K §§ 157 - 159.
Výklad o pojistném a o výši jeho jest obsažen v pojistně matematické a statistické části důvodové zprávy.
Dosavadní předpisy o nemocenském pojištění obsahovaly v tom směru ustanovení v § 25 nemocenského zákona ve znění novely z r. 3920, případně v § 25 zák. čl. XIX. z r. 1907, upraveném vládním nařízením ze dne 21. ledna 1921, č. 26 Sb. z. a n.
K § 160.
Zásada, že pojistné jest platiti za dobu, po kterou trvá zaměstnání povinně pojištěné (§ 2), jest samozřejmá. Poněvadž se však také vyskytují případy, že pojištěnci se zachovává nárok na mzdu (pracovní výdělek, služné), i když zaměstnání nevykonává nebo z něho vystoupil, bylo dlužno tyto případy zachytiti a stanoviti pro tuto dobu povinnost platiti pojistné.
V zájmu řádné evidence a kontroly pojištěnců bylo pak dále - dle obdoby § 33 nemocenského zákona - stanoveno, že pojistné je platiti, nenastal-li pojistný případ (na př. nezpůsobilost k výdělku pro nemoc v obora pojištění nemocenského, invalidita neb smrt v oboru pojištění invalidního a starobního), i za dobu, po kterou pojištěnec nebyl ze zaměstnání odhlášen (§§ 7 a 19), ačkoliv poměr zakládající pojistnou povinnost byl přerušen, leda že byl k pojištění přihlášen jiným zaměstnavatelem.
K § 161.
Aby bylo zapotřebí co nejmenšího administrativního aparátu pro invalidní a starobní pojištění, přenáší osnova význačné hromadné funkce tohoto pojištění na nemocenské pojišťovny. S tohoto hlediska stanoveno, že pojistné (jak pro odvětví nemocenského, tak i invalidního a starobního pojištění) vyměřuje a vybírá nemocenská pojišťovna a to ona, u níž jest pojištěnec přihlášen (§ 17), případně - nedostál-li zaměstnavatel ohlašovací povinnosti - u níž bylo pojištěnce přihlásiti (§ 21).
Podle obdoby § 35, odst. 6. zákona o pensijním pojištění soukromých zřízenců stanoví osnova, že povinnost platiti pojistné není závislá na tom, byl-li příspěvek vyměřen a nabyl-li výměr moci práva. Proto dlužno platiti 5% roční úroky z prodlení (§ 175) z pojistného ode dne splatnosti (§ 163), i když výměr nemocenské pojišťovny o pojistném byl teprve později doručen.
Pro vnitřní vztah nemocenských pojišťoven k Ústřední sociální pojišťovně jest důležitým předpis, že ze zaplaceného pojistného jest uhraditi nejdříve pojistné připadající na pojištění invalidní a starobní.
K §§ 162 - 166.
Podle obdoby § 34 nemocenského zákona ve znění novely z roku 1920, případně § 33 zákona o pensijním pojištění soukromých zřízenců stanoví se v § 162 zásadně, že z pojistného (jež se vyměřuje současně a souhrnně pro obor nemocenského i invalidního a starobního pojištění) hradí zaměstnavatel i zaměstnanec po jedné polovině.
Výjimky z této zásady ve prospěch pojištěnců, kteří nemají výdělku na penězích, a ve prospěch učňů, jejichž skutečná mzda nedosahuje mzdy plně placeného zaměstnance příslušného oboru po dokonaném výcviku, mají obdobu v § 31, odst. 1. nemocenského zákona ve znění novely z roku 1920 a v § 33, odst. 2. zákona o pensijním pojištění soukromých zřízenců.
Způsob placení celého pojistného zaměstnavatelem a právo jeho sraziti si polovinu pojistného, jež podle § 162 připadá na zaměstnance, při výplata mzdy, jsou upraveny jako v nynějších §§ 33 a 36 nemocenského zákona s tím doplňkem, že se výslovně stanoví placení pojistného v platebních obdobích pozadu (tak, že stanovy nemocenské pojišťovny nemohou přikázati placení předem), a že jest pamatováno na případy, kde se mzda (služné, pracovní výdělek) vyplácí pravidelně v delších časových obdobích nežli za jeden měsíc nebo kde pojistné bylo vyměřeno dodatečně. V posléze uvedených případech se rozlišuje, zda výměra pojistného se stala dodatečně proto, že zaměstnavatel nepředložil pojišťovně včas předepsané nutné údaje (§§ 18 a 22), či z důvodů jiných, ač zaměstnavatel vyhověl svým povinnostem ohlašovacím, zejména za předpokladů § 13, odst. 2, kdy na příklad u montérů se teprve dodatečně (tj. po dohotovení celého stroje) stanoví přesný výdělek pracovní.
Ustanovení § 165, že pojistné, které zaměstnavatel srážel zaměstnanci ze mzdy, jest statkem zaměstnavateli svěřeným, převzato z § 36, odst. 3 novely nemocenského zákona z roku 1919.
Vzhledem k zásadě § 111, odst. 3, že částky zvyšovací u důchodu invalidního (starobního) se vyměřují jednou pětinou ze zaplaceného pojistného, má zaměstnanec i přes ustanovení § 2 odst. § 108 zájem na tom, aby pojistné bylo zaplaceno za všechny týdny. Proto zmocňuje § 166 pojištěnce, nenastal-li dosud pojistný případ pojištění invalidního nebo starobního (tj. invalidita neb dosažení 65. roku), aby na místě zaměstnavatele, jenž nevyhověl platební povinnosti, zaplatili pojistné a vyžadoval pak na zaměstnavateli náhradu části na zaměstnavatele připadající (§§ 162 a 164), zpravidla tedy polovici. Aby byla pokud možno zaručena účinnost této svépomoci a aby nebyl ohrožen nárok zaměstnancův na náhradu oné části pojistného, stanoví zákon, že nárok ten požívá v řízení exekučním, konkursním a vyrovnávacím pořadí pohledávky ze mzdy.
