Dohled nad pojišťovnami.
Osnova usiluje konečně o posílení autonomie sociálního pojištění. Z tohoto důvodu přenáší dohled na nemocenské pojištění z převážné části s politických úřadů první a druhé stolice na Ústřední sociální pojišťovnu, která opět podléhá dozoru ministerstva sociální péče. Sleduje tím jednak zabezpečení dalšího vlivu Ústřední sociální pojišťovny na pojišťovny nemocenské jednak zdokonalení tohoto dozoru vůbec. Politické správy nemohly dosud věnovati sociálnímu pojištění tolik pozornosti a péče, kolik nutně vyžaduje. Mají tolik různorodých úkolů, které jsou beze všeho spojení a styku se sociálním pojištěním a které je zaměstnávají především a bez přestávky, že dozoru nad nemocenskými pokladnami mohou se věnovati jenom mimochodem. K vykonávání agendy plodného dozoru chyběli jim také, snad právě z uvedeného důvodu, odborný a v otázkách teorie i praxe sociálního pojištění zapracovaný personál. Tím bude v míře dostatečné disponovati jedině Ústřední sociální pojišťovna, která může též s hlediska kancelářské techniky vhodněji a účelněji říditi příslušné práce statistické a účetně revisní, nežli dosavadní dozor byl s to. Její dohled bude proto daleko účinnější a také účelnější a konečně i úspornější, nežli byl dosavadní dozor několika set úřadů politických. Dozor její bude míti také tu další přednost, že bude řízen jednotně v celém obvodě republiky a pak že bude působiti k tomu, aby pojištění nemocenské a invalidní a starobní nedostalo se do vzájemných rozporů, nýbrž vyvíjelo se souhlasně, jedno druhé doplňujíc tak, jak to žádá jejich podstata a poslání.
Politickým úřadům má podle osnovy býti ponechán dozor pouze nad volbami do nemocenských pojišťoven, jejž z vlastní pojišťovací agendou nemají co činiti; další část dosavadního dozoru, záležející ve vyřizování stížností do výměrů nemocenských pojišťoven, žalob o náhradu a konečně sporů mezi pojišťovnami navzájem, mezi pojišťovnami a obcemi, nemocnicemi a lékaři jakož i mezi zaměstnavateli a zaměstnanci bude přenesena na pojišťovací soudy.
Pojišťovací soudnictví.
U pojišťovacích soudů soustředí se, jak z řečeného vidno, nejen soudnictví o pojišťovacích dávkách, nýbrž též soudnictví administrativní, tedy judikatura o veškerých otázkách sociálního pojištění se týkajících. Proto osnova usiluje o jejich vybudování nad dosavadní nevyhovující instituci rozhodčích soudů.
Podstatnou vadou dnešních rozhodčích soudů v různých odvětvích sociálního pojištění jest, že z nálezů jejich není odvolání; rozhodčích soudů nemocenských pokladen pak ještě mimo to, že nemají za předsedu osobu znalou práv. Nedostatkům těmto čelí osnova takto: zřizuje k rozhodování o dávkách pojištění nemocenského rozhodčí soudy nemocenských pojišťoven se soudcem z povolání jakožto předsedou, dává však oproti dnešnímu zákonu možnost odvolati se z nálezu k tzv. pojišťovacím soudům, jež budou zřízeny v Praze, Brně a Bratislavě, v případě nutnosti i jinde. Tyto pojišťovací soudy rozhodují dále v I. instanci o sporech o dávkách pojištění invalidního a starobního jakož i a sporech povahy administrativní, jak výše naznačeno.
Odvolání či stížnost z rozhodnutí pojišťovacích soudů jde na vrchní pojišťovací soud, který bude součástí Nejvyššího správního soudu a příslušný též k vyřizování stížností do výnosu ministerstva sociální péče jakožto dozorčího úřadu nad Ústřední sociální pojišťovnou a dále i sporných otázek úrazového a pensijního pojištění jakož i pojištění u bratrských pokladen, o nichž rozhoduje dnes Nejvyšší správní soud. Tato okolnost bude míti za následek, že též rozhodčí soudy úrazových pojišťoven, Všeobecného pensijního ústavu a bratrských pokladen budou připojeny k pojišťovacím soudům, ovšem s vlastními přísedícími. Tím jakož i nutným zavedením odvolání z nálezů i těchto rozhodčích soudů vznikne konečně jednotná judikatura v otázkách sociálního pojištění, jíž dosud tak bolestně postrádáme.
Do celého pojišťovacího soudnictví povolává osnova živel laický, totiž zástupce pojištěnců a zaměstnavatelů. Tedy nejen k rozhodování o dávkách pojišťovacích, nýbrž též do soudnictví administrativního, k rozhodování a pojistné povinnosti a pod. a dále i do senátů vrchního pojišťovacího soudu. To sice jest průlomem do dosavadní čistě byrokratické soustavy naší administrativy a nejvyšších soudních tribunálů; průlom ten je však plně odůvodněn lidovou povahou sociálního pojištění, v Německu již i v jiné úpravě uskutečněn a splňuje alespoň na tomto poli demokratický požadavek po největší možné bezprostřední účasti lidu na státní správě.
ČÁST ZVLÁŠTNÍ.
