Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Rozprava, která zde probíhá, jednoznačně ukázala, že všichni oponenti tohoto zákona prakticky napadají jenom určitou dílčí část. Napadají ji ovšem ve smyslu, že vítají zákon jako celek, že souhlasí de facto s touto strukturou, a jak by mohli nesouhlasit, protože si myslím, že levicovější nebo socialističtější návrh zákona předložený mít ani nemohli. Jediné, čeho se dožadují, je změnit ten či onen koeficient. Domnívám se tedy, že je dosti vinou prezentace tohoto zákona a dosti vinou nevůle debatovat o těchto věcech, aby tento zákon nebyl přijímán výraznější většinou v této sněmovně. Asi by doznal určitých změn. Ale ty změny by vůbec zásadně neměnily podstatu a tvar tohoto zákona. Ty by se mohly měnit, kdyby se začalo přísně rozlišovat mezi tím, co je aktivita státu na pojištění, co je aktivita státu na podporu nebo pomoc. To se však nečiní. Když si vezmete např. rodičovský příspěvek, záhy zjistíte, že je to dávka prakticky plošná a vůbec nediferencuje mezi různými situacemi různých matek a nebo otců, to je jedno. Rozhodně si myslím, že by neměly dostávat stejný rodičovský příspěvek ženy třeba v těchto třech životních situacích; mladá holka, která nikdy nepracovala, a má dítě. Dostane stejný rodičovský příspěvek jako např. doktorka, lékařka, která vystudovala, která pět či deset let pracovala, přispívala na tyto státem obecně uznávané věci, dosáhla určitého životního standardu, ráda by zůstala s dítětem doma, nicméně dostane to samé; spíše u ní by mělo platit to pojištění. A nebo manželka zajištěného a bohatého člověka, jejímž naplněním smyslu života je tato rodina a mít dítě. Opět o tom mluvíme jako o sociální události. Zde tuto rétoriku musím bohužel odmítnout. To není sociální událost. To je naplnění života této ženy, této rodiny. Vůbec nevidím důvod, proč by u toho stát měl asistovat. Nevidím nejmenší důvod.

Z těchto pohledů vám tedy ukazuji, že zákon není promyšlen ani sám uvnitř sebe, a to už vůbec nemluvím o tom, pokud bych měl s panem ministrem souhlasit, že se jedná o zásadní sociální reformu, že bychom měli mít všechny tři zákony pohromadě. Dobře vím, že proti slibu v důvodové zprávě při zásadách zákona již třeba otázky mateřství vypadly z pojištění. Prostě v tom zákoně, který už máme, to jako důvod nefiguruje. Těžko se kritizuje a těžko se posuzuje, jestli se jedná o sociální reformu a nebo nejedná, v momentu, kdy jsou nám podsouvány jednotlivé pilíře, každý zvlášť a kdy celkový obraz krajiny, který nám byl předestřen, se jaksi za pochodu mění.

Jsem pro jasné a principiální rozlišování, a to je jediné, co může pravicová rétorika udělat, že velmi důsledně a jasně začne rozlišovat a že se velmi jasně a důsledně dohodne na tom, co bude podporou státu.

Nechtěl jsem se zmiňovat o přídavcích na děti. Nemyslím si, že je levicovou nebo pravicovou rétorikou, nebo že je adresností či neadresností to, jestli dám takové či makové rodině něco. Spíš musím hledat princip. Ten princip naleznu třeba v tom, že dítě je občanem této země, který nemá žádné příjmy, a proto je tedy důvod, aby mu stát nějaké příjmy dal.

Jestliže logika tohoto zákona vychází z toho, že přídavek na dítě je přídavkem tohoto dítěte, který toto dítě samo podle dikce tohoto zákona dostává v momentu zletilosti, od osmnáctého roku života, je to částka, kterou dostává toto dítě. Pak se tedy opravdu ptám, pokud toto má být adresné, spravedlivé a nevím jak uvážlivé, proč dítě z bohatší rodiny dostane málo, z jakési střední rodiny dostane více a z nějaké chudší rodiny dostane nejvíce, když všechny tyto děti mohou být v postavení vzdoru vůči této rodině, a tento zákon jako celek tyto situace navozuje.

