Pojištění osob pracujících v zemědělství.
Z obdobných důvodů nutno se konečně taky vysloviti proti spojení pojištění zemědělských zaměstnanců a samostatných zemědělců, jež se odůvodňuje společnými zájmy zemědělských vrstev i v otázkách sociálního pojištění. Neboť co platí pro celek nesamostatných a samostatných, platí také pro jejich části, pracující v zemědělství. I v zemědělství je rozdělení dělnictva podle stáří podstatně odchylné od rozdělení u samo statných zemědělců. Pojem invalidity je u zemědělského dělníka týž, jako u dělníka průmyslového, zato však zcela neupotřebitelný pro samostatného zemědělce. Rovněž i ostatní výše uvedené důvody pro oddělení pojištění osob nesamostatně výdělečně činných od pojištění osob samostatných svědčí proti spojení pojištění všech v zemědělství a pro zemědělství činných osob, bez ohledu na to, zda jsou to zaměstnanci či majitelé zemědělských podniků neb podniků pro zemědělství pracujících.
Rozsah pojištění.
Pokud jde o rozsah pojistné povinnosti, kryje se okruh pojištěnců pojištění invalidního a starobního v podstatě s okruhem pojištěnců pojištění nemocenského; v obou případech má pojištění býti podroben v zásadě každý, kdo je v republice činným na základě smluveného poměru pracovního, služebního nebo učňovského (volontérského, praktikantského) a nevykonává příslušné práce pouze jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně. Neboť je-li nutno, postarati se o zmíněné osoby v případě přechodné nemoci, je tím spíše nutno, postarati se a ně pro případ přechodné či trvalé invalidity a stáří, nestalo-li se tak ovšem již způsobem jiným, na př. pojištěním pensijním a u báňských bratrských pokladen.
Proto z působnosti jak pojištění nemocenského tak i invalidního a starobního jsou podle osnovy vyloučeni státní a jiní veřejní zaměstnanci, mají-li v případě nemoci nárok na služné anebo na dávky, rovnocenné dávkám osnovou navrhovaným, alespoň po dobu jednoho roku a v případě invalidity a stáří nárok na dávky alespoň rovnocenné dávkám invalidního a starobního pojištění.
Pokud jde o pojištění nemocenské, přejímá osnova pouze ustanovení platných zákonu, tím spíše, že otázka pojištění státních a jiných veřejných zaměstnanců pro ošetřování nemocenské bude v dohledné době upravena zvláštním zákonem.
Pokud pak jde o pojištění invalidní a starobní, předpokládá osnova, že převážná většina státních a veřejných zaměstnanců je pro případ invalidity a stáří zabezpečena, případně na základě zvláštních zákonů, svým zaměstnavatelem, jehož existence jest, teoreticky vzato, věčná a jenž tudíž za tyto zaopatřovací nároky skýtá záruky obdobné jako nositel sociálního pojištění. Proto osnova nepovažuje zásadně za účelné, podrobovati zmíněné zaměstnance sociálnímu pojištění. Nechce však také, aby byli co do zaopatřovacích požitků na tom hůře; než zaměstnanci soukromí. Stanoví tudíž, že jsou vyňati z pojistné povinnosti pouze tehdy, jsou-li jejích nároky zaopatřovací alespoň rovnocenné dávkám, jež navrhuje osnova. Není-li tomu tak, mají býti do pojištění pojati. Vyloučením z invalidního a starobního pojištění nemohou tudíž býti a nejsou státní a veřejní zaměstnanci nikterak zkráceni.
Otázky organisační.
Jednou z nejdůležitějších otázek každého sociálního pojištění je otázka organisační. Na účelném a věcném jejím řešení závisí namnoze jeho úspěšný vývoj, jeho obliba u vrstev, pro něž je určeno, a jeho láce. Není proto neodůvodněno, je-li sociální pojištění označováno odborníky za problém v prve řadě organisační. Je také příznačno, že na př. v Německu hlavní reformní úsilí v sociálním pojištění se až do dnešních zmatků valutárních soustřeďovalo na otázky jeho organisace.
Mezi jednotlivými odvětvími sociálního pojištění zaujímá pojištění invalidní a starobní místo nejvýznačnější. Není tudíž divu, že jeho zavedení vyvolává vždy a všude snahy po novém organisačním vybudování a zejména soustředění všech sociálně pojišťovacích zařízení dotyčného státu. Tak tomu bylo i u nás, kde veškeré iniciativní návrhy stran v Národním shromáždění podané i směrnice ministerstva sociální péče pro vybudování sociálního pojištění se nesly ke sloučení všech neb alespoň určitých pojišťovacích oborů československých.
Předložená osnova vyřešila tyto organisační otázky takto: ponechala zcela samostatnými dosavadní pojištění úrazové, pensijní a bratrské, za to však spojila organisačně pojištění invalidní a starobní s pojištěním nemocenským, jež finančně zůstává rovněž nadále samostatným.
