Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(14.10 hodin)
(pokračuje Jindřich Rajchl)
Zásadně odmítáme, aby se tato akce konala na území České republiky. Respektujeme Česko-německou deklaraci z roku 1997 i kroky směřující ke smíření, včetně omluvy, která zazněla při návštěvě německého prezidenta Gaucka v roce 2012 v Lidicích. Již řadu let spolupracujeme s podobnými německými organizacemi jako je ta naše, neboli předsudky se u nás nekonají. Smíření však nemůže znamenat zapomnění ani přepisování historické skutečnosti.
Paměť vyhlazení Lidic není abstraktní pojem, je to konkrétní bolestná zkušenost našich rodin. Právě proto nelze přijmout akci, která tuto paměť zlehčuje. Plánovaný sjezd nepovažujeme za projev smíření, nýbrž za demonstraci necitlivosti a neúcty. V kontextu českých dějin jde o krok, který neuznává minulost, ale naopak – znovu otevírá již téměř zahojené rány. Odmítáme, aby Česká republika poskytovala prostor akcím, které mohou vést k relativizaci odpovědnosti za válečné zločiny a k otevírání již uzavřených historických otázek. Důrazně žádáme ty, kteří o této akci rozhodují, aby své stanovisko změnili a bez odkladu využili všechny dostupné právní, politické i diplomatické prostředky k odvrácení konání tohoto sjezdu v České republice. Já myslím, že nic dalšího není třeba dodávat, tady je opravdu řečeno vše.
Cítíte z tohoto textu nenávist, neochotu ke smíření, snahu rozbít česko-německé vztahy? Cítíte z nich nějakou nahnědlost? Nazvali byste autory tohoto textu nahnědlými nácky? Přeživší z Lidic? Asi těžko. Škoda, že (Ukazuje do pravé části sálu.) zde tady teď zástupci opozice nejsou, protože přesně na tohle bych se jich zeptal, na jednu jedinou otázku: Jestli by přeživší a pozůstalé z Lidic nazvali nahnědlými nácky. Protože fakticky to usnesení, které zde máme dnes předloženo, velmi kopíruje, velmi kopíruje a je téměř podobné, obsahuje, řekl bych, naprosto stejné jako právě toto prohlášení spolku Lidice Memory. A to je důvod, proč zde dnes nestojím já a věřím, že i většina z vás. Mě tito lidé prostě nejsou lidově řečeno ukradení, mně tito lidé nejsou lhostejní. Já budu chtít, aby jejich hlas vždy zazníval a aby nebyl zapomenut.
Závěrem bych chtěl říct, že v České republice evidentně existují v tuto chvíli dvě skupiny: jedna, která konání tohoto sjezdu podporuje; druhá, která si jej nepřeje a u které to vyvolává bolest a rozjitření jejích citů. Otázka je, které z těch skupin dáme přednost. Naprosto jednoduchá, věcná otázka. A já jsem přesvědčen, že kdyby se ten sjezd konal v Německu, tak budou spokojeny obě dvě ty skupiny. Ta, která chce se nadále sbratřovat, sbližovat se sudetoněmeckým landsmanšaftem, pořádat mši, pořádat kulturní akce, by si jistě ráda na území Německa na tuto akci dojela. A v tu chvíli by to druhou skupinu, která se cítí zraňována, žádným způsobem netrápilo. Právě proto se domnívám, že je správné vyhovět druhé skupině, nikoliv té první.
Sjezd sudetoněmeckého landsmanšaftu se měl konat na území Spolkové republiky Německo. Myslím, že by to bylo úctyhodné, a myslím si, jsem o tom přesvědčen, že by to jak politici, tak občané Spolkové republiky Německo, tento náš požadavek, beze zbytku pochopili – alespoň ti, kteří mají ve svém srdci dostatek empatie a znají naši vzájemnou historii. Děkuji vám za pozornost.
Předseda PSP Tomio Okamura: Nyní tedy z odmazaných řečníků... Pan poslanec Karel Haas, opět není, takže jeho přihláška propadá. Dále paní poslankyně Renáta Zajíčková, opět není, přihláška propadá. Pan poslanec Hayato Okamura, opět není, přihláška propadá. Pan poslanec Marek Novák je přítomen, poslední v obecné rozpravě.
