(pokračuje Tomio Okamura)

1.
Stanovisko vládní koalice ke sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně

Projednávání tohoto bodu jsme přerušili 6. května 2026 na 16. schůzi Poslanecké sněmovny ve všeobecné rozpravě.

Nyní by tedy mělo dojít ke změně zpravodaje. Za poslance Radka Kotena to bude poslankyně Lucie Šafránková, takže o tom bychom hlasovali.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro? Kdo je proti?

V hlasování číslo 3 přihlášeno 78 poslanců, pro 75, proti nikdo. Návrh byl přijat.

Prosím, aby místo zaujala zpravodajka poslankyně Lucie Šafránková.

Budeme tedy pokračovat v přerušené všeobecné rozpravě, do které mám přihlášené poslance a já bych požádal jenom o vystřídání, protože já načtu to usnesení, protože já jsem načetl jenom návrh bodu.

Místopředseda PSP Jiří Barták: Jenom pro záznam, došlo ke změně předsedajícího.

Máte slovo.

Předseda PSP Tomio Okamura: Já bych načetl usnesení, protože já jsem ho načetl v návrhu programu bodů, nikoliv v rozpravě k tomuto bodu, takže já to přečtu. Návrh usnesení za naši vládní koalici je: „Poslanecká sněmovna

I. vyzdvihuje význam Česko-německé deklarace, podepsané 21. ledna 1997 pro utváření moderních česko-německých vztahů v Evropě. Obě země deklarací uzavřely některé sporné otázky v pohledu na minulost česko-německých vztahů. Deklarace je jednoznačným vyjádřením vůle obou stran nezatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti;

II. připomíná, že Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky vyslovila souhlas s Česko-německou deklarací dne 14. února 1997 a dne 30. ledna 1997 vyslovil s deklarací souhlas německý Spolkový sněm;

III. Poslanecká sněmovna oceňuje dosaženou mimořádnou úroveň česko-německých vztahů a vyjadřuje odhodlání se na jejich rozvoji nadále aktivně podílet;

IV. Poslanecká sněmovna konstatuje, že některé politické aspekty sudetoněmeckého hnutí jsou v českém historickém a společenském kontextu spojeny s důsledky nacistické okupace a s následným poválečným uspořádáním. Proto dodnes představují mimořádně citlivé téma;

V. Poslanecká sněmovna vyjadřuje nesouhlas s konáním uvedeného sněmu na území České republiky, a to s ohledem na historické souvislosti a na skutečnost, že se v rámci části tohoto prostředí dlouhodobě objevují postoje zpochybňující poválečné uspořádání relativizující historickou odpovědnost, zejména ve vztahu k občanům žijícím v pohraničních oblastech tehdejší Československé republiky a také proto, že význam Česko-německé deklarace je v jejím pohledu na minulost obou národů a jako základu moderních česko-německých vztahů je odmítán či dokonce popírán;

VI. Poslanecká sněmovna odsuzuje kategoricky jakékoliv projevy historického revizionismu, relativizace nacistických zločinů a zpochybňování poválečného právního a majetkového uspořádání České republiky;

VII. Poslanecká sněmovna zdůrazňuje význam ochrany historické paměti, úcty k obětem nacismu a zachování společenského smíru;

VIII. Poslanecká sněmovna vyzývá organizátory této akce, zejména spolek Meeting Brno a vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení, aby od konání této akce na území České republiky upustili.“

To je návrh usnesení a ještě se k němu přihlásím v podrobné rozpravě. Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji. Přečtu další omluvu: celý jednací den z osobních důvodů se omlouvá pan poslanec David Pražák. Možná sledujete sami na tabuli, že poslanci, kteří jsou omluveni, nám mizí z těch přihlášených. Přibyla tady další omluva: celý jednací den z pracovních důvodů pan poslanec Vojtěch Munzar.

Nyní tedy s přednostním právem pan ministr a předseda poslaneckého klubu Boris Šťastný. Opět dochází ke změně řídícího schůze. Máte slovo.

Ministr pro sport, prevenci a zdraví ČR Boris Šťastný: Vážený pane předsedo, vážené dámy, vážení pánové, tato debata probíhala mnoho a mnoho hodin a já ji nechci zatěžovat, ale jelikož jsem v té předchozí nevystoupil, pokládám za povinnost jako představitel našeho poslaneckého klubu říci pár slov k tomuto tématu.

