

Předseda PSP Tomio Okamura: Nyní faktická poznámka pan poslanec Marian Jurečka, prosím, máte slovo. Tak vaše 2 minuty. Prosím.

 

Poslanec Marian Jurečka: Vážený pane poslanče, tak já vám některé věci stručně zrekapituluju. Já jsem vždycky věcný, nejsem emoční, nejsem osobní, snažím se mluvit v oblasti argumentů a čekám odpověď argumenty. Tak já vám budu odpovídat argumenty.

Byl jsem ministr, který dělal změny v důchodovém systému tak, že důchodová změna v průběžném pilíři znamená stabilizaci zhruba o 2,5 procenta HDP. Je to největší změna za posledních 30 let v oblasti veřejných financí a jejich konsolidace. To znamená, ze schodků, které nám tady hrozily po roce 2030 v rozsahu zhruba 3,5 až čtyř procent HDP jsme to snížili zhruba o 2,5 procenta.

Letošní rok bude přebytek důchodového systému plus zhruba 20 miliard korun. Bude to asi rekordní přebytek na důchodovém účtu, který tady nikdy nebyl. Nebyl by nebýt změn, které jsme tady udělali v roce 2022, 2023 v oblasti konkrétní rodinné politiky.

Bezprecedentní podpora flexibility, sladění rodinného, pracovní života, podpora částečných úvazků, zajištění péče v dětských skupinách a mateřských školkách pro děti od 3 let věku, flexibilita rodičovské, podpora rodin, které pečují o někoho blízkého v domácím prostředí, příspěvek na péči ve IV. stupni plus zvýšení o 42 procent – celá řada konkrétních věcí, které podporovaly protradiční hodnoty ve smyslu: starám se o někoho blízkého, (podporu?) někoho v rodině, podporu stability rodiny, konkrétní věci, které jsme za naší vlády tady prosadili – i s podporou některých vašich koaličních partnerů i hnutí ANO pro celou řadu těch věcí hlasovalo. (Já) vám připomínám konkrétní věci, které jsme tady odpracovali – i ve vztahu k rodinám, hodnotám i veřejným financím a zodpovědnému hospodaření.

 

Předseda PSP Tomio Okamura: Nyní s přednostním právem místopředseda Sněmovny Jan Skopeček a připraví se Alena Schillerová. Prosím.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Hezký pokročilý večer, dámy a pánové, respektive hezké brzké ráno. Já si dovolím vystoupit také k tomuto bodu samozřejmě, jako jsem vystupoval i v prvním a druhém čtení, a nicméně pokusím se to vystoupení strukturovat do několika fází, do několika bodů.

Nejdřív se pokusím položit otázku, zda jako Česká republika potřebujeme vůbec nějaká rozpočtová pravidla a zda to máme řešit. Pak se zastavím u toho, zda po nás Evropská unie požaduje změnu rozpočtových pravidel, tak jak nám ji vláda předkládá, a zda to je nějaká snaha vyhovět požadavkům ze strany evropské legislativy. Pak se zmíním o tom, jestli to potřebujeme věcně, rozvolnění rozpočtových pravidel, respektive zda potřebujeme vyšší deficity v kontextu hospodářského cyklu, v jaké fázi hospodářského cyklu se nacházíme, respektive jestli to potřebuje naše ekonomika pro to, aby se jí dařilo lépe. A v poslední části svého vystoupení se budu snažit reagovat na úvodní vystoupení, dnešní úvodní vystoupení paní ministryně, která uvedla podle mého názoru některé nepravdivé, zavádějící teze, kterými se snažila odůvodnit materii, kterou tady dnes projednáváme.

Nicméně než se dostanu k jednotlivým bodům, dovolte mi zopakovat své povzdechnutí, respektive upozornit na jistou půvabnou shodu okolností, která nastala při dnešním programu Poslanecké sněmovny, protože myslím si, že to, jaké body se dneska projednávaly, tak to možná charakterizuje současnou vládu více než cokoliv jiného a možná to vydá, ten symbolismus, za více, než když člověk bude mít dlouhé vystoupení.

Vláda České republiky, vláda Andreje Babiše, se dnes rozhodla na této schůzi, respektive v tento jednací den Poslanecké sněmovny prosadit svoje dvě priority. Dopoledne utáhla šrouby českým podnikatelům, českým živnostníkům tím, že jsme nějakým způsobem prošli další fází debaty o elektronické evidenci tržeb, takže na podnikatele je potřeba bič. A v druhé části dne přichází vládní koalice naopak se spuštěním zelené pro větší utrácení už tak strukturálně nezdravých veřejných financí, které v posledních letech kumulují poměrně vysoké deficity. Takže na podnikatele přísnost, na sebe samé rozpočtovou diskotéku, to jsou priority v rámci jednoho dne, které vláda Andreje Babiše tady projednává. Podnikatelé, plaťte, my chceme víc utrácet – to jsou dvě priority, které vláda Andreje Babiše dneska touto Sněmovnou protlačila, respektive protlačí v nadcházejících čteních.