Část první osnovy obsahuje ustanovení všeobecná, jež se týkají rozsahu pojištění, vymezení pojmu pojištěnců a zaměstnavatelů, ohraničení pojistné povinnosti, pak ustanovení o mzdě, mzdových třídách a mzdových záznamech, konečně pak normy o přihláškách, odhláškách a jiných oznámeních.
K § 1.
Osnova upravuje pojištění zaměstnanců pro případ a) nemoci, b) invalidity a stáří.
Pojištění pensijní a úrazové do osnovy pojato nebylo; úvahy, jež vedly k tomuto rozhodnutí, jsou uvedeny ve všeobecné části důvodové zprávy.
Mezi tím, co bylo na osnově pracováno; bylo zvláště upraveno pojištění hornické zákonem ze dne 11. července 1922, č. 242 Sb. z. a n.; s tímto novým faktem bylo osnově počítati, takže tato se na horníky nevztahuje.
Jinak však podrobeni jsou pojištění v zásadě všichni, kdo jsou zaměstnáni za mzdu, aniž by bylo o ně jinak postaráno pro případ invalidity a stáří.
Pojištění osob samostatně výdělečně činných bude upraveno zvláštním zákonem. Podle § 277, odst. 2, osnovy nabudou ona ustanovení osnovy, jež se týkají invalidního a starobního pojištění zaměstnanců, účinnosti současně s počátkem účinnosti zákona o pojištění osob samostatně výdělečně činných.
K § 2.
Rozsah pojistné povinnosti byl stanoven zásadné ve shodě s dosavadním právním stavem v oboru nemocenského pojištění. Převzato proto v podstatě znění § 1, odst. 1, novely zákona o nemocenském pojištění ze dne 15. května 1919, č. 26 Sb. z. a n., kteréžto ustanovení platí podle § 1, lit. a), vládního nařízení ze dne 23. září 1919, č. 516, také na Slovensku a podle § 1 vládního nařízení ze dne 21. ledna 1921, č. 26 Sb. z. a n. též v Podkarpatské Rusi; znění to doplněno jen potud, pokud má za účel zameziti pochybnosti v některých sporných otázkách.
Vzhledem k územní svrchovanosti státní volena slova "v republice Československé, nebo na plavidle nesoucím vlajku československou"; pojištění zaměstnanců zdejších podniků pracujících převážně v cizině a zaměstnanců u našich zastupitelských úřadů v cizině bude upraveno mezinárodními smlouvami podle § 249 osnovy, kdež také pamatováno v odst. 1. na případně odchylnou úpravu pojištění cizinců, zaměstnaných v území našeho státu.
"Smluvený" poměr pracovní, služební neb učňovský zdůrazněn z toho důvodu, aby nebylo pochybnosti o tom, že káranci, trestanci a osoby poukázané k práci na základě donucovacích předpisů právních (na př. zákona branného, zákona o vojenských úkonech nebo § 12 zákona o podpoře nezaměstnaných) nepodléhají pojistné povinnosti. Podobně jest tomu tam, kde pojmově schází "smluvený" poměr pracovní, na př. u mnichů.
Poněvadž pojem učňů jest příliš úzký, jsa obyčejně užíván jen u řemeslných živností, uvedeni doplňkem volontéři a praktikanti.
K § 3.
Pojistná povinnost domáckých dělníků upravena shodně s dosavadním zněním zákona o pojištění nemocenském (§ 1, odst. 2, novely z 15. května 1919, č. 268 Sb. z. a n.).
K § 4.
Přípustnost rozšířiti vládním nařízením pojistnou povinnost také na živnostníky, kteří se zaměstnávají domáckou prací, převzata z nynějšího zákona o nemocenském pojištění (§ 1, odst. 3, novely z 15. května 1919, č. 268 Sb. z. a n.).
K § 5.
Ustanovení litery a) shoduje se v podstatě s § 3 dosavadního zákona o nemocenském pojištění (novela ze dne 15. května 1919, č. 268, případně ze dne 22. prosince 1920, č. 689 Sb. z. a n.) až na to, že upuštěno od požadavku stálého služného, aby se umožnila exempce z pojistné povinnosti pro případ invalidity a stáří podle § 6 lit. a) také provisorním státním zaměstnancům, pokud mají zvláštními předpisy o výslužných a zaopatřovacích požitcích (různými pensijními neb provisijnímu normály, stanovami pensijních neb provisijních fondů a pod.) zaručen pro připal invalidity a stáří nárok na dávky alespoň rovnocenné dávkám podle tohoto zákona. Aby bylo plně vyhověno intencím zákona, jež směřují k pokud možno rozsáhlé exempci zaměstnanců státu, zemí, žup a okresů, obcí a pod., bude ovšem nutno ony zvláštní předpisy o výslužných a zaopatřovacích požitcích náležitě upraviti. Znění dosavadního zákona nemocenského rozvedeno poněkud blíže přesnějším výpočtem subjektů; jichž zaměstnanci, majíce v případě nemoci nárok na služné anebo na dávky rovnocenné dávkám podle § 95 aspoň po dobu 1 roku, nepodléhají pojistné povinnosti nemocenské.
Pokud se jedná o nárok na služné, nemusí to býti nárok přímo proti zaměstnavateli.
