Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Vývoj sociálně pojišťovacího zákonodárství v republice Československé a genese vládního návrhu.

Republika Československá převzala od Rakousko-Uherska sociální pojištění ve stavu kusém a nedostatečném. Při znovuzřízení samostatného státu Československého dne 28. října 1918 byl totiž stav zákonodárství sociálně pojišťovacího u nás stručně tento:

I. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku platily:

1. v oboru úrazového pojištění dělníků zákon ze dne 28. prosince 1887, č. 1 ř. z. z r. 1888 s novelami zejména ze dne 20. července 1894, č. 168 ř. z. (rozšíření pojištění, zvláště na veškeré podniky železniční), ze dne 8. února 1909, č. 29 ř. z. (o povinném vedení mzdových záznamů), ze dne 11. února 1913, čís. 25 ř. z. (rozšíření úrazového pouštění na podniky námořské plavby a námořního rybářství), ze dne 21. srpna 1917, č. 363 ř. z. (úprava dávek pojistných) a ze dne 30. prosince 1917, č. 523 ř. z. (rozšíření úrazové pojistné povinnosti na všechny horní podniky);

2. v oboru nemocenského pojištění dělníků zákon ze dne 30. března 1888, č. 33 ř. z. s novelami ze dne 4. dubna 1889 č. 309 ř. z. a z 20. listopadu 1917 č. 457 ř. z. (částečně také zákon ze dne 16. července 1892, č. 202 ř. z. o zapsaných pokladnách nemocenských);

3. v oboru provisijního pojištění horníků zákon ze dne 28. července 1889, č. 127 ř. z. o bratrských pokladnách s novelami ze dne 17. ledna 1890, č. 14 ř. z., ze dne 30. prosince 1891, č. 3. ř. z. z roku 1892 a ze dne 17. září 1892, č. 178 ř. z.;

4. v oboru pensijního pojištění soukromých zřízenců zákon ze dne 16. prosince 1906, č. 1 ř. z. z roku 1907 ve znění, upraveném cís. nař. ze dne 25. června 1914, čís. 138 ř. z.

II. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi platily:

1. zákonný článek XIX. z roku 1907 o nemocenském a úrazovém pojištění zaměstnanců živnostenských a obchodních;

2. zákonný článek XVI. z roku 1900 o pomocné pokladně pro zemědělské dělníky a čeledíny s novelami zák. čl. XIV. z roku 1902, zák. čl. VIII. z roku 1912 a zák. čl. XX. z roku 1913;

3. ustanovení společného horního zákoníku z r. 1854, pokud jednala o bratrských pokladnách hornických.

Z nástinu toho jest zřejmo, že zde bylo pouze pojištění nemocenské a úrazové, že však chybělo vůbec pojištění neb jakékoliv jiné zabezpečení zaměstnanců pro případ nezaměstnanosti a že pojištění invalidní, starobní a pozůstalých bylo omezeno - nehledě k zaměstnancům veřejným - na úzké kruhy soukromých úředníků a zřízenců (pojištění pensijní, uzákoněné jen v zemích historických) a dále horníků (pojištění provisijní).

Než i zavedená již sociálně pojišťovací odvětví nevyhovovala ani co do rozsahu pojistné povinnosti, ani co do organisace, ani co do dávek.

V pojištění nemocenském činila nejvyšší nemocenská podpora podle zákona 5 K denně, dávky byly poskytovány pouze po dobu 26 týdnů, pojištění rodinných příslušníků bylo pouze fakultativní; v pojištění úrazovém činil nejvyšší započitatelný roční pracovní výdělek 3600 K, v pojištění pensijním nejvyšší možný důchod (po 40letém pojištění v VI. třídě služného) 2250 K a v pojištění provisijním průměrná roční renta 200 - 400 K.

Pojistná povinnost vztahovala se v pojištění nemocenském pouze na zaměstnance v podnicích živnostenských, továrnách a dolech jakož i na železnicích; vyňati z pojištění byli zejména veškeří zaměstnanci v podnicích zemědělských a lesních, dělníci domáčtí a osoby služebné. Pojištění pensijnímu pak nepodléhali vůbec obchodní pomocníci a dozorčí personál v zemědělství a lesnictví. Organisačně bylo pojištění nemocenské roztříštěno v historických zemích na téměř 1500 pokladen, namnoze malých a života neschopných; v pojištění úrazovém bylo zvláště opraveno pojištění horníků, jehož jediný nositel měr sídlo ve Vídni, kde bylo též úplně soustředěno úrazové pojištění zaměstnanců drah; na množství finančně slabých ústavů a zařízení bylo také roztříštěno pojištění u báňských bratrských pokladen a pojištění pensijní, z nichž poslední bylo rovněž z největší části koncentrováno ve Vídni.

Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi konečně bylo zejména pojištění nemocenské a úrazové upraveno podstatně jinak než v zemích historických, hlavní jeho nositel pak byl v Pešti.

Republika Československá musela přirozeně nejdříve účelně vybudovati a změněným poměrům přizpůsobiti tyto již existující složky sociálního pojištění u nás.

