K § 114 - 118.
Rakouské osnovy z roku 1904, 1908 a 1911 navrhovaly pro vdovy pojištěnců pouze jednorázovou kapitálovou dávku (Kapitalsbetrag), rovnající se základní částce renty invalidní, jež činila podle mzdových tříd 120 až 270 K.
Podle osnovy se skytá nárok na vdovský důchod, tedy na opětující se dávky, invalidní vdově, jejíž manžel v době svého úmrtí požíval důchodu invalidního nebo starobního nebo měl v době svého úmrtí splněny předpoklady nároku na takový důchod.
Za invalidní se považuje vdova, která pro nemoc nebo jiné vady tělesné anebo duševní nemůže prací přiměřenou jejím silám, schopnostem, výcviku a dosavadnímu životnímu postavení vydělati ani třetiny toho, co tělesně a duševně zdravá žena toho druhu s podobným výcvikem v témže obvodě obyčejně vydělává.
Definice tato se přimyká těsně k vymezení pojmu invalidity v § 109, lišíc se jedině potud, že místo znaku "dosavadního povolání" volí znak "dosavadního životního postavení"; nárok na důchod vdovský je totiž pouze odvozen ze základně směrodatných nároků manžela - pojištěnce, takže nutno u vdovy vzíti zřetel na vztah jejího životního postavení, nikoliv na její povolání. (Viz obdobné ustanovení v § 1258 říšského pojišťovacího řádu německého, kdež volen výraz "Lebensstellung").
Je-li vdova invalidní po rozumu zákona již v době úmrtí manželova, nabývá nároku na důchod vdovský již dnem smrti manželovy, jinak teprve dnem, kdy se stane invalidní.
Osnova poskytuje též vdovcům nárok na důchod vdovecký podle obdoby důchodu vdovského; ovšem podstatně omezenější vzhledem k právnímu a hospodářskému postavení muže - manžela jakožto přednosty domácnosti a hlavy rodiny. S tohoto hlediska jest předpokladem důchodu vdoveckého, aby se jednalo o vdovce, jehož zemřelá manželka - pojištěnka ze svého pracovního výdělku zcela nebo převážně vyživovala rodinu, a aby vdovec byl invalidní již v době úmrtí své manželky.
Z nároku na důchod vdovský (vdovecký) jsou však vyloučeni vdova (vdovec):
1. bylo-li manželství soudně rozvedeno z vlastní viny nynější vdovy (nynějšího vdovce) nebo z oboustranné viny manželů, nebo bylo-li manželství soudně rozloučeno nebo prohlášeno za neplatné;
2. zněl-li rozsudek trestního soudu v ten rozum, že vdově (vdovci) se přičítá vina neb spoluvina na smrti manžela (manželky);
3. uzavřeno-li manželství v době, kdy manželi - pojištěnci (manželce - pojištěnce) již příslušel důchod invalidní nebo starobní. (Toto ustanovení přijato podle obdoby předpisů o zaopatřovacích požitcích státních zaměstnanců).
Důchod vdovský (vdovecký) činí polovinu důchodu, jehož požíval manžel - pojištěnec (manželka - pojištěnka), nebo jenž by jim jakožto invalidní případně starobní důchod byl příslušel v době úmrtí, když se smrt pokládá za rovnocennou invaliditě.
Důchod vdovský (vdovecký) se vyplácí po dobu invalidity vdovy (vdovce), takže končí, zlepšil-li se zdravotní stav důchodcův tak, že již nelze mluviti o invaliditě po rozumu § 114, odst. 2 (u vdovy), případně § 114, odst. 3 ve spojení s § 109 (u vdovce); mimo to končí (zaniká) nárok na důchod vdovský (vdovecký) úmrtím důchodce nebo novým sňatkem vdovy (vdovce).
Případy konkurence důchodu invalidního a starobního s důchodem vdovským (vdoveckým) upravuje § 127. Provdá-li se vdova znovu, obdrží jako odbytné trojnásobnou roční částku svého vdovského důchodu. (Ustanovení toto neplatí obdobně pro vdovce, jenž se znovu ožení). Roční částka státního příspěvku, vypláceného k důchodu vdovskému, zůstane při výpočtu odbytného mimo úvahu; také se neposkytuje státní příspěvek k odbytnému (§ 123, odst. 3).
K §§ 118 - 120.
Nárok na důchod sirotčí má dítě mladší 17 let v případě úmrtí otce-pojištěnce neb matky pojištěnky, požíval-li zemřelý rodič důchodu invalidního nebo starobního, nebo byl-li by mu důchod takový příslušel v době úmrtí, když se smrt pokládá za rovnocennou invaliditě. Narodilo-li se dítě za doby aktivního pojištění rodiče či teprve v době, kdy rodič již požíval důchodu invalidního nebo starobního, je lhostejno.
Nároku na důchod sirotčí není také na újmu, že dítě pochází z manželství, jež bylo teprve uzavřeno v době, kdy rodič - pojištěnec již požíval důchodu invalidního nebo starobního (§ 115, lit. c) a contrario nároku na důchod vdovský nebo vdovecký).