Potřebujeme jako Česká republika rozpočtová pravidla?Jsou rozpočtová pravidla obecně nějakým užitečným nástrojem rozpočtové politiky nebo hospodářské politiky? Já jsem přesvědčen, že ano. Myslím si, že každý rozumný člověk – a nemusí to být ekonom – se mnou bude souhlasit, že udržitelnost veřejných financí, schopnost státního rozpočtu být v takovém stavu, aby byl schopný reagovat na cyklické výkyvy ekonomiky, to znamená, když se ekonomice nedaří, tak jí pomoci, když přijde nějaká krize, tak mít dostatečné zdroje, rezervy na krytí nějakých nákladů, se kterými standardní hospodářská politika nemohla počítat. Veřejné finance chceme mít udržitelné i proto, že stát produkuje některé veřejné statky, které neumí produkovat soukromý sektor, a potřebujeme ho mít ve finančním zdraví, aby veřejné statky byl schopen produkovat i v nadcházejících letech. A je to taky nástroj, který ekonomové a politici pochopili, je brzdou tomu, čemu se říká politický cyklus, to znamená, pro to, aby vlády realizovaly před volbami deficity veřejných financí, vysoké deficity veřejných financí s cílem koupit si voliče, a jak už tady zaznělo, veřejné výdaje mají ten charakter, že jsou-li schválené, zafunguje takzvaný efekt západky a jakkoliv mohou být i ti politici ve svých hlavách odpovědných v tom smyslu, že budou šetřit po volbách, které díky těm schodkům vyhrají, tak realita empirie zjišťuje, že nikdy už k seškrtání těch veřejných výdajů nedojde.

Takže ano, potřebujeme rozpočtová pravidla, zejména západní ekonomiky s velmi drahým sociálním státem a strukturálně nerovnovážnými veřejnými financemi, tak rozpočtová pravidla jsou jednou z mála cest, jakým způsobem zadlužování a pád do nějakých bankrotů, jsou nástrojem, který tomuto brání.

Druhá otázka. Požadovala (po) nás Evropská unie rozvolnění rozpočtových pravidel, tak jak ho navrhuje stávající koalice? Nikoliv. Ta původní evropská směrnice byla spíše technickou transpozicí, která mířila dominantně na země eurozóny, protože pro ty a kvůli nim Evropská unie vlastně se snaží nastavit pravidla tak, aby veřejné finance v jednotlivých zemích eurozóny byly udržitelné a neohrožovaly projekt společné evropské měny jako celku, a proto se snaží nějakým způsobem vést nezodpovědné členské státy eurozóny k odpovědnosti tak, aby neohrozily evropskou měnu. V tomto smyslu to byl primární cíl i těch změn rozpočtových pravidel, ze kterých vycházela ta technická novela. Ale Evropská unie po nás v žádném případě nechtěla rozvolnění rozpočtových pravidel. Evropská unie po nás nepožadovala to, že v případě velmi vágně popsané bezpečnostní krize může vláda bez ohledu na Poslaneckou sněmovnu vydat desetiprocentní výdaje navíc. Toto obcházení Poslanecké sněmovny a standardního rozpočtového procesu po nás Evropská unie v žádném případě nepožadovala.

Evropská unie po nás nepožadovala ani vypnutí fiskálních pravidel, které jsme přijali po rozvrácení veřejných financí v covidové době, kdy si politická reprezentace uvědomila, že obří deficity, které se v covidu nasekaly – a dobře víme, že Alena Schillerová nasekala i za výdaje, které vůbec s covidovými náklady nesouvisely – tak se ti politici chytli za hlavu a řekli: Není možné tímto způsobem dál hospodařit a po covidové anabázi musíme přijít s postupným poklesem strukturálního salda rozpočtu – a včlenili tuto postupnou tendenci snižování strukturálního salda do fiskálních pravidel. Bylo to pravidlo mimo požadavek Evropské unie, Evropská unie to po nás nechtěla, udělali jsme to kvůli sobě, protože chceme zdravé veřejné finance, a Evropská unie samozřejmě nechtěla nebo nepožadovala ani to, aby to stávající vláda, stávající ministryně Schillerová vypnula. Přesto to v tom zákoně novém není, protože samozřejmě to by brzdilo současnou vládu v utrácení a v plnění velmi drahého, velmi na výdaje náročného plnění programového prohlášení.

Takže to, co dneska projednáváme, není v žádném případě požadavek Evropské unie, je to čistě a pouze politická priorita, politické přání této vlády, které nestačí, přestože ekonomika roste a přestože máme nezaměstnanost nízkou, tak jí nestačí stávající schodky a chce si ruce uvolnit pro to, aby ty schodky mohly být ještě vyšší.

Další otázka. Potřebujeme vyšší deficity na to, abychom nějakým způsobem ekonomiku rozhýbali, respektive potřebujeme v této fázi hospodářského cyklu vyšší výdaje, vyšší fiskální impulsy? Samozřejmě, že nepotřebujeme. Česká ekonomika roste přes globální geopolitické napětí a problémy, ať už kvůli válečným konfliktům, nebo kvůli obchodním restrikcím a takovému trošku otočení směru světového obchodu k více clům a více regulacím, tak přesto česká ekonomika roste poměrně slušnými tempy kolem 2 procent, očekává se to i v příštím roce, nezaměstnanost na velmi nízké úrovni.

V takové fázi hospodářského cyklu samozřejmě každý rozumný ekonom, dokonce i keynesiánec, který jinak v dobách krizí rád utrácí, rád pomáhá nedostatečné agregátní poptávce, rád vyhlazuje hospodářský cyklus, tak i ten (Gestikuluje.) v uvozovkách levicový keynesiánský ekonom vám řekne, že v takovéto fázi hospodářského cyklu, kdy je ekonomika na svém potenciálu, každé další zvýšení veřejných výdajů, každé další fiskální impulsy nepovedou v dlouhém období k vyššímu růstu hrubého domácího produktu, ale povedou k riziku vyšší míry inflace.

V takové chvíli, v jaké se česká ekonomika nachází, bylo potřeba pokračovat v tom, co nastavila vláda Petra Fialy poté, co převzala státní rozpočet s deficitem minus 5 procent hrubého domácího produktu od paní ministryně Schillerové, a postupně ho začala snižovat. A když tady Motoristé nějakým způsobem zpochybňují to fiskální úsilí, tak jim chci odpovědět, že vláda to dokázala, přestože hospodařila v poměrně složitém ekonomickém období – byla tady válka na Ukrajině, přešla energetická krize – a vláda přesto dokázala deficit veřejných financí postupně snižovat.

