(18.30 hodin)
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Ransdorfovi, nyní je přihlášen pan poslanec Exner. Dále se připraví pan poslanec Hofman. Prosím, pane poslanče, ujměte se slova.
Poslanec Václav Exner: Dámy a pánové, dovolte, abych uvedl v rámci této debaty některé argumenty a také na pravou míru některá tvrzení.
Můj kolega Štrait nechtěl přenést kolektivní vyjednávání na podnikové rady a nahradit tak odbory. Uvedl, že odbory a podnikové rady, případně v obráceném pořadí, v zemích, o kterých mluví, nepřipustí snížení mezd, což je samozřejmě úplně jiný přístup, než že by přejímaly kolektivní vyjednávání.
Pokud ovšem jde o samotnou problematiku kolektivního vyjednávání, pak je třeba říci, že i ve vztahu odborů a různých zaměstnaneckých pracovních nebo podnikových rad jsou různé vztahy. Například v některých zemích se pravomoc odborů vykonává tím způsobem, že mají jako jediné právo kandidovat do podnikových rad a právo kolektivního vyjednávání vykonává pak podniková rada tvořená odbory. Takový příklad mohu uvést z Portugalska. V jiných zemích není taková pravomoc výlučná, ale…
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Pane kolego, promiňte, já vás přeruším, ale chtěl bych zjednat důstojnější atmosféru. Prosím ty, kteří nechtějí poslouchat, ať nechají poslouchat ty, kteří chtějí řečníka sledovat. Omlouvám se, pane kolego, že jsem vás přerušil.
Poslanec Václav Exner: Je třeba také otevřeně říci, že návrh z hlediska zaměstnanců skutečně sleduje to, co zde bylo uvedeno jako jedna výlučná varianta, že z hlediska zaměstnanců by se navrhovaný zákon projevoval tak, že za méně práce by dostávali stejnou mzdu. Jak už i moji kolegové vyjasnili, nemusí to být méně práce, která je vykonaná, protože vazba mezi délkou pracovní doby a množstvím práce není lineární.
Je také třeba říci, že bych se docela hlásil k tomu, aby nějaký nový ÚV KSČ vydal takovou zprávu, která by pro normální zaměstnance byla přínosná, dokonce se mi zdá, že není úplně správné, že poslední vlády ani současná vláda, bohužel, zatím takovou zprávu vydat nemohou. Jak bylo dokumentováno, tak pro mnoho lidí, i pro nezaměstnané, se jejich činnost jeví jako opačně přínosná, tj. velmi nepřínosná.
Je třeba si položit otázku, co celkově s problémem zaměstnanosti budeme dělat. Upozornil na to již můj kolega Ransdorf. My na jedné straně natahujeme věk pro odchod do důchodu, a tím tedy zvyšujeme počet těch, kteří mají dispozici pracovat a mají být zaměstnáváni, ale na druhé straně připouštíme rostoucí počet nezaměstnaných, a to i při přijatém Národním plánu zaměstnanosti, jak ukazují čísla, která zveřejňuje vláda a která potvrzují - dokonce v horších barvách - odbory. Jak všichni pociťujeme, bude se nezaměstnanost několik dalších let zvyšovat a na třetí straně se budeme snažit, aby lidé, kteří se cítí zvláště zaměstnáni, kde je fyzická práce, opotřebení, pracovali i za cenu toho, že se zhoršuje jejich zdravotní stav. Také připouštíme, aby v malých podnicích, často rodinní zaměstnanci, pracovali i 14 hodin denně, a připustili jsme naprosto neomezenou možnost využívání vedlejších pracovních poměrů.
Máme samozřejmě k dispozici určité peníze ve státním rozpočtu a souhlasím s tím, že jich je málo a že deficit a jeho prohlubování je nežádoucí, ale na druhé straně při zvyšování nezaměstnanosti připouštíme, aby na pasivní politiku zaměstnanosti se vydávalo peněz stále více a více, tedy aby těch méně, kteří budou zaměstnáni, muselo vytvářet více peněz na tuto pasivní politiku zaměstnanosti. Je tedy třeba najít a nepochybně diskutovat o určité rovnováze mezi penězi na aktivní politiku zaměstnanosti a penězi na pasivní politiku zaměstnanosti. A pokud jde o peníze na aktivní politiku zaměstnanosti, je třeba diskutovat o různých formách toho, jak tyto peníze mají být účinně využity.
Domnívám se, že předložený návrh zákona ukazuje na jeden směr, který není omezen jenom na Francii. Stejný požadavek je již dnes dohodnut a je předmětem legislativního rozpracování v Dánsku, ale požadavek na snížení pracovní doby k hranici 35 hodin je například velmi aktuální také v USA, Kanadě, Japonsku a v celé řadě dalších zemí.
Myslím si, že bude také nepochybně nutné, jako další forma, kterou zatím neřeší ani Národní plán zaměstnanosti, ani připravované změny v zákoníku práce, ani náš návrh zákona, řešit to, jak rozšiřovat právě disponibilní placenou práci, a to nejen do oblasti obvyklých služeb, ale i do oblasti kultury, vzdělávání, sociálních služeb, práce v rodině a činností týkajících se zlepšení podmínek života v celé společnosti.
Domnívám se ovšem, že nastartování těchto změn prostřednictvím předkládaného zákona, po diskusi a na základě upřesnění postupu tak, aby byl přijatelný i pro druhou stranu, tzn. pro podnikatele prostřednictvím toho, co v dané době z hlediska vlády a z hlediska rozpočtu bude možné, je správné. Navrhuji vám, abyste umožnili odstartování této debaty tím, že zákon bude propuštěn do dalšího čtení.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Exnerovi. Nyní v rozpravě vystoupí pan poslanec Jiří Hofman. Prosím, pane poslanče, ujměte se slova.
Poslanec Jiří Hofman: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážené dámy a pánové, v rámci rozpravy ohledně tohoto zákona slyšela sněmovna mnoho pěkných slov, které se velmi pěkně poslouchají, ale jsou to, bohužel, jen pěkná slova a nic víc. Když chceme zákonem určit pracovní dobu, musíme mít také druhou stránku věci, tj. povinnou evidenci pracovní doby, která u nás vlastně není. Evidovat pracovní dobu lze leda v rozpočtových organizacích nebo v organizacích řízených přímo státem. Dnes se ale neeviduje pracovní doba u dopravců a mnoha dalších soukromých firem, kde je neskutečné množství přesčasové práce.
***