Tento zákon se totiž neopírá o rodinu v tom konzervativním slova smyslu, tudíž rodina je rodinou i přes babičky, dědečky, vnoučata, třeba přes tři generace a její členové nesou v první řadě před státem, obcí a samy sebou odpovědnost jeden za druhého. Takto to v zákoně ale uvedeno není. Tady je situace, kdy posuzuji dospělé osoby a dávám jim přídavek na děti podle toho, jak se chovají k rodinám. Považuji to za hlubokou nelogičnost, za špatnou filozofii. Pokud úředníci ministerstva práce a sociálních věcí přijali logiku, že tato dávka je dávkou na dítě, pak ať ji důsledně drží a sněmovna ať posoudí, jestli to chce takovýmto způsobem pojmout.

Sociální zákony by měly mít jeden parametr, protože vše, o čem tady mluvíme, by měl být politický konsensus společnosti. Mělo by to být to, na čem se společnost v drtivé většině domluví, že toto chce podporovat a takto to chce podporovat. Je to otázka konsenzu. Proto mně mrzí nevyužitá příležitost, kterou jsme zde měli, aby tento konsensus byl dosažen. Nota bene, že stačilo jen malinko zapomenout na to, že mám připravený návrh zákona a na všechna jednání přicházím s tím, že se na něm má co nejméně měnit, protože už existují nějaké softwary apod. Myslím, že to není dobrý přístup, protože do softwaru to umím napsat v jakékoli politické dohodě. Není to otázka této techniky, není to otázka počítačů, není to otázka toho, zda mně funguje nebo nefunguje software, je to otázka prvořadé politické domluvy, která by měla být konsensuální.

Mohl bych pokračovat s jednotlivými dávkami s výkazem mnoha neprincipiálností, mnoha překrývání. Zmíním se ještě o věcech, o kterých jsem se chtěl zmínit ve smyslu, proč si myslím, že tento zákon nemá paramentry toho, co bych od zákona očekával.

Jeden z parametrů samozřejmě je, aby zákon byl vnitřně konsistentní, aby nevedl už v podobě svého přijetí k vícero možným výkladům. Druhá věc je, pokud chceme mít občana uvědomělého a znalého zákona, aby zákonům i občan rozuměl. Předesílám, že se považuji za průměrně inteligentního občana této země a přiznávám se, že kdybych se dnes přihlásil na okresní úřad, který bude obhospodařovat tento zákon, nejsem schopen postupovat podle tohoto zákona, pokud bych byl odkázán jen na jeho dikce, budu sám neustále ve vnitřních zmatcích, jestli mám toto vykládat tak nebo onak, jestli to mysleli autoři tak nebo onak. Možná se něco opravit dá, třeba jednoduchým zásahem. Je to možné. Ale jestliže najdu v zákoně těchto věcí tolik, obávám se, že to tam najde také někdo jiný a hlavně to tam najde ten, kdo ho bude používat. Já ho zatím ještě nepoužívám. Já se čistě abstraktně zamýšlím pouze nad tím, jak to v konkrétní situaci bude vypadat.

Vemte si např. klíčový paragraf 7. Odmítám ho teď už kritizovat z pohledu, že rozbíjí rodinu, místo aby ji dával dohromady. Chci jen pochopit, co mi paragraf říká o tom, co to je rodina. V odst. 1 se dočtu, že za rodinu pro účely tohoto zákona se považuje, není-li dále stanoveno jinak, oprávněná osoba a společně s ní posuzované osoby. Rozumím tomu tak, ze rodina je nějaká oprávněná osoba, oprávněná zřejmě podle toho, o kterou dávku se jedná, jednou to bude dítě, jednou někdo jiný, kdo o dávku bude žádat, ale pak tomu rozumím tak, že společně s ní posuzované osoby jsou ty jiné osoby, které žijí s ní v rodině. Nicméně pokud bych měl rozumět odst. 2, pak mu musím rozumět jen tak, že společně posuzovanými osobami jsou... - a to je ta rodina. Jestli tomu budu rozumět jinak, pak nedostanu nikdy smysl. Jestli přijmu vážně, že to je oprávněná osoba a další osoby mimo ni, pak mi odst. 2 nedává smysl. V momentu, kdy rozumím, že společně posuzované osoby jsou vlastně synonymem rodiny, mně to smysl dává. Nemluvím ani o tom, že zákon byl měl vymezovat pojmy jasně. Jestliže se v § 3 dozvím, co to je okruh oprávněných osob, že to je fyzická osoba, dále jen osoba jako legislativní zkratka a dále začnu pracovat s pojmem oprávněná osoba, pak vlastně nevím, s jakou osobou pracuji. A volné používání - občas osoba, občas oprávněná osoba by v zákoně jako v právní normě, která by se měla vyznačovat jasnou mluvou, by nemělo být.

