(14.50 hodin)
(pokračuje Payne)
My máme několik málo kategorií úředníků, kteří mají právo vstupovat do soukromých provozoven. Ani policie to nemá tak jednoduché, vstoupit do soukromé provozovny soukromého podnikatele. Tady se prolamuje zásada, kterou v celém státě dodržujeme velice přísně, porušuje se podnikatelské tajemství způsobem, který je nehorázný, který likviduje soukromé podnikání, likviduje svobodu, a to je důvod, proč si troufám tvrdit, že zákon jde právě opačným směrem, než by měl jít. Když už chceme někomu ze státních úředníků umožňovat, aby se pletl do soukromých občanskoprávních vztahů subjektů, které působí v naší republice - já jako pravicový poslanec musím říci, že nad tím kladu velký otazník, protože já mám pocit, že stát by měl co nejméně zasahovat do této oblasti - když už tedy podobně jako třeba u finančních úřadů je to oprávněné a všichni víme, že je nutné, aby finanční úřad měl pravomoc zkontrolovat, že věci souhlasí tak, jak jsou vykazovány, tak tam ale máme několikamilionové pokuty pro toho, kdo by zneužil informace, které se dozví v souvislosti s takovou činností. To tady chybí. Zákon není provázán s právním řádem, který u nás existuje.
Jiná záležitost je, když říkáme, že tady bude jakási licence sui generis. Nevím proč. My máme přece koncesovanou živnost. Dobrá, zavádí se tedy nová kategorie do našeho právního řádu, kategorie naprosto unikátní, neobvyklá, nevím proč nemůžeme využít existující instituci licencované koncese - dobrá, zavádíme tedy nějakou speciální licenci, zakazujeme těmto podnikatelům provádět ještě jiné činnosti vedle toho, což je zase zásah státu do soukromoprávní oblasti, nevím proč by to mělo takto existovat, ale budiž, když už bychom chtěli takovou věc provádět, zpravidla jsme tyto věci řešili - teď se v této věci dostávám do zvláštního střetu, protože my jsme zpravidla takové věci řešili zřízením komory, aby stát do toho nemusel zasahovat, aby to nebylo v působnosti ministra, aby to bylo chráněno před vládou a před zneužitím vládní mocí, a tady se dává zmocnění, že úřad může do toho vstupovat a všechno se to podřizuje ministerstvu. Trošku mi to připomíná socialismus.
Další věc je, že ověřovateli vlastně dáváme povinnost blokovat nějaké údaje v případě, že jisté ověření bylo zhotoveno na základě nesprávných informací, ale ověřovatel nemá žádnou možnost, jak si ověřit správnost podkladů, na základě kterých to ověřuje. To je přece povinnost mezi těma dvěma soukromoprávními partnery, kteří chtějí nějakou smlouvu doložit podpisem. To přece není povinnost ověřovatele. Ověřovatel musí jen evidovat, na základě jakých dokladů to bylo učiněno. To je jeho povinnost.
Přirovnejme to k notáři. Ve své podstatě ověřovatel není nic jiného než notář. Notář nezkoumá, zda předložené vysvědčení je originál nebo padělek, pouze ověřuje, že předložené vysvědčení, tak jak je napsáno, obsahuje na kopii stejné informace jako originál. Nic více. Nezkoumá pravost originálu. Pokud originál byl padělaný, nenese za to odpovědnost notář. Já mám pocit, že tady je zapotřebí, aby byl stejný režim, jako máme u notářů, to znamená, že odpovědnost je na smluvních partnerech.
Jiná věc je, že pokud chceme vůči veřejné správě, vůči státu zavést podobný režim, pak asi stát by mohl mít za cíl zřídit si centrální úřad, který bude takovou autorizaci provádět pro účely státní správy, pro účely sociálního a zdravotního pojištění a každé další komunikace občana se státem, a tam potom už je čistě na vládě, jakým způsobem si autorizaci zajistí. Tam přece platí princip subordinace, to znamená, když ministr rozhodne, tak úředník musí poslechnout. Úředníci to přece udělají tak, jak jim ministr přikáže. Tam nepotřebujeme zákon, abychom do toho mohli zasahovat, ledaže Parlament má principiální nedůvěru k vládě a má za to, že vláda bude v této věci postupovat špatně. Pak jsou situace, kdy parlamenty musí vstoupit do hry zákonem a zákonem vládě něco přikazovat. Ve své podstatě ta otázka ve veřejné správě zní naprosto jinak - tam nepotřebujeme notáře. Také ve veřejné správě ověřování dokladů provádí každý matrikář. Na každém matričním úřadě lze provést ověření dokladu. To je vše, co ve veřejné správě potřebujeme.