Šlo zde hlavně o zvýšení dávek pojišťovacích, jež by odpovídalo poklesu hodnoty peněz během války i po ní nastalému, a o novou změněným státoprávním poměrům vyhovující organisaci oněch pojišťovacích odvětví, jež za Rakousko-Uherska byly soustředěny ve Vídni a Pešti. Vedle toho bylo však nutno připraviti vhodnou základnu pro invalidní a starobní pojištění, jež již Rakousko připravovalo, a dále provésti unifikaci sociálně pojišťovacího zákonodárství v celém obvodu republiky. Neméně naléhavým úkolem bylo pak postarati se o nezaměstnané, jejichž počet po demobilisaci i později povážlivě vzrostl.

Zabezpečení hospodářské existence nezaměstnaných stalo se mimo sociální pojištění zákony o státní podpoře v nezaměstnanosti ze dne 10. prosince 1918, č. 63 Sb. z. a n. a ze dne 12. srpna 1921, č. 322 Sb. z. a n., jež s různými doplňky a změnami byly prodlouženy prozatím až do konce roku 1923. Pro normální hospodářské poměry připravena byla zákonem ze dne 19. července 1921, č. 267 Sb. z. a n. po vzoru gentském soustava státního příspěvku k podporám nezaměstnaných, jež poskytují odborové organisace dělnické.

Zvýšení dávek sociálního pojištění, úměrné vzestupu drahoty, bylo provedeno:

a) v pojištění úrazovém zákony ze dne 10. dubna 1919, č. 207 Sb. z. a n. a ze dne 12. srpna 1921, č. 300 Sb. z. a n., jimiž byl nejvyšší započitatelný roční pracovní výdělek zvýšen na Kč 6.000 resp. Kč 12.000, a dále zákony o drahotních přídavcích k úrazovým důchodům ze dne 29. října 1919, č. 606 Sb. z. a n. a ze dne 21. prosince 1921, č. 481 Sb. z. a n., jejichž působnost byla nařízeními prodloužena až do konce roku 1923;

b) v pojištění nemocenském zákony ze dne 15. května 1919, č. 268 Sb. z. a n. a ze dne 22. prosince 1920, č. 689 Sb. z. a n., jimiž byla podpůrná doba prodloužena na 39 resp. 52 týdnů, denní nemocenské zvýšeno až na Kč 24,- a zavedeno povinné pojištění rodinných příslušníků;

c) v pojištění u báňských bratrských pokladen (provisijním) zákon ze dne 29. října 1919, č. 608 Sb. z. a n. ze dne 30. června 1921, č. 248 Sb. z. a n., jimiž byly prozatímně upraveny zaopatřovací platy hornické zavedením zvláštních mimořádných přídavků se stanovením celkového minima Kč 600,-, resp. Kč 1200,- ročně, dále pak novým zákonem o báňských bratrských pokladnách ze dne 11. července 1922, č. 22 Sb. z. a nař.;

d) v pojištění pensijním zákonem ze dne 5. února 1920, č. 89 Sb. z. a n., jímž byly důchody zvýšeny až na výši trojnásobnou (do Kč 6750,- ročně), a vládním nařízením ze dne 4. května 1920, č. 342 Sb. z. a n., jakož i zákonem ze dne 12. srpna 1921, č. 299 Sb. z. a n., jimiž zavedeny drahotní přídavky k důchodům (nyní 300%). Mimo to zavedeny byly drahotní přídavky k důchodům na Hlučínsku vypláceným Všeobecným pensijním ústavem podle § 8. vládního nařízení ze dne 4. května 1920, č. 321 Sb. z. a n. osobám, jež podle dřívějších německých zákonných předpisů byly účastny dělnického pojištění starobního a invalidního: stalo se tak vládním nařízením ze dne 30. března 1921, č. 132 Sb. z. a n. a dále zákonem ze dne 20. prosince 1922, č. 402 Sb. z. a n. až do nové úpravy, jež se provede nařízením.

Odpoutání od Vídně a Pešti bylo uskutečněno: v pojištění pensijním zákonem ze dne 20. prosince 1918, č. 92 Sb. z. a n., jímž zřízen byl Všeobecný pensijní ústav v Praze, který převzal čsl. pojištěnce Všeobecného pensijního ústavu pro zřízence ve Vídni a zákonem ze dne 5. února 1920, č. 89 Sb. z. a n., jenž nepřipouští pojištění u cizích náhradních ústavů; v pojištění úrazovém zákonem z 10. dubna 1919, č. 207 Sb. z. a n., jímž bylo pojištění horníků převedeno z Vídně na zdejší úrazové pojišťovny a úrazové pojištění zaměstnanců drah přeneseno z Odborové úrazové pojišťovny rakouských železnic ve Vídni na správy příslušných železničních podniků v Čsl. republice, ovšem ve formě zaopatření; v nemocenském a úrazovém pojištění na Slovensku a v Podkarpatské Rusi vládním nařízením ze dne 23. září 1919, č. 516 Sb. z. a n. o zřízení Zemské úřadovny pro dělnické pojištění v Bratislavě.

