K §§ 93 a 94.
Novelou nemocenského zákona ze dne 20. listopadu 1917 č. 457 ř. z. bylo stanoveno, že nemocenské pokladny se mohou rozhodnouti býti členy některého svazu nemocenských pokladen. Novelou ze dne 15. května 1919 č. 268 Sb. z. a n. změněna tato fakultativní možnost na obligatorní povinnost.
Svazy nemocenských pokladen mají plniti úkoly nemocenským pokladnám společné, zejména: ujednávati společné smlouvy s lékaři, lékárníky a nemocnicemi, opatřovati léčebné pomůcky, společně opatřovati kontrolu nemocných, působiti společnými opatřeními k zamezení nemocí, budovati a provozovati společné léčebny (ústavy pro rekonvalescenty) a lékárny, ustanovovati společné úředníky a kontrolní orgány a obstarávati statistiku. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi jsou obstarávány úkoly, jež v Čechách, na Moravě a ve Slezsku přísluší svazům nemocenských pokladen, Zemskou úřadovnou pro dělnické pojištění v Bratislavě na základě § 100 z. čl. XIX: 1917.
Poněvadž nejpodstatnější část těchto funkcí obstarává dle osnovy Ústřední sociální pojišťovna (viz § 141 o sjednání smluv s organisacemi lékařskými a porodních asistentek mimo rámec ustanovení § 58, §§ 148, 149 a 154 o účelné léčebné péči, aby výdělečná způsobilost důchodcova byla obnovena nebo aby byla odvrácena nebo odsunuta invalidita, jež může vzniknouti z onemocnění pojištěnce, jeho manželky nebo jeho vdovy, § 156 o zřizování a provozování lékáren, § 184 o opatřeních k potírání lidových chorob a povznesení zdravotního stavu pojištěnců a jejich rodinných příslušníků, § 91 o zpracování přehledu o stavu pojištění nemocenského) a část funkcí budou moci zdárně vykonávati zmohutnělé nemocenské pojišťovny, bude obligatornost členství svazů nemocenských pokladen postrádatelná od té doby, kdy zřízena Ústřední sociální pojišťovna. (Viz § 267.)
Osnova však zachovává v § 93 nemocenským pojišťovnám možnost, sdružovati se ve svazy, zejména, aby hromadně obstarávaly léčebné pomůcky a prostředky a společnou kontrolu nemocných a budovaly a podporovaly společné léčebny a lékárny.
Aby také byla dána možnost součinnosti nemocenských pojišťoven a Ústřední sociální pojišťovny s Úrazovými pojišťovnami dělnickými, případně Všeobecným pensijním ústavem a Ústřední bratrskou pokladnou, pojato do zákona rámcové ustanovení § 94.
Část třetí osnovy obsahuje ustanovení o dávkách pojištění nemocenského, o dávkách pojištění invalidního a starobního, o lékařské službě a o léčebné péči.
Povinné dávky pojištění nemocenského.
K § 95.
V zásadě se přejímá dosavadní právní stav, jenž platí stejně v území celého státu. Zákon stanoví povinnost nemocenských pojišťoven poskytovati:
I. pomoc v nemoci nepřivoděné úmyslně a to:
1. pojištěnci a příslušníkům jeho rodiny zdarma lékařskou pomoc, jakož i potřebná léčiva a jinaké therapeutické pomůcky (nemocenské ošetřování);
2. pojištěnci pro nemoc neschopnému výdělku denní nemocenské.
II. pomoc v mateřství
A) pojištěnkám a to:
1. zdarma pomoc porodní asistentky, a je-li toho třeba, pomoc lékařskou,
2. peněžitou podporu v těhotenství a porodu,
3. peněžitou podporu na kojení,
B) manželce (družce) pojištěncově:
1. zdarma pomoc porodní asistentky, a je-li toho potřeba, pomoc lékařskou,
2. peněžitou podporu v těhotenství a po porodu,
III. pohřebné (náhradu pohřebních výloh) po pojištěnci nebo po příslušnících rodiny pojištěncovy.
Ad I., č. 1.
Přivodil-li si pojištěnec nemoc úmyslně, tj. vědomým jednáním neb opominutím spojeným s úmyslem vysaditi svoje zdraví všanc chorobě, není zde spravedlivého důvodu zatěžovati v těchto případech nemocenskou pojišťovnu výlohami ve prospěch takto svévolně, tedy nesociálně jednavšího pojištěnce nelze proto tvrditi, že by zbavení takového pojištěnce výhod nemocenského pojištění bylo neoprávněným. Ostatně již nynější § 9 lit. c) č. 2 nemocenského zákona ponechával stanovám nemocenské pokladny možnost odepříti takovýmto pojištěncům nemocenské. Jde tedy osnova jen důsledně o krok dále.
Tatáž rigorosita jest odůvodněna tím více u příslušníků rodiny pojištěncovy.
