Rakousko.
1. Staré Rakousko.
Uskutečnění invalidního a starobního pojištění dělnického v Německu nemohlo zůstati bez vlivu na sousední Rakousko, zejména když také v něm zesílilo hnutí dělnické, jež dostalo po zavedení 5. kurie zastoupení i v parlamentě. Proto se rakouské vlády musily chtě nechtě zabývati otázkou reformy a vybudování sociálního pojištění, jimiž mělo býti nejen zavedeno pojištění invalidní a starobní, nýbrž též zdokonaleny dosavadní odvětví sociálně pojišťovací, nemocenské a úrazové, a v souhlase se snahami po sjednocení celého sociálního pojištění, projevujícími se stále mocněji v Německu, spojeny spolu s pojištěním starobním a invalidním organisačně v jeden mohutný celek.
První krok v tomto směru učinil tzv. Körbrův program z roku 1904, jenž spočíval hlavně na těchto zásadách:
1. Zavede se invalidní a starobní pojištění pro dělníky spojené s mírným odbytným pro pozůstalé; k rentám poskytne se státní příspěvek 90 K ročně.
2. Nové odvětví pojišťovací (invalidní a starobní) a pojištění již existující, úrazové a nemocenské, budou uvedeny v organickou spojitost tím, že nemocenské pokladny budou vybudovány v lokální orgány všeho pojištění, takže bezprostřední styk zaměstnavatelů a zaměstnanců bude se díti jen s nemocenskými pokladnami (hlášení pojištěnců, placení příspěvků, též úrazových, což znamenalo u úrazového pojištění přechod od pojištění kolektivního k individuálnímu). Prostřední stupeň v organisaci měly tvořiti dosavadní úrazové pojišťovny, vrchní stupeň pak finanční nositel invalidního pojištění: pokladna invalidní a starobní.
3. Jako nutné předpoklady pro bezvadné fungování tohoto organisačního aparátu zaváděl program:
a) společný základ mzdový pro veškerá odvětví pojišťovací, a to ve formě tzv. mzdových tříd (místo "obvyklé denní mzdy" v nemocenském a individuelního součtu všech mezd v úrazovém pojištění),
b) odstranění pokladen nemocenských, nečítajících více než 500 pojištěnců,
c) vliv vyšších orgánů pojišťovacích na nižší (jmenování vedoucích úředníků nemocenských pokladen invalidní a starobní pokladnou).
Nebezpečenské společenství bylo však pro každé odvětví samostatné.
4. Judikatura měla býti rozdělena mezi rozhodčí soudy jednotlivých pojišťovacích odvětví, jež měly rozhodovati o pojistných nárocích a z jejichž nálezů se připouštělo odvolání k vrchnímu rozhodčímu soudu, a mezi politické úřady, jimž příslušelo rozhodování v otázkách ostatních.
Körbrův program vyvolal ve veřejnosti velkou odezvu a byl se všech stran podroben kritice, v níž se však bohužel uplatnily především zájmy politické. Hlavně bylo žádáno, aby do pojištění byly pojaty též osoby samostatně výdělečně činné a aby v důsledcích toho byly pro veškerá pojišťovací odvětví vytvořeny zvláštní lokální orgány, odlišné od nemocenských pokladen, provádějících pouze pojištění osob nesamostatně výdělečně činných.
Snahy tyto vedly k osnově Beckově 1908, spočívající na těchto zásadách:
1. Dosavadní pojištění nemocenské a úrazové rozšiřuje se o pojištění invalidní a starobní.
2. Pojištění starobnímu, ne však invalidnímu, se podrobují i osoby samostatně výdělečně činné (pokud nemají přes 2400 K příjmů nebo nezaměstnávají pravidelně více než 2 cizí námezdní dělníky).