Průměrný občan jako např. já bude zápolit s další věcí, která je možná odstranitelná právě tím, že se trochu zmenší jakási úzkostlivá snaha vždy se na něco odkazovat. Touto věcí je dávka - sociální příplatek v § 20. Když čtu odst. 1 § 20, nevím, jestli je nutno, aby v druhé části věty "když tento nárok má osoba pečující alespoň o jedno nezletilé dítě", tam mám ještě vyjmenovávat, že se to netýká dítěte svěřeného do pěstounské péče nebo nezaopatřeného, které je v přímém zaopatření ústavu, protože buď ta osoba o dítě pečuje, pak ho má u sebe, nebo o něj nepečuje, pak je svěřeno do pěstounské péče, takže nevím, jestli takovéto zpestření není nadbytečné, nebo jestli nebude někdy zavádějící.

Nicméně mi jde zejména o složitý § 21. Protože něco vím o zlomcích, umím si představit konstrukci velmi lehce z této dikce. Ale co si neumím představit, je, když si čtu potom § 22 v souvislosti s odkazem v odst. 1.

Kdybych měl tabuli budu vám to malovat a ukazovat, ale myslím, že se to dá i říct. Jestliže mě autoři zákona v § 22 odkazují na § 21, odst. 1 tím, že při stanovení výše sociálního příplatku se částka na osobní potřeby nezaopatřeného dítěte uvedená v § 21 odst. 1 násobí nějakým koeficientem, já z toho nevím, jak to myslí. Jsou dvě možnosti, které jsou dané definicí toho, jak se tato částka na nezaopatřené dítě stanovuje. § 21 odst. 1 totiž definuje výlučný princip, a sice takto: Buď se jedná o částku na osobní potřeby nezaopatřeného dítěte, nebo o součet takovýchto částek, pokud je v rodině dětí více. To je všechno v pořádku, ale pro mě je pochopení odst. 1 v § 21 takové, že buď v souvislosti s § 2 násobím koeficientem 2,7 nebo podobným částku jen u dítěte, tudíž jednu částku v sumě, nebo násobím celou sumu.

Podle mě, kdybych tam nedal odkaz, budu tomu rozumět jednoznačně, a to tak, že násobím pouze částku jednoho dítěte. Pokud tam dám tento odkaz, jsem zmaten, jestli se to myslí tak, nebo onak. Nerozumím tomu.

Zůstanu u § 22 odst. 1. Vůbec nerozumím distinkci mezi písm. e) a f), pokud si odmyslím, že v písm. f) je jakýsi pobyt dítěte mimo trvalé bydliště, je definován vzdáleností více než 60 km. Ale potom je tam další podmínka, o které nevím, jak se tam může objevit - "a nemá nárok na příspěvek na dopravu". Pro mne je to záhada. Klíčem k určení příspěvku na sociální pomoc je zlomek pro jednoduchost, kde v čitateli mám příjem rodiny a ve jmenovateli mám životní minimum rodiny. Tento poměr nesmí být větší než 1,6, tudíž musí být menší nebo rovný 1,6. V zákoně se operuje s podobným zlomkem také v dávce na dopravu, ale tam mám toto číslo 2. Moje jednoduchá logická úvaha vede k tomu, že pokud splňuji sociální příplatek, vždy musím splňovat také dávku na dopravu, protože tam je mírnější hranice.

Myslím, že bych mohl pokračovat v podobných nelogičnostech tohoto zákona ještě hodně dlouho. Myslím si, že zákon je napsán opravdu velmi, velmi nesrozumitelně. Myslím, že průměrný občan se dostane asi do této situace: otevře zákon, a podle m ne už u paragrafu, kde se vyjmenovávají příjmy a odkazuje se na daňový zákon, tak ho odloží. Bude si myslet, že v podstatě je zákon něco strašidelného, něco děsivého, něco, s čím on nemůže mít nic společného, co on ani nemůže pochopit. Myslím si ovšem, že v občanské společnosti má být přístup k občanovi přesně opačný. Zákon má být napsán tak, aby mu občan porozuměl, aby ho neuváděl do traumatů, aby ho neuváděl do dvojznačností, aby on po přečtení zákona věděl, jaké povinnosti, práva, nároky a podobné věci mu společnost poskytuje.

