Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(16.20 hodin)
(pokračuje Štěpán Slovák)
Já budu velmi stručný. Ještě jednou to zopakuji. Pojďme se ještě jednou zamyslet nad těmi argumenty, které tady padly. Já vám děkuji.
Předsedající Věra Kovářová: Děkuji pane poslanče. Nyní je na řadě se svojí přihláškou pan poslanec Hayato Okamura, připraví se paní poslankyně Barbora Pipášová. Prosím, máte slovo.
Poslanec Hayato Okamura: Vážená paní předsedkyně... (Otáčí se k vládním lavicím.) Nevím, jestli je tady někdo za vládu. Možná není, je to v pořádku?
Předsedající Věra Kovářová: Není to v pořádku, pokusíme se... Před chvilkou jsem viděla pana ministra Lipavského. Vyzývám - ano - jestli by pan poslanec Nacher byl tak laskav a našel nám pana ministra. (Poslanec Nacher hovoří mimo mikrofon.)
Omlouvám se a děkuji za upozornění, pane poslanče.
Děkujeme kolegovi Nacherovi za spolupráci a panu ministrovi, že dorazil.
Poslanec Hayato Okamura: Vážený pane ministře, vážené kolegyně, vážení kolegové. Já jsem mezi vámi ten, kdo zná kandidáta na předsedu Sněmovny zdaleka nejdéle. Je to 53 let. Tomio je můj o šest let mladší bratr. Pamatuju si ten okamžik, už jsem to zmiňoval, kdy Tomia rodiče přivezli z porodnice a jako šestiletý špunt jsem se díval do té dětské postýlky na to miminko, bylo to na periferii Tokia, kde jsme tehdy žili.
Chci v tomto významném momentě, kdy se Tomio uchází o tento třetí nejvyšší post v našem ústavním systému, trošku připomenout historii naší rodiny, kterou samozřejmě neznáte. Naše českomoravská maminka Helena pocházela ze vzdělané katolické rodiny, která byla v jasné opozici proti komunistické diktatuře. Holíkovi, kteří pocházeli původně z Bystřice pod Hostýnem a také z Valašska, tak byli velmi sečtělí, byli také velmi muzikální. Maminka a jejich pět sourozenců znali zpaměti snad stovky českých, moravských a slovenských národních písní, které často zpívali, když se vícekrát za rok setkali třeba při oslavě narozenin někoho z rodiny.
Náš dědeček Josef Holík byl prvorepublikový lidovec. Za nacistické okupace žila rodina v Dačicích, které patří historicky do Moravy, a dědeček byl za heydrichiády zatčen nacisty a byl několik měsíců vězněn v nechvalně proslulých brněnských Kounicových kolejích. A babička Anna, tehdy s pěti malými dětmi, nějakou dobu nevěděla, jestli je dědeček ještě naživu, jestli nebyl popraven.
Naše maminka Helena se narodila 26. března v roce 1939, pouhých několik dnů po okupaci českého vnitrozemí nacistickým Německem. Dědeček byl předtím jako většina Čechoslováků mobilizován. Naše maminka byla vysoce inteligentní, velmi nadaná od přírody jak na matematiku, tak na jazyky, tak na hudbu. Byla velmi citlivá a během života došla taky k hluboké víře křesťanské, ale celý život trpěla takovou iracionální úzkostí a někdy se to v rodině vysvětlovalo tím, že když babička naši maminku očekávala, tak byla ta mobilizace v tom roce 1938, dědeček byl prý v první linii, tak se to přeneslo na tu naši maminku.
V padesátých letech byli dva starší maminčini bratři - strýc Josef a strýc Ivan režimem vyloučeni ze studií na Karlově univerzitě. Strýc Josef se mohl po nějaké době ke studiu vrátit a ta lékařská studia dokončil. Žije v Brně, je mu 91 let, je to můj křestní kmotr a dodnes máme velmi blízký vztah. Ze šesti sourozenců žijí už jenom poslední dva. Strýc Ivan studoval dějiny umění, z toho komunistického vyhazovu se už lidsky nevzpamatoval a celý život pracoval v takovém subalterním, řekněme, zaměstnání, kde využíval znalosti němčiny v oboru celní správy, ale vedle toho se věnoval svým opravdovým koníčkům: překládání literatury z němčiny, malování obrazů, skládání krásných básní.
Maminka byla v tom okamžiku maturantka na gymnáziu a přestože byla premiantkou, tak ji komunisté vůbec nedovolili pokračovat na jakoukoliv vysokou školu. Několik měsíců pracovala v Praze Vysočanech jako dělnice a přece jenom si tam všimli, že umí velice dobře počítat, tak jí za několik měsíců, jak se tehdy říkalo, coby dělnický kádr doporučili na vysokou školu, ale direktivně na jeden jediný obor. Ona sama by si byla bývala vybrala za svobodných podmínek, jako máme dneska, filologii, literaturu na filozofické fakultě, komunisté jí posílali na obor elektrárenská ekonomie na elektrotechnickou fakultu ČVUT. Maminka pochopila, že žádnou druhou šanci studovat na vysoké škole v daných poměrech nedostane, tak tento obor, který jí byl tak vzdálený, vnitřně přijala. Byla jedinou dívkou v tomto elektrárenském oboru tehdy v ročníku. Její spolužáci a kamarádi přišli před čtrnácti lety ještě na její zádušní pohřební mši ke svatému Ignáci v Praze na Karlově náměstí. Byl mezi nimi třeba i pan inženýr Vlastimil Povolný, první porevoluční generální ředitel ČEZu. Maminka v době, kdy pro složité matematické výpočty se používalo jenom nanejvýš logaritmické pravítko, tak vystudovala s červeným diplomem.
Bylo to někdy v té době, asi před 65 lety, kdy si naši rodiče začali dopisovat. Říkalo se penfriends, dopisoví přátelé, v dobách, kdy o internetu nebylo ani žádné zdání, tak si posílali mezi Prahou a Japonskem papírové dopisy v angličtině. Každý z těch dopisů, myslím, šel nejméně čtrnáct dnů, přitom ani v těsně poválečném Japonsku, ani v padesátých, raných šedesátých letech, v Československu za železnou oponou pod komunistickým režimem nebyli žádní lektoři, rodilí mluvčí a vlastně ani jeden, ani druhý, zdálo se, neměl šanci, že se kdy v životě naživo podívá do nějaké anglickojazyčné země. Ale oba byli pilní, byli velmi otevření, byli to nadaní mladí lidé, tak s pomocí slovníků s pomocí jednoduchých učebnic se ten jazyk učili a vzájemně si sestavovali ty dopisové odpovědi a tohle trvalo několik let, než náš tatínek v době, kdy končil vysokoškolská studia sociologie v Tokiu, tak se tehdy v šedesátých letech díky podpoře svého otce dostal i do západního Německa a odtamtud byl už jenom krůček do Prahy. Když jsme před sedmi lety uklízeli po tatínkově úmrtí v Tokiu společně všichni tři bratři - já, Tomio i nejmladší Osamu, architekt - tatínkovu pozůstalost, tak jsme tam našli i texty v češtině z domova pro seniory v Šolínově ulici v Dejvicích. ***