K §§ 167 a 168.
Pojistné je všeobecně stanoveno takovým průměrem, aby podle pravděpodobnosti očekávaných případů pojistných krylo risiko pojišťovny. Risiko to se však nadprůměrně zveličuje u pojištěnců zaměstnaných v závodě, jehož zařízení nevyhovuje předpisům zdravotnickým a ochranným. Proto připouští § 167 zvýšení pojistného pro takové osoby po dobu tohoto stavu přirážkou až do 50%, kterou zaměstnavatel bude povinen hraditi ze svého. (Předpis tento převzat z § 27 nemocenského zákona). Aby nebylo této možnosti nemocenskými pojišťovnami snad zneužíváno a také na zájmy zaměstnavatelů vzat přiměřený zřetel, přiznáno právo uložiti takovou přirážku jen Ústřední sociální pojišťovně po vyslechnutí příslušného odborného orgánu státního (živnostenského inspektora, lékaře veřejné služby zdravotní).
Podobného zvětšení risika jest se pojišťovně obávati také u cizozemských podniků, jež sídlí v cizině a provádějí přechodně práce na zdejším území. Poněvadž zde hrozí pojišťovně ještě případně nedobytnost pojistného, jež podnikatel snad zůstane dlužen, zmocňuje osnova Ústřední sociální pojišťovnu, že takovým podnikům cizozemským může býti pojistné zvýšeno až o 100% a že pojišťovna může také žádati po nich přiměřené jistoty za pojistné. Nevyhoví-li podnik (v dané mu lhůtě) tomuto požadavku, může mu politický úřad I. stolice, v jehož obvodě práce jsou neb mají býti prováděny, zakázati provádění prací těch.
K §§ 169 - 174.
Ježto u podnikatelů staveb při přechodném rázu stavebních prací je snadno ohrožena dobytnost pojistného, jež zaměstnavatel snad zůstal dlužen, má podle § 169 úřad udělující povolení k provedení stavby, vyrozuměti o žádosti za ně nemocenskou pojišťovnu a k její žádosti uložiti stavebníkovi, aby před započetím stavebních prací složil přiměřenou jistotu za pojistné. Poněvadž prozatím jsou mimořádné poměry ve stavebním podnikání a osnova se nechce nijak dotknouti stavebního ruchu, bude podle § 277, odst. 1, teprve určeno nařízením, kdy nabude účinnosti zmíněné ustanovení § 169.
Aby byla pokud možno největší záruka za pojistné, obsahuje osnova zvláštní ustanoveni o společném a nerozdílném ručení více osob, jež v dohodě (ať již výslovně či mlčky uskutečněné) zaměstnávají téhož zaměstnance třeba za oddělenou mzdu (§ 170, odst. 1), o ručení manželky (manžela), bydlící (bydlícího) se zaměstnavatelem ve společné domácnosti, a o ručení spolupodnikatelů, dílčích podnikatelů, akordantů (§ 171).
Od případu v § 170, odst. 1, řečeného liší se případ odstavce 2, když zaměstnanec pracuje u několika zaměstnavatelů, kteří ho nezaměstnávají ve společné dohodě; tu jest podroben pojistné povinnosti jenom podle svého hlavního zaměstnání. Které zaměstnání dlužno považovati za hlavní, stanoví odst. § 170.
Společné ručení více zaměstnavatelů se nevztahuje na pojistné domáckých dělníků (§§ 3 a 170, odst. 4).
V § 172, odst. 2 vyhrazeno vládnímu nařízení stanoviti pro určité druhy závodů (podniků), že i pronajímatel ručí za pojistné nezaplacené nájemcem. (Myslí se tu zejména na pronajímatele divadel a různých produkčních scén.)
Podle obdoby § 76 zákona o přímých daních osobních ze dne 25. října 1896 č. 220 ř. z. jednajícího o zákonném přednostním právu zástavním ve prospěch nedoplatků daně výdělkové, stanoví se v § 173 v témže rozsahu zákonné přednostní zástavní právo ve prospěch nedoplatků pojistného na nemovitostech zaměstnavatelových, pokud jsou podniku, o jehož zaměstnance-pojištěnce se jedná, výlučně nebo převážně věnovány a k tomu zvláště zařízeny.
Veřejnoprávní ráz sociálního pojištění odůvodňuje ustanovení v § 174, aby pojistné i s příslušenstvím (úroky z prodlení, náklady vymáhání) požívalo přednostního práva nedoplatků a dávek veřejných r řízení exekučním, konkursním a vyrovnávacím; sbíhá-li se s nimi, bude uhrazeno teprve po nich.
Obdobné ustanovení má již § 38 zákona o pensijním pojištění soukromých zřízenců.
K § 175.
Vzhledem k tomu, že úroková míra, sloužící za početní podklad výpočtů, je 4 procentní a vzhledem na možnost docíliti vyššího zúročení pravidelným ukládáním jmění, stanovena pětiprocentní úroková sazba pro dlužné pojistné a čtyřprocentní pro pojišťovnou neprávem přijaté pojistné dle obdoby §§ 36 a 38 zákona o pensijním pojištění soukromých zřízenců.
Z důvodů úsporné administrativy, již nesluší komplikovati vyhledáváním, účtováním a vyplácením nepatrných částek peněžitých, upustila osnova od toho, přiznati zaměstnancům (pojištěncům), kteří nad to častěji střídají nositele pojištění nemocenského (nemocenské pojišťovny), právo vymáhati v oněch výjimečných případech, kde pojišťovna neprávem přijala od zaměstnavatele (§ 163) pojistné, kvotu pojistného, kterou zaměstnavatel za ně (§§ 162 a 164) zaplatil.