Druhý případ čtenáře tohoto zákona bude ten, že bude muset chodit za někým. Ale za kým bude chodit? Za autory této umělé řeči. Jako sloh, vyjádření a nesrozumitelnost tohoto zákona mi velmi silně připomíná celou oblast všech zákonů o sociální péči, i když v některých případech na tak velké dvojznačnosti jako zde jsem často nenarážel.

Domnívám se, že kdo pilně přečte tento zákon a nastuduje ho, nastává u něj určitá sociální událost, minimálně je psychicky poznamenán. Proto bych skoro byl v pokušeni navrhnout další příplatek za přečteni a nastudování tohoto zákona. (Potlesk.)

Poslední věc, o které jsem se chtěl zmínit a kterou jsem v zásadě nazval pracovně "zděšení v NASA", bude situace, která nastane po prvním lednu 1996. Většina občanů této země se politikou nezabývá, nezajímá se o ni, jenom my máme občas takový pocit, že to, co zde děláme, je střed zeměkoule a světa. Většina občanů někdy v lednu zjistí, když si půjde pro výplatu, že některé věci, na které byli zvyklí, v podstatě tam nemají. Abych vysvětlil svůj pracovní název, podle mne družice NASA zaznamenají nad Českou republikou obrovské srocení davů. Zaznamenají, že se v České republice něco závažného děje. To budou ti, co budou obléhat úřady. Mohu pouze nyní litovat věci, že se neujala v této zemi pět let po revoluci zásada, která je základní a klíčovou zásadou v občanské společnosti, a to je to, že úředník, jakýkoli úředník, je služebníkem občana, a ne naopak. Není jeho drábem a není v podstatě jeho vykonavatelem. Není to ta vrchnost. Úředník je služebník občana a občan ho ze svých daní, ze své práce živí a platí.

Proto jsem velmi, velmi zaražen, že si stát, který má o každém občanu díky mnoha úřadům všechny informace, které potřebuje, nedal práci, aby v přechodném období neprovedl tuto záležitost bez asistence občana, aby toto nevyúřadoval bez toho, aniž by občan musel jít dále než ke své mzdové účetní. Myslím si, že stát si může z informací, které zatím o občanovi má, toto dát dohromady. Ale to by musel chtít! Obávám se, že to nechce.

Obávám se, že místo toho vytvoří znovu další úřady, které nebudou k občanovi blíž, ale dál, a které budou občana jenom šikanovat, říkat mu, že něco špatně vyplnil nebo nevyplnil.

Z tohoto pohledu musím se zamyslet i nad tím, proč je v premisi tohoto zákona věc typu, že se nebude zkoumat vlastnictví, když zákon o životním minimu jednoznačně praví, že snaha naší společnosti je, aby životní potřeby občanů byly uspokojovány především příjmy z výdělečné činnosti, výnosy z majetku a až pak jsou to dávky. Opravdu se divím, proč dávku na nájemné testujeme jenom podle příjmů a proč nezkoumáme nebo se ani jednoduchým mechanismem nesnažíme zeptat občana - např. v čestném prohlášení - jestli nevlastní pět vil někde mimo Prahu a tady nepobírá příspěvek na nájemné. Proč se alespoň o toto nepokusíme, když už chceme být tak adresní?

Chtěl bych v závěru zdůraznit to, co jsem už jednou řekl. Tento zákon ze všech důvodů - a neuvedl jsem všechny, uvedl jsem jen některé, abych naznačil, že rétorika o těchto zákonech může být úplně jiná - jak je připraven, má i vnitřní problémy, vede k určitým dvojznačnostem. Proto jako poslanec Viktor Dobal - a říkám to zde čestně předem - nemohu pro tento zákon hlasovat, i když bych se dokázal ztotožnit s řadou dohodnutých věcí a ctít koaliční dohody. U mne to není otázka tohoto. Domnívám se, že klub ODA tento zákon podpoří, a to především z toho důvodu, že se domnívá, že koaliční vláda má ještě před sebou do konce volebního období mnoho dluhů, mnoho věcí, které je nutno přijmout. Chceme, aby se s nimi ještě důstojně vyrovnala.