Vyloučiti podle lit. b) z povinného pojištění nemocenského osoby, na které se vztahuje zákon ze dne 11. července 1922, č. 242 Sb. z. a n. o pojištění u báňských bratrských pokladen, jest účelné vzhledem k tomu, že pojištění nemocenské těchto osob upraveno bylo před krátkou dobou §§ 4 - 10 citovaného zákona.
Technické potíže spojené s účinnou kontrolou osob zaměstnaných střídavě u různých zaměstnavatelů zejména posluhovaček, domácích švadlen a pod., byly důvodem vyloučení těchto osob z pojistné povinnosti nemocenské. Dle dosavadního právního řádu (§ 2, odst. 1 novely nemocenské ze dne 15. května 1919 č. 268) byly osoby ty oprávněny přihlásiti se za členy okresní nemocenské pokladny místně příslušné. Ustanovení toho, jež tvořilo jakýsi mezistupeň mezi pojištěním obligatorním a pojištěním fakultativním se v praxi valně neosvědčilo, takže má býti nahrazeno prozatím možností dobrovolného pojištění (§ 251 osnovy), pokud nebude případně stanovena pojistná povinnost těchto osob zvláštním nařízením, jež si vyžádá delších šetření a jednání se zájemníky a patrně zvláštní úpravy organisační.
Vyjmutí oněch zaměstnanců cizích zastupitelských úřadů a mezinárodních komisí z pojistné povinnosti, kteří jsou cizími státními příslušníky, odpovídá zvyklostem práva mezinárodního.
K § 6.
Osnova vylučuje dle lit. a) z povinného pojištění invalidního a starobního především bezvýhradně -osoby, na které se vztahuje zákon ze dne 11. červeno 1922, č. 242 Sb. z. a n. o pojištění u báňských bratrských pokladen, neboť osoby ty jsou pojištěny na provise, jež obsahují důchod invalidní a starobní (§§ 11 až 13,zákona) a dále důchod vdovský a sirotčí (§ 14); totéž platí dle § 6 lit. e) o osobách podrobených pojištění pensijnímu. Vzhledem k těžké postižitelnosti co do přihlášek a placení pojistného jsou dále vyloučeny osoby uvedené v § 5 lit. c) tj. osoby zaměstnané střídavě u různých zaměstnavatelů (posluhovačky, domácí švadleny, domácí učitelé a učitelky).
Dále jsou vyloučeni z povinného pojištění invalidního a starobního zaměstnanci státu a jiných nucených svazkův územních nebo obdobných korporací, mají-li v případě invalidity a stáří nárok na dávky alespoň rovnocenné dávkám stanoveným podle osnovy. Každý jednotlivý důchod invalidní, starobní, vdovský (vdovecký) neb sirotčí těchto zaměstnanců nemusí býti číselně stejný a ca do podmínek stejně vázaný jako obdobný důchod vypočtený dle osnovy, ale musí obsahovati všechny závažné druhy dávek této osnovy (invalidní, starobní, vdovský, sirotčí) a úhrnná hodnota všech nároků u jednotlivého zaměstnance pravděpodobně možných musí býti rovnocenna souhrnu obdobných dávek připadajících podle této osnovy. Rozhodnutí o tom, zdali dávky jsou rovnocenné, přikázáno Ústřední sociální pojišťovně, poněvadž se jedná o otázky pojistně matematické. Do výměru Ústřední sociální pojišťovny, jímž byl zaměstnanec uznán pojistně povinným přísluší zaměstnavateli (státu, zemi, župě, okresu,.obci a pod.), ovšem také zaměstnanci, stížnost k pojišťovacímu soudu (§ 220 (1) B č. 1); uznala-li Ústřední sociální pojišťovna, že zaměstnanec není povinně pojištěn, že tedy dán je vylučující důvod podle § 6 a) osnovy, může si do výměru pojišťovny stěžovati zaměstnanec k pojišťovacímu soudu podle § 220 (1) B č. 2.
Z povinného pojištění invalidního a starobního jsou dále vyloučeni, kdo teprve po dokonaném 60. roku svého věku po prvé vstoupí do zaměstnání povinně pojištěného podle tohoto zákona (§ 2 a 3 osnovy) anebo do zaměstnání zakládajícího povinnost převodní podle §§ 239 - 242 tj. do služby státní a pod. (§ 5 lit. a) nebo do zaměstnání tvořícího základ pojistné povinnosti podle předpisů o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců případně podle zákona o pojištění u báňských bratrských pokladen nebo podle chystaného zákona o pojištění osob samostatně výdělečně činných).
K ustanovení tomu vedla úvaha, že mnohým z těchto osob nebylo by následkem pokročilého věku možno dokončiti dobu čekací (200 příspěvkových týdnů dle § 207), jež jest podmínkou nároku na důchod invalidní, starobní, vdovský (vdovecký) neb sirotčí, takže by pojistné bylo namnoze zaplaceno bez dosaženi vlastního účelu. Mimo ta značilo by pojištění osob dokonavších již 60. rok věku, vstup špatných risik, jež by zatěžovala finanční základnu Ústřední sociální pojišťovny.
Hranici věkovou 60 let navrhovaly také všechny osnovy bývalého Rakouska a osahuje ji též osnova předložená roku 1921 parlamentu republiky rakouské.