Okruh příslušníků rodiny pojištěncovy, jimž se poskytuje nemocenské ošetřování, jest poněkud pozměněn proti dosavadnímu stavu. Dle nemocenského zákona (§ 6, odst. 1, č. 6 novely z roku 1920, platné i na Slovensku a v Podkarpatské Rusi) se počítaly za "příslušníky rodiny pojištěncovy" tyto osoby: manželka, družka nebo manžel, manželské, nemanželské i nevlastní děti do dokonaného 16. roku, rodiče, sourozenci, děd a bába, tchán a tchyně, kteří bydlí s pojištěncem ve společné domácnosti a nejsou sami podrobeni pojistné povinnosti.
Osnova (§ 96) pokládá za příslušníky rodiny tyto osoby, které žijíce ve společné domácnosti s pojištěncem, jsou převážně vyživovány z jeho mzdy a nemají nároku na pojistnou dávku z vlastního pojištění:
a) manželku (manžela),
b) družku, která s pojištěncem žije aspoň 6 měsíců přede dnem, kdy nastal pojistný případ (tj. zde onemocnění její nebo porod),
c) děti manželské i nemanželské, nevlastní, přijaté a schovance do dokonaného 17. roku,
d) starší děti, dále sourozence, rodiče, děda a bábu, tchána a tchyni, kteří s pojištěncem žili ve společné domácnosti aspoň 6 měsíců nežli nastal pojistný případ (tj. zde onemocnění těchto osob).
Nová úprava lépe vyhovuje požadavku zvýšené péče o mládež a děti (rozšiřuje dobrodiní nemocenského ošetřování povšechně na děti do 17. roku a to také na adoptované děti a schovance, a skytá dobrodiní to za určitých dalších předpokladů také dětem starším), s druhé strany však staví hráz proti nadužívání výhod nemocenského pojištění, neboť vylučuje, družku pojištěncovu, která s ním nežila aspoň 6 měsíců přede dnem jejího onemocnění (porodu), omezuje podobným požadavkem 6 měsíčního žití ve společné domácnosti sourozence, rodiče, děda a bábu, tchána a tchýni, a žádá všeobecně splnění předpokladu u všech osob, domáhajících se nemocenského ošetřování, aby byly převážně vyživovány ze mzdy pojištěncovy, jeho pracovního výdělku, služného (§ 20), nemajíce nároku na ošetřování to z vlastního pojištění. Bylo tu nutno přiměřeně projádřiti zásadu, že nároky příslušníků rodiny pojištěncovy jsou pouze odvozeny ze základního nároku pojištěnce sama, takže jsouce jen rázu derivativního, nemají vybočovati z jistých mezí.
Poněvadž strohý výklad požadavku "společná domácnosti", by vedl někdy k tvrdostem, jest projádřena v posl. odstavci § 90 základna liberální interpretace podle obdoby § 65 služební pragmatiky platné pro státní zaměstnance (zákon ze dne 25. ledna 1914, č. 15 ř. z.)
Nemocenské ošetřování poskytuje se od počátku nemoci, dokud nemoc trvá, nejdéle však 1 rok mimo ten případ, že nemocný pojištěnec byl zprvu ošetřován, aniž by byl nezpůsobilý k výdělku, a pak teprve se připojila nezpůsobilost k výdělku, po dobu jejíhož trvání - až do 1 roku - má pojištěnec vedle nemocenského i nárok na nemocenské ošetřování (§ 95 oddělení I. č. 2 předposlední a poslední odstavec).
Ad I. č. 2.
Dosud platné předpisy skýtají pojištěnci, trvá-li nemoc déle 3 dnů a je-li nemocný neschopen výdělku, ode dne onemocnění určité nemocenské; platí tu tedy zásada relativní karenční doby, tj. trvá-li nemoc nejvýše 3 dny, nevyplatí se nemocenské, trvá-li však 4 neb více dní, vyplácí se nemocenské od počátku nemoci.
Ustanovení o relativní karenční (čekací) době svádí snadno k tomu, aby pojištěnec, ač již 4. dne nemoci jest schopen výdělku, přece ještě čtvrtého dne se tvářil nemocným a neschopným výdělku, čímž si zjedná možnost dosíci nemocenského za celé 4 dny. Relativní karenční doba způsobuje velké zatížení, jehož důvodnost není možno kontrolovati; úspora, které se dostane nemocenskému pojištění, je daleko větší, nežli strast způsobená jednotlivci zavedením absolutní karence.
Aby se účinně čelilo takovéto simulaci, zavedl již německý zákon o nemocenském pojištění ze dne 15. června 1883 (v § 6 odst. 1, č. 2) a po něm říšský pojišťovací úřad německý ze dne 19. července 1911 (v § 182 č. 2) absolutní karenční (čekací) dobu 3 dnů a totéž ustanovení má i anglický zákon o pojištění pro případ nemoci, invalidity a nezaměstnanosti (National Insurance Act) ze dne 16. prosince 1911.
Absolutní karenční dobu 3 denní zavádí také osnova ustanovujíc, že pojištěnec, jenž jest pro nemoc neschopen výdělku, obdrží nemocenské vždy teprve od čtvrtého dne této neschopnosti.