K § 176.
Ustanovení o vymáhání pojistného exekucí politickou nebo soudní je obdobné jako v § 38 zákona o pensijním pojištění soukromých zřízenců.
K § 177.
Předpisy o promlčení pojistného, při čemž se rozlišuje právo pojišťovny vyměřiti pojistné (odst. 1) a právo pojišťovny vymáhati vyměřené pojistné (odst. 2), převzaty v zásadě z § 35 zákona o pensijním pojištění soukromých zřízenců, jenže doba promlčení pro vymáhání vyměřeného pojistného prodloužena ze 3 let na šest let, poněvadž se jedná o ohromný počet pojištěnců, a to i v krajích, kdež vymáhání nedoplatků bude dosti ztíženo.
Mimo to stanovena zvláštní (desítiletá) lhůta promlčecí pro právo pojišťovny vyměřiti pojistné v těch případech, kde zaměstnavatel podal vědomě nesprávné oznámení (§§ 17 násl.) nebo nepodal ho vůbec, aby zkrátil pojišťovnu o pojistné.
O hospodaření pojišťoven.
K §§ 178 a 179.
Ustanovení o dotování reservního fondu nemocenských pojišťoven a o případném zvýšení pojistného nebo snížení dávek až na mez stanovenou v § 95 převzata v podstatě z §§ 28 a 30 nemocenského zákona ve znění novely z roku 1917 ovšem s tou obměnou, že místo dosavadního dozorčího úřadu politického předsevezme případně nutnou změnu stanov Ústřední sociální pojišťovna.
K §§ 180 - 185.
Osnova stanoví (§ 180) podle obdoby § 25, odst. 2. nemocenského zákona ve znění novely z roku 1917, že jmění nemocenských pojišťoven a Ústřední sociální pojišťovny může býti použito pouze k účelům v tomto zákoně předepsaným nebo připuštěným.
Předpisy §§ 180 a 183 o způsobech trvalého uložení jmění v cenných papírech, vkladech a zápůjčkách, jakož i předpis, že peníze, které nutno míti pohotově pro běžné vydání, mohou býti uloženy u důvěryhodných domácích úvěrních ústavů neb u poštovního úřadu šekového, přejaty v podstatě z § 29 nemocenské novely z roku 1917.
Použíti jmění (netoliko volného, nýbrž vůbec jmění) nemocenských pojišťoven k nabytí nemovitostí možno jen se souhlasem Ústřední sociální pojišťovny a za předpokladu, že nezůstanou zatíženy přes polovici nabývacích nákladů a že slouží k umístění kanceláří pojišťovny nebo k účelům léčebným, nebo že jde o nabytí v řízení exekučním nebo konkursním, jež může odvrátit škodu hrozící pojišťovně. Nabývati nemovitostí, na nichž zůstanou vtěleny značné hypotekární pohledávky, se nedoporučuje z toho důvodu, že při výpovědi většího počtu takových hypotekárních pohledávek by mohla jednotlivá nemocenská pojišťovna lehce přijíti v tíseň, poněvadž by neměla tolik volných prostředků peněžitých k zaplacení hypotekárních dluhů.
V (tuzemských) činžovních domech možno uložiti část jmění Ústřední sociální pojišťovny (nikoliv však nemocenských pojišťoven) za předpokladu, že nejsou zatíženy hypotekárními dluhy, (při tom dlužno míti na mysli i zákonné hypotéky na př. váznoucí nedoplatky daní a veřejných dávek) nad jednu třetinu kupní ceny.
Poněvadž nutno dbáti o mobilitu (pohotovost) finančních prostředků Ústřední sociální pojišťovny a nemocenských pojišťoven pro případy naléhavé větší potřeby peněžní, stanoví zákon v § 182, že více nežli jedna třetina z volného, tj. trvale uložitelného jmění nesmí býti uložena v nemovitostech a hypotečních zápůjčkách.
Povinnost uložiti z volného jmění Ústřední sociální pojišťovny i nemocenských pojišťoven alespoň 20% v čsl. státních papírech a přihlížeti při trvalém ukládání volného jmění v určitém poměru k ukládacím papírům z jednotlivých zemí (žup) převzata v zásadě z § 88, odst. 2. a 4. zákona a pensijním pojištění soukromých zřízenců.
Od případu k případu může Ústřední sociální pojišťovna povoliti, aby nejvýše jedna čtvrtina volného jmění nemocenské pojišťovny byla uložena (tj. použita za účelem dosažení nějakého výnosu) i jiným způsobem než v § 180, odst. 2, uvedeným, zejména k vybudování sociálních zařízení, věnovaných výlučně nebo převážně pojištěncům (na př. dispensáře pro plicní choroby, ozdravovny), a k podobně obecně užitečným účelům. Jedná-li se o uložení jmění Ústřední sociální pojišťovny k takovýmto účelům, vyžaduje se schválení ministra sociální péče.
Podobného schválení jest třeba, má-li býti části volného jmění Ústřední sociální pojišťovny upotřebeno (tj. použito bez úmyslu dosíci nějakého výnosu) k tomu, aby povšechně (vedle léčebné péče podle §§ 140 a 155) podporována byla opatření, směřující k odvrácení předčasné invalidity pojištěnců a jejich rodinných příslušníků, k potírání lidových chorob nebo k povznesení zdravotního stavu pojištěnců a jejich rodinných příslušníků (na př. útulky a hříště pro mládež, prázdninové kolonie).
Aby byla zajištěna finanční rovnováha Ústřední sociální pojišťovny, jež je povolána poskytovati důchody dlouhodobé, stanoví § 185, že střední výnos jejího jmění musí odpovídati úrokové míře, jíž bylo použito za početní podklad tohoto zákona.