Z tohoto hlediska mám pocit, že zákon je velmi těžké koncepčně předělávat. Skoro prosím navrhovatele, jestli bychom se nemohli ještě sejít a zkusit to přepsat a přepracovat do podoby, která by opravdu řešila ten problém, která by opravdu odpovídala situaci, jaká je v USA, tomu technickému pokroku a těm znalostem, které v této věci máme, abychom skutečně nešli opačným směrem, než si vlastně přejeme.
Jsou tam ještě některé další legislativní neobratnosti. Nevím, kteří autoři to psali. Například v případě, že ověřovatel chce ukončit svoji činnost, v návrhu zákona se říká, že musí vynaložit veškeré možné úsilí na to, aby ty údaje, které má schraňovat, někomu předal. Formulace "veškeré možné úsilí" je termín - já se přiznám, že jsem neprohledával celou sbírku zákonů, jestli tam existuje -, který je legislativně velmi složitý. Hlavně je velmi složité, jak jej potom naplňovat. Z hlediska běžné praxe my potřebujeme, aby - pokud se jedná o komunikaci občana se státem - informace o občanovi, na kterých se občan se státem dohodl, že jsou ekvivalentní jeho podpisu, byly navěky archivovány. To je ovšem záležitostí státu, aby sám sebe, své instituce a své úředníky zavázal, že informace budou archivovat.
Na druhé straně, pokud se jedná o komunikaci mezi soukromoprávními subjekty, tak ve své podstatě tento režim by měl být řešen jiným způsobem a já se přiznám, že takové řešení by velmi snadno umožňovala komora, která může svým členům říkat "vy převezmete za jednoho svého kolegu odpovědnost za data, která jsou u něj uložena".
Já mám pocit, že by to chtělo hledat jiné řešení než přikládat povinnost řekněme ověřovateli, který je v konkursu, likviduje svoji provozovnu, a když nesplní podmínku, že vyvine veškeré možné úsilí, tak stejně nemáme sankci, jak ho k tomu přinutit. Já mám pocit, že musíme vymyslet takový systém, když už chceme do soukromoprávní sféry zasahovat, který právě v případě kolapsu nějakého podniku nejenže vyvine veškeré možné úsilí, ale efektivně bude garantovat, že se informace neztratí a nezneužijí. Jinak nemá elektronický podpis žádný smysl. Jinak tomu nikdo nebude věřit, jestli v České republice bude prostředí, že pokud ověřovatel zbankrotuje, všechny podpisy, na které sáhl, se musí změnit, vyměnit, není garantováno, že data jsou utajená, není garantováno, kdo přebírá zodpovědnost za další správu těchto dat. Pak v podstatě na elektronický podpis můžeme na další desítky let zapomenout. Pak se prostě u nás nepoužije. Tímto způsobem my znemožníme bankám tam, kde už ho dnes mohou používat, aby ho používaly dále, protože v tom okamžiku banky přestanou elektronickému podpisu věřit.
V důvodové zprávě se píše, že předkladatelé to konzultovali s nějakými partnery, že mají nějaké další překlady textů. Skoro bych si přál vidět záznamy těchto konzultací a vidět ony překlady. Zdá se mi, že kvalita zpracování vůbec neodpovídá krásným ideálům, které sdílím. Já jsem tady asi byl prvním uživatelem elektronické pošty a prvním uživatelem internetu v této budově a myslím, že dodnes patřím k těm, kdo nejvíce používají elektronickou komunikaci. Jsem velkým zastáncem elektronického podpisu a strašně bych si přál, aby fungoval, ale pak to znamená zákon upravit do podoby, která bude znamenat, že to efektivně umožníme.
Z toho důvodu nepodávám návrh na zamítnutí, ale prosím předkladatele, pojďme se sejít a pojďme zkusit vypracovat návrh, který bude kvalitní a bude řešit to, co potřebujeme.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji panu poslanci Paynovi. Slovo má pan kolega Kvapil, poté pan kolega Filip.
Poslanec Tomáš Kvapil: Vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, když jsem poslouchal svého předřečníka, nabyl jsem dojem, že velkou chybou předkladatelů tohoto zákona bylo, že mu ho nedali k připodepsání. Jinak jsem asi jeho řeči špatně rozuměl.
Chtěl bych říci, že zřejmě nechápe rozdíl mezi notářsky ověřeným podpisem, případně notářsky ověřenou kopií originálu a mezi zaručeným elektronickým podpisem. Zaručený elektronický podpis má totiž další velký význam, a to, že ověřuje, že data, která příjemce obdržel, byla nebo nebyla porušena. Zdá se mi, že to zde bylo velmi opomenuto.
***