Sazby nemocenského ponechává osnova v těch třídách mzdových, jež zůstaly materielně nedotčeny, ve stejné výměře jako dosud (jsou to mzdové třídy VI. až X., jež odpovídají dosavadním IX. - XIII.). Poněvadž, jak uvedeno ve vysvětlivkách k § 12, bylo dosavadních osm nejnižších mzdových tříd sloučeno v pět tříd, musila se stanoviti pro tyto sloučené třídy sazba nemocenského, jež činí Kč 2,70, Kč 5,-, Kč 8,-, Kč 10,60, případně Kč 13,30 (dosavadní sazby byly Kč 1,40, Kč 2,70, Kč 4,-, Kč 6,-, Kč 8,-, Kč 10,-, Kč 12,- a Kč 14,-).
Nemocenské, jež se zásadně přiznává nejdéle po dobu 1 roku, se neposkytuje za poslední den neschopnosti k výdělku, nepracuje-li se - ať již z jakéhokoliv důvodu (na př. nedělní neb sváteční klid, stávka, výluka) - toho dne v závodě, kde byl pojištěnec posledně zaměstnán, neb v oboru, v němž posléze pracoval. (Ustanovení to shoduje se v podstatě s dosavadním § 6, odst. 1, č. 2, odst. nemocenského zákona.)
Další ustanovení osnovy, že do doby jednoho roku se nezapočítává doba nemoci, jež snad předcházela počátku nezpůsobilosti k výdělku a za niž bylo poskytováno jenom nemocenské ošetřování, a že pojištěnec, pokud má nárok na nemocenské, má i nárok na nemocenské ošetřování, převzata v podstatě z § 6, lit. a) odst. 2. nemocenské novely z roku 1917.
Ad II. lit. A a B č. 1.
Pojištěnkám a manželce (družce) pojištěncově, žila-li za předpokladů § 96 s pojištěncem ve společné domácnosti, se poskytne jako základní pomoc v mateřství zdarma pomoc porodní asistentky, a je-li toho třeba, pomoc lékařská.
Dosavadní příliš všeobecnou a nemocenské pokladny nadměrně zatěžující liberalitu § 6, odst. 1, č. 6 nemocenské novely z roku 1920, podle něhož skytána lékařská pomoc při porodu a přispění báby příslušníkům rodiny pojištěncovy, jak vypočtení svrchu ve výkladech ad I. č. 1, bylo nutno přiměřeně omeziti. Dlužno při tom zdůrazniti, že nároky příslušníků rodiny pojištěncovy jsou přece jenom derivativní, odvozující se z primérních nároků pojištěnce sama, takže nemají přesahovati jistých přiměřených mezí.
Pomoc v mateřství se skytá manželce (družce) pojištěncově i tenkráte, když manžel (druh) zemřel v době devíti měsíců, počítaje zpět od porodu (potratu); dobu šestiměsíčního soužití s druhem, vyžadovanou podle § 9, odst. 1 lit. b), dlužno tu v nejzazším případě čítati od počátku těhotenství.
Ad II. lit. A a B č. 2.
Pojištěnkám a manželce (družce) pojištěncově, splněny-li u ní podmínky § 96, se poskytne jako další pomoc v mateřství peněžitá podpora rovná nemocenskému (I. č. 2, u manželky neb družky pojištěncovy vezme se za základ nemocenské, jehož by požíval pojištěnec) z důvodu těhotenství 6 týdnů před porodem (potratem) a až do 6 týdnů po porodu (potratu), nemá-li pojištěnka bez toho nároku na nemocenské (jsouc nemocna a nezpůsobilá k výdělku, pokud nevyčerpala roční doby nemocenského) a nekoná-li námezdní práce (rozuměj: jakéhokoliv druhu námezdní práce; nestačí tedy, aby nekonala práce jen ve vlastním oboru zaměstnání, jež zakládalo pojistnou povinnost).
Poslední věta § 95, II., č. 2 má na zřeteli případ, kde těhotná pojištěnka vystoupí ze zaměstnání povinně pojištěného 6 týdnů před pravděpodobným dnem porodu, ale porod nastane skutečně teprve po uplynutí 6 týdnů ode dne vystoupení ze zaměstnání. Tímto omylem v dohadu pravděpodobného dne porodu nemá býti pojištěnka poškozena a nemá ztráceti nárok na pomoc v mateřství, když porod se uskuteční teprve po uplynutí 6 týdenní lhůty v § 97 uvedené. Ovšem dlužno takové pojištěnce, když pobírala podporu 7 týdnů před porodem, přiznati podporu po porodu jen po dobu 5 týdnů (argum. znění "až do šesti týdnů po porodu"), aby nebylo překročeno celkových 12 týdnů podpory z důvodu těhotenství.
Dle dosavadních předpisů zákona nemocenského (§ 6, odst. 1, č. 3 a 6 novely z roku 1920) manželka neb družka pojištěncova neměly ex lege nároku na peněžitou podporu z důvodu těhotenství, (tzv. podpora šestinedělek); jedině stanovy mohly případně přiznati podle § 9, č. 4 nemocenského zákona šestinedělkám z kruhů rodinných příslušníků takovouto peněžitou podporu až do výše polovičního nemocenského pojištěncova.
Ad II. lit. A č. 3.