Část pátá osnovy upravuje řízení a soudnictví pojišťovací.
K §§ 186 - 188.
Pojistné dávky, ať již v oboru pojištění nemocenského či invalidního a starobního, se neposkytují z vlastního počinu (ex offo) pojišťoven; nýbrž dlužno nároky na pojistné dávky, a to v obou oborech pojišťovacích přihlásiti (písemně neb ústně) u příslušné nemocenské pojišťovny.
Za příslušnou sluší považovati onu nemocenskou pojišťovnu, u níž byl naposledy přihlášen (§ 17) pojištěnec, jenž sám uplatňuje nárok na pojistné dávky neb od něhož odvozují příslušníci rodiny jeho nebo pozůstalí nároky své.
Přihlášen-li nárok u jiné než příslušné nemocenské pojišťovny nebo u Ústřední sociální pojišťovny, odkáže se žadatel na příslušnou nemocenskou pojišťovnu; přihláškou (žádostí) u nepříslušné pojišťovny a tím způsobeným prodlením zaviní se lehce promlčení nároku vázaného na lhůtu.
O žádostech za dávky pojištění nemocenského (§ 95) rozhodne nemocenská pojišťovna sama, kdežto žádosti za dávky pojištění invalidního a starobního předloží po provedeném šetření se svým dobrozdáním k rozhodnutí Ústřední sociální pojišťovně; tato může však pověřiti nemocenské pojišťovny nebo některé z nich, aby v jejím zastoupení rozhodovaly o žádostech za určité dávky pojištění invalidního a starobního. V úvahu tu přijdou zejména žádosti o důchod starobní a sirotčí a pak o odbytné, poněvadž zde se jedná o rozhodování na základě přesných do kladů písemných (rodného listu u sirotků ve spojení s úmrtním listem o rodiči - pojištěnci [důchodci]).
K § 189 - 191.
Osnova stanoví zásadu, že o každém rozhodnutí neb opatření pojišťovacích ústavů (nemocenských pojišťoven a Ústřední sociální pojišťovny) jest vyrozuměti zájemníka (stranu) písemným výměrem; výjimka platí pro obor pojištění nemocenského, přiznává-li nemocenská pojišťovna žádanou dávku (§ 95), tj. vyhovuje-li se plně žádosti o uplatňovanou dávku pojištění nemocenského.
Poněvadž na doručování! výměrů jest podle § 189, odst. 2, užíti obdobně předpisů o doručování v civilním řízení soudním, dlužno při výměrech, jež se mají doručiti v Čechách, na Moravě nebo ve Slezsku, užíti obdoby předpisů § 87 - 122 civilního soudního řádu ze dne 1. srpna 1895, č. 113 ř. z., při výměrech, jež se mají doručiti na Slovensku neb v Podkarpatské Rusi, pak obdoby předpisů §§ 105 - 177 zák. článku I. z roku 1911.
Obojí předpisy stanoví jako zásadu doručování poštou.
Jde-li o výměry, kterými jest rozhodováno o nárocích na pojistné dávky neb o pojistné povinnosti, tedy o výměry závažné důležitosti, jest užíti obdobně předpisův o doručování žalob. (§§ 106 - 107 civ. soudn. řádu č. 113 ř. z. z roku 1895, případně § 163 civ. s. ř. z. čl. I. z roku 1911.) Zpravidla nutno tu výměr doručiti straně k vlastním jejím rukám, tak že vyloučeno doručování náhradní.
Aby strana měla možnost zjistiti, přiznána-li jí žádaná pojistná dávka i v podrobnostech správně, jest ve výměru přesně uvésti zejména výši dávky a dobu, ode kdy byla přiznána.
Zamítavý výměr, byť i pojišťovna zamítla nárok na dávky jen z části, dlužno odůvodniti.
Každý výměr (ať přiznávající nebo zamítavý) musí obsahovati také poučení o opravných prostředcích, aby se straně umožnilo podati včasně a správně stížnost nebo žalobu, jinak nemá právní účinnosti proti straně, jíž se nedostalo tohoto poučení.
Vzhledem k § 244, kdež se upravuje poměr invalidního a starobního pojištění k chudinství a také stanoví přechod nároku pojištěncova na pojistnou dávku až do výše poskytnuté chudinské podpory na obec neb jiného nositele zaopatření chudinského, nařizuje § 191, aby výměr, kterým byl přiznán, změněn neb odňat důchod pojištění invalidního a starobního, byl doručen též korporaci povinné k chudinskému zaopatření. (Srov. též § 220, odst. 1, A č. 4, lit. b).
K §§ 192 - 196.
Proti rozhodnutím nebo opatřením nemocenských pojišťoven a Ústřední sociální pojišťovny připouští osnova opravné prostředky k zvláštním soudům (rozhodčím soudům nemocenských pojišťoven (§ 197), případně pojišťovacímu soudu v Praze, Brně a Bratislavě (§ 216).
Opravné prostředky ty jsou buď žaloba (proti výměru, kterým byl zamítnut zcela nebo z části nárok na pojistnou dávku nebo jímž dávka byla nesprávně vyměřena, snížena neb odňata) nebo stížnost (proti jinakému výměru, kterým strana byla stižena). Stížnost není možno k rozhodčím soudům nemocenských pojišťoven, nýbrž přímo k pojišťovacím soudům.
Uvedené právě žaloby (k rozhodčímu soudu, případně pojišťovacímu soudu) neb stížnosti (k pojišťovacímu soudu) jest podati ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení výměru, ten den v to nepočítaje; jinaké žaloby, k jichž rozhodování jsou tyto soudy příslušny (jsou to na př. žaloby uvedené v § 220, odst. 1, A č. 1, na náhradu podle tohoto zákona mezi nemocenskými pojišťovnami navzájem, mezi Ústřední sociální pojišťovnou a těmi, kdož poskytli pojištěnci nebo jeho pozůstalým zaopatření chudinské, nebo mezi nemocenskými pojišťovnami a nemocnicemi), jest podati ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy strana (zpravidla to bude, jak z hořejších příkladů vidno, právnická osoba) zvěděla o vzniku nároku.
