K § 22:
Umožňuje se vznik jak státních, tak nestátních vysokých škol. Při zřizování vysokých škol státem se zachovává stávající právní úprava. Právnická osoba zřízená podle obecných předpisů může získat obdobné postavení jako vysoká škola zřízená státem po udělení státního zmocnění, jehož podmínky jsou uvedeny. Při zásadní změně těchto podmínek může být státní zmocnění odebráno.
K § 23:
Akademická obec je definována jednotně pro celou vysokou školu a je tvořena především studenty, akademickými pracovníky a pedagogickými pracovníky. Dává se tím výraz tradičnímu pojetí vysoké školy jako společenství učitelů a studentů. Vysoké školy mohou podle svých potřeb okruh členů akademické obce rozšířit. Zároveň je tak vymezen okruh osob, které na vysokých školách mají právo volit akademické senáty.
K § 24:
Na rozdíl od stávající právní úpravy se nepožaduje paritní zastoupení fakult v akademickém senátu vysoké školy, právo zastoupení se nově přiznává i vysokoškolským ústavům jakožto významným součástem vysokých škol (viz § 41).
Nově se stanoví minimální počet členů akademického senátu vysoké školy (stanovení maximálního počtu by ve skutečnosti omezovalo velikost vysoké školy) a poměr zastoupení jednotlivých kategorií členů akademické obce s ohledem na jejich postavení a zodpovědnost.
Rektor z důvodu své kompetence a nutnosti efektivního řízení a rozhodování získává právo vystoupit v akademickém senátu vysoké školy a mimořádně svolat jeho zasedání.
K § 25:
Působnost akademického senátu vysoké školy je vymezena taxativně. Při zřizování, slučování, rozdělování nebo rušení fakult a vysokoškolských ústavů a schvalování jejich statutů posuzuje akademický senát vysoké školy vždy návrh odborně zpracovaný a projednaný vědeckou radou vysoké školy. Tím se vylučuje možnost, aby návrh tohoto druhu předkládal akademickému senátu vysoké školy kdokoliv jiný. Tato změna bezprostředně souvisí se změnou pojetí vědecké rady vysoké školy a vymezením jejich kompetencí.
Působnost akademického senátu vysoké školy se doplňuje o schvalování statutů zřizovaných pracovišť a zařízení, které je tímto obligatorní.
Oprávnění akademického senátu vysoké školy se rozšiřuje o schvalování výše školného. Stanovením povinnosti jednat o návrzích předložených senátu rektorem se posiluje jejich vzájemná součinnost.
Při řízení a spravování nestátní vysoké školy se mohou uplatňovat i jiné orgány (např. správní rada), na něž mohou být přeneseny některé pravomocí akademického senátu.
K § 26:
Stanoví se minimální počet členů a složení vědecké rady vysoké školy. Obligatorní stanovení dolní hranice počtu externích členů vědecké rady sleduje posílení její odborné úrovně a koncepční a hodnotící role. Stanovený minimální počet externích členů přihlíží ke skutečným možnostem vysokých škol získat i mimo hlavní centra příslušně kvalifikované odborníky.
Předsednictví rektora vyplývá z jeho vysoké odpovědnosti za odbornou úroveň školy. Uzákoňuje se dnes běžná a osvědčená praxe.
Rektorovi se dává oprávnění jmenovat čestné členy vědecké rady, tím se posiluje možnost uplatňovat na vysoké škole názory a zájmy veřejnosti.
K § 27:
V dosavadním chápání byla vědecká rada vysoké školy pouze poradním orgánem rektora bez skutečně významného vlivu na odborný život vysoké školy, přestože v jejím rámci je sborem s nejvyšší odbornou a pedagogickou kvalifikací. V zájmu zvýšení odborné úrovně vysoké školy se její význam i kompetence odpovídajícím způsobem nově upravují. Je zdůrazněna koncepční, iniciativní a hodnotící role vědecké rady. Její působnost při habilitaci docentů a jmenování profesorů se nemění.
Z postavení a poslání vědecké rady vyplývá, že je jediným dostatečně způsobilým orgánem k odbornému zpracování návrhu na zřízení, sloučení, rozdělení a zrušení fakult a vysokoškolských ústavů.