3. Příspěvek státní ke všem rentám, i osob samostatně výdělečně činných, činí 90 K ročně.
4. Pozůstalým po pojištěncích přísluší odbytné jednou pro vždy.
5. Pojistná povinnost se rozšiřuje zejména také na veškeré zemědělské dělnictvo a dělnictvo fluktuující.
6. Nucené příspěvky samostatných se omezují na 1 K měsíčně s tím, že zemské zákonodárství může tyto příspěvky zvýšiti.
7. Vzhledem k pojetí osob samostatně výdělečné činných do pojištění bylo upuštěno od nemocenských pokladen jako společného orgánu, jímž se naopak měly státi nově zaváděné okresní úřadovny pro sociální pojištění.
Na těchto základech pracováno dále. V roce 1911 předložena osnova vlády Bienerthovy, o níž výbor poslanecké sněmovny skončil své porady v červenci 1914; vypuknuvší válka překazila však další její projednávání a změněné poměry vyžadovaly nových úprav. Jimi se zabývají v r. 1918 předložené vládní "Zásady pro vybudování sociálního pojištění".
V popředí zájmu stojí v "Zásadách" právě tak jako dříve invalidní a starobní pojištění, úkol to, jehož důležitost, jak vládní elaborát praví, již před válkou byla nesporně uznávána, jenž se však stal po vývoji sociálních poměrů, jež zatím nastaly, neodkladnou nutností jakožto jeden z prostředků, jimiž by bylo lze alespoň poněkud zmírniti následky neobyčejných přesunů v národním majetku, způsobených válkou, a poskytnouti méně zámožným vrstvám obyvatelstva ochrany před dalším zhoršováním jejich hospodářských existenčních podmínek.
Hlavní momenty, jimiž "Zásady" určují další vývoj resp. se liší od Beckovy osnovy, jsou tyto:
1. Organisační i finanční oddělení pojištění samostatných od pojištění nesamostatných.
2. Oddělení pojištění invalidního od pojištění starobního, čímž měla býti pro invalidní pojištění umožněna národnostmi neněmeckými žádaná teritoriální decentralisace.
3. Teritoriální úrazové pojišťovny měly býti přeměněny v dělnické pojišťovny pro invalidní a úrazové pojištění se dvěma sekcemi, úrazovou a invalidní. Invalidní sekci by náleželo vypláceti invalidní renty až do 65. roku (zvláštní břímě), pak měla přejíti výplata na Ústřední pokladnu starobní (všeobecné břímě), kteréž mělo náležeti též provádění starobního pojištění osob samostatně výdělečně činných.
4. Pochybuje se o možnosti obligatorního pojištění samostatných. Podle "Zásad" bylo by možné jen v úzkých mezích; jinak se doporučuje systém tzv. volných vkladů, tj. v libovolných lhůtách placených různých obnosů, z jichž každý získává pojištěnci nárok na určitou částku důchodu.
5. Státní příspěvek měl býti vyplácen jen k rentám starobním resp. invalidním od 65. roku.
6. Co největší rozšíření pojistné povinnosti, jež měla obsáhnouti zejména pokud možno veškeré osoby nesamostatně výdělečně činné.
7. Dělnické pojišťovny zřizovaly by pro společné úkony sociálního pojištění místní úřadovny, jejichž agenda by však mohla býti přenesena také na velké okresní nemocenské pokladny (čítající alespoň 5000 členů).
8. Zásadně se uznává princip jednotných pokladen čili jediné pokladny pro celý okres. Nepodaří-li se tento princip prosaditi, prohlašuje se za nezbytné, ponechati pouze pokladny s vysokým minimálním počtem členů. Zásady, jež jsou významné hlavně tím, že na základě zkušeností, nabytých s projednáváním osnov, spojujících pojištění osob nesamostatně i samostatně výdělečně činných, vyslovily se pro samostatnost pojištění dělníků i samostatných, nemohly ovšem býti již vtěleny v novou osnovu, ježto mezitím nastal státní převrat. Osnova sociálního pojištění republiky Rakouské převzala však princip oddělení pojištění osob nesamostatně výdělečně činných od pojištěni osob samostatných jako něco všeobecně již uznaného.
2. Rakouská republika
předložila návrh na zavedení invalidního, starobního a pozůstalostního pojištění dělníků a zřízenců parlamentu a veřejnosti v polovici roku 1921.