Pojištěnkám (nikoliv však manželkám neb družkám pojištěnců) poskytuje se konečně peněžitá podpora na kojení. Podpora ta se rovná polovičnímu nemocenskému pojištěnky a vyplácí se šestinedělkám, které své děti samy kojí, až do uplynutí 12 neděl po porodu.
Podpora na kojení se poskytuje bez ohledu na to, zda snad se dostává pojištěnce též nemocenského neb peněžité podpory z důvodu těhotenství.
Ustanovení osnovy jsou shodná s dosavadním právním stavem (§ 6, odst. 1, č. 4 nemoc. novely z roku 1920, jež jedná o premii na kojení).
Ad III.
Předpisy nemocenského zákona (§ 6, odst. 1, č. 5 novely z roku 1920) přiznávají v tom případě, že pojištěnec zemřel dříve, než-li uplynulo 6 měsíců ode dne, kdy vyčerpal nárok na nemocenské, pozůstalým 30 násobný obnos průměrného denního výdělku pracovního, ale ne méně nežli 159 Kč (pohřebné). Není-li tu pozůstalých, má býti pohřebného použito až do výše vzniklých útrat pohřbu k úhradě těchto nákladů.
Osnova přejímá tato ustanovení s tou změnu, že nikde přesně nevyjasněný pojem "pozůstalí (pojištěncovi)" nahrazuje pojmem "příslušníci rodiny pojištěncovy", jenž jest přesně vymezen v § 96.
Pokud se jedná o pohřebné po příslušnících rodiny pojištěncovy, stanoví se pohřebné patřící pojištěnci, zemřel-li příslušník rodiny nejvýš dvouletý, na 60 Kč. Jde-li o úmrtí příslušníka nepřekročivšího 14. rok, stanoví se pohřebné na 180 Kč, a jde-li o úmrtí osoby starší, na 250 Kč.
Ustanovení tato jsou v podstatě shodná s dosavadním § 6, odst. 1, č. 6 novely nemocenského zákona z r. 1920, lišíce se jen číslicí 250 Kč od dosavadních obdobných 300 Kč. (Ovšem okruh příslušníků rodiny pojištěncovy jest v § 96. osnovy částečně jinak vymezen než v § 6, odst. 1, č. 6 novely nemocenského zákona z r. 1920, jak již vyložena svrchu k § 95 ad I., č. 1.)
Dodatkem, že pohřebné za příslušníka nesmí nikdy býti vyšší nežli pohřebné za pojištěnce (podle č. 1, oddělení III., § 95), odstraňuje osnova nedůslednost, jež se naskýtala v dosavadních ustanoveních.
Poslední odstavec § 95 má za účel vyloučiti současný nezkrácený požitek pohřebného podle předpisů o úrazovém pojištění dělnickém (§ 7, odst. 1, č. 1 úrazového zákona e znění novely ze dne 12. srpna 1921, č. 300 Sb. z. a n. případně - na Slovensku a Podkarpatské Rusi - § 71, odst. 1, č. 1 zákonného článku XIX. z roku 1907 ve znění § 14 vládního nařízení ze dne 14. července 1922, č. 199 Sb. z. a n.) a podle předpisů osnovy.
K § 96.
Znění paragrafu tohoto vymezujícího pojem "příslušníku rodiny" pojištěncovy, jest převzato v podstatě z iniciativního návrhu poslance Johanise a druhů č. tisku 3926 poslanecké sněmovny z roku 1922.
O obsahu těchto ustanovení jednáno již svrchu při výkladu k § 95. (Pojem příslušníků rodiny přichází zejména také v §§ 97, 105, 134 a 150.)
Odstavec 2, jemuž sloužilo za vzor obdobné ustanovení § 65 služební pragmatiky státních zaměstnanců, odstraňuje případné tvrdostí, jež by plynuly z doslovného výkladu pojmu "společná domácnost".
K § 97.
Ustanovení odst. 1. a 2. odpovídají dosavadnímu právnímu stavu podle § 6, lit. b) nemocenské novely z roku 1917. Nárok na nemocenské vzniká ovšem teprve od 4. dne nemoci spojené s neschopností k výdělku (§ 95, I., č. 2).
Předpis odstavce 3, že nárok na dávky pro příslušníky rodiny, jakož i nárok pojištěncův na pohřebné za zemřelého příslušníka rodiny počíná teprve po uplynutí 4 týdnů ode dne, kdy pojištěnec se stal povinně pojištěným, a že se nárok ten zachovává také, nastal-li pojistný případ teprve ve lhůtě maximálně 6 týdenní po vystoupení pojištěnce ze zaměstnání povinně pojištěného, přejat v podstatě z doplňku § 6, odst. 1, č. 6 nemocenského zákona podle úpravy zákona ze dne 22. prosince 1921,.č 489 Sb. z. a n. (Předpis ten platí také na Slovensku a v Podkarpatské Rusi podle § 2 vládního nařízení ze dne 27. ledna 1922, č. 20 Sb. z. a n. k § 50, odst. 1 zákonného čl. XIX. z roku 1907.)
Poslední odstavec jest shodný s dosavadními předpisy § 13, č. 3 nemocenského zákona ve znění novely z roku 1919 (článek IX.); na Slovensku a v Podkarpatské Rusi stanoví § 61 zák. článku XIX. z roku 1907 lhůty 3 a 6 týdenní podle toho, jak dlouho byl pojištěnec pojištěn před vznikem pojistného případu.
