(pokračuje Tomio Okamura)

1.
Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 175/2025 Sb., o poskytování některých opatření v podpoře bydlení (zákon o podpoře bydlení)
/sněmovní tisk 82/ - prvé čtení

Z pověření vlády předložený návrh uvede ministryně pro místní rozvoj Zuzana Mrázová. Prosím, ujměte se slova. (Silný hluk v sále.) Prosím o klid v jednacím sále. (Poslanci stále hlasitě diskutují.) Ještě jednou prosím o klid v jednacím sále, aby se paní ministryně mohla v klidu vyjádřit. No, tak hluk ještě vzrostl, tak moment. (Zvoní zvonkem.) Prosím, paní ministryně. Prosím o klid ještě jednou. Tak, prosím.

 

Ministryně pro místní rozvoj ČR Zuzana Mrázová: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, dovolte mi, abych Vám předložila Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 175/2025 Sb., o poskytování některých opatření v podpoře bydlení, neboli zákon o podpoře bydlení.

Na jednání vlády 16. prosince loňského roku mi byl uložen úkol předložit vládě návrh novely tohoto zákona. To jsem učinila a první návrh novely byl vládou 5. ledna letošního roku projednán a v návaznosti na závěry diskuse upraven. Upravené znění návrhu novely zákona bylo vládou následně schváleno 21. ledna letošního roku. Nyní mi dovolte představit ho i vám.

Předložená novela zákona o podpoře bydlení klade důraz na zpřesnění okruhu osob, kterým bude na kontaktních místech pro bydlení poskytováno poradenství. Zatímco nyní je poradenství na kontaktních místech dostupné komukoliv, novela zavádí cílení na skupiny osob, které, mají... (Stále silný hluk v sále. Poslanci hlasitě diskutují.)

 

Předseda PSP Tomio Okamura: Prosím o klid ještě jednou. Prosím.

 

Ministryně pro místní rozvoj ČR Zuzana Mrázová: Děkuji, pane předsedající. Novela zavádí zacílení na skupiny osob, které mají jednak jasnou vazbu ke správnímu obvodu daného místa pro bydlení, a zároveň se jedná o osoby, které nejsou schopny si opatřit bydlení svépomocí nebo jim v nejbližší době hrozí jeho ztráta. Tato úprava je zcela klíčová, aby pomoc byla poskytnuta lidem s problémem v bydlení, kteří pomoc a poradenství kontaktních míst skutečně potřebují a nenahrazovala se standardní činnost realitních kanceláří nebo advokátních kanceláří.

Další úpravy jsou technického charakteru, kdy dochází k revizi ustanovení o informačních systémech státní správy, a to v souvislosti s vydáváním závazného stanoviska úřadu práce. Komunikace mezi agendovými systémy bude nastavena flexibilně podle potřeby a technických možností informačního systému Evidence podpory bydlení a Jednotného informačního systému práce a sociálních věcí. Na řadu těchto nedostatků upozorňovala již v průběhu schvalování tohoto zákona i Legislativní rada vlády.

Navržená novela nemění cíle ani architekturu zákona o podpoře bydlení, tudíž neohrožuje čerpání finančních prostředků z Národního plánu obnovy. Všechny tři požadované milníky i cíle zákona o podpoře bydlení budou dodrženy, ať se jedná o: za prvé, zavedení mechanismu, jež žadatelům pomůže najít bydlení formou poradenství; za druhé, zajištění pobídky k využívání neobsazených bytů formou garancí; a za třetí, pomoc nájemcům plnit si své povinnosti vůči pronajímatelům ve formě podpory a asistence. Nechceme reformy oslabit, ale chceme je zjednodušit a zefektivnit. Nechceme revoluci, ale evoluci. Naším závazkem je zajistit funkční systém dostupného a sociálního bydlení, ale bez zbytečné byrokracie, papírování, duplicit a nadměrného zatížení státního a veřejných rozpočtů. S cílem zabránit neúčelnému vynakládání veřejných prostředků navrhuji, aby zákon nabyl účinnosti co nejdříve. Důvodem je naléhavý veřejný zájem na tom, aby bylo možné včas a řádně upravit v zákoně poskytování poradenství kontaktními místy pro bydlení se zacílením na skupinu skutečně potřebných osob. Proto navrhuji, aby návrh zákona nabyl účinnosti dnem následujícím po jeho vyhlášení. Děkuji vám za pozornost.

 

Předseda PSP Tomio Okamura: A nyní prosím aby se slova ujala zpravodajka pro prvé čtení poslankyně Eva Fialová. Prosím, máte slovo.

 

Poslankyně Eva Fialová: Já moc děkuji za slovo, pane předsedo. Já na úvod rovnou uvedu, že budu malinko delší, protože při diskusích s poslanci jsem si všimla jedné věci, že často se zaměňuje dostupné bydlení, vlastně pojem dostupného bydlení, co obnáší, a versus obsah tady toho zákona. Samotná novela, kterou vláda schválila 13. ledna a čtrnáctého následně nám sem poslala pod sněmovním tiskem 82, je velice technická, jednoduchá a upravuje pouze osoby, kterým má být poskytnuto poradenství na kontaktních místech pro bydlení, a je velmi jednoduchá. Ale tento zákon vyšel v platnost 1. 1. 2026 a minulé volební období, jedná se (?) o zcela nový zákon, který tu byl velice intenzivně projednáván s různými postřehy a náměty. Nakonec tedy byl odsouhlasen a na základě tady toho zákona je potřeba říci, že stát má na něm navázany finanční prostředky z Národního plánu obnovy.

Nicméně mi dovolte představit, co opravdu zákon o podpoře bydlení obsahuje a čeho se přesně týká. V žádném případě nestaví žádný nový byt, to řeší dotační programy v rámci Státního fondu podpory investic a řeší dotace pro výstavbu a rekonstrukce současných bytů. Tento zákon je postaven na třech základních pilířích, kterými jsou: poradenství, jednotlivé garance pro majitele bytů a následně asistence, což znamená to, aby si nájemník udržel svůj současný byt a byl schopný platit nájem se všemi povinnostmi, které se týkají pronájmu nemovitostí.

Pojďme si rozebrat jednotlivé kroky, co v sobě obsahují. Poradenství je hlavním principem, které v sobě zahrnuje vznik takzvaných kontaktních míst pro bydlení. Po úpravách a po řadě pozměňovacích návrhů, které byly přijaty tady při projednávání tohoto zákona, se jedná o povinnost 115 obcí v rámci ORP. Ale pokud si některé obce myslí, že se jich to netýká a nemůže v jejich obci být nějakým způsobem byt poskytnut a nebo být zaveden do tohoto systému, tak to není pravda, protože ta oerpéčka obhospodařují byty v celém ORP anebo i ostatních ORP, které přehodily tu povinnost, které se do toho mohly zapojit dobrovolně, i na ty současné ORP, které jsou přímo vyjmenované v zákoně - to je potřeba si uvědomit. Toto poradenství, kontaktní centra na bydlení vznikají v současné chvíli v obcích různě pod různými odděleními a mají radit občanům, kteří v současné chvíli ve městě bydlí nebo mají k němu navázanou nějakou místní příslušnost, o tom, v jaké jsou bytové situaci.

Představme si to tak, že někdo přijde úplně okolo z ulice nebo má problém s nájemní smlouvou, dojde do tohohle kontaktního centra pro bydlení, kde mu pracovník prověří jeho situaci, případně otevře webové stránky s dostupnými byty na klasickém realitním trhu, zprostředkuje kontakt případně na realitního zprostředkovatele, a zeptá se na jeho životní situaci v jaké se nachází a proč má problém s bydlením. V této chvíli, když se určí, že se jedná o osobu, která je - nebo je podezření, že se jedná o osobu, která je v bytové nouzi, na to je přímo v zákoně speciální příloha, a má některou z těch dalších skupin, musí zjistit jeho sociální status, jestli se neobjevuje v jeho rodině osoba, která má třeba zdravotní problémy, psychické a jiné, tak v tuto chvíli uzná za vhodné, že to je osoba, které by mohla být přidělena podpora bydlení, rovná se byt. V tuto chvíli tuto osobu odkáže na úřady práce, které provedou další zjištění a vydají stanovisko, že se jedná o osobu, která potřebná pro přidělení bytu. A teď kde ten byt vezmeme: to je druhý úkol KMB, to znamená kontaktního místa pro bydlení, které má evidovat příjem bytů. A ty byty se můžou dostat do systému dvojím způsobem: buďto přímo od obce, přes takzvaného poskytovatele tohoto bytu. Ten poskytovatel je veden na krajském úřadě a dostává oprávnění. Může to být realitní kancelář, nezisková organizace, která se zabývá dlouhodobě zprostředkováním bytového poradenství nebo nějaké činnosti nebo má s bydlením nějaké zkušenosti, a anebo to může být byt od soukromníka, který vloží přes tady tohoto partnera svůj byt do systému. Kontaktní místo pro bydlení ten byt posoudí, zjistí, jestli je dostatečně vhodný pro bydlení, jestli tam nejsou plísně, jestli v bytě se nachází toaleta oddělená od ostatních obytných místností, jestli je zabezpečen ohřev teplé vody a další jiné náležitosti - a v případě, že (jej) uzná za vhodný, tak ten byt zapíše do takzvaného systému. To je základní princip fungování kontaktních míst pro bydlení.

Mohla bych mluvit další a další minuty o tom, co všechno ještě na kontaktních místech pro bydlení se má přesně poskytovat, ale to bych zabíhala do moc velkých detailů. V tuto chvíli každé to ORP má určený jiný počet zaměstnanců a je to rozdělené podle toho, kolik osob se nachází v této situaci v bytové nouzi, v té dané lokalitě, takže se nacházíme u ORP, který mají napsaný jeden úvazek, některé dokonce sedm, jiné tři a je to opravdu rozděleno podle naší republiky, kde máme problematická místa a osoby ohrožené ztrátou bydlení.

Takže to není jednotné pro všechna místa v republice stejně, což vlastně je svým způsobem v pořádku, protože každý jiným způsobem řeší tu bytovou nouzi a díky tomu, jakým způsobem třeba probíhala vlastně privatizace bytových fondů v jednotlivých městech, tak ty problémy jsou různě na různých částech lokality jiné. Druhou velkou skupinou jsou takzvané garance, kdy vlastně se poskytuje takzvanému garantovi, jinak poskytovatel právě tohoto podpůrného opatření i za za to, že bude vykonávat tuto realitní zprostředkovací činnost, nějakým způsobem finanční prostředky za správu té dané nemovitosti, ať už je to komunikace se samotným majitelem, komunikace s kontaktním centrem pro bydlení, nově komunikace i s Úřadem práce, protože ve finále toho člověka, který má být přidělen... nebo komu má být poskytnuto to podpůrné opatření, bude nakonec rozhodovat ten garant po odsouhlasení s tím majitelem, že bude té dotyčné osobě poskytnuto podpůrné opatření, bude vykomunikovávat on.

Tyto garance jsou poskytovány i na takzvané zálohy, co se týká na případnou opravu těch daných nemovitostí, které se musí zpětně vyúčtovávat a v případě, že dojde k velkému poškození té dané nemovitosti, tak v tuto chvíli garantuje navrácení do původního stavu ten garant, ten poskytovatel toho podpůrného opatření a vymáhá si ty případné škody po člověku, kterému byl poskytnut ten byt.

A třetí velká skupina, ten pilíř, na kterém je to postaveno, protože některé osoby díky tomu, že byl přijat víceméně pozměňovací návrh, který zúžil hodně tu skupinu osob na to, komu má být ten byt poskytnut a prochází takzvaným majetkovým testem a rozhoduje o tom Úřad práce, tak se poskytuje takzvaná asistence, která mu je přidělena a aby ta spolupráce byla co nejefektivnější, tak klient, který nebo vlastně osoba, které bude poskytnut ten byt, musí s asistencí souhlasit, což je velký rozdíl oproti současným sociálním službám, kde spolupráce s jakoukoliv sociální službou je dobrovolná, ale v případě, že bude garantovat stát de facto přeneseně přidělení bytu, tak ta osoba je povinná strpět spolupráci s asistencí. Asistence je intenzivní práce s danou osobou, aby si udržela dlouhodobě nájemné, aby si dlouhodobě udržela ten nájem, poskytuje se maximálně po dobu dvou let a to z důvodu toho, aby ta práce byla velice intenzivní a myšlenka je taková, že po dobu intenzivní práce s osobou dvou let je schopná si udržet svoje vlastní bydlení, nastavit si správně finanční toky, naučit se správně ten byt používat, protože může dojít, že nastane konflikt například se sousedy, kdy může dojít třeba k rušení. Dám jeden příklad za všechny, který všichni známe, rušení nočního klidu. Ta asistence by měla vysvětlovat sousedům, že se to může stát, domluvit té dané osobě, že takhle se sousedské vztahy nemají jako chovat a měla by udržovat ten klid mezi těmi danými sousedy. To jsou tři základní principy. Jenom tady jsem měla potřebu to říci a říci otevřeně, že tento zákon opravdu neřeší žádný nový byt na trhu. Je velký rozdíl mezi dostupným bydlením a zákonem o podpoře bydlení. A jako zpravodaj bych ráda upozornila na to - já jsem se všemi kluby o tom mluvila, že budeme navrhovat, protože se jedná o technicistní novelu, zkrácení lhůty na 30 dní, což se k tomu přihlásím potom v obecné rozpravě a aby to bylo férové protože od 1. 7. nám nabíhá další část účinnosti tohoto zákona, proto to tu vysvětluju proč na 30 dní, aby nebylo poskytováno bezbřehé poradenství komukoliv, zkrátím to, kdo jde okolo, ale aby bylo cíleně zacíleno. Děkuji moc za pozornost a těším se na konstruktivní diskusi.

 

Předseda PSP Tomio Okamura: Tak děkuji a otevírám obecnou rozpravu, do které mám řadu přihlášek s přednostním právem, takže je hned přečtu. Takže předseda Pirátů Zdeněk Hřib, předsedkyně klubu Pirátů Olga Richterová, se stanoviskem klubu vystoupí paní poslankyně Veronika Kovářová, což jsou taky Piráti, dále se stanoviskem klubu STAN vystoupí Eliška Olšáková a dále se stanoviskem klubu SPD vystoupí Tomáš Doležal. Tak pane předsedo, máte slovo.

 

Poslanec Zdeněk Hřib: Já děkuji, pane předsedající. Dámy a pánové, je asi dobré, abychom si tady k tomu řekli nějaké úvodní slovo ještě k širšímu kontextu, ve kterém se teď nacházíme, a začnu trochu zeširoka, protože tady více než 30 let jsme si říkali, a byl to takový asi nejběžnější narativ k té problematice bydlení, že prostě to bydlení je soukromá záležitost každého z nás a že to vlastně vyřeší trh. A po více než 30 letech tady tohohletoho mentálního nastavení jsme teď v situaci, kdy nás opakovaně ty mezinárodní žebříčky, jako je třeba Deloitte Property Index, vyhodnocují jako jedny z nejhorších, co se týče dostupnosti bydlení. Zcela konkrétně v tom posledním Deloitte Property Indexu Česká republika je třetí od konce toho žebříčku, takže máme třetí nejnedostupnější bydlení ze všech těch vyhodnocovaných zemí.

Potom se ještě tam separátně posuzují ty metropole. Tam tedy naše hlavní město je shodou okolností také třetí od konce. A to celé tedy probíhá v kontextu, kdy nejde úplně říct, že by platila ta úměra, stačí víc stavět a ty ceny se začnou snižovat, protože tady už jsme tohle vyzkoušeli, šlo o takový, řekl bych, jako průzkum boje. Já tady mám statistiku, (ukazuje) jak se povolovaly nové byty v Praze. A tady je vidět, že tedy za vlády Pirátů jsme dosáhli rekordu, téměř 9 700 nových bytů povolených za jeden jediný rok. Takže podle téhle logiky stačí víc stavět, a ty ceny půjdou dolů, by tady mělo dojít k tomu, že se ta křivka cen bytů bude obracet. Tady jdeme nahoru. (Opět ukazuje graf.) No, tak pochopitelně ceny mají jít dolů, ale těm, co to aspoň trochu sledují nebo aspoň elementárně čtou zprávy, tak ví, že ty ceny bytů se dolů nevydaly. Těch důvodů je vícero, ale v podstatě lze konstatovat, že ten objem nové výstavby prostě není jediným parametrem, který ovlivňuje cenu těch bytů. Ovlivňuje mnohem víc záležitostí. A pochopitelně ta cena, respektive poměr té ceny vůči mzdám, platům, tak de facto určuje ve výsledku to, co lze označit za tu dostupnost bydlení. A protože jsme skutečně třetí od konce v tom žebříčku, tak ten problém s dostupností bydlení v žádném případě už není jen problém, který by byl omezený na nějakou konkrétní sociální skupinu, na problém lidí, kteří třeba jenom žijou sami nebo jsou odkázáni na dávkové systémy a podobně. Protože tenhle problém už nabobtnal tak obřích rozměrů, že skutečně začíná postihovat i zcela běžnou střední třídu. A to je velký problém, protože v momentě, kdy se tady dostaneme do podobné situace, jako třeba byli před pár lety v Barceloně ve Španělsku nebo v některých jiných metropolích, no, tak to znamená, že skutečně tady začnou vznikat bezdomovci z lidí, kteří jinak úplně normálně chodí do práce a jinak by žádný problém neměli a to je velice, velice špatně.

A proto je tedy nutné nenechat tento problém k řešení čistě na trhu, protože ten trh zejména s novostavbami tady není od toho, aby vyřešil dostupnost bydlení. A věřím, že tenhle narativ, který tady dominoval tomu veřejnému prostoru a veřejné diskusi po těch více než 30 let, už definitivně můžeme opustit. Nová výstavba je samozřejmě důležitá, ale trh tady není od toho, aby vyřešil dostupnost bydlení. O tu dostupnost bydlení se musí přičinit i veřejná správa, tak jako se tomu děje všude jinde na světě, kde ten problém skutečně reálně řeší.

Takže připomenu: místo, kde je ta dostupnost bydlení třeba na vysoké úrovni, to je třeba Vídeň, tak tam se věnují všem aspektům toho bydlení i z pozice té veřejné moci. To znamená mají velice dobrý územní plán, na kterém pracovali sto let kontinuálně, mají tam vyřešené otázky související s městskou výstavbou, respektive s tou výstavbou přes ty společnosti, co nejsou založeny za účelem zisku. Mají tam záležitosti, které řeší to, o čem se bavíme dneska tady v zákoně o podpoře bydlení. A prostě je to celé jako systém, který zajišťuje, že se dostupnost bydlení drží vysoko. A díky tomu také potom ta Vídeň vychází jako město pravidelně, které má jednu z nejvyšších úrovní života pro lidi. A věřím, že to je to, k čemu bychom měli směřovat.

Pokud by vám už nešlo o to, aby se lidi měli dobře, což by mě překvapilo, kdyby tomu tak bylo tady, ale kdyby tady někdo chtěl jako vystoupit a řekl, že o tohle mu nejde, že mu jde o to, aby šlapala ta ekonomika, tak si dovolím upozornit, že ta dostupnost bydlení je také nějakým základním předpokladem pro funkční ekonomiku, zejména tedy dostupnost bydlení ve městech, protože ta města jsou ekonomickými motory v každé civilizované zemi. Tak to prostě jako funguje.

Například hlavní město tady je odpovědné za 25 procent HDP. A ano, není to jenom o tom, že ta firma má to sídlo v Praze, to je o tom, kde má ty provozovny. A prostě ten svět takhle tak funguje. A dochází tady k masivnímu transferu mezi městem a regiony. To je naprosto v pořádku. Tak ten svět prostě funguje a nikdo by se nad tím neměl příliš pozastavovat.

Ale realita je taková, že pokud připustíme, aby tady nám ta dostupnost, respektive nedostupnost bydlení zaškrtila ty slepice snášející ta zlatá vejce, to znamená, aby omezila v tom ekonomickém rozvoji naše města, tak jsme skončili, vážení. Tak jsme jako reálně v té mezinárodní konkurenci skončili. Ten trend urbanizace je nevyhnutelný. Lidé se prostě stěhují do měst. To se jako nedá nic dělat. Ten trend je nastoupený. A je celosvětový.

