K §§ 227 - 234. (Vrchní pojišťovací soud.)
Ve věcech, kde pojišťovací soud rozhodl v první instanci, jest možno, bylo-li řízení u pojišťovacího soudu vadné (tj. týkají-li se vady formálních právních předpisů) nebo je-li rozhodnutí nezákonné (tj. týkají-li se vady materielních právních předpisů), padati proti rozhodnutím těm (rozsudkům, usnesením, nálezům) stížnost k vrchnímu pojišťovacímu soudu v Praze, jenž jest přičleněn k nejvyššímu správnímu soudu, jehož prvnímu předsedovi přísluší právo dozoru nad rozhodčími soudy nemocenských pojišťoven a pojišťovacími soudy.
Vrchní pojišťovací soud jest podle § 231 mimo to povolán rozhodovati o stížnostech stran proti konečným rozhodnutím (rozumí se tím i tzv. opatření) úřadů správních, týkajícím se pojištění sociálního (tj. všech jeho složek), čítajíc v to i pojištění pensijní, úrazové a hornické a také tzv. úrazové zaopatření podle § 4 úrazového zákona ve znění čl. III. zákona ze dne 10. dubna 1919, č. 207 Sb. z. a n.
Podle dosavadních právních předpisů přísluší rozhodovati v těchto případech nejvyššímu správnímu soudu (§ 2 zákona ze dne 22. října 1875, č. 36 ř. z. na rok 1876 v úpravě zákona ze dne 2. listopadu 1918, č. 3 Sb. z. a nař.).
Vybudováním všech složek sociálního pojištění a úpravou soudnictví v otázkách sociálně pojišťovacích vzniká potřeba stanoviti nějaký tribunál, jenž by konečným rozhodnutím řešil všechny sporné případy, týkající se těchto předmětů, čímž by se docílila jednotnost praxe. Aby byly způsobeny co nejmenší výdaje zařizovací, pak další věcné i personální, je účelno tribunál takový přičleniti k nejvyššímu správnímu soudu a předati dosaváde nejvyššímu správnímu soudu přikázanou agendu v oboru sociálního pojištění novému tribunálu.
Osnově tanula na mysli úprava podle německého říšského pojišťovacího řadu, jenž u říšského pojišťovacího úřadu stanovil senáty nalézací (Spruchsenate) a usnášející (Beschlußsenate).
Vrchní pojišťovací soud rozhoduje ve čtyřčlenných senátech, jež sestavuje první president nejvyššího správního soudu. Předseda senátu musí býti znalý práv, další jeden přísedící jest z pojištěnců, jeden ze zaměstnavatelů; další přísedící je jmenován podle § 230 ze členů nejvyššího správního soudu neb z úředníku ministerstva sociální péče.
Předsedy senátu a jmenované přísedící vrchního pojišťovacího soudu určí v dohodě s ministrem sociální péče a s ministrem spravedlnosti první president nejvyššího správního soudu ze členů gremia tohoto soudu a z úředníků ministerstva sociální péče (§ 230). Jmenovati také úředníky ministerstva sociální péče přísedícími vrchního pojišťovacího soudu je proto žádoucí, aby ministerstvo mělo možnost ze zkušeností, jež skytá praxe judikatury, bezprostředně těžiti pro práce legislativní v oboru sociálního pojištění. Takováto účast funkcionářů ministerstva sociální péče v senátech vrchního pojišťovacího soudu je tím nutnější, poněvadž osnova přenechává agendu, obstarávanou dosud politickými úřady jakožto úřady dozorčími neb rozhodovacími, jednak Ústřední sociální pojišťovně, jednak pojišťovacím soudům, takže ministerstvo sociální péče by bylo zbaveno bezprostředního styku s praktickým prováděním právních předpisů sociálního pojištění. Pro přechodnou dobu, než bude zřízena Ústřední sociální pojišťovna (§ 266, odst. 2) lze lehce učiniti opatření, aby úředníci ministerstva sociální péče, kteří by rozhodovali na místě Ústřední sociální pojišťovny v oboru nemocenského pojištění, nebyli přísedícími vrchního pojišťovacího soudu.
Přísedící a náhradníky z pojištěnců a zaměstnavatelů (vždy po desíti) volí v oddělených skupinách zaměstnanečtí a zaměstnavatelští Členové představenstev všech nemocenských pojišťoven. Volba se koná ve stejnou dobu a týmž způsobem jako volba členů výboru Ústřední sociální pojišťovny. Volí se na základě kandidátních listin volbou přímou a tajnou podle zásady poměrnosti. Nepodána-li včas kandidátní listina, přijde k obdobnému použití § 37 ve spojení s § 77.