Rozhodování vědecké rady vysoké školy ve věcech odborných by nemělo smysl, kdyby vědecká rada nemohla vědeckou nebo uměleckou a pedagogickou činnost ovlivnit ekonomickými nástroji. Proto se ukazuje jako nutné znát její stanovisko k rozdělení finančních prostředků v rámci vysoké školy, zejména na vědeckou a uměleckou činnost.
K § 28 a 29:
V Ústavě České republiky není výslovně stanovena pravomoc prezidenta republiky jmenovat rektory vysokých škol. Dle čl. 63 odstavce 2 Ústavy mu lze tuto pravomoc svěřit zákonem. Jmenování rektora vysoké školy hlavou státu zdůrazňuje postavení vysoké školy jako vrcholné vzdělávací a současně vědecké nebo umělecké instituce. Jmenování rektora nestátní vysoké školy prezidentem vyjadřuje odpovědnost státu za celé vysoké školství.
Působnosti a odpovědnost rektora státní vysoké školy a nestátní vysoké školy mohou být odlišné. V souvislosti se snahou o posílení integrity vysoké školy je působnost rektora oproti stávajícímu zákonu v některých směrech rozšířena. U státních vysokých škol jde především o jmenování děkanů rektorem, přičemž volba kandidátů na děkana zůstává nadále v kompetenci akademického senátu fakulty.
Odvolání děkana fakulty rektorem bez návrhu akademického senátu fakulty je mimořádným prostředkem v případech, kdy děkan závažným způsobem neplní své povinnosti nebo poškozuje zájem vysoké školy nebo fakulty a akademický senát fakulty zůstává nečinný.
Podle nynějšího zákona rektor zřizuje pedagogická a vědecká pracoviště vysoké školy. Je jistě zcela na místě, že je rozšířena jeho kompetence i na zřizování, slučování, rozdělování a rušení fakult, kdy svým rozhodnutím završuje celý proces.
K § 30:
Jsou vymezeny náležitosti, které musí obsahovat statut vysoké školy navíc ke statutu každé vysokoškolské instituce.
Významnou součástí statutu vysoké školy je přehled oborů, v nichž je vysoká škola oprávněna na základě rozhodnutí ministerstva konat habilitační a jmenovací řízení.
Kvestor je tradiční označení vedoucího pracovníka, který zabezpečuje hospodářský a správní chod vysoké školy. Zpravidla je podřízen přímo rektorovi a může ho v řadě povinností zastupovat. Rozsah těchto činností však musí být přesně vymezen ve statutu.
K § 31:
Fakulta je významnou tradiční součástí vysoké školy. Jsou stanoveny základní znaky, které jsou nutným předpokladem jejího vzniku, a její základní akademická práva, která jiným součástem nebo institucím nepřísluší. Jsou taxativně uvedeny záležitosti, v nichž má fakulta právo jednat samostatně jménem vysoké školy.
K § 32:
Dosavadní postup při zřizování, slučování, rozdělování a rušení fakult, kdy rozhodnutí činil akademický senát vysoké školy po vyjádření akreditační komise, se mění a zpřísňuje. Odborné zpracování návrhu se svěřuje vědecké radě vysoké školy, jejíž návrh musí projednat a schválit akademický senát vysoké školy. Protože se jedná o významnou změnu ve struktuře a často i zaměření vysoké školy, je třeba též souhlasu ministerstva, který je možno vydat po posouzení návrhu Akreditačním kolegiem. Definitivní rozhodnutí pak učiní rektor vysoké školy.
K § 33:
Podle současného zákona mohlo docházet k tomu, že akademická obec byla definována odlišně na různých fakultách téže vysoké školy, a odlišně pro vysokou školu jako celek. Z toho mohly plynout problémy při konstituování akademických senátů. Tato nesnáz se řeší zavedením jednotného chápání akademické obce jak na úrovni vysoké školy, tak na úrovni jejích fakult.
K § 34:
Nově se stanoví obligatorní proporce ve složení akademického senátu fakulty s ohledem na postavení a zodpovědnost jednotlivých kategorií členů akademické obce.
Děkan z důvodu své kompetence a nutnosti efektivního řízení a rozhodování získává právo vystoupit v akademickém senátu fakulty a mimořádně svolat jeho zasedání.
