(pokračuje Ambrozek)
A není nutno možná ani novelizovat desítky zákonů. Otázka je, zda třeba v případě zákona o ústavním soudu je to vůbec namístě, jestli je možné zprostit soudce Ústavního soudu nebo soudu mlčenlivosti při poskytování informací.
Další záležitost, která stojí za úvahu, se týká už samotného názvu. My jsme i v zákoně o právu na informace o životním prostředí se přidrželi definice, jak je uvedena v Listině základních práv a svobod, protože tento zákon není ničím jiným než podrobným výkladem článku 17, i když se dotýká článků dalších. Svobodu spíše chápeme jako určitý prostor, který stát chrání před vnějšími vlivy, zatímco právo naopak znamená určité nároky spojené s právními důsledky. Takže možná zákon o právu na informace by byl přesnější. Ale to je zase otázka, kterou předkládám už teď, aby se mohla diskutovat v jednotlivých výborech.
Potom ještě poslední poznámku. Jedná se o dikci, kterou nám vpašoval kolega Kužílek do poslaneckého návrhu zákona o informacích o životním prostředí, a způsobil nám tím značné komplikace, kdy v případě, že se orgán nevyjádří ve stanovené lhůtě k žádosti, je formulace, že se má zato, že informaci odepřel. Tam je potom problém s tím, aby běžely lhůty, a je proto lepší zase to sladit se správním řádem a spíše použít lhůty a potom volit opatření k nečinnosti, aby zasáhla nadřízená složka.
Uvedl jsem tyto výhrady proto, aby při projednávání ve výborech tento zákon skutečně nabyl podoby důstojné našeho právního řádu. Vím, že autoři neměli tu možnost jako my v případě speciálního zákona, protože - a to řekla kolegyně Horníková správně - nejenom že je to úkol nad síly vlády, ale vláda samozřejmě, protože zákon připravují zase úředníci, kterých se týká poskytování informací, tak je otázka, s jakou ochotou by k té přípravě přistoupili. Otázka je, jestli by spíše nevysvětlovali, že to nejde. Zvláště proto, že ten zákon se dotýká prakticky všech resortů, tak by bylo potom obtížné to dát do souladu, protože si dovedu představit, že z každého ministerstva by přišla trochu jiná představa a legislativní rada vlády by nevěděla, co dřív.
Proto je asi nutné volit tuto cestu, i když není obvyklá, a přiznávám i sebekriticky, že málokdy se poslanecká iniciativa zdaří natolik, aby byla skutečně perfektní a aby nebylo nutné ji v krátké době novelizovat. Je to návrh zákona vážný, ale souhlasím s tím, že je v souladu s evropskou legislativou, že je v souladu s trendem vývoje společnosti, která směřuje tímto směrem, k otevření, a že je velmi dobré, aby tento zákon nakonec byl přijat.
Nemyslím si ovšem, že bychom ho měli přijmout ukvapeně jenom proto, abychom se nedostali pod tlak médií, že třeba nechceme poskytnout možnost občanům informace získávat.
Proto i já doporučuji postup do druhého čtení s tím, že navrhuji, aby zákon byl mimo jiné - ono těch návrhů bude víc - přikázán výboru pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí. Děkuji.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji panu poslanci Ambrozkovi a prosím, aby se slova ujal pan poslanec Jičínský, připraví se pan poslanec Kučera.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Pane předsedající, vážené shromáždění, i já se vyjádřím k problému, o kterém hovořila již kolegyně zpravodajka a teď pan poslanec Ambrozek. Skutečně bylo chybou, že bývalé vlády nesplnily to, co plyne z Listiny základních práv a svobod, a nepřipravily řadu zákonů k její realizaci, protože listina v určitých ustanoveních předpokládá vydání zákonů. Tak tomu je i v právu na informace. Hovořil jsem o tom již ve svém stanovisku k vládnímu prohlášení vlády Václava Klause po volbách v roce 1996. Protože však vláda nepovažovala tyto věci za důležité, žádný návrh nepředložila a stalo se to záležitostí poslanecké iniciativy.
