Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Poslankyně Kateřina Stojanová: A ještě nebezpečnější je něco jiného. V této debatě často zaznívá, že ta trestní řízení jsou politicky motivovaná, že policie a státní zástupce nebo dokonce snad samotný soudce rozhodují na politickou objednávku. Skoro se snažíte vysílat signál, že v demokratickém právním a dlouhodobě stabilním státě, jako je Česká republika, která je součástí společenství unijních států, snad probíhají politické procesy jako v padesátých letech. Tahle slova jsou extrémně vážná, protože pokud bez důkazů začnete tvrdit, že naše justice je nástrojem politických procesů, tak neútočíte jenom na konkrétní vyšetřování, které se týká vašich stranických šéfů, útočíte na samotné základy důvěry v právní stát.

A já se ptám, jak se pak mají cítit lidé, kteří teď stojí před soudy? Jak mají respektovat rozsudky, které soudy vynesly v jejich věcech? Mají si snad říct, že jich případy možná taky byly jenom politická hra? Pokud budeme bez důkazů rozkládat důvěru v justici jen proto, abychom ochránili vlastní politické lídry, tak tím podkopáváme důvěru ve stát samotný. A dovolte mi ještě jednu úplně jednoduchou úvahu. Pokud jsou oba dva pánové opravdu, skutečně přesvědčeni o vlastní nevině, pak pro ně neexistuje lepší cesta, než tak prokázat před nezávislým soudem, který jediný může věrohodně právě svým autoritativním rozhodnutím oba pány hypoteticky očistit nejen před námi, před stovkami nebo několika stovkami poslanců a poslankyň v tomto sále, ale přece před celou zemí, před celým národem.

Protože právě soud je to místo, kde ta svá jména mohou očistit jednou provždy. Pokud ale místo toho žádají, aby je před soudem ochránili jejich političtí kolegové, pak tím bohužel vysílají úplně opačný signál, nevzbuzují důvěru, naopak posilují to podezření, že existuje důvod, proč se tomu standardnímu procesu trestního řízení vyhýbat. A co je ještě horší? Vysílají tím signál veřejnosti, že politici mohou jednoduše spravedlnost odložit hlasováním, že spravedlnost se dá ve Sněmovně jakoby odhlasovat pryč, odsunout. A to je přesně ten obraz politiky, který lidé v této zemi už roky odmítají. Proto je podle mě ta odpověď jednoduchá. Nevydání poslance není obranou demokracie, nevydání poslance není ani obranou svobody slova, nevydání poslance je obrany vašich osobních privilegií. Pokud to tedy myslíme vážně s právním státem, a pokud to myslíme vážně s rovností před zákonem, pak musí platit jiný princip, a to je princip padni, komu padni. A ten říká jasně, vydejme je oba dva soudu. Ne proto, že bychom se těšili a předjímali znění toho konkrétního rozhodnutí, ale proto, že v České republice by neměl být nikdo nad zákonem, ani poslanec nebo poslankyně.

V závěru pak ještě dodávám procedurálně, že v podrobné rozpravě i já budu navrhovat tajné hlasování. Ty důvody jsou stejné, už to tady říkali moji kolegové a kolegyně. My chceme dát některým koaličním vládním poslancům a poslankyním ten prostor pro svobodné autonomní rozhodnutí, aby mohli hlasovat svobodně a nemuseli se bát nějakých stranických důsledků nebo snad postihů od svých stranických šéfů a při této své úvaze se neopírám o nic jiného než od jejich vlastní slova, která v minulosti zaznívala v médiích, tedy že kdyby mohli vyjádřit svůj občanský postoj, tak by hlasovali pro vydání. Tak prosím, vnímejte to z naší strany opoziční jako vstřícný krok a zvažte to. Možná pak občany, kteří otázku rovnosti před zákonem vnímají senzitivně v dobrém slova smyslu, překvapíte, a té rovnosti před zákonem opravdu bude dosaženo. Děkuji.

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Děkuji. V této chvíli je na řadě se stanoviskem poslaneckého klubu Helena Válková. Nicméně já ji teďka v sále nevidím, takže ji posouvám dozadu. A vystoupí tedy Karel Dvořák, jestli tady je, je tady, se stanoviskem klubu STAN. Pane poslanče, máte slovo.

Poslanec Karel Dvořák: Děkuji, pane předsedající, díky za slovo. Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolím si úvodem krátkou glosu. Dlouho jsem totiž přemýšlel nad tím, co má společného Tomio Okamura a Andrej Babiš, tedy kromě členství v koalici nevydávání a myslím, že jsem na to přišel, jsou skrytí monarchisté. Tím, co nejenom dnes předvádějí, se totiž staví do role novodobé šlechty, stavu, pro který zákony nikdy neplatili, stejně jako pro poddané. Skutečně chceme udělat z Poslanecké sněmovny soud, ve kterém si podezřelí rozhodují o vlastní věci? Stavět se do let poddaných, zapřít svědomí a jen tomu přihlížet? Dnes nejde o sympatie k jednotlivým politikům. Jde o to, zda v České republice stále platí jednoduché pravidlo, že zákon platí pro všechny stejně. O podstatu demokratického právního státu.