Ve prospěch stran stanoví § 194, že lhůta se považuje za zachovánu, bylo-li v ní podání (žádost, přihláška, žaloba, stížnost) prokazatelně odevzdáno poště, tj. může-li strana stvrzenkou poštovního úřadu o doporučené zásilce poštovní prokázati, že podání učiněno v onen směrný den.
Zmeškala-li strana beze své viny nějakou lhůtu podle tohoto zákona, připouští § 195 navrácení v předešlý stav podle obdoby předpisů civilního soudního řádu, pokud zákon nespojuje se zmeškáním lhůty jako následek ztrátu práva (jako na př. v § 136 při promlčení práva na přiznání pojistné dávky nebo nároku na výplatu jednotlivé splátky). V Čechách, na Moravě a ve Slezsku platí o navrácení v předešlý stav §§ 146 - 154 civilního soudního řádu ze dne 1. srpna 1895, č. 113 ř. z., na Slovensku a v Podkarpatské Rusi pak §§ 451 - 459 zákonného článku I. z roku 1911.
Prodloužení lhůt ve prospěch pojištěnců zaměstnaných na plavidlech (§ 2) jest odůvodněno tím, že osoby ty mají stižený styk s vnitrozemím státním.
O soudnictví pojišťovacím.
K §§ 197 - 209. (Rozhodčí soud nemocenské pojišťovny.)
Proti výměru nemocenské pojišťovny, kterým byl zamítnut zcela neb z části nárok na pojistnou dávku pojištění nemocenského nebo kterým dávka taková byla nesprávně vyměřena, snížena neb odňata (§§ 187 a 192), možno vznésti jedině žalobu k rozhodčímu soudu dotyčné nemocenské pojišťovny.
Žaloba ta se vznese ústně nebo písemně u nemocenské pojišťovny, proti jejímuž výměru směřuje; podá neb přednese se představenstvu pojišťovny (§ 50) nebo úředníkům ustanoveným představenstvem pojišťovny (§ 57) ke přijímání žalob.
Nemocenská pojišťovna, jež obstarává kancelářské práce rozhodčího soudu, předá žalobu u ní vznesenou rozhodčímu soudu, jejž jest zříditi v sídle nemocenské pojišťovny.
Rozhodčí soud se skládá z předsedy a jeho náměstka a z 12 přísedících; 6 přísedících volí valná hromada delegátů (§ 47, lit. a) z pojištěnců podle obdoby volby členů představenstva (platí tu tedy obdoba § 51 a v případě, že nebyla včas podána kandidátní listina, obdoba § 37), 6 přísedících volí zaměstnavatelští členové dozorčího výboru (§ 59) většinou hlasů ze zaměstnavatelů. Současně se volí stejným způsobem týž počet náhradníků. Funkční doba přísedících, jimiž nemůže býti člen představenstva nebo dozorčího výboru neb úředník nemocenské pojišťovny, trvá 4 roky (srov. § 54).
Předsedu rozhodčího soudu a jeho náměstky jmenuje přednosta sborového soudu první stolice, v jehož obvodě je sídlo pojišťovny, z veřejných úředníků tohoto obvodu znalých práv. (Srovnej obdobný způsob při jmenování předsedy rozhodčí komise podle § 26 zákona o závodních výborech ze dne 12. srpna 1921 č. 330 Sb. z. a n.). Veřejným úředníkem znalým práv jest v přední řadě také soudce; osnova nenařizuje přímo soudce za předsedu jedině vzhledem k nedostatku soudců, kteří beztak mají množství agend.
Nařízením vládním bude upravena odměna předsedy a jeho náměstků, jakož i výše náhrady hotových výloh a ušlé mzdy přísedícím, jichž úřad je jinak zásadně čestným.
Aby byla zaručena pokud možno úplná důvěryhodnost přísedících, stanoví zákon, že přísedícího rozhodčího soudu, jenž pozbyl volitelnosti anebo jenž přestal býti a není již šest měsíců příslušníkem skupiny (zaměstnavatelské nebo zaměstnanecké), za niž byl zvolen (srov. §§ 29, odst. 2, 55, 61, 78), anebo jenž trvale zanedbává povinnosti, zbaví předseda rozhodčího soudu úřadu; v posledním případě může vysloviti i ztrátu způsobilosti k tomuto úřadu na příští volební období. Povinností svého úřadu zanedbavšího přísedícího může předseda mimo to odsouditi k náhradě útrat řízení zmařeného jeho vinou. (Postižený přísedící si může stěžovati k pojišťovacímu soudu.)
Rozhodčí soud rozhoduje ve tříčlenných sborech (senátech), jež sestavuje a jimž jednotlivé sporné případy přiděluje předseda, za předsednictví předsedy nebo některého jeho náměstka. Jeden z přísedících musí býti z pojištěnců, druhý ze zaměstnavatelů. Zapisovatel jest - z důvodů úspornosti řízení - vzat z úředníků nemocenské pojišťovny; určí jej ředitel pojišťovny (§ 67).
Otázky vyloučení a odmítnutí předsedy senátu, přísedících a zapisovatele upravuje § 206 podle vzoru §§ 19-26 jurisdikční normy ze dne 1. srpna 1895 č. 111 ř. z.
Poněvadž žaloby, o nichž jest rozhodovati rozhodčímu soudu nemocenské pojišťovny, jsou rázu více méně typického a schematického, bude v zájmu levnosti zastupování právním zástupcem (advokáty, notáři) výše náhrady za takovéto zastupování upravena vládním nařízením.