Podle návrhu podléhají pojištění všichni, kdož podléhají zákonu o pojištění pro případ nemoci. Vyňati jsou, kdož podléhají pojištění pensijnímu, dále veřejní zaměstnanci s nároky na zaopatřovací požitky alespoň stejné s dávkami, jež poskytuje návrh, konečně osoby invalidní, osoby starší 60 let a poživatelé důchodu invalidního neb starobního.
Pojištění poskytuje:
důchod invalidní,
důchod starobní,
důchody pro pozůstalé.
Podmínkou nápadu důchodu invalidního neb starobního jest odbytí doby čekací 104 příspěvkových týdnů, ledaže by invalidita byla způsobena úrazem, kdy se odbytí doby čekací vůbec nežádá. Pro osoby pojištěním povinné při počátku působnosti zákona je stanovena čekací doba pouze na 52 týdnů, strávených v povinném (nikoliv dobrovolném) pojištění.
Za příspěvkové týdny počítají se vedle týdnů, za které bylo zaplaceno pojistné, též týdny, po které byl zaměstnanec přihlášen k pojištění u některé z nemocenských pokladen, dále po které požíval nemocenské podpory, podpory v nezaměstnání, důchodu invalidního neb úrazového (tohoto alespoň ve výměře 2/3 renty plné).
Nárok na důchod invalidní má pojištěnec nezpůsobilý k výdělku. Pojem invalidity je obdobný jako v invalidním a starobním pojištění německém. Od dokončeného 65. roku přísluší invalidní důchod jako důchod starobní, i když pojištěnec není invalidním. K důchodu invalidnímu neb starobnímu vyplácí se příplatek na děti do 16 let, o něž důchodce pečuje; příplatek činí pro každé dítě 1/10 důchodu a může býti poukazován též po dokončení 16. roku dítěte po dobu, po kterou dítě s úspěchem pokračuje ve svém odborném vzdělávání, ne však déle než do dokončeného 18. roku.
Z pozůstalých přísluší:
1. vdově důchod vdovský, a to po dubu 12 měsíců ode dne úmrtí pojištěncova bezpodmínečně, od této doby pak pouze, je-li vdova invalidní neb dovršila-li 65. rok věku svého;
2. vdovci důchod vdovecký, pakliže pojištěnka ze svých pracovních příjmů hradila výživu svého manžela a vdovec je v době jejího úmrtí invalidní a potřebný, po dobu invalidity a potřebnosti;
3. dětem do 16 let důchod sirotčí, který může býti prodloužen až do dokončeného 18. roku za obdobných podmínek jako příplatek na děti k důchodu invalidnímu neb starobnímu.
Důchod invalidní neb starobní činí ročně čtyřnásobný obnos prémií zaplacených za poslední 104 příspěvkové týdny, předcházející bezprostředně době, v níž nastal pojistný případ, s určitým garantovaným minimem (podle osnovy K 4800 [Tato číslice i obnosy dále uvedené jsou dnes ovšem již obsoletní.]). Důchod vdovský a vdovecký vyměřují se 1/2 důchodu invalidního neb starobního, jejž zemřelý pojištěnec požíval nebo na nějž měl nárok, důchod sirotčí pak 1/5. Též zde jsou garantována určitá minima: u renty vdovské a vdovecké 2400 K ročně, u renty sirotčí 1200 K ročně. Ke všem důchodům i příplatkům na děti se poskytuje státní příspěvek, činící podle osnovy u důchodu invalidního a starobního 2400 K, u vdovského a vdoveckého 1200 K, u sirotčího 600 K a u příplatku na děti 240 K ročně; přesahují-li roční příjmy důchodce určité výše, státní příspěvek se neposkytuje. Důchod vdovský a vdovecký zaniká opětným sňatkem osoby, důchod požívající.
Mimo důchody může nositel invalidního a starobního pojištění poskytovati léčebnou péči za účelem odvrácení či odstranění invalidity; může dále použíti určité části svých prostředků k potírání lidových nemocí a vůbec k povznesení zdravotního stavu obyvatelstva pojištění podléhajícího.