Ježto již z dob rakouských bylo zřejmo, že invalidní a starobní pojištění dělnictva se může uskutečniti jen v nejužším spojení s pojištěním nemocenským, byla připravena půda pro jeho zavedení rozšířením pojistné povinnosti v pojištění nemocenském na míru, obvyklou v invalidním a starobním pojištění v cizině, tj. na veškeren poměr námezdní, a dále zrušením slabých nemocenských pokladen, jež by úkoly, které nositelům nemocenského pojištění ukládá pojištění invalidní a starobní, plniti úspěšně nemohly; stalo se tak zákonem ze dne 15. května 1919, č. 268 Sb. z. a n. Dále bylo v pojištění pensijním, invalidním a starobním to pojištění soukromých úředníků a zřízenců, provedeno obdobné rozšíření pojistné povinnosti a soustředění nositelů pojištění citovaným již zákonem ze dne 5. února 1920, č. 89 Sb. z. a n.

Vedle těchto reforem připravována unifikace sociálně pojišťovacího zákonodárství pra celé území republiky následujícími právními předpisy:

a) v oboru nemocenského pojištění vládními nařízeními ze dne 23. září 1919. č. 516 Sb. z. a n., ze dne 21. ledna, č. 26, ze dne 27. ledna 1922, č. 20 Sb. z. a n., ze dne 30. prosince 1922, č. 396 Sb. z. a n. a ze dne 19. července 1923, č. 145 Sb. z. a n.;

b) v oboru úrazového pojištění vládními nařízeními ze dne 23. září 1919, č. 516 Sb. z. a n., ze dne 3. září 1920, č. 509 a ze dne 14. července 1922, č. 199 a 200 Sb. z. a n.;

c) v oboru pensijního pojištění zákonem ze dne 21. prosince 1921, č. 484 Sb. z. a n. a vládním nařízením ze dne 19. ledna 1923, č. 16 Sb. z. a n.;

d) v oboru zaopatřovacích platů hornických zákonem ze dne 12. srpna 1921 č. 303 Sb. z. a n., jehož platnost prodloužena vládními nařízeními ze dne 29. prosince 1921, č. 474 a ze dne 23. listopadu 1922, č. 340 Sb. z. a n.

Pro železniční zaměstnance konečně provedena specielní úprava pensijního pojištění vládním nařízením ze dne 29. prosince 1921, č. 506 Sb. z. a n., když již před tím vládními nařízeními ze dne 19. května 1919, č. 272 a ze dne 30. března 1920, č. 182 Sb. z. a n. upraveno zaopatření železničních zřízenců.

Je nesporno, že již veškerá tato opatření znamenala značný pokrok na poli sociálního pojištění u nás. Veškeré vlády Československé republiky nepochybovaly však ani na okamžik o tom, že význam všech těchto reforem ustupuje daleko do pozadí před zavedením pojištění invalidního a starobního, jehož uskutečnění, připravované, jak uvedeno, již za Rakouska, se stalo po válce za změněných sociálních poměrů neodkladnou potřebou. Každá z vlád přijala tudíž do svého programu jako jeden z nejvýznačnějších bodů vybudování sociálního pojištění u nás zavedením pojištění starobního a invalidního, na jehož provedení co nejrychlejší nenaléhaly pouze interesované vrstvy dělnické, maloživnostnické a malorolnické, nýbrž také veškeré politické strany bez rozdílu.

Akutní stala se otázka invalidního a starobního pojištění zejména, když koncem října 1920 byl podán návrh poslanců Johanise a druhů na vydání zákona o sociálním pojištění (tisk č. 647 poslanecké sněmovny Národního shromáždění), jemuž brzy následovaly návrhy stran jiných. Jsou to:

Protože návrhy tyto vyjadřují názory jednotlivých stran v Národním shromáždění zastoupených na otázku vybudování invalidního a starobního pojištění po stránce věcné i organisační, dlužno zde vytknouti alespoň hlavní zásady, na nichž zmíněné návrhy spočívají.

Návrh poslance Johanise a druhů upravuje pojištění dělníků pro případ nemoci, úrazu, stáří a invalidity, jakož i pojištění vdov a sirotků. Pojistná povinnost je podle návrhu upravena jednotně pro všechny obory pojištění, tedy i úrazové; zahrnuje také osoby podléhající pojištění pensijnímu a u báňských bratrských pokladen.

Návrh upravuje přesně pojištění nemocenské a úrazové, kdežto pro invalidní a starobní pojištění stanoví jen zásady; zvláštním zákonem mají se tu blíže stanoviti nároky, příspěvky a výše státního příspěvku k rentám.

Dále upravuje návrh organisaci všech odvětví sociálního pojištění.

Nositelem pojištění nemocenského jsou okresní pojišťovny, ve které se mají přetvořiti okresní nemocenské pokladny; ostatní pokladny mají býti likvidovány. Okresním pojišťovnám náleží vedle provádění pojištění pro případ nemoci též povinnost zprostředkovati styk Ústřední pojišťovny s pojištěnci a zaměstnavateli.

Nositelem invalidního a starobního, pojištění, obsahujícího v sobě též pojištění pro případ úrazu, pojištění pensijní a u báňských bratrských pokladen, je pro celý obvod republiky Ústřední pojišťovna se sídlem v Praze. Úrazové pojišťovny, bratrské pokladny a Všeobecný pensijní ústav spolu s náhradními pensijními ústavy se zrušují. Vyšší dávky úrazového pojištění zůstávají však zachovány. Ti pak, již dnes podléhají pensijnímu pojištění, mají býti podle návrhu pojištěni na dávky vyšší, nežli ostatní pojištěnci, a budou míti také své zvláštní zastoupení ve správních orgánech Ústřední pojišťovny.