Přísedícím neb náhradníkem vrchního pojišťovacího soudu může býti zvolen pouze, kdo je volitelný za člena představenstva nebo dozorčího výboru nemocenské pojišťovny; nemůže jím býti člen představenstva nebo dozorčího výboru neb úředník nemocenských pojišťoven, ani člen představenstva neb výboru neb úředník Ústřední sociální pojišťovny. Z důvodů účelnosti se také vyžaduje, aby volen byl jen ten, kdo bydlí buď v Praze neb nanejvýše ve vzdálenosti 25 km od Prahy, jakožto sídla vrchního pojišťovacího soudu.
Funkční doba volených přísedících a náhradníků vrchního pojišťovacího soudu trvá 4 roky. Zvolení zůstávají tak dlouho ve svých funkcích, dokud právoplatně zvolení jejich nástupci nenastoupí úřadu. Úřad volených přísedících a jejich náhradníků jest čestný; přísluší jim však, když zasedají v senátě, náhrada hotových výloh a ušlé mzdy. Výše těchto náhrad bude upravena vládním nařízením.
Volení přísedící a náhradníci slíbí prvnímu presidentovi nejvyššího správního soudu rukou dáním, že budou vykonávati svůj úřad svědomitě a nestranně a že budou zachovávati zákony.
Vrchní pojišťovací soud rozhoduje většinou hlasův; předseda hlasuje. Při rovnosti hlasů jest považovati za schváleno mínění, pro něž hlasoval předseda senátu. Členové senátu jsou povinni hlasovati. Voleného člena, jenž odepře hlasovati, zbaví předseda senátu funkce a odsoudí ho k náhradě nákladů řízení zmařeného jeho vinou. Strany mohou na takovém členu senátu domáhati se mimo to náhrady škody jim způsobené.
Voleného přísedícího neb náhradníka vrchního pojišťovacího soudu, jenž pozbyl volitelnosti anebo jenž přestal býti a není již šest měsíců příslušníkem skupiny (zaměstnanecké nebo zaměstnavatelské), za níž byl zvolen, anebo jenž trvale zanedbává svých povinností, zbaví první president nejvyššího správního soudu jakožto representant vrchního pojišťovacího soudu úřadu; v posledním případě může vysloviti i ztrátu způsobilosti k tomuto úřadu na příští volební období.
Volený přísedící neb náhradník, jenž zanedbával povinnosti svého úřadu, může býti prvním presidentem nejvyššího správního soudu jakožto representantem vrchního pojišťovacího soudu odsouzen k náhradě útrat řízení, zmařeného jeho vinou.
Jde-li o rozhodování o odvolání a o stížnostech do usnesení pojišťovacího soudu, vydaných ve sporech podle § 220, odst. 1, lit. A, jest předsedu a přísedícího právníka ustanoviti ze jmenovaných členů vrchního pojišťovacího soudu, majících kvalifikaci pro úřad soudcovský. Na řízení toto jest použíti obdobně ustanovení civilního řádu soudního ze dne 1. srpna 1895, č. 113 ř. z. o odvolání (§§ 470 - 500 civil. soudního řádu).
Jde-li o rozhodování o jiné stížnosti, jest na řízení užíti obdobně ustanovení o řízení před nejvyšším správním soudem (tj. zákona ze dne 22. října 1875, č. 36 ř. z. na rok 1876 ve znění novel ze dne 21. září 1905, č. 149 ř. z. a ze dne 2. listopadu 1918, č. 3 Sb. z. a n., případně min. nařízení ze dne 22. srpna 1907, č. 209 ř. z.).
Ze svrchu uvedených zásad o složeni senátů, pokud jde o volené přísedící, platí však specielní dvě výjimky (§ 231, odst. 2 a 3):
1. Týká-li se stížnost pojištění pensijního nebo hornického, jest povolati za přísedící zaměstnavatele a zaměstnance z těchto oborů pojišťovacích a to z listiny přísedících, kterou pro každý z těchto oborů zpracuje ministr sociální péče, vyslechnuv příslušné pojišťovací ústavy.
2. Jde-li o spor, ke kterému oboru pojištění zaměstnanci patří (na př. zdaž podléhají pensijnímu pojištění podle zákona č. 89 z roku 1920) či invalidnímu a starobnímu podle tohoto zákona), rozhoduje vrchní pojišťovací soud ve tříčlenném senátě, složeném z předsedy a dvou jmenovaných přísedících.
O zastoupení stran při vrchním pojišťovacím soudě stanoví § 234, že Ústřední sociální pojišťovna, pensijní ústavy (tj. Všeobecný pensijní ústav v Praze, zřízený podle zákona ze dne 20. prosince 1918, č. 92 Sb. z. a n., a náhradní ústavy pensijní, pokud byly uznány podle § 67 pensijního zákona ze dne 5. února 1920, č. 89 Sb. z. a n.), Úrazové pojišťovny dělnické (přechodně Zemská úřadovna pro dělnické pojištění v Bratislavě) a Ústřední bratrská pokladna mohou býti zastoupeny svými úředníky, nemocenské pojišťovny pak svými úředníky znalými práv, pokud je ovšem mají.
K §§ 235 - 237.