Důvody tohoto řešení jsou v podstatě tyto:
Máme u nás dosud čtyři odvětví pojištění osob nesamostatně výdělečně činných: pojištění nemocenské, úrazové, u bratrských pokladen (nemocenské, invalidní a starobní pojištění horníků) a pensijní (invalidní a starobní pojištění úředníků a zřízenců); k ním přistoupí nyní invalidní a starobní pojištění dělníků. Šlo tudíž o to, zda lze veškerá tato pojišťovací odvětví sloučiti k jejich prospěchu v jedno či nikoliv. Po zevrubných šetřeních dospělo se k názoru, že spojovati lze v daném okamžiku pouze odvětví, která se vztahují podstatně na týž okruh pojištěncův a náležejí nad to k sobě též věcně, navzájem se doplňujíce. Tak je tomu u pojištění nemocenského a invalidního a starobního. Neboť invalidita jeví se v přečetných případech jako pouhé prodloužení nemoci. Vyžaduje právě tak jako tato zjišťování lékařského, léčení a kontroly, dále podpory finanční a místních orgánů pojišťovacích. Vyžaduje však také co možno nejužšího navázání dávek pojištění invalidního a starobního na dávky pojištění nemocenského, aby pojištěnec po vyčerpání těchto nebyl při dále trvající nezpůsobilosti k výdělku zůstaven bez jakékoliv pomoci lékařské i finanční, a neméně shodného postupu nositelů obojího pojištění při léčení pojištěnců, ježto jen pak lze účelným léčením nemocných zabrániti předčasné jejich invaliditě. Co nejužší spojení, ba sloučení pojištění nemocenského a invalidního a starobního je tudíž nejen účelné, ale nutné a dokonce podmínkou řádného fungování obou.
Pojištění úrazové.
Jinak je tomu u pojištění úrazového. Vady tělesné a duševní, které jsou předmětem odškodnění v pojištění úrazovém, jsou samy o sobě již jiného rázu, nežli vady pojištění nemocenského a invalidního. Jsou rázu ponejvíce chirurgického, jehož tyto nemají. Také léčba zraněných vyžaduje jiného postupu, nežli léčení ostatních nemocných. Při léčení vad z úrazu jde totiž spíše o to, aby tělo se přizpůsobilo stavu po zraněni, kdežto u pojištění nemocenského, po případě invalidního, nejedná-li se o invaliditu nezhojitelnou, jest cílenu vyléčení. Mimo to je zde ještě rozdíl další. Pojištění nemocenské, tak jak jsme mu zvykli od roku 1888, je pojištění, které se vztahuje na nemoc, nechť vznikne kdekoli a z jakéhokoliv důvodu. Úrazové pojištění vztahuje se naproti tomu pouze na úraz podnikový, tedy na úraz, který musí býti i podle liberálního výkladu ve více nebo méně těsné souvislosti s podnikem. V důsledcích toho je pochopitelno, že podniky musí býti roztříděny podle nebezpečí úrazu; jež v nich dělnictvu hrozí, a že také nemůže býti jednotná průměrná prémie pojistná pro cela pojištění, nýbrž že sne tato prémie musí přizpůsobiti většímu či menšímu nebezpečí podniku. Z toho plyne, že každý jednotlivý podnik musí býti individuelně posuzován, zařazován a zatěžován, což odporuje jednotnému rázu pojištění nemocenského a invalidního. Pojištění tato jsou také pojištění individuelní, postihující určité jednotlivce, kdežto pojištění úrazové je pojištěním kolektivním, zabírajícím určité podniky neb skupiny osob v nich, což má za následek podstatné rozdíly ve vedení evidence pojištěnců atd. a agendy vůbec. Konečně dlužno uvážiti, že pojištění úrazové vzniklo z: povinného ručení zaměstnavatelova za úrazy v podniku, kterážto okolnost měla za následek, že invalidita z úrazu bývá odškodňována bez ohledu na dobu příspěvkovou a zpravidla výše, nežli invalidita obyčejná, že se poskytují renty též při pouze částečné nezpůsobilosti k výdělku, že se poskytuje důchod vdovský bez obmezení, že k nároku na důchod se nevyžaduje doba čekací a že celé pojistné platí zaměstnavatel - výhody to, jichž by se část dělnictva podléhající dnes úrazovému pojištění musila v případě sloučení úrazového pojištění s pojištěním invalidním alespoň částečně vzdáti, čehož by bylo zajisté bez jiné náhrady těžko docíliti. Také nesluší přehlížeti rozdílnou povahu zábrany úrazové proti úsilí o zdravotní péči v oboru nemocenském a invalidním. Tyto okolnosti vedly k přesvědčení, že materielní převedení úrazového pojištění do invalidního a starobního bylo by bývalo v dnešní době způsobilo příliš mnoho potíží věcných, organisačních i politických; proto bylo od něho vpuštěno. Zůstanou tudíž úrazové pojišťovny oproti původnímu úmyslu zachovány.
Pojištění pensijní.
Poněkud jinak se má věc u pojištění pensijního, jeho nositeli jsou Všeobecný pensijní ústav a náhradní ústavy pensijní. Pojištění pensijní jest v podstatě rovněž pojištěním invalidním a starobním a tudíž téhož rázu jako pojištění upravované touto osnovou. Avšak dávky zaručené dosavadním zákonem pensijním jsou jiného druhu a jsou přiznávány za příznivějších podmínek, nežli dávky, jaké může poskytovati pojištění podle osnovy, poněvadž pak nelze pomýšleti na to, že by dávky pojištění pensijního mohly býti sníženy, bylo by nezbytno, uvnitř jednotného pojištění vytvořiti zvláštní skupinu pojišťovací s oddělenou správou i odděleným hospodářstvím. Tak to navrhuje na př. návrh poslance Johanise a soudr. Tato úprava by však nezbytně vedla k nemalým třenicím uvnitř pojišťovny, jimž nutno se vyhnouti; mimo to však by takové řešení neznamenalo ani zjednodušení ani zlevnění správy. Uváží-li se pak nad to, že pojištěnci pensijního pojištění takřka bez výjimky vyžadují, aby samostatnost jejich pojištění byla zachována, jest jasno, že by pokus sloučiti je s celkovým pojištěním nemohl míti příznivých výsledků. Proto osnova tohoto pojištění se nedotýká.