Důvody, proč volen 17. rok za věkovou hranici důchodu sirotčího, jsou tytéž jako uvedeny ve výkladu k § 113 o příplatcích na děti.
Nemanželským dětem přiznán nárok na sirotčí důchod, odvozený z pojištění jejich otce, jen tehdy, bylo-li otcovství soudně zjištěno nebo za života otcova mimosoudně uznáno. Zemřela-li takovým dětem také matka - pojištěnka, platí pro ně ustanovení § 5 120, odst. 1, o oboustranně osiřelých dětech.
Aby se čelilo adopcím a přijetí za schovance jen na oko, kdež by pohnutkou bylo jedině opatřiti dětem takovým nárok na důchod sirotčí, stanoví osnova, že podmínkou nároku je provedení adopce případně převzetí bezplatného vyživování dětí těchto alespoň rok před nápadem důchodu těmto rodičům, neb alespoň rok před jejich smrtí; další podmínkou nároku na sirotčí důchod jest pak v těchto případech, že není tu nároku po tělesných rodičích.
Osiřelým dětem se staví na roveň osiřelí vnuci, kteří byli dědem - pojištěncem (bábou - pojištěnkou) zcela nebo převážně vyživováni, pokud není nejvyšší přípustná výše současno se sbíhajících důchodů sirotčích podle 120, odst. 2, již vyčerpána dětmi zemřelého. Podle tohoto ustanovení nesmí totiž úhrn všech důchodů sirotčích činiti více než 100% důchodu nebo nároku zemřelého rodiče, byli-li pak oba rodiče pojištěnci, více než 100% důchodu nebo nároku onoho rodiče, jehož důchod nebo nárok na něj byl vyšší. Zanechal-li tedy pojištěnec vedle osiřelého vnuka 5 nebo více oprávněných dětí - sirotků, jest vnuk z nároku na sirotčí důchod vyloučen.
Důchod sirotčí činí pro každé jednostranně osiřelé dítě jednu pětinu, pro každé oboustranně osiřelé dítě dvě pětiny invalidního nebo starobního důchodu (ovšem bez příplatku podle § 113), jehož požíval rodič - pojištěnec v době úmrtí, nebo na nějž měl nárok. Je-li zde více než pět oprávněných sirotků, dlužno míti za to, že se sirotčí důchod každého sirotka stejným poměrem zkracuje, dokud neklesne počet oprávněných na pět. (Při 6 sirotcích obdržel by každý jednu šestinu důchodu zemřelého rodiče.) Podobně by slušelo zkrátiti důchody sirotčí všech sirotků, kdyby byly 3 nebo více oboustranně osiřelých dítek.
K ustanovení o vzniku (počátku) a zániku (konci) sirotčího důchodu stačí podotknouti, že pamatováno i na pohrobky.
K §§ 121 a 122.
Jak již uvedeno ve výkladu k § 107, vyžaduje se pro nárok na jakýkoliv důchod (tj. na opětující se dávky pojištění invalidního a starobního) dokonání čekací doby 200 příspěvkových týdnů. Zemřel-li pojištěnec dříve, než uplynula tato doba čekací, poskytuje osnova jeho pozůstalým (tj. manželu, dětem, rodičům nebo sourozencům zemřelého) odbytné jakožto jednorázovou dávku ve výši polovičního ročního důchodu invalidního, na nějž by pojištěnec (pojištěnka) byl měl nárok, kdyby byl dokonal čekací dobu ve mzdové třídě, v níž byl pojištěn v době úmrtí.
Případný nárok na pohřebné z pojištění nemocenského podle § 95, III., č. 1, zůstává nedotčen.
Jsou-li zde pozůstalí různého stupně, vylučuje manžel (manželka) nárok všech ostatních; v další řadě mají děti přednost před rodiči a tito před sourozenci zemřelého. Mimo to jest případný nárok rodičů a sourozenců vázán podmínkou, že žili s pojištěncem ve společné domácnosti aspoň půl roku přede dnem úmrtí.
Zemře-li pojištěnec (pojištěnka) po uplynutí doby čekací 200 příspěvkových týdnů, neb zemře-li důchodce a není tu vdovy (vdovce) s nárokem na důchod vdovský (vdovecký), poskytuje se dětem - i když mají nárok na důchod sirotčí - případně, nezanechal-li zemřelý dětí, rodičům, a není-li ani těchto, tedy sourozencům odbytné ve výši polovičního důchodu, jehož zemřelý požíval nebo na nějž měl nárok. Nabude-li vdova (vdovec), jíž bylo toto odbytné vyplaceno, nároku na důchod vdovský (vdovecký) v době 5 let ode dne úmrtí manželova (manželčina), zaúčtuje se vyplacené odbytné na tento důchod.
Výjimečné postavení dětí - sirotků, jimž se odbytné ponechává vedle případného důchodu sirotčího, je odůvodněno s hlediska péče o mládež.
Státní příspěvek se k odbytnému neposkytuje (§ 123).
K § 123.