Aby se zamezily jakékoliv pochybnosti, stanoví § 235, že rozhodnutí vrchního pojišťovacího soudu, jakož i konečné rozhodnutí pojišťovacích soudů (tj. rozsudek, usnesení neb nález, proti němuž nepřipouští zákon opravného prostředku k vrchnímu pojišťovacímu soudu, případně vyhláška podle § 11, odst. 2, o stanovení hodnoty naturálních požitků) nemohou býti přezkoumána ani nejvyšším soudem, ani nejvyšším správním soudem. Při správném výkladu a použití zákona dlužno souditi, že nedojde ke kompetenčním konfliktům (ať již positivním či negativním) mezi institucemi podle tohoto zákona a nejvyšším soudem neb nejvyšším správním soudem; proto také osnova upouští od nějaké normy v tom směru.
Stát hradí náklady spojené se zřízením a činností pojišťovacích soudů a vrchního pojišťovacího soudu, kdežto obdobné náklady rozhodčího soudu nemocenské pojišťovny půjdou na vrub dotyčné nemocenské pojišťovny.
Poněvadž nelze v zákoně předem vystihnouti všechny potřeby praxe, jež se ukáží při provádění zákona, zmocňuje § 237 vládu, aby nařízením vydala podrobnější předpisy o službě u pojišťovacích soudů všech stupňů (tj. rozhodčích soudů nemocenských pojišťoven, pojišťovacích soudů a vrchního pojišťovacího soudu) a o řízení před nimi.
K § 238.
Rozhodnutí (rozsudky, usnesení, nálezy) rozhodčích soudů nemocenských pojišťoven a pojišťovacích soudů, pokud proti nim nebyl vznesen opravný prostředek nebo pokud zákon nepřipouští proti nim opravného prostředku, jakož i rozhodnutí vrchního pojišťovacího soudu případně rozhodnutí prvního presidenta nejvyššího správního soudu jakožto představitele vrchního pojišťovacího soudu učiněna podle obdoby § 203, odst. 2., a konečně smíry sjednané u rozhodčího soudu neb pojišťovacího soudu neb vrchního pojišťovacího soudu jsou exekučními tituly.
K povolení a výkonu exekuce jest povolán příslušný exekuční soud dlužníkův (v Čechách, na Moravě a ve Slezsku §§ 17 násl. exekučního řády ze dne 27. května 1896, č. 79 ř. z., na Slovensku a v Podkarpatské Rusi příslušná ustanovení zákonného článku IX. z roku 1881 ve zněni upraveném zákonným článkem IV. z roku 1912).
Část šestá osnovy obsahuje ustanovení závěrečná, trestní, přechodná a prováděcí.
K §§ 239 - 243. (Přestup pojištěncův.)
Ustanovení tato mají za účel zachovati pojištěncům jednotlivých odvětví sociálního pojištění, jež pojišťují dlouhodobé opětující se dávky (tedy zejména důchody pensijní; invalidní, starobní), nároky nabyté v jednom z těchto odvětví, i když pojištěnec přestoupí do jiného odvětví sociálního pojištění (na př. nároky, jichž nabyl zaměstnanec pojištěný podle zákona pensijního ze dne 65. února 1920, č. 89 Sb. z. a n., hledí osnova zachovati v rozsahu převodní částky, když zaměstnanec ten přestoupí do zaměstnání, jež zakládá pojistnou povinnost podle § 2 osnovy).
Podobně jest tomu, když jde a přestup zaměstnance pojištěného podle tohoto zákona do zaměstnání, kdež jest zaměstnanec zproštěn pojistné povinnosti pojištění invalidního a starobního podle § 6 list. a) zákona, tedy zejména při přestupu do služby státní. Tu jest Ústřední sociální pojišťovna povinna vydati novému zaměstnavateli (na př. tedy státní správě) převodní částku, která odpovídá získanému nároku pojištěnce, pokud jest uhrazen pojistným za něho zaplaceným. Obdobně zase v opačném případě (tj. vystoupí-li zaměstnanec ze státní služby, aniž byl dán na odpočinek s požitky zaopatřovacími, a vstoupí-li do zaměstnání povinně pojištěného pode tohoto zákona, jest dřívější jeho zaměstnavatel (tedy na př. stát) povinen vydati Ústřední sociální pojišťovně převodní částku, jako by byl pojištěnec býval pojištěn u této pojišťovny po celou dobu svého dosavadního zaměstnání, vyloučeného z pojistné povinnosti, nejdříve však od počátku působnosti tohoto zákona. (§ 277, odst. 2.) Bylo-li takových zaměstnavatelů po sobě více, stíhá povinnost k vydání převodní částky posledního zaměstnavatele, jenž ovšem může vyžadovati od ostatních předchozích zaměstnavatelů poměrnou náhradu.
Ustanovení tato byla pojata do osnovy podle obdoby § 68 zákona o pensijním pojištění soukromých zřízenců a jsou v §§ 240 a 241 upravena na případy, kde sej jedná o přestup z pojistné povinnosti pojištění invalidního a starobního do zaměstnání zakládajícího pojistnou povinnost podle pensijního zákona, a na případy přestupů opačných.