To znamená, my skutečně musíme řešit tento problém nástroji, které jsou vyzkoušené, odzkoušené, prověřené i v zahraničí. A ano, ten zákon, který prosadil Ivan Bartoš v minulém volebním období, o kterém se teďka bavíme, je jedním z takových zákonů. Je to přesně zákon, který byl připraven na základě těch mezinárodních příkladů a byl by funkční, stačilo by do něj jenom nalít peníze. Místo toho tady jsme svědkem naopak osekání toho zákona tak, aby vlastně byl zcela nefunkční.

Samozřejmě si můžeme položit otázku cui bono, tedy komu tím prospějete, tím, že se vrátíme zase zpátky do toho původního režimu, budeme se tvářit, že tu dostupnost bydlení asi vyřeší tedy ten trh, nebo už nevím, kdo by to tedy měl řešit jiný. Ale myslím, že tuhle cestu už jsme si prošlapali a zjistili jsme, že je to slepá ulička. Byť jsme se možná mohli zeptat někde jenom v zahraničí, tam by nám to asi řekli taky, tak jsme prostě byli donuceni objevit znovu to kolo.

Ale věřím, že každý, kdo se podívá na úplně elementární statistiky, tak mu dojde, že skutečně tady není přímá úměra toho, že když se bude víc stavět, tak to samo o sobě stačí k tomu, aby začaly klesat ceny bytů a kvůli tomu tedy aby se zvýšila dostupnost bydlení.

A ještě jednou, tím neříkám, že se má méně stavět. Naopak my chceme, aby se stavělo více. (Ukazuje mapu.) Takže proto dáváme ten pozměňovák ke stavebnímu zákonu na akcelerační zóny. O tom tady bude mluvit potom moje kolegyně Veronika Kovářová, paní architektka, která se tím u nás zabývá.

A je to o tom, že skutečně ta situace, která tady je, je hodně dána tím, že ta výstavba bydlení je brzděna nedostatkem těch vhodných pozemků pro bytovou výstavbu. To znamená to, co my chceme, je, aby města znovu mohla stavět krásné, nové, živé čtvrti, takové, jaké jsme uměli stavět dříve. Tedy v některých obdobích se nedařilo stavět zrovna jako hezké nové čtvrti, multifunkční, s tím konceptem města krátkých vzdáleností. Podařilo se postavit nějak jako spíš noclehárny, které by zasloužily vlastně nějak dopracovat.

Ale když se podíváte do zahraničí, tak zjistíte, a nemusíte ani do zahraničí, protože prefabrikovanou výstavbu dělal už Baťa ve Zlíně, ale když chcete, tak můžete se podívat do Francie na to, co tam stavěl Le Corbusier a podobně, tak zjistíte, že problém není v tom betonu. Ten problém je prostě někde jinde. Stačí se nad tím zamyslet a můžete stavět nové hezké čtvrti na základě těch moderních principů transit-oriented development, patnáctiminutové město, a tím navýšit tu dostupnost bydlení.

Tahleta část vám v tom návrhu stavebního zákona chybí, paní ministryně. My vám to přinášíme jako hotový balíček. Stačí to vzít jenom. My jsme Piráti, my podporujeme to kopírování. Stačí to jenom vzít a můžete to přidat do toho zákona.

A ano, tohle povede k tomu, že města a obce budou moci obejít ty dnes nefunkční principy územního plánování, protože celé to územní plánování je bohužel šité na míru obcím, řekněme tak do 20 000 obyvatel, možná jenom do 10 000, tam to ještě jako funguje celkem obstojně. Ale prostě u těch větších měst už to nefunguje.

Takže já samozřejmě vítám to, že tam jsou nějaké změny, které jste převzali z toho například City Dealu, což byla iniciativa, která se tady také spouštěla v době, kdy jsem měl tu čest být primátorem našeho hlavního města, kdy jsme se spojili jako velká města, že chceme nějaké změny v té oblasti územního plánování. To je strašně super. To je skvělé, že tohleto jako vnímáte.

Ale přece jenom to, že se přenese nebo přesune to územní plánování z té přenesené působnosti do samostatné působnosti, je záležitost, která tady měla být už několik let, ale není to podmínka jediná k tomu, aby se to podařilo rozjet. Protože prostě ty procesy toho územního plánování je nutné přizpůsobit té aktuální realitě. Protože když tady mluví Deloitte o tom, že ten barák postavit v Praze trvá těch sedm let, tak oni do toho zahrnujou i ty změny toho územního plánu. A my potřebujeme, aby se rychle stavělo.

Ale ještě jednou, to není jediné řešení, kterým se to má dělat. Protože jak říkám, je důležité, aby se hodně stavělo. Samo to ty ceny nesníží. Je nutné k tomu přidat obecní výstavbu. To je těch 14 miliard, které jsme navrhovali, abychom přesunuli ve státním rozpočtu na tu podporu obcím, které mají ty projekty připravené tak, aby mohly stavět už to, co mají pod stavebním povolením. Tak to jste také odmítli. To je škoda, protože tím skutečně mohly vzniknout zcela nové byty, když se tady zaklínáte tedy tím, že na základě tady toho zákona o podpoře bydlení nové byty nevznikají, tak oni se dostávají na trh. Ale samozřejmě mohli jste podpořit i novou výstavbu. Tak to je další věc.

A třetí věc, která samozřejmě je důležitá ve velkých městech, jsou třeba ty platformy pro krátkodobé ubytování, které v Praze třeba blokují nějakou zhruba desítku tisíc těch bytů, které by mohly být na trhu a být dostupné k běžnému pronájmu.

A pak samozřejmě, když tady vidím pana Vondráčka z Kroměříže, tak samozřejmě je to i o tom, aby ti lidé nepřicházeli o to bydlení například tak, že prostě upadnou do sítě nějakých lichvářů, kterým třeba pomáhá i pan Vondráček v Kroměříži. A právě proto je důležité, aby fungoval tento zákon o podpoře bydlení, a tak se zabránilo tomu, že tady budou bujet takovéto praktiky, aby se lidem dostalo toho poradenství zavčasu a oni neupadali do spárů lichvářů a spolupracujících advokátních kanceláří, jako je právě ta od pana Vondráčka, pana poslance Vondráčka.

Takže z tohohle důvodu je to téma, které je nanejvýš důležité, a mně je velice líto, že zatím ignorujete vlastně všechny ty možnosti, které tady jsou k tomu, abyste zlepšili reálně dostupnost bydlení. To znamená, dát obcím peníze na obecní výstavbu, jak jsme navrhovali v rozpočtu, zatím zcela ignorováno. Možnost, jakým způsobem tedy zlepšit to územní plánování pomocí akceleračních zón. Zatím opět stále ignorováno, přestože to je v mašličkách. A teď se tady bavíme o třetí záležitosti, o tom zákonu o podpoře bydlení tak, aby z lidí se nestávali bezdomovci, a bohužel musím konstatovat, že opět, opět jste se naprosto neomylně vydali úplně špatným směrem. Opět táhnete naši zemi nazpátek do doby, kdy vlastně tenhle zákon tady reálně vůbec nebyl, tak směřujete k jeho vykostění, a to je velice špatně, protože vy tím táhnete naši zemi nazpátek. My naopak potřebujeme vykročit kupředu, potřebujeme vykročit k rychlejší výstavbě, k obecní výstavbě, která se nestane bez podpory státu přes státní rozpočet, protože žádná banka vám prostě nepůjčí 100 procent na ty stavby, které mají připraveny obce, a stejně tak potřebujeme vykročit kupředu v tom, že tady naopak zajistíme dostatečné financování pro to, aby bylo možné implementovat a realizovat v praxi ty nástroje, které ten zákon o podpoře bydlení obsahuje. A naopak opět tady jste se neomylně vydali zase úplně špatnou cestou.

Takže já se ještě asi přihlásím do rozpravy později, ale zatím takhle na úvod, abychom si řekli ten kontext, ve kterém my se vlastně teď nacházíme. Díky.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji, pane poslanče. S faktickou poznámkou pan poslanec Vojtěch Munzar. My jsme se na chvilku vystřídali, neboť Patrik Nacher z pracovních důvodů bude mít ještě 15 minut zpoždění. Pane poslanče, vaše dvě minuty.

 

Poslanec Vojtěch Munzar: Děkuji, pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, možná je překvapením, že já budu fakticky z opozice reagovat na pana kolegu Hřiba, vaším prostřednictvím, ale prostě mě nadzdvihlo v tom jeho projevu to neustálé hejtění de facto trhu, protože on tady říkal: trh nevyřeší dostupnost bydlení, trh je slepá ulička, trh nesníží ceny. No, pokud ten trh zatěžujeme různými regulacemi, různými požadavky, zátěží, které vedou ke zvyšování cen, jako je požadavek na pasivní domy a podobně, to jsou vždycky věci, které Piráti rádi tady podporují, tak samozřejmě, že na tom na trhu dochází ke zdražování výstavby a zdražování konečné ceny bytů.

Já bych zase řekl naopak, co nevyřeší dostupnost bydlení? Nevyřeší to sociální inženýrství, nevyřeší to, aby se snímala odpovědnost z majitelů a pronajímatelů a zároveň i nájemců za peníze daňových poplatníků. Nevyřeší dostupné bydlení drahý systém, drahý administrativní systém, za který nevznikne ani jeden nový byt. A víte, možná někdo si vzpomene, že kdysi tady existoval podobný systém, ke kterému se chcete blížit, a to byly okresní podniky bytového hospodářství - OPBH. To bylo také podobné sociální inženýrství. Pokud chcete jít cestou přidělování bytů, pořadníků, rostoucí korupce v systému, pokud chcete, aby se tady vytvořil sekundární trh s byty v rukou státu, touto cestou jdete. Prostě tento návrh pro mě od začátku, tento zákon, byl sociálním inženýrstvím, které nic nevyřeší, akorát bude stát miliardy z peněz daňových poplatníků! Děkuji.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji, pane poslanče. S faktickými poznámkami se přihlásili pan poslanec Zdeněk Hřib, potom paní poslankyně Olga Richterová, potom pan poslanec Ivan Bartoš. Pane předsedo, vaše dvě minuty.

 

Poslanec Zdeněk Hřib: Děkuji. Doufám, že mi budou stačit dvě minuty. Já bych to nějak zkusil. Tak co se týče například tedy toho trhu, já neříkám, že ten trh není potřeba. Jenom říkám, že on sám o sobě to nevyřeší.

Co se týče deregulace, pane poslanče, prostřednictvím pana předsedajícího, no, my bychom se shodli, akorát problém je v tom, že vaši kolegové z ODS tady v Praze se vydali úplně jinou cestou, protože když se podíváme na to, co se děje třeba s parkováním, tak my říkáme: přestaňme regulovat to, že musíte mít u každého bytu nějaký počet parkovacích míst, protože tady v Praze je jedna třetina domácností, které nemají auto, prostě z různých důvodů, ano? Třeba už jsou to senioři, kteří to auto nemají a podobně, nebo jsou to studenti a tak dále a bydlí třeba na stanici metra. Auto prostě nepotřebují. Vaši kolegové v Praze jim nutí, aby si koupili parkovací stání. To parkovací stání v podzemních garážích může být třeba za milion podle toho, jaké je tam podloží a podobně, a tím ženete tu cenu bydlení nahoru.

Takže já říkám, ano, přesně jako říkáte vy, pane poslanče, prostřednictvím pana předsedajícího, pojďme deregulovat. Já s souhlasím. Problém je, že vaši kolegové z ODS tady na pražském magistrátu, kde je ten problém nejvyšší, potřebuje tady 15 platů člověk, aby si to koupil, tak vaši kolegové s ním bohužel nesouhlasí. A to je ten problém. My jsme naopak navrhli to, aby se ty záležitosti deregulovaly. Tamhle například za Ivana Bartoše se změnilo to, že se zrušila záležitost s tou nutnou chodbičkou, tamhle, co bylo nutné v malých bytech. Úplná zbytečnost, zbytečné metry navíc. Za Ivana Bartoše se změnila vyhláška, že se změnily ta parkovací minima všude po republice, akorát ne v té Praze, protože to by potřebovalo hlasy vašich lidí v radě, abyste odsouhlasili tady tuhle změnu, a vy naopak jste deregulovat odmítli!

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji. Nyní prosím s faktickou poznámkou paní předsedkyni klubu Pirátů Olgu Richterovou. Vaše dvě minuty.

 

Poslankyně Olga Richterová: Krásný den. Já také zareaguji, protože my prostě jsme pro férové tržní prostředí, a upozorňujeme, že když některé věci nefungují, a to není jenom v naší zemi, to je prostě něco, co se řeší napříč tím západním světem, jak pomoci zejména samozřejmě ve velkých městech s dostupností bydlení, tak řešíme ty konkrétní normální tržní mechanismy, jak motivovat například ty majitele soukromých bytů, kteří je nechávají prázdné, protože jim stát rozumným způsobem bude kompenzovat riziko. Riziko, které je vyšší v určitých případech, riziko, které prostě lidé racionálně vnímají, a to je normální způsob, jak vyvažovat to, že na jednu stranu máme nějaké tržní prostředí a na druhou stranu máme nějaký společenský a veřejný zájem. A pokud nám tady někdo bude podsouvat, že - prostě nebudu to opakovat, ale to, co tady zaznělo - tak my tady budeme opakovaně vystupovat a vysvětlovat, že férové tržní prostředí je to, oč tady běží.

A já k tomu přidám ještě jeden příklad. Když si vezmete třeba článek na Seznam Zprávách: Developer Central Group zastaví všechny nové projekty. To je z prosince 2025. Byla tam veliká tisková zpráva tohoto velkého developera, že odkládá zahájení všech svých nových projektů. A právě proto my potřebujeme tu spolupráci s obcemi. Právě proto my potřebujeme, abychom nebyli odkázáni jenom na to, jak se rozhodnou ti největší hráči, že budou nakládat s výstavbou nových bytů, aby tak jako ve Vídni, tak i v Praze prostě normálně fungovala ta skutečná konkurence vyvažovaná i obcemi a tím, že ony budou sledovat veřejný zájem a budou stavět ty projekty, kde budou dostupné byty pro lidi a ne jenom třeba pro investory. To prostě nechceme.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: S další faktickou poznámkou je přihlášený pan poslanec Ivan Bartoš a připraví se pan poslanec Munzar.

 

Poslanec Ivan Bartoš: Dobrý den, dámy a pánové. Děkuju za slovo. Já budu reagovat na kolegu Munzara prostřednictvím pana předsedajícího. Budu trošku ostřejší, ale slovo, které použiju, není vulgární ve své podstatě. Mě fakt už nebaví v oblasti bydlení tady ty neoliberální kecy, které zaznívají v tom veřejném prostoru. Ten trh fungoval asi tak, byly levné hypotéky, stavělo se ke 40 000 bytů ročně, jo, stavěly se ty byty, klesla reálná mzda a ta krize bydlení bublala 20 let.

Vy tady hovoříte o nějakém sociálním inženýrství. Když se podíváme na všechny státy, kde je kvalita života vyšší, lidé jsou tam objektivně šťastnější, funguje jim trh, tak všude mají opatření, která pracují s tím trhem bydlení a nenechávají ho čistě na komerční bázi. Všude mají zákony, které řeší dostupné bydlení, ve státech dokonce i strany, které by vám byly blízké, jo, ať je to Francie a další, prosazují politiku bydlení, kde samozřejmě říkám strany různé, pane poslanče Haasi, jste se tak podíval, tak samozřejmě nějakou politiku bydlení mají, včetně toho, že třeba chtějí podíl dostupného bydlení na komerčních výstavbách, pokud k tomu poskytují pozemky města. Takto to prostě je.

A já vám chci jenom připomenout, že s programy na dostupnost bydlení se chlubil váš bývalý předseda Fiala, protože to bylo jediné, co ta vláda v těch rukou měla. Ta výstavba, která vytváří konkurenci k tomu čistě komerčnímu trhu.

A můžeme se dostat potom ještě k Airbnb, protože jste to zase vy, který blokujete nějakou smysluplnou regulaci Airbnb, což je problém nejen v Praze a v Brně, jenom kvůli tomu, že lidi, kteří buďto vás volají, nebo jsou vaši kámoši, v tom byznysu s Airbnb jedou. To je prostě fakt.

Neříkejte, že máme zdravý trh. Všechny věci, které by pomohly lidem v tom bydlení, tak trvale od jistých skupin jsou blokovány, zatímco developerům se jde trvale na ruku a oni zastavují stavbu, protože nemůžou maximalizovat v danou chvíli zisk. Tak to prostě funguje.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji, pane poslanče. S faktickou poznámkou pan poslanec Vojtěch Munzar. Vaše dvě minuty, pane poslanče.

 

Poslanec Vojtěch Munzar: Děkuji za slovo. Tak já použiju úplně stejný slovník. Samozřejmě, co máme jiné, vidění světa. Mě zas nebaví, pane kolego Bartoši, vaším prostřednictvím, tady neustále ty neomarxistické socialistické kecy, zaobalené do velmi líbivých slov.

A musím říct, že i u té vládní koalice, ve které jsme byli společně, jsme si to v těch zasedačkách hodně často vyříkávali, tento jiný pohled na svět.

Mě možná mrzí, že třeba nedopadla digitalizace stavebního řízení, která by mohla podnítit lepší výstavbu bytů. Ale prostě představa, že stát všechno zařídí za peníze daňových poplatníků, bude blaho na zemi, tak to prostě nefunguje.

Já jsem tady panu kolegovi Hřibovi, vaším prostřednictvím, mluvil o deregulacích na té státní úrovni, o těch regulacích, které neustále přicházejí, nové požadavky na stavební normy, které prodlužují tu výstavbu bytů vlastně v celé Evropské unii, nejenom u nás.

A paní kolegyně Richterová, vaším prostřednictvím, já jsem tady nekritizoval obecní výstavbu, ale představa, že nějakým dotačním titulem nahradíme ten trh a nahradíme dostatečnou výstavbu bytů soukromými společnostmi, developery, soukromníky, že ji nahradíme pouze státní obecní výstavbou, je samozřejmě nesmysl, bez ohledu na to, jestli se tady budeme bavit o 7, o 10, o 14, o 15 miliardách, tak to bude jenom plivnutí do těch potřeb, které máme dneska na trhu, protože tím základním problémem trhu bydlení je nedostatek bydlení a samozřejmě, že pokud na drahých pozemcích v centru Prahy staví nějaký developer a má nad sebou tu kuratelu všech těch stavebních zákonů, norem a požadavků na technologie, tak samozřejmě za to nedostaneme levné byty. Děkuju.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji, pane poslanče. A nyní tady máme další tři faktické poznámky. S první pan poslanec Marian Jurečka, s druhou potom pan poslanec Ivan Bartoš a se třetí paní poslankyně Olga Richterová. Tak prosím pana poslance Jurečku. Vaše dvě minuty.

 

Poslanec Marian Jurečka: Děkuji, pane předsedající. Kolegyně, kolegové, já jsem přihlášen potom řádně a budu přednášet i stanovisko za náš klub KDU-ČSL k tomuto tisku, ale přiznám se, když pozoruju tu debatu a poslouchal jsem teď i ty emoce, které tady do toho vnesl Ivan Bartoš, no, kdybych se, prostřednictvím pana předsedajícího, Ivane Bartoši, měl dívat na to, co teď tady zaznělo, tak mohu říct, že vlastně každý ... (?) utratit své peníze, mohu ... (?),stejně jako tady teď byli pojmenováni ti, kteří staví bytový fond v České republice. Vždyť já jdu do obchodu a kupuju od někoho něco ne proto, že on dělá charitu, ale protože mně nabízí službu, za kterou chce vydělat. Kupuju produkt od zemědělce, od potravináře, od obchodníka, od toho, kdo mě stříhá, protože chce vydělat. Dělá to někdo z těchto běžných lidí, kteří nedělají třeba typ sociálního podnikání, protože by nechtěl vydělat, že by nechtěl maximalizovat svůj zisk? Škodovka neprodává auto, protože chce maximalizovat svůj zisk?

Tak já chci jenom tady říct, protože znám i celou řadu lokálních malých developerů, stavebních firem, které vyrostly v to, že dělají nejenom stavební dodávky, ale samy ty byty konkrétně uvádí na trh. Přece jako nemám ambici říkat, že ti lidé dělají něco, co je něco špatného.