Chci hned na úvod jasně říci, že konání Sudetoněmeckého landsmanšaftu na českém území je přinejmenším problematické a nevhodné. Nejde o odmítnutí dialogu, nejde o odmítnutí Německa a už vůbec nejde o odmítnutí lidí, kteří mají své kořeny v českých zemích. Jde o něco úplně jiného. Jde o respekt k poválečnému uspořádání Evropy, k mezinárodnímu právu a k historické zkušenosti, která byla zaplacena za druhé světové války krví a utrpením milionů lidí.

To, co se má odehrát v Brně, není nic jiného než politická provokace, kterou bohužel po mnoho hodin ve svých projevech v této Poslanecké sněmovně podporovali opoziční politici.

Sudetoněmecký landsmanšaft je organizace, která dlouhodobě balancuje na hraně. Už jen tím, že nikdy nebyla ochotná distancovat se od takzvaných Vítkovců, tedy extremistické frakce, která tu více či méně otevřeně zpochybňuje poválečné uspořádání Evropy.

Je to organizace, která je na hraně balance už i tím, jak se dlouhodobě snaží relativizovat příčiny a důsledky druhé světové války. Její rétorika často staví na představě kolektivní křivdy, aniž by přiznala kolektivní odpovědnost. A to je problém, protože Evropa stojí na principu, že historie se nepřepisuje podle momentální nálady.

Možná ještě více zarážející než chování sudetoněmeckého landsmanšaftu je překrucování historie, kterého se opakovaně a ve jménu své pochybné hodnotové politiky dopouštějí opoziční poslanci. Naprosto nepochopitelné pak pro mě je, že na zamlčování nepříjemných pravd, které se jim nehodí do jejich hodnotových scénářů, se podílejí i některá média a já chci tady za Motoristy říci, že je čas vrátit se zpět od vyprázdněné hodnotové politiky k respektování zájmů a suverenity České republiky.

Aby bylo jasno, neobviňuji opoziční politiky z revanšismu, ale z ideologické a politické, slušně řečeno nešikovnosti. Z předchozích čtyř let víme, že členové bývalé vlády nechápou, že Česko je suverénní stát a jako každý suverénní stát máme plné právo si říci, že určité akce na našem území nejsou vhodné. Nejsou vhodné, protože narušují společenský konsenzus o tom, jak chápeme vlastní dějiny. To není nepřátelský krok, to je normální výkon státní odpovědnosti.

Chtěl bych zdůraznit, že česko-německé vztahy jsou dnes nejlepší v moderních dějinách. Jsem tomu rád. Jsou založeny na respektu, ekonomické spolupráci, kulturní výměně a společném evropském projektu. Německo je náš nejbližší partner, náš největší obchodní spojenec, náš soused, se kterým sdílíme hodnoty i budoucnost. A právě proto je velmi důležité, aby se mezi naše vztahy nevkládaly staré ideologické konstrukce, které nepatří do 21. století, abychom se nenechali vtáhnout do sporů, které už Evropa dávno vyřešila, abychom chránili to, co jsme společně vybudovali.

Proto zde říkám, setkání sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně odmítáme. Ne proto, že bychom odmítali Němce. Ne proto, že bychom chtěli narušovat naše sousedské drahé česko-německé, německo-české vztahy, ale proto, že odmítáme výklad dějin, který je v rozporu s historickou realitou a s principy, na nichž stojí poválečná Evropa. Děkuji vám za pozornost.

Předseda PSP Tomio Okamura: Děkuji. Nyní s přednostním právem předsedkyně klubu ANO Taťána Malá. Prosím, máte slovo.

Poslankyně Taťána Malá: Hezké dobré odpoledne, kolegyně, kolegové. Dovolte mi, abych i já jako předsedkyně poslaneckého klubu a také jako vládní zmocněnkyně pro lidská práva vyjádřila ten postoj k usnesení, které dneska projednáváme. My jsme ten návrh debatovali na jednání našeho klubu a panovala na něm poměrně drtivá shoda, a chci říct, že jsem moc ráda, že česko-německé vztahy jsou dnes na velmi dobré úrovni, možná dokonce jedny z nejlepších v historii. Spolupracujeme spolu v celé řadě oblastí, od byznysu přes vědu, kulturu. Celá řada našich lidí dnes v Německu podniká, pracuje, studuje. Zjitřelé emoce devadesátých let jsou díkybohu pryč. V nemalé míře i proto, že Česká republika a Spolková republika Německo ty své vztahy poměrně zásadním způsobem urovnaly už v devadesátých letech a za klíčový moment já určitě považuji Česko-německou deklaraci z roku 1997, která jasně nastavila rámec našich vzájemných vztahů a především v tomto dokumentu je jasně napsáno, že Česká republika ani Německo nebudou již zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami, které pocházejí z minulosti. Tento princip považuji za klíčový i dnes. Je to princip, který nám pomohl posunout se vpřed a budovat vztahy orientované na budoucnost, nikoliv na spory z minulosti.