Na předpokladu, že 60. rok bude hranicí vstupního stáří do pojištění invalidního a starobního, spočívá také zákon ze dne 21. prosince 1921, č. 483 Sb. z. a n., kterým se určil peníz 130 mil. korun k účelům sociálního pojištění; podle § 2 zákona toho má peníz ten sloužiti především na podporu osob, které nebudou pojaty do chystaného pojištění pro případ stáří a invalidity proto, že překročily 60. rok svého věku v době, kdy nabude účinnosti zákon o tomto pojištění.
Důsledkem toho stanoví § 6 osnovy, že z povinného pojištění invalidního a starobního jest dále vyloučen, kdo dokonal 60. rok v době, kdy ustanovení tohoto zákona pojištění invalidním a starobním nabudou účinnosti (§ 277, odst. 2).
Dolní hranici vstupného stáří do pojištění osnova nestanoví; vzhledem k povinné návštěvě školní do 14. roku a ustanovením zákona ze dne 17. července 1919 č. 420 Sb. z. a n. o práci dětí nemůže však pojistná povinnost nastati prakticky před dokonaným 14. rokem, poněvadž práce neb služby před tímto hraničním datem vykonávané dlužno posuzovati pouze jako zaměstnání vedlejší neb dlužno o nich tvrditi, že mohou býti konány jen příležitostně (§ 2 osnovy). Připuštěním ranného vstupu do pojištění má se umožniti dosažení vydatné částky zvyšovací při důchodu invalidním (starobním) podle § 111 a poskytnouti možnost brzy dokonati čekací dobu (§ 107), aby tak pojištěnci mladí byli kryti pro případ předčasné invalidity. Výslovné ustanovení, že z povinného pojištění invalidního a starobního jsou vyloučeni kandidáti advokacie a notářství, dále lékaři v přechodném nesamostatném zaměstnání (§ 6 lit. c) má důvod v tom, že osoby ty jsou podle § 2, odst. 1, č. 4 pensijního zákona ze dne 5. února 1920 č. 89 Sb. z. a n. vzhledem k předpokládané přechodnosti tohoto zaměstnaneckého poměru vyňaty z pojistné povinnosti pensijní, takže by jinak podléhali invalidnímu a starobnímu pojištění.
Norma, že z invalidního pojištění jest vyloučen, kdo požívá důchodu invalidního (§ 6 lit. d), vyplývá z úvahy, že by byl vnitřní rozpor v tom, pojišťovati někoho proti škodným následkům zjevu (tj. invalidity), jenž u dotyčné osoby již nastal; vnitřní tento rozpor odpadá však, když osoba ta se vzdá důchodu invalidního. Obdobně platí totéž o poživateli důchodu starobního nebo vdovského (vdoveckého), poněvadž i tu se vyžaduje neb praesumuje pro nápad nároku invalidita.
K § 7.
Pojištění pro případ nemoci je v osnově stanoveno jakožto tzv. ipso iure pojištění, tj. pojištění nemocenské vzniká okamžikem, kdy bylo zahájeno zaměstnání, zakládající pojistnou povinnost dle § 2, aniž by ke vzniku pojištění bylo třeba nějaké přihlášky, ať již zaměstnance či zaměstnavatele. Zásada ta platí již dle nynějšího práva (§ 13, č. 1, odst. 2 nemocenského zákona).
Pro pojištění invalidní a starobní se vyžaduje bezvýjimečně přihlášky. Přihlásil-li zaměstnavatel osoby u něho zaměstnané, jež podléhají pojistné povinnosti, nejpozději třetího dne ode dne, kdy bylo zahájeno zaměstnání povinně pojištěné, u nemocenské pojišťovny místně příslušné, tj. podle sídla závodu, považuje se invalidní a starobní pojištění takto přihlášených zaměstnanců za vzniklé již okamžikem zahájení zaměstnaní; nebyla-li přihláška učiněna takto včas (§ 17 osnovy), vzniká toto pojištění teprve dnem, kdy přihláška došla pojišťovně.
Aby zmírněna byla přísnost tohoto ustanovení, jež v zájmu pořádku a přesnosti evidence jest velmi důležité, započítá se období nejvýše šestitýdenního zaměstnání přede dnem dojití přihlášky, zaplatí-li se za období to pojistné; nastal-li však pojistný případ (tj. invalidita neb smrt), dříve, nežli přihláška byla podána, nebude k přihlášce přihlíženo.
O zániku pojištění platí jak pro složku nemocenského tak i invalidního a starobního pojištění společné předpisy 3. odst. § 7. Zánik pojištění není tedy vázán na odhlášku; ovšem odhláška jest významná pro otázku placení pojistného podle § 160.
K § 8.
Ustanovení a pojmu zaměstnavatele a spoluzodpovědnosti spolupodnikatelů a dílčích podnikatelů jsou převzata v podstatě z dosavadního zákonodárství nemocenského (§ 4 zákona nemocenského ve znění novely ze dne 15. května 1919 č. 268, jež platí také na Slovensku a Podkarpatské Rusi).
K § 9.