Z příspěvků platí zaměstnavatel polovici a pojištěnec také polovici. Příspěvky, odstupňované podle mzdových tříd pojištění nemocenského, mají býti vyměřeny takovým způsobem, aby jimi byly pravděpodobně kryty kapitálové hodnoty ročních obnosů rent (nikoliv též nároků pojištěnců) v určitém období splatných s nároky pozůstalých po důchodcích (ne též po pojištěncích) a dále skutečné náklady Invalidního pojišťovacího ústavu v témže období na pojistná plnění kapitálově nekrytá jakož i na režii. Jak vidno, opouští zde osnova myšlenku kapitálové úhrady veškerých nároků pojištěnců, důchodců a jejich pozůstalých, kryjíc z nich pouze část poměrně nepatrnou - důsledek to neurovnaných hospodářských a finančních poměrů rakouských. Prémie mají však přes to činiti 5% průměrného pracovního výdělku příspěvkového období (týdne neb měsíce).
Nositelem pojištění jest Invalidní pojišťovací ústav se sídlem ve Vídni, jehož orgány jsou úřadovny zřízené pro každý obvod krajského soudu v místě jeho sídla. Právními orgány Invalidního pojišťovacího ústavu jsou: valné shromáždění, představenstvo a rentové výbory.
Valné shromáždění se skládá vedle předsedy z 60 zástupců pojištěnců, jež volí členové představenstev nemocenských pokladen, zastupující pojištěnce, a ze 30 zástupců zaměstnavatelů, jež volí zaměstnavatelské organisace zemědělské, živnostenské a průmyslové.
Představenstvo čítá vedle předsedy 22 členů, z toho 12 zástupců pojištěnců a 6 zástupců zaměstnavatelů, jež volí v odděleném hlasování hlavní shromáždění, a dále ze 4 odborníků, jež jmenuje ministr pro sociální správu. Rentový výbor zřídí se v sídle každé úřadovny a skládá se z úředníka Invalidního ústavu jako předsedy a dále z 1 zástupce pojištěnců a 1 zástupce zaměstnavatelů; rozhoduje o nárocích pojištěnců na ústav vznesených. Předsedu (presidenta) ústavu jmenuje spolkový president k návrhu vlády na dobu 5 let; jeho dva zástupci se volí ze skupiny pojištěnců a zaměstnavatelů odděleně vždy na dobu 1 roku.
Spory o nároky z pojištění rozhodují pojišťovací soudy, zřízené zpravidla při každém krajském soudě a skládající se ze soudce z povolání jakožto předsedy a 2 přísedících, z nichž náleží 1 kruhům pojištěnců a 1 kruhům zaměstnavatelů. Z nálezů pojišťovacího soudu možno se z důvodů formálních a z důvodů nesprávného posouzení věci odvolati k vrchnímu pojišťovacímu soudu ve Vídni, který rozhoduje konečně v senátech pětičlenných, složených vesměs ze soudců z povolání.
Dále upravuje osnova převod provisijního pojištění u bratrských pokladen do invalidního a starobního pojištění, dobrovolné pojištění na vyšší než zákonné nároky a konečně poměr pojištění nemocenského a úrazového k pojištění invalidnímu a starobnímu. Podle osnovy může býti uloženo:
1. nemocenským pokladnám: předpisování a vybírání prémií, evidence pojištěnců a příprava rozhodování a pojistných nárocích,
2. úrazovým pojišťovnám: spolupůsobení při lékařských prohlídkách pojištěnců, žádajících za přiznání důchodu invalidního, jakož i při rentové službě Invalidního pojišťovacího ústavu a při kontrole důchodců.
Osobám přestárlým, tj. osobám, jež při počátku působnosti zákona o pojištění starobním, invalidním a pozůstalostním budou již starší 60 let a tudíž z pojistné povinnosti vyňaty, zabezpečuje osnova po vzoru australsko-anglického zaopatření státních občanů starobní podporu ve výši (podle návrhu) 4800 K ročně, z nichž 1200 K hradí stát. Podpora přísluší od dokonaného 65. roku života a vyplácí ji Invalidní pojišťovací ústav. Nárok na ni mají rakouští státní občané, jsou-li alespoň od 1. listopadu 1918 do některé z obcí republiky Rakouské nepřetržitě domovsky příslušni, nemajetní a vykonávali-li v době 3 let před počátkem působnosti zákona o invalidním a starobním pojištění neb před pozdějším dosažením 65. roku života alespoň po 52 týdnů zaměstnání, podléhající jinak pojistné povinnosti.
