Neautorizováno!
(11.50 hodin)
(pokračuje Marian Jurečka)
Do toho jsme vstupovali my potom v roce 2021 a dál jako vláda Petra Fialy. My jsme řekli: Ano, musíme ho naplnit, chceme, aby ten systém vznikl. Systém, pokud má fungovat, má mít nějaké legislativní parametry, a proto vlastně byla tady zhruba tříletá doba vzniku tohoto zákona, který v loňském roce byl zfinalizován, a přináší ten systém, který začal fungovat od 1. ledna a naplno se rozjede od 1. 7. tohoto roku.
Tolik jenom uvádím jako krátkou rychlou genezi, abych tady podtrhl to, že to není příběh jedné vlády, není to problém, který vznikl teď, je to věc, která tady 35 let nějakým způsobem se vyvíjí. A je tady teď moment, kdy už jsme dospěli do fáze: zákon je, za mě bych řekl, zaplaťpánbůh, podařilo se jej porodit se všemi nedokonalostmi, které to má – a má jich hodně, ten zákon – a systém má od čeho startovat. Ten systém nestartuje na zelené louce, protože už zhruba od roku 2022 díky operačnímu programu Zaměstnanost plus nám běží v desítkách měst a obcí už v pilotním projektu celá řada kontaktních míst pro bydlení.
Doporučuju, protože mnoho poslanců třeba není úplně v detailu, jít si navštívit ve vašem kraji, kde jste poslankyněmi nebo poslanci, zastavit se na takovémto pilotním centru, které funguje – Brno, Ostrava, Praha a tak dále, je jich zhruba něco kolem šedesáti – a běžte se doptat těch lidí, co tam dělají, jaká je jejich práce, role, smysl, jací klienti tam chodí a že vlastně ten systém má opravdu smysl.
To znamená. Říkat tady paušálně: Ne, je to špatně, mělo by to být celé zrušeno, je za mě nesmysl. Na druhou stranu tvrdit, že to je nastavené celé geniálně, podle mě taky není úplně pravda. Když se na to podívám teď z pohledu mne jako spolupředkladatele i z pohledu našeho klubu KDU-ČSL, tak bych chtěl vypíchnout pár věcí, kdy si myslím, že nemá smysl tu novelu vracet zpátky k přepracování. Určitě my podpoříme to, aby z prvního čtení šla dál, a máme tady před sebou druhé čtení, kdy za sebe říkám, určitě budu stát o debatu se zástupci předkladatelů i zástupci koalice, jestli kromě toho, co navrhuje se teď v této novele, by nebylo možné ještě dál upravit. Řeknu, kam bych to rád posunoval a co bylo i určitým – a teď to myslím v dobrém slova smyslu, nikoliv nějakým způsobem konfrontačně – co bylo i mým jádrem sporu v tom posledním roce, kdy jsme vedli debaty mezi Ministerstvem práce a sociálních věcí a Ministerstvem pro místní rozvoj.
Vůbec nechci upírat to, co třeba tady říkala moje předřečnice, poslankyně Eliška Olšáková, záměr a chuť pomáhat velkému množství lidí, to vůbec nezpochybňujeme. Ale myslím si, když stojíme na prahu, že tvoříme něco a překlápíme z pilotního projektu do projektu celoplošného, celonárodního, tak máme mít nějakou představu, že by ty věci mohly mít nějaké náběhové momenty. To znamená opravdu podívat se realisticky na to, kolik těch bytů můžeme dostat do toho systému. I ta důvodová zpráva říká 3 000, možná až 5 000, když to půjde hodně dobře. Nevíme to, nikdo to nevíme. Uvidíme po prvním roce, jak ten systém se rozeběhne.
Do toho ten systém nastavením limitů životního minima ještě po rozšíření nařízení vlády – které se schvalovalo ještě za naší vlády, byla to koaliční dohoda, slib, já jsem ho taky sám dodržel, byť na rovinu řeknu, a teď to zdůvodním, má celou řadu ale – se to rozšířilo na hodnotu 1,6násobku životního minima.
A teď chápu, že naprostá většina z vás, kdybych se vás zeptal, co to znamená, tak vlastně nebudete vědět, co to v praxi znamená, ale to je naprosto klíčová hodnota v tom, kolik domácností do toho systému vlastně pouštíme, to znamená, kolik klientů bude moci přijít na to kontaktní centrum, na kontaktní místo, otevře dveře a řekne: Já jsem ze zákona oprávněnou domácností, které musíte poskytnout servis. Pokud tam bude posouzení Úřadem práce, tak byste mně měli najít i v nějakých momentech i ten byt, to bydlení. A my jich tam dneska pouštíme 350 000 těch domácností – to je odhad, poměrně přesný odhad. My tam pouštíme – jenom řeknu příklad, že když si to přepočítáte, protože vy musíte vzít domácnost podle toho, kolik je tam dospělých, kolik je tam dětí, máte tam různé části životního minima, na prvního člena domácnosti a na ty druhé a další, to musíte napočítat, do toho napočítáte náklady na bydlení, které se liší podle toho, jestli jste v malé obci, ve středním městě nebo v Praze, a to jenom řeknu pro představu, pouštíme tam třeba domácnosti, které mají dva dospělé a dvě děti, třeba tady v Praze s příjmem 55 000 korun, kteří přijdou a řeknou: Já jsem oprávněný ze zákona, abyste mi poskytli služby. Já totiž nevím, jestli většina poslankyň a poslanců si dopočítala ty praktické dopady. Pouštíme tam lidi ve středních městech, které budou mít příjem někde 35 až 40 000 korun, a říkají: My jsme ti, kterým máte zajistit ten servis. A já si kladu otázku jako politik, máme tolik těch bytů, máme takovou personální kapacitu a funkční, abychom tomu modelu říkali: Budeme pomáhat lidem s bydlením, kteří mají příjmy nad 50 000 korun? Není to, že bych nechtěl pomoci, ale kladu si otázku, má kapacita toho systému na to, aby toto unesla hned v prvním roce toho, kdy ten systém vlastně spouštíme plošně, do určité míry nárokově, protože zákon říká, jaké parametry nám vytváří, jaká očekávání a jaké nároky.