Pojištění u báňských bratrských pokladen.
Samostatným zůstává konečně také pojištění u báňských bratrských pokladen. Provisijní pojištění těchto pokladen, upravené nově teprve zákonem ze dne 11. července 1922, č. 242 Sb. z. a n., je rovněž výhodnější, nežli pojištěni navrhované předloženou osnovou. Těžké zaměstnání horníků přináší nutně sebou, že jim zejména důchod starobní dlužno poskytnouti dříve, než ostatnímu dělnictvu, pod zemí nepracujícímu; podle zmíněného zákona napadá důchod starobní již v 55., po případě 60. roce, kdežto podle osnovy teprve po dosažení 65. roku života a za podmínky, že se pojištěnec vzdá zaměstnání pojištěním povinného. Také důchod vdovský přísluší podle zákona ze dne 11. července 1922, č. 242 Sb. z. a n. každé vdově po členu Ústřední bratrské pokladny, jenž měl nárok na důchod nebo důchodu již požíval; kdežto podle osnovy přísluší důchod vdovský pouze vdově invalidní. Tyto diference dávkové nebylo možno dnes překlenouti, jak by bylo sloučení předpokládalo; o spojení organisačním pak platí totéž, co bylo řečeno o pojištění pensijním, tím spíše, že počet pojištěnců Ústřední bratrské pokladny je o více než menší (asi 180.000), nežli počet pojištěnců nositelů pojištění pensijního.
Ústřední sociální Pojišťovna.
Nositelem pojištění invalidního a starobního má se pro celou republiku státi jediný ústav: Ústřední sociální pojišťovna v Praze. Osnova nenásleduje zde tudíž příkladu pojištění úrazového a německého invalidního a starobního pojištění, jež zřizují zvláštní samostatné ústavy pro každou zemi.
Důvod toho je, že invalidní a starobní pojištění poskytuje oproti pojištění úrazovému i při stejném počtu pojištěnců nepoměrné více stálých důchodů a že tudíž jeho nositelé jsou daleko více zatíženi pojistnými plněními a musí proto míti veliký okruh pojištěnců, v němž se špatná a dobrá risika navzájem vyrovnávají. Zřízení více ústavů v obvodu republiky mělo by nejen za následek pronikavé zvýšení nákladů režijních a tudíž zdražení pojištění, nýbrž též podstatné rozdíly ve věkovém rozvrstvení pojištěnců a jejich zařazení do mzdových tříd u jednotlivých ústavů, v důsledcích čehož by některé z nich byly aktivní, jiné značně pasivní. Tak tomu bylo v Německu, kde nedostatku vyrovnávající centralisace, znemožněné autonomním postavením spolkových států, čelili tím, že prohlašují čím dále tím větší část zatížení nositelů pojištění za břemeno společné (Gemeinlast), jež se bez ohledu na faktickou výši pojistných plnění toho či onoho ústava rozděluje na všechny poměrně podle jistého klíče. Systém německý, mající, jak již naznačeno, svůj původ v ústavním složení Německa jakož i ve skutečnosti, že při zřízení invalidního a starobního pojištění byly vyloučeny ze součinnosti nemocenské pokladny, byl jako neúčelný v moderní době šmahem opuštěn státy, zavádějícími nově invalidní a starobní pojištění, jež vesměs přijaly zásadu jednotného nositele pojištění pro celé území státní. Pouze tato zásada zaručuje také jednotné posuzování invalidity a tvoří tak spolu s možností jednotného vedení a zpracování statistiky základ úspěšného vývoje sociálního pojištění všude tam, kde je zavedena.
Také počet pojištěnců v invalidním a starobním pojištění u nás (asi dva a půl milionu) mluví pouze pro jedinou Ústřední sociální pojišťovnu, zejména když úkony rázu šablonovitého a typického budou účelně obstarávány základními organismy sociálně pojišťovacími, tj. nemocenskými pojišťovnami.
Nemocenské pojišťovny ve službách pojištění invalidního a starobního.
Místních vlastních orgánů Ústřední sociální pojišťovna míti nebude. V tom právě tkví podstata organisačního systému osnovy a praktický důsledek organisačního spojení pojištění invalidního a starobního s pojištěním nemocenským, uskutečněného předlohou podle vzoru anglického. Spojení toto, jehož důvody byly uvedeny výše, zbavuje invalidní a starobní pojištění povinnosti, zříditi pro místní styk s pojištěnci vlastní ústavy, jež by přirozeně neobyčejně zatěžovaly jeho náklady správní. Existující již orgány pojištění nemocenského, jehož okruh pojištěnců bude v podstatě stejný, jsou podle osnovy povinny přijímati přihlášky, změny a odhlášky pojištěnců, předpisovati, vybírati a vymáhati pojistné, vykonávati pomoc. služby při léčebné péči Ústřední sociální pojišťovny, obstarávati kontrolu pojištěnců a důchodců, vypláceti některé dávky a pod. Mimo to stanoví osnova v § 73, že Ústřední sociální pojišťovna může jednotlivé další úkoly, týkající se invalidního a starobního pojištění, svěřiti nemocenským pojišťovnám a jejich svazům, jež jsou povinny úkony tyto převzíti. Budou tedy autonomní nositelé pojištění nemocenského jaksi v přenesené působnosti vykonávati určité funkce pro pojištění invalidní a starobní.