Fakultám, které uskutečňují studijní programy v oblasti teologie a zároveň plní funkci vzdělávání duchovních pro církve a náboženské společnosti uznané státem, se umožňuje, aby respektovaly vnitřní předpisy církví pokud jde o složení a způsob volby akademického senátu fakulty.
K § 35:
V souvislosti s jmenováním daknů rektorem se mění praxe volby děkana akademickým senátem fakulty ve volbu kandidáta na tuto funkci.
Stanovením povinnosti senátu jednat o návrzích předložených děkname se posiluje jejich vzájemná součinnost. Projednávání studijních programů fakulty se přenáší na vědeckou radu fakulty, která je prostřednictvím rektora předkládá k akreditaci ministerstvu, neboť se jedná o problematiku převážně odborného charakteru.
Důvody pro změnu postupu při schvalování statutů zřizovaných pracovišť a zařízení fakulty jsou stejné jako důvody příslušných změn an úrovni akademického senátu vysoké školy.
K § 36:
Stanoví se minimální počet členů a složení vědecké rady fakulty. Obligatorní stanovení dolní hranice počtu externích členů vědecké rady sleduje posílení její odborné úrovně a koncepční a hodnotící role. Stanovený minimální počet externích členů přihlíží ke skutečným možnostem fakult získat i mimo hlavní centra příslušně kvalifikované odborníky.
Předsednictví děkana vyplývá z jeho vysoké odpovědnosti za odbornou úroveň fakulty. Uzákoňuje se tím dnes běžná a osvědčená praxe.
K § 37:
Působnost vědecké rady fakulty je upravena analogicky k působnosti vědecké rady vysoké školy.
Z nového postavení a poslání vědecké rady vyplývá, že je jediným dostatečně způsobilým orgánem k odbornému projednávání studijních programů před jejich posuzováním Akreditačním kolegiem a k rozhodování o jejich uskutečňování. Totéž platí o návrzích na obory, ve kterých je možno konat habilitační řízení a řízení ke jmenování profesorů.
K § 38 a 39:
Nově se stanoví jmenování děkana rektorem, přičemž volba kandidáta na děkana zůstává nadále v kompetenci akademického senátu fakulty. Tato změna souvisí s celkovým posílením integrity vysoké školy a nový postup je analogický postupu při jmenování rektora vysoké školy. Odvolání děkana fakulty rektorem vysoké školy bez návrhu akademického senátu fakulty je mimořádným prostředkem v případech, kdy děkan závažným způsobem neplní své povinnosti nebo poškozuje zájem vysoké školy nebo fakulty.
Působnosti děkana jsou odvozeny z jeho postavení vrcholného akademického funkcionáře fakulty a jsou stanoveny v souladu s ostatními ustanoveními zákona.
K § 40:
Statut fakulty je základním právním dokumentem fakulty upravujícím její život a organizaci. Na rozdíl od dosud platné právní úpravy se zavádí jediná změna, směřující ke stanovení jednotných pravidel pro studium studentů v jednotlivých studijních programech na téže vzdělávací instituci; vyžaduje se, aby v případě, že si fakulta vytvoří vlastní studijní a zkušební řád, byla povinna jej uvést do souladu s studijním a zkušebním řádem vysoké školy.
K § 41:
Pro efektivní vykonávání výzkumné, vývojové nebo jiné tvůrčí činnosti na vysoké škole může být účelné soustředit vysoce kvalifikované pracovníky do specializovaného pracoviště a přitom zajistit jejich přiměřený podíl na vzdělávací činnosti. Takovéto pracoviště nemusí mít všechny znaky fakulty; vzhledem k jeho významu a relativně samostatnému postavení v rámci vysoké školy se jeho vedoucímu poskytují podobné pravomoci jako má děkan (o zastoupení vysokoškolského ústavu v akademickém senátu vysoké školy se hovoří v § 24).