Bližší výklad těchto ustanovení, jež podle § 242 platí obdobně při přestupu zaměstnance pojištěného podle tohoto zákona do zaměstnání podléhajícího pojištění podle zákona o pojištění u báňských bratrských pokladen a podle (chystaného) zákona a pojištění osob samostatně výdělečně činných (srov. § 277, odst. 2) a naopak, obsažen je v pojistně matematické části důvodové zprávy. Tam také je podán výklad § 243, jenž upravuje způsob splnění povinnosti k vydání převodních částek podle §§ 239-242 a stanoví, že povinnost ta odpadá, uplynulo-li onde dne vystoupení ze zaměstnání dřívějšího do dne vstupu do zaměstnání zakládajícího povinnost k převodu více než 10 let.
K § 244.
Dosavadní zákon o nemocenském pojištění z roku 1888 stanoví v § 64, že poskytla-li nemocenskou podporu obec nebo korporace dle svého zákonného neb statutárního závazku k chudinskému zaopatření nějaké osobě, která má proti nemocenské pokladně nárok na podporu, přejde nárok tento až do obnosu poskytnuté podpory a, dosáhla-li podpora nároku nebo převýší-li jej, tedy cele na tuto obec metra korporaci; obec (korporace) pak jest samojediná oprávněna vymáhati proti nemocenské pokladně nárok, který na ni přešel.
Osnova přejímá ustanovení tato, rozšiřujíc je na důchody pojištění invalidního a starobního, aby pak byl přesně vymezen poměr nároků z pojištění k nárokům zaopatření chudinského, stanoví osnova výslovně, že pojištěnec, pokud požívá opětovaných peněžitých dávek pojistných podle tohoto zákona anebo má na ně nárok (tj. na nemocenské, podporu z důvodu těhotenství, podporu na kojení, důchod invalidní, starobní, sirotčí, vdovský, vdovecký), nemá nároku na zaopatření chudinské.
Aby se umožnil obci (nebo širšímu sboru samosprávnímu po případě státní správě, jakmile převezme správu chudinskou podle bodu 5, 20, zákona ze dne 7. února 1919 č. 76 Sb. z. a n. o novele k obecním zřízením) výkon práva vymáhati na nemocenské pojišťovně neb Ústřední sociální pojišťovně nárok, který na ni podle § 244 přešel, jest v § 191 pojišťovně uloženo, aby výměr, kterým byl přiznán, změněn neb odňat důchod pojištění invalidního a starobního, doručila také korporaci povinné k chudinskému zaopatření. O dávkách z pojištění nemocenského, jež jsou beztak rázu více krátkodobého, obec domovská se nevyrozumí, poněvadž by tím značně byla zatížena administrativa nemocenských pojišťoven.
Z důvodu nezatěžovati příliš správu pojišťoven stanoveno také, že obec (korporace) uplatňující postižní nárok proti pojišťovně, musí tak učiniti do 3 měsíců ode dne, kdy podporu poskytla, jinak nárok na náhradu propadá.
Poskytla-li pojišťovna pojištěnci neb důchodci dávky za dobu, za kterou jest povinna dáti náhradu obci, může si náhradu tu súčtovati na další dávky pojištěnci (důchodci) příslušející.
K § 245.
Bylo uvažováno o tom, zdaž by se nároky, jež mají pojištěnci proti různým podpůrným pokladním, fondům a pod. pro případ invalidity neb stáří, nemohly zhodnotiti nějakým vztahem k pojištění invalidnímu a starobnímu, ale nenalezena žádná účelná lehce proveditelná úprava. Proto se osnova omezuje na ustanovení, že nároky zmíněného rázu nejsou tímto zákonem dotčeny; může tedy dělník, jenž je členem nějakého podpůrného fondu závodního, požívati vedle sebe podpory z onoho fondu a důchodu podle tohoto zákona. (Jinak tomu podle §§ 125 - 127 při konkurenci dvou požitků z různých odvětví sociálního pojištění.) Obdobné ustanovení obsahuje již nynější § 64, posl. věta nemocenského zákona z roku 1888.
K § 246.
V zásadě přejat 2. odst. § 65 nemocenského zákona z roku 1888.
Nemocenská pojišťovna (neb Ústřední sociální pojišťovna na př. v případech §§ 18 a 149) má tím bezprostřední právo vymáhati na třetí osobě, jež způsobila poranění pojí štěnci, pro které mu pojišťovna poskytla (jakoukoliv, tedy netoliko peněžitou) pojistnou dávku z pojištění nemocenského, náhradu škody. Uplatňovati dlužno nárok ten pořad; m práva.
K § 247.
Ustanovení toto převzato z dosavadního 1. odstavce § 65 nemocenského zákona z roku 1888. O případné žalobě nemocenské pojišťovny na náhradu proti úrazové pojišťovně dělnické rozhodne pojišťovací soud podle § 220, odst. 1 A, č. 4, lit. d).