Toto pověření nemocenských pojišťoven funkcemi invalidního a starobního pojištění má nutně za následek jisté změny v organisační výstavbě nemocenského pojištění. Nemocenské pokladny, provádějící doposud poměrně jednoduchou agendu pojištění vlastního, budou po uzákonění osnovy nuceny vyřizovati zároveň nepoměrně komplikovanější, obtížnější a ve svých důsledcích nesrovnale závaznější agendu pojištění invalidního a starobního. Nemocenské pojišťovny budou hlavními sběrnami pojistného pro ústřední sociální pojišťovnu a budou prováděti vyúčtování s ní. Jim bude náležeti důležité spolupůsobení při zjišťování invalidity pojištěnců, ony budou namnoze prováděti léčebnou péči Ústřední sociální pojišťovny atd.
Nemá-li tudíž pojištění invalidní a starobní, v němž tkví, jak již bylo řečeno, vždy a všude hlavní význam sociálního pojištění toho kterého státu, býti ve svých základech ohroženo, musí všecky tyto zde naznačené důležité úkony býti prováděny institucemi, které disponují potřebným a hlavně vyškoleným aparátem úřednickým. Proto stanoví osnova v § 24, že z nemocenských pojišťoven budou pro obvod politického úřadu první stolice zřízeny nové útvary, tzv. okresní pojišťovny, jež by byly s to, splniti úkol, na orgány nemocenského pojištění osnovou kladený; jinak jest organisační úprava nemocenského pojištění vyhrazena zvláštnímu zákonu.
Dalším přirozeným důsledkem přenesení části agendy invalidního a starobního pojištění na orgány pojištění nemocenského jest, že nositeli invalidního a starobního pojištění, Ústřední sociální pojišťovně, musil býti vyhrazen určitý vliv na správu nemocenských pojišťoven. Ústřední sociální pojišťovna musí míti záruku, že agenda její bude obstarávána těmito pojišťovnami v jejím zájmu a v jejích intencích. Proto vyhražuje jí osnova především právo jmenovati vedoucí úředníky nemocenských pojišťoven: ředitele, pokladníka a hlavního účetního, kteří budou podléhati též její disciplinární pravomoci. Toto opatření nelze považovati za omezení autonomie nemocenských pojišťoven již z toho důvodu, že jmenování budou prováděti správní orgány Ústřední sociální pojišťovny, z polovice volené a z polovice jmenované ze zástupců pojištěnců a zaměstnavatelů. Nejde zde tudíž o byrokratické zasahování do dosavadní samosprávy nemocenských pokladen, nýbrž o pouhé přenesení zmíněného jmenování s autonomního nižšího na vyšší autonomní orgán sociálního pojištění.
Správní orány pojišťoven nemocenských.
Složení správních orgánů nemocenských pojišťoven a jejich kompetence zůstávají v podstatě stejné jako u správních orgánů dnešních nemocenských pokladen.
Pouze kompetence dozorčího výboru nemocenské pojišťovny je poněkud rozšířena. Podle osnovy má dozorčí výbor právo nejenom usnésti se dvoutřetinovou většinou na svolání mimořádné valné hromady, nýbrž i svolati ji event. sám i proti vůli představenstva, může se dále usnésti, že usnesení představenstva o nabytí, zatížení a zcizení nemovitostí jakož i o všech věcech, přesahujících rámec obyčejného hospodaření, dále pak o počtu zaměstnaneckých sil, jest odložiti až do rozhodnutí Ústřední sociální pojišťovny. Tím je oproti dnešnímu stavu dáno dozorčímu výboru nejen právo, ale i možnost, vykonávati rozsáhlejší vliv na celé hospodářství nemocenských pojišťoven a event. zabrániti usnesením, jež by mohla míti za následek finanční poškození pojišťovny.
Volby do valné hromady a dozorčího výboru nemocenských pojišťoven konají se osobním odevzdáním hlasů podle zásady poměrnosti na základě kandidátních listin. Z valné hromady a dozorčího výboru volí se, rovněž poměrnou volbou, představenstvo.
Správní orgány Ústřední sociální pojišťovny.
Do správních orgánů Ústřední sociální pojišťovny nejsou navrhovány volby přímé, které by způsobily značné obtíže administrativní (celostátní volební obvod) a náklady správní a které nemají významu tam, kde jde v podstatě o týž okruh pojištěnců, kteří by nadto vykonávali své volební právo v týchž volebních obdobích. Proto mají orgánové nemocenských pojišťoven voliti, opět volbou poměrnou a na základě kandidátních listin, polovici členů a náhradníků výboru Ústřední sociální pojišťovny.