K § 42:
Studium v oblasti lékařství a farmacie probíhá tradičně z velké části v tzv. fakultních nemocnicích a klinikách. V současnosti naráží potřeba klinické výuky budoucích lékařů na řadu problémů, především ekonomických a organizačních. Je proto nutné i s pohledem na budoucnost tohoto studia umožnit těmto zdravotnickým zařízením takový režim, který by vyhovoval jak resortu zdravotnictví tak i školství, a jednoznačně založil vztah mezi lékařskou fakultou a nemocnicí, ve které klinická výuka probíhá. S ohledem na různost podmínek pro vznik univerzitních nemocnic se předpokládá buď možnost jejich konstituování jako akademických zařízení v rámci vysoké školy, nebo jejich integrace s lékařskou fakultou, kdy postavení teoretických ústavů a klinik fakulty by bylo rovnocenné.
Takto vytvořený legislativní základ umožní konstituovat jak univerzitní nemocnice nové, tak postupně transformovat některé ze současných fakultních nemocnic na nemocnice univerzitní.
Nevylučuje se konání klinické výuky i v jiných zdravotnických zařízeních, která k tomu získají akreditaci od Ministerstva zdravotnictví.
K § 43
Studium v oblasti zemědělství, lesnictví a veterinárního lékařství a hygieny probíhá tradičně z velké části v tzv. zemědělských nebo lesních statcích, které jsou i nezbytnou základnou pro akademické tvůrčí činnosti v těchto oblastech. Proto se poskytuje zemědělským a lesním statkům postavení plnoprávné součásti vysoké školy.
K § 44
Ve vysokém školství zaujímají vysoké školy vzhledem k soustředěnému intelektuálnímu potenciálu výsadní postavení; pouze jejich prostřednictvím lze získat akademické hodnosti docent a profesor. Zakotvuje se též udělování tradičně prestižního čestného doktorátu.
K § 45:
Zákon č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, obnovil habilitační řízení docentů. Tento postup, který se plně osvědčil, se beze změny přebírá. Předpokládá se, že o akademickou hodnost docent vzhledem k její vědecké prestiži se budou ucházet i pracovníci, kteří nejsou v trvalém pracovním poměru k vysoké škole nebo fakultě, ale působí např. ve vědeckých institucích a podílejí se na uskutečňování doktorských studijních programů. V jejich případě je možno požadovanou pedagogickou praxi posuzovat odlišně než u učitelů vysokých škol. Umožňuje se, aby habilitační řízení mohlo stejným způsobem jako na fakultě probíhat i ve vysokoškolském ústavu, pokud k tomu úroveň vědecké a jiné tvůrčí činnosti vytváří vhodné podmínky.
K § 46
Řízení ke jmenování profesorem se řídí podobnými principy jako v případě habilitačního řízení. Při jmenování vysokoškolských profesorů se zachovává stávající právní úprava.
Nesouhlas ministra s předloženým návrhem na jmenování profesorem je mimořádným prostředkem a ministr proto předloží návrh k odbornému posouzení Akreditačnímu kolegiu.
K § 47:
Obdobný režim jako při akreditaci studijních programů je zvolen i v případě habilitačních a jmenovacích oborů, na které se v dosavadní právní úpravě povinnost akreditace nevztahovala. Sleduje se tím udržení vysoké náročnosti habilitačních řízení a řízení ke jmenování profesorů a brání se zbytečnému tříštění oborů.
K § 48:
Vysokoškolský institut je novým typem vzdělávací instituce v našem vysokém školství. Uskutečňování bakalářských studijních programů nevyžaduje bezprostřední sepětí s vědeckou a uměleckou činností, jako je tomu u magisterských a doktorských studijních programů na vysoké škole. Předpokládá se, že tvůrčí činnost učitelů a studentů bude odpovídat praktickému zaměření daného vysokoškolského institutu.
K § 49:
Umožňuje se vznik jak státních, tak nestátních vysokoškolských institutů. Právnická osoba zřízená podle obecných předpisů, může získat obdobné postavení jako vysokoškolský institut zřízený státem po udělení státního zmocnění, jehož podmínky jsou uvedeny. Při zásadní změně těchto podmínek může být státní zmocnění odňato. Na rozhodnutí ministerstva o udělení nebo odnětí státního zmocnění se vztahuje správní řád.
