Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(15.00 hodin)
(pokračuje Jan Jakob)
Tentokrát nejde už jenom o nějaký dopis mezi Prahou a Bruselem. Tentokrát Evropská komise České republice velmi jasně sdělila něco podstatného; že do doby, než bude střet zájmů premiéra důvěryhodně a definitivně vyřešen, víte, evidentně se tak ještě nestalo, nemá Česká republika Evropské komisi vykazovat proplacení žádné dotace pro firmy spojené s Andrejem Babišem. Jinými slovy, stát může dotace dál vyplácet, ale hrozí, že je nakonec nezaplatí Evropská unie. Že je zaplatí čeští daňoví poplatníci.
A to je přece zcela zásadní, protože tady už nejde o reputační problém. Tady se začínáme dostávat do situace, kdy může být český státní rozpočet používán k tomu, aby nesl finanční rizika související se soukromým podnikáním předsedy vlády.
A já se ptám, mají čeští občané opravdu nést riziko toho, že Evropská unie odmítne proplatit dotace firmám spojeným s premiérem? Mají čeští daňoví poplatníci doplácet na to, že vláda nedokázala důvěryhodně vysvětlit a hlavně vyřešit střet zájmů svého předsedy?
Mají občané této země platit miliardy jen proto, že stát pokračuje ve vyplácení dotací firmám, u nichž Evropská komise opakovaně upozorňuje na možné porušení evropských pravidel? Protože přesně tímto směrem se situace vyvíjí.
Evropská komise totiž podle zveřejněných dokumentů výslovně napsala, že české orgány nemají Bruselu vykazovat žádné výdaje související s operacemi týkajícími se Agrofertu nebo dalších společností kontrolovaných Andrejem Babišem a s ním spojených.
A co je mimořádně důležité – komise zároveň explicitně uvedla, že jí nestačí samotný fakt, že byl Agrofert vložen do svěřenského fondu. To je zásadní, protože celá politická obhajoba Andreje Babiše dlouhé roky stojí právě na tvrzení: Všechno jsem vyřešil svěřenskými fondy. Jenže Evropská komise zcela evidentně říká, že nevyřešil. A pokud po České republice znovu požaduje další právní analýzy, další interní dokumenty, další vysvětlení a další důkazy, pak je zřejmé, že situace rozhodně není uzavřená, natož vyřešená.
A dokonce jsme se dověděli, že Evropská komise požaduje úředně ověřené kopie interních dokumentů svěřenského fondu a chce detailní právní posouzení toho, zda současné majetkové uspořádání skutečně odpovídá evropským pravidlům proti střetu zájmů. Tedy jinými slovy, Brusel nevěří pouhému politickému prohlášení premiéra. A chce jasné důkazy.
Česká republika se znovu dostává do pozice země, která musí evropským institucím vysvětlovat, zda předseda její vlády není ve střetu zájmů při čerpání veřejných peněz. A bohužel tady ten problém nekončí; Evropská komise už totiž podle zveřejněných informací neřeší pouze Agrofert. Začíná se zajímat také o další firmy spojené s Andrejem Babišem, například u skupiny SynBiol nebo Hartenberg Holding. A právě tady se dostáváme do mimořádně nebezpečné situace, protože například skupina Hartenberg vlastní rozsáhlou síť zdravotnických zařízení a reprodukčních klinik, které inkasují miliardové platby ze systému veřejného zdravotního pojištění. Současně pravidla financování nastavuje stát a dokonce schvaluje vláda. Tedy vláda vedená Andrejem Babišem. A to není detail. To není žádná kampaň proti Andreji Babišovi.
Tady se naskýtá zcela legitimní otázka. Kde končí výkon veřejné moci a kde začíná soukromý ekonomický zájem předsedy vlády? A současně sledujeme ještě jeden mimořádně nebezpečný trend. Když vláda potřebuje peníze, začíná přemýšlet způsobem, který je pro stát extrémně rizikový. Jednou slyšíme o dalších výjimkách z pravidel rozpočtové odpovědnosti. To jsme tady řešili před zhruba deseti dny. Podruhé sledujeme rozvolňování fiskálních pravidel. A teď do třetice dokonce úvahy o prodeji strategických podniků, jako je Explosia.
Jedna důležitá věc k připomenutí. Explosii kdysi státu prodával právě Agrofert Andreje Babiše. A tehdy byl hlavní argument naprosto jasný: Jde o strategicky významný podnik důležitý pro bezpečnost státu. Tehdy byla bezpečnost argumentem pro státní vlastnictví. Dnes, v době války v Evropě, v době posilování obranného průmyslu a bezpečnostních kapacit najednou slyšíme úvahy o prodeji. A proč? Protože stát potřebuje peníze? To není strategie, to je improvizace. To je vláda, která řeší veřejné finance stylem: Když chybí peníze, prodáme strategický majetek. Když nevychází deficit, změníme pravidla. Když Brusel odmítá proplácet dotace Agrofertu, risk přeneseme na české občany.
A právě tady se všechny tyto věci propojují. Protože nejde jen o jeden holding, jde o postupný rozklad důvěry v to, že stát jedná nestranně, že veřejná moc neslouží soukromým ekonomickým zájmům, že pravidla platí pro všechny stejně. Občanům se říká musíte šetřit, musíte být odpovědní. Současně ale ti občané sledují vládu, která čelí dalším dopisům z Evropské komise kvůli střetu zájmů premiéra. Riskuje, že dotace pro firmy spojené s premiérem zaplatí český státní rozpočet. Oslabuje pravidla rozpočtové odpovědnosti a současně uvažuje o rozprodávání strategických aktiv státu.
Kde je tedy ta hranice? Kde je hranice mezi veřejným zájmem a soukromým podnikáním? Kde je hranice mezi odpovědnou správou státu a permanentním řešením střetu zájmů? Kde je hranice mezi obranou veřejných financí a přenášením rizik na občany této země?
Proto považuji za naprosto nezbytné, aby vláda Poslanecké sněmovně jasně odpověděla, zda si uvědomuje riziko, že dotace pro firmy spojené s premiérem mohou nést čeští daňoví poplatníci. Jak konkrétně reagovala vláda na poslední dopis Evropské komise? Zda Evropská komise považuje současné uspořádání za dostatečné? Jaké další právní analýzy byly vypracovány? Proč stát pokračuje v proplácení dotací při existenci těchto pochybností? Kdo odstranil z předchozí komunikace s Bruselem pasáže týkající se postoje Evropské komise ke střetu zájmů? A konečně, zda vláda skutečně považuje za normální, aby český stát nesl finanční rizika spojená se soukromým podnikáním svého předsedy vlády? ***