Na rozdíl od nemocenských pojišťoven nebude míti Ústřední sociální pojišťovna valné hromady delegátů. Bylo od ní upuštěno právě na základě zkušeností, kterých s těmito valnými hromadami byla nabyto u velikých ústavů. Zkušenosti tyto prokazují, že pojištěnci by nemohli prostřednictvím valných hromad vykonávati na správu Ústřední sociální pojišťovny nějakého většího vlivu, právě tak jako je tomu u velikých bank a velikých akciových společností, kde valná hromada je příliš velikým fórem, než aby mohla vykonávati pronikavější kontrolu nad orgány, kterým vlastní správa ústavu je svěřena. Osnova nechtěla vytvořiti pouhý formální sbor, jehož svolávání stojí značné peníze; následkem toho spokojuje se podle analogie pojištěni úrazového s výborem a představenstvem, tedy orgány užšími, které, jsouce svolávány častěji, se proto i pro menší počet svých členů vyvinou ve skutečné orgány pracovní a stanou daleko účinnějším výrazem autonomie Ústřední sociální pojišťovny, nežli by mohla býti valná hromada, svolávaná pouze jednou do roka s delegáty do agendy ústavu vůbec nezapracovanými. K posouzení otázky je zajisté příznačné, že také Všeobecný pensijní ústav, hlavní nositel pojištění pensijního u nás, předložil vládě návrh na změnu ustanovení pensijního zákona o volbách do svých správních orgánů, kde odstraňuje valnou hromadu až dosud předvídanou a nahrazuje jí 40 členným výborem, tedy stejně velikým jako má býti výbor Ústřední sociální pojišťovny.
U Ústřední sociální pojišťovny není dále navrhován dozorčí výbor. Stalo se tak proto, že složení výboru je zde podstatně odchylné od složení představenstva nemocenských pojišťoven. U těchto pojišťoven má dozorčí výbor poskytovati zástupcům zaměstnavatelů, kteří v něm tvoří většinu, možnost kontroly hospodaření pojišťoven, kterou by snad nemohli dosti účinně vykonávati v představenstvu, kde jsou v menšině. Ve výboru Ústřední sociální pojišťovny budou však zaměstnavatelé jak v kurii členů volených tak v kurii jmenovaných odborníků zastoupeni stejným dílem jako zaměstnanci. Budou tudíž moci svůj vliv na hospodaření Ústřední sociální pojišťovny uplatniti přímo ve výboru a představenstvu. Proto není za účelem kontroly třeba vytvářeti orgán zvláštní, nýbrž postačí zde revisoři účtů, které si zvolí obě zájmové skupiny ze svého středu. Nelze také neuznati, že hospodářství tak velkého ústavu, jakým bude Ústřední sociální pojišťovna, lze kontrolovati pouze tenkrát, když kontrola bude prováděna nepřetržitě odbornými silami, k tomu zvlášť určenými.
Ve výboru a představenstvu Ústřední sociální pojišťovny budou vedle volených zástupců pojištěnců a zaměstnavatelů, jež vyšlou představenstva nemocenských pojišťoven, zastoupeni, jak již podotčeno, také odborníci jmenovaní vládou. Tato instituce jmenovaných členů má zajistiti státu určitý vliv na správu Ústřední sociální pojišťovny a naprosto věcné a odborné její vedení jednak proto, že stát k nákladům invalidního a starobního pojištění přispívá značnými obnosy, jednak proto, že státu nemůže býti lhostejno, jak bude hospodařiti ústav, jemuž budou svěřeny miliardy Kč a jenž tedy na celkové národní hospodářství bude vykonávati nemalý vliv.
Dávky pojištění nemocenského.
Dávky pojištění nemocenského doznávají osnovou změny potud, že nemocenské má se poskytovati bezpodmínečně teprve od čtvrtého dne nemoci, spojené s neschopností k výdělku a nikoliv, jako dosud, již ode dne onemocnění, trvá-li nemoc déle 3 dnů. Je to ovšem jisté omezení dnešních dávek, které však pro pojištěnce nebude zajisté příliš bolestným, poněvadž krátká, na 3 dny omezená nemoc, finanční rovnováhy dělníkovy valně neohrozí.
Za to zavádí podstatná zlepšení dávek nemocenských v pojištění tzv. rodinných příslušníků. Rodinné pojištění poskytovalo dosud dávky omezené, a sice pouze lékařské ošetření, léky a pohřebné. Podle osnovy přistoupí k těmto dávkám ještě podpora v těhotenství a v šestinedělí jakož i prémie za kojení, které mají býti poskytovány po dobu dnešním zákonem stanovenou též nepojištěným manželkám a družkám pojištěnců. Zaměstnancům a jejich rodinám dostane se tím značné materielní pomoci v době, kdy příchod dítěte znamená pro ně podstatně zvýšený výdaj. Osnova činí tu další závažný krok k uskutečnění všeobecně požadovaného pojištění pro případ mateřství, jež nelze právě uskutečniti jinak, než v souvislosti s pojištěním nemocenským.
Pojištění invalidní a starobní: zásadní rozdíly od pojištění nemocenského.