Já bych moc prosil a ve druhém čtení za nás za lidovecký klub budu chtít navrhovat, abychom se dívali prioritně, opravdu cíleně na ty zranitelné a nejzranitelnější skupiny. Trošku polemizuji i s tím zúžením jenom podle té příslušnosti. Já jsem byl naopak člověk, který v celé řadě jiných momentů odstraňoval místní příslušnost a říkal jsem: Občan, když je v nějaké situaci, ať neřeší, jestli bydlí v oerpéčku v tom okrese, ale ať může přijít na Českou správu sociálního zabezpečení nebo na Úřad práce kamkoliv v republice, kde zrovna mu je to nejbližší, abychom mu doručili pomoc jako službu státu. Takže tady já trošku polemizuju, ale za mě určitě bych podporoval minimálně na první rok, možná první dva, a až poté, kolik uvidíme, že dostaneme do toho systému bytů, jakou máme kapacitu, kolik opravdu je náročnost podpory poradenství nebo i zabydlení u klienta. Ale myslím, že na koho máme cílit, tak jsou rodiny s nezaopatřenými dětmi – tam, kde třeba i OSPOD dá jasné doporučení: Je potřeba tady řešit bytovou situaci – na samoživitelky a samoživitele, na osamělé seniory, na osoby se zdravotním postižením, na oběti domácího násilí, na mladé lidi při odchodu z ústavní péče nebo náhradní péče nebo například na osoby po výkonu trestu. To jsou za mě úplně ti nejprioritnější lidi. Prostě mám maminku, která je na azylovém domě, tak tu mám přece opravdu opečovat, když se chce vrátit do bydlení, úplně prioritně, a ne že budu mít takovouto maminku a vedle ní přijde rodič, který má dvě děti, jsou to dva rodiče, dvě děti, modelová domácnost Praha, mají příjem 55 000 korun, a ti tam budou stát u pracovníka na kontaktním centru a budou říkat: Ale já mám úplně stejný nárok, abyste mě podpořili, jako tady ta maminka z azylového domu s dvěma dětmi. To byl můj interní spor, který jsem vedl, a znovu říkám, já to nechci brát konfrontačně.
Ta chuť, ambice pomáhat je skvělá, ale zarámujme to do reálných možností, schopností na startu systému, a po roce si klidně řekněme: Pojďme to rozvolnit, pojďme to otevřít, pojďme přidávat širší možnosti toho, kolika lidem tedy budeme schopni pomoci. Tam bych byl rád, abychom nějakou opravdu odbornou debatu vedli, kam bychom to mohli v druhém čtení konkrétně posunout.
Co chci říct ještě dál jako prosbu teď na – pan ministr Juchelka tady byl, já jsem to chtěl řešit, když tady byl on, ale možná se mu to donese, já mu to řeknu osobně, ale i na paní mistryni, já bych si jen představil – a to byla i nějaká moje myšlenka do budoucna, to není pro rok 2027, to fakt ne, to nejsme schopni utáhnout z hlediska náročnosti těch digitálních inovací, ale třeba rok 2028, 2029 – abychom třeba do klientské zóny Jenda uměli doručit, že v okamžiku, kdy ten člověk žádá třeba o hmotnou nouzi a vidíme, že má třeba nějaký počet nezaopatřených dětí nebo je to osoba se zdravotním postižením, aby ten člověk měl automaticky možnost vidět, že je člověkem, nebo jeho domácnost, která má oprávnění využít například poradenství nebo případně i ten model zabydlení, ať to přímo tomu člověku řekneme, ne že ti to nutíme: Občane, ale ty to třeba ani nevíš. Než se k tobě (němu?) donese to, že může přijít na nějaké kontaktní centrum, tak už třeba může být ta situace tak složitá, že už to nemá třeba ani dobré řešení, ani záchrannou brzdu, už ten člověk třeba potom končí nějakým vystěhováním a pak ho složitě táhneme přes celý model sociální trampolíny zpátky nahoru. To znamená, aby ten člověk měl automaticky možnost vidět: Jsem ta nejvíc zranitelná skupina, vidím to v aplikaci Jenda, protože tam třeba budu v budoucnu žádat i o tu mopku. Dneska tam ta mopka není, ale je tam superdávka, a aby ten člověk vlastně měl šanci a možnost záchrannou trampolínu státu, adresnou záchrannou trampolínu státu, využít podstatně dříve.
Takže to jsou třeba moje náměty, kde já bych chtěl potom ve druhém čtení takový pozměňovák po nějaké debatě načíst, a klidně říkám, s odloženou účinností, s přechodným ustanovením, klidně rok 2028 nebo i klidně rok 2029, ale abychom věděli, že takhle inteligentně jsme schopni stát, jeho služby, nástroje cílit, posunovat ve prospěch klienta, občana. ***