Podle vzoru zákonodárství cizích a osnov rakouských stanoví osnova, že stát poskytne k důchodům (nikoliv však k odbytnému podle § 113, 117, odst. 3, a 121) příspěvek, který činí ročně 500 Kč u důchodu invalidního a starobního, 250 Kč u důchodu vdovského (vdoveckého), 100 Kč u důchodu jednostranně osiřelého dítěte a 200 Kč u důchodu oboustranného sirotka.
Poměr, v němž vyměřeny důchody pozůstalých ve vztahu k invalidnímu důchodu pojištěncovu (1/2 pro vdovský důchod, 1/5 pro důchod jednostranného sirotka, 2/5 pro důchod oboustranného sirotka), zachován také při výměře státního příspěvku. Důsledně přijata též zásada projádřená v § 120, odst. 2. o minimální hranici konkurujících sirotčích důchodu; v odst. 2. § 123 stanoví se proto, že úhrn státních příspěvků k důchodům sirotčím nesmí převyšovati 500 Kč ročně.
Poskytovati státní příspěvek by nebylo odůvodněno tam, kde důchodce má jinaké příjmy, dosahující přiměřeně voleného existenčního minima. Máme-li na zřeteli, že zákonem ze dne 22. srpna 1921, č. 336 Sb. z. a n. stanovena daně z příjmu prostá částka penízem 6000 Kč, možno tuto číslici považovati za přiměřenou hranici, od níž počínajíc sluší vyloučiti nárok na státní příspěvek. Důchody, plynoucí podle zákonů sociálně pojišťovacích (tj. právních předpisů o pojištění úrazovém, pensijním, hornickém, invalidním, starobním a pozůstalých), se nečítají při vyměření hraničního příjmu, poněvadž zvláštní ráz jejich odůvodňuje výjimečné postavení, jehož se jim má dostati. Rozhodujícím je příjem, jejž měl důchodce v uplynulém berním roce.
Protože by nebylo logické, aby někdo požíval dvou různých důchodů z titulu neschopnosti k výdělku neb s hlediska státní péče sociální z prostředků státních, stanoví osnova dále, že důchodcům z invalidního a starobního pojištění, kteří znají též požitky podle zákona o válečných poškozencích (ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n. ve znění zákona ze dne 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n.), vyplácí se státní příspěvek pouze potud, pokud převyšuje tyto požitky.
Ustanovení o podmínkách, za jakých mají cizí státní občané nárok na státní příspěvek podle tohoto zákona, odpovídá zásadě reciprocity.
Poněvadž z důvodů úsporné administrativy má státní příspěvek poukazovati k výplatě Ústřední sociální pojišťovna současně s příslušným důchodem (v měsíčních stejných lhůtách), bude upraven ministerstvem sociální péče v dohodě s ministrem financí a nejvyšším účetním kontrolním úřadem způsob vyúčtování státního příspěvku.
K § 124.
Vyžaduje-li toho zájem důchodců, může ji Ústřední sociální pojišťovna s jejich souhlasem poskytnouti na místě důchodu bezplatné, zaopatření v titulcích pro invalidy neb osoby staré, sirotčincích a podobných ústavech. Důchodci, o nichž je prokázáno, že jsou oddáni nemírnému pití, mohou býti i proti své vůli umístěni v ústavě pro ně vhodném. Vyživoval-li důchodce takto umístěný v humanitním ústavě ze svého důchodu zcela nebo převážně manželku (manžela), děti, rodiče nebo sourozence své, může Ústřední sociální pojišťovna podle volného svého uvážení poskytnouti těmto osobám podporu až do poloviny důchodu, jehož výplata důchodci byla zastavena následkem jeho ústavního zaopatření.
Utrácí-li důchodce lehkomyslně důchod mu vyplácený, takže na př. padá na obtíž veřejné dobročinnosti, nebo poškozuje-li nehospodárným použitím svého důchodu zájmy své manželky (manžela), dětí, rodičů neb sourozenců, kteří s ním žili ve společné domácnosti (§ 121, odst. 3. a 4.), určí okresní soud k návrhu rodinných nebo veřejnoprávních zájemníků osobu nebo korporaci, jíž má býti důchod vyplácen místo důchodci, a jež pak je povinna vynaložiti důchod ve prospěch důchodce a jeho rodiny.
K §§ 125 - 127.
Poněvadž jednotlivci mohou míti současně nároky na požitky z různých odvětví sociálního pojištění, jest opodstatněno stanoviti hraniční meze, až do kterých možno pobírati různé tyto požitky nezkráceně vedle sebe.
Sbíhá-li se důchod invalidní, starobní, vdovský (vdovecký) nebo sirotčí podle tohoto zákona současně s nárokem na nemocenské podle § 95 I., číslo 2, přísluší důchodci výplata důchodu onoho pouze potud, pokud důchod ten převyšuje nemocenské. Vzhledem k §§ 133, odst. 2. a 135, odst. 2. bude praktický úspěch tohoto ustanovení záviseti podstatně od toho, zda nemocenská pojišťovna konkurenci nemocenského s důchodem uplatní včas před poukazem měsíční částky důchodu.