Zákon a invalidním, starobním a pozůstalostním pojištění dělníků má vejíti v účinnost zároveň se zákonem o starobním pojištění osob samostatně výdělečně činných.
Belgie.
Belgické zákonodárství o sociálním pojištění jest dosti četné; sahá svými začátky již do polovice minulého století, kdy roku 1850 zřízena byla "Caisse des retraites", výsledky jeho však nejsou valné. Pojištění nemocenské a invalidní jest dosud dobrovolné, v rukou vzájemných spolků, a v oboru péče starobní teprve po válce došlo ku dvěma významným legislativním disposicím.
I. Jak již shora řečeno, pojištění nemocenské a invalidní jest dobrovolné, prováděné vzájemnými spolky (sociétés mutualistes), které vedle sociálního pojištění zabývají se také jinými obory vzájemné svépomoci. Organisace těchto spolků jest upravena čtyřmi zákony: ze dne 23. června 1894, 19. března 1898, 5. května 1912 a 30. července 1913, a působnost jejich se nevyčerpává pojištěním sociálním (pro případ nemoci, porodu, úmrtí, invalidity). Zabývají se také pojištěním živelním (proti nemoci a pádu dobytka, proti zničení úrody), nahrazují naše družstva nákupní (nákup hospodářského nářadí a hospodářských zvířat, krmiva, osiva aj.) a záložny (poskytování zápůjček členům).
Za tuto činnost, kterou konají v zájmu veřejném a částečně v zastoupení a doplnění správy státní, nadány jsou vzájemné spolky jistými výhodami od státu. Jsou osvobozeny od kolků, kancelářských a poštovních poplatků, mohou bezplatně uveřejňovati své zprávy a vyhlášky v úředním listu a požívají od roku 1898 peněžité subvence od státu, která zvláště pro pokladny, zabývající se pojištěním invalidním (caisses mutualistes ď invalidité), na rozdíl od pokladen nemocenských (mutualités primaires), dosahuje podle zákona z roku 1912 značné výše, tak že, jsouc poskytována proporcionelně k členským příspěvkům, činí na 1 fr. příspěvku 0,60 fr. subvence.
II. Snahy o starobní zajištěni osob potřebných datují se v Belgii již od polovice minulého století. Roku 1850 zřízená "Caisse des retraites" prováděla dobrovolné pojištění pro případ stáří s garancii a podporou státní. Dík čilé propagandě dosáhla tato pokladna roku 1899 značného počtu členů (66.366). Když se v roce 1895 ustavila zvláštní komise k vypracování zákona o starobním pojištění, způsobily příznivé výsledky pokladny z posledních let, že zamítnut byl princip obligatorního pojištění, a komisi byl předložen návrh, jenž se stal zákonem dne 10. května 1900. Pojištění zůstalo dobrovolným, stát platil na každý frank příspěvku 0,60 fr. subvence, a cílem bylo dosažení renty 360 fr. ve věku 65 let. Ani pozdější modely z 18. února 1902, 5. června 1911 a 11. května 1912 na tomto stavu ničeho nezměnily.
Po válce byl přijat podle anglického vzoru dne 20, srpna 1920 zákon o starobním zaopatření (loi sur les pensions de vieillesse), jenž zaručuje určitým osobám pense z prostředků veřejných, tedy ne pojištěním získané. Účastny dobrodiní tohoto zákona jsou osoby, narozené před 1. lednem 1858, když dosáhnou věku 65 let a nemají vlastních dostatečných prostředků k uhrazení nákladů životních. Rozděleny jsou ve tři skupiny podle počtu obyvatelů svého bydliště; první skupina obsahuje obce s 25.000 a více obyvatelů, druhá od 5000 do 25.000 obyv. a třetí pod 5000. Podle těchto skupin jest vyměřen důchod starobní, a sice v první skupině 720 fr. ročně, v druhé 660 fr. a ve třetí 600 fr. Má-li oprávněná osoba nějaký příjem z vlastních pramenů, starobní důchod se přiměřeně redukuje. Úhradu tohoto zaopatření nesou z 5/8 stát, z 1/8 provincie a ze 2/8 obce.
