(15.50 hodin)
(pokračuje Jacques)
Ještě bych k té poslanecké novele chtěla říci, že je to velmi kompromisní a minimalistická varianta toho, jak se s nastalým problémem vypořádat, a ani my se nebráníme dalším úpravám v rámci druhého čtení a především projednávání v ústavněprávním výboru. Já jsem zaznamenala v jednom komentáři v deníku Právo v pátek, že je to bezzubá snaha, že je ten návrh příliš měkký. Ale je příliš měkký proto, aby měl vůbec šanci na to, dostat se do druhého čtení, aby mohl být podroben nějaké odborné a zevrubné debatě tady na půdě Poslanecké sněmovny. Protože to je to, co jsme tady před rokem zásadním způsobem postrádali. Tolik na vysvětlení toho, proč se jedná o kompromis, a myslím si, že náš návrh vychází opravdu vstříc nejenom ve vztahu k médiím, ale právě ke kultivaci celospolečenského klimatu, tak jak si to jistě všichni přejeme.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, paní poslankyně. Nyní vystoupí pan poslanec Benda. Připraví se pan poslanec Škromach. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Marek Benda: Vážený pane předsedo, vážená paní ministryně, vážené dámy, vážení pánové, já jenom krátce zareaguji na to, co zaznělo v rozpravě, protože rozprava se vede o návrhu, který jsem tady v této Sněmovně předložil jménem ústavněprávního výboru a od té doby platí.
Za prvé k tomu, co řekl pan poslanec Hovorka, nic se nestalo. Já si myslím, že se opravdu nic zásadního nestalo. Ano, řekli jsme, že existují nějaké meze toho, o čem novináři smějí psát, a ty meze jsme nějakým způsobem nastavili. Já vím, že to rozlítilo bulváry, a věřte mi, že jsem si to zažil na vlastní kůži. Ale já myslím, že to bylo správně, že holt jestli na někom byl spáchán závažný trestný čin, jestli někdo byl znásilněn, zbit, zmlácen, rozsekal se v autě, tak by třeba bylo slušností toho bulváru se ho napřed zeptat, jestli chce, aby se o tom informovalo, a ne to mít jako zvyšování svého prodeje. Stejně tak ten druhý příběh, to jsou ti potenciální podezřelí, kde policie neví vůbec nic, nesdělila žádné obvinění, a už se říká "mohl by to bejt možná Vopička". A máme to druhý den ve všech sdělovacích prostředcích. To mi připadá, že jsou neuvěřitelné zásahy do osobnostních práv. A je dobře, že byly zastaveny. Je dobře, že tady byl nastaven princip, že tyto zásahy nejsou možné.
Budeme se dnes možná bavit o tom, že existují nějaké mezní situace, kdy to může být prolomeno, kdy převáží veřejný zájem. Já jsem od počátku všem těm novinářům, kteří na mě křičeli, říkal: Jestli ten veřejný zájem převáží, já budu první, kdo vás půjde k tomu Ústavnímu soudu hájit. Já budu první, kdo se za vás půjde postavit, jestli to opravdu bude ve veřejném zájmu. A buďte si jisti, že vás ten Ústavní soud osvobodí právě s ohledem na všechny naše ústavní a mezinárodní závazky. Nestalo se tak. Nezaznamenali jsme za těch tři čtvrtě roku jediný takzvaně vznešený veřejný zájem, který by někomu z těch novinářů stál za to, aby si za něj zariskoval a šel si vyzkoušet riziko toho, že to vyhraje nebo prohraje u Ústavního soudu.
Druhá poznámka, kterou jsem chtěl říci. Nepokládám za úplně spravedlivé od kolegyně Jacques, jestli mi říká, že tento návrh byl přijat bez náležité debaty. To je prostě opakování novinářských klišé, která mi fakt připadají jako neuvěřitelně nefér. Tento návrh zákona se na ústavněprávním výboru projednával šest měsíců ve třech čteních. Třikrát jsme probírali, co je tam třeba. Všichni, kteří u toho byli, velmi přesně věděli, co tam dáváme a prohlasováváme. A přesto - v jaké jsme byli časové situaci! Kdo si vzpomíná, když se projednávalo druhé čtení, tak jsem tady ještě vstal a šel upozornit celou Sněmovnu, že tam jsou věci, které novináře rozčílí, aby o tom celá Sněmovna věděla. Vrátil nám to Senát. Znovu jsme věděli, o čem hlasujeme, kromě některých, kteří se spletli. Takže říkat bez náležité debaty není správné.