Mnoho z nás by si přálo rychlejší tempo, odvážnější fiskální konsolidaci, někteří z nás by si přáli fiskální konsolidaci více na straně výdajů, než tomu bylo v případě fiskální konsolidace během mandátu předchozí vlády, ale fiskální konsolidace a snižování deficitu veřejných financí na rozdíl od stávajícího stavu fungovalo a postupně se ty deficity snižovaly – než přišla vláda hnutí ANO, která si namalovala v novém fiskálně strukturálním plánu v prvních letech po volbách, kdy má dělat největší úspory a největší reformy, tak si namalovala – a znovu připomínám – v době ekonomického růstu ještě vyšší deficity státního rozpočtu. – (Hledí do pléna.) Tak, je hezké, že se tomu Motoristé smějí. Jsem zvědavý, jak se budou smát vaši voliči, až jim budete vysvětlovat, jak jste splnili a slib minimalizovat, respektive vyrovnat státní rozpočet – zatím to vypadá na úplně pravý opak. – Čili odpověď na otázku čtyři: Potřebujeme vyšší deficity na rozhýbání ekonomiky? Nepotřebujeme, ekonomika je na potenciálu a další výdaje povedou pouze k vyšší inflaci. Pokud by vláda chtěla vyšší hospodářský růst, je nezbytné udělat něco s tím samotným potenciálem, to znamená, dělat skutečné reformy, deregulovat českou ekonomiku, snížit její administrativní zátěž, pomoci třeba kapitálovému trhu, aby čeští podnikatelé měli více rizikového kapitálu – a mohli bychom takto pokračovat. Ano, to skutečně může vést k vyššímu hospodářskému růstu, ale větší veřejné výdaje v době, kdy ekonomika je na potenciálu, fakt k dlouhodobému, zdravému ekonomickému růstu nepovedou.

A teď k některým výrokům paní ministryně, které tady zazněly a které měly ospravedlnit dnešní schválení nových rozpočtových, nových rozvolněných rozpočtových pravidel. Paní ministryně hovořila o tom, že jsme premianti, co se týče stavu veřejných financí. Tak je trošičku zvláštní, jakým způsobem vlastně žije paní ministryně v neustálém rozporu, protože mluví-li o vládě Petra Fialy, tak říká, jak jsme veřejné finance špatně řídili, jak jsme je rozvrátili, aby šest měsíců poté, co nevládneme, říkala, že jsme premianty ve veřejných financí. Tak, paní ministryně, úplně to nejde – buď musíte uznat vládě Petra Fialy, že veřejné finance řídila slušně, že je nějakým způsobem nerozvracela, pak můžete tvrdit to, že jsme premianty, anebo nemůžete tvrdit opak, to znamená, že jsme premianty a vláda Petra Fialy tady z té země udělala bankrotující stát. Obě hypotézy prostě z logiky věci, z jednoduché logiky fungovat nemůžou.

No, ale pojďme se podívat, jestli skutečně premianty ve veřejných financí jsme a jestli vám to dává mandát k tomu rozvolnit rozpočtová pravidla a začít tuto zemi a další generace zadlužovat ještě rychlejším tempem, než je zadlužujeme ve stávající době. Když se podíváme na stav, na stavové veličiny, na veřejný dluh vůči hrubému domácímu produktu, který je dnes na úrovni přes 44 procent a srovnáme to s ostatními členskými zeměmi Evropské unie, tak skutečně můžeme konstatovat, že v tomto smyslu se nacházíme v třetině nejlepších zemí nebo nejméně zadlužených evropských zemí v rámci Evropské unie. Skutečně je tam celá řada zemí, které mají státní dluh vůči hrubému domácímu produktu vyšší, jsou tam poměrně velké ekonomiky, důležité ekonomiky pro stabilitu celé Evropské unie a celé eurozóny, jako je Itálie, Francie a další jižní státy, které mají zadlužení dokonce přes 100 procent hrubého domácího produktu – a v tomto kontextu skutečně český státní dluh vůči hrubému domácímu produktu je na slušné úrovni.

Nicméně skutečné ekonomy nezajímají ani tak stavové veličiny, ale zajímají je veličiny, které působí na změnu ukazatele tokové veličiny, zajímají je trendy a vývoje na nadcházející roky.

A tady, paní ministryně, když se podíváme na to, jak se české veřejné finance vyvíjejí, tak sice to číslo 44,3 procent dluhu vůči hrubému domácímu produktu skutečně patří mezi třetinu nejlepších zemí, co se týče zadlužení, ale když se podíváme na trend toho zadlužení, tak to už mnohem horší čtení, protože v roce 2019 před covidem byla úroveň našeho dluhu vůči hrubému domácímu produktu 29,6 procent. Takže my jsme od roku 2019 do roku 2025 se dostali ze zadlužení necelých 30 procent hrubého domácího produktu na 44,3 procent, více jak 14 procentních bodů státní dluh za poměrně krátkou dobu několika let narostl. To značí jednu jedinou věc: České veřejné finance jsou nemocné, české veřejné finance jsou ve strukturální nerovnováze a české veřejné finance postupují trendem, který by nás všechny měl strašit a měl by nás vést nikoliv k tomu, abychom tady dneska diskutovali o rozvolnění rozpočtových pravidel, ale abychom hledali cesty, jak rozpočtová pravidla udělat tak, aby se takové zadlužení zpomalilo, stabilizovalo a nepokračovalo trendem, který naopak patří mezi 5 nejhorších, pokud srovnáme za rok 2019 až 2025 růst zadlužení. Patříme mezi 5 nejhorších zemí v rámci Evropské unie, což svědčí o tom, že naše veřejné finance nejsou zdravé. A já jsem to také nikdy netvrdil, ani za vlády Petra Fialy – a říkal jsem, že je nezbytné v konsolidaci, kterou jsme začali, pokračovat a že já bych preferoval ještě fiskální konsolidaci vážnější, rychlejší, důslednější.