Jakkoliv jsou ty věci již právně uspořádané a za mě nezpochybnitelné, tak je fér si říct, že ve společnosti stále panují okolo tohoto tématu jisté tenze, které je podle mého mínění škoda probouzet a nedělá to dobře. A já proto nepovažuji za moc šťastné pořádat sudetoněmecký sjezd na území České republiky. Já jsem toto stanovisko jako vládní zmocněnkyně pro lidská práva prezentovala i ve středu na Radě vlády pro národnostní menšiny, kde místopředsedou této Rady vlády je zástupce německé menšiny. Velmi podrobně jsme toto téma diskutovali a ačkoliv naše názory na tuto událost nejsou úplně stejné, věřím, že jsme našli vzájemně nějaké porozumění a že se snažíme vnímat ty pozice obou stran, pozici těch, kteří tento sjezd pořádat chtějí, pozici těch, kteří ho naprosto odmítají.

Moje stanovisko a názor je takový, a myslím si, že mohu tlumočit stanovisko poslaneckého klubu hnutí ANO, že je to akce, je to událost, která otevírá staré rány. A i když se říká, že čas všechno vyřeší, tak já nemám pocit, že už jsme v bodě, kdy by byly všechny rány zahojené. A zvlášť u starších lidí je toto téma opravdu velmi citlivé a já jsem přesvědčena o tom, že to ukázala i ta vyhrocená debata tady v Poslanecké sněmovně i v tom veřejném prostoru. Ukázalo se, že některé ty emotivní reakce, které probíhaly jak tady, tak na sociálních sítích, jsou prostě reakcí na ty události, které nejsou tak dávné a které prostě byly pro velké množství občanů, velké množství rodin skutečně velmi, velmi náročné a nesou si je celé generace. Jsem přesvědčena o tom, že kdyby nebylo zbytečné horlivosti některých jednotlivců, tak bychom tuto debatu nemuseli dnes vést, nemuseli bychom ve Sněmovně toto téma diskutovat, nemuseli bychom dělat tiskové konference a přijímat takové usnesení. Já si moc dobře uvědomuji, že tato situace je vlastně do určité míry zbytečná, ale prostě je potřeba se k ní nějak postavit.

Podle mého názoru to dnešní usnesení je jasným sdělením, které nemá v žádném případě, v žádném případě, a to jsem opakovaně deklarovala i na Radě vlády pro národnostní menšiny, nemá poškozovat naše výborné vztahy s německými sousedy a osobně budu moc moc ráda, když napříště se budeme spíše věnovat tématům, která nás spojují, než tématům, která nás rozdělují a která otevírají staré rány. Myslím si, že v dnešním světě totiž spolupráce, stabilita a vzájemná důvěra jsou důležitější než kdy dřív. Děkuji za pozornost. (Potlesk zleva.)

Předseda PSP Tomio Okamura: Děkuji. Nyní se... Nyní tedy v obecné rozpravě se hlásí pan poslanec Karel Haas. Není přítomen, takže dále pan poslanec Havránek Jiří. Není přítomen. Paní poslankyně Renáta Zajíčková není přítomna. Pan poslanec Hayato Okamura není přítomen. Pan poslanec Martin Baxa není přítomen, ale přítomen je pan poslanec Jindřich Rajchl. Nepřítomní poslanci jsou odsunuti na konec, a pakliže nebudou, tak přihláška propadá. Prosím, máte slovo.

Poslanec Jindřich Rajchl: Děkuji mockrát, pane předsedající, za slovo. Chtěl bych pozdravit vážené kolegyně a vážené kolegy, kteří dnes přišli sem a věnují svůj čas právě tomuto tématu, protože já skutečně se domnívám, že se jedná o téma důležité, že jsme stále ještě zastupitelskou demokracií a my tady, nás 200 poslanců, zastupujeme různá názorová spektra v České republice. A jsem také přesvědčen, že tento hlas lidí, kteří se právem cítí zraněni konáním sjezdu sudetoněmeckého landsmanšaftu v České republice, by měl být slyšen.

Je mi líto, že tady nejsou žádní kolegové z opozice, protože mně skutečně vždy šlo o diskusi, ale bohužel se domnívám, že jim o diskusi nešlo nikdy a za žádných okolností, v žádném okamžiku. Bohužel celou situaci politicky vyhrotili a zpolitizovali natolik, že se namísto věcné diskuse dostala do roviny hysterických výkřiků a vzájemných urážek, které já osobně, myslím, v tuto chvíli považuji zejména ohledně tohoto tématu za zbytečné.