Pro rozhodování o nárocích z pojištění zřizuje návrh za účasti laiků rozhodčí soudy (pro pojištění nemocenské), pojišťovací soudy (pro pojištění starobní a invalidní a pro rozhodování o odvoláních z nálezů rozhodčích soudů) a jako odvolací instanci z rozhodnutí pojišťovacích soudů vrchní pojišťovací soud.

Návrh poslance Laubeho a druhů upravuje nemocenské a invalidní a starobní (nikoliv též úrazové a pensijní) pojištění osob nesamostatně výdělečně činných. Rozsah pojištění stanoven stejně jako v dnešním nemocenském zákoně; z pojištění invalidního a starobního jsou vyňaty osoby, překročivší v době počátku působnosti zákona 60. rok věku svého; pro tyto osoby, pokud jsou nemajetny, zavádí návrh zvláštní podpory ve výši 1200 Kč ročně, jež by byly z polovice hrazeny státem a z polovice rozvrženy na zaměstnavatele.

Dávky nemocenské, jež návrh poskytuje, neliší se v podstatě od dnešních dávek nemocenského pojištění. V pojištění invalidním a starobním zavádí rentu invalidní, rentu starobní od 65. roku života, příplatky na děti k důchodu invalidnímu a starobnímu, dále rentu vdovskou a vdoveckou pro invalidní vdovu a invalidního vdovce, rentu sirotčí pro děti do 16 let a odbytné provdaným pojištěnkám ve výši polovice prémií za ně zaplacených. Výši příspěvků a nároků návrh neurčuje, stanoví však státní příspěvek 360 Kč ročně k rentě invalidní a starobní, 180 Kč k rentě vdovské a vdovecké a 60 Kč k rentě sirotčí.

Pojištění jak nemocenské tak invalidní a starobní provádějí podle návrhu okresní pojišťovny, župní pojišťovny a Ústřední pojišťovna.

O nárocích rozhodují, vždy za účasti laiků; rozhodčí a pojišťovací soudy, zřízené u každé okresní resp. župní pojišťovny, a dále vrchní pojišťovací soud jako soud odvolací z nálezů pojišťovacích soudů i z konečných rozhodnutí úřadů administrativních.

Návrh poslance Slavíčka a druhů týká se nemocenského a starobního pojištění osob samostatně výdělečně činných. Návrh podrobuje pojistné povinnosti všechny osoby samostatně výdělečně činné, pokud nepřekročily 55. rok svého života a podléhají dani výdělkové nebo dani z příjmu. Osvobozeni býti mohou, kdož mají 50.000 Kč zdanitelného příjmu. Návrh poskytuje lékařskou pomoc, léky atd. pojištěncům a příslušníkům jich rodin, dále důchod starobní, jehož výše se ponechává pojistně matematickým výpočtům, důchod vdovský v poloviční výši starobního, důchod sirotčí pro děti do 16 let a pohřebné.

Nositelem pojištění jest Ústřední starobní pojišťovna, v níž se přetvoří Zemský pojišťovací fond v Praze; její orgány jsou župní úřadovny, u nichž se zřídí pojišťovací soudy, v Praze pak vrchní pojišťovací soud.

Návrh upravuje též starobní zaopatření osob, které pro svůj vysoký věk jsou vyňaty z pojištění a jichž příjem nepřevyšuje 5000 Kč ročně. Tito přestárlí mají míti nárok na starobní důchod, jehož výše má býti stanovena nařízením. Vypláceti jej má Ústřední starobní pojišťovna, která si úhradu opatří rozvrhem nákladů s tím spojených na své členy.

Návrh poslance Hajna a druhů upravuje nemocenské, invalidní a starobní zaopatření všech osob výdělečně činných, samostatných i nesamostatných. Vyjímá pojištění úrazové, pensijní a hornické. Pojištění invalidní a starobní osob nesamostatně i samostatně výdělečně činných shrnuje v jednom nebezpečenském společenství. Nemocenské pojištění je upraveno obdobně jako v předchozích návrzích, nepodléhají mu však osoby samostatně výdělečné činné, invalidní a starobní podle analogie pensijního pojištění (čekací doba 120 měsíců, důchod invalidní, důchod starobní v 65. roce), důchod vdovský (pro každou vdovu); důchod sirotčí do 16 let, pohřebné a odbytné.

Pojištění provádějí okresní sociální pojišťovny, zemské úřadovny a Ústřední sociální pojišťovna. Soudnictví o nárocích přísluší okresním sociálně pojišťovacím soudům, zemským sociálně pojišťovacím soudům a vrchnímu sociálně pojišťovacímu soudu; soudnictví v jiných věcech pak politickým úřadům.

Návrh poslance Bubníka a druhů omezuje se na zaopatření osob starších 60 let, ze sociálního pojištění vyňatých, a zaručuje ženám od 60. roku, mužům invalidním od 60., jinak od 65. roku, státní starobní podporu, která má jejich roční příjmy doplňovati na existenční minimum 6000 Kč v obcích s více než 7000 obyvateli a 4800 Kč v opcích ostatních. Má-li osoba k státní starobní podpoře oprávněná příslušníky rodiny, jež živí (manželku, družku, děti, vnuky), zvyšuje se zmíněné existenční minimum až do 12.000 Kč. Starobní podporu přiznávají k žádosti oprávněného zvláštní komise, složené ze zástupců pracujících vrstev a úřadů, u okresních politických správ a odvolací komise při zemských politických správách. Podporu uhrazuje jednak z hlavní části stát, jinak též země a obce.