Jsem přece rád, že ten subjekt má dobré podmínky pro to, aby mohl mně, mým spoluobčanům, rodinám, seniorům, nabízet bydlení. Ale v tom vystoupení, omlouvám se, Ivane Bartoši, co jste tady před chvílí řekl, to vypadalo jako každý, kdo tady staví a developuje byty, je jako nějaký darebák? No ne, takhle to zaznělo. Doporučuju si v klidu spustit to video tři minuty zpátky, jak to bylo podáno.

A přece my tady vedeme debatu o tom, že chceme u tohoto zákona nastavit podmínky, systém, tak, aby lidem, kteří mají třeba nějaké znevýhodnění, nižší kompetence, dostali se do tíživé životní situace a podobně, jak jim pomoci získat zpátky střechu nad hlavou. Tak já jsem trošku nepochopil, kam ta debata teď v té technické Ivana Bartoše před dvěma minutami ustřelila.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji. Nyní s faktickou poznámkou pan poslanec Ivan Bartoš. Vaše dvě minuty.

 

Poslanec Ivan Bartoš: Děkuju za slovo. Já budu reagovat částečně i na pana poslance Mariana Jurečku. V momentě, kdy tady vystoupil kolega Munzar a označil všechny jiné snahy než komerční development a trh, za sociální inženýrství a Olga Richterová, která teda citovala vyjádření jedné z největších stavebních firem tady v Praze, z jakého důvodu se nestaví, vystoupil jsem. A vystoupil jsem kriticky.

V reakci kolegy Munzara, který samozřejmě už teď já nevím, jestli soutěžíte, kdo je více maga, Olga Richterová hovořila o tom, že soutěž, která je čistě komerční, nevedla k stabilizaci situace bydlení. Ve všech státech, ve Vídni, ve městech, kde mají ... (?) v Rakousku, tak se ukazuje, že podíl bydlení, které není komerční, tedy je vlastněno obcemi, družstvem, Vídeň má pozemky pod byty, kde vznikla komerční výstavba, tak ta situace s bydlením je samozřejmě výrazně lepší. Pokud to necháme tedy čistě na trhu, zároveň vy říkáte, že stát rezignuje na to řešit tu situaci s bydlením, pak nemusíme dělat žádné politiky, pokud to trh vyřeší.

Proto jsem to označil, promiňte mi, to jsou ekonomické teorie někde z devadesátých let, neviditelná ruka trhu, to už jsme tady měli, a proto je tak krize bydlení tady. To, že ti politici s tím různě spekulují a nahrávají kamarádům a ten trh se ještě více kazí, o tom žádná.

Jinak k Marianovi Jurečkovi, kdybych aplikoval, já jsem samozřejmě neřekl nic o tom, že developeři jsou apriori podvodníci, někdo musí ty byty stavět, ale úplně tohle by platilo třeba i v oblasti zemědělství, kde stát zasahuje pomocí dotací, pomáhá nějakému chtěnému efektu, například zvýšení domácí produkce a méně dovozu. Tak bychom taky mohli říct, že tohleto je nějaký zásah, který vlastně on to chce prodat s maximálním ziskem, tomu nikdo nebrání, přesto mu stát pomáhá.

A my se v tomhle zákoně nebavíme o jakékoliv výstavbě, bavíme se, řekněme, o těch méně invazivních ne apriori tržních mechanismech. A kolega to tady označuje za sociální inženýrství a za neomarxismus. To je tak hloupá nálepka.

A poslední věc ke Zdeňku Hřibovi. My jsme to deregulovali na státní úrovni. A vy jste v Praze tu regulaci zavedli, parkovací místa.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji. Další přihlášená s faktickou poznámkou je paní poslankyně a předsedkyně klubu Olga Richterová a potom pan poslanec Vojtěch Munzar. Vaše dvě minuty.

 

Poslankyně Olga Richterová: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážená paní ministryně, pojďme zpátky k tomu, co je podstata, řešit bydlení pro lidi. Já prostě nechci, aby mi bylo něco podsouváno, tak jenom ještě jednou zopakuji, že my chceme opravdu jasně ukázat, že když jsou místa v tom systému, kde trh selže, tu věc nevyřeší a je to logické, je to racionální, tak je ve veřejném zájmu, abychom se tomu jako Sněmovna věnovali.

A proto tady dneska máme ten zákon o podpoře bydlení, protože prostě spousta lidí popírá, že ne všechno dneska to řešení má. A proto jsme to my v tom minulém období navrhli.

Upozorním, že na deregulaci jsme přece pracovali společně. Vždyť jsme schvalovali všecko to škrtnutí, oslunění, například normy v oslunění, které hodně blokovaly rozvoj, který by umožňoval stavět zase vnitrobloky a nejenom ty veliké kostky. Vždyť jsme řešili, aby nebyly ty předpisy přehnaně přísné, týkající se chodbiček před WC. Řešili jsme dřevostavby, aby se konečně mohly stavět jako v okolních zemích.

A nebo právě tu dopravu v klidu, parkování. To už řešil před chviličkou Zdeněk Hřib. Já jenom chci upozornit, jestli sem chceme tahat detailní debaty, co vše jsme deregulovali v oblasti výstavby, myslím si, že ano, můžeme, ale že to odvede pozornost od toho, že prostě jistá část trhu dneska nefunguje a my na to upozorňujeme věcnými argumenty. Já jsem citovala toho velkého developera a upozorňujeme, že právě proto stojíme za podporou té obecní výstavby, té spolupráce s obcemi. Chceme, aby ty projekty, co namalovali, které považují za účelné, byli schopni stavět. Mrzí nás, že těch 14 miliard korun nedostanou, aby tu výstavbu mohli rozjet. A stejně tak nás mrzí, že prostě to konkrétní řešení navržené v zákoně o podpoře bydlení bude dnes oholeno.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Tak děkuji za dodržení času na poslední vteřinu. Poprosím na faktickou poznámku Vojtěcha Munzara. Jinak vás tady vítám, pěkné páteční dopoledne, my jsme se vystřídali při řízení schůze. A vám spouštím vaše dvě minuty.

 

Poslanec Vojtěch Munzar: Děkuji. Já už snad půjdu na poslední, ať tady na faktických nejsme do odpoledne. Nicméně musím zareagovat ještě jednou na pana kolegu Ivana Bartoše. Takže vyjádření neoliberální kecy není nálepka, neomarxismus a sociální inženýrství je nálepka. Tak to je ten rozdíl asi pohledů. Já v nálepkování dál nebudu, i když to vaše vystoupení, pane kolego, vaším prostřednictvím, bylo plné nálepek.

Jenom k té neviditelné ruce trhu. Samozřejmě, pokud trh zatížíme, zatěžujeme dalšími a dalšími regulacemi, když ten, kdo chce stavět, musí si projít složitým stavebním řízením, ještě než kopne, jsou na něj spousty požadavků, co musí v té obci a v daném okolí všechno zaplatit, tak samozřejmě tím se k levnějšímu bydlení pochopitelně nedostaneme.

A tady platí to okřídlené: když se to hýbe, zdaň to, když se to stále hýbe, zreguluj to a když se nehýbe, dotuj to. A do tohohle stavu jsme se jsme se dostali, protože tento zákon o podpoře bydlení není ani dotace na výstavbu nových bytů je to pouze náklad na vytvoření drahého administrativního systému a snímání části odpovědnosti od těch pronajímatelů systémem garancí na stát. To je vše a dál už se k tomu vyjadřovat nebudu abych nezdržoval další jednání. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Děkuji za dodržení času. V této chvíli nemám tady žádnou faktickou poznámku, takže poprosím... Pozvu k mikrofonu s přednostním právem Olgu Richterovou, připraví se zatím v této chvíli Veronika Kovářová se stanoviskem klubu. Ještě než začnete, přečtu dvě omluvy. Jiří Barták, místopředseda, od 9.40 do 10.15 - pracovní důvody a Jiří Vojáček od 12 hodin - pracovní důvody. Paní předsedkyně, máte slovo.

 

Poslankyně Olga Richterová: Děkuji pěkně. Já tedy zkusím opravdu do nějakých 10, 12 minut shrnout, co ten zákon má řešit, a navrhnout, co s tím dál. Dále na mě naváže paní architektka, poslankyně Veronika Kovářová, která za náš klub přednese to celé stanovisko.

Ale jenom prosím na úvod, zkuste si představit, jak by se vám pracovalo, kdybyste museli přespávat na gauči u známých, kdybyste s rodinou žili v zahradní chatce? Jak by se vám chodilo do školy, kdybyste se ten rok už pětkrát stěhovali, a to po různých ubytovnách? Nic moc, že? A to je přesně důvod, proč ten zákon vůbec vzniknul. Protože u nás žijí stovky tisíc lidí, kteří když dostanou výpověď v práci, když mají potíže ve vztahu, když se jim sejde ošklivá nemoc s nějakou další situací, tak jsou v problémech. A my prostě před tím odmítáme zavírat oči a chceme, ať se mají na koho obrátit, ať si je úředníci nepřehazují jako horký brambor, ať jsou tady jasné, srozumitelné postupy a rovné podmínky napříč republikou.

Co totiž dneska funguje? Jenom některé obce, jenom některé místní samosprávy mají opravdu dobré to poradenství. Jiné, upřímně řečeno, se tomu často i brání. A právě proto jsou i protesty proti té povinnosti lidem pomáhat. Mě to štve, ale právě ta dnešní diskuse tady ukazuje, že někdy ty ideologické brýle zastírají realitu, že pro desítky tisíc dětí na ubytovnách jsme zatím bohužel to řešení neuskutečnili. Projídáme tím budoucnost, protože ty děti mají potenciál, který se zmarňuje. Asi každý tuší, že když jim nepomůžeme z těch blbých podmínek se alespoň zčásti dostat, tak to pro naši společnost jako celek není dobře. Těch dětí na ubytovnách mezi štěnicemi v naprosto nevyhovujících podmínkách je až 60 000.

Proto společně v tom minulém období, když jsme byli ve vládě, to Ivan Bartoš vyjednával hodně také s Marianem Jurečkou, protože prostě ten zákon má sociální aspekty, a proto je to navázané na Národní plán obnovy, protože jsme v téhle oblasti jako země dlouhodobě selhávali. A to je právě to: přece země jako Velká Británie nebo Dánsko podporu v bydlení normálně řeší systémově, včetně určitých garancí pro majitele, včetně spolupráce se soukromým sektorem, včetně zapojení obcí. A to je ten důvod, proč nám řada argumentů pro další vykostění a oslabení toho zákona připadá lichých.

Co se týče té kompletní reformy bydlení, tak do ní samozřejmě patří i výstavba, ale o té ten zákon není, to ne. Nicméně není pravda, že by nepřinášel do systému nové byty, protože právě ty motivace pro majitele, to, co je nazváno garance, to je právě způsob, jak ty tisíce nových bytů postupně, až se přesvědčí, že to bude fungovat, do systému přijdou. Je to princip tržní, je to princip motivační, pozitivní a právě proto osvědčený, opilotovaný i v té naší zemi, a právě proto i odsouhlasený v minulém období tehdy vládní ODS.

Tohle vše mělo pomoci více než 150 000 lidí, kteří bydlí nejenom na těch ubytovnách, ale taky v předražených nevyhovujících bytech. Ano, ten zákon ve funkční podobě by mířil i na obchod s chudobou, stanovuje standardy kvality bytu. A na druhou stranu máme pak ještě skupiny lidí, kterým dnes pomáháme speciálními sociálními službami, domovy napůl cesty a podobně, ale prostě mladí lidé, kteří odcházejí z ústavní péče - a opět je jich několik tisíc každý rok, mladí lidé, kteří odcházejí z náhradní rodinné péče, čili z pěstounských rodin. To jsou prostě tisíce lidí, kteří také potřebují systémovou podporu, protože jinak až 80 procent mladých z dětských domovů končí na ulici.

A na závěr, proč je ten zákon důležitý? Protože fakt situace, kdy prostě maminka čtyř dětí přijde tragicky o partnera ze dne na den, tak má samozřejmě obrovský problém jak zaplatit nájem. Má obrovský problém jak to zvládnout po takovéto tragické události. Podle mě každý známe, že se v našem okolí odehrály takovéto životní zvraty. Jsou lidé, kterým pomůže rodina, jsou lidé, kteří mají úspory A pak jsou lidi, co jsou na to sami. A je fakt pro společnost mnohem lepší, když budeme držet pospolu a budeme schopni jim i prostřednictvím těch kontaktních míst dát ucelené systematické poradenství a pomoct jim třeba případně s vyřízením té státní podpory, než je nechat, ať si to všechno oběhají a jsou odkázáni na ochotu těch či oněch. To je dneska zkušenost těchhle lidí, těchhle rodičů malých dětí, kteří se dostanou do potíží.

A já se zpátky vrátím k těm dětským domovům, protože to je nakonec ta věc, co zaplatíme všichni. V situaci, kdy se u těch rodin s dětmi nepovede předejít pádu do těch největších problémů, ty děti v dětském domově nakonec stejně jsou prostě finanční náklad pro nás. Nejenom, že to je nevýhodné, nejenom, že je to neetické a nelidské, zbytečně kvůli ztrátě bydlení dávat děti do dětských domovů, tak ještě to je hrozně drahé. V průměru to je zhruba 55 000 na měsíc na jedno dítě. Takže u rodiny se třemi dětmi, si to spočítejte, prostě je to víc než 160 000 měsíčně, které ušetříme, když uděláme systémovou podporu u každé takové rodiny, prostě se vyplatí poradit. A právě proto odborníci spočítali, že dopady bytové nouze jsou 4,1 miliardy ročně. Že to jsou náklady, co platíme jaksi centrálně, právě přes řadu služeb, řadu veřejné infrastruktury i přes zdravotnictví.

 

A nedává smysl, abychom se tyto náklady nepokusily snížit, když nám jiné země ukázaly, jak na to, když 70 projektů ověřilo, že tohle bude v Česku fungovat taky. Já prostě za prvé chci, abychom si jako země přiznali, že když nám něco selhává, a je to například ten trh v oblasti pronajímání rizikovějším skupinám lidí, a je to racionální a já to chápu, tak máme dodat tu druhou, tržní motivaci, to jsou garance, která lidem ta rizika vykompenzují. Jsou tam pojistky, aby se to nezneužívalo. Je to nastavené tak, aby to šlo efektivně řešit, když by vláda vyhodnotila, že je to třeba problém. Ale tím cílem samozřejmě je, omezit obchod s chudobou, ale reálně pomáhat lidem.

Co se týče té aktuální vládní cesty, tak ta chce jenom lakovat na růžovo, že ten zákon vykosťuje. Mě to štve a mrzí. Očividně i z těch zmínek paní ministryně a paní zpravodajky v úvodu je veliký důraz na to, tvářit se před Evropskou komisí, že ty milníky Národního plánu obnovy jsou splněné, ale je to jenom lakování, lakování narůžovo něčeho, co bude pěkně šedivé až černé. A to už říkám závěrem, protože prostě nechci být dlouhá. Chci jenom stručně zdůvodnit, že pomoc v bytové nouzi je něco, co má být férově dostupné občanům a občankám České republiky bez ohledu na to, jestli jejich obec je odpovědná nebo se na to vykašlala. Pomoc včas před tím, než přijde nejhlubší krize, je levnější. Ty náklady jsou spočítané v té obrovské důvodové zprávě a v RIA původního zákona jsou spočítané na 4,1 miliardy korun ročně. Kapacity, ekonomické kapacity, jako třeba Daniel Münich, potvrzovaly, že je to spočítané správně. Jenom zdůrazňuji, že je to samozřejmě číslo, které bylo podrobeno kritice a drobnohledu. Ty miliardové náklady každý rok jsou něco, co mě fakt jako zase štve, že není bráno jako argument. Proto na tu zprávu RIA odkazuju.

A my jako Piráti nebudeme přistupovat na věci, co nejsou pravda. Když se tady tvrdí, že všechno funguje a jenom to nechme na trhu, tak my říkáme jasně, ale když to tržní prostředí evidentně v nějakém aspektu selhává, tak normální země se toho chopí a právě třeba tu podporu bydlení jak Velká Británie, Skotsko velice systémově, nebo Dánsko aktivně řeší. A my chceme, abychom šli na západ a ne na východ. Chceme, abychom s touto vládou byli schopni v té oblasti bydlení se domluvit na racionálních řešeních, protože my chceme, aby v oblasti bydlení naše republika šla dopředu a ne se na roky zastavila nebo šla dokonce nazpět. Děkuju za pozornost.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Děkuji, paní předsedkyně. Mám zde dvě faktické poznámky, než se posuneme dál v programu. Nejprve Zdeněk Hřib, připraví se Eva Fialová.

 

Poslanec Zdeněk Hřib: Děkuji. Já jsem chtěl zareagovat ještě na pana poslance Munzara, já jsem nestihl doběhnout teďka do sálu zavčas, abych se trefil s faktickou ještě před paní předsedkyní Richterovou. Ale co se týče toho, co tady jak brzdí tu novou výstavu, tak pokud se bavíme o tom, co asi někteří lidé označují za to zelené šílenství z Evropy, že to jako by mělo tedy bránit té rychlé výstavbě, tak já bych znovu doporučil vaší pozornosti ten Deloitte Property Index. Tam jsou totiž i další záležitosti kromě toho žebříčku o té dostupnosti, respektive nedostupnosti bydlení. Je tam třeba, jak to vypadá s počtem nově zahájených stavebních projektů na 1000 obyvatel. No a tam zjistíme, že největší počet z těch vyhodnocovaných zemích bylo v Irsku - 12,84 projektů na 1000 obyvatel, což je součást EU. A víte, která jsou ta čísla jako nejnižší? Tak na opačné straně žebříčku máte třeba Albánii. Ta, pokud vím, není v Evropské unii, anebo je tam Velká Británie, která vystoupila z té Evropské unie tady právě s heslem, že prostě tady to už nechtějí trpět, to jho té Evropské unie. A víte, proč tam mají ten problém se stavebnictvím? Protože nemají lidi, protože oni to měli řízené celé tou antiimigrační rétorikou. Takže teď sklízí ty plody toho, co zaseli. A pak tady mám ještě druhou oblast, která se vztahuje k tomu, proč se třeba v některých zemích méně staví, ale na to se přihlásím ještě druhou faktickou.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Já vám děkuji za dodržení času. Poprosím Evu Fialovou s faktickou a máte dvě minuty.

 

Poslankyně Eva Fialová: Děkuji moc za slovo. Já jsem myslela, že to vydržím, že nebudu reagovat, ale nedá se. Já jenom chci upozornit tady pravou část, hlavně Piráty, že principy jsou stále zachovány. To jsou si všichni toho vědomi, nic se tam nevykosťuje, co říkala Olga Richterová. Jenom se poupravuje, komu má být poradenství poskytováno. Já chápu, že to můžete vnímat, ale aby tady nezaznělo, že rušíme všechny principy. Já jsem to tu říkala, že ty principy jsou dál zachovány. Ty nikdo neruší.

Vždycky se dávají emotivní příklady. Ano, já jich taky znám spoustu, těch emotivních příkladů, ale ty v současné chvíli jsme schopní řešit. Ty obce s nimi pracují, ty pracují se sociálními odbory, které normálně fungují a hledají, ty nejhorší případy prostě jsou schopné řešit. Já už jsem jich pomáhala řešit takhle tisíce, když jsem - nebo pardon, tisíce, několik prostě případů, desítek, kde se někdo obrátil, že je ve špatné situaci, tak jsem je obrátila na sociální odbor, našli jsme krizové bydlení a normálně se dál spolupracuje. Takže říkat, že někdo se tu úplně emotivně ocitne bez jakékoliv pomoci, to prostě jako není pravda.

A pak nejvíc, co mě, a to bylo mojí připomínkou v minulém období, přesto jsem se s ní smířila, že se tím omezuje obchod s chudobou. No, neomezujeme. My na těch garancích budeme správce těch obchodníků s chudobou platit ze státních peněz. A to je moje neustálá výtka, která, já tady tomu říkám, ano, jsem s tím smířená, že to tak bude, ale prostě my regulérně část platu za to správcovství budeme platit ze státních peněz obchodníkům s chudobou. Tak to prostě je a tak jste to připravili.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Děkuji za dodržení času. Další faktická poznámka Zdeněk Hřib.