Rád bych dnes přednesl krátký projev a chtěl bych poukázat, že je to projev, který je věcný, který není žádným způsobem nenávistný, můžete posoudit sami, a který možná nabízí i nějaké neotřelé, nové pohledy, jež ještě nebyly v dané věci zmíněny. Takže pojďme strukturovaně.

Mně nesmírně vadí, když se tady bavíme o nějakém smíření a o vzájemné omluvě. Víte, vždycky platí to, že existuje příčina a následek, takzvaně kauzální nexus. Některé excesy, ke kterým docházelo po skončení druhé světové války v roce 1945 vůči sudetoněmeckému obyvatelstvu, skutečně nebyly chvályhodné a neměli bychom za ně tleskat. Nicméně byly pochopitelné, děly se v celé Evropě. Já bych chtěl poukázat na to, že je v České republice nebo z České republiky bylo tehdy vysídleno 300 až 350 000 občanů německé národnosti, v Polsku to byly tři až 3,5 milionu. V Polsku byly internační tábory a probíhal tam ten odsun ještě mnohem horším způsobem než v České republice. Znovu říkám, není to asi nic, za co bychom měli tleskat, ale rozhodně myslím, že je to věc, která v daném historickém kontextu byla pochopitelná.

Zkusme se alespoň na okamžik vcítit do situace těch lidí, kteří prožívali šest let nezměrného utrpení, kteří přicházeli o členy své rodiny, kteří se vraceli z koncentračních táborů. V dané situaci ruku na srdce, kdo z nás by dokázal zachovat chladnou hlavu. Tudíž pokud někdo způsobil a ten divoký odsun, pokud někdo nese vinu za ty excesy, které se tady udály, pak je to nacistická strana NSDAP Adolfa Hitlera. Kdyby oni nezahájili druhou světovou válku, kdyby oni nevyháněli naše předky z jejich domovů, kdyby je oni neposílali do koncentračních táborů, nikdy by k žádnému odsunu nedošlo a nikdy by nedošlo ani k těm excesům vůči jednotlivým obyvatelům, kteří v některých případech skutečně tu vinu za to nenesli. Ale prosím, zkusme se alespoň na okamžik přenést do té situace a uvědomme si, jak se ti lidé v tu danou chvíli cítili. A já skutečně opakuji, pokud někde hledají sudetští Němci viníka za ten daný odsun, ať ho prosím nehledají v Edvardu Benešovi, ať ho nehledají v našich předcích, ať ho hledají na svém území v NSDAP, která byla prostě a jednoduše původcem celých těch hrůz.

Existuje na to celá řada krásných děl, existuje na to celá řada skvělých filmů. Doporučuji film Čas zabíjet se Samuelem L. Jacksonem a Matthewem McConaugheym v hlavních rolích, kdy prostě není zločin jako zločin. Ten zločin, který byl páchán ze strany nacistického Německa a sudetoněmecké strany Konráda Henleina, která v podstatě byla následně včleněna do NSDAP, byl zločinem s tou nejhorší možnou motivací. Byl to zločin rasové nenávisti, rasové nadřazenosti, zhoubné ideologie o čistotě rasy a o vytvoření životního prostoru právě pro tuto rasu na úkor jiných národností. Nedovedu si představit horší motiv. Naopak k těm excesům docházelo velmi často z těch důvodů, že lidé byli prostě a jednoduše zoufalí a měli za sebou neskutečné utrpení, které prostě zažívali oni i jejich rodiny. Proto prosím, nesrovnávejme ty dvě viny, nejsou totožné, nikdy nebyly.

Rád bych se zde krátce vyjádřil i k povaze Benešových dekretů. Byl bych rád, abychom si uvědomili několik základních náležitostí. Ty Benešovy dekrety nevznikly samy o sobě. Moderním slovem se jednalo o transpozici dohod vítězných mocností, které se tehdy rozhodly, že bude lepší pro poválečné uspořádání Evropy odsunout německé obyvatelstvo z území Československa, Polska a dalších zemí. Edvard Beneš skutečně ty dekrety nenapsal někde v pracovně, protože se mu zrovna chtělo, ale fakticky jenom přenášel do českého právního řádu dohodu vítězných velmocí, která byla uzavřena na konferencích v Jaltě a v Postupimi. To je přece základní fakt.