Návrh poslance Staňka a druhů upravuje nemocenské, invalidní a starobní pojištění zemědělců a živnostníků pro zemědělce pracujících. Zahrnuje do pojistné povinnosti všechny osoby nesamostatně výdělečně činné, pokud pracují v zemědělském podniku polním, lesním, zemědělském podniku průmyslovém nebo družstevním, dále samostatné zemědělské podnikatele do Kč 50.000.- ročního příjmu jakož i osoby zaměstnávající se po živnostensko výrobou předmětů pro zemědělství a zemědělské obyvatelstvo, ať nesamostatné nebo samostatné (tyto do 300 Kč výdělkové daně).

Nemocenské pojištění upravuje se analogicky jako v návrzích dřívějších.

Invalidní a starobní řeší se rovněž podobně, čekací doba jest však pouze 60 příspěvkových měsíců a věk pro starobní rentu 60; důchod vdovský přísluší při invaliditě vdovy nebo dovršení 60 let, důchod sirotčí do 16 let. Výše příspěvků a důchodů vyhrožuje se matematickým výpočtům.

Pojištění nemocenské provádějí okresní zemědělské pojišťovny, pojištění invalidní a starobní zemské zemědělské úřadovny a Ústřední zemědělská pojišťovna.

Soudnictví o nárocích je svěřeno okresním zemědělským pojišťovacím soudům, zemským zemědělským pojišťovacím soudům a vrchnímu zemědělskému pojišťovacímu soudu, rozhodujícím vesměs za účasti laiků, v jiných věcech politickým úřadům.

Návrh poslance Horáka a druhů upravuje "nemocenské, invalidní a starobní pojištění živnostníků, malozemědělců, zaměstnanců a osob samostatně výdělečně činných". Pojistná povinnost vztahuje se podle návrhu na všechny osoby samostatně výdělečně činné (i v povoláních svobodných) a na všechny zaměstnance, pokud nejsou starší 30 let a nemají vlastního jmění přes 200.000 Kč neb čistého ročního příjmu přes 20.000 Kč; samostatní podléhají nemocenskému pojištěna však pouze, nepřesahuje-li jejich roční zdaněný příjem Kč 10.000,-. Z prémií zaměstnanců nese ²/₃ pojištěnec, ¹/₃ zaměstnavatel, z prémií samostatných ²/₃ pojištěnec a ¹/₃ stát.

Pojištění nemocenské poskytuje dávky obdobné dnešním dávkám podle nemocenského zákona, avšak v rozsahu omezenějším; jinak zavádí svobodnou volbu lékaře.

Pojištění invalidní a starobní zavádí čekací dobu 52 týdnů. Jeho dávky jsou důchod invalidní, důchod starobní od dosaženého 60. roku stáří, důchod vdovský (pro každou vdovu), důchod sirotčí pro děti do 16 let, konečně pohřebné a odbytné pro provdavší se pojištěnky.

Nositelem pojištění je Ústřední živnostenská pojišťovna, jejíž pomocnými orgány jsou župní živnostenské pojišťovny, které provádějí ve vlastní působnosti pojištění nemocenské a vybírají prémie a vyplácejí dávky pojištění invalidního a starobního. Ve správních orgánech pojišťoven jsou zastoupeni samostatní (zaměstnavatelé), zaměstnanci delegátů. Spory o nároky rozhodují župní živnostenské pojišťovací soudy ve 4 členných a v 2. a poslední instanci vrchní živnostenský pojišťovací soud v 5 členných senátech, složených z jmenovaného předsedy a volených přísedících.

Návrh poslance Krause a druhů omezuje se na starobní a invalidní pojištění samostatných živnostníků a obchodníků. Pojistná povinnost se vztahuje na všechny, kdož jsou majetníky nějaké živnosti neb vůbec provozují živnostenský podnik, spadající pod ustanovení živnostenského řádu, a z tohoto důvodu jsou povinni přistoupiti k společenstvu (gremiu), podléhajícímu živnostenskému řádu, leda že by byli již přes 55. rok staří neb invalidní. Pojištění poskytuje:

důchod invalidní v případě nezpůsobilosti k provozování poslední živnosti neb živnosti jí obdobné jakož i v případě dovršení 60. roku života, pakliže pojištěnec nadále neprovozuje výdělečné činnosti;

důchod starobní od dovršení 65. roku života;

důchod vdovský (pro každou vdovu) ve výši ¹/₂ nároku zemřelého manžela;

důchod sirotčí dětem do 18 let;

pohřebné ve výši 24 násobného nejnižšího měsíčního příspěvku pozůstalým po pojištěnci s nárokem na důchod;

odbytné jednou pro vždy vdově neb dětem po pojištěnci, jenž zemřel před odbytím čekací doby 5 let.