Předpisy tyto mají usnadniti a řádně vybudovati teritoriálně blízký styk nemocenské pojišťovny se zaměstnavateli, pokud se jedná o podání oznámení uložených tímto zákonem zaměstnavatelům.
K § 10.
Stanovený pojem mzdy odpovídá nynějšímu právnímu stavu, jak se vytvářil zejména v oboru nemocenského pojištění (viz § 7 lit. a), odst. i novely ze dne 20. listopadu 1917 č. 457 ř. z.).
K § 11.
Hodnotu naturálních požitků, kterou jest započítati shodně s dosavadními právními předpisy (§ 7 lit. a), odst. 2 nemocenské novely z roku 1917) podle místních průměrných cen stanoví - na místě dosaváde k tomu povolaných politických úřadů I. stolice (§ 7 lit. a), odst. 3 cit. novely) - pojišťovací soud vyhláškou, vyslechna důvěrníky pojištěncův a zaměstnavatelů, se závaznou a konečnou platností pro obvod své působnosti.
Osnovou důsledně prováděné zproštění přetížených politických úřadů od veškeré agendy v oboru sociálně-pojišťovacím - mimo agendu volební - nutkalo přikázati stanovení hodnoty naturálních požitků v oboru tomto pojišťovacím soudům, jež se zřídí podle § 216 osnovy.
K § 12.
Vzíti skutečnou mzdu za základ pojištění bylo by prakticky takřka neproveditelné; s hlediska co nejjednodušší administrace ideální jednu jedinou sazbu základu pojišťovacího bylo by lze těžko stanoviti. Proto ponechán vžitý již v nemocenském pojištění systém mzdových tříd a to na podkladě časové mzdy (tj. mzdy náležející za určité časové období).
Pro obor nemocenského pojištění převzata v podstatě - ovšem zkrácena - stupnice mzdových tříd z dosavadního § 7 nemocenské novely ze dne 22. prosince 1920, č. 689 Sb. z. a n., kteréžto ustanovení platí též na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Změna jest předsevzata pouze potud, že dosavadních osm nejnižších mzdových tříd staženo z důvodů účelné administrativy v pět tříd, pro něž stanovena střední denní mzda penízem 4, 8, 12, 16 a 20 Kč; v dalších pěti dosavadních třídách ponechány střední denní mzdy 24, 27, 30, 33 a 36 Kč nezměněny.
Aby se hranice mzdových tříd mohly účelně a rychle přizpůsobiti měnlivým potřebám hospodářského života, stanoví osnova, že mzdové třídy mohou býti měněny vládním nařízením po návrhu Ústřední sociální pojišťovny.
Poněvadž týden má zpravidla 6 pracovních dnů, měsíc pak průměrně 25 pracovních dnů, stanoví osnova pro nečetné případy, kde smluvena mzda týdenní, že se považuje za denní mzdu šestý díl její, a kde smluvena mzda (pracovní výdělek, služné) měsíční, že se považuje za denní mzdu dvacátý pátý díl její.
Smluvena-li sice mzda týdenní, případně měsíční, nebyl-li však pojištěnec v takovémto období plně zaměstnán, určí se střední denní mzda tak, že seděli mzda vydělaná v tomto období pouze počtem skutečně pracovaných dní. Ustanovení tato mají za účel zameziti podpojištění, tj. pojištění neodpovídající průměrně obvyklým mzdám za času normálních poměrů hospodářských.
V případech mzdy kusové, úkolové (akordní, skupinové) a pod. určí se mzdová třída podle částky, jež zaměstnanci přísluší pravděpodobně jako střední za týden nebo měsíc. Ustanovení toto jest v podstatě převzato z dosavadního paragrafu 7 lit. b) odst. 2 novely nemocenské z roku 1917.
Podobně jest ustanovení o zařazení učňů (volontérů, praktikantů) v zásadě přejato z § 6 odst. 7 zákona o úrazovém pojištění dělníků ze dne 28. prosince 1887, č. 1 ř. z. na rok 1888; příslušná zásada platí i v oboru úrazového pojištění na Slovensku a v Podkarpatské Rusi podle § 16 vládního nařízení ze dne 14. července 1922, č. 199 Sb. z. a n.
Přiměřený zřetel k rozdílu mezi hospodářstvím peněžním a hospodářstvím naturálním dal podnět k ustanovení, že hodnota naturálních požitků může způsobiti zařazení jen o tři třídy vyšší, nežli jaké odůvodňuje mzda na penězích. Nutno tu míti na mysli, že v hospodářství naturálním (zejména v zemědělství a částečně u osob služebných) se cení naturální dávky (byt, strava, poživatiny) podstatně níže, než by činila tržní cena těchto naturálií.
Z důvodu co možná největšího zjednodušení administrativy sociálního pojištění záhodno mzdové třídy nemocenského pojištění shrnouti pro obor invalidního a starobního pojištění v podstatně menší počet tříd. (Tak tomu bylo také u osnov v bývalém Rakousku.) Podle výsledků statistického šetření a pojistně matematických výpočtů jeví se nejúčelnějším stanoviti 4 třídy A, B, C, D a pojati do třídy A třídy I. - III. z nemocenského pojištění, do třídy B třídy IV. a V., do třídy C třídy VI. a VII. a do třídy D třídy VIII. - X. z nemocenského pojištění.
K § 13.