Mezitím přečtu tři omluvy: Kovářová Veronika celý jednací den – pracovní důvody, Pikora Vladimír od 15 hodin – pracovní důvody, Tejc Jeroným celý jednací den – pracovní důvody.
Prosím, máte slovo.
Poslanec Marek Novák: Děkuju, děkuju za slovo. Já vás, kolegyně, kolegové, rozhodně nebudu dlouho zdržovat. V první řadě vám přeju hezký den. Možná bych to stihl i v rámci faktické poznámky, ale raději jsem si vzal půl minuty navíc.
Mám jenom takových pár poznámek. Začínáme smířením a jdeme přes nenávist, test, z mého Zlína Jana Antonína Baťu, přes provokaci až po neakceptaci našeho právního řádu. A končíme u vztahů. Kdo říká, že se sem jede smířit, tak vlastně není smířen. A to si myslím, že bychom si měli uvědomit. Kdo říká, že my tím, že s něčím nesouhlasíme, šíříme nenávist – to rozhodně není pravda, nenávist vyvolává právě to sypání solí do otevřených ran, ať už potomků lidí, kteří z jakéhokoli důvodu nepřežili druhou světovou válku, nebo těch pár, kteří se ještě dožili – a k těm bychom úctu, minimálně k těm, měli chovat.
Jan Antonín Baťa a Benešovy dekrety. Jan Antonín Baťa byl, respektive jeho majetek postihly Benešovy dekrety. Dodnes se historici neshodnou, jak to vlastně bylo, a dodnes se probíráme historickými dokumenty. Ale samotná rodina Jana Antonína Bati velmi dobře chápe, že prolomení Benešových dekretů by České republice způsobilo neskutečný problém, a tohoto se dopředu vzdává. A před tímto rozhodně poklona.
Provokace, proč se koná sjezd. Všichni chápeme, že se může konat přátelské setkání, že se koná přátelské setkání Čechů, Němců. A můžou si na základě toho přátelského setkání popovídat, sdílet vzpomínky a tak dál. Byli tu němečtí občané, kteří pomáhali těm českým, ale byli tu také němečtí občané, kteří aktivně ty české likvidovali a byli u toho. Prostě to tak je. My jsme zatím udělali tlustou čáru. A myslím si, že znovu mluvit o nějakém smíření opravdu nemá smysl.
Co se týká prolomení našeho právního řádu, protože Benešovy dekrety jsou obsaženy v našem právním řádu, tak je to vlastně útok na uspořádání českého státu. A pokud někdo tohle prosazuje a prosazuje to na území České republiky, tak by se tím rozhodně mělo zabývat Ministerstvo vnitra a takovouto organizaci zařadit do seznamu extremistických organizací. Tím pádem si myslím, že by byl vztah, respektive případ, vyřešen.
Vztahy, myslím si, že v rámci vztahů Česka a Německa jsme na tom velmi dobře. Nicméně právě tento sjezd ty vztahy – ne na vládní, ale především na občanské úrovni – nabourává. A to je hrozná škoda a je mi to moc líto. Děkuju.
Předseda PSP Tomio Okamura: Já se rozhlédnu, zdali se ještě někdo hlásí do diskuse. Nikoho nevidím, takže končím všeobecnou rozpravu.
Táži se, zdali je zájem o závěrečná slova? Závěrečná slova... Zájem není, koukám tedy.
Přistoupím k rozpravě podrobné. Do podrobné rozpravy se hlásí paní zpravodajka Lucie Šafránková.
Poslankyně Lucie Šafránková: Děkuji vám za slovo, pane předsedo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, přeji vám hezké odpoledne. Dovolím si nyní v podrobné rozpravě za naši vládní koalici načíst ještě jednou usnesení: „Poslanecká sněmovna
I. vyzdvihuje význam Česko-německé deklarace podepsané 21. ledna 1997 pro utváření moderních česko-německých vztahů v Evropě. Obě země deklarací uzavřely některé sporné otázky v pohledu na minulost česko-německých vztahů. Deklarace je jednoznačným vyjádřením vůle obou stran nezatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti;
II. připomíná, že Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky vyslovila souhlas s Česko-německou deklarací dne 14. února 1997 a dne 30. ledna 1997 vyslovil s deklarací souhlas Německý spolkový sněm;
III. oceňuje dosaženou mimořádnou úroveň česko-německých vztahů a vyjadřuje odhodlání se na jejich rozvoji nadále aktivně podílet; ***