Výše povinné prémie (nejmenší prémie) má se stanoviti nařízením, a to případně různě podle místních poměrů neb druhů živností; pojištěnci mohou si však zabezpečiti vyšší dávky placením dalších dobrovolných prémií, buď běžných neb jednou pro vždy s tím, že nelze pojistiti důchodu vyššího než 600 Kč měsíčně.

Nositelem pojištění jsou 2 pojišťovny pro samostatné; jedna příslušná pro české, druhá pro německé pojištěnce. Orgány těchto pojišťoven jsou župní úřadovny, jež předpisuji a vybírají prémie, přiznávají pomocí tzv. důchodových komisí pojistné dávky a vyplácejí je. Spory o pojistných dávkách rozhodují rozhodčí soudy zřízené u župních úřadoven a v druhé a konečné instanci vrchní rozhodčí soud; předsedy senátů jsou soudcové z povolání, přísedící zástupci pojištěnců.

Veškeré tyto iniciativní návrhy byly přikázány výboru sociálně politickému.

Při povšechné rozpravě o návrhu posl. Johanise a druhů v subkomitétu sociálně politického výboru poslanecké sněmovny žádal dne 16. března 1921 tehdejší ministr sociální péče dr. Gruber, aby výbor přerušil svoje jednání o předloženém návrhu, protože vláda sama, považujíc brzké uskutečnění sociálního pojištění u nás za naléhavě nutné, hodlá ustaviti bez odkladu zvláštní komisi složenou z odborníků, kteří by příslušnou osnovu zákona vypracovali, a to, i po stránce dávek pojistných. Brzy nato byli do pracovního výboru této komise povoláni pánové: poslanec dr. Lev Winter, ředitel Úrazové pojišťovny dělnické v Praze dr. Bedřich Odstrčil, ředitelé Všeobecného pensijního ústavu Ph. Dr. Emil Schoenbaum a Dr. Emil Hendrich, tajemník Všeobecného pensijního ústavu dr. Jan Gallas a min. rada dr. Jan Brablec.

Pracovní výbor konal až do května 1923 zpravidla každotýdenní porady, jejichž výsledkem byla osnova rozeslaná v květnu interesentům a předložená se změnami provedenými vládou poslanecké sněmovně N. S. 27. června 1923 pod č. 4186.

ODDAL ČTVRTÝ.

Zásady, na nichž vládní návrh spočívá,

Z uznaných dnes dvou principů zabezpečení státních občanů pro případy nezpůsobilosti k práci rozhodla se osnova pro sociální pojištění a nikoliv pro sociální zaopatření. Jak je uvedeno na jiném místě (viz oddíl první), nebylo totiž za formu hospodářského zajištění pracujících vrstev pro případy invalidity a stáří voleno všude pojištění. Existuje ještě jiný jeho způsob, který nezná zvláštních příspěvků k tomuto účelu, nýbrž který poskytuje invalidní neb starobní podpory ze všeobecných prostředků státních: je to zaopatření státních občanů po vzoru australském. Tento systém byl původně zaveden v N. Zélandě, kde byl již r. 1898 přijat zákon a tzv. státních starobních podporách. Podle tohoto zákona dostal každý občan novozélandský, který měl v zemi své stálé bydliště alespoň po dobu 25 roků, byl 65 roků stár, zachovalý a neměl ročně vyššího příjmu než 1200 šilinků, nebo jehož jmění nepřesahovalo 5600 šil., ať byl dělník nebo samostatný, od státu podporu, která činila nejvýše 10 šil. týdně. Po Novém Zélandu zavedly starobní renty také jednotlivé státy australské pevniny, až r. 1908 bylo zákonodárství o nich unifikováno pro celé soustátí australské novým zákonem, který zavedl také podpory invalidní (od 16 let), snížil věk, jenž zakládá nárok na podporu starobní, u žen na 60. rok a zvýšil přípustné jmění na 6400 šil. Po vzoru Australie zavedla státní starobní podpory také Anglie r. 1908, Dánsko v letech 90tých a přechodně Francie r. 1905, sovětské Rusko r. 1917 a Belgie r. 1920.

Systém státního zaopatření liší se od soustavy pojištění tím, že opatřuje úhradu nikoli příspěvky pojištěnců samotných, nýbrž daněmi, jež postihují neb alespoň mají postihovati především a hlavně vrstvy majetné. Než právě proto nelze dnes vypraviti dostatečně dávky jim poskytované, hlavně pro neobyčejné zatížení, jež způsobuje státní pokladně. Je zajisté příznačné, že sovětské Rusko vidělo se z důvodů finančních za Nepu (nové hospodářské politiky) nuceno, vrátiti se od zaopatření k sociálnímu pojištění. Totéž učinila Francie, která starobní zaopatření z r. 1905 změnila již r. 1910 na pojištění pro případ stáří. O návratu k pojištění uvažuje se i v Australii. Fakticky jsou dávky státního zaopatření všude, kde jej zavedeno, neobyčejně malé, takže možno mluviti o zaopatření více méně chudinském, náklady pak s ním spojené tak vysoké, že převyšují finanční schopnosti i států koloniálních jako jsou státy australské. Spolková rada švýcarská vyvodila na př. proto r. 1922 z údajův o zatíženi států zaopatřením důsledek, že náklady systému zaopatřovacího jsou nad finanční síly Švýcarska.

