(10.10 hodin)
(pokračuje Škromach)
Pokud jde o solidaritu, ta solidarita není mezi těmi, kteří jsou výdělečně činní, a těmi, kteří výdělečně činní nejsou, ale mezi těmi, kteří jsou zdraví, a těmi, kteří jsou nemocní. Stav nerozhoduje. Mezi nemocnými jsou mnohdy i lidé, kteří se pohybují v tzv. šedé a černé ekonomice, kteří vůbec žádné pojištění neplatí, ale naopak z pojištění těch, kteří poctivě ze své práce pojištění platí, klidně čerpají, protože jsou nemocní, nebo byli někde postřeleni, nebo se někde dostali do nějaké rvačky. Takto to prostě je. Tito lidé např. přes spotřební daně z alkoholu a cigaret do státního rozpočtu také odvádějí prostředky.
Padlo tady srovnání se stavebním spořením. Myslím, že to jsou neporovnatelné položky z toho hlediska, že podíl platby za nevýdělečně činné občany od doby, kdy byl schválen tento zákon o způsobu financování zdravotnictví, neustále klesá. Naopak neustále stoupá podíl osob v závislé činnosti neboli zaměstnanců, lidí, kteří si ze svých daní v podstatě nemohou odepsat nic na rozdíl od osob samostatně výdělečně činných, které si ze svých příjmů mohou odepsat téměř vše, co souvisí s jejich činností, např. takovou drobnou položku, jako je cestovné do zaměstnání apod.
Mám pocit, že diskuse by zabíhala do úplně jiné sféry. Naším záměrem bylo v podstatě upravit poměr mezi účastníky pojištění tak, aby i stát nesl společně odpovědnost - tady musíme hovořit nikoliv o absolutních, ale poměrných částkách - a aby poměr toho, co vydává stát ze státního rozpočtu za nevýdělečně činné občany, se zhruba přibližoval tomu poměru, který byl v době, kdy tento způsob financování zdravotního pojištění byl schválen. Byl schválen nikoliv vládou sociálně demokratickou nebo poslanci v této sněmovně, ale byl schválen dávno před námi, ale bohužel mnohdy nekonáním vlád, které v minulosti vládly, to znamená neupravováním minimální mzdy, došlo k tomu, že poměr mezi výdělečně činnými a nevýdělečně činnými a těmi, za které platí toto pojištění stát, se významným způsobem změnil v neprospěch výdělečně činných, a to zvláště lidí v závislé činnosti neboli zaměstnanců.
Místopředseda PSP František Brožík: S faktickou poznámkou se hlásil pan poslanec Grulich.
Poslanec Václav Grulich: Pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi krátkou faktickou poznámku k předchozímu řečníkovi ve věci mandatorních výdajů. Je nepochybné, že krajíc mandatorních výdajů z celkového státního rozpočtu je nadále neúnosný a že postupně se budou muset mandatorní výdaje snižovat. To ovšem neznamená, že mandatorní výdaje, tak jak existují, jsou spravedlivě, precizně a trvale dobře nastaveny a že uvnitř těchto výdajů nebude muset docházet k posunu. Některé se sníží, některé zase budou muset být zvýšeny. To je tento případ.
Pokud bychom chtěli formálně a paušálně trvat na snižování, dělali bychom medvědí službu zákonodárství, protože takový paušální přístup by určitě nebyl dobrý. Tolik moje poznámka.
Místopředseda PSP František Brožík: Nyní bude hovořit pan poslanec Sobotka, připraví se pan poslanec Teplík.
Poslanec Bohuslav Sobotka: Dámy a pánové, pane předsedající, návrh zákona o stavebním spoření, který jsme projednávali včera, a tato poslanecká novela mají jednu společnou rovinu a mají také určité kvalitativní rozdíly. Rád bych se zmínil o společné rovině, vyjádřil bych svůj názor, pak bych rovněž rád poukázal na některé kvalitativní rozdíly, které mezi těmito dvěma návrhy dvou poslaneckých novel existují.
Pokud jde o společnou rovinu, tou společnou rovinou je dopad do státního rozpočtu, dopad v podobě zvýšení výdajů, které se oprávněně označují jako výdaje mandatorní, to je výdaje ze zákona.