Další ukazatel, který hovoří o tom, že české veřejné finance nejsou těmi premianty, kterými je označuje paní ministryně Schillerová ve snaze nějakým způsobem přesvědčit poslance a přesvědčit veřejnost, že vlastně o nic dneska moc nejde, rozvolnění rozpočtových pravidel si můžeme dovolit, neboť máme veřejné finance zdravé.

Není to pravda, stačí se podívat nebo můžeme se podívat na další ukazatel, což je obsluha státního dluhu. Tak v roce 2020, abychom nechodili příliš daleko do historie, na obsluhu státního dluhu šlo 40 miliard korun ze státního rozpočtu. V roce 2025 už to bylo 110 miliard korun. A podíváme-li se na programové prohlášení vlády, tak zjišťujeme, že predikce ekonomů předpovídají, že v roce 2030 budeme na obsluhu státního dluhu vydávat 170 miliard korun. A to už jsou peníze, které převyšují celou řadu rozpočtových kapitol a celou řadu ministerstev – jenom za to, že nejsme i v období ekonomického růstu a nízké nezaměstnanosti schopni hospodařit s vyrovnanými veřejnými financemi.

Takže ještě jednou, jakým způsobem se veřejné finance zhoršují, jakým způsobem padáme do propasti.

Jenom na úrocích v roce 2020 pouze 40 miliard, rok 2025 už 110 miliard, rok 2030 – předpoklad, prognóza 170 miliard korun.

K tomu se přidá ještě jedna tikající bomba, která veřejné rozpočty v České republice čeká. Respektive ta bomba tiká a všichni se bojíme, co se stane, až skutečně vybouchne. A ta časovaná bomba se jmenuje demografický trend. Demografická křivka stárnutí společnosti, kdy za nemálo let začnou odcházet do důchodu poměrně silné populační ročníky, které jednak výrazně navýší počet seniorů, kterým budeme muset prostřednictvím našeho průběžného systému vyplácet důchody, protože důchody jsou mandatorní položkou, a naopak klesne počet ekonomicky aktivních lidí, kteří na ty důchody v rámci průběžného systému budou vydělávat.

Nehovořím o tom, že stárnutí společnosti se velmi nákladně, tedy i s negativním dopadem na veřejné finance, projeví i ve zdravotnictví a v sociálních službách, které jsou dneska poddimenzované. A bezesporu větší objem starší populace nás bude i na sociálních službách a zdravotnictví stát nemalé peníze.

Místo toho, abychom se na tuto situaci připravovali, abychom realizovali penzijní reformu, abychom realizovali zdravotní reformu a abychom drželi veřejné finance v nějakém rozumném stavu, tak je tu debata o tom, že penzijní reformu zrušíte. Do zdravotnictví naléváte peníze bez jakýchkoliv systémových změn, před problémy v sociálních službách zavíráte oči a myslíte si, že to nějak vyjde, že na to nějak peníze budou nebo už si možná myslíte, že to bude řešit někdo jiný a že už se tomuto problému vyhnete. Jinými slovy odpověď, respektive vaše teze o tom, že veřejné finance, že jsme premianty, neplatí, pokud se podíváte na ten trend, který veřejné finance v České republice mají a který velí naopak tomu veřejná, respektive fiskální pravidla, zpřísňovat a dělat reformy sociálního, zdravotního a penzijního systému tak, aby demografický trend definitivně ty veřejné finance nerozvrátil.

Další vaší tezí, kterou chcete odůvodnit schválení skandálního rozvolnění rozpočtových pravidel, je příklad Německa. Říkáte, že Německo dělá to samé a my bychom se jím měli inspirovat. Paní ministryně, prosím, podívejte se na to, jakým způsobem dneska běží debata v Německu o jejich rozhodnutí porušit nějaká historická pravidla jejich poměrně konzervativního přístupu k veřejným financím a k rozpočtům, která byla vždycky pro Německo, které má tragickou zkušenost s hyperinflací před druhou světovou válkou, tak pro ně vždycky byla nedotknutelná.

Tak Německo, které se z té silné lokomotivy evropské ekonomiky, která vždycky táhla řadu celou řadu dalších evropských zemí, včetně České republiky, stává nemocným mužem Evropy s velmi dramatickými problémy nejenom v ekonomické rovině, ale i v ekonomické rovině. V té neekomické především z titulu nezvládnuté a tragické migrační krize, respektive otevření se masové migraci, v té ekonomické z uzavírání jaderných elektráren, příliš ambiciózní zelené politiky a obecně ekonomiky, která není ve stavu, aby generovala taková čísla ekonomického růstu, na která jsme byli v Německu dlouhodobě zvyklí.

Německo se rozhodlo ten svůj konzervativní přístup k rozpočtu změnit a schválilo obří fiskální impuls ve výši 500 miliard eur, který má směřovat do celé řady oblastí včetně například výstavby infrastruktury. A jeho cílem bylo právě rozhýbat to zpomalené, stagnující, zadýchané Německo, které dávno přestalo být tou silnou lokomotivou táhnoucí evropské ekonomiky dopředu. Nicméně když se podíváte na ekonomická čísla Německa, tak zjistíte, že zatím ten fiskální impuls příliš nepomáhá. Německo de facto poslední roky stagnovalo. I ty predikce na nejbližší dobu a předpokládají sice růst, ale růst velmi mírný, růst pouze kousíček nad tou nulou, tedy nad stagnací.