Pokud jde o pojištění invalidní a starobní, dlužno před vytčením zásad, jež vedly k stanovení jeho dávek, poukázati na zásadní rozdíl tohoto pojištění od pojištění nemocenského. Pojištění nemocenské je pojištěním krátkodobým, jehož dávky, zejména peněžité, se poskytují nejdéle po dobu jednoho roku. Pojištění invalidní a starobní naproti tomu je pojištěním po výtce dlouhodobým, poskytujícím renty invalidní, starobní, vdovské, vdovecké a sirotčí třeba po celá desetiletí. Jest tudíž zapotřebí určitých kautel, které by chránily nositele pojištění před vykořisťováním a umožnily mu placení pojistných dávek vůbec. Je to především ustanovení osnovy (§ 7), že pojištění invalidní a starobní nevzniká, jako je tomu u pojištění nemocenského a úrazového, současně se vstupem do zaměstnání pojištěním povinného, nýbrž zpravidla teprve přihláškou. Pouze byla-li tato učiněna včas, tj. do 3 dnů po nastoupení práce, vzniká i pojištění invalidní a starobní dnem nastoupení práce, byla-li však přihláška učiněna později, může býti pracovní období předcházející dnu jejího podání do pojištění započítána pouze tehdy, bylo-li za ně zaplaceno pojistné, a i to jen tenkráte, není-li toto období delší šesti týdnů a nenastal-li případ pojistný (invalidita, smrt) dříve, nežli přihláška byla podána.
Opuštění zásady pojištění ipso iure v těchto ustanoveních provedené znamená sice jisté zúžení zásady, na které dosavadní naše nemocenské a úrazové pojištění spočívá, je však pro pojištění invalidní a starobní nutné. Měl-li by býti pojištěn každý, kdo pojištění podléhá, bez ohledu na to, zda byl k pojištění přihlášen a zda za něho bylo pojistné placeno čili nic, znamenalo by to přímou prémii pro liknavé zaměstnavatele i zaměstnance, kteří by přes to, že se o pojištění své vůbec nestarají a neplní nijakých povinností ke společnému ústavu, byli na tam právě tak jako dělníci k pojištění řádně přihlášení, za něž od počátku bylo pojistné odváděno a jimž případně také jeho polovice byla srážena ze mzdy. Je-li princip tento povážlivý již při pojištění krátkodobém, jako je pojištění nemocenské, vedl by v pojištění invalidním a starobním vedle demoralisace pojištěnců a zaměstnavatelů ke stálým finančním obtížím Ústřední sociální pojišťovny, je by musila platiti důchody třeba po celá desetiletí, aniž na ně obdržela haléře úhrady. Mohla by tak činiti pouze na útraty prémií skutečně zaplacených a tudíž na úkor pojištěnců řádně platících, kterým by musily býti sníženy dávky daleko pod míru odpovídající zaplacenému za ně pojistnému. Míra závazků pojišťovny oproti pojištěncům by také nemohla býti nikdy řádně zjištěna a tím také finanční stav celého pojištění.
Mimo to nelze zásadu pojištění ze zákona (ipso iure) uskutečniti v pojištění invalidním a starobním také proto, že výše důchodu závisí zde, jak bude vysvětleno ještě dále, na délce doby v pojištění strávené a na mzdových třídách, v nichž pojištěnec byl v té které době zařazen. Nebyl-li by k pojištění vůbec přihlášen, bylo by při uplatňování nároků na důchod nutno dodatečně vyšetřovati, jakou mzdu kdy a kde zaměstnanec měl, aby bylo možno stanoviti průběh jeho pojištění svého času neprovedeného, a tím získati základ pro výpočet důchodu. To by bylo nejen spojeno s téměř nepřekonatelnými obtížemi administrativními, nýbrž namnoze zcela ilusorní, ježto mzda zaměstnance před 10, 20, 30 i více lety by se prostě z nejrůznějších důvodů (úmrtí zaměstnavatele, nedostatek záznamů mzdových) zjistiti nedala. Proto bylo nutno učiniti v pojištění invalidním a starobním materielní podmínkou vzniku pojištění přihlášku, která obsahuje mimo jiné též data o mzdě. Pojištěnec má tudíž - a na to dlužno důrazně upozorniti - eminentní zájem, aby byl skutečně přihlášen, a to včas. Jen tak nebude připraven ani o den svého pojištění, jen tak si také zajistí započítání celé doby svého zaměstnání do doby čekací, i když nebylo pojistné fakticky zaplaceno (§ 108).
Zaplacení pojistného nebylo třeba učiniti výhradnou podmínkou pojištění, poněvadž evidence přihlášených pojištěnců bude prováděna nemocenskou pojišťovnou, jež bude s to, aby včas pojistné předepisujíc a vymáhajíc, zabezpečila si také jeho skutečné zaplacení.
Další zvláštností invalidního a starobního pojištění je tak zv. doba čekací. Podle osnovy nevzniká totiž nárok na dávky invalidního a starobního pojištění ihned, jak je tomu v pojištění nemocenském, nýbrž teprve po uplynuti 200 příspěvkových týdnů, za které bylo zaplaceno pojistné, anebo v nichž pojištěnec byl u nemocenské sociální pojišťovny aspoň zaměstnavatelem řádně, tj. do 3 dnů od nastoupení práce, k pojištění přihlášen. Zemřel-li pojištěnec dříve, nežli uplynulo těchto 200 příspěvkových týdnů, není zde nároku na rentu, tj. dávku dlouhodobou, nýbrž pouze na odbytné, tj. dávku jednorázovou. I toto ustanovení o době čekací je v invalidním a starobním pojištění nutné následkem dlouhodobosti dávek Ústřední sociální pojišťovnu fialko nositele pojištění značně zatěžujících. Kdyby nebylo čekací doby, docházelo by k přihlášení pojištěnců bezprostředně před invaliditou neb smrtí pouze na krátkou dobu a tím k vykořisťování Ústřední sociální pojišťovny na účet celku pojištěnců. Ustanovením o nutnosti stráviti v pojištění alespoň 200 týdnů, z nichž podle § 107 lit. b) musí spadati alespoň 26 týdnů do povinného pojištění posledních 2 let před nápadem dávky, se tato spekulace s pojištěním znemožňuje.