K § 98.
Ustanovení tato přejata v podstatě z § 6, lit. a) novely nemocenského zákona z r. 1917. (Výraz "nezpůsobilost k práci" [Arbeitsunfähigkeit] změněn v "nezpůsobilost k výdělku" [Erwerbsunfähigkeit], což odpovídalo již také znění § 6, odst. 1, č. 2 nemocenské novely z roku 1920.) Osnova užívá vesměs výrazu "neschopnost, nezpůsobilost k výdělku".
K § 99.
Předpis, že změny ve mzdě, které nastanou v době 4 týdnů před událostí, zakládající nárok (neschopnost k výdělku pro nemoc, porod) nebo v době, kdy již dávky se vyplácejí, nemají pro týž případ vlivu, jest obsažen v zásadě v dosavadním § 6, lit. a) novely nemocenské z roku 1917.
Druhá část souvětí ("totéž platí o změně ve mzdě při opětném vstupu do zaměstnání u téhož zaměstnavatele") má zameziti obcházení předchozího předpisu, možné tím, že by zaměstnanec v předtuše pravděpodobného vzniku události, zakládající nárok, tj. výdělečné neschopnosti pro nemoc, jež se v obdobích opakuje (na př. rheuma a choroby ústrojů dýchacích před počátkem zimy), nebo před očekávaným slehnutím vystoupil ze zaměstnání, ale ještě v době 4 týdnů před událostí zakládající nárok opětně vstoupil do zaměstnání k témuž zaměstnavateli, smluviv k tomu cíli přechodně značnější zvýšení mzdy.
Poslední věta jest ve prospěch pojištěnců, kteří, dokončivše učňovskou dobu, obdrží vyšší mzdu nebo kteří si zlepší své postavení vstupem do zaměstnání u jiného zaměstnavatele.
K § 100.
Dosavadní nemocenský zákon ve znění novely z roku 1917 a 1919 poskytoval v § 9, lit. c), č. 4 možnost určiti stanovami, že pojištěncům, kteří v případě onemocnění mají vůči zaměstnavateli nárok na vyplacení plné mzdy anebo na bezplatné naturální opatření (byt a stravu), po dubu tohoto nároku se neposkytuje nemocenská vůbec nebo ne plnou měrou, v kterémžto případě buďtež stanoveny pro takové pojištěnce přiměřeně nižší příspěvky.
Zásadní hledisko projádřené v tomto ustanovení dlužno považovati za plně odůvodněné, neboť meze obligatorní péče nemocenské jsou dány hranicí, kde pojištěnec pro nemoc neschopný výdělku nemá následkem dávek nemocenského pojištění hmotné hospodářské újmy; když tedy pojištěnec takový má dále nárok na vyplacení plné mzdy nebo na bezplatné naturální opatření, přestává po dobu tohoto nároku sociální nutnost poskytovati nemocenské. Proto osnova, přejímajíc svrchu uvedené ustanovení, zaměňuje fakultativní ráz jeho na obligatorní, při tom z důvodu administrativního usnadnění stanoví přímo, že se v oněch případech nemocenské vůbec neposkytuje, ovšem ale jest přiměřeně snížiti průměrné pojistné tak, aby odpovídalo hodnotě poskytovaných dávek podle směrnic, jež vydá Ústřední sociální pojišťovna.
K § 101.
Poněvadž náklady, vznikající nemocenským pokladnám následkem poskytování pomoci v mateřství, jsou značné a při tom vlivem změny místa zaměstnání náklady ty nestejnoměrně zatěžují jednotlivé pokladny, je žádoucí stanoviti rozdělení dotyčného risika mezi více zúčastněných pokladen.
Osnova proto opravňuje nemocenskou pojišťovnu, která poskytla pomoc v mateřství (§ 95 II.) vyžadovati od pojišťoven, u nichž byla pojištěná podporovaná nebo její manžel (druh) v posledních 9 měsících před porodem, poměrnou náhradu nákladů podle doby onoho pojištění. Ježto zákon uvádí pouze dobu pojištění jako základ pro vypočtení poměrné části náhrady, dlužno souditi, že výše mzdy, jež se snad po dobu onu měnila, nepadá v úvahu.
K § 102.
Dle dosavadních předpisů (čl. III. novely nemocenského zákona z r. 1917) mohou ve stanovách nemocenských pokladen býti zavedena pořádková pravidla o hlášení nemoci, o chování a kontrole nemocných; neuposlechnuvším může býti pohroženo snížením nemocenského až na polovici a to až do doby jednoho týdne v každém jednotlivém případě neuposlechnutí.
Osnova přejímá tuto zásadu, zostřujíc ji v zájmu pořádku, účelného léčení a hájení financí pojišťoven v ten rozum, že vzepře-li se nemocný dozoru nebo neřídí-li se dotyčnými předpisy, může mu býti peněžitá dávka zcela nebo z části odepřena.
K § 103.