A v Německu se rozbíhá poměrně odborná debata. Doporučuju, paní ministryně, například německý IFO Institut nebo Institut pro světovou ekonomiku v Kielu, kde ti ekonomové jednoznačně kritizují politickou reprezentaci a upozorňují na to, že ten fiskální impuls, pro který se rozhodla, nemůže přinést dlouhodobý ekonomický růst, že to může být pozitivní dopad pouze v krátkém období a že pokud německá vláda nepřistoupí ke skutečně strukturálním změnám, to znamená neudělá něco s drahou energií, nezajistí dostupné energie, nereformuje zákoník práce a schopnost nějakým způsobem mít trh práce flexibilnější, pokud nesníží regulace, tak nebude růst, a to přesto, že do té ekonomiky pustí takto obrovský objem peněz. Je to velmi odborná, velmi sofistikovaná debata, ale nejšpičkovější ekonomové v Německu z těchto dvou velmi prestižních institucí, stačí si to paní ministryně přečíst, už dneska kritizují svoje politiky a svoji vládu před tím, že bez strukturálních reforem tak obří peníze zanechají pouze větší dluhy a stále stagnující Německo. Tak to je další teze, kterou jste se tady snažila ospravedlnit přijetí vašeho zákonu a teze, která ale jde snadno vyloučit.

Další ta vaše teze byla, že rozvolnění pravidel je cesta k větším investicím. Větší investice zajistí ekonomický růst, a to je, jak jste říkala, nejlepší cesta právě k vyrovnaným veřejným financím. Paní ministryně, takto jednoduše ta ekonomika nefunguje. Takto jednoduše se k rostoucí ekonomice nedostaneme. A takto jednoduše rostoucí ekonomika hospodářský růst nepřijde.

České veřejné finance mají totiž strukturální deficit, strukturální nerovnováhu dneska poměrně vysokou. Jednotlivé ekonomické analýzy říkají, že výše strukturálního schodku našich veřejných financí je větší jak 2 procenta a přestože česká ekonomika už dneska roste více jak 2 procenty a máme velmi nízkou nezaměstnanost, tak i při tomto ekonomickém růstu nedochází k tomu, aby veřejné finance se dostávaly do rovnováhy. Naopak i při tomto ekonomickém růstu dochází k dalšímu zadlužování a předpokládáte i podle toho, co jste si napsala do fiskálně strukturálního plánu, ještě rychlejší zadlužování následujícím roce. Ony totiž investice na dluh, které plánujete, automaticky k vyrovnanějším veřejným financím opravdu nevedou. Víte proč? Protože investice na dluh budete muset financovat vyšším zadlužením. Vyšší zadlužení je spojeno s nutností většího objemu půjčených peněz.

A paní ministryně, přiznejme si, dneska si vláda České republiky půjčuje za mnohem vyšší úroky, než tomu bylo například před 10, 15 lety. V této době maturují vládní bondy, které český stát vydával před 10,15 lety v době velmi nízkých úrokových sazeb. To znamená, že ten stát si půjčoval levně, ale doba se změnila a český stát si dneska půjčuje za mnohonásobně větší úroky. Jsou to úroky kolem 5 procent.

Takže nejenom, že musíte refinancovat ty staré dluhy dražšími penězi, což samo o sobě povede k vyšším nákladům na obsluhu státního dluhu, jak jsem vysvětloval před pár minutami, ale i ty investice, které chcete nově na ten dluh dělat, tak ten dluh bude poměrně drahý a přestože by to byly investice do produktivních statků, to znamená, že by státu v budoucnu přinášely vyšší objem peněz, tak v žádném případě není možné, abyste touto cestou vyrovnali veřejné finance.

Vzhledem k tomu, že veřejné investice jsou často investice do veřejných statků, jako jsou silnice, dálnice, které na sebe naopak nabalují další náklady například na údržbu, tak to jsou věci, které v žádném případě nepovedou k tomu, že by větší investiční aktivita na dluh mohla někdy v krátké budoucnosti vést k tomu, že by veřejné rozpočty tyto investice a prostřednictvím nich vyšší hospodářský růst vyrovnal.

Naopak, vyšší investice na dluh budou samozřejmě zvyšovat zadlužení, a to zejména v kontextu toho, že jednak máme vysoké úroky, za které si budeme půjčovat, a jednak nedávno analýza toho, jak velký je takzvaný fiskální multiplikátor v České republice, který se odhaduje na hodnotu menší než jedna, to znamená koruna utracená na dluh přinese do té ekonomiky, do toho HDP menší částku navíc, než je ta investovaná koruna.

Další vaší tezí bylo, že důchodový účet, respektive kumulace přebytku důchodového účtu, důchodového systému je zbytečné reziduum, které nemá logiku, a je dobré ho zrušit. Já si to nemyslím a považuju to za jeden z nejhorších bodů, který nový zákon o rozvolnění rozpočtových pravidel obsahuje. Důchodový účet v některých v některých letech produkoval deficity, v některých letech naopak dokázal generovat přebytky. Přebytky generoval zejména v dobách poměrně slušného ekonomického tempa a v dobách, kdy díky tomu vysoké odvody na sociální pojištění byly vyšší než výplaty důchodů. Myslím si, že každý odpovědný politik, každý odpovědný správce na Ministerstvu financí, tuší, že naše demografická křivka je taková, že se dá očekávat v nadcházejících letech, že penzijní účet se bude dostávat do stále větších a větších deficitů.

Už to tady zaznělo, penze jsou... (Odmlka pro hluk v sále.)