Jakožto zásady pro řízení u rozhodčího soudu stanoví zákon zásadu veřejnosti (výjimka možno v případech § 215, rozhoduje-li rozhodčí soud sám předběžně o odvolání) a ústnosti, vyhrožuje vládnímu nařízení vydati bližší předpisy o řízení. Ze zásady ústnosti plyne, že jest strany k soudu obeslati, aby mohly před soudem vypovídati.
Rozhodčí soudy nemocenských pojišťoven, na něž se podle § 209, odst. 2. nevztahují ustanovení civilního soudního řádu o rozhodčích soudech, mohou vyslýchati znalce a svědky a vzíti je v přísahu. Aby byla zajištěna účinně a nerušeně funkce rozhodčích soudů, jsou členové senátu povinni hlasovati; jinak zbaví předseda senátu funkce člena, jenž odepřel hlasovati, a odsoudí ho k náhradě nákladů řízení zmařeného jeho vinou. Nález soudu, podepsaný předsedou senátu a zapisovatelem, jest dodati stranám a opatřiti důvody jakož i právním poučením o opravných prostředcích.
K §§ 210 - 215. (Odvolání z nálezu rozhodčího soudu nemocenských pojišťoven.)
Dosavadní předpisy nemocenského zákona platného v dechách, na Moravě a ve Slezsku (§ 41 zákona ze dne 30. března 1888 č. 33 ř. z.) a vzorných stanov nemocenských pokladen (§§ 99 a 100 stanov vydaných podle výnosu ministerstva sociální péče ze dne 13. října 1919 č. 25560) nepřipouštějí opravného prostředku z nálezu rozhodčího soudu. Tento nedostatek byl pociťován jako závada. Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi se připouští stížnost neb odvolání z rozsudku rozhodčích soudů okresních nemocenských pokladen a to k rozhodčímu soudu, zřízenému v sídle soudní tabule v Bratislavě a v Užhorodě (§ 158 zákonného článku XIX. z roku 1907 upraveného §§ 25 a 30, posl. odst. vládního nařízení ze dne 14. července 1922, č. 199 Sb. z. a n.).
Osnova připouští písemné nebo ústní odvolání z nálezů rozhodčího soudu nemocenských pojišťoven v neprodlužitelné lhůtě 14 dnů ode dne doručení nálezu ze čtyř taxativně vyznačených důvodů: 1) nebyl-li rozhodčí soud sestaven, jak nařizuje tento zákon, 2) bylo-li stěžovateli znemožněno nezákonným postupem, zejména opomenutím obeslání, aby se dostavil na soud, 3) neprovedl-li soud nabídnutých důkazů, 4) byl-li nález založen na nesprávném použití zákona (pojem ten jest širší nežli pojem "nesprávné právní posouzení věci").
Ve prospěch pojištěnců stanoví osnova v § 212, že odvolání nemocenské pojišťovny nemá odkladného účinku.
Předseda rozhodčího soudu, u něhož jest odvolání ve dvou vyhotoveních podati nebo ústně přednésti, odmítne je, bylo-li podáno opožděně neb osobou k tomu neoprávněnou; shledá-li formální vady, odstraní je sám, možno-li to, neb vyzve k jich odstranění stranu, stanově k tomu neprodlužitelnou lhůtu s tím, že projitím lhůty se bude míti za to, že strana upouští od odvolání.
Jedno vyhotovení správně podaného neb opraveného odvolání, případně opis zápisu, učiněného 0 odvolání ústně vzneseném, dá předseda doručiti druhé sporné straně s podotčením, že může do 14 dnů ode dne doručení podati písemnou odpověď. Po dojití odpovědi nebo marném projití lhůty předloží předseda spisy příslušnému pojišťovacímu soudu.
Aby však pojišťovací soudy byly co nejméně možno zatíženy a stranám ušetřeny náklady řízení odvolacího, stanoví § 215 z důvodů úspornosti, že předseda rozhodčího soudu může odvolání, jež považuje za odůvodněno, předložiti spolu s případnou odpovědí jinému senátu rozhodčího soudu k rozhodnutí, jež se může státi i v sezení neveřejném. Tento může odvolání vyhověti, docílí-li jednomyslného nálezu. Byl-li takovýmto jednomyslným rozhodnutím původní nález změněn, jest oběma stranám opět doručiti vyhotovení nového nálezu, proti němuž jest přípustno odvolání podle §§ 210 - 213.
Nedojde-li k jednomyslnému názoru tohoto druhého senátu, předloží předseda rozhodčího soudu spisy pojišťovacímu soudu.
K §§ 216 - 219. (Pojišťovací soudy.)
Kdežto rozhodčí soudy nemocenských pojišťoven jsou povolány rozhodovati v první instanci o žalobách proti výměrům o dávkách pojištění nemocenského, rozhodují o žalobách proti výměrům o dávkách pojištění invalidního a starobního v první stolici pojišťovací soudy, jež jsou zároveň odvolací a rekursní instancí z nálezů rozhodčích soudů nemocenských pojišťoven a instancí administrativního soudnictví neb veřejné správy, rozhodující o různých stížnostech do výměrů nemocenských pojišťoven neb Ústřední sociální pojišťovny. Jest je zříditi v Praze pro Čechy, v Brně pro Moravu a Slezsko, v Bratislavě pro Slovensko a Podkarpatskou Rus. Vládním nařízením se vyhražuje přeložiti sídla soudu pojišťovacího nebo zříditi více soudů pojišťovacích a určiti obvod jejich působnosti.
Pojišťovací soud se skládá z předsedy a jeho náměstka a z 20 přísedících. Předseda a aspoň dva jeho náměstkové musí býti soudci z povolání, ostatní náměstkové musí býti znalí práv.