Zákon z roku 1920 byl opatřením provisorním, vzniklým ze snahy okamžité pomoci v těžkých hospodářských poměrech poválečných, jehož praktický dosah také končil rokem 1923, kdy všechny osoby před 1. lednem 1858 narozené nabyly 65 let. Proto předložila vláda parlamentu nový návrh zákona o starobním pojištění ze dne 26. listopadu 1922 (projet de loi ď assurance en vue de la vieillesse et du décčs prématuré), který ve svých principech opouští dosavadní linii sociálně pojišťovacích zákonů belgických a ohlašuje přechod jednak od systému státního zaopatření k pojištění jednak od pojištění dobrovolného k nucenému.
Nuceně pojištěni podle návrhu jsou všichni námezdní zaměstnanci obého pohlaví, pracující na účet zaměstnavatelův, pokud jejich roční plat nepřevyšuje 9000 fr. Systém dávkový se poněkud odlišuje od známých běžných typů tím, že zavádí také rentu pro nepojištěnou manželku pojištěncovu, i pokud manžel jest na živu.
Předmětem pojištění jest renta starobní pro pojištěnce v 65 letech ve výši 720 fr. ročně, renta starobní pro manželku pojištěncovu v 65 letech ve výši 360 fr, ročně a konečně renta pozůstalým (manželce a dětem do 16 let) ve výši 360 fr. Náklad pojištění nesou pojištěnci, zaměstnavatelé a stát; příspěvky jsou odstupňovány u pojištěnců po-dle pohlaví, věku a stavu (svobodný či ženatý), poněvadž z vyšších příspěvků osob ženatých musí se tvořiti také reserva pro starobní rentu pro manželku pojištěncovu. Měsíční příspěvky pro pojištěnce činí u svobodných osob mužských do 18 let a u všech osob ženských 1 fr., u svobodných mužů nad 18 let, vdovců a rozvedených 2 fr., u ženatých osob mužských 3 fr. Zaměstnavatel platí za svobodné osoby mužské do 18 let a za všechny osoby ženské 1 fr. měsíčně, za ostatní pojištěnce 2 fr. Příspěvek vládní činí za každý frank na účet pojištěncův zaplacený 0,75 fr. pro pojištěnce narozené v letech 1869 až 1874, 0,60 fr. pro pojištěnce narozené v letech 1875 - 1880 a 0,50 fr. pro pojištěnce narozené po roce 1880. Orgánem pojištění provádějícím jest "Caisse générale d'épargne et de retraita", která jest pověřena správou kapitálů a výplatou rent; přihlášky pojištěnců a vybírání příspěvků zprostředkují vzájemné spolky (associations mutualistes reconnues), jimž přispívá stát podporou k úhradě správních nákladů. Návrh zákona obsahuje dále ještě předpisy a dobrovolném pojištění, o okruhu osob a způsobu fakultativního pojištění a přechodná ustanovení, podle nichž stát pro první léta béře na sebe značný náklad ve prospěch osob, které pro pokročilý věk nebyly by již plně účastny výhod zákona.
Švýcarsko.
Již roku 1899 přijat byl federálním parlamentem švýcarským zákon o nuceném pojištění nemocenském a úrazovém, ale poněvadž jevil značné tendence centralisační, byl příštího roku hlasováním lidu zamítnut. Teprve 13. června 1911 došlo k uzákonění obligatorního pojištění úrazového a fakultativního pojištění nemocenského. Zákonem tímto stanoveny pro nemocenské pojištění většinou pouze zásady a všeobecná pravidla, jichž provedení a podrobnější úprava ponechány kantonům.