Odstavec první jest shodný s dosavadním právním stavem v oboru nemocenského pojištění. (Viz § 7 lit. b), odst. 3 novely k nemocenskému zákonu ze dne 20. listopadu 1917, č. 457 ř. z.)
Odstavec druhý upravuje poměry pro ty případy, kdy přesnou výši pracovního výdělku lze stanoviti teprve dodatečně, jako na př. u příplatků za montáž, u prací úkolových, za práci přes čas a pod.
K §§ 14 - 16. (Mzdové záznamy.)
Povinnost vésti mzdové záznamy o osobách, podléhajících nemocenskému pojištění, uložena byla zaměstnavatelům v § 31, odst. 2 nemocenského zákona ve znění novely ze dne 22. prosince 1920, č. 689 Sb. z. a n., na Slovensku a v Podkarpatské Rusi v § 20. zákonného článku XIX. z roku 1907. Nyní se pouze rozšiřuje doba, po kterou příslušné záznamy jest uchovávati, z 5 případně 3 let na 10 let, což jest nutno pro potřeby nově zaváděného pojištění invalidního a starobního. Citovanými zákonnými předpisy byla také stanovena povinností - nyní v § 15 osnovy upravená předkládati záznamy ty k nahlédnutí legitimovaným orgánům pojišťovacích ústavů a právo pojišťoven předepsati z úřední moci pojistné, porušil-li zaměstnavatel povinností svých; stěžovati si může do takového předpisu podle § 16 osnovy k pojišťovacímu soudu. (Viz § 220 lit. B. č. 1.)
K §§ 17 - 23. (O přihláškách, odhláškách a oznámeních.)
Dle dosavadních právních předpisů (§ 31, odst. 1 nemocenského zákona) jsou zaměstnavatelé povinni, každou osobu podrobenou pojištění nemocenskému, vstupující k nim do zaměstnání, ohlásiti nejpozději třetího dne od počátku zaměstnání příslušnému nositeli pojištění a každou osobu ze zaměstnaní vystupující opět odhlásiti nejpozději třetího dne po skončení pracovního poměru. Dále jsou zaměstnavatelé podle § 7 lit. c) novely z roku 1917 povinni oznámiti nemocenské pokladně data potřebná pro zařazení do mzdové třídy současně s přihláškou, a všechny změny těchto dat. Také na Slovensku a v Podkarpatské Rusi platí obdobné předpisy se lhůtou 8 denní (§§ 12 - 14 zák. čl. XIX. z roku 1907).
Nesplnění těchto povinností má vedle trestu peněžitého (§ 67 nemocenského zákona ve znění novely z roku 1917) v zápětí, že zaměstnavatel musí podle § 32 nemocenského zákona pokladně nahraditi všechen náklad, který byl spojen s podporou osoby vůbec neohlášené neb ohlášené teprve po onemocnění. Podobné ustanovení obsahuje § 12 post. odst. zák. článku XIX. z roku 1907.
Osnova přejímá v podstatě dosavadní právní předpisy, jež unifikuje pro celé území státní.
Jako "místně příslušnou" nemocenskou pojišťovnu dlužno považovati onu, v jejímž obvodu působnosti jest závod, ve kterém jsou zaměstnáni zaměstnanci, podléhající pojistné povinnosti. Nerozhoduje bydliště zaměstnanců ani sídlo celého podniku, má-li více závodů.
Z obsahu přihlášky, jejíž data jsou v § 13 demonstrativně vypočtena, dlužno upozorniti na význam domovské obce vzhledem k §§ 191 a 244 osnovy, kdež se upravuje poměr k chudinské péči.
K § 21, odst. 1 se připomíná, že zaplatí-li zaměstnavatel, jenž nedostál ohlašovací povinnosti, pojišťovně peníz, rovnající se dlužnému pojistnému i s úroky z prodlení, nevznikne tím sice pro pojištěnce všeobecně ani zkrácení čekací doby 200 týdnů příspěvkových, ani zvýšení důchodu o částky, jež se vyměřují jednou pětinou ze zaplaceného pojistného, že však přece zůstává nedotčeno dobrodiní § 7, odst. 2, tj. že se případně započte období nejvýše šestitýdenního zaměstnání pojištěncova přede dnem opožděně došlé přihlášky. (Srovnej k tomu též § 166, jenž jedná o případech, kde zaměstnavatel sice podal včas přihlášku, nevyhověl však platební povinnosti.)
Těmito ustanoveními, jež upravují pouze vztahy pojišťovny k pojištěnci a zaměstnavateli, není dotčen soukromoprávní závazek zaměstnavatel k náhradě škody zaměstnanci, jemuž případně vzešla právní újma tím, že zaměstnavatel nedostál ohlašovací povinnosti.
Ustanovení § 22 o měsíčních výkazech, jež mají zaměstnavatelé předkládati nemocenské pojišťovně, sleduje také ten účel, aby usnadněna byla kontrola pro Ústřední sociální pojišťovnu, úrazové pojišťovny dělnické a Všeobecný pensijní ústav.
Povinnosti uložené důchodcům v § 23 mají zabezpečiti hladkou výplatu poukázaných důchodů a zajistiti možnost včasného zastavení důchodu, když se na př. důchodcův zdravotní stav tak zlepšil, že již není invalidou po rozumu § 109, když se vdova - důchodkyně znovu provdá, když zemře dítě, za něž pobírán příplatek podle § 113 a pod.