Druhá věc, druhý základní fakt, k těm divokým odsunům, které skutečně přinášely ty excesy, docházelo v drtivé většině případů před vydáním těch Benešových dekretů, stejně tak jako v Polsku, opravdu je to tam naprosto totožné a z tohoto důvodu nemůžeme vinit Benešovy dekrety za to, že docházelo k nějakým násilnostem při odsunu německého obyvatelstva. Opravdu ne, ty Benešovy dekrety pouze nastavovaly určitý právní rámec a šlo v nich zejména o vznik titulu na přechod vlastnictví majetku v českém pohraničí z německého obyvatelstva na české.

Tudíž pokud dnes někdo nesouhlasí s Benešovými dekrety a poukazuje na takzvanou na tzv. uplatnění kolektivní viny, tak prostě a jednoduše nemluví pravdu, protože nejde o excesy, jde čistě o majetkově právní spory, o nic jiného. A já se divím, když to právě srovnám s tím Polskem, protože Polsko nejenom, že získalo zpátky své území a také vysídlilo Němce, jak už jsem říkal, tři až 3,5 milionu s mnohem větším počtem obětí, ale dokonce získalo 100 000 kilometrů čtverečních německého území. Vratislav, dříve Breslau, to byly Štětín, to byly německá města. To je stejné, jako kdyby nám poválečné dohody přiřkly Regensburg a Norimberk. Naprosto to samé a vidíme, že by se Německo jakýmkoliv způsobem vyhrazovalo vůči Polsku? Že by chtěli na polském území konat tyto sjezdy, že by chtěli zpět to území, které jim v podstatě po druhé světové válce bylo odejmuto? To není kolektivní vina, když se sebere 100 000 kilometrů čtverečních území a v podstatě je přiřazeno a signováno jiné zemi, tedy Polsku? Proč se to tam neděje, proč tyto spory tam nevidíme? Protože Poláci nejsou v této otázce rozdělení. Opozice, koalice, všichni to vnímají jako téma národního zájmu, o kterém prostě a jednoduše není debata. To není nenávist vůči Německu. Ani v Polsku, ani v České republice není nenávist vůči německým obyvatelům. Dokonce tady není žádná nenávist vůči sudetoněmeckým občanům nebo lidem, kteří jsou potomci právě těch sudetoněmeckých občanů, kteří žili v našem pohraničí. Není. Ti lidé sem kdykoliv můžou přijít, určitě nikdo z nás neodmítne podat jim ruku. Určitě nikdo z nás neodmítne si s nimi popovídat. Ten problém je v politické organizaci, v sudetoněmeckém landsmanšaftu, která prostě a jednoduše prosazuje program, který je založen na relativizaci historické viny a na zpochybňování Benešových dekretů. To je ten hlavní moment a jakákoliv snaha dělat z toho zádrhel v českoněmeckých vztazích je prostě jenom snahou zpolitizovat to téma a posunout ho na rovinu, ve které prostě a jednoduše nemá co dělat. Takže z mého pohledu skutečně, já se domnívám, že není možné jakkoliv marginalizovat snahy o prolamování Benešových dekretů. To není mrtvé téma. Péter Magyar hovoří o tom jako o prioritě při vyjednávání se Slovenskem. Máme tady stále soudní spory, které tady probíhají. A i Bernd Posselt se opakovaně vyjádřil v tom smyslu, že prostě s těmi dekrety nikdy nebude souhlasit.

Dříve o nich hovořil jako o viru, který je třeba vymýtit, o zombie, které je třeba pohřbít. Dnes zmínil rétoriku a říká, že s nimi nesouhlasí. To ale stále znamená, že je neuznává. A to je, dámy a pánové, za mě ten nejzásadnější problém.

Třetí věc, o které bych se chtěl zmínit, je věc, která mně leží na srdci asi nejvíce a to je právě to, jakým způsobem to dopadá na česko-německé vztahy. Víte, já už jsem to četl v televizi, ale myslím, že je zcela na místě, aby na půdě této ctěné Sněmovny zazněla slova, respektive text prohlášení spolku Lidice Memory. Tento spolek sdružuje přeživší a pozůstalé právě z této vesnice, která byla brutálním způsobem nacisty vypálena. Dovolte mi prosím, aby tato slova tady zazněla, abych toto prohlášení přečetl, protože je považuji za naprosto výstižné a všeobsažné k té současné situaci. „Prohlášení Lidice Memory ke sjezdu Sudetendeutsche Landsmannschaft Bundesverband e.V. v Brně. Spolek Lidice Memory, který sdružuje přeživší lidické děti a potomky obětí nacistického teroru v Lidicích, předkládá k plánovanému sjezdu následující prohlášení...“

Zásadně odmítáme, aby se tato akce konala na území České republiky. Respektujeme Česko-německou deklaraci z roku 1997 i kroky směřující ke smíření, včetně omluvy, která zazněla při návštěvě německého prezidenta Gaucka v roce 2012 v Lidicích. Již řadu let spolupracujeme s podobnými německými organizacemi jako je ta naše, neboli předsudky se u nás nekonají. Smíření však nemůže znamenat zapomnění ani přepisování historické skutečnosti.