Podle § 6, posl. odst. nemocenského zákona ve znění novely z r. 1920, případně vládního nařízení ze dne 21. ledna 1921, č. 26 Sb. z. a n. jest každá nemocenská pokladna povinna poskytnouti lékařskou pomoc, čítajíc v to pomoc při porodu, přispění báby, jakož i potřebná léčiva a jinaké therapeutické pomůcky také členu jiné nemocenské pokladny, jenž v jejím obvodě bydlí, a příslušníkům jeho rodiny, je-li poskytnutí dávek těch nezbytně nutno nebo vyžaduje-li toho příslušná nemocenská pokladna. Tato jest povinna nahraditi náklad.
Ustanovení toto přejímá osnova, pokud se týče nemocenského ošetření (§ 95, I.), při čemž nevyžaduje, aby cizí pojištěnec bydlil v obvodě dotyčné jiné nemocenské pojišťovny, nýbrž spokojuje se již tím, že pojištěnec se tam zdržuje.
Omezení a zvýšení dávek pojištění nemocenského.
K § 104.
Předpisy tyto o možnosti určiti ve stanovách, že v určitých případech se peněžité dávky pojištění nemocenského buď vůbec nebo z části odeprou, případně sníží, jsou v podstatě převzaty z § 9, lit. c), č. 2, 3 a 5, nemocenského zákona ve znění novely z roku 1917.
Poněvadž se stanoviska nositele pojištění jest hospodářsky rovnocenné, udrží-li si pojištěnec číselnou výši své mzdy na hotovosti v případě nemoci kombinací nemocenského příslušejícího jemu podle tohoto zákona s podporou plynoucí jemu z nějakého soukromého pojištění pro případ nemoci či s částí mzdy, na niž má dle služebního poměru nárok i v době nemoci, uveden také tento druhý případ v § 104, lit. b).
Stanoví-li se možnost vyloučiti podporu v těhotenství (§ 95, II., č. 2) u pojištěnek, jež nebyly za posledních 12 měsíců před porodem aspoň 6 měsíců v zaměstnání povinně pojištěném, jest důsledné moci vyloučiti v těchto případech i podporu na kojení (§ 95, II., č. 3).
K § 105.
Výsledky hospodaření jednotlivých nemocenských pojišťoven mohou se i při stejné pečlivosti správy různiti zejména dle toho, jaká je chorobnost pojištěnců té které pojišťovny. Je-li finanční stav některé pojišťovny značně příznivý, může změnou stanov přikročiti k přiznaní dávek vyšších než povinných a k poskytovaní různých dobrodiní léčebné péče.
V § 105 jsou vypočteny taxativně hranice jednotlivých případů, kde mohou stanovy určiti zvýšení dávek.
Případné zvýšení nemocenského až do 90% nižší hranice denní mzdy mzdové třídy, (lit. a) nebo procentuální zvýšení při delším trvání nemoci (lit. b) převzato z § 9, č. 1 a 2 novely nemocenské z roku 1920. (Platí také na Slovensku a v Podkarpatské Rusi podle § 7 vládního nařízení ze dne 21. ledna 1921, č. 26 Sb. z. a n.) Z ustanovení § 9, č. 1 přejata do litery e) možnost zvýšiti pohřebné až na 45 násobnou střední denní mzdu.
Ustanovení písmene c) má skytati možnost podle systému alimentačního zvýšiti nemocenské pojištěncům ženatým (vdaným) případně pečujícím o rodinu ještě větší.
Nemocnému, který - vzhledem k § 100 - nemá nároku na nemocenské, protože má nárok na plnou mzdu nebo na bezplatné naturální opatření, možno poskytnouti - podle lit. a) - nemocenské až do polovice zákonné sazby, žije-li ve společné domácnosti s příslušníky rodiny (§ 96).
Možnost poskytnouti podporu z důvodu těhotenství také rodinným příslušnicím (mimo manželku a družku, jichž nárok upraven v § 95, II. předposl. odst.) až do polovice nemocenského (lit. f) a prodloužiti podporu na kojení až do 26 týdnů, a to i rodinným příslušnicím ve výši jedné čtvrtiny nemocenského (lit. g) přejata v podstatě z § 9, č. 4 až 6 nemocenské novely z r. 1920.
Ustanoveni pod lit. h) a i) mají za účel dle možnosti plně obnoviti výdělečnou schopnost pojištěnců a jejich rodinných příslušníků tím, že by se jim po skončeném léčení poskytlo až do 1 roku ošetřování v sanatoriích, různé léčebné pomůcky a pomocné prostředky proti znetvoření a zmrzačení (zejména protésy).
Při ustanovení lit. j) vychází osnova s hlediska, že pojištěnce, kteří, aniž jsou nemocni, jsou kontumacováni pro nebezpečí rozšíření sdělných (infekčních) chorob, dlužno v otázce peněžité dávky po dobu takto způsobené nezaviněné nezaměstnanosti dle možnosti postaviti na roveň pojištěncům, kteří pro nemoc jsou neschopni k výdělku.