Omlouvám se, že jsem byl delší, než obvykle jsem - avizoval jsem to. Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Dobalovi a prosím pana poslance Wagnera, aby se ujal slova. Připraví se poslanec Macháček.

Poslanec Jozef Wagner: Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo, dámy a pánové, po vystoupení pana kolegy Dobala je velmi obtížné se ujímat slova bez toho, aby člověk na toto vystoupení nereagoval. Mohl bych možná velmi stručně a jednoznačně říci, že ve velké většině věcí se shodujeme. Neučiním tak bez dalšího. Pan Dobal použil v dobové rétorice slova, že zákon je levicový či socialistický, maje v úmyslu vyjádřiti, že je špatný. Nebudu říkat, že je pravicový, budu říkat, že je špatný. Měl jsem v úmyslu v procedurálním zápasu o to, jak zákon projednávat, věci ještě jednou otevřít a ještě jednou se pokusit o to, aby právo bylo ctěno. Dámy a pánové, kolegyně a kolegové, vy jste stejně jako já slibovali ve svém poslaneckém slibu, že budeme dbát ústavy a zákonů této země. Nedbali jsme je ve způsobu, jakým jsme přistoupili k projednávání tohoto zákona, jakým jsme stanovili, co je základní materií, která bude předmětem jednání a tou se stal onen tisk 1629, nikoliv v logice, že ctíme svůj poslanecký slib a to, co jsme slibovali, ale v logice, o které též mluvil předřečník, že je třeba utvořit podmínky vládě, aby ještě do konce volebního období dodělala, co si předsevzala. To ano, to souhlasím, pokud hodnotím přání těch, kteří mají povinnost danou tím, že jsou součástí vládní většiny. Ale ani vládní většinu nikdo neosvobozuje od toho, aby jednotlivě každý v ní dodržoval svůj poslanecký slib a zákony této země. A protože ty zákony jsou jasné, dovolím si ještě jednou připomenout, že případný spor o to, že procedura byla porušena, může skončit ústavní stížností poslaneckou Ústavnímu soudu a že jde skutečně o onen výklad toho, co ústavně právní výbor učiniti měl a neučinil. Bez tohoto učinění obligatorní proces, který nastal podle již zmíněné citace v mých vystoupeních před zahájením rozpravy, jednoznačně ukazuje na to, že podle všech pravidel, daných zákonem o jednacím řádu, bylo nutné, aby výbor jednal, aby přijal usnesení, aby tato usnesení dostala sněmovna a aby se takto postupovalo. Nečinnost je rovněž porušení zákona. Tolik k proceduře.

Snad ještě zmínka. Považovali jsme za nekolegiální pokračovat v onom sporu na začátku, ale považovali bychom za nečestné vůči svým voličům nezmínit tento fakt, že spor o způsob projednávání, spor o čestný a odpovědný přístup Poslanecké sněmovny k voličům je naším základním sporem při projednávání této důležité právní normy. Jsem nucen položit tutéž otázku, kterou jsem včera položil panu ministru Vodičkovi při projednávání jiné normy s úmyslem, že se dovím to, co jsem se dozvěděl z jeho odpovědi - že je zcela irelevantní, jak se sestavuje, tvoří životní minimum a že pan Vodička ještě nikde neslyšel, že životní minimum je nízké a že se z těch peněz lidem těžko žije, pokud nemají více. Nevím, co na to říci. Snad bych mohl populisticky se vrátit do vtipu minulého režimu a pravit, ať za ty peníze žije soudruh X, Y, tehdejší vladař, a přenést to do doby dnešní a pravit "Pane Vodičko, zkuste jeden měsíc za to žít." Sytý hladovému nevěří.