V dlouhodobosti dávek invalidního a starobního pojištění jest konečně hledati důvod též třetí podstatné odchylky od pojištění nemocenského (a také úrazového, které sice rovněž je pojištěním dlouhodobým, ale má ráz odchylný, poněvadž vzniklo původně z ručení zaměstnavatele za úraz způsobený dělníku při práci v podniku), totiž, že v invalidním a starobním pojištění závisí výše renty na délce doby v pojištění strávené a na výši zaplaceného pojistného. Kdežto v pojištění nemocenském dostane dělník pojištěný v téže mzdové třídě jako jiný stejné nemocenské, byť třeba platil do pojištění již 10 roků a druhý teprve týden, je tomu v invalidním a starobním pojištění podstatně jinak. Zde záleží na každém týdnu v pojištění stráveném, poněvadž každý tzv. příspěvkový týden zvyšuje důchod o určitou částku, tzv. zvyšovací. Bylo by sice možno, odchylkou od této soustavy zavésti důchod nestoupavý, stejný bez ohledu na dobu v pojištění strávenou; soustava tato by však vyvolávala nespokojenost pojištěnců, kteří by právem mohli vytýkati, že ten, kdo byl v pojištění pouze 5 roků, má stejný důchod jako ten, kdo v něm strávil na př. 40 neb i více let. Pojištěnci by taky: neměli po odbytí doby čekací již zájmu na tom, aby se za ně platilo pojistné nadále, což by vedlo k obtížím ve vymáhání pojistného a tudíž k finančním škodám Ústřední sociální pojišťovny. Proto nelze soustavu nestoupajícího důchodu doporučiti.
Dávky pojištění invalidního a starobního.
Osnova přejímá též pro obor invalidního a starobního pojištění systém mzdových tříd s omezenou výší započitatelné mzdy, ježto již pojem sociálního pojištění a jeho cíl, zabezpečiti pojištěncům existenční minimum, vylučuje nucené pojišťování důchodů na základě celé skutečné mzdy, převyšujících tuto potřebu. Pojištění podle skutečné mzdy bylo by však také neproveditelné z důvodů administrativních, neboť by musilo býti pro každého pojištěnce vypočítáváno pojistné zvláštní, odpovídající jeho individuelní mzdě, což při více než 2 milionech pojištěnců by bylo technicky neproveditelné.
Při stanovení číselné výše dávek vycházela osnova s hlediska, že je nutno voliti soustavu takovou, která by nezatěžovala příliš administrativně a zároveň byla snadno srozumitelná pojištěncům, patřícím k nejširším vrstvám lidovým, jimž spletitější výpočty důchodů odcizují pojištění. Proto stonaví osnova, že důchod invalidní, podle něhož se vypočítávají veškeré důchody ostatní, se skládá z částky základní v obnosu Kč 500,- a z částek zvyšovacích, jež činí pětinu zaplaceného pojistného. Tento způsob výpočtu důchodu dává každému pojištěnci možnost, aby důchod, stanovený mu Ústřední sociální pojišťovnou, mohl co do výše sám lehce přezkoumati a také si v kterémkoliv stadiu svého pojištění vypočítal výši renty, již by sám, po případě jeho pozůstalí, k určitému dni požívali. Tato okolnost jistě posílí důvěru zaměstnanců k pojištění, jež jest jednou z hlavních podmínek jeho úspěšného působení. Okolnost, že základní obnos důchodu jest ve všech mzdových třídách stejný (Kč 500,-), má důvod sociální: totiž zvýšiti obnos důchodu v třídách nejnižších, aby vyhovoval požadavku existenčního minima; rozdíly ve mzdách a pojistném vyjádřeny jsou zajisté s dostatek v různých částkách zvyšovacích podle výše pojistného odstupňovaných.
Pojem invalidity a omezení důchodu vdovského na vdovy invalidní jsou v zásadě převzaty z německého říšského pojišťovacího řádu.
Státní příspěvek k důchodům má za úkol zvýšiti obnos rent, napadajících v prvních letech pojištění a tudíž nepatrných, tak, aby se přiblížil existenčnímu minimu, a dále snížiti pojistné na míru snesitelnou pro národní hospodářství, ježto bez tohoto příspěvku by zabezpečení důchodů osnovou zamýšlených vyžadovalo pojistného mnohem vyššího. Omezení důchodu vdovského na vdovy invalidní jeví se nutným z důvodů finančních, ježto bezpodmínečný důchod vdovský by náklady invalidního a starobního pojištění zdvojnásobil. Že omezení toto není zvláštností předložené osnovy, tomu nasvědčuje okolnost, že bezpodmínečný důchod vdovský není v invalidním a starobním pojištění zaveden dosud nikde, a že cizí sociální pojištění neznají, jak z přehledu cizího zákonodárství patrno, namnoze důchodů pozůstalých vůbec, spokojujíce se buď pouze důchodem invalidním a starobním neb nanejvýše ještě kapitálovým odbytným pro pozůstalé příslušníky zemřelého.