Závěrečným ustanovením § 105, podle něhož může Ústřední sociální pojišťovna uložiti všem nemocenským pojišťovnám určitých správních obvodů, aby zavedly vyšší dávky uvedené pod lit. h) až j) nebo některé z nich, při čemž jest však povinna uhraditi polovinu nákladu tím vzniklého, má se za účinné pomoci Ústřední sociální pojišťovny umožniti nemocenským pojišťovnám zdokonalení léčebné péče nad rámec zákonných předpisů obligatorních. Předsevezme-li některá nemocenská pojišťovna zvýšení dávek uvedených pod lit. h) až j) neb jednotlivé z nich z vlastní iniciativy podle postačitelnosti vlastních prostředků, bude jí nahrazována z prostředků Ústřední sociální pojišťovny polovice tohoto nákladu od toho okamžiku, kdy Ústřední sociální pojišťovna uloží všem nemocenským pojišťovnám určitého správního obvodu, do něhož spadá také dotyčná nemocenská pojišťovna, aby zavedly vyšší dávky v témže rozsahu, k jakému se rozhodla dotyčná nemocenská pojišťovna již sama.
Dávky pojištění invalidního a starobního.
V § 106 jsou vyznačeny dávky, jež jest povinna poskytovati Ústřední sociální pojišťovna. Jsou to:
a) důchod invalidní a starobní, o němž jednají zvláště §§ 109 - 111,
b) příplatky vychovávací k důchodu invalidnímu a starobnímu (§ 113),
c) důchod vdovský a vdovecký (§§ 114 až 117),
d) důchod sirotčí (§§ 118 - 120),
e) odbytné (§ 121).
K § 107.
Z dávek, vyznačených v § 106, poskytuje se bez ohledu na dobu, po kterou trval pojistný poměr pojištění invalidního a starobního, zásadně jedině odbytné - jakožto dávka jednorázová.
U všech ostatních dávek vyžaduje se zásadně, aby uplynula jistá doba trvání pojistného poměru, tj. tak zvaná doba čekací (karenční).
Dobu čekací stanoví osnova 200 příspěvkových týdnů, z nichž musí spadati alespoň 26 týdny do povinného pojištění posledních dvou let před nápadem dávky. (Byv-li pojištěnec pojištěn jistou dobu dobrovolně, počítají se při výpočtu doby čekací vždy dva týdny dobrovolného pojištění za jeden týden povinného pojištění.)
Bližší vysvětlení jak k tomuto paragrafu, tak i vůbec ke všem ustanovením povahy pojistně matematické, jest obsaženo v části statistické a pojistně matematické důvodové zprávy a ve zvláštním pamětním spise.
Povšechně se uvádí, že také rakouské osnovy z roku 1904, 1908 a 1911 navrhovaly pro invalidní důchod čekací dobu 200 příspěvkových týdnů a že tomu tak jest též podle § 1278, č 1 říšského pojišťovacího řádu německého.
K § 108.
Po rozumu osnovy jsou příspěvkovými týdny zásadně jen týdny, za které bylo zaplaceno pojistné. Ze zásady té se stanoví výjimka jednak potud, že týdny, následující po týdnu, v němž nastal případ pojistný (tj. invalidita neb dosažen 65. rok), se nepovažují za příspěvkové, i když bylo za ně zaplaceno pojistné, jednak v opačném směru, že za příspěvkové týdny povinného pojištění se počítají týdny, za které se stalo splatným pojistné na základě pojistné povinnosti, byl-li pojištěnec v příslušné době k pojištění přihlášen, i když pojistné zaplacena nebylo. K tomuto poslednějšímu případu se připíná § 166, podle něhož je pojištěnec oprávněn; nenastal-li dosud pojistný případ, na místě zaměstnavatele, jenž nevyhověl platební povinnosti, zaplatiti pojistné a vyžadovati na zaměstnavateli náhradu části na zaměstnavatele připadající (§§ 162 a 164).
K §§ 109 a 110.
Podmínkou nároku na důchod invalidní jest, aby pojištěnec splnil dobu čekací 200 příspěvkových týdnů a byl invalidním po rozumu osnovy.
Osnova pak považuje za invalidního, kdy pro nemoc nebo jiné vady tělesné nebo duševní nemůže prací, přiměřenou jeho silám. schopnostem, výcviku a dosavadnímu povolání vydělati ani třetiny toho, co tělesně a duševně zdravý zaměstnanec téhož druhu s podobným výcvikem v témže obvodě obyčejně vydělává.
Definice ta přejata v podstatě ze zákonodárství německého, jež v § 1255 říšského pojišťovacího řádu stanoví: "Als Invalide gilt, wer nicht mehr imstande ist, durch eine Tätigkeit, die seinen Kräften und Fähigkeiten entspricht und ihm unter billiger Berücksichtigung seiner Ausbildung und seines bisherigen Berufes zugemutet werden kann, ein Drittel dessen zu erwerben, was körperlich und geistig gesunde Personen derselben Art mit ähnlicher Ausbildung in derselben Legend durch Arbeit zu verdienen pflegen."
Také osnovy rakouské z r. 1904, 1908 a 1911 vymezovaly podobně pojem invalidity.
Vzor německý volen zejména proto, že při výstavbě pojistně matematického plánu osnovy použito za základ pomůcek a zkušeností z invalidního a starobního pojištění říšskoněmeckého.