 

Předseda PSP Tomio Okamura: Tak já vás prosím o klid. Byl jsem vyzván, aby byl klid v sále. Tak prosím.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Pane předsedo, děkuju pěkně. Každý normální ministr financí by byl rád za ten okamžik, kdy příjmy ze sociálního pojištění jsou větší než výplaty penzí, a ty peníze by si šetřil právě na ta období, která bezesporu přijdou a která přijdou velmi brzy ve chvíli, kdy budou odcházet do důchodu silné ročníky a bude muset stát ty důchody vyplatit. V takové chvíli, kdyby měl naakumulované prostředky na takzvaném důchodovém účtě, tak by nemusel sahat do dalších prostředků na investice. Ale vy nám vlastně říkáte, že ty peníze chcete utratit na běžné výdaje, že si je nechcete schovat na...

 

Předseda PSP Tomio Okamura: Tak ještě jednou vás požádám o klid v jednacím sále. Prosím.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Já bych chtěl jenom pro rozhodování Ústavního soudu říci, že zejména poslanci vládní koalice ruší a berou opozici ty slíbené 4 hodiny, a je to další argument Ústavnímu soudu, protože samotné 4 hodiny vidíte, že se ani nedostane, zatím hovoříme my jenom s přednostním právem, hovoříme k věci. Ještě se nedostalo ani na nikoho z přihlášených poslanců, kteří nemají přednostní práva, a ještě tady poslanci ruší a neumožňují standardní projednání této velmi důležité materie.

Tedy za jednu z nejhorších součástí toho projednávaného materiálu... (Opět odmlka pro hluk v sále.)

 

Předseda PSP Tomio Okamura: Tak ještě vás požádám o klid. Ještě máme 7 minut, tak to prosím vydržme. Děkuju. Tak prosím o klid, ať to dotáhneme. Prosím o klid! Děkuju.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Já také děkuju. Nebudou to ani 4 hodiny tedy, co budeme mít prostor k tomu vysvětlit naše výhrady k rozvolnění rozpočtových pravidel, ale zkrátka rozprášit penzijní účet, kde se kumulují prostředky na to, kdy všichni víme, že v nadcházejících letech se budou naopak generovat obrovské peníze, tak tím vláda říká jedno jediné. My to radši utratíme hned, přestože nemusíme, a ve chvíli, kdy ty deficity přijdou, tak budeme muset omezovat investice do školství, do zdravotnictví, protože zkrátka penze jsou mandatorním výdajem a budou muset být omezovány například... Kolegové, kolegyně...

 

Předseda PSP Tomio Okamura: Tak já vás prosím o klid!

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Neodhlasujeme to rovnou? Vždyť je to stejně jedno! Vy jste stejně se rozhodli ta rozpočtová pravidla rozvolnit, stejně chcete tu zemi zadlužit na generace dopředu, tak to pojďme odhlasovat hned! vždyť to nemá vůbec smysl se o tom bavit. Je to vlastně všechno jedno. Ať jste slibovali, co jste slibovali, a já jsem se chtěl dostat k tomu, že paní ministryně...

 

Předseda PSP Tomio Okamura: Prosím vás o klid! Prosím Vás o klid. (Zvoní.) Prosím vás o klid. Vydržme to, ať se může pan místopředseda vyjádřit, ať to dotáhneme. Teď vydržme to těch 5 minut. Prosím, pane místopředsedo.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Nevím, jestli už to má potřetí smysl říkat, ale opravdu jestli si kolegové uvědomují to, že nás čekají roky, kdy do penze přijdou velmi silné populační ročníky, které bezesporu budou generovat deficit systému penzí, a že v takové chvíli by bylo požehnáním mít ve státním rozpočtu rezervu na důchody, na které nebude stačit vybrané sociální pojištění, a místo toho je paní ministryně Schillerová plánuje utratit na běžné výdaje a ve chvíli, kdy ty deficity skutečně přijdou, tak bude muset sáhnout do běžných výdajů, do investic, omezovat veřejné statky, investice, které by v tu chvíli česká ekonomika potřebovala.

Máme posledních 5 minut. Paní ministryně také tady říkala, že fiskální pravidla by měla být realistická, jasná a předvídatelná. No, já úplně nevím, jak si paní ministryně tu předvídatelnost představuje a realističnost, protože součástí těch rozpočtových pravidel byla trajektorie...

 

Předseda PSP Tomio Okamura: Ještě jednou vás požádám o klid! Prosím.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Já chápu, že se těšíte na to utrácení, že jak to schválíte, tak pojedete na ministerstvo vyhazovat ty peníze z oken, ale zkuste to ještě prosím vydržet.

Já bych se chtěl zeptat na tu jasnost, předvídatelnost a realističnost kolegů z hnutí ANO, protože Motoristé, ti schválí s SPD cokoliv, o co si hnutí ANO řekne, ti nehrajou žádnou roli v hospodářské politice, ve fiskální politice, přestože slibovali něco jiného. Ale já bych se chtěl zeptat pana ministra průmyslu, jestli tady je – není, Havlíčka, ale paní ministryně se určitě na tom podílela.