A poslední věc. Já jsem velmi pro to, ať bojujeme proti korupci. Všemi způsoby. Všemi možnostmi. Tento zákon nemá s korupcí a bojem proti korupci nic společného. Nic společného! Neomezuje žádné investigativní prostředky novinářů, které by mohly ukazovat nějakou korupci. Neomezuje skryté kamery, neomezuje odposlechy, neomezuje provokace. Nemá s tím nic společného. To je jejich práce, ať si ji dělají. My jsme se tady toho ani nedotkli. Jediné, že materiály, které vznikají činností státu za účelem stíhání a odsouzení pachatele nejzávažnější trestné činnosti, nemají být posléze používány ať už ke zvýšení nákladu, nebo ke skandalizaci někoho. A jestli si myslíme, že toto je fakt boj proti korupci, tak se strašně mýlíme, strašně nerozumíme tomu, o čem v tom zákoně jde a šlo. Takže nepleťme do toho boj proti korupci. Nemá s tím nic společného. Je to snaha chránit individuální práva, a i když si přečteme ty odposlechy, které za posledních let, a proč jsme na to reagovali, byly zveřejněny, tak i kdybych připustil, že tam byly některé osoby, které tam byly ve veřejném zájmu, tak tam byly jmenovány desítky dalších osob, které v žádném veřejném zájmu nebyly, které v tom byly zcela nevinně, neměly s tím vůbec nic společného. Přesto si nikdo z těch, kteří se zveřejňovali, tuto otázku nepoložil, jestli jim nějakým způsobem neuškodí.
Děkuji za pozornost. (Potlesk v pravé části sálu.)
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, pane poslanče. Nyní vystoupí pan poslanec Škromach. Připraví se pan poslanec Aubrecht. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Zdeněk Škromach: Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, páni poslanci, já myslím, že tady se sbíhají dvě témata. Jedna věc je trestní zákon a trestní zodpovědnost, druhá věc je, jak fungují média, a to nejenom v Česku, ale vůbec. Myslím si, že kdybychom třeba posuzovali svět za druhé světové války, kdyby CNN přenášela v přímém přenosu druhou světovou válku, možná že by vypadala jinak. Problém je, že novináři pracují s informacemi, které jim například v mnoha případech někdo dodá. A ti, kteří by měli být stíháni, a trestně stíháni za to, že účelově pouštějí informace, které řekněme jsou součástí utajovaných skutečností nebo vyšetřovacích spisů atp., nejsou to veřejné informace, tak ten, kdo by měl být stíhán, by neměl být novinář, ten prostě dostal informaci a pracuje s ní a nemusí své zdroje sdělovat, ale samozřejmě tady je problém státu, a bohužel diskuse kolem tohoto návrhu je v tom, že zaměňuje míru zodpovědnosti. Zodpovědnost nemá ten novinář, ten pracuje s materiálem, který dostal od někoho. A ptejme se, od koho.
Příklad akce Kubice. To byly materiály, které byly samozřejmě, nebo celá ta akce byla účelově připravena. Novináři, někteří, ji sežrali i s navijákem. Mnozí protagonisté celé akce Kubice nakonec byli uznáni nevinnými. Ale to už není na palcové titulky. Tady bychom mohli hovořit o určité etice novinářů a o tom, že mnohdy je jednoduché na někoho plivnout, nalít fůru splašek, ale potom těžko se ten člověk nějakým způsobem očišťuje, když se ukáže, že to nebyla pravda. To je o etice v novinařině a vůbec o etice informace. Já si myslím, že v té souvislosti, když se tady říká náhubkový zákon, právo na svobodu vyjádření apod., tak bychom asi, samozřejmě ne v rámci trestního zákoníku, ale možná v rámci jiných mediálních zákonů, měli otevřít i právo na odpověď. Protože to jsou věci, které spolu souvisejí. Jestliže někdo o mně něco prohlásí, tak já mám mít stejné právo a stejný rozsah na to, abych mohl na takovou informaci reagovat. A je jedno, jestli to je politik, občan, prostě kdokoliv. A to právo v české republice zatím není. Protože mnohdy se informace prezentují tak, jak se prezentují, ale pak případné reakce a odpovědi jsou naopak mnohdy cenzurovány redakcemi, redaktory, mnohdy vydavateli různých periodik, televizí apod. Takže člověk se mnohdy diví, co vlastně řekl, když se objeví jenom polovina věty z jeho odpovědi, která je účelově využita řekněme k určitému záměru, který má ten který novinář. ***