Nechci si osobovat právo soudit, ale chci si přisvojit povinnost, která mi bezesporu jako poslanci patří. Dozvěděl jsem se okolnosti, za nichž se životní minimum vypočítává jako podklad pro to, co je pak sněmovně předloženo k hlasování. Tyto okolnosti vyvolávají pochyby, že se děje po právu. Se stejnými pochybnostmi jsem se podělil s panem ministrem Vodičkou již podruhé. Jednou ve veřejné televizní debatě a podruhé zde, tedy s vámi. Pan ministr reagoval u minulého bodu pořadu, tedy včera, jak reagoval. Mně tedy nezbývá, než hledat zákonný způsob jak to, co považuji za vadné, napravit a nezbývá mi mnohé. Zákonných možností není příliš. Ale přicházím zde k názoru, že pravděpodobně v této věci může jít i o trestný čin, že může jít o pokus o porušování cizích práv, a to dokonalý. A že může jít i o nadržování. A nezbývá mi tedy nic jiného, než využít dobrodiní dosud platného zákona o jednacím řádu a proto podle jeho § 91 odst. 2 podat z tohoto místa podnět paní nejvyšší státní zástupkyni, aby tuto věc nechala prošetřit. Jedná se o věc velmi vážnou, protože řada občanů této země, všech těch chudých a nuzných, s nimiž ti, kteří nemluví o pravicovém zákoně, ale ani o špatném zákoně, ale o svévoli sněmovny, ti samozřejmě s nimi necítí. Považuji se za poslance levicového a mám povinnost - a činím jí rád - s nimi cítit, a proto reaguji tak, jak jsem reagoval.

Je zde ještě jeden významný problém. Proč ten spěch, proč ten pokus za každou cenu projednat rychle zákon. Konec konců tato strana sněmovny (ukazuje nalevo) si nemůže přát nic jiného, než tisíce problémů občanské společnosti v první polovině příštího roku s uplatňováním tohoto zákona. Co víc jim může pomoci v předvolební kampani, než ukázka absolutní neschopnosti, která z tohoto poplyne, a důkazy předložil koaliční poslanec. Nemusím je opakovat, ale my zde nejsme proto, abychom se chovali jako opozice, která čeká na příležitost a na chyby. Jsme zde proto, abychom se chovali jako státotvorná opozice, která má v úmyslu prospět této zemi a jejím občanům. Proto vás oslovujeme, proto se vás snažíme přesvědčit - nepřijímejte špatný zákon, o němž se to dopředu ví, a ze všech stran. Jaké jsou vaše důvody? Nechcete pouze zakrýt problémy, které se vytvořily tím, že v jakém si harmonogramu projednávání věcí se předpokládalo, že k 1. červenci již něco bude platit a že tedy bude potřeba, aby byli k dispozici úřady a lidé, kteří na tom budou pracovat, aby to k 1. lednu příštího roku bylo mobilní.

Ministr práce a sociálních věcí dal pokyny, prý se souhlasem vlády, to nevím jistě, k tomu, aby okresní úřady přijímaly řady a řady pracovníků, mnoho desítek na každém okrese k tomu, aby se zákony, které nabydou někdy účinnosti, daly realizovat. Učinil tak ale ve chvíli, kdy ještě sněmovna nerozhodla o těchto zákonech. Teď je ve hře otázka, když by sněmovna nerozhodla, co tito lidé budou dělat na okresech. Nic nebudou dělat. Jeden z pánů kolegů mě poradil, abych to řekl. Děkuji. Nebudou dělat nic. Státní rozpočet to bude stát můžeme odhadovat - měsíčně 50 - 100 milionů, do konce roku něco mezi půl miliardou a miliardou. Ptám se, není toto ta pravá příčina spěchu napravit hloupou úřednickou chybu? Protože mám vážnou obavu, že to tak může být, navrhuji podle § 55 písmeno a) zákona o jednacím řádu ustavit vyšetřovací komisi sněmovny, aby tyto okolnosti vedoucí k urychlenému projednávání zákona prošetřila. Tolik k věcem, které předcházely samotnému projednávání zákona.

Nyní cítím povinnost upozornit pány kolegy na mnohé, co ještě tady řečeno nebylo. Nehodlám opakovat, nehodlám vás zdržovat, mohl bych mluvit o věcech, které zde už řečeny byly a které si přesto zaslouží, aby se o nich opět mluvilo. Nemyslím si, že je to zbytečné, ale neučiním tak proto, abych dal vyniknout tomu, co považuji za daleko důležitější a co si myslím, že je rozhodující při projednávání jakékoliv právní normy, která upravuje ve velkém rozsahu život občanů, občanské společnosti.