To má své pozitivní stránky, má to i své stránky negativní. Jsme tedy ve zvláštní situaci, že dříve než byl přijat obecný zákon o právu na informace, byl přijat zákon speciální - o právu na informace o životním prostředí.
Samozřejmě argumentaci kolegy Ambrozka že tu takovýto zákon není na překážku, lze uznat, ovšem speciální zákon by měl být přijat až po přijetí zákona obecného. Jinak dochází k tomu - a to je situace, ve které se nyní nacházíme - že není přesně vymezena kategorizace určitých pojmů, s nimiž se v těchto zákonech zachází, že tu tedy vztahy obecného a zvláštního nejsou přesně formulovány.
Vláda uvádí ve svém stanovisku řadu závažných výhrad, a chápu stanovisko paní zpravodajky, když uvažuje, zda by tedy nebylo vlastně vhodné zákon vrátit k přepracování. Ale uznávám i její argumentaci, že vrátit zákon k přepracování Senátu by asi nemělo smysl. Zamítnout jej by bylo zřejmě politicky i jinak nežádoucí. A chtít, aby tato nová vláda teď i tímto způsobem splácela dluhy vlády staré, také není namístě. Čili v dané situaci i já se vyslovuji pro to, aby zákon byl postoupen do druhého čtení, s tím, že navrhuji prodloužení lhůty, protože věc je závažná, složitá, je tu i řada kritických připomínek vlády - já je nebudu opakovat, ale doporučuji vám, abyste si je skutečně přečetli, protože je třeba je vzít vážně a snažit se jim dostát v úpravě toho znění, které bychom potom měli projednat ve druhém a třetím čtení.
A zároveň mám návrh, který není formální z hlediska jednacího řádu, ale chtěl bych- a je tu místopředseda vlády pro legislativu - požádat vládu o neformální pomoc při úpravě určitých ustanovení nebo při přípravě změn tohoto zákona, protože ta problematika je opravdu složitá. Argumentace, že takovýto zákon by vlastně vláda dobře nepřipravila, protože to je zákon proti byrokracii, to je sice námitka, která má jistou relevanci, ale nemůže být směrodatná. I pro vládu platí Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon, a nepochybně, kdyby vláda byla u vědomí závažnosti tohoto problému přistoupila k přípravě tohoto zákona, tak řadě nedostatků, s nimiž se vyrovnáváme teď, se předejít mohlo.
A pokud by se v takovémto vládním návrhu prosazovala některá legislativní opatření nebo některé restriktivní přístupy, to je potom nepochybně úkol poslancům, aby to revidovali. Ale základní koncepce takovýchto zákonů skutečně nemají být poslaneckými iniciativami. Říkal jsem to loni, opakuji to i letos, protože Poslanecká sněmovna by měla vážně přemýšlet i o svém přístupu ke změnám právního řádu, a toto je doklad toho, že cesta, kterou jsme v minulosti často volili, není tou cestou nejlepší.
Ale i při vědomí všech těchto problémů i já navrhuji postoupit předlohu do druhého čtení a prodloužit lhůtu.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Pane poslanče, ještě bych vás poprosil, abyste setrval u řečniště, domnívám se, že byste měl konkretizovat váš návrh na prodloužení lhůty tak, aby byl hlasovatelný.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Podle jednacího řádu lze prodloužil o 20 dní, pokud se nemýlím. Takže dávám tento návrh.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji. Takže využití té mezní hranice 20 dnů? Děkuji vám. Prosím tedy pana poslance Miloslava Kučeru, aby přistoupil k řečništi a ujal se slova, které mu uděluji.
Poslanec Miloslav Kučera st.: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, vážený pane senátore, kolegyně a kolegové. Nejprve musím pro stenozáznam uvést, že se jedná o Miloslava Kučeru staršího, protože jsme tady ve sněmovně dva, takže aby kolegovi se zemědělským zaměřením nebyly přičítány eventuálně připomínky k zákonu o svobodě informací.
***