Část druhá osnovy upravuje organisaci pojištění a to jednak nemocenských pojišťoven, jakožto nositelů pojištění nemocenského, jednak Ústřední sociální pojišťovny, jakožto ústavu provádějícího pojištění invalidní a starobní; k tomu se pojí ustanovení o dozoru nad těmito pojišťovacími ústavy a o sdružení pojišťoven.
O organisaci pojištění nemocenského.
K §§ 24 - 28.
Řádné plnění úkolů nemocenského pojištění zejména také v oboru léčebné péče vyžaduje, aby nositelé pojištění toho byly útvary přiměřeně mohutné a hospodářsky silné. Tato nezbytnost byla důvodem ke koncentraci do té doby roztříštěných různorodých pokladen nemocenských; soustředění takové provedla již z části novela nemocenského zákona ze dne 15. května 1919, č. 268 Sb. z. a n.
Zavádí-li se nyní pojištění invalidní a starobní, jest nutno v zájmu co nejmenších nákladů správních přikázati podstatnou část agendy tohoto pojištění - pokud nevyžaduje vyřizování z centrály (Ústřední sociální pojišťovny) - zejména přihlášky, odhlášky, evidenci pojištěnců a kontrolu důchodců nositelům pojištění nemocenského. To ovšem předpokládá, má-li agenda ta býti prováděna účelně a jednotně dle stejných zásad, aby organismy úkoly ty provádějící byly útvary co možná stejnorodé a shodné, opatřené přiměřenými silami a prostředky hmotnými. S tohoto hlediska počítá osnova s okresními nemocenskými pojišťovnami pro obvod nynějšího politického úřadu I. stolice v jeho sídle. V ostatních směrech ponechává osnova dosavadní nositele nemocenského pojištění nedotčeny, ustanovujíc jen, že způsob přeměny dosavadních nemocenských pokladen v nemocenské pojišťovny upraví zvláštní zákon (§ 266, odst. 1), jenž také určí rozsah osobní a věcné působnosti nemocenských pojišťoven.
K §§ 29 - 49. (Valná hromada delegátů, volby delegátů a působnost valné hromady.)
Z orgánů nemocenské pojišťovny je vrcholným orgánem valná hromada delegátů, kteří se volí osobním odevzdáním hlasů pojištěnců (tedy volbou přímou) u volební komise podle zásady poměrnosti na základě kandidátních listin hlasováním tajným. Stanovy pojišťovny mohou valnou hromadu delegátů nahraditi valnou hromadou pojištěnců samých. Příslušná ustanovení osnovy o valné hromadě delegátů (§§ 29 - 31, 33, 34 a 40) byla převzata v podstatě z dosavadních předpisů §§ 16 a - 16 f novely nemocenského zákona ze dne 22. prosince 1920, č. 689 Sb. z. a n.
Aktivní volební právo přiznává se i cizozemcům, povinně pojištěným u nemocenské pojišťovny (na rozdíl od pasivního práva volebního, kde se dle § 30, odst. 3, vyžaduje výslovně čsl. státního občanství); ovšem možno mezinárodními smlouvami vzájemnostními podle § 249 osnovy upustiti při zaručení reciprocity od požadavku čsl. státního občanství, jakožto náležitost pro volitelnost. Aby se zajistila funkce delegáta vskutku jen zaměstnancům, při tom však vzat zřetel na možné přechodné přestupy z kategorie osob samostatně a nesamostatně výdělečně činných, stanovena v § 29, odst. 2, že politický úřad první stolice zbaví funkce to-ho delegáta, jenž přestane býti zaměstnancem a nestane se jím opět v době 6 měsíců.
Voličům se vydají legitimace volební aspoň měsíc přede dnem volby. Má-li se někdo za postižena proto, že mu legitimace nebyla vydána nebo že byla vydána osobě neoprávněné k volbě, může si stěžovati u volební komise do týdne ode dne, kdy bylo skončeno vydávání legitimací. Proti jejímu rozhodnutí není samostatného opravného prostředku, nýbrž dlužno případnou stížnost shrnouti v celkové námitky do voleb, jež jest dle § 46 podati do 14 dnů po vyhlášení výsledku politickému úřadu I. stolice, z jehož rozhodnutí jest přípustna ještě stížnost k politickému úřadu II. stolice a konečně podle § 231 k vrchnímu pojišťovacímu soudu.
Pravomoc politických úřadů v oboru sociálního pojištění, jež osnova jinak z důvodů účelnosti přenáší zpravidla na pojišťovací soud, zůstává pro agendy volební zachována.
Ustanovení o kandidátních listinách, jež musí podepsati aspoň 50 voličů a jež jest odevzdati volební komisi nejpozději 4 týdny přede dnem voleb za současného jmenování zmocněnce navrhovatelů, o zkoumání jich volební komisí a o odstranění případných vad byla do osnovy pojata dle obdobných předpisů řádu voleni do obcí (zákon ze dne 31. ledna 1919, č. 75 Sb. z. a n.).