K § 248. Mimořádné způsoby pojištění.
Administrativní potíže, jež skytá pojištění osob nepravidelně zaměstnaných, činí žádoucím, aby vládním nařízením mohly býti stanoveny pro úpravu pojištění těchto osob výjimky ze zákona. Vedle výslovně připuštěného stanovení zvláštní doby čekací v pojištění nemocenském (na rozdíl od § 7, odst. 1) přicházejí tu v úvahu odchylná úprava přihlášek a odhlášek a placení pojistného. V tomto směru připouští již nynější nemocenský zákon z roku 1888 v § 37 výjimky o osobách přechodně zaměstnaných.
K § 249.
Osnova stanoví pojistnou povinnost v základním § 2 na podkladě principu teritoriality. Značný vzájemný styk s cizími, zejména se sousedními státy, má v zápětí, že dosti velký počet našich státních občanů je zaměstnán za hranicemi naší republiky, v jejímž území zase naopak pracuje nemalý počet cizích státních občanů. Poměry v jednotlivých státech jsou různé, takže účelná úprava mezistátních vztahů v oboru sociálního pojištění bude vyžadovati v poměru k jednotlivým těmto státům rozdílných předpisů. Těmto různým požadavkům vhodně a včas vyhověti možno nejlépe vládním nařízením, jedná-li se o jednostrannou naši úpravu pojištění cizozemců u nás (bez formy smlouvy), jinak mezinárodními smlouvami podle § 64, odst. 1, č. 1 ústavní listiny ze dne 29. února 1920, č. 121 Sb. z. a n.
Z poznatků těchto potřeb vyplynulo již svého času ustanovení článku III. zákona o pensijním pojištění soukromých zřízenců ze dne 5. února 1920, č. 89 Sb. z. a n., a pak zákon ze dne 7. dubna 1920, č. 220 Sb. z. a n.
K § 250.
Stanou se případy, že zaměstnanec vystoupí z nejrůznějších důvodů (následkem výpovědi služebního [pracovního] poměru s té neb oné smluvní strany) ze zaměstnání povinně pojištěného, aniž přestoupil k jinému zaměstnání povinně pojištěnému. Aby v takových případech pojištěnec neztratil dosud nabytých nároků z pojištění, dává mu osnova právo - nenastal-li pojistný případ pojištěni invalidního nebo starobního (pojistný případ pojištění nemocenského by nebyl na újmu), nebo nenastala-li povinnost vydati převodní částku podle §§ 239 - 242 - pokračovati dobrovolně v pojištění u místně příslušné nemocenské pojišťovny (tj. u pojišťovny, kdež byl naposledy přihlášen podle § 17) ve mzdě ve třídě, do níž byl zařazen v době zániku pojistné povinnosti nebo v nižší mzdové třídě, byl-li aspoň 3 měsíce povinně pojištěn a zdržuje-li se nadále v obvodě republiky Československé.
Aby dobrodiní toho nevyužívaly jen osoby doufající, že brzy u nich nastane případ pojistný pojištění invalidního a starobního, tedy špatná risika činící si naději na státní příspěvek k důchodu, stanoví zákon, že pokračovati pouze v pojištění invalidním a starobním není přípustno; musí se tedy dotyčná osoba přihlásiti k pojištění nemocenskému. Pojistné platí dobrovolní pojištěnci sami ze svého (§ 253).
K zamezení zneužívání vyžaduje se dále, aby přihláška o dobrovolném pokračování v pojištění se stala do 4 týdnův ode dne, kdy pojištěnec byl odhlášen z povinného pojištění; trvalo-li poslední zaměstnání dobu kratší čtyř týdnů, musí se tak státi ve lhůtě nepřevyšující doby tohoto zaměstnání. Mimo to pak pojištění toto zaniká, nebylo-li zaplaceno pojistné za čtyři týdny (byť i ne po sobě jdoucí).
Obdobné ustanovení, ovšem jen se týkající pojištění nemocenského, obsahuje § 13, č. 2 nemocenského zákona ve znění novely z roku 1919.
K § 251.
Vzhledem k tomu, že podle § 2 dosavadního zákona nemocenského ve znění novely z roku 1919 jsou osoby, které vykonávají práce v podniku nebo v hospodářství u různých zaměstnavatelů za mzdu (posluhovačky, domácí švadleny, pradleny a pod.), jakož i domácí učitelé a učitelky oprávněny přihlásiti se za členy okresní nemocenské pokladny místně příslušné, jest nutno umožniti těmto osobám dobrovolné pojištění, dokud nebude vydáno nařízení stanovící jejich pojistnou povinnost.