Konkuruje-li důchod invalidní, starobní, vdovský (vdovecký) nebo sirotčí, podle tohoto zákona s jakýmkoliv důchodem podle právních předpisů o úrazovém pojištění dělníků (pro Čechy, Moravu a Slezsko zákon ze dne 28. prosince 1887, č. 1. ř. z. na rok 1888 s novelami zejména ze dne 20. července 1894, č. 168 ř. z., 29. dubna 1912, č. 96 ř. z., 10. dubna 1919, č. 207 Sb. z. a n., ze dne 12. srpna 1921, č. 300 Sb. z. a n., pro Slovensko a Podkarpatskou Rus zákonný článek XIX. z roku 1907 ve znění upraveném vládním nařízením ze dne 14. července 1922, č. 199 Sb. z. a n. případně zák. článek XVI. z roku 1900 s novelami z. čl. XIV. z roku 1902, VIII. z roku 1912 a XX. z roku 1913), o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců (zákon ze dne 5. února 1920, č. 89 Sb. z. a n., na Slovensku a v Podkarpatské Rusi ve znění vl. nařízení ze dne 19. ledna 1923, č. 16 Sb. z. a n.), neb o báňském pojištění hornickém (pro Čechy, Moravu a Slezsko zákon ze dne 6. července 1889, č. 127 ř. z., případně nově pro území celého státu zákon z 11. července 1922, č. 242 Sb. z. a n.), stanovena všeobecná zásada, že důchody, plynoucí podle těchto specielních právních předpisů zůstanou nedotčeny, že však případně nastává snížení neb zastavení důchodu invalidního, starobního, vdovského (vdoveckého) nebo sirotčího, jenž by příslušel z pojištění podle tohoto zákona.
Aby ustanovení § 126 se mohla účinně uplatniti, bude nutno, aby nositelé pojištění byli v čilém styku vzájemném, čímž by se umožnilo včasné uplatnění konkurence před poukazem jednotlivých měsíčních částek důchodů podle tohoto zákona.
Jedná-li se o konkurenci důchodu invalidního, stanoví se jakožto hranice přípustné kumulace dvě třetiny střední mzdy mzdových tříd (§ 12), do nichž byl důchodce zařazen v době dvou let před nápadem důchodu invalidního; jedná-li se o konkurenci důchodu sirotčího, jest hranicí přípustné kumulace plná střední mzda zmíněných mzdových tříd. Byl-li důchodce zařazen po celá 2 léta před nápadem důchodu invalidního na př. do mzdové třídy VIII., jejíž střední denní mzda činí 30 Kč, a čítáme-li 300 pracovních mzda činí 30 Kč, a čítáme-li 300 pracov. dnů v roce, tvoří peníz dvě třetiny z 18.000 Kč : 2 = 6.000 Kč hranici přípustné kumulace; při konkurenci důchodu starobního by byla hranicí plná střední mzda 9.000 Kč. (Stanovení různé hranice dle toho, jedná-li se o konkurenci důchodu invalidního či starobního, odůvodněno hlediskem, že vzhledem k definici invalidity v § 109 možno ve velkém průměru případů čítati se zachováním takřka jedné třetiny výdělečné způsobilosti důchodců z pojištění invalidního, kdežto u důchodců z pojištění starobního dlužno při věku 65 let usuzovati převážně na takřka úplnou výdělečnou neschopnost.)
Při konkurenci důchodu vdovského (vdoveckého) a sirotčího s obdobnými důchody pozůstalých dlužno jen srovnati, oč důchod podle tohoto zákona převyšuje onen obdobný jinorodý.
Z ustanovení posledního odstavce § 126, že v případech konkurence důchodů se snižuje důchod podle tohoto zákona a státní příspěvek (§ 123) stejným poměrem, plyne, že zastaví-li se vzhledem k zásadě omezené přípustnosti kumulace důchod podle tohoto zákona zastaví se také výplata státního příspěvku k tomuto důchodu.
V § 127 pak upravena otázka případné kumulace důchodu invalidního (starobního) vdovy (vdovce) s důchodem vdovským (vdoveckým) podle tohoto zákona.
K § 128.
Rámcové předpisy tyto mají poskytovati právní podklad pro oprávnění Ústřední sociální pojišťovny, pojišťovati pojištěnce v pojištění invalidním a starobním také fakultativně na dávky jiné než zákonem stanované (pojištění individuelní) případně pojišťovati také skupiny osob, nepodléhajících pojistné povinnosti (pojištění kolektivní).
Obdobná ustanovení má článek IV. zákona o pensijním pojištění soukromých zřízencův ze dne 5. února 1920, č. 89 Sb. z. a n.
K §§ 129 - 131.
Přestal-li pojištěnec, dokonavší čekací dobu 200 příspěvkových týdnů (107), býti pojištěn (opustiv vůbec zaměstnání pojistně povinné), zachovává si nárok na důchod invalidní neb starobní pro případ, že pojistný případ (tj. invalidita neb dosažení 65. roku věku) nastane v době jednoho roku ode dne, kdy vystoupil z pojištění.