 

Poslanec Zdeněk Hřib: Já děkuji. Tak já se ještě vyjádřím k tomu, co tady zmínila paní zpravodajka s tím principy zůstávají zachovány. No, principy zůstávají zachovány, akorát to nebude fungovat. To je asi stejné, jako kdybyste vzala auto, které má normálně čtyři kola, odšroubovala ty tři, řekla měníme pouze parametry, místo čtyř kol to má jedno kolo, principy zůstávají zachovány, akorát ono to nepojede. To je ten problém. Vy tvrdíte, že to není pravda, že se někdo ocitne bez pomoci. Akorát že vůbec. No právě o tom to je, že se někdo ocitne bez pomoci. Protože prostě ty změny, které vy tam uděláte, znamenají, že ano, původní ambice byly širší, mělo to pomáhat více lidem, ta předchozí vláda to schválila v jakési minimalizované podobě, a vy to ještě osekáváte, takže z toho už nezbyde vůbec nic. To je ten první problém.

A druhá záležitost byla, že jsem chtěl ještě se vyjádřit znovu tady k panu kolegu Munzarovi prostřednictvím pana předsedajícího. Omlouvám se, že jsem nemluvil k paní zpravodajce prostřednictvím pana předsedajícího. Takže ještě tohleto. Kromě toho, že jak jsem tady ukazoval, tak ve skutečnosti ve Velké Británii, která není součástí Evropské unie, tak tam mají nejmenší výstavbu podle toho Deloitte Property Indexu, nejmenší počet zahájených projektů, tak ještě dalším faktorem kromě té pracovní síly je také třeba míra úrokových sazeb. A opět, když se podíváte na ten Deloitte Property Index, tam to vyhodnocení je v tom, co vyšlo minulý rok. Takže úrokové sazby nejvyšší: Maďarsko, Polsko jsou země mimo eurozónu a naopak na opačném konci máme třeba Chorvatsko. To znamená představa a tvrzení, že naše koruna nás tady před něčím chrání, tak momentálně nás koruna chrání především před nízkými úrokovými sazbami na hypotéky, které by mohly být o procento klidně nižší, kdybychom měli euro.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Čas! Děkuji. Tak faktickou nevidím ani elektronicky ani z místa, v tom případě přistoupíme k stanoviskům klubů. Poprosím Veroniku Kovářovou, připraví se, abyste věděli, Eliška Olšáková, poté Tomáš Doležal a nakonec Marian Jurečka. A teprve pak budou následovat poslanci, které vidíte na obrazovce. Takže paní poslankyně, máte slovo.

 

 

Poslankyně Veronika Kovářová: Děkuji. Dokud řešíme takto hlubokou krizi bydlení, je odpovědností státu zajistit obcím dostatečnou podporu a pomoc řešení bytové nouze. To znamená včetně financování kontaktních míst v dostatečné výši, které můžeme po zmírnění této bytové krize klidně opustit. Stát přispěl ke vzniku a prohloubení krize jednak dlouhodobou nečinností a jednak umožnil rozprodej obecních majetků, a to v některých obcích bylo třeba i sto procent bytového fondu. Rozhodně to bylo nad únosnou mez. Proto i dnes stát musí v prvé řadě toto řešit. Řešit to musíme pomocí daňových nástrojů, motivací obcí, stavebním zákonem a také tímto zákonem o podpoře bydlení.

Tento zákon mohl mít vysoce preventivní charakter. To byl ten první a zásadní krok k řešení krize. Výstavba bytů trvá roky, opravy nevyhovujícího bytového fondu měsíce. Tento zákon mohl pomoci hned. Měl totiž pomáhat nejen těm, kteří v bytové nouzi jsou, ale i těm, kteří hrozí, že do ní spadnou. Pokud by se tento zákon měl měnit, tak naopak zpět k té původní verzi před proškrtáním v předchozím volebním období.

Stanovisko našeho pirátského klubu je tedy jasné. Návrh změny zákona navrhujeme zamítnout či vrátit k přepracování. V současné verzi vidíme dva hlavní problémy. Jednak v místní příslušnosti kontaktních míst bydlení. Vzhledem k tomu, že kontaktní místa v bydlení nejsou v každém oerpéčku díky zásahu v předchozím volebním období, tak není zajištěn rovný přístup k všem občanům naší země, a pro tu část obyvatel budou díky nové místní příslušnosti kontaktní místa ještě dále nedostupnější z pohledu vzdálenosti. Typicky dospělé děti z dětských domovů nebo maminky s velmi malými dětmi to budou mít složité. To se nám zdá jako diskriminační fakt.

Druhým omezením, které nám přijde snad ještě zásadnější, je příjmový limit, což je 1,6 násobek životního minima. Typický příklad, maminka s dvěma dětmi, čtyři roky a deset let. Její příjmový limit je 17 000 měsíčně, minimální mzda 22 400. Diskvalifikujeme tedy pracující. A pokud se to bude posuzovat jako rozpočet rodiny a bude se tam započítávat i výživné, pak tedy stačí, aby pracovala na poloviční úvazek za minimální plat 11 200 a už by se nevešla do tohoto příjmového limitu. To jsou ty dva zásadní důvody, proč to navrhujeme zamítnout nebo vrátit k přepracování. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Já vám děkuji, paní poslankyně. Poprosím Elišku Olšákovou. Než přijde, jedna omluva. Omlouvá se ministr Petr Macinka od 11.45 z pracovních důvodů. Máte slovo, paní poslankyně.

 

Poslankyně Eliška Olšáková: Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážená paní ministryně, vážení členové vlády, kolegyně, kolegové, já jsem moc ráda a upřímně děkuju, prostřednictvím pana předsedajícího, zpravodajce Evě Fialové, která vlastně shrnula, o čem zákon je, protože mnoho z nás, nebo mnoho z vás, někteří jste v Poslanecké sněmovně noví, a opravdu se často zamíchává dostupné bydlení a tady tento zákon o podpoře bydlení.

Já si dovolím - a budu tedy taky trochu delší - mimo stanoviska klubu se vrátit ještě trochu zpátky, jak se ten zákon vlastně s novou vládou komunikoval. Přestože vláda se ve volební kampani opakovaně oháněla zájmy občanů a ochranou lidí v bytové nouzi, tak skutečný postup v této oblasti podpory bydlení je pravým opakem těchto slibů. Namísto podpory rodin s dětmi, samoživitelek, seniorů a dalších s problémy v bydlení má být zrušeno poradenství, a to jako forma prevence.

Namísto pokračování úspěšných úvěrově dotačních programů na podporu výstavby dostupného bydlení nájemního má dojít k jeho osekání. A taky jsme se bavili předtím a slýchali jsme, že se budou zlevňovat hypotéky, jejich odklad a tak dál, a vlastně z toho se taky nic nerealizuje.

Hned na začátku svého působení paní ministryně pro místní rozvoj na tomto ministerstvu říkala do médií, že dojde k zásadnímu přepracování zákona o podpoře bydlení, odložení účinnosti, popřípadě taky ke zrušení. Zejména dopis, který ministerstvo odeslalo v závěru roku obcím a krajům, velmi znejistil území, protože v dopise bylo sděleno, že na tuto agendu není nutno přijímat pracovníky, a vytvářel se ve veřejném prostoru a v terénu takový jako chaos a nejistota. A bylo to vlastně několik dní předtím, než vlastně ten zákon nabyl účinnosti, to je před 1. lednem 2026.

Zrušením nebo odložením zákona by vláda přímo ohrozila více než 9 miliard korun z fondu Evropské unie, které se podařilo předchozí vládě získat na výstavbu dostupného bydlení z evropských prostředků. A to ostatně vlastně potvrzuje i důvodová zpráva novely, a to v obecné části písm. e), kdy vlastně se zhodnocuje slučitelnost navrhované právní úpravy s předpisy Evropské unie. Tady je uvedeno, že navržená úprava se netýká práva Evropské unie, to je v pořádku, ale navržená úprava se dotýká závazků České republiky souvisejících s plněním Národního plánu obnovy a souvisejícími milníky. Zákon o podpoře bydlení je spojený s Národním plánem obnovy a je součástí již podané žádosti o platbu ve výši 17 miliard korun, kdy z toho 9,5 miliardy korun je spojeno právě s milníkem v oblasti podpory bydlení.

Navrhovanou úpravu je proto potřeba projednat s Evropskou komisí. A dovolím si také zde přečíst prováděcí rozhodnutí Rady. To totiž obsahuje popis milníku číslo 263, který má být realizovaný prostřednictvím zákona o podpoře bydlení, a přečtu to následující znění. V platnost vstoupí zákon, který zavede mechanismy, jež žadatelům pomohou najít bydlení a přinesou pobídky k využívání neobsazených bytů tím, že pomohou nájemcům plnit jejich povinnosti vůči pronajímatelům, a na základě vhodného odůvodnění může být uplatněno přechodné období. Toto přechodné období může začít zveřejněním aktu v úředním věstníku a musí být spojeno s technickými nebo technologickými omezeními. A právě až obava ze sankcí zajistila, že po prosincovém strašení rušením nebo zásadním přepracováním předkládaná verze novely zatím nebourá nic ze tří zásadních pilířů zákona, a za to jsme velmi rádi.

A také důvodová zpráva si dává na toto velký pozor, a proto její autoři akcentují to, že - cituji: "Návrh nemění věcný záměr právní úpravy." Ale dále důvodová zpráva uvádí, že "návrh zákona neruší budoucí využití pobídek k využívání neobsazených bytů, ale pouze racionalizuje poradenství zajišťované státem tak, aby sloužilo skutečně potřebným osobám. Navržená novela má" - totiž ne, pardon nemá "dopady do změn provedených zákonem č. 175/2005 (Sb.), kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o podpoře bydlení, které cílí na odbourání překážek k využívání neobsazených bytů tím, že pomohou nájemcům plnit jejich povinnosti vůči pronajímatelům." Konec citace z důvodové správy.

Já bych se tady chtěla zeptat, jak to má být dodrženo, když v rozpočtu na implementaci zákona nejsou peníze, a to nejen v kapitole pro místní rozvoj - i když tady, abych byla správná, paní ministryně nahrála pozměňovací návrh, který je ve výši 50 milionů korun, ten byl přijat a myslím, že pro něho hlasovala i celá opozice - ale v kapitole Ministerstva práce a sociálních věcí, kde bylo v původní verzi 120 milionů korun, jsem tuto částku nenašla a ani pozměňovací návrhy, které ty peníze vracely do rozpočtu, MPSV podpořeny nebyly.

Když půjdu zpět k té novele, co mně nejvíc vadí, je to, že vládní novela vypouští v § 12 klíčovou větu, že podle ní mají kontaktní místa pro bydlení poskytovat poradenství komukoliv, kdo o něj projeví zájem. Dále pak bylo uvedeno, jaké poradenství se poskytuje, protože oblastí poradenství je celá řada, takže se specifikovalo jaké poradenství. Tento krok, zdánlivě smazání jedné věty, zásadně mění smysl celého systému. Namísto preventivní pomoci lidem s problémy v bydlení se pomoc omezuje pouze na lidi, kteří už bydlení ztratili anebo o něj přijdou, a to v dohledné době tří měsíců. Prevence, která měla zabránit propadu lidí do bytové nouze dřív, než se dostanou na dno, je tím prakticky zrušena.

Za poslanecký klub Starostové bych zde ráda uvedla, že škrty v oblasti poradenství nejsou správné a že s nimi nesouhlasíme, protože takto změněný paragraf znamená, že poradenství bude selektivně poskytnuto jen tomu, kdo se nachází opravdu v bytové nouzi anebo se do ní v blízké době dostane.

Takže stát odmítne pomoci celé řadě lidí kteří se nacházejí v reálném ohrožení a kteří ale ještě v uvozovkách nejsou dost chudí. To znamená, že to budou, jak už tady bylo zmiňováno, třeba senioři, kteří nezvládají úhradu a obsluhu svého velkého domu. Budou to samoživitelky, které se ocitnou díky nějakému rozvodu nebo náhlému odchodu od partnera... A budou vlastnit vlastně ještě polovinu bytu nebo nemovitosti. Takže tito lidé se vlastně k poradenství nedostanou. Ale taky to budou lidé, kteří budou bydlet v předražených bytech anebo taky v bytech obchodníků s chudobou, protože vlastně bydlí. I těmto lidem stát zavírá dveře v okamžiku, kdy by včasná rada mohla zabránit mnohem vážnějším problémům.

Ještě k vyjádření paní ministryně místního rozvoje bych chtěla říct, že v původně se ve veřejném prostoru objevovaly informace o tom, že tato novela rozšiřuje pomoc pro samoživitelky a seniory. Toto tvrzení určitě není správné, protože tyto kategorie, tady tyto samoživitelky a senioři, ti všichni byli uvedeni v příloze číslo 4 s ostatními celkem 15 cílovými skupinami. Předkládaná novela jim tedy nepřináší žádnou novou podporu a je tomu přesně naopak, protože řadě z nich bere možnost včasného poradenství, pokud ještě bydlení mají. Zákazem poradenství pro kohokoliv s problémem v bydlení bude řada lidí ponechána prakticky bez preventivní pomoci a budeme vlastně tady čekat, až se propadnou tím systémem úplně na dno.

A v reakci na zpravodajku, svoji kolegyni Evu Fialovou, prostřednictvím pana předsedajícího, vy jste tady mluvila o zkrácení lhůty na projednávání na 30 dnů. Já bych rozhodně byla pro to, abychom projednávali po dobu 60 dnů, abychom to dali do více výborů, abychom se tím zabývali jako i v minulém období ve více výborech, aby se to mohlo diskutovat například v sociálním výboru, což já budu určitě navrhovat. A to zkrácení je taky proto, aby ta účinnost byla od 1. 7., protože bychom vlastně neměli, jak bylo řečeno, poskytovat bezbřehé poradenství.

Já bych jenom chtěla v té souvislosti říct, že my od 1. ledna 2026 už na některých kontaktních místech toto poradenství vlastně poskytujeme. Sice jen v místech s vysokou zátěží, ale už dnes vlastně máme kanceláře, kde ty pracovníky máme, kteří buď byli přijati, anebo vlastně částečnými úvazky ta agenda na ně byla teda přenesena. A v podstatě my dneska říkáme, že v budoucnu by tito pracovníci to poradenství měli selektivně odmítat. Takže jako vzkazy do území, že nemáme nabírat pracovníky a že se vlastně na poradenství může obrátit jenom ten, kdo nebydlí, si myslím, že tyto vzkazy určitě nejsou správné. A když bych se prostě dostala do reality, tak jak bude reálně fungovat pohovor pracovníka na tom oerpéčku s člověkem, který se přijde poradit a který vlastně vůbec sebral tu odvahu, aby někomu šel říct o těch svých problémech? Tak ten pracovník si ho vyslechne a řekne, no tak budete teda jako bez bydlení do tří měsíců, a on řekne, no ne, asi do pěti, tak pracovník řekne, tak se vraťte a za dva měsíce přijďte, protože my teď vlastně poskytujeme poradenství jenom tady po těch třech měsících. Takže mě to teda opravdu logiku nedává.

A co se týká těch výdajů na to, kolik nás stojí lidé v bytové nouzi, tak podle odhadů free (Factum Research?), které jsou opravdu střízlivé, je to 4,1 miliardy korun ročně, takže to nejsou peníze... To jsou peníze daňových poplatníků.

Já bych chtěla reagovat, prostřednictvím pana předsedajícího, na mého předchozího řečníka pana kolegu Munzara, že vlastně tyto peníze, které půjdou na ty drahé kanceláře a na celý ten systém, že jsou z kapes daňových poplatníků. Ale ty 4,1 miliardy, které se dneska vynakládají, jsou taky peníze z peněz daňových pokladníků, poplatníků, pardon.

Takže to bychom si tady měli taky říct a měli bychom si říct, že my jsme vlastně... Ten systém, který se nastavoval do toho zákona o podpoře bydlení, vycházel z pilotních projektů realizovaných v 71 městech České republiky, kde se vlastně ukázalo, jak důležitá je ta prevence. A místo, kam se má člověk obrátit, by mělo být to, kam se vlastně nebojí přijít, kde vlastně to místo zná a kde si je jist tím, že může o těch svých problémech mluvit a může se doptat, co vlastně mu ten stát nabízí, nebo poptat se na pomoc. Protože často ta pomoc, která nepřijde včas, je velmi... ty následky jsou velmi složité, protože zde platí to pravidlo, které říká, že přijít na preventivní prohlídku je vlastně levnější než platit léčbu rozvinutého problému.

Tak, a ještě bych se zmínila vlastně k tomu, co má platit od července. Od července letošního roku by měla být navázána ta přímá pomoc v podobě asistence, garancí v bydlení, obecního podporovaného bydlení. Já si dost dobře nedovedu představit, jak tato pomoc bude fungovat, jak bude implementována, protože já, když jsem podávala pozměňovací návrh na financování tady těch garancí, tak úplně při střízlivých odhadech a tím, že to bude platit jenom půl roku, jsem se dostala na částku 94 milionů korun. My jsme tady schválili pozměňovací návrh na garance 50 milionů korun. Takže já jsem ráda, že tam jsou aspoň nějaké peníze. Věřím, že na ten rozjezd to stačit bude. A v případě, že by nestačilo, tak určitě ministerstvo bude hledat prostředky, jak tuto kapitolu sanovat.

Tento postup, který je, že v rozpočtu nejsou peníze, je pro mě velmi závažný, protože vlastně implementace nebude možná. Peníze nejsou ani na obcích ORP, které by měly agendu vykonávat, nejsou na krajích a nejsou, jak už jsem říkala, na Ministerstvu práce a sociálních věcí na asistenci v bydlení. Takže já se vlastně chci tady taky zeptat, a možná se budu ptát ještě jednou do konce svého projevu, co má být vlastně výsledkem předkládané novely, která omezuje poradenství a jinak se tváří nekonfliktně. Za mě vlastně ta novela by nemusela být vůbec předkládána. Poradenství funguje, už dneska lidem poradíme, popřípadě je vlastně odkážeme na na instituci, která je jiná, pokud oni se nehodí do tohoto programu podpory v bydlení. Ale nerozumím tomu, proč tato novela přichází v tuto dobu, proč se na ni tak spěchá a proč se vlastně bude zkracovat i doba na projednání.

Já bych zde chtěla taky upozornit na to, že se mluví o tom, že by celá agenda podpory v bydlení měla přejít na úřady práce, že by to měla být agenda, která nebude spadat pod úřady. Já bych zde chtěla upozornit, že v nějakých průzkumech, když se doptávali lidi, kam by si šli pro podporu v bydlení, tak jednoznačně úřad, který je dostupný tomu člověku, z toho vyšel jako nejrelevantnější a nejvíce jako přívětivý pro člověka, který něco potřebuje.

Chtěla bych taky upozornit na to, kdy jsem byla několikrát svědkem rozhovoru pana ministra Juchelky, který říká, že z úřadů práce už nepůjde pryč ani jeden pracovník a že už nebude přidávána agenda již tak přetíženým pracovníkům úřadů práce. Takže tady před tímto bych taky chtěla varovat, aby se agenda, která dneska by měla fungovat na těch úřadech s rozšířenou působností, přesunovala.

Já bych se taky tady ráda vrátila ještě k tomu, že to systémové řešení se dlouhodobě požadovalo. My jsme 20 let vlastně systémově lidi v bytové nouzi neřešili. A tady tato absence systémového řešení v České republice byla dlouhodobě, nebo na ni bylo dlouhodobě upozorňováno i Ústavním soudem, Evropským soudem pro lidská práva, Evropským výborem pro sociální práva. Opravdu tato vláda chce jít proti lidem, když naprostá většina veřejnosti, což bylo 86 procent podle výzkumu agentury Factum Research pro Ministerstvo práce a sociálních věcí z roku 2024, vlastně tato většina podporovala vznik zákona, který by se zaměřoval na oblast sociálního bydlení?