Poněvadž jest obava, že k dobrovolnému pojišťování se přihlásí pouze takové osoby, jež jsou tzv. špatnými risiky (tj. osoby choré, častěji pro nemoc nezpůsobilé výdělku), tak že nemocenské pojišťovny by byly značně poměrně značně zatěžovány, omezuje zákon možnost dobrovolného pojištěni tohoto na III. až V. mzdovou třídu a odsunuje počátek nároku na dávky nemocenského pojištění až k 29. dni po dni, kdy u pojišťovny došlo přihlášení k dobrovolnému pojištění. Mimo to vylučuje nárok vůbec, puku d jest odvazován z důvodu onemocnění, těhotenství nebo porodu, byla-li osoba se hlásící nemocna, těhotna nebo po porodu v době přihlášky.
Nezaplacením pojistného za 4 týdny (byť i ne po sobě jdoucí) zaniká toto pojištění.
K § 252.
Dosavadní zákon o pojištění nemocenském stanoví v § 13, č. 4 a 5, že osoby nepodrobené pojistné povinnosti mohou býti přijaty za členy nemocenské pokladny za podmínek určených stanovami a že jest pro tyto členy ustanoviti zápisné, které musí činiti aspoň plný pokladniční příspěvek za 6 neděl a které připadne reservnímu fondu pokladny. Právo na podporu vzniká těmto členům podle § 22, odst. 3. nemocenského zákona teprve po uplynutí lhůty ve stanovách vyměřené, počítané od jejich přihlášení, která nesme býti kratší 4 a delší 8 neděl. Pro onemocnění již nastalé v době přihlášky takovým členem nepřiznán nárok na podporu.
Osnova přejímá tato ustanovení a omezuje z obdobných důvodů, jaké uvedeny ve výkladu k § 251, toto dobrovolné pojištění pro případ nemoci na III. - V. mzdovou třídu podle § 12.
K § 254.
Výkon služební povinnosti branné, jenž jest přece v zájmu celostátním, ukládá zejména těm, kdož konají službu presenční (§§ 2, odst. 3, a 15 - 17 branného zákona ze dne 19. března 1920, č. 193 Sb. z. a n.) v oboru sociálního pojištění hospodářskou újmu tím, že doba presenční by se nehodnotila. Aby tato újma odčiněna byla, stanoví osnova, že branec, vykonávající povinnou službu presenční, jest pojištěn pro případ invalidity a stáří za předpokladu, že byl již dříve pojištěn nebo že vstoupí do (povinného) pojištění v 6 měsících po návratu z presenční služby. Pojistné za dobu léta služby zaplatí ve třídě A (§ 12, odst. 6.) stát. Výdaj ten možno odhadovati ročně na 171/2 milionu Kč.
K § 255.
Ustanovení o úlevách poplatkových a daňových jsou v zásadě převzata z dosavadních obdobných předpisů. (Viz 75 zákona o nemocenském pojištění ve znění novely z roku 1917, č. 457 ř. z., § 87 zákona o pensijním pojištění zřízenců ze dne 5. února 1920, č. 89 Sb. z. a n. a § 56 zákona o úrazovém pojištění dělníků ve znění zákona ze dne 10. dubna 1919, č. 207 Sb. z. a n., doplněném článkem II. zákona ze dne 12. srpna 1921, č. 300 Sb. z. a n. a § 202 zák. čl. XIX. z r. 1907) případně z iniciativního návrhu poslance Johanise a druhů, č. tisku 3926 poslanecké sněmovny z roku 1922.
Všeobecně vyřčené osvobození pojišťovacích ústavů (tj. nemocenských pojišťoven a Ústřední sociální pojišťovny) a fondů jimi spravovaných od daní zahrnuje také osvobození od daně důchodové podle zákona ze dne 27. května 1919, č. 292 Sb. z. a n.
Osvobození dávek a důchodů založených na tomto zákoně jest odůvodněno tím, že se jedná o dávky ze sociálního pojištění, nedosahující ani výše, kterou sluší považovati za existenční minimum.
K 256.
Nemocenské pojišťovny a Ústřední sociální pojišťovna budou k účelnému plnění svých úkolů leckdy potřebovati součinnosti nositelů ostatních odvětví sociálního pojištění; proto se ukládá Ústřední bratrské pokladně a revírním bratrským pokladnám, náhradním ústavům pensijním, úrazovým pojišťovnám dělnickým, Zemské úřadovně pro dělnické pojištění v Bratislavě a Slovenské pokladně pro zemědělské dělníky v Bratislavě povinnost spolupůsobiti při provádění tohoto zákona.
Poněvadž Ústřední sociální pojišťovna zejména v první době po svém zřízení (§§ 277 a 274) - bude míti nedostatek zapracovaných sil, jest naléhavě nutno umožniti v případě potřeby použití ostatních nositelů sociálního pojištění; proto stanoví zákon, že těmto nositelům může po jejich slyšení býti vládním nařízením (tedy normou skýtající záruky, že součinnosti těchto ústavů pojišťovacích nebude zneužita) uloženo, aby za náhradu (nikoliv bezplatně) prováděli některé z úkolů Ústřední sociální pojišťovny.
