(12.30 hodin)
(pokračuje Paroubek)
2. Smlouvy přitom mají být nevypověditelné, což omezuje právo budoucích parlamentů ČR o těchto věcech vůbec rozhodovat. Uplatňovat tedy suverénní vůli lidu. O to více by vláda měla dbát o kompromisní řešení, přijatelné také pro opozici, anebo alespoň pro její významnou část. Opozice ve své podstatě a většině nezavrhuje přitom myšlenku restitucí církvím jako takovou. Proto jsem učinil tak ostrou výhradu ve svém vystoupení předchozím vůči diskusnímu příspěvku paní ministryně. Smlouvu s katolickou církví bude schvalovat Vatikán, což by ani stará habsburská monarchie v rámci své vnitřní suverenity nikdy nepřipustila. Je to nehorázné a ponižující pro republiku.
3. Vládní koalicí byl striktně odmítnut požadavek, aby o takovém masivním majetkovém přesunu a obrovském finančním transferu, zatěžujícím po třicet let daňové poplatníky, rozhodovali občané celostátním referendem.
4. Pokud se někdo chce na věci dívat trochu objektivně, musí konstatovat, že ani z právního hlediska se nejedná o restituce, tedy návrat ke stavu, který existoval před tvrzenou újmou. Na řešení tohoto problému nelze použít jindy výstižnou zásadu "co bylo komunisty ukradeno, musí být navráceno". Pokud by cílem tohoto zákona mělo být obnovení částečné nebo úplné stavu před únorem 1948, musel by se majetek užívaný katolickou církví stát znovu majetkem veřejným a také být k veřejným účelům užíván. Stát by musel hospodaření s ním kontrolovat, jako tomu bylo za staré monarchie, za první, druhé, třetí republiky, tedy až do února 1948. Nejde tak o odstranění křivd způsobených komunistickým režimem. Katolická církev má také získat majetek nebo náhradu za něj, který jí nikdy nepatřil, ani v době první republiky, ba dokonce ani před první pozemkovou reformou. Jedná se o opatření neodpovídající standardům a historickému vývoji v Evropě.
5. Připravovaná úprava má otevřít cestu k tomu, aby český stát byl na základě tohoto zákona poháněn k odpovědnosti na tvrzení neplnění zákonů a smluv, protože mu může být vytýkána nerovnost zacházení s různými subjekty ve vztahu k uspokojení jejich restitučních nároků. Jinak řečeno, s různými okruhy restituentů v případě uplatnění tohoto zákona by bylo nakládáno velmi rozdílně.
6. Katolická církev v minulosti neměla v československém právu právní subjektivitu. Majetek držela jako pozůstatek feudalismu. Tento majetek sloužil po reformách Josefa II. veřejným potřebám. Naopak nekatolické církve a denominace měly malý nemovitý majetek, ale byly subjekty soukromého práva.
7. Důvodová zpráva k zákonu tvrdí, že 60 let, tedy od doby platnosti tzv. církevních zákonů z roku 1949, byly církve závislé finančně na státu, což má tento zákon změnit. Ani toto není pravda. Ještě před dobou platnosti komunistických církevních zákonů stát financoval církve také tzv. kongruovými předpisy. Veškerá právní úprava týkající se katolické církve vycházela z toho, že státu patří spolurozhodování jak o majetkových, tak o personálních otázkách církve. Znovu toto bylo potvrzeno ve smlouvě mezi československou vládou a Vatikánem, zvané modus vivendi, z roku 1928. Již dokonce v zákonu číslo 50/1874, tedy v době hluboké rakousko-uherské monarchie, se postavení katolické církve označuje jasně jako postavení - cituji - privilegované veřejné korporace. Jinak řečeno, zákon tehdy odmítl v roce 1874 přiznat katolické církvi postavení privátní korporace, což by mohlo následně znamenat volnou dispozici s majetkem z její strany. A to habsburský stát prostě nepřipustil.