A já se tady ještě vrátím k citaci ze závěrečné zprávy z RIA, která hodnotila dopady té regulace a vlastně říká, že nejvýznamnějším nástrojem ochrany sociálních práv na evropské úrovni je dokument Rady Evropy, Evropská sociální charta, publikovaná ve Sbírce mezinárodních smluv pod číslem 14 z roku 2000. A tato charta ratifikovaná Českou republikou upravuje právo rodiny na sociální, právní a hospodářskou ochranu následovně: ...cílem zajistit nezbytné podmínky pro plný rozvoj rodiny, která je základní ekonomickou... základní jednotkou společnosti, se smluvní strany zavazují podporovat ekonomickou, právní a sociální ochranu rodinného života takovými prostředky, jako jsou rodinné dávky, daňová opatření, poskytování bydlení pro rodiny, dávek novomanželům a jinými vhodnými prostředky. Právo na bydlení je právem, které požívá ochranu ze strany státu. Avšak toto právo na bydlení není právem absolutním.

Ve všech výše uvedených dokumentech je spojováno s určitými zranitelnými sociálními skupinami, rodinami s dětmi, seniory. Povinnosti podpory poskytování přiměřeného bydlení obsahují i povinnost poskytnout ochranu před nezákonným vystěhováním. Úkolem jednotlivých států je vytvořit podmínky, které umožní maximální možnou realizaci práva na bydlení. Navrhovaná právní úprava umožňuje uplatňovat práva osob z cílové skupiny na podporu státu vedoucí k předcházení a řešení bytové nouze." Konec citace.

Dál tady mám ještě citaci z Ústavního soudu z roku 2023, kterou určitě znáte, kde bylo řečeno, že poskytování bydlení za jasně stanovených podmínek je jedním ze základních nástrojů řešení sociálních a ekonomických problémů míst na místní i regionální úrovni. Dlouhodobá nejistota obyvatel týkající se jejich bydlení může podle Ústavního soudu ohrozit důvěru občanů v demokratický právní stát. Také, že nelze ponechat zranitelné osoby jen v péči charity, dobrovolníků či neziskových organizací. Takový přístup směřuje proti našim mezinárodním závazkům plynoucím z čl. 11 paktu.

Takže pro mě toto jsou jasné důkazy toho, proč se zákon přijímal. Zákon se podařilo přijmout po velmi náročné debatě a vlastně jsme ho schvalovali na konci našeho volebního období. Měl tedy začít fungovat - jakože funguje, co se týká poradenství a těch oerpéček - a praktický náběh faktického poradenství - to je ta asistence bydlení nebo garance - by měl fungovat od 1. července.

Ještě bych tady chtěla odcitovat část zprávy, která vznikla v rámci projektu, z těch, jak už jsem říkala, zmiňovaných 71 míst, kde se aplikovaly tady ty systémy bydlení pro lidi v bytové nouzi. Tady to sčítání lidí bez bydlení v azylových domech, ubytovnách a věznicích skončilo v loňském roce. Nebylo standardně publikováno, je dohledatelné právě jenom jako součást toho výstupu.

Já bych zde odcitovala jenom pár čísel, které se podařilo posbírat. V České republice se v rámci všech sčítaných kategorií bytové nouze nachází 160 000 osob v 70 tisících domácnostech. Z toho rodin s dětmi je 29 000, což je vlastně 42 procent z těchto domácností. To je velmi alarmující a závažná informace, protože v těchto domácnostech žije 61 000 dětí a mladistvých do 18 let, což představuje vlastně 38 procent všech osob v bytové nouzi. To je za mě velmi alarmující fakt. Ve srovnání s rokem 2023 tato čísla mírně narostla.

Nepřekvapujícím faktem je také to, že největší podíly osob v bytové nouzi jsou v sociálně slabých regionech, v Moravskoslezském, Karlovarském a Ústeckém kraji. Mám tady i čísla, která se přesně ke krajům vztahují. Nebudu s tím zdržovat, abych nechala prostor i dalším řečníkům, ale mám to tady připravené. Můžu to komukoliv poskytnout.

Součástí dotazníkového šetření mezi lidmi na ulici bylo také to, že oni vlastně potvrdili, že 30 procent lidí ve věznicích se nemá kam po propuštění vrátit, že skončí na ulici. Mají zkušenosti s pobytem jak ve vězení, tak v nemocnicích. Jsou na lůžkových odděleních často hospitalizováni, protože to jsou lidi vlastně z ulice, kteří mají opakovaně tady tuto zkušenost. Tomu všemu by měl předejít zákon, který byl přijat a který se jmenuje Zákon o podpoře bydlení, který tady projednáváme.

Já bych chtěla tady k tomuto zákonu, jak jsme ho přijali v minulém období, říct jednu zásadní věc, a myslím si, že jsme to neudělali dobře. Měli bychom se vrátit k původnímu návrhu, že toto kontaktní místo pro bydlení by mělo být na všech oerpéčkách, to znamená na všech 205 úřadech. Je to z jednoho prostého důvodu. My jsme v podstatě z těch lidí, kteří potřebují poradenství, ale i z těch, kteří by nabídli svůj byt, udělali vlastně lidi dvojí kategorie.

Vy, kdo máte problém a máte štěstí, že vlastně na ORP vzniklo kontaktní místo pro bydlení, tak se tam půjdete doptat, máte možnost být zařazen do systému, jdete na úřad, který znáte, protože si tam jdete třeba pro občanku nebo vyřídit různé věci. Ale pokud ten úřad ORP není ve vaší spádovosti, tak musíte jet desítky kilometrů, jdete na úřad, který neznáte. Když dojdete na městské (úřady) nebo magistráty větších měst, tak to je v několika budovách, takže vy vůbec nevíte, kde se máte obrátit o tu podporu. Pokud máte dům nebo byt, který byste do toho systému vložili... Já pocházím z Valašských Klobouk, měla bych byt nebo dům, který bych do systému vložila, ale nepojedu do Zlína, kde to místo vzniklo, protože pro mě je to celý den cesty, jsou s tím spojené náklady, a jak už jsem říkala, orientace v tom systému.

Další věc, která je tak na bedrech těch oerpéček, které ve svých úřadech toto kontaktní místo mají, tak s tím mají podstatně vyšší náklady, než kdyby si to ty úřady, na které to původně mělo patřit, dělaly samy. To znamená, Magistrát města Zlína přijme osm pracovníků, potřebuje auta, která budou po celém území objíždět. Budou samozřejmě s tím spojené daleko větší náklady, než kdyby si to na půl úvazku dělalo ORP, například Valašské Klobouky.

Vím, že mně bude oponovat určitě zpravodajka. Prostřednictvím pana předsedajícího bych chtěla říct, že jsem si vědoma toho, že ORP se k tomu mohly přihlásit, ale samozřejmě s tím, že nedostaly k této agendě žádné finanční prostředky. Do posledního okamžiku se zvažovalo jak to tedy bude, jestli to bude povinné, nebude, tak samozřejmě dobrovolně se k tomu přihlásilo minimum - nevím, jestli vůbec někdo - kteří si to na svá bedra za své peníze pro tu lokalitu vykonávají.

Samozřejmě že budou oerpéčka, kde o to bude malý zájem, protože tam samozřejmě - my víme, že to směřovalo spíš do míst, kde je větší koncentrace lidí bez domova nebo kde je větší koncentrace - jak už jsem podle té studie říkala, jsou to jiné kraje například než Zlínský - ale prostě to, že by ta služba byla pro každého na každém ORP, je za mě správně. Já si myslím, že budu určitě podávat tento pozměňovací návrh a budu žádat všechny kolegy z koalice, z opozice, o podporu, protože si myslím, že ty propočty by nám ukázaly, že se to určitě finančně nenavýší.

Takže bych se vrátila k tomu, co tady mám ještě připraveno. Za mě dlouhodobé dopady nelze odhadovat. Ještě si dovolím odcitovat a pokládám si otázku z důvodové zprávy. Co si máme odnést z následujících vět, které jsem moc nepochopila? Možná mě budou vysvětleny. Důvodová zpráva říká: "Dlouhodobé dopady nelze odhadovat a budou se odvíjet od dohodnutého věcného řešení, jehož schválení lze očekávat v průběhu první poloviny roku 2026. Nicméně, pokud bude naplněn cíl, tedy nalezení shody na principech podpory a zabránění častým změnám, lze předpokládat minimálně zamezení zbytných výdajů spojených se změnami právní úpravy, a to jak na straně státu - náklady na zřizování úřadů, úpravy informačních systémů - tak i ostatních zapojených subjektů - náklady na dodržování a úpravy projektů, seznamování se s novou úpravou."

Při vší úctě se domnívám, že to psal snad někdo, kdo neví, co v zákoně je a co je vlastně obsahem předkládané novely. Já tedy nevím, jaké náklady na úpravy projektů se tady - čeho by se to vlastně mělo týkat. Ten zákon byl schválen, na ORP se pracuje tam, kde se pracovat mělo, pracovníci na úřadech byli proškoleni, proběhla celá řada webinářů, seminářů, pracovníci Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva pro místní rozvoj připravili metodiky, podle kterých by se mělo pracovat. Takže vlastně nevím, co se očekává od té novely, když si přečtu tady tento odstavec. Takže vlastně samotná důvodová zpráva k této novele trošku navádí k tomu, že si říkáme, co má být smyslem a jaké pozměňovací návrhy přijdou v rámci tohoto druhého čtení právě od koalice nebo od ministerstva.

Další, k čemu bych se chtěla vyjádřit - to taky patří k bydlení - jsou nejistoty, které jsou způsobeny kritizováním nejúspěšnějšího projektu úvěrově dotačních titulů, kdy se Ministerstvo pro místní rozvoj, které je připravilo.... Teď se vlastně říká, že dostupné nájemní bydlení se jen "cukruje" po České republice a bylo by dobré je omezit jen na některé regiony. Tak bych se tady taky chtěla zeptat, jestli vlastně ten stát a vláda z Prahy ví, jak jsou na tom lidé v ostatních regionech s bydlením, jaké požadavky mají obce a taky regiony na to, aby bylo dostatek bytů, nájemních. Teďka mluvím o nájemním bydlení, ne o podpoře bydlení. To jsou ty dvě různé věci.

A myslím si, že je přece logické, že pokud obec si schválí nějaký projekt, vypracování projektu, dneska v řádech i za miliony korun, pokud se jedná o bytový dům, a pokud se rozhodne nebo rozhodla v předchozí pobídce MMR vzít si i úvěr na několik let, desítek let, tak nerozumím tomu, proč by měl někdo přehodnocovat, jestli to zastupitelstvo bytovou politiku řeší správně, nebo neřeší, když se pro ni rozhodli. K tomu taky nějaký výzkum agentury Ipsos, vlastně každý čtvrtý Čech (se) stěhuje, stěhování, a je to právě spojeno s tím dostupným bydlením. A to se netýká samozřejmě jen Prahy, týká se to i větších okresních měst, což je samozřejmě alarmující - a hlavně odpovídali takto mladí lidé do 35 let.

Takže nemyslím si, že dostupné bydlení a více bytů nám vyřeší poslanecká novela, která je tady, novela stavebního zákona, která v podstatě dokonce tam uvádí ve veřejném zájmu výstavbu 10 000 metrů čtverečních na bydlení, což vlastně nebude řešit nedostatek bydlení v menších okresních městech, nebude řešit bydlení v regionech, kde je to bydlení potřeba. Já zopakuji, co už tady bylo několikrát řečeno, abychom si to taky všichni uvědomili.

Zákon o podpoře bydlení nestaví nové byty, to my víme od začátku, ale je jedním z dílků skládačky, která řeší nedostupnost bydlení pro sociálně potřebné - a bude fungovat jen v kombinaci s využitím stávajících bytů obcí, soukromníků, ale také s novou výstavbou. Důvodová zpráva předkládané novely o podpoře bydlení mluví o potřebě stability a jistoty, ale to je právě to, co vláda úplně nevysílá, ať už myslím komunikací s kraji, s obcemi a s tím, jaká opatření jsou v rámci bydlení předkládána, ať už to jsou nedostatečné finanční prostředky na Státní fond podpory investic, na implementaci zákona o podpoře bydlení. A myslím si, že žít v domnění, že tady novela stavebního zákona nás všechny spasí, tak to určitě není správné. Se stavebním zákonem tady určitě, nebojte se, zdržovat nebudu, na to budou určitě další schůze, kde se bude možno tady k této novele vyjadřovat.

Takže zpátky k (?) bydlení. Já bych se chtěla zeptat, jaké vlastně budou další kroky v souvislosti s bydlením, které byly na MMR připravovány, a to je bydlení pro život, a jak pokračují práce na vzniku nových bytových společností s omezeným ziskem, zda bude fungovat pracovní skupina pro bydlení a tak dál. A to jsou otázky, které třeba využiju v interpelaci, abych tady nerozmělňovala debatu k novele zákona, která tady je dneska v prvním čtení předkládána.

Já bych tedy za poslanecký klub Starostové ve svém závěru požádala paní ministryni Zuzanu Mrázovou o vyjádření k zárukám, že zákon ve druhém čtení nezmění ty tři pilíře, na kterých je celý zákon postaven, že nedojde k dalšímu omezení míst, kde se poskytuje podpora, a kde jsou kontaktní místa pro bydlení a že budou zaručeny finanční prostředky na to, aby i ta opatření, která mají platit od 1. 7., měla být z čeho financována.

Na závěr, už úplně na poslední závěr, bych chtěla říct, že nesouhlasíme se změnou § 12, nesouhlasíme s tím, aby se omezovalo poradenství, tedy omezení prevence, která je nejlevnějším a zároveň nejdůležitějším prvkem snižujícím riziko ztráty bydlení. A taky nesouhlasíme s odmítáním pomoci těm, kteří se ještě nepropadnou na úplné dno a o bydlení ještě nepřišli, protože jak se říká, dobrá rada nad zlato a zvlášť, když přijde včas. My tuto předloženou novelu nepodporujeme a na závěr bych chtěla za poslanecký klub dát návrh na jeho zamítnutí. Děkuji vám za pozornost.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Děkuji za přenesení stanoviska klubu hnutí STAN. V této chvíli pozvu k mikrofonu Tomáše Doležala k přednesení stanoviska poslaneckého klubu SPD, připraví se Marian Jurečka se stanoviskem klubu KDU.

Ještě, než nezačnete, pane poslanče, dvě omluvy: Marie Kršková od 12.30 - pracovní důvody, Jiří Pospíšil od 11.30 - osobní důvody.

Máte slovo.

 

Poslanec Tomáš Doležal: Děkuji za slovo, pane předsedající. Dámy a pánové, kolegyně, kolegové, dovolte mi krátce představit stanovisko poslaneckého klubu hnutí SPD k předkládané vládní novele zákona o podpoře bydlení. Rovnou na úvod říkám, že tuto novelu podporujeme, má naši podporu na rozdíl od toho původního, dosavadního znění zákona, pro které jsme nehlasovali právě z důvodu jeho přílišné neadresnosti, obecnosti, tím, že vytvářel jakýsi sociální subsystém sociální podpory a přílišným způsobem zatěžoval obce finančně, administrativně i jinak. Proto vítáme hlavní předložené principy novely od paní ministryně, to znamená: přesné zacílení poradenství v oblasti bydlení na občany obce, ať už trvale žijící a nebo ty, kteří tam delší dobu pracují, žijí a studují, čili je tam jasná místní vazba a místní znalost, a to zaměření na zranitelné skupiny občanů v bytové nouzi hrozící ztrátou bydlení nebo ty, kteří o bydlení přišli. V tom vidíme velký smysl, pomoc lidem v bytové nouzi, zvláště zranitelným skupinám osob - rodiče, samoživitelé s dětmi, lidé v exekucích, senioři, zdravotně postižení, ale i lidé třeba po výkonu trestu a nebo po propuštění, po odchodu z dětského domova, kteří nemají kompetence sehnat si byt a nenaletět různým takzvaným šmejdům nebo spekulantům s realitami - to považujeme za věc ve veřejném zájmu. Naopak za věc, která ve veřejném zájmu není, nepovažujeme bezbřeze otevřené poradenství komukoliv, jak řekl jeden z mých předřečníků, kdo půjde kolem, protože to samozřejmě zdržuje obce od cílené sociální práce.

Takže když to na závěr shrnu a zkrátím, vítáme předložené principy zpřesnění podmínek poskytování bytového poradenství v kontaktních místech, ulehčení obcím a zaměření na zranitelné skupiny osob. Proto náš klub tuto novelu svým hlasováním podpoří. Děkuji moc.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Děkuji, pane poslanče. Poprosím Mariana Jurečku se stanoviskem klubu KDU a poté už se připraví Adriana Chochelová a Marian Jurečka znova - to asi... pak vás, pane poslanče, kdyžtak odmažu, když budete chtít. Máte slovo.

 

Poslanec Marian Jurečka: Děkuji moc. Vážený pane předsedající, kolegyně, kolegové, já jenom poprosím, klidně mě tam smázněte potom z další části rozpravy, protože mezitím se dohodl s klubem, že přednesu stanovisko za náš klub.

Já chci říct na úvod, že ta tématika, když tady zaznívala, i ta debata ve faktické asi necelou hodinku zpátky ukazuje, že my tady vlastně nestojíme v bodu nula (?) na začátku. Ale já se přece jenom malinko vrátím zhruba 30 let zpátky, protože kdybychom neměli za sebou období poměrně divokých devadesátých let, kdy se celá řada především měst, ale i obcí z mého pohledu ne úplně systematicky, ne úplně uváženě a ne úplně se zodpovědným pohledem do budoucna zbavovala velmi rychle bytového fondu. Tak to byl moment, kdy jsme si zadělali na celou řadu problémů, které teď klopotně, skoro 20 let se pokoušíme vyřešit více či méně nedokonale.

Tam tenkrát vznikly problémy, kdy najednou obce, města ztratily nějakou část bytového fondu, které by si měly vždy držet proto, aby mohly dělat cílenou, adresnou, efektivní sociální politiku. Zároveň si u toho vyrobily i problémy s vyloučenými lokalitami, kdy velkou část konkrétních bytových domů, celků, části sídlišť prodaly jednomu vlastníkovi, který prostě s tím nakládal, jakým způsobem nakládal, a dokonce dnes máme případy, kdy stát společně s kraji vytváří po 30 letech programy, kdy se snaží společně takto kdysi prodaný bytový fond koupit, revitalizovat, udělat nějakou zásadní strukturální změnu a ten problém řešit. Takže velká část toho problému opravdu tkví v období devadesátých let, (v) neuvážených rozhodnutích celé řady vedení měst a obcí v České republice.

Na druhou stranu, když se na to podíváme, tak ani příběh zákona o podpoře bydlení není příběhem, který by byl pouze obdobím vlády Petra Fialy. Já si pamatuji ještě i vládu Bohuslava Sobotky, kdy v období roku 2014, 2015 se připravila nová strategie dostupného bydlení na roky 2015 až 2025, kdy tenkrát v koaliční vládě, kde jsme byli společně my, lidovci, hnutí ANO, sociální demokraté, vznikl i zákon o sociálním bydlení. Ten zákon doputoval tady do Poslanecké sněmovny, ale už se na něj potom těsně před volbami v roce 2017 nedostalo. To znamená, už tady byly konkrétní záměry a nějaké odhodlání s odbornou veřejností, ale i mezi politickými kluby s tou situací chtít něco dělat, najít nějaké řešení, jakým způsobem lidem v různých obtížných životních situacích pomoci.

Pak se čas posunoval a došli jsme do období roku 2021, kdy vlastně těsně před prázdninami, když si na to vzpomeneme, byla to vláda Andreje Babiše, která finalizovala Národní plán obnovy, jeho konkrétní cíle, jeho konkrétní milníky, co se má stát, jaké reformy potřebujeme udělat, a v průběhu prázdnin ten návrh byl i schvalován Evropskou komisí.