Obdobně to platí o nároku na důchod vdovský (vdovecký) neb sirotčí, zemře-li vystouplý pojištěnec do roku ode dne, kdy přestal býti pojištěn.
Přes tuto jednoroční lhůtu mohou se nároky získané aspoň 200 příspěvkovými týdny uchovati - ovšem jen ve výši, která odpovídá převodní částce podle § 239 - bez jakéhokoliv časového omezení, když se zaplatí tzv. uznávací poplatek 10 Kč ročně. (Viz obdobné ustanovení v § 27, lit. a) zákona o pensijním pojištění soukromých zřízenců ze dne 5. února 1920, č. 89 Sb. z. a n.) Toto zachování nároků však zaniká, zůstane-li pojištěnec se zaplacením uznávacího poplatku déle než 3 měsíce po jeho splatnosti v prodlení anebo došlo-li k převodu podle §§ 239 až 242.
Ustanovení o tom, že při opětném vstupu pojištěnce do pojištění (zaměstnání povinně pojištěného) se připočítají nové příspěvkové týdny k týdnům již dříve dokonaným jen tehdy, byl-li důvodem přerušení pojištění nápad důchodu invalidního nebo nepřesahuje-li přerušení určité řady let od prvotního zániku pojištění, převzato v zásadě z § 27 zákona o pensijním pojištění soukromých zřízenců.
Společná ustanovení o dávkách pojištění nemocenského, jakož i invalidního a starobního.
K §§ 132 a 133.
Zarovnání peněžních dávek na 10 haléřů tak, že částky do 5 haléřů zůstávají nepovšimnuty a vyšší částky se zvyšují na 10 haléřů, stanoveno dle vzoru pensijního zákona (§ 20 zákona z 5. února 1920, č. 89 Sb. z. a n.).
Z téhož zákona převzato ustanovení, že důchody (tj. invalidní, starobní, vdovský, vdovecký a sirotčí, jakož i příplatek na děti) se vyplácejí měsíčně napřed a že důchodcem přijaté částky se nevracejí, skončí-li právo k důchodu během měsíce. (Srovnej výklad k § 112.)
Podle obdoby § 6, odst. 1, č. 2, zákona nemocenského, že nemocenské se poskytuje týdně pozadu, stanoví osnova, že peněžité dávky pojištění nemocenského se vyplácejí týdně pozadu. O pohřebném (§ 95, III.) dlužno souditi, že se vyplatí bez průtahu po předložení průkazů, osvědčujících nárok; obdobné by platilo o odbytném (§§ 117, odst. 3, a 122).
K § 134.
Ustanovení, že pojistné dávky pojištění nemocenského nebo invalidního a starobního nebudou vypláceny, pokud oprávněný odpykává trest na svobodě trvající déle nežli jeden měsíc, převzato z § 21, odst. 2, č. 1, zákona o pensijním pojištění soukromých zřízenců a rozšířeno na případy, kde oprávněný jest v donucovací pracovně nebo v jiném ústavě, jejž vláda určí nařízením.
Vzhledem k tomu, že osoby povolané k výkonu služby vojenské mají od vojenské správy celé zaopatření, jest opodstatněno, aby pojistné dávky se nevyplácely, pokud oprávněný je déle nežli jeden měsíc ve službě vojenské.
Podle obdoby zmíněného § 21, odst. 2, č. 1 pensijního zákona pak stanoveno, že má-li pojištěnec nebo důchodce v případech práv naznačených příslušníky rodiny, kteří jsou uvedeni v § 96, aneb kteří mají zákonné nároky na výživu oproti němu, přechází na ně jeho nárok na dávky z pojištění nemocenského neb invalidního a starobního. Současně dány směrnice pro případy, je-li takových oprávněných osob více.
K § 135.
Změní-li se poměry rozhodné pro vyměření dávky (ve směru zvýšená dávky na př. narodí-li se důchodci dítě; ve směru snížená dávek na př. zlepší-li se zdravotní stav osoby požívající důchodu invalidního tak, že již nelze mluviti o invaliditě [§ 110, odst. 2], narodí-li se k pěti sirotkům pohrobek [§ 119], nastane-li později u důchodce případ konkurence s jinými požitky [§ 125]), nebo zjistí-li se dodatečně, že dávky byly přiznány na základě omylu ve skutečných poměrech (na př. omyl v otázce platnosti manželství), pojišťovna dávky přiměřeně sníží, zastaví nebo zvýší.
Z důvodů oportunity a ve snaze co možno nejméně komplikovati administrativu ústavů pojišťovacích stanoví osnova, že vrácení přijatých pojistných dávek může býti vyžadováno, jen když pojištěnec nebo důchodce přivodil přiznání dávky tvrzením nepravdivých směrodatných okolností nebo bylo-li soudné zjištěno, že vyloudil dávku nebo důchod trestním jednáním (tedy vyžaduje se čin, nestačí pouhé opomenutí).
K § 136.
Ustanovení toto převzato v podstatě z § 22 zákona o: pensijním pojištění soukromých zřízenců s tou změnou, že promlčecí lhůta práva na přiznání pojistné dávky zkrácena z 10 na 5 let. Pojištěnci a pozůstalí po pojištěncích (důchodcích) mají se přiměti, aby neprodlévali zbytečně dlouho s uplatňováním svých nároků.