Chci vám říci, že v mnohém smyslu předložená osnova nerespektuje ani jednu z významných právních norem, které jsou součástí českého právního řádu jako smlouvy mezinárodní. Jedná se především o všeobecnou deklaraci lidských práv, o deklaraci práv dítěte a o mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Domnívám se, že článek 25. všeobecné deklarace by mohl zde zaznít, aby vás upozornil na vážnost věcí, o nichž zde hovoříme.

V odstavci prvním se praví: Každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítajíc v to zejména výživu, šatstvo, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření. Má právo na zabezpečení v nezaměstnanosti, v nemoci, při nezpůsobilosti k práci, při ovdovění, ve stáří nebo v ostatních případech ztráty výdělečných možností nastalých v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli.

Odstavec druhý: Mateřství a dětství mají nárok na zvláštní péči a pomoc.

Neméně významná jsou ustanovení deklarace práv dítěte.

V zásadě první: Dítě požívá všech práv stanovených v této deklaraci. Každé dítě bez výjimky má tato práva bez rozlišování nebo diskriminace podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení, ať již jeho samého nebo jeho rodiny.

Přesně, s ohledem na toto ustanovení, je část předložené osnovy v rozporu s právním řádem České republiky. Považuji za důležité ještě položit ekonomickou otázku v této souvislosti. Uvažovala vláda o tom, že při projednávání této normy v rozpočtovém výboru se poprvé stalo to, že byla přerušena po námitce, že nelze dokonale zajistit adresnost, že ta bude zajištěna pravděpodobně u těch nuzných a chudých, ale u těch bohatých, kteří žijí z dividend a z úroků, že zajištěna nebude, protože majetkové a daňové přiznání, které by toto dokázalo rozlišit, nemáme k dispozici, takže zákon bere ještě chudým a bohatým dává nikoliv tím, že v zákoně samotném tato možnost je vyřčena, ale tím, že zákon nezná, nemá a neví o technických podmínkách zjišťování nároků. Chová se tedy k různým občanům různě, některé v právech kontroluje tak, že je to až nedůstojné a jiným neukládá ani povinnost přiznat, byť nekontrolovatelnou povinnost.

Vracím se tedy k dalším aspektům, na které upozorňuje deklarace práv dítěte. Dítě požívá zvláštní ochrany. Zákon a ostatní opatření nechť mu poskytují příležitost i prostředky k tomu, aby se mohlo rozvíjet fyzicky, duševně, morálně, duchovně a sociálně zdravým a normálním způsobem v podmínkách svobody a důstojnosti. Opětovně se vás ptám, dámy a pánové, co to bude za důstojnost, která otevírá proces, o němž zde mnozí hovořili, proces, v němž bude velmi obtížné pro sociálně slabé, aby mohli vůbec odcestovat na onen úřad, který je mimo jejich bydliště, neboť veřejná doprava je strašlivě poničena, téměř v mnoha obcích a navíc tito lidé mohou mít problémy, že budou hodiny a hodiny čekat na úřadech s dětmi, kvůli nímž žádají o příspěvek. To je něco, co jsem si nikdy nepředstavoval, že k takovéto změně může po protikomunistickém převratu dojít. Je mi líto, že to musím v této sněmovně konstatovat.

Další zásada: Dítě požívá výhod sociálního zabezpečení. Já se vás ptám, v čem je vidíte.

Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech je další normou, která nás zavazuje, abychom postupovali jinak než je nám v návrhu předloženo. V článku 10. - státy - smluvní strany pakty uznávají, že nejširší možná ochrana a pomoc by měla být poskytnuta rodině, která je přirozenou základní skupinovou jednotkou společnosti, zvláště k jejímu založení a po dobu, kdy odpovídá za péči a výchovu nezletilých dětí.

V článu 10. v odst. 3 zvláštní opatření by měla být činěna na ochranu a pomoc všem dětem a mládeži bez jakékoliv diskriminace pro původ nebo pro jiné důvody.

Mám za to, že tato slova, přesná citace závazných právních norem mezinárodně platných, ukazují jednoznačně, že navržená norma je v mnoha svých částech s nimi v rozporu. Je tedy v rozporu s právním řádem České republiky a nezbývá než konstatovat, že by měla být ztažena z pořadu, což jako procedurální návrh mě nezbývá než navrhnout. Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Návrh jste podal právě teď a trváte na tom, aby se o něm hlasovalo. Tak tomu rozumím. Chcete okamžitě, anebo po skončení rozpravy?

Poslanec Jozef Wagner: Právě teď.