To znamená, druhá polovina roku 2021 už bylo jasně vytyčeno, že tento zákon tady bez ohledu na to, jak dopadnou volby v roce 2021, že tento zákon a ten systém musí vzniknout, bude realizován, stal se z toho milník podmíněný i finančními příjmy pro Českou republiku. Do toho jsme vstupovali my potom v roce 2021 a dál jako vláda Petra Fialy. My jsme řekli ano, musíme ho naplnit, chceme, aby ten systém vznikl, systém, pokud má fungovat, má mít nějaké legislativní parametry, a proto vlastně byla tady zhruba tříletá doba vzniku tohoto zákona, který v loňském roce byl zfinalizován a přináší ten systém, který začal fungovat od 1. ledna a naplno se rozjede od 1. 7. tohoto roku. Tolik jenom uvádím jako krátkou rychlou genezi, abych tady podtrhl to, že to není příběh jedné vlády, není to problém, který vznikl teď, je to věc, která tady 35 let nějakým způsobem se vyvíjí. A je tady teď moment, kdy už jsme dospěli do fáze zákon je, za mě bych řekl, zaplaťpánbůh, podařilo se je porodit se všemi nedokonalostmi, které to má a má jich hodně ten zákon a systém má od čeho startovat a ten systém nestartuje na zelené louce, protože už zhruba od roku 2022 díky Operačnímu programu Zaměstnanost plus nám běží v desítkách měst a obcí už v pilotním projektu celá řada kontaktních míst pro bydlení. Doporučuju, protože mnoho poslanců třeba není úplně v tom detailu, jít si navštívit ve vašem kraji, kde jste těmi poslankyněmi nebo poslanci, zastavit se na takovémto pilotním centru, které funguje, Brno, Ostrava, Praha a tak dále, je jich zhruba něco kolem 60 a běžte se doptat těch lidí, co tam dělají, vlastně jaká je jejich práce, role, smysl, jací klienti tam chodí a že vlastně ten systém má opravdu jako smysl.

To znamená říkat tady paušálně ne, je to špatně, mělo by to být celé zrušeno, je jako za mě nesmysl. Na druhou stranu tvrdit, že to je nastavené celé geniálně, podle mě taky není úplně pravda. Já, když se na to podívám teď z pohledu mne jako spolupředkladatele i z pohledu našeho klubu KDU-ČSL, tak bych chtěl vypíchnout pár věcí, kdy si myslím, že nemá smysl tu novelu vracet zpátky k přepracování. Určitě my podpoříme to, aby z prvního čtení šla dál a máme tady před sebou druhé čtení, kdy já za sebe říkám, určitě budu stát o debatu se zástupci předkladatelů i zástupci koalice, jestli kromě toho, co navrhuje se teď v této novele by nebylo možné ještě dál upravit. Řeknu, kam bych to rád posunoval a co bylo i určitým a teď to myslím v dobrém slova smyslu, nikoliv nějakým způsobem konfrontačně, co bylo i mým jádrem sporu v tom posledním roce, kdy jsme vedli debaty mezi Ministerstvem práce a sociálních věcí a Ministerstvem pro místní rozvoj.

Já vůbec nechci upírat to, co třeba tady říkala moje předřečnice, poslankyně Eliška Olšáková, záměr a chuť pomáhat velkému množství lidí, to vůbec nezpochybňujeme. Ale myslím si, když stojíme na prahu, že tvoříme něco a překlápíme z pilotního projektu do projektu celoplošného, celonárodního, tak máme mít nějakou představu, že by ty věci mohly mít nějaké náběhové momenty. To znamená opravdu podívat se realisticky na to, kolik těch bytů můžeme dostat do toho systému. I ta důvodová zpráva říká 3 000, možná až 5 000, když to půjde hodně dobře. Nevíme to, nikdo to nevíme. Uvidíme po prvním roce, jak ten systém se rozeběhne. Do toho ten systém nastavením těch limitů životního minima ještě po rozšíření nařízení vlády, které se schvalovalo ještě za naší vláda, byla to koaliční dohoda, slib, já jsem ho taky sám dodržel, byť na rovinu řeknu, a teď to zdůvodním, má celou řadu OLE, ale se to rozšířilo na hodnotu 1,6násobku životního minima.

A teď jako chápu, že naprostá většina z vás, kdybych se vás zeptal, co to znamená, tak vlastně nebudete vědět, co to v té praxi znamená. Ale to je naprosto klíčová hodnota v tom, kolik těch domácností do toho systému vlastně pouštíme. To znamená, kolik těch klientů bude moci přijít na to kontaktní centrum, na to kontaktní místo, otevře ty dveře a řekne: Já jsem ze zákona oprávněnou domácností, které musíte poskytnout servis. Pokud tam bude posouzení Úřadem práce, tak byste mně měli najít i v nějakých momentech i ten byt, to bydlení. A my jich tam dneska pouštíme 350 000 těch domácností, to je odhad, poměrně přesný odhad. My tam pouštíme, jenom řeknu příklad, že když si to přepočítáte, protože vy musíte vzít domácnost podle toho, kolik je tam dospělých, kolik je tam dětí, máte tam různé části životního minima, na prvního člena domácnosti a na ty druhé a další. To musíte napočítat. Do toho napočítáte náklady na bydlení, které se liší podle toho, jestli jste v malé obci, ve středním městě nebo v Praze a to jenom řeknu pro představu, pouštíme tam třeba domácnosti, které mají dva dospělé a dvě děti, třeba tady v Praze s příjmem 55 000 korun, kteří přijdou a řeknou, já jsem oprávněný ze zákona, abyste mi poskytli služby. Já totiž nevím, jestli většina poslankyň a poslanců si dopočítala ty praktické dopady. Pouštíme tam lidi ve středních městech, které budou mít příjem někde 35 až 40 000 korun a říkají, my jsme ti, kterým máte zajistit ten servis. A já si kladu otázku jako politik, máme tolik těch bytů, máme takovou personální kapacitu a funkční, abychom tomu modelu říkali budeme pomáhat lidem s bydlením, kteří mají příjmy nad 50 000 korun? Není to, že bych nechtěl pomoci, ale kladu si otázku, má kapacita toho systému na to, aby toto unesla hned v prvním roce toho, kdy ten systém vlastně spouštíme plošně, do určité míry nárokově, protože zákon říká, jaké parametry nám vytváří, jaká očekávání a jaké nároky.

Já bych moc prosil a já ve druhém čtení za nás za lidovecký klub budu chtít navrhovat, abychom se dívali prioritně, opravdu cíleně na ty zranitelné a nejzranitelnější skupiny. Já trošku polemizuji i s tím zúžením jenom podle té příslušnosti. Já jsem byl naopak člověk, který v celé řadě jiných momentů odstraňoval místní příslušnost a říkal jsem ten občan, když je v nějaké situaci, ať neřeší, jestli bydlí v tom oerpéčku v tom okrese, ale ať může přijít na Českou správu sociálního zabezpečení nebo na Úřad práce kamkoliv v té republice, kde zrovna mu je to nejbližší, abychom mu doručili tu pomoc jako službu státu. Takže tady já trošku polemizuju, ale za mě určitě bych podporoval minimálně na první rok, možná první dva a až poté, kolik uvidíme, že dostaneme do toho systému bytů, jakou máme kapacitu, kolik opravdu je ta náročnost podpory poradenství nebo i zabydlení u toho klienta. Ale myslím, že na koho máme cílit, tak jsou rodiny s nezaopatřenými dětmi. Tam, kde třeba i OSPOD dá jasné doporučení, je potřeba tady řešit bytovou situaci. Na samoživitelky a samoživitele, na osamělé seniory, na osoby se zdravotním postižením, na oběti domácího násilí, na mladé lidi při odchodu z ústavní péče nebo náhradní péče nebo například na osoby po výkonu trestu. To jsou za mě úplně ti nejprioritnější lidi. Prostě mám maminku, která je na azylovém domě, tak tu mám přece opravdu opečovat, když se chce vrátit do bydlení úplně jako prioritně a ne že budu mít takovouto maminku a vedle ní přijde rodič, který má dvě děti, jsou to dva rodiče, dvě děti, modelová domácnost Praha, mají příjem 55 000 korun a ti tam budou stát u toho pracovníka na tom kontaktním centru a budou říkat: No, ale já mám úplně stejný nárok, abyste mě podpořili, jako tady ta maminka z toho azylového domu s těmi dvěma dětmi. To byl můj interní sport, který jsem vedl. A znovu říkám, já to nechci brát konfrontačně.

Ta chuť, ambice pomáhat je jako skvělá, ale zarámujme to do reálných možností, schopností na startu systému a po roce si klidně řekněme, pojďme to rozvolnit, pojďme to otevřít, pojďme přidávat širší možnosti toho, kolika lidem tedy budeme schopni pomoci. Tam bych byl rád, abychom nějakou opravdu odbornou debatu vedli, kam bychom to mohli v tom druhém čtení konkrétně posunout.

Co chci říct ještě dál jako prosbu teď na - pan ministr Juchelka tady byl, já jsem to chtěl řešit, když tady byl on, ale možná se mu to donese, já mu to řeknu osobně, ale i na paní mistryni, já bych si jen představil - a to byla i nějaká moje myšlenka do budoucna, to není pro rok 2027, to fakt ne, to nejsme schopni utáhnout z hlediska těch náročností těch digitálních inovací, ale třeba rok 2028, 2029, abychom třeba do klientské zóny Jenda uměli doručit, že v okamžiku, kdy ten člověk žádá třeba o hmotnou nouzi a vidíme, že má třeba nějaký počet nezaopatřených dětí nebo je to osoba se zdravotním postižením, aby ten člověk měl automaticky možnost vidět, že je člověkem nebo jeho domácnost, která má oprávnění využít například poradenství nebo případně i ten model toho zabydlení, ať to přímo tomu člověku řekneme, ne že ti to nutíme, občane, ale ty to třeba ani nevíš. Než se k tobě donese to, že může přijít na nějaké kontaktní centrum, tak už třeba může být ta situace tak složitá, že už jako to nemá třeba ani to dobré řešení, ani tu záchrannou brzdu a už ten člověk třeba potom končí nějakým vystěhováním a pak ho složitě táhneme přes ten celý model sociální trampolíny zpátky nahoru. To znamená, aby ten člověk měl automaticky možnost vidět, jsem ta nejvíc zranitelná skupina, vidím to v aplikaci Jenda, protože tam třeba budu v budoucnu žádat i o tu MOPku. Dneska tam ta MOPka není, ale je tam ta superdávka, a aby ten člověk vlastně měl šanci a možnost tu záchrannou trampolínu státu, tu adresnou záchrannou trampolínu státu využít podstatně dříve. Takže to jsou třeba moje náměty, kde já bych chtěl potom ve druhém čtení takový pozměňovák po nějaké debatě načíst a klidně říkám s odloženou účinností, s přechodným ustanovením, klidně rok 2028 nebo i klidně rok 2029, ale abychom věděli, že takhle inteligentně jsme schopni ten stát, jeho služby, nástroje cílit, posunovat ve prospěch toho klienta, toho občana.

 

Tak to jsou některé náměty, které jsem tady chtěl vnést a požádat, abychom opravdu jako přemýšleli nad tím rozumně, komplexně. Nemyslím si, že je třeba úplně nešťastnější to, že na některých oerpéčkách to bude nebo na některých nebude, ale to už je prostě nějaká daň za kompromis, který tady vznikl. A pojďme si vyhodnotit třeba po roce nebo po dvou, jestli ten model je dobrý, nosný a zda s tím modelem něco neudělat do budoucna.

Jinak chápu, že dneska úřady práce mají opravdu obrovskou nálož těch transformačních věcí, které jim procházejí. Ale zase já si umím představit za někdy tři čtyři roky, že třeba celý tento servis by mohly poskytovat opravdu pobočku Úřadu práce, protože vlastně skoro každý klient, který se v tom systému nějak bude nacházet, stejně na tu pobočku nějakým způsobem jde nebo s ní komunikuje, protože potřebuje mít nějakou finanční podporu přes dávkový sociální systém. Tak to jsou nějaké jako myšlenky do budoucna. Tím teď tady nechci unavovat.

To znamená za mě, když to jako úplně shrnu, cílit ano, ale ne slepě. Místní vazba mně taky dává logiku, ale je na zvážení, jestli ve všech sto procentech případů ji uplatňovat, protože to může být složitější pro člověka třeba někde přes druhý konec republiky a tak dále. Takže prosím, pojďme to zvážit.

Zkusme se bavit o těch prvcích digitalizace, jak s nimi pracovat. Já chápu, ta debata i za mě, i za pana ministra Kulhánka nebyla jednoduchá. I naši podřízení v tu dobu, jak jako dělat ten servis v oblasti toho digitálu mezi MMR a MPSV, rozumím tomu, ale nevím, jestli je úplně jako dobré udělat ten střih.

A vlastně to, co jsem říkal, s tím jednou prostě, aby opravdu tady byly dobré preventivní nástroje, dobré preventivní nástroje, abychom nepřicházeli zbytečně pozdě, což se nám vlastně jako děje, že vlastně neumíme přijít v momentu, kdy přijdou první problémy s placením záloh za bydlení, za elektřinu, za energie obecně, kdy prostě člověk už žije v nějakém momentu, kdy prostě dochází třeba k jeho vystěhování nebo úplné ztrátě bydlení. Tak tady si myslím, že bychom měli společně napnout síly.

Tak tolik za mne, za stanovisko našeho klubu i s nějakými konkrétními, a myslím si, že i konstruktivními náměty, jak bychom ten zákon, ten systém ještě mohli v tom příštím období kultivovat. Děkuju vám za pozornost.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Já vám děkuji, pane poslanče. Vaše vystoupení vyvolalo jednu faktickou - Eliška Olšáková. Než přijde, přečtu ještě jednu omluvu: Róbert Teleky od 13 hodin - pracovní důvody. A vám spouštím dvě minuty.

 

Poslankyně Eliška Olšáková: Děkuji moc. Jenom taková velmi rychlá, věcná připomínka k mému předřečníkovi, prostřednictvím pana předsedajícího. 1,6násobku životního minima podle aktuálních částek je pro jednotlivce 7 776 korun, pro samoživitelku s jedním dítětem je to 11 120 korun, u dvou dospělých 13 616 korun a čtyřčlenná rodina se dvěma dětmi má příjem 22 464 korun. Takže vlastně my jsme to velmi osekali, takže se ta podpora vztáhne opravdu jen na lidi, kteří jsou na sociálních dávkách. A ti, kteří mají nízké příjmy, a ten byt v tom systému bude, tak vlastně ti ten byt nedostanou.

Já úplně rozumím tomu, že nemůžeme čekat, že odbavíme 350 000 lidí na 115 oerpéčkách. To je nesmysl, s tím souhlasím. Ale to poradenství, to prvotní poradenství, o kterém já tady mluvím, je to, že ten člověk dostane informaci, že do systému nebude zaevidován, protože nesplnil požadavky, a odejde, ale nebude mu už dopředu vzkazováno, ať si to radši sám propočítá, ať tam nechodí.

A já tady bych taky souhlasila a fakt apelovala potom na nás, abychom se bavili o tom, že by toto poradenství bylo na všech oerpéčkách, abychom prostě věděli, když chceme dostat byt do systému, že vlastně musíme těm lidem dát možnost, kteří jsou ochotni ho tam dát, aby nemuseli jezdit daleko, aby prostě šli na své oerpéčko, řekli, tady mám byt, tady mám dům, tak si ho dejte do systému, klidně ať tam někdo bydlí, protože ho teďka nepotřebuju. Ale když to necháme jenom na těch 115, tak vlastně ani ty byty, které jsou k dispozici volné, tam nikdo nedá. Děkuju.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Děkuju za dodržení času. S faktickou vystoupí Marian Jurečka. Spouštím.

 

Poslanec Marian Jurečka: Já jenom doplním, protože nás tady poslouchají kolegyně, kolegové, vlastně ať pochopíme ten princip. Ten 1,6násobek životního minima, který zdvihlo to nařízení vlády, je to, co potom v té domácnosti musí po započtení těch nákladů na bydlení zůstat. To znamená, my se bavíme, a ještě vlastně víme, že na toho prvního jednotlivce jsme to od 1. 7. zvýšili, to je zákon, který tady byl asi před třemi týdny. Takže ano, ty aktuální částky jsou teď 4 470 pro první dospělou osobu, 4 040 pro druhou dospělou osobu, 2 480 pro dítě do šesti let, 3 050 pro dítě 6 až 15 let a tak dále.

A proto já jsem tady uváděl ten příklad, když to potom dáme do reality nákladů a příjmů, tak potom se nám vlastně stává to, že tím oprávněným, kdo přijde a kdo opravdu jako bude mít i ten nárok na to skutečné obsloužení, je vedle té mámy samoživitelky na tom azylovém domě, která je úplně jako opravdu v extrémně složité situaci, i čtyřčlenná domácnost z Prahy, kde budou dva rodiče a dvě děti s příjmem přes 50 000 korun v té domácnosti. A my je postavíme vlastně na stejnou úroveň v tom, jak jako bychom je měli obsluhovat.

Takže já se nepřu o tom, jestli máme pomoci nebo ne, ale přu se o to, jestli máme ten nástroj, jestli máme tu kapacitu hibitů (i bytů?) a komu to máme prioritně doručit v tom startu toho systému. A já za sebe říkám, já bych se soustředil na to zkusit to zprioritizovat. A veďme tu debatu třeba na výborech ještě.

Já jako nezpochybňuju to, že třeba i ta domácnost v té Praze je ve složité situaci, jo? Jenom jsem chtěl nasvítit, když to dáte do toho reálu a dopočítáte, co ta čísla znamenají v té praxi, co to skutečně znamená. A doporučuju, dejte si to do nějakých kalkulaček, ať vidíte, jak ta situace se vyvíjí, co to znamená na malé obci, co třeba na okresním městě a co třeba Brno nebo Praha.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Děkuji za dodržení času. V této chvíli nemáme faktické poznámky, takže přichází řada na poslance bez přednostního práva. Pozvu sem k pultíku Adrianu Chochelovou. Připraví se Marian Jurečka. (Poslanec Jurečka reaguje z místa.) Už tedy můžu odepsat. Takže se připraví Gabriela Svárovská. A pak jsem se chtěl zeptat, tady je nějaká voda něčí u toho pultíku. (Poslankyně Olšáková: Ta je moje.) V pořádku. Já jenom aby tady... Protože ona byla otevřená, tak aby se nevylila. Děkuju. Tak paní poslankyně, máte slovo.

 

Poslankyně Adriana Chochelová: Děkuju. Vážené kolegyně, vážení kolegové, členové vlády, vládní návrh novely zákona o podpoře bydlení představuje systematickou destrukci prevence.

K samotnému zákonu o podpoře bydlení. Na rozdíl od této narychlo spíchnuté novely byla zpracována jedna z nejdetailnějších závěrečných zpráv zhodnocení dopadů regulace, na které pracovali nezávislí analytici a využívala se reálná data a pracovalo se s modely, které vyhodnocovaly různé varianty dopadu. Proč měnit zákon, na kterém strávili stovky hodin práce experti na bydlení a má za cíl pomoci lidem v bytové nouzi?

Vládní návrh z původního zákona škrtá povinnost kontaktních míst pro bydlení, poskytovat poradenství komukoliv, kdo o to projeví zájem. Místo toho, abychom pomohli lidem v momentě, kdy se dostanou do prvních problémů, tak budeme vyčkávat, až spadnou na úplné dno, skončí na ulici, a jelikož jako nejsou pro nás v tu chvíli ještě dostatečně chudí? To je absurdní! A z hlediska státu extrémně neekonomické. A jedná se o úplnou rezignaci na prevenci.

Za následky neposkytnuté prevence, tedy hospitalizace, výjezdy záchranek, kriminalitu spojenou s vyloučenými lokalitami budeme platit dále miliardy. Tento škrt bude mít konkrétní oběti. Dopadne takto přímo na ty nejzranitelnější jako jsou samoživitelky, senioři nebo mladé rodiny. A to jsou přesně ti lidé, ke kterým se vládní návrh otočí zády ve chvíli, kdy potřebují včasnou pomoc, aby nepřišli o střechu nad hlavou.

Kdo konkrétně nám z toho systému vypadne? Například ovdovělá seniorka, která má drahé energie, neví, jak se postarat o velký byt, ve kterém zůstala sama, a potřebuje poradit s tím, jak si sehnat jiné bydlení, například v menším bytě. A my, pokud jí nehrozí do tří měsíců vystěhování, tak jí tu pomoc v tuhletu chvíli s tímto zákonem prostě nenabídneme.

Dále to může být třeba mladá rodina v dluhové pasti. Pracující rodiče se kvůli výpadku příjmů dostanou do potíží se splácením nájmu a podle vládního návrhu jim kontaktní místo pro bydlení neporadí ani se splátkovým kalendářem, protože stále ještě někde bydlí.

Patří sem i matka, která se stala obětí domácího násilí a spolu s dětmi prchá před agresorem a logicky by tím pádem chtěla do jiného regionu, kde on nežije. A my, pokud tam nemá dva roky pobyt, jí prostě absolutně nebudeme mít jak nabídnout to bydlení.