Zaopatření osob starších 60 let.

Proto osnova myšlenku státního zaopatření odmítla. Úplně je však vylučovati nelze. I systém pojišťovací má totiž své meze. Nelze do něho pojmouti z -důvodů účelnosti i z důvodů přílišného zatížení, jež by tím bylo pojištěncům způsobeno, osoby překročivší určitý věk. U nás jsou podle osnovy vyňaty z pojištění invalidního a starobního osoby, jež by vstoupily do pojištění poprvé teprve po dokonaném 60. roce života. Také o ty však je nutno se postarati. To se právě stane ve formě zaopatření, jež v tomto případě je umožněno okolností, že jde o generaci pouze přechodnou a tudíž o instituci, jejíž náklady nebudou růsti, nýbrž se budou postupně zmenšovati. Příslušná osnova, kterou vláda v brzké době předloží, bude tvořiti jednotný celek spolu s tímto návrhem a osnovou o pojištění osob samostatně výdělečně činných.

Oddělení pojištění zaměstnanců od pojištění osob samostatně výdělečně činných.

Druhou zásadou, na které vládní návrh sočívá, je, že pojištění zaměstnanců má býti finančně i organisačně odděleno od pojištění osob samostatně výdělečně činných, jež jinak vstoupí zároveň s ním v účinnost. Důvody, jež k tomuto oddělení vedly, jsou v podstatě tyto:

Spojení pojištění osob nesamostatně a samostatně výdělečně činných bylo projektována v Rakousku osnovou Beckovou a později Bienerthovou (viz stať "Staré Rakousko"). Stalo se tak oproti původnímu programu Körbrovu na nátlak hlavně křesťanských sociálů z důvodů politických.

Právě zde se však ukázalo, jak vnášení politických momentů do otázek sociálně pojišťovacích je na škodu věci. Požadavek spojení pojištění osob nesamostatně a samostatně výdělečně činných způsobil totiž takové potíže rázu věcného i organisačního, že sociální pojištění nemohlo býti projednáno za celou dobu od r. 1908 do r. 1914. Obtíže tyto měly za následek, že "Zásady pro vybudování sociálního pojištění", vydané vládou r. 1918, se vyslovily rozhodně pro oddělení pojištění zaměstnanců od pojištění samostatných.

Fakticky jsou s pojišťovacího hlediska poměry osob nesamostatně výdělečně činných podstatně rozdílné od poměrů osob samostatně výdělečně činných. Předně je starobní rozvrstvení u obou skupin různé. U nesamostatných, zejména pak u průmyslového dělnictva, tvoří - jak dokazují tabulky ve zprávě finančně matematické - převážnou část osoby mladší, kdežto u samostatných vypadá na osoby starší procento poměrně daleko vyšší. Je to přirozené, ježto značná část dělníků a zaměstnanců vůbec se stává právě v pozdějších letech samostatnou.

Důsledkem tohoto nestejného věkového rozvrstvení je, že samostatně výdělečně činní zatěžují invalidní a starobní pojištění nepoměrně více, než-li nesamostatní, ježto pravděpodobnost nápadu důchodu invalidního roste s postupujícím stářím neobyčejně rychle a pro počet důchodů starobních jest rozhodným počet osob, dosáhnuvších 65. roku života.

Z tabulek, uvedených ve zprávě finančně matematické, vyplývá, že počet důchodových případů, na nichž ovšem v první řadě závisí výše nákladů, jichž pojištění vyžaduje, jest u osob samostatně výdělečně činných téměř 1 a půlkrát tak veliký, jako u osob nesamostatných.

Z toho je zajisté zřejmo, že při sloučení pojištění osob samostatně a nesamostatně výdělečně činných se stejnou průměrnou prémií pro obě tyto kategorie pojištěnců by musili nesamostatní dopláceti na pojištění samostatných, což jistě by nebylo sociálně spravedlivým. Že tato okolnost platí všeobecně, potvrzuje osnova francouzského zákona o sociálním pojištění, předložená poslanecké sněmovně r. 1921, jež výslovně připouští, že pojištění osob samostatných by za předpokladů stejné vysoké prémie s prémií pojištění nesamostatných bylo spojeno se schodkem až 100 milionů franků ročně, jež by při spojení s pojištěním zaměstnanců byly upraženy z pojištění tohoto.

Než jsou zde ještě jiné důvody, které mluví proti zmíněnému sloučení. Pro dělníka má význam hlavně pojištění pro případ invalidity. Dělník, jehož jediným pramenem příjmů je jeho mzda a jenž nadto žije průměrně v nepříznivějších poměrech sociálních a pracuje za horších zdravotních podmínek, nežli osoby samostatně výdělečné činné, opotřebuje svou pracovní způsobilost daleko rychleji, nežli tyto osoby, nehledě ani k okolnosti, že je vydán častým úrazům nejrůznějšího druhu. Není tudíž divu, že u dělnictva mají důchody invalidní velikou převahu nad důchody starobními. Na důkaz toho budiž uvedeno, že na příklad v říšskoněmeckém dělnickém invalidním a starobním pojištění bylo r. 1922 přiznáno 142.790 rent invalidních a pouze 47.344 rent starobních a že dne 31. prosince 1922 bylo vypláceno 1,128.284 rent invalidních a pouze 272.290 rent starobních. Je tedy úhrnný počet invalidních důchodů více než čtyřikráte větší, nežli důchodů starobních. A byť i zde spolupůsobila okolnost, že v německém pojištění je důchod starobní vyměřován nepříznivěji, než důchod invalidní, dokazují tyto číslice přece názorně, že dělník potřebuje finančního zabezpečení více pro dobu předčasné invalidity nežli stáří, jehož, pokud má pro nápad důchodu význam, dosahuje v poměrné méně případech nežli průměr obyvatelstva.