Invalidita podle osnovy blíží se tedy tzv. pracovní invaliditě (Arbeitsinvalidität) na rozdíl od invalidity k výkonu určitého povolání (Berufsinvalidität).
Při rozmanitosti případů v životě hospodářském vyhraní se pojem invalidity té ovšem teprve vývojem praxe a judikatury. Nárok na požitek důchodu invalidního vzniká (počíná) dnem, kdy nastala invalidita; nelze-li to zjistiti, považuje se za den počátku invalidity den, kterého došla příslušné nemocenské pojišťovny žádost za důchod invalidní.
O důchod tedy dlužno žádati (nepoukazuje se ex offo, tj. z vlastního počinu pojišťovny) [arg. a contr. z § 137] písemně neb ústně u nemocenské pojišťovny, u níž byl pojištěnec posléze pojištěn. Důchod se vyplácí měsíčně napřed (§ 133).
Nárok na invalidní důchod zaniká (končí) smrtí důchodce nebo takovým zlepšením jeho stavu zdravotního, že již nelze mluviti o invaliditě ve smyslu § 109, odst. 2. Skončí-li právo k důchodu během výplatního měsíce, nevracejí se přijaté částky, nemusí je tedy důchodce neb jeho pozůstalost vraceti (§ 133).
K § 111.
Důchod invalidní se skládá z částky základní, jež je stejná pro všechny mzdové třídy (§ 12), činíc Kč 500, a z částek zvyšovacích, jež se vyměřují jednou pětinou ze zaplaceného pojistného.
K § 112.
Dokoná-li pojištěnec 65. rok věku, má za předpokladu, že splnil čekací dobu 200 příspěvkových týdnů a že není již v zaměstnáni povinně pojištěném, nárok na důchod invalidní jakožto důchod starobní a to bez ohledu, zdaž je invalidním po rozumu § 109, odst. 2, čili nic.
Nárok na důchod starobní vzniká (počíná) dnem po tom, kdy pojištěnec, dokonavší čekací dobu 200 příspěvkových týdnu, dovrší 65. rok věku svého, nejsa již v zaměstnání povinně pojištěném. Zásadně se tudíž vyžaduje, aby pojistný poměr trval až do dokonaného 65. roku (do dne nápadu nároku); ve prospěch čekatelů důchodů připuštěna však v § 130 výjimka potud, že nárok na důchod zůstává zachován bez jakéhokoliv dalšího placení, nastal-li případ pojistný v době jednoho roku ode dne, kdy pojištěnec přestal býti pojištěn. (Stačí tedy, aby pojistný poměr trval do dokonaného 64. roku pojištěncova a bývalý pojištěnec pak po roce, dokonav 65. rok věku, uplatňoval nárok na přiznání důchodu starobního.)
O zachování nároků získaných aspoň 200 příspěvkovými týdny pro případ dosažení 65. roku věku placením tzv. uznávacího poplatku viz § 129.
Důchod starobní se nepoukazuje z vlastního počinu pojišťovny (ex offo), nýbrž dlužno nárok ten uplatňovati (§ 137), u příslušné nemocenské pojišťovny. Důchod se vyplácí měsíčně napřed (§ 133).
Nárok na důchod starobní zaniká (končí) úmrtím důchodovým, požitek důchodu se však nečítá podle dnů, nýbrž podle výplatných měsíců; nastane-li tedy úmrtí během výplatného měsíce, nemusí pozůstalost vraceti částky důchodcem přijaté, jež připadají na ony dny výplatného měsíce, jichž se důchodce již nedožil (§ 133).
K § 113.
V zájmu péče o mládež poskytuje se k důchodu invalidnímu a starobnímu tzv. příplatek na děti, má-li důchodce dítě nebo děti nebo osiřelé vnuky, jež převážně vyživuje, mladší 17 let. Příplatek na děti činí za každé dítě jednu desetinu důchodu invalidního nebo starobního a poskytuje se po dobu, po kterou důchodce o dítě (osiřelého vnuka) pečuje, nejdéle však do dokonaného 17. roku nebo dřívějšího provdání se dítěte (vnuka). Rok 17. zvolen s toho hlediska, že povinná návštěva školní trvá do 14. roku a výučná příprava k výdělečné činnosti, jež by umožňovala vlastní obživu, činí u učňů zpravidla 3 roky.
Pod pojmem péče (pečovati) dlužno rozuměti jak mravní tak i hmotnou péči; vlastní jmění neb příjem (byť i výdělečný) dítěte nevylučuje nároku na příplatek ten. To platí také o osiřelém vnukovi, pokud je splněna podmínka, že jej důchodce zcela nebo převážně vyživuje.
Nárok na příplatek počíná (vzniká) současně s důchodem, případně dnem narození dítěte (narodí-li se dítě teprve po nápadu důchodu invalidního neb starobního), končí (zaniká) dnem, kdy dítě dosáhlo 17. roku nebo kdy dříve se provdalo nebo zemřelo.
Poněvadž se jedná o příplatek k důchodu, sdílí příplatek na děti osud základu svého, tj. osud důchodu invalidního a starobního, s nímž současně zaniká. Státní příspěvek se k příplatku na děti neposkytuje (§ 123, odst. 3).