Nejedná se bohužel o ojedinělý exces, ale o další díl do mozaiky katastrofální bytové politiky současné vlády. Namísto pokračování úspěšných úvěrovo dotačních programů na podporu dostupného nájemního bydlení pod SPFI má dojít k jeho osekání. Koalice slibovala dostupné bydlení, pomoc nám mladým. Ale byly to zjevně opět jenom plané sliby, stejně jako líbivá slova o levných hypotékách. Podporu dostupného bydlení zatím vláda pouze odkládá a tato zbytečná novela je toho ukazatelem.

Další věc, kterou v souvislosti s kroky vlády považuji za absolutně nepřijatelnou, je, že ač zákon ukládá obcím a krajům novou agendu a povinnosti, vláda jim na jejich plnění nedá ani korunu, a to již od začátku negativně ovlivňuje jejich chuť a schopnost podnikat konkrétní kroky na pomoc lidem s bydlením.

Stát musí poskytnout samosprávám odpovídající finance. Přenesená působnost je dlouhodobě podfinancovaná a obce doplácejí sociální práci i právě kontaktní místo pro bydlení z vlastních rozpočtů. Kolegyně a kolegové, obracím se na vás tak s prosbou: neubližujme ještě více lidem, kteří již tak nemají jednoduchou životní situaci. Jistota střechy nad hlavou je jednou ze základních lidských potřeb. Pomáhejme jim, aby si ji mohli udržet, a ne o ni bojovat až z ulice. Vždyť prevence je základ a je mnohem smysluplnější a levnější škodám předcházet, než je následně napravovat. Důstojné bydlení není privilegium, a tak vás prosím, hlasujte proti tomuto návrhu a zachovejme původní rozsah poradenství. Pomoc je účelná, jen když přijde včas. Udržme prosím v tomto zákoně zdravý rozum a lidskou důstojnost. Děkuji. (Potlesk poslanců STAN.)

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Já vám děkuji, paní poslankyně. V této chvíli pozvu k řečništi Gabrielu Svárovskou, která není, tak ji posunu dozadu. A na řadě je Vítězslav Schrek, připraví se Julie Smejkalová a Ivan Bartoš. Pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Vítězslav Schrek: Děkuju za slovo. Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, páni poslanci, paní ministryně a členové vlády. Předem avizuji, že můj dnešní diskusní příspěvek nebude nezatížen mým profesním zaměřením vycházejícím ze sociálního prostředí, a to nikoliv proto, že bych snad nechtěl nebo nedokázal téma bydlení komentovat bez této vazby, ale především proto, že otázku bydlení považuji za oblast lidského života, kterou významně ovlivňuje sociální kontext, a to skutečně v míře nemalé.

O zákonu, který by řešil problematiku bydlení, se hovoří v České republice již bezmála 15 let, možná je to dokonce 20 let. Za tu dobu měly jeho návrhy různé podoby, různé názvy i různá zacílení. Diskuse o takovém zákonu měla a stále má své odpůrce i zastánce. Jedna část tvrdí, že se bez takového zákona obejdeme a že problematika bydlení je dostatečně ošetřena prostředky stávajícího sociálního systému a že vše ostatní je záležitostí trhu s bydlením. Naproti tomu oponenti uvádí, že je bydlení pro některé cílové skupiny na volném trhu již nedostupné a že je potřeba zavést speciální podpůrný systém, který umožní bydlet všem.

První zlom ve vnímání potřeby bydlení nastal se vstupem různých vládních i nevládních platforem, které se začaly touto oblastí intenzivně zabývat, ať už se jedná o Agenturu pro sociální začleňování, Platformu pro sociální bydlení a další a další iniciativy, které se věnují podpoře bydlení různých cílových skupin. Všechny tyto diskuse vyvrcholily po dlouhých debatách a jednáních přijetím současného zákona o podpoře bydlení, který začal platit v lednu tohoto roku, což byl takový druhý bod zlomu.

Přiznám se, že jsem se jako člověk, který se dlouhodobě pohyboval v sociálních službách a pracoval s mnoha cílovými skupinami - od dlouhodobě nezaměstnaných osob, přes mladé lidi z různých sociálních a etnických komunit, až po seniory přikláněl spíše k té názorové skupině, která starost o bydlení považuje spíše za záležitost odpovědnosti každého jednoho jednotlivce, stejně jako v případě řady dalších sociálních kompetencí, které si zkrátka člověk v životě musí osvojit, aby vůbec ve společnosti obstál. A musím říct, že i přesto, že jsem v průběhu let do jisté míry svůj pohled na tuto věc korigoval, stále zastávám v obecné rovině názor, že člověk, který je relativně zdravý a bez nějakých zásadních sociálních deprivací, by měl být schopen zajistit si bydlení v takové formě, která bude odpovídat jeho schopnostem a možnostem.

Předpokládám, že tady asi nemusím zdůrazňovat, že zajistit si bydlení neznamená automaticky koupit si stotřicetimetrový byt s terasou a garážovým stáním v centru nějakého města do soukromého vlastnictví, a raději to zmiňuji záměrně, protože občas mám pocit, že je to takto některými vehementními zastánci podpor v bydlení vnímáno a tak trochu nám konzervativněji uvažujícím podsouváno. Tedy nikoliv. Řeč je o potřebě obstarat bydlení odpovídající nějakému běžnému středoevropskému standardu respektujícímu stavební, sociální a hygienické normy, které bude odpovídající finančně rodinné situaci každého jednotlivce, a to bez ohledu na to, zda se jedná o vlastnické, anebo nájemní bydlení.

Možná může být namítnuto, že je takový pohled příliš striktní, možná zbytečně přísný, ale přesně takový podle mě odpovídá principu správné sociální práce. Jejím smyslem totiž není a nemá být snižovat neustále komukoliv práh dostupnosti víc, než je nezbytně nutné. Všichni víme, že všechno, co člověk dostane takzvaně zadarmo, chcete-li bezplatně, bez vlastního přičinění a úsilí, je velmi často devalvováno z hlediska vnímání skutečné hodnoty takové věci, pokřivuje to jakýsi hodnotový žebříček a vytváří to postupně prostor pro budování určitého typu sociální závislosti. Nemluvě o tom, že to vytváří nezdravé sociální napětí mezi těmi, kterým je podpora poskytována, a těmi, kteří na podobnou podporu nárok nemají.

Každá sociální pomoc a podpora by měla být efektivně zacílena. Má mít jasná kritéria, má být co nejméně plošná a všeobjímající a především má být prostředkem pokud možno k návratu do běžného stavu, kdy podpořená osoba již pomoc nepotřebuje, a s tím samozřejmě souvisí i určitá časová omezenost. Pokud rezignujeme na princip sociální práce, která má lidem vracet schopnosti postarat se sami o sebe, vystavujeme je riziku propadnutí celoživotní závislosti, což rozhodně nemá být naším cílem. A já jsem přesvědčen, že by nás měl varovat minimálně dostatek zkušeností s paternalistickým pojetím péče o člověka z dob socialismu, která zkrátka nevede k samostatnosti, soběstačnosti a budování schopností a životních kompetencí.

Zároveň neříkám, že to platí obecně u všech. Samozřejmě, že jsou mezi námi občané, kteří mají nějaký celoživotní handicap nebo chronické omezení, které je v podstatě neměnné, které nelze úplně vyrovnat, a v jejich případě je naší povinností nastavit ten systém podpory, který toto bude zohledňovat v průběhu celého jejich života. Ale takové případy podle mého názoru umíme posoudit, pojmenovat a nějak kriteriálně stanovit. V rámci svého ne úplně krátkého působení v sociální oblasti jsem vždy byl a budu zastáncem teorie, že cílem sociální politiky nesmí být snaha dělat ze všech klienty sociálních služeb, stejně jako není cílem ve zdravotnictví udělat ze všech zdravých pacienty. Na katedře speciální pedagogiky nás učili, že člověk bez končetiny nemusí být nutně člověkem handicapovaným. Pokud dokáže i přes tuto skutečnost žít plnohodnotný a ničím neomezovaný život, pokud bude zvládat vše tak jako každý jiný, tak je to přesně ten případ. Je to samozřejmě určitá forma ilustračního vyjádření, ale plně a trefně vystihuje filozofii dobré sociální práce. Správné zacílení na jasně definované cílové skupiny osob, které ve smyslu sociální práce nazýváme jako potřebné, považuji za poměrně zásadní, a má-li být někdo podpořen, a tím zvýhodněn v jakékoliv formě lidské či společenské soutěže, ať už je to formou dotace anebo sociální podpory, má být zřejmé, kdo může být tím příjemcem, za jakých podmínek a proč. Proto návrh na uvedenou změnu tohoto zákona považuji za legitimní a vlastně prospěšnou.

Dovolte mi zmínit ještě několik dalších věcí, které přijetí zákona o podpoře bydlení provázelo, a využívám toho v tuto chvíli nikoliv proto, abych cokoliv zpochybňoval nebo boural, ale abych vytvořil třeba nějaký další prostor pro úvahu nad správností té cesty a všech kroků, které jsme při vyjednávání tohoto zákona společně prošli. Měl jsem jako jeden z bývalých hejtmanů a zároveň předseda sociální komise Asociace krajů možnost průběh vzniku zákona nejen sledovat, ale také ho připomínkovat a dlouze o něm diskutovat s řadou z vás. A já jsem se v zásadě smířil s tím, že zákon nakonec najde většinovou podporu pro jeho přijetí, a jak jsem zmiňoval na začátku, musím uznat, že čas opravdu ukázal, že v naší společnosti jsou skutečně osoby a rodiny, které jsou ohroženy ztrátou bydlení nebo již v nějakých nevyhovujících bytových podmínkách žijí, a to vnímám principiálně jako prostor pro sociální intervenci, protože si stejně jako někteří z mých předřečníků uvědomuji, že v případě zanedbání některých sociálních jevů s negativními účinky je následná sanace nejen velmi dlouhá a složitá, ale v určitých případech může být i nevratná. To však stále neznamená, že máme vytvářet systém, který má plošně reagovat na nějakou momentální situaci, která je navíc regionálně velmi diferencovaná.

A tím se dostávám ke třem stěžejním bodům, které jsem z pohledu přijetí tohoto zákona považoval a vlastně z velké části považuji stále za problematické a ne podle mého názoru úplně optimálně nastavené.

Tím prvním je vznik úplně nové struktury kontaktních míst pro bydlení, kterou zákon upravuje povinnost pro obce s rozšířenou působností, které jsou stanoveny přílohou tohoto zákona. Já jsem od počátku prosazoval využít k tomuto účelu sítě úřadů práce, které svým zaměřením a kompetencemi jsou vybaveny k takové podobné agendě, jakou je podpora bydlení. Argumentaci, že pracovníci úřadů práce nejsou dostatečně empatičtí a prostředí není přátelské, musím odmítnout a považuji takovou argumentaci opravdu za účelovou a zástupnou. Tím neříkám, že tomu tak nemůže být, ale pokud chci zavést a implementovat nějakou novou agendu, tak to zkrátka musím metodicky a procesně nastavit tak, aby to bylo funkční, aby bylo vnímání ze strany zákazníka nebo chcete-li klienta přesně takové, jaké potřebuji, to, čeho chci dosáhnout. Pokud bychom se totiž na podobné agendy podívali prizmatem jiných veřejných služeb, tak bychom pak mohli tvrdit, že třeba nemocní se nemají chodit léčit do nemocnic a ordinací, protože je to pro ně stresující prostředí, protože jsou tam přece ty bílé pláště a ty zelené operační mundúry nebo pokud se nám stane nějaké zákonné příkoří, tak že nemáme chodit podávat trestní oznámení na policii, protože to taky přece není pro normálního člověka úplně přátelské prostředí.

Zkrátka rozhodnutí o tom, že tuto agendu nebude primárně zajišťovat již vybudovaná funkční, procesně, legislativně i regionálně a především státem řízená struktura namísto toho, že budeme budovat z velké části novou na obcích, já osobně nepovažuji za šťastné, ale spíše za chybné.

Druhým bodem, který logicky souvisí s tím prvním, je další zátěž místních a regionálních samospráv, která jim nejenže ukládá nové povinnosti související se vznikem kontaktních míst pro bydlení, ale přináší i další administrativní zátěž v podobě správních řízení, která budou muset obě samosprávy v té přenesené působnosti řešit.

A my všichni tady přece pocházíme z nějakých měst, obcí a krajů, a víme, co výkon státní správy v přenesené působnosti obnáší. A taky víme, že každá nová povinnost, kterou stát municipalitám uloží, přináší nové činnosti, které ale již nikdy finančně z hlediska jejich zajištění nebude v plné míře saturovat. A já se přiznám, že i když s mírnou nadsázkou, ale vlastně s vážně myšleným apelem, už řadu let, co působím v komunální a regionální politice, říkám zákonodárcům a tedy dnes i sám sobě, čím méně zákonů vytvoříte, respektive vytvoříme, tím více těm nižším samosprávám pomůžeme.

A ideální stav by byl, kdybychom ještě dokázali alespoň čas od času nějaký zákon zrušit úplně. Kolegům tvůrcům zákona jsem kladl na srdce a prosil je, aby na to mysleli a aby se pokud možno vyhnuli v tomto zákonu povinnosti vydávat správní rozhodnutí ve správním řízení, což se bohužel v plné míře zajistit nepodařilo a zákon tuto povinnost bohužel obsahuje.

No a tím posledním, z mého pohledu tím nejdůležitějším bodem, je nevyslyšení a neakceptování faktu, že problém s bydlením a všechny ty okolnosti, které s tím souvisí, jsou i přes poměrně malé území naší země diametrálně odlišné region od regionu. Já jsem měl tu možnost vést diskusi se všemi zástupci našich krajů a ta ukázala poměrně jednoznačně, že charakteristika těch problémů souvisejících s bydlením je v jednotlivých krajích hodně odlišná, a to jak z hlediska jejich projevů, tak z hlediska následných negativních dopadů.

To, co Ústecký a Karlovarský kraj pojmenovává jako obchod s chudobou, se na opačné straně republiky téměř v podobě, v jaké to znají naši severní sousedé, v podstatě nevyskutuje a dopad na konkrétní ohrožené skupiny se projevuje úplně jinak než právě třeba na severu republiky. Je to logicky dáno složením obyvatel, výkonem ekonomiky, strukturální skladbou, historickou zátěží a dalšími typickými charakteristikami, které představují značné rozdíly v jednotlivých krajích.

Proto jsem navrhoval, aby k síti hlavních kontaktních míst na krajských pobočkách úřadů práce byl zákonem umožněn pouze dobrovolný vznik kontaktních míst na obecních úřadech a magistrátech a podle skutečné potřebnosti se tomu tématu místně věnovat dle místní situace a jejích projevů a dle posouzení místních autorit.

Všechny ty nástroje v podobě poradenství a podpůrných opatření, které zákon o podpoře bydlení nabízí, jsou podle mého názoru dostatečnou motivací pro odpovědné rozhodování místních samospráv a možná by bylo dosaženo tímto způsobem většího efektu než nařízenou povinností, protože všichni víme, že nejlepší motivací pro efektivní výkon je vlastní zájem, chuť a vůle věci řešit.

Dámy a pánové, když se dnes podívám, v podstatě jen pár týdnů po nabytí účinnosti tohoto zákona, znovu na jeho podobu, a vyhodnocuji jeho možnosti a kapacity a současně přihlédnu k tomu, co se děje na trhu s realitami a následně s bydlením, tak mám trochu obavu, že ve snaze obsáhnout, a omlouvám se za ten výraz, použil jsem ho záměrně, abych nějakým způsobem dal tomu důraz, tak trochu mesiášským způsobem problematiku s bydlením v její celé šíři na celém území naší země, je spíše zbožným přáním než realisticky zvoleným řešením.

A upřímně, největší obavu mám z toho, aby nakonec pro skutečně ohrožené osoby a skupiny osob tento zákon byl tím funkčním a adekvátním řešením a aby ve své podobě vlastně dokázal prospět těm skutečně potřebným a aby se nakonec nestal spíše bezzubým, přitom poměrně nákladným a administrativně zatěžujícím nástrojem a aby toho kýženého efektu, a já vůbec nepochybuji, že byl celý ten záměr veden dobrým úmyslem, bylo v adekvátní míře vůbec dosaženo.

Omlouvám se za svůj možná poněkud skeptický pohled a budu se moc rád mýlit, ale vycházím z vlastní mnohaleté reálné praxe, ze zkušeností, znalosti regionální situace, ale třeba také z dosažených výsledků projektů typu Housing first.

Každopádně bychom měli tomuto zákonu věnovat v budoucnosti velkou pozornost. A v tom se přidávám ke svému předřečníkovi Marianu Jurečkovi. Po jeho implementaci sledovat, jak se vyvíjí v území jeho další vývoj, dosažené výsledky, abychom byli schopni flexibilně a včas reagovat a korigovat případné změny tak, aby byl dosažen cíl, který si myslím, nás nikterak nerozděluje. Tím je stav, kdy v České republice lidé budou standardně bydlet a nebude přibývat osob bez domova. Děkuji vám za pozornost.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji pane poslanče. Mezitím jsme se vystřídali a nyní má své slovo v rozpravě paní poslankyně Julie Smejkalová. Máte slovo, paní poslankyně.

 

Poslankyně Julie Smejkalová: Děkuju za slovo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi několik poznámek k návrhu, který nyní projednáváme, tedy k možným změnám zákona o podpoře bydlení. Ráda bych zdůraznila, že stávající znění zákona už dneska představuje významný krok kupředu při řešení dostupnosti bydlení a přináší konkrétní opatření, která mohou pomáhat široké veřejnosti, nikoliv jen úzkým skupinám obyvatel.

Nedostupné bydlení je dnes jedním z největších problémů, kterým Česká republika čelí. Velmi silně rezonuje především mezi mladými lidmi, mezi rodinami, které chtějí začít samostatný život, mezi lidmi, kteří pracují, odvádějí daně, a přesto zjišťují, že vlastní bydlení se pro ně stává čím dál tím vzdálenější realitou. Právě proto vítám, že současný zákon přináší nástroje, které mohou situaci zlepšit a nabídnout lidem větší šanci na dostupné bydlení.

Stačí se podívat na čísla. Ceny bytů i nájmů dlouhodobě rostou rychleji než příjmy domácností a v řadě regionů se vlastní bydlení stává luxusem, který si mladé rodiny jednoduše nemohou dovolit. A to je problém nejen sociální, ale i ekonomický a generační. A právě proto bylo od začátku důležité, aby stát přicházel s kroky, které budou řešit příčiny této krize, nikoliv jen její následky. V tomhle směru je potřeba ocenit, že aktuálně platný zákon o podpoře bydlení přináší důležité systémové nástroje, ale zároveň si musíme říct jednu věc. Stále budeme mít nedostatek samotných bytů a bez bytů žádný systém podpory bydlení fungovat prostě nemůže. Tou příčinou je totiž prostý a dlouhodobě známý fakt. V České republice se staví bytů příliš málo. Pokud chceme, aby bydlení bylo skutečně dostupnější, musíme především umožnit, aby se více stavělo.

Musíme odstranit bariéry, které dneska brání obcím i soukromým investorům stavět byty. Musíme zjednodušit a zrychlit procesy, které výstavbu zdržují a musíme vytvořit finanční nástroje, které obcím umožní aktivně rozvíjet vlastní bytovou politiku.

Bez těchhle kroků totiž hrozí, že budeme mít propracovaný systém podpory bydlení, ale stále budeme čelit situaci, kdy mladé rodiny, senioři, seniorky nebo lidé s běžnými příjmy prostě nebudou mít kde bydlet. A právě v téhle situaci vláda přichází s návrhem novely. Tato vláda, která se v kampani často zaštiťovala zájmy obyčejných lidí, nejprve tvrdila, že zákon o podpoře bydlení radikálně předělá a jeho přijetí odloží. Tím by ale zároveň ohrozila téměř 9 miliard korun, které naše vláda vyjednala z evropských prostředků na výstavbu dostupných bytů. Naštěstí nakonec pochopili, jak velké riziko by to bylo a z tohoto záměru ustoupili. Tím ale zdaleka nekončíme. Naopak.