K § 137.
Aby se usnadnilo a účelně upravilo uplatňování nároků na dávky z pojištění nemocenského jakož i invalidního a starobního, přiznává se právo to i nezletilcům dosáhnuvším 17. roku a organisacím pro péči o mládež.
Jinak má uplatňovací právo jen osoba oprávněná nebo její zástupce (dlužno tím rozuměti zákonného zmocněnce), aby pojišťovny byly ve styku co možná přímém a bezprostředním s pojištěnci a důchodci samými. Výjimka stanovena ve prospěch obcí (korporací, nadací), jež poskytly zaopatření chudinského důchodci nebo pojištěnci podle § 244.
Byl-li nárok uplatněn, tj. písemně neb ústně řádně přihlášen u příslušné pojišťovny, přechází nárok ten, zemřela-li oprávněná osoba, na její dědice (zákonné neb testamentární).
K §§ 138 - 139.
Ustanovení o neplatnosti ujednání, kterými nároky (tj. ať již napadlé či jen čáky) plynoucí podle tohoto: zákona jsou postupovány, zastavovány nebo zabavovány, převzata z § 62 nemocenského zákona a § 19 zákona o pensijním pojištění zřízencův. Vyloučeny ovšem nároky z pojištění podle § 128, poněvadž tam jde o pojištění dobrovolné buď jednotlivce na dávky jiné než zákonem stanovené neb celých skupin.
Přípustnost cesse, zastavení neb zabavení pro zákonné nároky alimentační je odůvodněna povahou těchto nároků.
Zásada, že platnost tohoto zákona nemůže býti nějakými ujednáními vyloučena neb omezena v neprospěch pojištěnců nebo jejich příslušníků, je pojata do osnovy podle obdoby § 63 nemocenského zákona a § 44 zákona o úrazovém pojištění dělníků. (O trestní sankci viz § 260, lit. d).
Lékařská služba a léčebná péče.
K § 140.
Povinnost nemocenských pojišťoven zajistiti pomoc lékařů a porodních asistentek pojištěncům (pojištěnkám) a oprávněným příslušníkům rodiny pojištěncovy (§§ 95 a 96) jest stanovena obdobně jako v § 6, lit. c) nemocenského zákona ve znění novely z roku 1917. Podle obdoby téhož paragrafu dává se nemocenským pojišťovnám právo stanoviti, že osoby, uplatňující nárok na lékařskou (babickou) pomoc mají vyžadovati pomoci té od určitých lékařů (porodních asistentek) a že náklady, vzešlé povoláním jiných lékařů (porodních asistentek) nebudou hrazeny, leč že šlo o naléhavý případ první pomoci.
Ustanovení odst. 2. má na mysli zejména ochranné předpisy, vydané na základě § 74 rak. živnostenského řádu ve znění novely ze dne 21, dubna 1913, č. 74 ř. z. (pro Čechy, Moravu a Slezsko) případně na základě § 114. zákonného článku XVII. z roku 1884 (pro Slovensko a Podkarpatskou Rus).
K § 141.
Podle § 6, lit. e) nemocenského zákona ve znění novely z roku 1917 mohou nemocenské pokladny (svazy pokladen) s organisacemi lékařů svého obvodu dohodnouti se o obsahu smluv, jež mají býti uzavřeny s jednotlivými pokladničními lékaři (rámcové smlouvy, smluvní schéma). Rámcová smlouva (smluvní schéma) je pak základem pro jednotlivé smlouvy individuelní.
Poněvadž úkoly svazů nemocenských pokladen bude obstarávati Ústřední sociální pojišťovna, jakmile bude zřízena (§ 267), přejímá osnova hořejší ustanovení s tou změnou, že takové kolektivní smlouvy s organisacemi lékařskými a také s organisacemi porodních asistentek bude sjednávati Ústřední sociální pojišťovna, a to závazně pro nemocenské pojišťovny příslušného obvodu a členy dotyčné lékařské organisace.
K §§ 142 a 143.
Ustanovení o instrukci pro lékařskou službu u jednotlivých nemocenských pojišťoven převzato v podstatě z § 6, lit. d) post. odst. nemocenské novely z roku 1917.
S instrukcí tou souvisí, případně do instrukce bude pojato oprávnění nemocenské pojišťovny kontrolovati svými lékařskými důvěrníky způsob, jakým smluvní lékaři poskytují lékařskou pomoc pojištěncům a rodinným příslušníkům.
K § 144.
Podle § 6, lit. e) odst. 2, nemocenské novely z roku 1917 může zemský politický úřad nemocenským pokladnám, u nichž pro nedostatek smluvní úpravy není opatřování lékařské služby zajištěno, na dobu tohoto stavu výjimečné povoliti, aby své povinnosti k poskytování nemocenského ošetřování vyhověly zvýšením nemocenského, a to aspoň o 75 haléřů denně.