Nebyla-li kandidátní listina podána včas a pojištěnci podali tak důkaz, že voliti nechtějí, ustanoví ji volební komise a neučiní-li tak tato do 14 dnů přede dnem volby, rozhodne Ústřední sociální pojišťovna - až do jejího zřízení ministerstvo sociální péče -, že pro nemocenskou pojišťovnu jest zříditi představenstvo; na něž přejde také pravomoc valné hromady delegátů, a jmenuje příslušný počet členů představenstva, pokud měli býti zvoleni valnou hromadou.
Volba se nekoná (§ 38), byla-li podána jenom jedna kandidátní listina neb obsahují-li předložené kandidátní listiny nejvýše tolik jmen, kolik jest voliti delegátů; příslušný postup v těchto případech jest upraven dle obdoby předpisů řádu volení do obcí (§ 27 zákona ze dne 31. ledna 1919, č. 75 Sb. z. a n.).
Nutno-li voliti, nechá volební komise vyvěsiti opisy kandidátních listin, jež se pořídí na útraty nemocenské pojišťovny ve všech obcích, v jichž obvodě pracují osoby, které jsou pojištěny u pojišťovny, a vyhlásiti způsobem v místě obvyklým (na. př. vyvoláním obecním zřízencem po vybubnování) aspoň 3 dny přede dnem volby.
Při volbě jest hlasování tajné; dlužno podotknouti, že tajnost volby není porušena, nechá-li si volič neznalý psaní neb neschopný psáti, vyznačiti jinou osobou kandidátní listinu na hlasovacím lístku.
Přikazování mandátů jednotlivým kandidátním listinám, určení volebního čísla, přidělení nevyčerpaných mandátů, případně odeřčení nadpočetného mandátu některé kandidátní listině, pak individuelní příděl mandátu jednotlivým osobám jakožto delegátům neb náhradníkům, konečně ustanovení o volebním zápise jsou upravena dle obdoby předpisů řádu volení do obcí.
Působnost valné hromady delegátů nemocenské pojišťovny, jejíž funkce taxativně vypočítává § 47, obsahuje v poměru k dosavadním předpisům § 17 lit, d) novel nemocenského zákona z roku 1919 a 1920 rozšíření v tom směru, že jí vyhraženo usnášeti se k návrhu představenstva o nabytí, zatížení a zcizení nemovitostí, mimo nabytí jich v řízení exekučním, konkursním a vyrovnávacím, jakož i o všech věcech, přesahujících rámec obyčejného hospodaření, a pak stanoviti v rámci směrnic, vydaných Ústřední sociální pojišťovnou náhradu pro funkcionáře nemocenské pojišťovny (tj. pro členy představenstva a dozorčího výboru, jakož i pro delegáty valné hromady). Dosaváde valné hromadě přikázaná volba zmocněnce pro vymáhání nároků, jež vznikly pokladně (pojišťovně) proti členům představenstva neb dozorčího výboru z jejich úřadování, přechází na Ústřední sociální pojišťovnu; jmenování zmocněnce pro zmíněné případy Ústřední sociální pojišťovnou jest proto účelnější, poněvadž ona, majíc podstatný zájem na řádném hospodaření nemocenských pojišťoven, jež také podléhají jejímu dozoru, zaručuje jmenování osvědčeného zmocněnce.
Valnou hromadu jest představenstvu svolati aspoň jednou za rok a pak mimo to, žádá-li za svolání aspoň jedna pětina delegátů (§ 48). I proti vůli představenstva může svolati mimořádnou valnou hromadu dozorčí výbor, usnesl-li se na tom dvoutřetinovou většinou (§ 62, odst. 4).
Valná hromada jest schopna usnášeti se za každého počtu delegátů. Usnáší se prostou většinou přítomných; pouze ke změně stanov jest třeba většiny dvoutřetinové.
Ustanovení o působnosti valné hromady delegátů (§§ 47 - 49) vztahují se obdobně na valnou hromadu pojištěnců, je-li stanovami té které nemocenské pojišťovny určeno, že valnou hromadu delegátů jest nahraditi valnou hromadou pojištěnců.
K §§ 50 - 58.
Ustanoveni o představenstvu nemocenské pojišťovny, jež se skládá z 10 členů, z nichž 8 volí valná hromada delegátů z pojištěnců, 2 pak zaměstnavatelští členové dozorčího výboru ze zaměstnavatelů neb representantů podniků, převzata v podstatě z dosavadních právních předpisů. (Viz §§ 17 až 17 c novel nemocenského zákona z r. 1919 a 1920.) Platí to také o 4leté funkční době představenstva, o volbě starosty a náměstka na 2 roky, o případném zvolení náměstka z kvalifikované menšiny a o pravomoci představenstva, jehož působnost zasahuje subsidiárně ve všech věcech, jež nejsou zákonem neb stanovami vypraženy usnesení valné hromady nebo jiných orgánů pojišťovny. Představenstvo může zejména také přijímati a propouštěti úředníky a zřízence pojišťovny mimo ředitele, pokladníka a hlavního účetního a sjednávati s nimi smlouvy služební v mezích vzorné služební smlouvy, kterou vydá Ústřední sociální pojišťovna a která jest nutno pro žádoucí stejnoměrnou úpravu služebních poměrů u všech nemocenských pojišťoven.