Paměť vyhlazení Lidic není abstraktní pojem, je to konkrétní bolestná zkušenost našich rodin. Právě proto nelze přijmout akci, která tuto paměť zlehčuje. Plánovaný sjezd nepovažujeme za projev smíření, nýbrž za demonstraci necitlivosti a neúcty. V kontextu českých dějin jde o krok, který neuznává minulost, ale naopak – znovu otevírá již téměř zahojené rány. Odmítáme, aby Česká republika poskytovala prostor akcím, které mohou vést k relativizaci odpovědnosti za válečné zločiny a k otevírání již uzavřených historických otázek. Důrazně žádáme ty, kteří o této akci rozhodují, aby své stanovisko změnili a bez odkladu využili všechny dostupné právní, politické i diplomatické prostředky k odvrácení konání tohoto sjezdu v České republice. Já myslím, že nic dalšího není třeba dodávat, tady je opravdu řečeno vše.

Cítíte z tohoto textu nenávist, neochotu ke smíření, snahu rozbít česko-německé vztahy? Cítíte z nich nějakou nahnědlost? Nazvali byste autory tohoto textu nahnědlými nácky? Přeživší z Lidic? Asi těžko. Škoda, že (Ukazuje do pravé části sálu.) zde tady teď zástupci opozice nejsou, protože přesně na tohle bych se jich zeptal, na jednu jedinou otázku: Jestli by přeživší a pozůstalé z Lidic nazvali nahnědlými nácky. Protože fakticky to usnesení, které zde máme dnes předloženo, velmi kopíruje, velmi kopíruje a je téměř podobné, obsahuje, řekl bych, naprosto stejné jako právě toto prohlášení spolku Lidice Memory. A to je důvod, proč zde dnes nestojím já a věřím, že i většina z vás. Mě tito lidé prostě nejsou lidově řečeno ukradení, mně tito lidé nejsou lhostejní. Já budu chtít, aby jejich hlas vždy zazníval a aby nebyl zapomenut.

Závěrem bych chtěl říct, že v České republice evidentně existují v tuto chvíli dvě skupiny: jedna, která konání tohoto sjezdu podporuje; druhá, která si jej nepřeje a u které to vyvolává bolest a rozjitření jejích citů. Otázka je, které z těch skupin dáme přednost. Naprosto jednoduchá, věcná otázka. A já jsem přesvědčen, že kdyby se ten sjezd konal v Německu, tak budou spokojeny obě dvě ty skupiny. Ta, která chce se nadále sbratřovat, sbližovat se sudetoněmeckým landsmanšaftem, pořádat mši, pořádat kulturní akce, by si jistě ráda na území Německa na tuto akci dojela. A v tu chvíli by to druhou skupinu, která se cítí zraňována, žádným způsobem netrápilo. Právě proto se domnívám, že je správné vyhovět druhé skupině, nikoliv té první.

Sjezd sudetoněmeckého landsmanšaftu se měl konat na území Spolkové republiky Německo. Myslím, že by to bylo úctyhodné, a myslím si, jsem o tom přesvědčen, že by to jak politici, tak občané Spolkové republiky Německo, tento náš požadavek, beze zbytku pochopili – alespoň ti, kteří mají ve svém srdci dostatek empatie a znají naši vzájemnou historii. Děkuji vám za pozornost.

Předseda PSP Tomio Okamura: Nyní tedy z odmazaných řečníků... Pan poslanec Karel Haas, opět není, takže jeho přihláška propadá. Dále paní poslankyně Renáta Zajíčková, opět není, přihláška propadá. Pan poslanec Hayato Okamura, opět není, přihláška propadá. Pan poslanec Marek Novák je přítomen, poslední v obecné rozpravě.

Mezitím přečtu tři omluvy: Kovářová Veronika celý jednací den – pracovní důvody, Pikora Vladimír od 15 hodin – pracovní důvody, Tejc Jeroným celý jednací den – pracovní důvody.

Prosím, máte slovo.