Toto ustanovení se v podstatě přejímá do osnovy s tou změnou, že dotyčné dovolení uděluje a výši příplatku k nemocenskému určí Ústřední sociální pojišťovna, jež je v důsledku soustav něho zproštění politických úřadů od agend oboru sociálně pojišťovacího (mimo agendu volební) k úkolu tomu nejlépe povolána.
K §§ 145 - 153. (Ústavní zaopatření.)
Podle § 8, odst. 1. a 2. nemocenského zákona může místo bezplatného lékařského ošetřování, potřebných léčiv a nemocenského býti poskytnuto na útraty nemocenské pokladny bezplatné léčení a ošetřování v nemocnici podle poslední třídy (spolu s dopravou do nemocnice) a to:
a) těm, kdož žijí ve společné domácnosti s manželem nebo s jinými členy rodiny, pokud se týče požívají jiného domácího ošetřování, se svolením nemocného nebo bez jeho svolení tenkráte, když druh nemoci toho vyžaduje;
b) ostatním nemocným bez podmínky.
Osnova přejímá podstatu těchto ustanovení do § 145 s tím doplňkem, že se neomezuje na nemocnice, připouštějíc léčení a ošetřování i v jiných ústavech léčebných a že stanoví také povinnost nemocenských pojišťoven za určitých předpokladů na vlastní náklad dopraviti nemocného i zpět z nemocnice do jeho obydlí.
V zájmu účinné léčby, kterou lehkomyslní neb ledabylí nemocní při léčení domácím značně ztěžují nebo přímo maří, rozšiřuje osnova taxativním výpočtem případy, kde není třeba svolení nemocného k odevzdání do léčebného ústavu, a zmocňuje vládu (§ 146), aby nařízením stanovila druhy nemocí, jimiž postižené osoby nemocenská pojišťovna musí odevzdati do léčebného ústavu (nemocnice) a to i bez jejich svolení.
Poněvadž Ústřední sociální pojišťovna jest povolána k tomu, učiniti všemožná vhodná opatření, aby jednak výdělečná způsobilost nemocných pojištěnců byla obnovena, jednak aby odvrácena neb odsunuta byla invalidita, jež může vzniknouti z onemocnění pojištěnce nebo jeho manželky (manžela), ukládá zákon v § 147 nemocenské pojišťovně povinnost, oznámiti Ústřední sociální pojišťovně onemocnění pojištěnce neb jeho manželky (u ženského pojištěnce asi také manžela), jež by mohlo míti za následek invaliditu. Současně se v § 148 zmocňuje Ústřední sociální pojišťovna, kdykoliv uložiti nemocenské pojišťovně v určitém případě, aby nemocný byl odevzdán do léčení v nemocnici (v léčebném ústavě); zvýšený naklad tím způsobený musí však Ústřední sociální pojišťovna hraditi nemocenské pojišťovně.
S téhož hlediska zmocňuje osnova v § 149 Ústřední sociální pojišťovnu, kdykoliv převzíti nemocného do vlastního léčení; v tomto případě jest zase nemocenská pojišťovna povinna nahraditi Ústřední sociální pojišťovně, co sama ušetřila na nákladech tím, že jí odpadla léčebná péče o onoho nemocného pojištěnce (manželku neb manžela pojištěnce).
Ježto pojištěnec, převzatý do léčebného ústavu, nedostává nemocenského a tím by byla lehce ohrožena výživa jeho rodiny, ustanovuje již dosavadní nemocenský zákon v § 8, odst. 4., že pokladna jest povinna, má-li osoba do nemocnice daná (scil. pojištěná) příbuzné, jejichž výživu až dosud ze svého výdělku hradila, platiti aspoň polovici nemocenského po dobu, po kterou nemocný požíval léčení a ošetřování v nemocnici na útraty nemocenské pokladny.
Zásadu zde projádřenou přijímá také osnova v § 150., vymezujíc přesně pojem příslušníků rodiny pojištěncovu (§ 96), jimž se přiznává podpora rovnající se polovici nemocenského, jehož pojištěnec požíval (před odevzdáním do léčebného ústavu) nebo na něž by měl nárok (v případech, kde byl ihned od počátku nemoci odevzdán do léčebného ústavu).
Podporu tu jest z důvodu účelného použití vypláceti osobě, jež opatřuje domácnost pro oprávněné členy rodiny, kteří bydlí ve společné domácnosti.
Poněvadž důvod k výplatě zmíněné podpory rodině odpadá, pokud léčebný pojištěnec má vůči zaměstnavateli v době ošetřování v léčebném ústavě nárok aspoň na polovici mzdy, stanoví osnova, že v tomto případě není nároku rodiny na onu podporu.
Ustanovení § 151 o povinnosti Ústřední sociální nebo nemocenské pojišťovny nahraditi veřejné nemocnici náklady za léčení a ošetřování podle poslední třídy až do 4 týdnů, převzato z § 8, odst. 3. nemocenského zákona s doplňkem, že povinnost k úhradě je i tehdy, když k ošetřování ústavnímu došlo bez souhlasu pojišťovny.
Že pojišťovna není povinna platiti náklady za léčení příslušníků rodiny pojištěncovy ve veřejných nemocnicích, stanoveno již novelou nemocenskou ze dne 22. prosince 1921, č. 489 Sb. z. a n.