Já musím říci, že bych rovněž uvítal, kdyby tento návrh zákona, který zvyšuje mandatorní výdaje, byl doprovázen podrobným rozborem toho, jakým způsobem a z jakých zdrojů budou tyto prostředky uhrazeny. Souhlasím s tím, že jakékoliv takovéto poslanecké návrhy zákonů, které jsou této sněmovně předkládány, by měly být doprovázeny nejenom stručnou větou, která je povinná z jednacího řádu, to je, že tento návrh bude mít dopad do státního rozpočtu v předpokládané výši XY, ale pokud jde o mandatorní výdaje a jejich zvyšování, mělo by to být doprovázeno podrobnější rozvahou, jaký tento dopad bude a z čeho předkladatelé předpokládají, že tento dopad bude v příštích letech financován. Myslím, že by to mělo být obecným pravidlem nebo zvyklostí, kterou bychom tady v Poslanecké sněmovně, pokud jde o tyto závažné návrhy, mohli postupně zavést a mohli bychom k tomu dospět, i když tuto povinnost jednací řád Poslanecké sněmovny neukládá.
Jedná se o zvýšení mandatorních výdajů. V každém případě souhlasím, že bude velmi problematické tyto prostředky v příštích státních rozpočtech hledat, stejně jako je problematické hledat prostředky na jiné výdajové stránky státního rozpočtu, které mají mandatorní povahu. To je společná rovina, a já uznávám, že se nepochybně jedná o problém, který má podobné rysy.
Na druhé straně tady existují poměrně podstatné kvalitativní rozdíly mezi systémem zdravotní péče a systémem stavebního spoření na druhé straně. Ten první rozdíl, který podle mého názoru existuje, je ten, že Ústava ČR garantuje zdravotní péči občanům za podmínek, které specifikuje zákon. Máme zákon o všeobecném zdravotním pojištění, a tento zákon nastavil určitý systém financování zdravotní péče, který je v souladu s Ústavou ČR. Parametry tohoto systému byly nastaveny určitým způsobem v konkrétní historické době. Dnes se ukazuje, že tyto parametry byly nastaveny tak, že vývoj systému, vývoj nákladů a výdajů tohoto systému vede k tomu, že se systém dostává do deficitu a že se pohybuje v deficitu.
Návrh, který je předložen, vnímám jako návrh, který směřuje ke změně parametrů systému financování zdravotní péče tak, aby byl omezen deficit a byla omezena alespoň jedna z tendencí, která k deficitu vede, a touto tendencí je stagnace plateb státu za pojištěnce tak, jak tento prvek byl do systému uveden. Myslím, že odpovědnost za tento prvek, jeho vývoj a konstrukci, za konstrukci jeho valorizace, nesou i ti, kteří předložili a prosadili tento návrh financování zdravotní péče v České republice, a myslím si, že je legitimní debata o tom, jak by se tento prvek měl vyvíjet a jaké by měly existovat valorizační mechanismy směrem k platbám za pojištěnce.
To si myslím, že je poměrně podstatný kvalitativní rozdíl. Pokud jde o stavební spoření, je to systém, který nevyplývá z Ústavy ČR, není tam žádná paralela se systémem všeobecného zdravotního pojištění, je to systém ryze dobrovolný, závisí na privátních aktivitách, je provozován v privátním sektoru, je spravován ryze privátními subjekty, pouze stát poskytuje dotační příspěvek a stát reguluje privátní subjekty, které v oblasti stavebního spoření fungují. Myslím si, že tato kvalitativní rozlišnost je velmi podstatná a je důležité na ni poukázat.
Ještě mám jednu poznámku. Opět se to týká úvah o tom, jaké mandatorní výdaje zvyšovat, jaké mandatorní výdaje snižovat. Myslím si, že je důležité o tom debatovat a vnímat mandatorní výdaje v celku a vnímat rovněž určitou diferenciaci v mandatorních výdajích. My jsme tady už dnes hovořili o situaci v oblasti penzijního systému. Myslím si, že ta věc je velmi podobná. Nás čeká v příštím období rozhodnutí, zda a do jaké míry budeme chtít financovat penzijní systém i nadále vícezdrojově, to znamená i nadále ho financovat tak, že budou jednak chodit příspěvky z důchodového pojištění, jednak příspěvky ze státního rozpočtu.
Ta debata nás čeká a myslím, že je dobře, že jsme ji zahájili třeba v souvislosti s vícezdrojovým financováním systému zdravotního pojištění, protože jednou tady budeme debatovat o tom, jak a do jaké míry do budoucna v rámci modernizovaného penzijního systému nastavit zdroje financování tohoto penzijního systému a zda by mezi těmito zdroji měly být i výdaje ze státního rozpočtu, to je přerozdělování daní, které se vyberou v rámci daňové kvóty. Tolik moje poznámka k tomuto problému.
***