Obráceně může zase nemocenským pojišťovnám a Ústřední sociální pojišťovně býti vládním nařízením uloženo, aby za náhradu prováděly některé z úkolů pojištění provisijního, pensijního nebo úrazového. (Přicházejí tu v úvahu zejména úkony léčebné péče a pak kontrolní činnost.)
K úspěšnému plnění významných a pro veškeren státní celek důležitých úkolů, jež zákon ukládá nemocenským pojišťovnám a Ústřední sociální pojišťovně, jest nezbytná ochotná součinnost a pomoc státních a samosprávných úřadů včetně soudů, jakož i veřejnoprávních institucí a korporací; těmto právním subjektům, případně veřejným orgánům jest proto uložena povinnost vyhověti žádostem, jež nemocenské pojišťovny neb Ústřední sociální pojišťovna na ně vznesou. Příkladmo se uvádí spolupůsobení politických a obecních úřadů k zajištění přesné evidence zaměstnavatelů a pojištěnců (Srov. nynější 73 nemocenského zákona z roku 1888, § 80 a čl. VI. zákona o pensijním pojištění soukromých zřízenců ze dne 5. února 1920, č. 89 a §§ 18, 31 a 50 zákona o úrazovém pojištění dělníků ve znění novely ze dne 10. dubna 1919, č. 207 Sb. z. a n.).
K § 258.
Řádné vybudování léčebných ústavů ve státě našem jest jednou z hlavních podmínek povznesení lidového zdraví; zájmům těm má sloužiti též osnova, jež usiluje o zvelebení zdravotního stavu pojištěnců a o nejmožnější ochranu matek a kojenců.
Proto žádá osnova povolení úvěru 100 milionů Kč, z nichž by vláda podporovala zřízení léčeben pro pojištěnce trpící nakažlivými chorobami, zejména tuberkulosou, jakož i zřizování útulku pro šestinedělky při veřejných nemocnicích.
K § 259.
Při mnohých závodech a podnicích, zejména průmyslových, jsou různorodá zařízení, jež mají za účel podporovati zaměstnance v případě nemoci, invalidity a stáří nebo jejich vdovy a sirotky. Právní forma těchto zařízení spočívá často na zákoně spolkovém, kde zaměstnanci také sami odvádějí (členské) příspěvky, ale vyskytují se i případy kde volena byla forma nadace neb jiného jmění účelového. Poněvadž ráz těchto zařízení dotýká se úzce úkolů sociálního pojištění, jest v zájmu věci, aby ministr sociální péče, v jehož resort spadá sociální pojištění, měl právo dozoru nad zmíněnými zařízeními.
K §§ 260 - 265. (Ustanovení trestní.)
Aby se pokud možno zajistilo splnění povinností, jež jsou předpokladem zdárné účinnosti zákona a jež zákon ukládá různým jednotlivcům, jest nutno ustanoviti trestní sankci na nesplnění povinností těch.
V § 260 se vypočítávají nejprve pod literami a - g) jednotlivé specielní přestupky, načež pod literou h) se uvádí všeobecná subsidiární norma trestní, že se totiž dopustí přestupku, kdo nevyhoví jiné (nežli pod lit. a - g vytčené), povinnosti, uložené mu tímto zákonem.
Jednotlivé specielně uvedené přestupky jsou převzaty obdobou z §§ 31, odst. 2, (viz § 260, lit. b), 35., odst. 3 (viz § 260, lit. g), 67 (viz § 260, lit. a) a 68 (viz 260, lit. e) a d) nemocenského zákona).
Že peněžité pokuty plynou do pokladny nemocenské pojišťovny, jest stanoveno podle v zoru § 69 nemocenského zákona z roku 1888, jehož kompetenční předpis, že politickým úřadům přísluší trestati dotyčné přestupky, byl ovšem pozměněn vzhledem k zásadnímu hledisku osnovy, jež uvolňuje politické úřady ode všech agend v oboru sociálního pojištění mimo agendy volební.
Trestní pravomoc přiděluje osnova v § 263 pojišťovacím soudům (§ 220, odst. 1, lit. C), jež zakročí ex offo a jejichž předseda bude vydávati příslušné trestní nálezy (§ 225). Z trestního nálezu se připouští stížnost k vrchnímu pojišťovacímu soudu a to i z jiných důvodů než pro vadnost řízení neb nezákonnost rozhodnutí. Stížnost, jež vyžaduje spolupodpisu osoby znalé práv, jest podati u pojišťovacího soudu ve dvojím vyhotovení písemně v 60 dnech ode dne, kdy nález byl doručen. O stížnosti rozhodne čtyřčlenný senát vrchního pojišťovacího soudu v řízení, na něž jest užíti obdobně ustanovení o řízení před nejvyšším správním soudem (§ 233).