Poslední odstavec § 8 nemocenského zákona projádřen ve 2. odst. § 151, dle něhož veřejným nemocnicím se rovnají léčebny pro pijáky, nikoliv ušák porodnice.
Aby pokud možno zabezpečená byla účinná léčba pojištěnců v ústavě léčebném, stanoví 152, že pojišťovna může nemocnému pojištěnci, jenž - ač byl upozorněn na následky - neuposlechne příkazu pojišťovny odůvodněného tímto zákonem, aby se odebral do léčebného ústavu, nebo jenž beze svolení pojišťovny předčasně přeruší léčení, odepříti nadále nemocenské nebo snížiti je na polovici, má-li pojištěnec příslušníky rodiny uvedené v § 96. (Srov. také § 102.)
Ustanovení § 153 o případném přidělení ošetřovatelské osoby nemocným, kteří zůstali v domácím ošetřování a o odevzdání šestinedělek s jejich svolením do ústavu pro šestinedělky (matky a kojence) převzato v podstatě z § 9, č. 7 nemocenské novely z r. 1920 spolu s ustanovením, že možno na úhradu těchto nákladů zúčtovati nemocenské (§ 95, I., č. 2), po případě podpory v těhotenství a na kojení (§ 95, II., č. 2 a 3) až do polovice.
K §§ 154 - 156.
Invalidní a starobní pojištění nemá pouze za úkol zajistiti pojištěncům a jejich pozůstalým důchod pro případ invalidity (neschopnosti k výdělku) a stáří, nýbrž jedním z předních úkolů tohoto pojištění jest všemožně se starati o to, aby účelnými opatřeními léčebné péče bylo dle možnosti zabráněno invaliditě, a nastala-li již neschopnost k výdělku, aby výdělečná způsobilost postiženého byla co nejúčelněji obnovena.
S tohoto hlediska osnova zmocňuje Ústřední sociální pojišťovnu, zavésti z moci úřední (tj. z vlastního počinu) nebo k žádosti dotčené osoby nebo příslušné nemocenské pojišťovny léčení místo dávek, aby výdělečná způsobilost důchodcova byla obnovena nebo aby byla odvrácena neb odsunuta invalidita, jež může vzniknouti z onemocnění pojištěnce, jeho manželky (manžela) nebo jeho vdovy (vdovce).
Jsou to vesměs osoby, jimž by v případě invalidity (§§ 109, odst. 2, 114, odst. 2. a 3.) musila Ústřední sociální pojišťovna skýtati důchod, splněny-li všechny podmínky pro nápad důchodu.
V § 154 se uvádějí příkladmo jako složky příslušné pečovné činnosti Ústřední sociální pojišťovny: léčebné zaopatření ústavní (případně i bez souhlasu důchodcova podle obdoby § 145), školení nemocného pro jeho dosavadní nebo nové zaměstnání a péče o zprostředkování práce.
V § 154, posledním odstavci, stanovenou obdobu § 150 a 152, jež jednají pouze o pojištěncích, sluší tak vykládati, že příslušníkům rodiny (§ 96) důchodce, jenž byl Ústřední sociální pojišťovnou odevzdán do léčebného zaopatření ústavního nebo s plným zaopatřením někam ke školení a jemuž proto podle analogie § 124 se zastaví výplata důchodu, dlužno z prostředků Ústřední sociální pojišťovny poskytovati po dobu tohoto zaopatření důchodcova podporu, rovnající se polovici důchodu důchodcova. Neuposlechne-li takovýto důchodce - ač byl upozorněn na následky - příkazu Ústřední sociální pojišťovny, aby se odebral do léčebného ústavu, nebo přeruší-li beze svolení pojišťovny předčasně léčení, může Ústřední sociální pojišťovna odepříti mu nadále důchod nebo může jej snížiti na polovici, má-li důchodce příslušníky rodiny, uvedené v § 96. (Obdoba § 150, odst. 3 o případném nároku aspoň na polovici mzdy nepřichází u důchodců z pojištění invalidního a starobního valně v úvahu.)
Aby zabezpečen byl zplna účel, jejž sleduje léčebná péče Ústřední sociální pojišťovny u aktivních pojištěnců, stanoví § 155, že pojištěncům podrobeným této léčebné péči nesmí býti po dobu léčení neb z důvodu tohoto léčení dána zaměstnavatelem výpověď z poměru služebního (pracovního, učňovského [§ 21]).
K § 156 se podotýká, že již čl. IV. nemocenské novely z roku 1917 měl na zřeteli zřízení a provoz lékáren podle III. oddílu zákona ze dne 18. prosince 1906, č. 5 ř. z. na rok 1907 svazy nemocenských pokladen, jichž úkoly přejímá dle osnovy především Ústřední sociální pojišťovna, částečně však též nemocenské pojišťovny.
Část čtvrtá osnovy obsahuje ustanovení a pojistném a o peněžním hospodářství jak nemocenských pojišťoven, tak i Ústřední sociální pojišťovny.