8. Zákon předložený Sněmovně se hlásí k restitučním principům a předstírá, že katolická církev dříve neomezeně disponovala soukromým majetkem, který jí byl odebrán.
9. Podle již zmíněného arcibiskupa Berana, onoho vyjádření z roku 1948, bylo před pozemkovou reformou z let 1918-19 v Čechách a na Moravě zemědělské půdy, myslím tím té církevní, cca 50 tisíc ha, lesní cca 150 tisíc, drobné zemědělské a lesní půdy cca 10 tisíc ha, čili souhrnně 210 tisíc ha. Je potřeba říci že pokud jde o půdu, která je v tomto zákonu, tak ta představa je mnohem vyšší. Upřímně, pokud jde o vyjádření některých mých kolegů, kteří se obávají vysokého vlivu katolické církve v budoucnosti, nepřiměřeného vlivu ultramontánního katolicismu u nás se vůbec nebojí. Pokud katolická církev nebude pracovat především pro obyčejné lidi, věřící i nevěřící, jako je tomu po celém světě, nejen rozvojovém, ale po celém světě, bude dále rychle ztrácet vliv. Vliv církví u nás ostatně taje jako sníh na letním slunci.
Myslím, že z provedené analýzy je jasné, proč nemohou národní socialisté podpořit předložený návrh zákona. Děkuji za pozornost. (Potlesk části poslanců.)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Požádal bych o slovo dalšího řečníka přihlášeného do rozpravy, to je pan poslanec Miroslav Grebeníček. Připraví se Jiří Šlégr. Prosím, máte slovo.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, rozbor lidského života, individuálního i pospolitého, ukazuje obrovskou sílu morální motivace v životě lidí. Potřebu morálního zdůvodnění každého jednání a nemožnost, aby člověk, pokud zůstává člověkem, se z oblasti morálky vyloučil. Historická proměnlivost a také ráz i míra začleněnosti toho kterého jedince do jednotlivých kolektivů jsou ovšem z mnoha příčin různé a proměnlivé. Proto nacházíme v jednotlivých etapách našeho vývoje velmi různé formy a nesčetné případy vzájemných konfliktů lidí, jimž svědomí velelo jednat zcela protichůdně.
"My nemáme sebemenší úmysl vracet dějiny zpět. Rušit naše dávné a legitimně Parlamentem schválené právní akty," prohlásil v únoru roku 1995 tehdejší prezident ČR Václav Havel, "které navíc dávno překryla historie celými vrstvami aktů jiných, rozpoutávat nové vichřice v oblasti vlastnických vztahů a uvolňovat tím vším cestu běsům minulosti." Možná šlo v případě Václava Havla o politickou naivitu, možná o nekompetentnost, neboť již v raně postsametovém čase mnozí zainteresovaní začali v naší zemi skloňovat ve všech pádech slovo restituce. A tak místo původně zamýšlené rychlé nápravy některých majetkových křivd došlo k odstartování procesu, který již řadu let zaměstnává stovky právníků, úředníků, soudců, volených orgánů a veřejných činitelů, ale také památkářů, galeristů, muzejníků, novinářů a v neposlední řadě kriminalistů. Náprava jedněch domnělých majetkových křivd totiž způsobila řadu křivd nových, a to nejen majetkových.
Naše republika podala prst a jistý okruh majetkuchtivých osob vytušil, že konečně přišla ta pravá chvíle chytit mnohem, mnohem víc než celou ruku. Česká republika ve snaze prokázat svou demokratickou tvář tak přistoupila na ohromné majetkové přesuny takřka bez pravidel. Často šlo o zcela bezostyšné rozkrádání a tunelování hodnot vytvořených poctivou prací poválečných generací. A byly to i účelové a hrubé nátlakové kampaně, co vždy umožňovalo zavírat ústa kritikům těchto nehorázných praktik. ***