Dámy a pánové, dříve, než přistoupím k otázkám poslanecké imunity Andreje Babiše a Tomia Okamury, musím se vymezit vůči slovům, které používají mnozí koaliční poslanci. Politizace justice. Bohužel v poslední době jejich ústy sílí krátkozraká rétorika, která zpochybňuje nezávislost justice a Ústavního soudu. Nemyslím věcnou kritiku konkrétních rozhodnutí nebo délky řízení, která je legitimní a potřebná a myslím, že tu i od toho jsme, je dokonce jedním z prostředků k postupnému zlepšování justice. Jenže to, co tu zaznívá, není věcná kritika, je to podsouvání, že soudy nerozhodují podle práva, ale podle politických sympatií či zadání. Slyšeli jsme například výrok, že není důvěra, že se soudy vypořádají s věcí v souladu s trestním řádem. Zaznělo také, že Ústavní soud může rozhodovat nikoliv podle ústavy, ale podle souznění s politickou mocí a bohužel podobné výroky padají i z úst nejvyšších ústavních činitelů. Premiér dokonce tvrdí, že se v justici najdou soudci, kteří rozhodují politicky a předseda Poslanecké sněmovny rovnou zaútočil na Ústavní soud výrokem, že dávno nepovažuje za nestranného strážce ústavy, ale za politický orgán složený z nominantů opozice.

Tohle nejsou nevinné bonmoty do titulků. Je to nebezpečný a systematický tlak na nezávislost justice a těžká rána do důvěry lidí, že se mohou v naší zemi domoci spravedlnosti. Pokud pro taková tvrzení existují důkazy, mají být předloženy a řešeny zákonnou cestou, aby žádný občan v Česku nemusel čelit nespravedlnosti. Neexistují-li však pro to důkazy, jsou taková tvrzení nejen zbabělá, ale hlavně nezodpovědná. (Několik poslanců diskutuje.)

Prosím kolegy, kteří odlétají na Maledivy, aby to nesdělovali všem.

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Pardon, moment. (Vystupující se obrací na předsedajícího: Pane místopředsedo...) Poprosím kolegy, aby ztišili svoje rozhovory, není nás tady v tom sále tolik a ten hluk neodpovídá množství poslanců v něm. Pane poslanče, můžete pokračovat.

Poslanec Karel Dvořák: Moc děkuji za sjednání klidu. Abych pokračoval, kde jsem skončil. Já se obávám, že pozorujeme něco, co můžeme vnímat jako velký paradox. Politici, kteří se tváří jako nejvíce lidoví, tedy Andrej Babiš a Tomio Okamura, začínají být čím dál tím více odříznuti od občanů reality všedního dne, alibisticky z vlastního rozhodnutí. O to hůře. Ve svých videí pak pravidelně lžou občanům této země, svým voličům. Necháme je, aby takto lhali i nám? Chceme být s nimi házeni do stejného pytle? Být vnímáni jako privilegovaní členové naší společnosti? Ztratit další důvěru občanů? Činit tak ve prospěch pouze dvou občanů této země, Andreje Babiše a Tomia Okamury? Zavedeme tím nebezpečný precedens. Ne, pro tohle volební období, ale i pro ta další. Kdo zpochybňuje justici bez opory ve faktech, neoslabuje jen ji, oslabuje důvěru i v další instituce a nakonec v celý stát.

Krátkodobě to může působit jako silné politické gesto. Dlouhodobě to však povede k tomu, že lidé přestávají věřit, že se mohou domoci spravedlnosti, že stát je schopen a ochoten se postarat o jejich potřeby. Základní pravidlo právního státu je totiž jednoduché. Soudy tu nejsou od toho, aby se nám jejich rozhodnutí líbila, jsou tu od toho, aby rozhodovaly podle práva, když s nimi nesouhlasím, mám opravné prostředky, mohu vést odbornou polemiku, jako zákonodárce mám dokonce legislativní iniciativu pro budoucí případy. Nemám právo bez důkazů rozsévat výroky, že soudy rozhodují na objednávku. A kdo si myslí, že tím vyhraje jeden politický střet, ať si uvědomí, co tím prohraje celá společnost. Ve společnosti, která nevěří právu, nakonec nerozhodují pravidla. Rozhoduje síla, síla peněz, síla vlivu, síla většiny. ***