Jinak je tomu u osob samostatně výdělečně činných. Tyto kruhy, jež obsahují, jak byla již vyloženo, vrstvy věkově starší, mají především zájem na pojištění pro případ stáří. Věnujíce se v mužném věku svého života plně své výdělečné činnosti, chtějí míti jistotu, že se při dosažení jistého věku budou moci oddati klidu, aniž by padly na obtíž svým příbuzným neb péči chudinské. Pojem invalidity jakožto nezpůsobilosti k práci neb povolání, odvozený z osobních a hospodářských poměrů dělníků, zřízenců a úředníků, pozbývá pro tyto kruhy fakticky svého významu. Neboť pramenem jejich příjmů není, jako je tomu u zaměstnance a zejména u dělníka, pouze jejich pracovní činnost, nýbrž též kapitál, uložený v podniku, jenž může býti udržován v chodu a prosperovati, i když vlastník sám pracovati nemůže. Je tudíž nemožno, mluviti zde o invaliditě ve smyslu dosud v sociálním pojištění obvyklém.

Proto dlužno problém sociálního pojištění řešiti též z tohoto důvodu a s ohledem na zvláštní potřeby osob samostatně výdělečně činných odděleně a různě. Vede k tomu však nejen otázka druhu dávek a výše prémií, nýbrž také otázka placení pojistného. U pojištění zaměstnanců předepisují se prémie zaměstnavateli, tudíž jediné osobě, finančně poměrně silnější, třeba za sta a tisíce pojištěných dělníků. V pojištění samostatných dlužno však předpisovati a vymáhati pojistné od každého pojištěnce, rolníka, živnostníka, obchodníka atd. zvlášť, což vyžaduje nutně zvláštního, od pojištění osob nesamostatně výdělečně činných podstatně se odchylujícího způsobu vybírání prémií, ať již pomocí berních úřadů či zájmových organisací těchto vrstev, a proto též odchylné organisace nositele pojištění.

Veškeré tyto důvody opírající se o zkušenosti příprav rakouských i jiných zemi, kde sociální pojištění jest již zavedeno, opravňují zajisté k závěru, že finanční a organisační oddělení pojištění samostatných od nesamostatných je spravedlivým a objektivním na obě strany, vyhovuje jejich individuelním potřebám a povede k co nejrychlejšímu uskutečnění pojištění pro obě kategorie, jak je zajisté v jejich obapolném zájmu. Proto se předložená osnova omezuje vědomě na pojištění osob nesamostatně výdělečně činných čili zaměstnanců. Pojištění osob samostatně výdělečně činných bude řešeno osnovou zvláštní, na které se již pracuje.

Pojištění národní.

Důvody, jež rozhodly pro odloučení pojištění osob samostatně výdělečně činných od pojištění zaměstnanců, vedly důsledně k odmítnutí myšlenky pojištění národního. Neboť národní pojištění spojuje - alespoň v dosud jediné známé své formě (švédské) - právě v jedno a totéž risikové společenství osoby samostatné i nesamostatné, lišíc se jinak od obvyklých systémů sociálně pojišťovacích tím, že podrobuje pojistné povinnosti a pojišťuje úplně stejným způsobem nejen vrstvy hospodářsky slabé, nýbrž veškeré státní občany v určitém období života bez ohledu na jejich postavení a poměry majetkové. Pro myšlenku obecného pojištění mluví za dnešních neustálených ještě poměrů hospodářských potřeba, vésti veškeré občanstvo k tomu, aby se postaralo o své finanční zabezpečení pro doby, v níž sociální pojištění obyčejně poskytuje pomoci, ježto dnes může sotva kdo tvrditi, že této pomoci nikdy ani pro sebe ani pro svou rodinu potřebovati nebude. Avšak nesnáz pojištění národního spočívá v tom, že různé skupiny obyvatelstva nemají stejné potřeby pojištění (na př. nemocenského nebo úrazového). Dlužno upozorniti, že ve Švédsku není dosud zavedeno pojištění nemocenské, čímž se uskutečnění tzv. pensijního (národního) pojištění vysvětluje. Cíle národního pojištění možno proto dosíci také jiným způsobem, než švédským, totiž, že se podrobí samostatně soc. pojištění, případně ve více pojišťovacích odvětvích (invalidním a starobním, bratrském, pensijním) všichni zaměstnanci na jedné a všichni samostatně výdělečně činní na druhé straně. Tím se předejde všem závadám, jež by ze sloučení pojištění obou skupin nutně vznikaly, jak bylo výše ukázáno. Jen tím se také podaří správně vyřešiti otázku druhu a výše dávek i pojistného pro obě tyto vrstvy, vyhovující různým jejich poměrům životním a majetkovým.