Aby agenda trestní pojišťovacích soudů se nestala příliš rozsáhlou, stanoví osnova, že trestnost přestupků dotyčných pomíjí účinnou lítostí pachatelovou (tj. odčinil-li pachatel trestnou závadu dříve, nežli se dozvěděl, že proti němu bylo zavedeno trestní řízení, rozuměj: pojišťovacím soudem) neb promlčením, jež nastává uplynutím 6 měsíců ode dne, kdy trestní činnost byla ukončena.
Ustanovení přechodná. (§§ 266 - 276.)
I. Ustanovení, týkající se nemocenského pojištění.
Podle dosavadního právního stavu (§ 11 zákona o nemocenském pojištění ve znění novely ze dne 22. prosince 1920, č. 689 Sb. z. a n.) provádějí nucené pojištění nemocenské:
1) okresní pokladny nemocenské,
2) závodní pokladny nemocenské,
3) společenstevní pokladny nemocenské, které dne 31. prosince 1918 měly aspoň 400 členů,
4) bratrské pokladny,
5) spolkové pokladny nemocenské, které dne 31. prosince 1918 měly alespoň 1000 členů,
6) zapsané pokladny pomocné, kterým nebylo odňato osvědčení podle § 7, odst. 2, zákona ze dne 16, července 1892, č. 202 ř. z.
V příčině okresních pokladen nemocenských dlužno připomenouti, že podle § 12 nemocenského zákona ve znění z roku 1920 a 1921 byly v různých okresích zřízeny pro pojištěnce zemědělské a lesní zvláštní pokladny tzv. zemědělské.
Osnova stanoví nyní v § 24, že pojištěni pro případ nemoci budou prováděti nemocenské pojišťovny, z nichž okresní pojišťovny budou zřízeny pro obvod nynějšího politického úřadu první stolice v jeho sídle, a dodává k tomu jen v § 25, že rozsah osobní a věcné působnosti nemocenských pojišťoven upraví zvláštní zákon. Tento zákon upraví také způsob přeměny dosavadních nemocenských pokladen v nemocenské pojišťovny.
Poněvadž osnova přiděluje v oboru nemocenského pojištění význačnou činnost také Ústřední sociální pojišťovně, jest nutno stanoviti, aby funkce ty vykonávalo ministerstvo sociální péče, pokud Ústřední sociální pojišťovna nebude zřízena a pokud jednotlivé z těchto funkcí nejsou přechodně přikázány jiným úřadům neb organismům.
Poněvadž do zřízení Ústřední sociální pojišťovny zůstanou v činnosti svazy nemocenských pokladen (§ 267) a také nemocenské oddělení Zemské úřadovny pro dělnické pojištění v Bratislavě (§ 268), budu ministerstvo sociální péče v oboru působnosti svazů nemocenských pokladen, jak vymezen ve článku IV. nemocenské novely z roku 1917, č. 457 ř. z., postupovati ve výkonu funkcí Ústřední sociální pojišťovny za účelné součinnosti uvedených organismů.
Zvláštní úpravy vyžaduje přeměna dosavadní Zemské úřadovny pro pojištění dělníků v Bratislavě, jež zřízena podle vládního nařízení ze dne 23. září 1919 č. 516 Sb. z. a n. a co do kompetence své vybudována vládním nařízením ze dne 14. července 1922, č. 199 Sb. z. a n. Úřadovna ta, jejíž působnost vztahuje se na Slovensko a Podkarpatskou Rus, objímala - ve srovnání s právními poměry na území Čech, Moravy a Slezska - v oboru pojištění nemocenského funkce jednak dozorčího úřadu, jednak svazu nemocenských pokladen, v oboru pojištění úrazového funkce úrazových pojišťoven dělnických. Jednotnou úpravou nemocenského pojištění pro celé státní území odpadne podklad pro funkce Zemské úřadovny v oboru tohoto pojištění, jež vesměs bude vykonávati Ústřední sociální pojišťovna. Proto stanoví § 268, že dnem, kdy bude zřízena Ústřední sociální pojišťovna, skončí se činnost zmíněné Zemské úřadovny a úřadovna se přemění v úrazovou pojišťovnu dělnickou pro obvod Slovenska a Podkarpatské Rusi.
Spletitost právních poměrů této úřadovny vyžaduje delšího šetření a činí nutným, aby likvidace její byla upravena vládním nařízením.
Ustanovení § 269, podle něhož právní jednání a listiny, jichž bude třeba ku provedení likvidace pojišťovacích ústavů, nepodléhají kolkům, poplatkům ani jinakým dávkám, přejato ze článku V. nemocenské novely z roku 1920.
Poněvadž osnova upravuje po všech stránkách obor nemocenského pojištění jednostejně pro celé státní území, pozbývají dosavadní právní předpisy o nemocenském pojištění platnosti dnem, kdy nabudou účinnosti ustanovení tohoto zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci (§ 277, odst. 1), pokud nejsou tímto zákonem výslovně déle zachována v platnosti, jako se děje na příkl. v § 267 o činnosti svazů nemocenských pokladen a v § 268 o činnosti Zemské úřadovny pro dělnické pojištění v Bratislavě.