Nemocenské pojištění jest fakultativní, ale kantony jsou zmocněny prohlásiti je obligatorním buď všeobecně nebo pro jednotlivé třídy obyvatelstva. Otázka tato není jednotně upravena, některé kantony zavedly pojistnou povinnost pro určité kategorie obyvatelstva bez rozdílu věku (Basilej-město, St. Gall, Appenzell), jiné jen na určité třídy osob starších 14 let (Zug) neb jen na dítky školou povinné (Vaud, Ženeva), konečně mnohé kantony ponechaly úpravu obcím (Luzern, Ury, Schwyz). Vláda však uznává, že nelze při zásadě fakultativnosti plně dosáhnouti účelu sociálního pojištění a proto zamýšlí při reformě nemocenského pojištění spolu s pojištěním invalidním a starobním přeměniti je na obligatorní.
Dávky jsou v zákoně rovněž stanoveny jen všeobecně a doznávají podrobnější úpravy stanovami pokladen. Na dávkách se poskytuje:
1. bezplatná pomoc lékařská a léčiva od počátku nemoci, při čemž mají pojištěnci svobodnou volbu mezi lékaři a lékárníky svého bydliště neb nejbližšího okolí, s nimiž pokladny uzavřely kolektivní smlouvy;
2. nemocenské od 3, dne nemoci nejméně po 180 dní a v minimální výši 1 fr. denně. Čekací doba pro tyto dávky může býti nejdéle 3 měsíce. Děti do 14 let mohou býti pojištěny pouze na léčebnou péči, nikoliv na nemocenské;
3. šestinedělí pojištěné ženy jest postaveno na roveň nemoci, pokladny poskytují léčebnou péči a podporu po 6 měsíců a premii za kojení nejméně 20 fr. za podmínky 3 měsíční čekací doby.
Finanční náklad nesou pojištěnci a stát, zaměstnavatelům příspěvky uloženy býti nemohou. Příspěvky pojištěnců určeny jsou stanovami, v zákoně uvedeny jsou pouze příspěvky státu a udán poměr, že stát nese maximálně tři pětiny nákladů nemocenského pojištění.
Nemocenské pojištění provádějí a nárok na státní příspěvky mají pokladny, které odpovídají předpisům a vyhovují podmínkám nemocenského zákona a které dosáhly uznání státního, jež jim však může býti zase odňato. Vzat byl zřetel k pokladnám již existujícím a ponechána také možnost zřizovati nové pokladny. Kontrolou pověřen jest federální pojišťovací úřad v Bernu.
Invalidní a starobní pojištění dosud ve Švýcarsku zavedeno není, upraveno jest pouze pensijní zaopatření zaměstnanců státních a zaměstnanců spolkových drah. Snaha o jeho zavedení jeví se již řadu let, a ojediněle v některých kantonech vedla též k úspěchu. Tak v kantonu Neuchâtel existuje od roku 1898 dobrovolné pojištění invalidní a starobní, podobně v kantonu Vaud od r. 1907 a v kantonu Glarus od roku 1918 dokonce pojištění obligatorní; též v mnoha jiných kantonech pokročily přípravné práce více méně ku předu. Iniciativy se konečně chopila spolková rada a vypracovala zprávu na spolkové shromáždění z 21. června 1919, v níž obsaženy jsou zásady, které se doporučují pro příští pojištění sociální. Dle této zprávy doporučuje se zavésti obligatorní pojištění invalidní, starobní a pozůstalostní s pojistnou povinností na veškeré obyvatelstvo podle vzoru švédského. Dávky mají se poskytovati bez čekací doby a pro všechny pojištěnce v jednotné výši, jen přídavek má býti odstupňován; nápad starobního důchodu budiž nejpozději v 65. roce. Zvýšení renty má býti umožněno dobrovolným připojištěním. Prostředky k úhradě mají se zjednati příspěvky pojištěnců, zaměstnavatelů a příspěvkem z veřejných prostředků (státních, kantonálních a obecních). Provádění má se díti na účet a pod vedením centrálního ústavu za spolupůsobení teritoriálních orgánů. V zásadách těchto jest zřejmý vzor pensijního zákona švédského. K formulování zákonné osnovy dosud nedošlo.