Poslanec Marek Novák: Děkuju, děkuju za slovo. Já vás, kolegyně, kolegové, rozhodně nebudu dlouho zdržovat. V první řadě vám přeju hezký den. Možná bych to stihl i v rámci faktické poznámky, ale raději jsem si vzal půl minuty navíc.

Mám jenom takových pár poznámek. Začínáme smířením a jdeme přes nenávist, test, z mého Zlína Jana Antonína Baťu, přes provokaci až po neakceptaci našeho právního řádu. A končíme u vztahů. Kdo říká, že se sem jede smířit, tak vlastně není smířen. A to si myslím, že bychom si měli uvědomit. Kdo říká, že my tím, že s něčím nesouhlasíme, šíříme nenávist – to rozhodně není pravda, nenávist vyvolává právě to sypání solí do otevřených ran, ať už potomků lidí, kteří z jakéhokoli důvodu nepřežili druhou světovou válku, nebo těch pár, kteří se ještě dožili – a k těm bychom úctu, minimálně k těm, měli chovat.

Jan Antonín Baťa a Benešovy dekrety. Jan Antonín Baťa byl, respektive jeho majetek postihly Benešovy dekrety. Dodnes se historici neshodnou, jak to vlastně bylo, a dodnes se probíráme historickými dokumenty. Ale samotná rodina Jana Antonína Bati velmi dobře chápe, že prolomení Benešových dekretů by České republice způsobilo neskutečný problém, a tohoto se dopředu vzdává. A před tímto rozhodně poklona.

Provokace, proč se koná sjezd. Všichni chápeme, že se může konat přátelské setkání, že se koná přátelské setkání Čechů, Němců. A můžou si na základě toho přátelského setkání popovídat, sdílet vzpomínky a tak dál. Byli tu němečtí občané, kteří pomáhali těm českým, ale byli tu také němečtí občané, kteří aktivně ty české likvidovali a byli u toho. Prostě to tak je. My jsme zatím udělali tlustou čáru. A myslím si, že znovu mluvit o nějakém smíření opravdu nemá smysl.

Co se týká prolomení našeho právního řádu, protože Benešovy dekrety jsou obsaženy v našem právním řádu, tak je to vlastně útok na uspořádání českého státu. A pokud někdo tohle prosazuje a prosazuje to na území České republiky, tak by se tím rozhodně mělo zabývat Ministerstvo vnitra a takovouto organizaci zařadit do seznamu extremistických organizací. Tím pádem si myslím, že by byl vztah, respektive případ, vyřešen.

Vztahy, myslím si, že v rámci vztahů Česka a Německa jsme na tom velmi dobře. Nicméně právě tento sjezd ty vztahy – ne na vládní, ale především na občanské úrovni – nabourává. A to je hrozná škoda a je mi to moc líto. Děkuju.

Předseda PSP Tomio Okamura: Já se rozhlédnu, zdali se ještě někdo hlásí do diskuse. Nikoho nevidím, takže končím všeobecnou rozpravu.

Táži se, zdali je zájem o závěrečná slova? Závěrečná slova... Zájem není, koukám tedy.

Přistoupím k rozpravě podrobné. Do podrobné rozpravy se hlásí paní zpravodajka Lucie Šafránková.

Poslankyně Lucie Šafránková: Děkuji vám za slovo, pane předsedo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, přeji vám hezké odpoledne. Dovolím si nyní v podrobné rozpravě za naši vládní koalici načíst ještě jednou usnesení: „Poslanecká sněmovna

I. vyzdvihuje význam Česko-německé deklarace podepsané 21. ledna 1997 pro utváření moderních česko-německých vztahů v Evropě. Obě země deklarací uzavřely některé sporné otázky v pohledu na minulost česko-německých vztahů. Deklarace je jednoznačným vyjádřením vůle obou stran nezatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti;

II. připomíná, že Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky vyslovila souhlas s Česko-německou deklarací dne 14. února 1997 a dne 30. ledna 1997 vyslovil s deklarací souhlas Německý spolkový sněm;

III. oceňuje dosaženou mimořádnou úroveň česko-německých vztahů a vyjadřuje odhodlání se na jejich rozvoji nadále aktivně podílet;

IV. konstatuje, že některé politické aspekty Sudetoněmeckého hnutí jsou v českém historickém a společenském kontextu spojeny s důsledky nacistické okupace a s následným poválečným uspořádáním. Proto dodnes představují mimořádně citlivé téma;