Přísedící pojišťovacího soudu a jejich náhradníci jsou voleni; 10 přísedících a 10 náhradníků volí členové představenstev, zastupující pojištěnce oněch nemocenských pojišťoven, jejichž sídlo jest v obvodu pojišťovacího soudu. Druhých 10 přísedících a 10 náhradníků volí zaměstnavatelští členové představenstva zmíněných nemocenských pojišťoven. Volba se koná ve stejnou dobu a týmž způsobem jako volba členů výboru Ústřední sociální pojišťovny (§ 217 ve spojení s § 77). Volí se tedy v oddělených skupinách (zaměstnanci a zaměstnavatelé) na základě kandidátních listin volbou přímou a tajnou podle zásady poměrnosti. Nepodána-li včas kandidátní listina, přijde k obdobnému použití § 37 ve spojení s § 77.
Přísedícím pojišťovacího soudu může býti pouze, kdo je volitelný za člena představenstva nebo dozorčího výboru nemocenské pojišťovny (§§ 30, 51, 59, 198 a 218). Funkční doba přísedících trvá čtyři roky. Zvolení zůstávají tak dlouho ve svých funkcích, dokud právoplatně zvolení jejich zástupci nenastoupí úřadu.
Člen představenstva nebo dozorčího výboru nebo úředník nemocenské pojišťovny nemůže býti přísedícím pojišťovacího soudu; vzhledem k obdobě (§ 199 a 218) dlužno souditi, že přísedícím nemůže býti ani člen výboru, ani úředník Ústřední sociální pojišťovny. Aby byla zajištěna hladká činnost pojišťovacího soudu, stanoví zákon (§ 219), že za přísedícího a náhradníky pojišťovacího soudu nemůže býti volen, kdo bydlí od sídla pojišťovacího soudu dále nežli 25 km.
Přísedící a náhradníci pojišťovacího soudu slití předsedovi rukou dáním, že budou vykonávati úřad svůj svědomitě a nestranně a že budou zachovávati zákony. Úřad přísedícího a náhradníka soudu je čestný. Přísedícímu nebo náhradníkovi jej zastoupivšímu přísluší však úhrada hotových výloh a ušlé mzdy; vládním nařízením bude upravena výše těchto náhrad a odměny předsedy a jeho náměstků (rozuměj: nebudou-li zúplna zaměstnáni funkcí svou, takže by je slušelo po dobu funkce předsedy neb náměstka předsedy pojišťovacího soudu nadobro zprostiti jejich jinaké úřední činnosti).
Kdy sluší předsedovi pojišťovacího soudu zbaviti přísedícího soudu jeho úřadu, stanoví § 203, jehož jest podle § 218 užíti obdobně s tou úchylkou, že do rozhodnutí předsedova možno si stěžovati k vrchnímu pojišťovacímu soudu.
K §§ 220 - 225. (Působnost pojišťovacího soudu a řízení u něho.)
Působnost pojišťovacího soudu třídí zákon na tři druhy:
A) na úkony soudnictví obdobné úkonům řádných soudů (§ 220, odst. 1 A),
B) na úkony administrativního soudnictví (§ 220, odst. 1 B),
C) na úkony veřejné správy (§ 220, odst. 1 C).
Při tomto třídění měla osnova v zásadě za vzor úpravu, provedenou v říšském pojišťovacím řádě německém, kdež se rozeznávají Spruchsachen (úkony soudnictví v podstatě o dávkách) a Beschlussachen (úkony administrativní kognice), při čemž rozhodování o Beschlussachen je částečně ponecháno předsedovi úřadu pojišťovacího (Versicherungsamt, Oberversicherungsamt, Reichs- [Landes] versicherungsamt), částečně přikázáno kolegiálnímu sboru (Beschlussausschuss u pojišťovacího úřadu, Beschlusskammer u vrchního pojišťovacího úřadu a Beschlussenat u říšského, případně - v Bavorsku, Sasku a Badensku - u zemského pojišťovacího úřadu).
Podle toho, do které z uvedených tří kategorií zákon přiděluje jednotlivé materie, jest také různě upraveno řízeni a rozhodování o dotyčných věcech.
V případech, spadajících do kategorie A), rozhoduje pojišťovací soud ve tříčlenném senátě, jemuž předsedá předseda soudu nebo náměstek jeho ze soudců z povolání. Za přísedící povolá předseda vždy jednoho zaměstnavatele a jednoho pojištěnce (§ 222). Na řízení jest v těchto případech užiti obdobně ustanovení civilního řádu soudního o řízení u okresních soudů mimo ustanovení o řízení ve věcech nepatrných. Pokud tedy jde o pojišťovací soudy v Praze a v Brně, použije se obdoby §§ 431 - 447 civilního soudn. řádu ze dne 1. srpna 1895, č. 113 ř. z. s vyloučením §§ 448 - 453, jež jednají o řízení ve věcech bagatelních; pokud jde o pojišťovací soud v Bratislavě, přijdou v úvahu jednotlivé roztroušené předpisy civilního soudního řádu zák. čl. I. a. roku 1911. Použije se vesměs předpisů a řízení u okresních soudů, byť se i jednalo o případy odvolání z nálezů rozhodčích soudů podle § 220, odst. 1, lit. A), č. 2; v případech těchto se tedy projedná věc úplně znova, takže strany mohou uplatňovati i skutkové okolnosti, jichž neuvedly v řízení u rozhodčího soudu.
Opakem z obdoby předpisů civilního soudního řádu o řízení u okresních soudů zákon výslovně stanoví v § 223, že nedostaví-li se strana k soudu, nemá to za následek vydání rozsudku pro zmeškání.