Dneska vláda tvrdí, že její novela ruší duplicity a začne víc pomáhat samoživitelům, samoživitelkám nebo seniorům a seniorkám. Jenže ve skutečnosti dělá pravý opak. Čím více se do navržených změn podíváme, tím více je jasné, že vláda vůbec nepochopila, co tenhle zákon přináší. Smutné je, že aktuální podoba zákona o podpoře bydlení platí teprve od ledna 2026. Zákon tady tedy máme zhruba tři měsíce. Obce se na něj připravují, implementují ho a tahle vláda ještě neměla šanci vyhodnotit jeho reálné dopady, vyhodnotit, jestli funguje či nefunguje, dát zákonu šanci, aby pomohl lidem, než se ho rozhodnou osekat.

Novela této vlády ruší základní princip prevence a přitom o prevenci sami tak rádi mluví. Zákon o podpoře bydlení v aktuální podobě, tedy před tou osekávací novelou této vlády, zavádí kontaktní místa pro bydlení, kam se občané a občanky měli moct chodit poradit, konzultovat svou situaci, zjistit své možnosti. Kontaktní místa pro bydlení měla poskytovat poradenství komukoliv, kdo o něj projeví zájem.

Vláda tuto větu jednoduše škrtla. Místo pomoci lidem, kteří mají potíže s bydlením, ale chtějí je řešit včas, se pomoc zužuje jenom na ty, kteří už bydlení nemají nebo o ni během tří měsíců přijdou. V praxi to znamená, že města budou odmítat poradit lidem, kteří bydlení ještě mají, ale už ho pomalu nezvládají hradit, lidem, kteří potřebují pomoct třeba se splátkovým kalendářem, lidem, kteří žijí v bytě obchodníka s chudobou, nebo třeba seniorům a seniorkám, kteří už nezvládají péči o příliš velký dům. Je to stejné, jako kdyby tato vláda řekla lidem: přijďte až ve chvíli, kdy bude nejhůř. Hlavně svou situaci neřešte včas nebo minimálně nepočítejte s naší pomocí. A přitom smyslem dobré politiky je přece problémům předcházet a ne čekat, až se z nich stane krize. Tímto stát tak nějak rezignuje na prevenci. A právě prevence je přitom to, co může lidem pomoct udržet si bydlení dřív, než se dostanou do skutečné nouze.

Babišova vláda slibovala, že bude řešit bytovou krizi. Tak proč najednou chcete osekat zákon o podpoře bydlení? Kontaktní místa, u kterých by všichni zájemci dostali rady, co dělat se svou bytovou situací, prosadila naše minulá vláda. A letos to konečně mělo začít fungovat. Tak proč nechcete, aby je mohli využívat všichni? Proč se obracíte zády k lidem, co na bydlení pomalu přestávají mít, k rodinám co potřebují poradit se splátkovým kalendářem, k seniorům a seniorkám, co prostě už nevědí jak dál? Stát by měl lidem pomáhat včas a podporovat prevenci, ne hasit krize, až když nastanou.

A dovolte mi ještě jednu poznámku na závěr. Považuju za velmi nezodpovědné tento zákon znovu otvírat způsobem, který vláda navrhuje. Jakmile se zákon dostane do druhého čtení, otvírá se prostor pro další pozměňovací návrhy. A nikdo dnes nedokáže říct, co všechno se do něj bude kdo snažit propašovat.

U zákona, který má pomáhat lidem s bydlením a který je zároveň navázán na evropské prostředky, bychom měli postupovat velmi opatrně. Proto chci jasně říct, že budu velmi pečlivě sledovat, jaké změny se v dalších fázích projednávání objeví a udělám všechno pro to, aby se z tohoto zákona nestal nástroj pro postupné rozebírání podpory bydlení, ale aby naopak zůstal skutečnou pomocí pro lidi, kteří ji potřebují. Protože dostupné bydlení přece nemůže být jenom prázdný pojem a politický slogan. Musí to být dostupná veřejná politika Děkuju.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji, paní poslankyně. Dalším přihlášeným je pan poslanec Ivan Bartoš. Máte slovo, pane poslanče.

 

Poslanec Ivan Bartoš: Dobrý den. Já vám děkuji za slovo. Já tady dnes stojím... Stál jsem tady v minulém volebním období v jedné části ještě jako ministr místního rozvoje a pak jako politik, který se snažil to dobré, co se nám v politice bydlení podařilo prosadit nebo nastartovat nebo dokonce realizovat, tak aby to nebylo v závěru pohřbeno. A teď zde stojím, aby nová vláda, která si do programového prohlášení a vlastně i do nové strategie hospodářské, tedy bych ji nazval, pouze hospodářské, hovoří o 200 000 nových bytech, předpokládám, že postavených tak, aby to, co se nám podařilo a o co se snažila i vláda Andreje Babiše vlastně ve volebním období 2017 až 2021 a předtím vláda Bohuslava Sobotky, jejíž součástí byl Andrej Babiš v tom předchozím volebním období, tedy roku 2017, abychom to - nevím, z jakých důvodů - během několika měsíců zcela nepohřbili.

My jsme dlouhou debatu vedli už v roce 2016, 2017. Následně nastoupila paní ministryně Dostálová a neustále zde byl na place takzvaný zákon o sociálním bydlení. Bylo to v době, kdy vlastně Česká republika ani jiné byty s nějakou veřejnou podporou než sociální stavět neuměla.

Když jsem přišel na Ministerstvo místního rozvoje, tak jsem přemýšlel, co udělat, abychom tu situaci výrazně začali měnit. A zjistil jsem, že i kdyby mi v danou chvíli Ministerstvo financí dalo 20 miliard, abych se pokusil skrze ně změnit nějak situaci s dostupností bydlení ve vybraných obcích, tak bych na to neměl žádný nástroj. Protože jediné bydlení, které jste v tuto chvíli mohli stavět, bylo bydlení sociální, a to, jak tady určitě paní kolegyně zpravodajka potvrdí, tak sociální bydlení se někde výborně hodí. Tam, kde ta situace je vhodná, oroto je tam velké množství lidí, kteří potřebují nějakým způsobem kombinovat bydlení a sociální práci. Ale všude jinde v republice, kde tento problém nemáte, tak přece obce nebudou investovat do nějakých bytů, které pak vzniknou jako sociální, které nebudou moct nikomu pronajmout, protože ti lidé, kteří na to by mohli dosáhnout, tak v nějakou chvíli nesplní podmínky.

To byl jeden z problémů, který jsme začali řešit. A já ho zmiňuji proto, protože velká výhrada tenkrát od našich koaličních partnerů, a zaznívá to tady furt dokola, (byla:) zákon o podpoře bydlení žádné byty nestaví. Ano, zákon o podpoře žádné bydlení nestaví. A já doufám, že už si to nebudeme opakovat teď v tomhletom čtení a příštím čtení a dalším, protože to nebyla ambice zákona o podpoře bydlení. My jsme představovali jakousi reformu a nevím jestli ještě je dohledatelná na webu ministerstva pro místní rozvoj neboť i tam jsem zaznamenal celou řadu změn kromě teda toho loga.

Ale my jsme tenkrát představili poměrně širokou reformu, možná trošku s marketingovým názvem Bydlení pro život. Prezentovali jsme ji v Senátu, bavili jsme se o ní s obcemi a snažili jsme se najít ty nástroje, které by mohly tu situaci, na kterou se tady 20 let fakticky pořádně nešáhlo, protože zákon o sociálním bydlení nebyl schválen ani v jedné z těch vlád, o kterých jsem hovořil. Uměli jsme stavět pouze sociální byty. Ty programy nebyly úplně atraktivní. Vlastně co Česká republika uměla - a tenkrát i ministerstvo - vlastně nabídnout výhodné úvěry konkrétním domácnostem a lidem na pořízení rekonstrukce nemovitosti a podobně.

To byly ty programy, kdy jste tam poslal 7 miliard, tak to udělalo ššš a zmizelo to. A kdybyste tam poslal 14, tak to udělalo ššš a  zmizelo to. A vy jste ty peníze prostě dával konkrétním lidem, kdy stát v danou chvíli suploval banku. Vlastně prakticky téměř stejně jako banku, protože ono tam nebylo moc nějakých majetkových testů, takže když jste o tom věděl a byl jste dost rychlý, tak jste si mohl od státu za výhodný úrok vlastně ty peníze načerpat a použít je. Takže když jste měl třeba v domácnosti dva standardní platy, tak i tak jste si mohl třeba pomoci zrekonstruovat bydlení nebo investovat do koupě nemovitosti.

To nám nepřišlo jako úplně efektivní, neboť lidi, kteří jsou na kraji nějaké bytové nouze nebo jsou ohroženi pádem do té skutečné bytové nouze, což je ten moment, kdy se z vás, který bydlí a nějakým způsobem vychází, stává ten člověk, který už hledá sociální bydlení, v nejhorším případě skončí na ubytovně, ještě v horším teda na ulici a stanete se vlastně tím zhruba jedním ze 150 000 lidí, kteří na tom takto špatně jsou. Tak těch lidí je asi 1,5 milionu v České republice. A nenechte se mýlit, nejsou to žádní lidé na okraji společnosti. Jsou to lidé, které potkáváte na ulici, které potkáváte v Praze, když jedete metrem. Je to jednoduchý příklad. V Praze spousta lidí bydlí na sídlištích, někteří ve vlastním bytě, jsou to takoví, řekl bych v uvozovkách chudí milionáři, neboť ceny jejich bytů v tuto chvíli jsou v řádu třeba 7, 8, 9 milionů. Ale ti lidé dělají třeba středně placenou práci. Ti ten problém nemají. Na ně mají dopady třeba ty rostoucí ceny energií nebo nějaké náhlé výkyvy, výpadky příjmů.

To se může stát, ale pokud nejsou zahypotékováni, tak vlastně těchto se to úplně netýká. No a pak jsou to lidi, kteří žijí v nájmu a to já si zase vyberu tu Prahu, ale můžeme si sáhnout do libovolného města v České republice. Tak tady máme velká sídliště Hůrka, Lužiny, další, sám jsem v nájmu v průběhu mého života v Praze na několika takových bydlel. Často tam mají třeba jednoho majitele, ty bloky těch domů. No tak tam když se rozhodne majitel, že plošně zvedne o nějakou částku prostě nájem, tak v danou chvíli v té oblasti vám na tu hranici toho, že neuplatí ten stávající nájem plus služby může spadnout poměrně velké množství lidí, neboť, jak se dočtete v jiných statistikách, úspory českých domácností a střední třídy ve výši třeba jedné výplaty není příliš četná situace. Ty domácnosti prostě peníze na řešení těch náhlých situací takovéhleho rozsahu až tak moc nemají. Mají třeba na výpadek, že vám shoří pračka nebo potřebujete opravit auto, ale vlastně řešit situaci s náhlým stěhováním, tak na to ty domácnosti nemají. Já jenom chci zmínit, že třeba nutnost stěhovat se samozřejmě není bez nákladů. I takováhle věc generuje v lepším případě desetitisíce, pokud musíte platit ještě nějakou kauci a podobně. Samozřejmě pokud hledáte nějaký větší byt, stěhujete větší byt, ty nájmy jsou vyšší, tak taky můžete potřebovat třeba 200 000 korun na to, abyste se posunuli z místa A do místa B, kde v místě A nemáte dostatečné peníze na to, udržet si ten byt, ať už je to z důvodu nájmu a vlastně, abyste ten krok mohl udělat, tak to vyžaduje takovouhle investici ze strany té rodiny.

Proč to říkám? Protože my se furt bavíme o tom, jestli ten systém je dobře nastaven a jestli budeme pomáhat jenom těm, kteří teda jako už splňují všecky podmínky té pomoci nebo ta ambice, což je ambice tohoto zákona, a proto jsme podporovali tuto preventivní síť po České republice celé nebo to skutečně budeme řešit, než ti lidé se do té situace dostanou. Já jsem už tady ilustroval několik několik příkladů, a tady zaznívaly nějaké i třeba konkrétní osobní příběhy, ale už jen problém hledání si nemovitosti na tom komerčním trhu, využívání různých aplikací - asi nejznámější jsou s-Reality, ale je jich celá řada - tak pro určitou část populace je prostě neprůchozí aktivita, protože s internetem neumí, ty služby jsou na ně příliš složité, nikdy to nedělaly.

Další část problému je samozřejmě ta část legislativní a právní. Mně se na stůl i jako občanovi, který bydlí tedy na Praze 2, i jako ministrovi, a vám jistě také, nejenom třeba Starostům dostávají ty příběhy, že ti lidé mají podepsány nevýhodné smlouvy. Spousta lidí ani neví, že po roce, když teda po letech, kdy se rozhodnete opustit vaši nemovitost nebo nemovitost, kde jste byli v pronájmu, tak máte nárok na vrácení kauce. Praxe je, že se ta kauce vybydluje, že máte nárok na ty úroky, které vlastně v tom depozitu, které jste dal, vám za ty roky naběhly. Takže to právní povědomí lidí i v běžných smluvních podmínkách je velmi problematické. Nedej bože, pokud vy tedy uzavíráte nějakou smlouvu, která už je komplexnější, řeší zálohy, řeší pravidla, která musíte dodržovat, tak jako často si ti lidé naběhnou a já jsem strašně rád za každou realitní kancelář, která k tomu přistupuje zodpovědně, mají ty smlouvy dobře udělané a zprostředkovávají i třeba prodej té nemovitosti, což je další poměrně problematická věc. Ale jako většinou to tak nebo v řadě případů to tak není a pokud jste člověk, který není natrénován na nějakou byrokracii, ať už vůči státu nebo vůči nějakému soukromému subjektu, tak je to zase další věc, která je velmi omezující.

A tohle jsou všechno momenty, kdy člověk, který bydlí a je v té šťastné skupině česká populace minus těch 150 000 lidí, kteří tedy už jako bydlí někde na ubytovně, tak to dělá ten rozdíl mezi tím, být v té skupině potenciálně a nebýt. Proto jedna z věcí, která si myslím, že byla hodně důležitá, byla to velká debata s obcemi, byla právě ta síť těch kontaktních míst, ať už jejich faktické zřízení tam, kde nejsou, nebo jejich transformace z nějakých stávajících struktur třeba v oblastech, které spadají v tuto chvíli pod Ministerstvo práce a sociálních věcí.

Takže jeden, myslím že z prvních problémů, na který ten zákon narazil už v předchozí vládě, tak skutečně byla ta síť těch preventivních, kontaktních míst. Těch ORP není v České republice zas taková raketa, aby jako - nebavíme se, že v každé obci z těch 6000 nebo kolika měst jich bude XY. Bavíme se o obcích s rozšířenou působností. My jsme tenkrát vycházeli a teď já tady ukážu, ale někdo to nemůže vidět, protože projekci tady stále ještě nemáme a ta kamera není takhle v detailu. (Ukazuje mapku republiky.) Já samozřejmě preferuju, že se vždycky vychází z dat a z čísel. A tady je vlastně mapa bytové nouze dle různých ORP. Je to na webu ministerstva. Já jsem proto odkazoval na ministerstva. Jo, samozřejmě některé jsou teda jako počet domácností v bytové nouzi, některé jsou jako červené. To znamená, že sakra tady je problém. Podívejte se, Karlovarský a Ústecký kraj, ta situace tam je tristní. Ale je to třeba Česká Lípa, Liberec, to je ta úplně červená, jo, kde těch 5000 domácností a více.

Pak máme samozřejmě oblast Prahy, je to i Olomoucko, což jsou oblasti takzvaně strukturálně postižených území, těch je tam poměrně nejvíce v České republice. Takže je vidět, že ta situace je distribuovaná, to červené je to nejhorší, pak jsou jako tmavě modřejší a pak samozřejmě někde ten problém není. Což samozřejmě neznamená, že ten problém tam nemusí vzniknout. Proto je důležitá ta síť té podpory. A já chápu, že může být problém to ztransformovat, že může být problém ty lidi vyčlenit. Ale rozhodně bychom neměli rezignovat na tu prevenci.

Ta prevence zde zazněla dneska několikrát. Ačkoliv jsem doktor jako Zdeněk Hřib, tak nejsem lékař. Ale když se bavíme v oblasti medicínské, tak vy přece jako taky nemáte putovního doktora, kterého nasadíte do nějakého města nebo u mě v Jablonci, v Tanvaldu je lékař, není tam lékař jenom když v Tanvaldu někdo onemocní, my chceme aby lidé chodili na preventivní prohlídky, nějakým způsobem o sebe dbali, ale což dává smysl, protože tím předcházejí jako té neblahé situaci, když jste potom nemocný, zanedbáte nějakou péči a podobně. A tady tvrdíme, že vlastně tato oblast je naprosto specifická a prevence ztráty bydlení u těch problematických situací, které jsem zmínil, nedokáže si najít bydlení, vypadl mu příjem, má tam ztrátu partnera, tak jako že ten člověk se někam sebere a pojede od A někam jako do B, kde ho nikdo nezná, kde mu jako budou říkat: podívejte se, my tady máme takovou nástěnku, kde se můžete třeba podívat na nabídku obecních bytů tady v nějaké dražbě, když on bydlí prostě 150 kilometrů daleko. Myslím si, že preventivní služba týkající se jenom problematiky bydlení, nikoliv té sociální oblasti, protože to je pak daleko složitější, obsluhovat ty v uvozovkách klienty, tak je prostě zásadní.

Já vám ještě než se posunu dál, řeknu jeden historický exkurs. Je to přelom roku 2020, roku 2021. Lidé, kteří spíše dbají na to, aby problematika bydlení v České republice byla řešena neustále, nemohli najít stejnou řeč s lidmi, a dneska tady pár takových lidí vystupovalo, kteří nevím, z nějakého důvodu vlastně tu situaci, cokoliv, co může tu situaci zlepšit, tak jakoby tvrdě negují pomocí různých argumentů. A já nemůžu individuálně jako rozpoznávat, proč se tomu politikovi nelíbí tohle, proč se tomu politikovi nelíbí tohle.

Já znám spoustu měst v severních Čechách i v Ústeckém kraji, kde dokonce jako řada těch politiků, často jsou to i místa, kde je nějaká vyloučená lokalita, fakticky se na vzniku toho problému podíleli a jako struktury, které fungují, tak vlastně jsou ti obchodníci s chudobou. Někde si dokonce založí stranu a paradoxně jsou občas zvoleni lidmi, které oni odírají právě v tom nevyhovujícím bydlení. OK, to je nějaký extrém. A pak může být spousta nějakých jako důvodů proč někomu jako vyhovuje vlastně ta rostoucí cena. já chápu například, že když stavíte velké baráky a bytové projekty a hodně se tam jako postaví betonu a je to velké a moderní a technické, tak dáte práci jako spoustě lidí, odvedete raketu na DPH. To není žádný lowcostový bydleníčko, kam byste jako dali velmi - může to být atraktivní. Může to být atraktivní pro státní kasu na příjmové stránce, může to být atraktivní pro nějakou městskou kasu, ale tak deklarujme, že toto je taky nějaký zájem, protože nechápu, proč třeba věci, které se týkají snížení cen bydlení, bývají, a tady to je příklad toho parkování na úrovni Prahy, blokovány.

Zrovna tak jako systémy airbnb. Já vlastně nechápu, jaký je ten legitimní argument, že někdo tvrdí, že to jako zdravé. Kromě toho, že to je tedy ilegální v České republice, protože byty, které nejsou zkolaudované za účelem poskytování bydlení, ale jsou zkolaudovány jako byty, minimálně podle rozhodnutí několika soudů nemůžou být nabízeny v této nabídce, je to devastující na ceny nemovitostí nejenom v Praze, Brně a v dalších městech. Je to problém i v rámci toho, kdo konzumuje služby a jaké platí poplatky do městské kasy, protože plný byt v centru Prahy, na Vinohradech nebo já nevím, v Rybalkově, je tam opravna harmonik, jo, tak ten plný byt, když tam bydlí někdo trvale a je to tedy ten obyvatel Prahy, tak on vlastně jako zkonzumovává ty služby, zatímco když se tam jako otočí 30 návštěvníků v průběhu jednoho roku, tak ty služby podle mě dokonce zkonzumovávají ještě více, protože nějakou ekonomiku odpadu vůbec neřeší a to město z toho nic znamená.

Aktualizováno 13. 3. 2026 v 14:06.