V. vyjadřuje nesouhlas s konáním 76. sněmu Sudetoněmeckého krajanského sdružení na území České republiky, a to s ohledem na historické souvislosti a na skutečnost, že se v rámci části tohoto prostředí dlouhodobě objevují postoje zpochybňující poválečné uspořádání relativizující historickou odpovědnost, zejména ve vztahu k občanům žijících v pohraničních oblastech tehdejší Československé republiky. Také proto, že význam Česko-německé deklarace je v jejím pohledu na minulost obou národů a jako základu moderních česko-německých vztahů odmítán, či dokonce popírán;

VI. odsuzuje kategoricky jakékoliv projevy historického revizionismu, relativizace nacistických zločinů a zpochybňování poválečného právního a majetkového uspořádání České republiky;

VII. zdůrazňuje význam ochrany historické paměti, úcty k obětem nacismu a zachování společenského smíru;

VIII. vyzývá organizátory této akce, zejména spolek Meeting Brno a vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení, aby od jejího konání na území České republiky upustili.“ To je návrh našeho koaličního usnesení.

Pane předsedo, jenom upozorním, že během předchozí obecné rozpravy tady byly avizovány i další návrhy usnesení, ale vzhledem k tomu, že poslanci opozice nejsou přítomni, tudíž poté nemohou být hlasovány. Děkuji.

Předseda PSP Tomio Okamura: Mám tady ještě jednu faktickou poznámku, pan poslanec Miroslav Ševčík. Pan poslanec Miroslav Ševčík na faktickou se mi přihlásil, tak prosím. Vaše 2 minuty, prosím.

Poslanec Miroslav Ševčík: Dámy a pánové, nezlobte se na mě, budu velmi rychlý. Považuju to, co se tady děje teď, sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu, který pořádá sjezd mimo území Německa – ještě navíc v Brně, kousek od Kounicových kolejí – tak je to naprostá arogance moci. Je vidět, že je to podporováno bývalou pětikoaliční vládou. Podívejme se na ně, jací jsou to vlastenci. Kdo tady z nich je? Nikdo. Dokonce bych řekl, že se dá říct, že jsou to vlastizrádní představitelé těchto politických stran.

Bohužel, široká veřejnost není plně informována, jak to vlastně se Sudetoněmeckým landsmanšaftem je. Musím zdůraznit, že sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu na území České republiky je naprosto nevhodný a nežádoucí. Není to sjezd zájmového a bezelstného spolku. Je to sjezd spolku, který byl založen a dlouhá léta přímo řízen nacistickými zločinci, o jejichž vydání bývalá Československá republika opakovaně neúspěšně žádala.

Odsun sudetských Němců byl realizován – to je potřeba zdůraznit – na základě Postupimské dohody, ne Benešových dekretů. Postupimská dohoda byla realizována 2. srpna 1945. Co mnozí neví, je to, že tento odsun vymyslela Anglie v podobě Churchilla a dalších, kteří přesvědčili tehdy Spojené státy americké a Sovětský svaz, že se musí vzdát toho, aby Němci se dále snažili ovládat území, kde působili.

Nutno taky podotknout, že na konci třicátých let proběhl jiný proces, a to je vyhnání Čechů ze Sudet. V roce 1938 tehdejší statistiky uváděly, že z pohraničí bylo evakuováno více než 171 000 vyhnaných, a to přes 18 500 židů. Prosím uvědomme si to a buďme (pojďme?) takhle (Předsedající: Čas.) říct, že toto (Předsedající: Čas.), co se tu děje, je proti zájmům České republiky.

Předseda PSP Tomio Okamura: Děkuji. Omlouvám se, ale musíme dodržovat jednací řád Sněmovny.

Končím podrobnou rozpravu, nikoho nevidím.

Táži se na zájem o závěrečná slova? (Zpravodajka: Ne.) Není, takže přistoupíme k hlasování o návrhu usnesení.

Přečtu jednu omluvu: Jan Skopeček se omlouvá na celý jednací den z pracovních důvodů.

Nevidím žádný návrh na usnesení po bodech, takže budeme hlasovat o usnesení jako celku.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro? Kdo je proti?

Hlasování číslo 4, přihlášeno 77 poslanců, pro 73, proti nikdo. Konstatuji, že návrh usnesení byl schválen. (Potlesk v sále.)

Paní poslankyně, páni poslanci, projednali jsme stanovený pořad 18. schůze Poslanecké sněmovny, kterou tímto končím.

Připomínám, že v pátek 15. května bude v 9 hodin zahájena 19. schůze Poslanecké sněmovny a po jejím skončení bude pokračovat přerušená 17. schůze Poslanecké sněmovny. Přeji vám hezký den.

(Schůze skončila v 14.26 hodin.)

Aktualizováno 14. 5. 2026 v 21:51.