V přípalech, spadajících do kategorie B (úkony administrativního soudnictví) - jež se v podstatě dosud vyřizovaly politickými úřady a v poslední instanci ministerstvem sociální péče - rozhoduje pojišťovací soud v senátě tříčlenném, jemuž předsedá náměstek předsedy soudu, jenž není soudcem z povolání. Tento senát rozhoduje v řízení neveřejném většinou hlasů nálezem podle předpisův a zásad o řízení před úřady správními, čímž míněny administrativní úřady správy politické. Souhrnná kodifikace předpisů o řízení před úřady správními pro Čechy, Moravu a Slezsko nebyla vydána, pro Slovensko a Podkarpatskou Rus platí zák. čl. XX. z roku 1901. Pokud jde o zásady řízení administrativního, má osnova na mysli judikaturu nejvyššího správního soudu, jehož nálezy vykrystalisovaly všeobecně uznávané takovéto zásady. Potíže, jež se - jako při každé nové instituci - zprvu objeví, překonají se vývojem praxe.
V případech, spadajících do kategorie C (úkony veřejné správy), rozhoduje předseda pojišťovacího soudu sám jako činitel veřejné správy, tj. monokraticky podle obdoby přednosty úřadů politické správy.
Zákon taxativním výpočtem uvádí materie, jež zařaďuje do kategorie A a B, kdežto do kategorie C přiděluje hromadně:
1. stížnosti do jiných, než v kategorii B vytčených výměrů pojišťoven (rozuměj: nemocenských pojišťoven a Ústřední sociální pojišťovny), z nichž stížnost není zákonem jinam přikázána, a
2. případy jiné, jež zákon výslovně přikazuje pojišťovacímu soudu. (Na př. trestati přestupky tohoto zákona trestním nálezem podle § 263.)
Vzhledem k taxativnímu výpočtu materií, náležejících do kategorie A a B, poukazuje se prostě na znění § 220, odst. 1, lit. A a lit. B.
Místní příslušnost pojišťovacího soudu upravuje odst. 2. § 220.
Specielní ustanovení o tom, kde a jak jest vznésti podání určená pro pojišťovací soudy, obsahuje zákon pouze o stížnostech z rozhodnutí předsedy rozhodčího soudu, jímž byl potrestán přísedící rozhodčího soudu podle § 203 (§ 220, odst. 1, lit. A, č. 1), a odvoláních z nálezů rozhodčích soudů (§§ 211 a 220, odst. 1, lit. A, č. 2) a o žalobách podle § 220, odst. 1, lit. A, č. 3 a 4).
Tyto žaloby jest možno vznésti - v zájmu snadného uplatňování nároku - buď u rozhodčího soudu nemocenské pojišťovny nebo u řádného okresního soudu nebo u pojišťovacího soudu, a to buď písemně (ve dvou vyhotoveních) neb ústně, v kterémžto případě jest o žalobě učiniti zápis a vydati straně potvrzení. Vznesena-li žaloba u rozhodčího soudu nemocenské pojišťovny neb u řádného okresního soudu, mají tyto soudy vzhledem k zásadě vytčené v § 256 o všemožné pomoci institucím zřízeným podle tohoto zákona, žaloby ty zaslati bez prodlení pojišťovacímu soudu. Vznesena-li žaloba, určená pro pojišťovací soud, u rozhodčího soudu neb u řádného okresního soudu šedesátého dne ode dne doručení výměru pojišťovny, jest zachována lhůta § 193.
O ostatních podáních, určených pro pojišťovací soud, dlužno souditi, že jest je podati písemně přímo u něho.
O žalobách a odvoláních, jež vyřídí meritálně, rozhodne pojišťovací soud rozsudkem, jinak usnesením; stížnosti a spory, o nichž jednati jest v senátech, se vyřídí usnesením, stížnosti pak a jiná podání, jež vyřizuje předseda soudu podle § 220, lit. C, vyřídí se nálezem (rozhodnutím § 226).
Zákon připouští v těch případech, kde pojišťovací soud rozhodl v první instanci a řízení u něho bylo vadné nebo rozhodnutí nezákonné, opravný prostředek proti dotyčnému rozsudku, usnesení, nálezu neb rozhodnutí pojišťovacího soudu. Opravný prostředek proti rozsudku se jmenuje odvolání, opravný prostředek proti ostatním výrokům pojišťovacího soudu stížnost.
Odvolání nebo stížnost jest podati u pojišťovacího soudu písemně za spolupodpisu osoby znalé práv ve dvojím vyhotovení v 60 dnech ode dne, kdy rozsudek, usnesení, nález neb rozhodnutí byly doručeny.
Poněvadž ustanovení §§ 213 a 214 jest použíti obdobně, dlužno míti za to, že předseda pojišťovacího soudu odmítne odvolání neb stížnost, byla-li podána opožděně neb osobou k tomu neoprávněnou. Shledá-li předseda, že odvolání je formálně vadné, odstraní sám vady, je-li to možno, aneb vyzve k jejich odstranění stranu, stanově k tomu krátkou neprodlužitelnou lhůtu s tím, že se bude míti za to, že strana upouští od odvolání neb stížnosti, nebude-li vada odstraněna v dané lhůtě. (Proti uvedeným rozhodnutím předsedy Pojišťovacího soudu má strana právo stížnosti k vrchnímu pojišťovacímu soudu.) Předseda pojišťovacího soudu dá doručiti jedno vyhotovení opravného prostředku správně podaného nebo dodatečně opraveného druhé straně a poučí ji, že může podati písemnou odpověď ve 14 dnech ode dne, kdy jí bylo odolání (stížnost) doručena. Jakmile odpověď došla nebo lhůta pro ni marně uplynula, předloží předseda pojišťovacího soudu spisy vrchnímu pojišťovacímu sondu.
V případech, kde pojišťovací soud rozhodl v druhé instanci, má jeho rozsudek o odvolání podle § 220, lit. A, č. 2 neb usnesení o stížnosti podle § 220, lit. A platnost konečnou (§ 226, odst. 1).