Důchod sirotčí poskytuje se zato podle osnovy širšímu kruhu pozůstalých dětí, nežli je tomu zpravidla jinde. Nárok na něj nemají totiž pouze děti manželské, nemanželské a přijaté (adoptované), nýbrž též schovanci a po případě i vnuci zemřelého pojištěnce. Osnova sleduje zde sociální snahu, zabezpečiti veškeré děti, jež výživou byly odkázány na zemřelého, i když snad k němu nebyly v přímém příbuzenském poměru. Poskytuje důchod sirotčí také déle, než četné osnovy a zákony cizí, totiž až do dokonaného 17. roka dítěte. Osnova přihlíží zde k hospodářským a sociálním poměrům u nás panujícím, podle nichž děti dělníků začínají býti výdělečně činnými teprve po dosažení 17. roku věku svého, ježto navštěvují do 14. roku školu a pak stráví zpravidla 3 léta v poměru učňovském, po jehož trvání musí býti ještě rodiči vyživovány.
Léčebná péče.
Invalidní a starobní pojištění nemá podle osnovy sloužiti pouze k zajištění peněžitých dávek v případě nezpůsobilosti k výdělku a pod. Má úkol ještě další, neméně důležitý pro vrstvy mu podléhající i pro stát: zabrániti pokud možno invaliditě, zejména předčasné, a odstraňovati ji tam, kde již nastala, není-li to rázem invalidity vyloučeno. Neboť vždy je pro pojištěnce, jeho rodinu i národní hospodářství lépe, je-li zachován co nejdéle produktivní práci s plnou mzdou, než dostane-li jako k práci nezpůsobilý rentu, která nutně musí býti menší mzdy, zvláště nastala-li invalidita ve věku poměrně mladém.
Tomuto cíli: zachovati pojištěnce co nejdéle k výdělku způsobilým, slouží léčebná péče, již podle osnovy má prováděti Ústřední sociální pojišťovna. Invalidní a starobní pojištění naše vstupuje zde do šlépějí pojištění anglického (National health insurance) i pojištění německého, jež v uvedeném smyslu pracuje intensivně již od let 90tých minulého století. Statistické doklady o tom uveřejněny jsou v části finančně matematické.
Osnova umožňuje proto Ústřední sociální pojišťovně nejenom, aby podrobila invaliditou ohrožené nebo již invalidní pojištěnce odbornému léčení v nemocnicích, sanatoriích, lázních atd., nýbrž také, aby věnovala značné částky i na všeobecné potírání chorob lidových, tuberkulosy, nervosy, chorob pohlavních atd.
Ve smyslu osnovy anglické stanoví osnova dále, že se vládě poskytuje úvěr 100 mil. Kč na vybudování sanatorií pro tuberkulosní jakož i útulků pro rodičky při veřejných nemocnicích. Zavedení invalidního a starobního pojištění má tudíž a musí také - jako tomu bylo jinde - znamenati zahájení nové éry v úsilí o zdraví širokých vrstev lidových u nás.
Pojištění na vyšší dávky.
Mimo to zavádí se osnova pojištění na vyšší dávky, po případě na jiné dávky, nežli zákon stanoví. Chce totiž umožniti, aby si pojištěnec nebo jeho zaměstnavatel za něho mohl vedle dávek, zákonem poskytovaný cly pojistiti zvláštními prémiemi, které budou odváděny do zvláštního odd. Ústřední soc. pojišťovny, dávky jiné, vyšší než zákonné, které by pak dávky zákonné zvyšovaly. Toto pojištění na dávky vyšší má zejména poskytovati pojištěnci, který si chce vhodně uložiti úsporu, možnost, aby za běžné prémie anebo za vklady jednou provždy si zajistil lepší zaopatření pro případ invalidity a stáří, než mu může dáti zákon. Soukromým pojišťovnám se tím konkurovati nebude, ježto tyto pojištění důchodové typu této osnovy (rent invalidních, starobních, vdovských a sirotčích) provozují v rozsahu pouze velmi omezeném, soustřeďujíce své úsilí na pojištění kapitálové.
Převodní částky.
Jako další zásadu, na které osnova spočívá, jest zde vytknouti princip převádění tzv. převodních částek. Při zachování samostatnosti pensijního pojištění jakož i pojištění u báňských bratrských pokladen, a dále při zřízení pojištění osob samostatně výdělečně činných je přivozeno, že mnoho pojištěnců bude přestupovati z jednoho pojištění do druhého: z invalidního a starobního do pensijního nebo u báňských bratrských pokladen, dálo do pojištění samostatných a naopak. Totéž platí o přestupech ze státní neb jiné veřejné služby do zaměstnání, které podléhá invalidnímu a starobnímu pojištění a opačně. Tu nelze připustiti, aby pojištěnec při podobné změně svého pojištění, resp. zaměstnání přišel úplně o své až dosud nabyté zaopatřovací nároky. Převedením převodních částek od opuštěného nositele pojištění na nového se tomu zabrání. Podrobněji bude o převodních částkách pojednáno v části finančně matematické.