 

Předseda PSP Tomio Okamura: Pan ministr tady je. Tamhle před vámi.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Vy jste sepsali takový krásný dokument, který jste nazvali Hospodářská strategie. Mluvili jste o tom, jak jste ho prodiskutovali s byznysem, jak je to skvělý plán. Paní ministryně, víte, co píšete v té hospodářské strategii na straně 68? Na straně 68 se píše, že budete dělat odpovědnou rozpočtovou politiku, která má za cíl v následujícím volebním období, to znamená v tomto, vyrovnat veřejné finance. A máte tam, paní ministryně, odrážku na straně 68, podívejte se na to, snižování deficitu státního rozpočtu tempem do 0,5 procentního bodu. Tak před volbami nám slibovali nejenom levnější hypotéky, které nezařídili, protože jsou dražší, ale slibovali nám i postupné snižování deficitu veřejných financí až do 0,5 procentního bodu. A co se stává první rok ve chvíli, kdy budou sestavovat státní rozpočet? Namalovali si do fiskálně strukturálního plánu 2,8 procenta. Ne snížení ani o 0,1, ani o 0,2, ani o 0,3, ani o 0,4, ani o 0,5. Žádné snížení! Je to navýšení o dalších x procentních bodů. Z 2,3 se dostaneme na 2,8. O půl procentního bodu asi namalovala vláda vyšší deficit.

Vážení voliči, občané České republiky, vláda hnutí ANO, pan ministr hospodářství, paní ministryně Schillerová vám v hospodářské strategii lhali, lhali a lhali, jako lhali v jiných věcech. Slibovali vám snižování tempa zadlužování, slibovali vám snižování deficitu, ale přišli do vládních křesel, sedli si tady a předvádějí úplný opak.

Chtějí vás zadlužit a chtějí zvyšovat deficit veřejných financí, přestože česká ekonomika v příštím roce poroste. Jsou to lháři! Už jim nevěřte nikdy! (Potlesk opozičních poslanců.)

 

Předseda PSP Tomio Okamura: Vzhledem k tomu, že Poslanecká sněmovna stanovila, že hlasování o podaných pozměňovacích návrzích Senátu a zákona jako celku proběhne ve středu 8. července v 1 hodinu, měli bychom nyní hlasovat o ukončení rozpravy. Jelikož máme ještě chvilku, tak ji využiju k tomu, že oznámím, že s náhradní kartou číslo 15 hlasuje paní poslankyně Eva Decroix.

Přečtu ještě omluvu. Pan poslanec Josef Flek se omlouvá od 20.30 z pracovních důvodů.

Nyní vás všechny odhlásím. Přihlašte se znovu svými hlasovacími kartami. A nyní tedy budeme hlasovat o ukončení rozpravy. Ještě zagonguji, přestože je ta situace poměrně zřejmá. Tak ještě chvilku počkám, zdali teda jsme tady.

 

Takže budeme hlasovat o ukončení rozpravy.

Zahajuji hlasování, kdo je pro? Kdo je proti?

Hlasování číslo 256, přihlášeno 162 poslanců, pro 101, proti 61. Návrh byl přijat.

 

V tom případě ukončuji rozpravu a táži se, zdali je zájem o závěrečná slova? Tak prosím. Takže vystoupí pan poslanec Goláň... Pan senátor Goláň. Máte slovo. Prosím.

 

Senátor Tomáš Goláň: Děkuji, vážený pane předsedo. Vážená paní ministryně, vážení členové vlády, vážené poslankyně, vážení poslanci, já si myslím, že můžou klidně členové koalice podpořit ten senátní návrh, protože nejvíc kritiky dostal vlastně z opozice, protože jsem to tady poctivě poslouchal, ať jsem byl přítomen tady, nebo jsem byl vzadu a sledoval jsem to na záznamových zařízeních, tak samozřejmě bylo nám vyčítáno, že jsme to neopravili dostatečně.

Já bych jenom chtěl za Senát říct, že jsme na to byli málo času a všechno jsme konzultovali s předsedou Národní rozpočtové rady a předseda Národní rozpočtové rady řekl, že alespoň tahle část by mohla pomoci.

Co je nutné říci, že čtyři pozměňovací návrhy jsem načítal až na plénu, protože na to nebyl dostatečný čas. To znamená, vy když jste tady probírali všechno v rozpočtovém výboru, tak nám, když to přišlo do Senátu, tak samozřejmě jsme se museli s tím podrobně seznámit a museli jsme na tom pracovat. Nebylo to jednoduché, protože přijímat pouze pozměňovací návrhy, které tady nebyly přijaty, nám nepřišlo docela účelné, protože když už jste to jednou tady v tom hlasování zamítli, tak jsme chtěli vytvořit nějaký kompromis. Tolik to vysvětlení, proč je to možná pro někoho nedostatečné, ale pro nás to bylo vlastně vrcholem maxima, protože třeba i v případě zvláštního účtu rezervy důchodového pojištění, o kterém tady mluvil pan místopředseda Skopeček, to se mi podařilo prosadit jenom vlastně členy klubu KDU, klubu ODS a TOP 09 a třeba STAN to nepodpořil. Takže ono nebylo úplně jednoduché tam přijímat jakékoliv pozměňovací návrhy, které by se vám tady v Poslanecké sněmovně líbily.

Tolik za mě. A proto říkám, tím, čím jsem začal, proto tím končím. Nejvíce kritiky vlastně náš pozměňovací návrh dostal z řad opozice, a proto ho koalice může podpořit. Já vám děkuji.

 

Předseda PSP Tomio Okamura: Táži se, jestli závěrečné slovo paní ministryně? (Ano.) Tak prosím.

 

Místopředsedkyně vlády a ministryně financí ČR Alena Schillerová: Velmi stručně, pane předsedo. Děkuji za slovo. Já bych mohla reagovat dlouho, ať už na pana předsedu Jurečku, nebo na pana místopředsedu Skopečka, na spoustu těch pravd, polopravd a jakýchsi podivných některých závěrů, ale to nebylo předmětem toho dnešního odpoledne a večera.

Čili já zareaguju na pana senátora Goláně, který opět reagoval věcně, musím to přiznat. Ano, je pravda, že je třeba ocenit, že jste ten zákon nezamítli jako celek, že jste se snažili připravit pozměňovací návrhy, které mají aspoň nějaké ratio. Já jsem ve svém poměrně dlouhém úvodním vystoupení vysvětlovala, proč si myslím, že ta sněmovní verze je lepší, proč si myslím, že to mnohdy komplikujete, že si prostě nemyslím, že by to bylo až tak aplikovatelné. Snažila jsem se to vysvětlit, ale zase věcně, zase neútočně z hlediska politického, což samozřejmě tady ta debata jediná byla věcná, jinak ty ostatní věcné nebyly. Bohužel, prostě dělali jste jenom politiku. Většina z vás, kteří vystoupili, nemáte to detailně nastudované, nebyli jste prostě schopni tady reagovat na konkrétní věci z toho zákona tak, abychom mohli spolu debatovat. Místo toho jste odváděli – a ten čas, který jste měli vymezen na tu debatu, jste prostě nevyužili k debatě k tomu zákonu.

To je za mě celé. Děkuju všem, kteří podpoří sněmovní verzi, ale oceňuji i přístup Senátu, který byl maximálně věcný. Děkuji.

 

Předseda PSP Tomio Okamura: A nyní přistoupíme k hlasování podle § 97 odst. 4 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Upozorňuji, že k přijetí následujícího usnesení je zapotřebí souhlasu nadpoloviční většiny přítomných poslanců. Přednesu tedy návrh usnesení:

„Poslanecká sněmovna vyslovuje souhlas s návrhem zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti veřejných rozpočtů, podle sněmovního tisku 90/5, ve znění schváleném Senátem, podle sněmovního tisku 90/6.“

 

Zahajuji hlasování. Kdo je pro? Kdo je proti?

Hlasování číslo 257, přihlášeno 164 poslanců, pro 29, proti 132. Konstatuji, že návrh zákona ve znění schváleném Senátem jsme nepřijali.

 

Nyní tedy budeme hlasovat znovu, a to podle § 97 odst. 5 jednacího řádu Poslanecké sněmovny. K přijetí tohoto usnesení je zapotřebí souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců, tedy souhlasu 101 poslance. Prosím nastavit potřebný počet hlasů 101. Je nastaveno a já přednesu návrh usnesení:

„Poslanecká sněmovna schvaluje návrh zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti veřejných rozpočtů, ve znění, ve kterém byl postoupen Senátu, podle sněmovního tisku 90/5.“

 

Zahajuji hlasování. Kdo je pro? Kdo je proti?

Hlasování číslo 258, přihlášeno 164 poslanců, pro 102, proti 62. Návrh byl přijat a konstatuji, že jsme návrh zákona přijali.

 

Tak pan předseda Kupka... (Přihláška z pléna.) Kdo? Prosím.

 

Poslankyně Zdeňka Blišťanová: Při tomto hlasování jsem byla proti, mám nás jedině pro. Zpochybňuji hlasování.

 

Předseda PSP Tomio Okamura: Ano, takže paní poslankyně Blišťanová zpochybňuje hlasování. Takže budeme hlasovat o tom, o zpochybnění hlasování.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro? Kdo je proti?

V hlasování 259, přihlášeno 164 poslanců, pro 156, proti 2. Návrh byl přijat.

 

A nyní tedy budeme hlasovat... (Ťukání kartami.) Tak odhlášení, ano?Takže já vás odhlásím všechny. Přihlaste se znovu svými hlasovacími kartami. A budeme hlasovat znovu takže.

Takže já radši ještě jednou přednesu návrh usnesení: „Poslanecká sněmovna schvaluje návrh zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti veřejných rozpočtů, ve znění, ve kterém byl postoupen Senátu, podle sněmovního tisku 90/5.“

 

Zahajuji hlasování. Kdo je pro? Kdo je proti?

Hlasování číslo 260, přihlášeno 164 poslanců, pro 101, proti 63. Konstatuji, že jsme návrh zákona přijali.

 

Nyní tedy přerušuji 24. schůzi Poslanecké sněmovny... (Námitky.) Ano, kdo se hlásí? Ještě se hlásíte? Tak pan předseda Kupka se hlásí? K hlasování?

 

Poslanec Martin Kupka: Ne. Musím tradičně shrnout, čeho jsme byli svědky. (Pobavení, nesouhlasný pokřik i potlesk.) Zlobit se můžete, jak chcete, ale tomuhle ve finále řekne konečné slovo Ústavní soud. Na tu rozpravu jste, milá a vážená vládní většino, dali jenom 4 hodiny a 2 minuty času. Celkem nemohlo reagovat 40 přihlášených poslanců. Neodpověděli jste na spoustu otázek, které tady kolegové položili. Neodpověděli jste na zásadní věci, které se týkají rozpočtu České republiky do budoucna. Neplníte svoje sliby. Nejenom, že je neplníte, ale jdete přímo proti nim. Slibovali jste, že budete snižovat deficity a výsledek? Otevřeli jste si cestu k rozpočtovému Armagedonu. Tohle je výsledek vašeho vládnutí. Tohle vám ale ani vaši voliči nebudou žrát. Tohle vám vaši voliči ve výsledku oplatí v dalších volbách. Zadlužovat Českou republiku a ve výsledku způsobit, že na konci vašeho vládnutí budeme na úrocích platit 200 miliard korun? To jste chtěli?! (Bouřlivý potlesk opozičních poslanců.)

 

Předseda PSP Tomio Okamura: Ještě se rozhlédnu. Tak, je to tedy poslední vystupující dneska, vidím správně, takže já přerušuji 24. schůzi Poslanecké sněmovny do středy 8. července do 9 hodin a přeji vám dobrou.

 

(Jednání skončilo v 1.11 hodin dne 8. 7. 2026)

Aktualizováno 15. 7. 2026 v 15:06.