K § 50:
Předpokládá se, že vysokoškolské instituty budou zaměřeny úžeji než vysoké školy, a proto i jejich vnitřní členění může být jiné než na vysokých školách. Stejně tak může být rozdílně upraveno i jejich řízení, v němž může hrát významnou roli např. správní rada. Obligatorně se stanovuje, kromě funkce ředitele, pouze zřízení akademické rady, která spojuje některé činnosti vykonávané na vysoké škole jak vědeckou radou, tak akademickým senátem.
K § 51:
Řízení vysokoškolského institutu ředitelem je na rozdíl od řízení vysoké školy rektorem odůvodněno předpokládanou velikostí vysokoškolských institutů, jejich užším zaměřením a větší vazbou na praxi. Jsou uvedeny pouze základní pravomoci ředitele, podrobnější vymezení jeho působnosti se ponechává na statutu.
K § 52:
Jsou vymezeny náležitosti statutu, které jsou specifické pro vysokoškolský institut a které tento statut musí obsahovat navíc ke statutu každé vysokoškolské instituce.
K § 53:
Externí vzdělávací instituce je rovněž novým typem vzdělávací instituce a jsou specifikovány její povinnosti týkající se statutu a výroční zprávy.
Zásadní roli při akreditaci studijních programů a jejich řádném ukončení v těchto institucích bude hrát dohoda o udělování akademických titulů. Tuto dohodu je možno uzavřít pouze s vysokou školou, nikoli s vysokoškolským institutem. Vzhledem k veřejnoprávní povaze dohody jsou její základní náležitosti stanoveny zákonem. Vysoká škola sice nemá povinnost s externí vzdělávací institucí dohodu uzavřít, je však navržen postup, který by měl předejít jejímu bezdůvodnému odmítání.
K § 54 a 55:
Na základě zahraničních zkušeností i dosavadních zkušeností s akreditační komisí u nás se Akreditačnímu kolegiu připisuje v systému vysokého školství velmi významná a nezastupitelná role. Vydává stanoviska ke všem klíčovým záležitostem v oblasti vysokého školství, na jejichž základě pak ministerstvo činí příslušná rozhodnutí. Na rozdíl od stávající legislativní úpravy se Akreditační kolegium nepokládá za poradní orgán vlády, ale ministra. Dochází také k úpravě názvu, kdy namísto "akreditační komise" se zavádí nový název "Akreditační kolegium", který lépe vystihuje jeho odborné zaměření a poslání.
S ohledem na možné změny v organizaci vysokých škol je omezení členství v Akreditačním kolegiu vázáno pouze na rektory, děkany a ředitele vysokoškolského institutu. Funkční období pro členy Akreditačního kolegia se stanovuje tak, aby byla možná postupná obměna složení Akreditačního kolegia v tříletých cyklech.
Je zakotvena nezávislost činnosti Akreditačního kolegia, která je podložena i tím, že jsou taxativně uvedeny důvody zániku členství v Akreditačním kolegiu;; členové tedy nemohou být ministrem odvoláni.
Protože náročnou práci spojenou s funkcí člena Akreditačního kolegia nebo expertní komise nelze vykonávat pouze mimo pracovní dobu, je třeba, aby příslušný zaměstnavatel poskytoval těmto členům potřebné pracovní volno. Označení této činnosti za úkon v obecném zájmu umožní poskytování tohoto volna v souladu se Zákoníkem práce.
K § 56:
Ministerstvu se kromě působnosti vyplývající z kompetenčního zákona č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zejména § 22 až § 25, výslovně stanoví některé povinnosti, které vyplývají z předchozích ustanovení.
Nově se stanoví povinnost vést Centrální evidenci studijních programů. Tato evidence je důležitá nejen pro instituce v oblasti vsokého školství, ale i pro veřejnost a zejména pro občany, kteří zamýšlejí na příslušných institucích studovat.
Je vymezen zákonný rozsah a obsah kontrolní činnosti, která je ministerstvu uložena jako ústřednímu orgánu státní správy.
Zrušením monopolu státních vysokých škol při poskytování vysokoškolského vzdělání se nově stanoví oprávnění ministestva udělovat státní zmocnění nestátním vysokoškolským institucím.
Právo poskytovat studentům nebo občanům, kteří studují v zahraničí, stipendia z rozpočtu ministerstva umožňuje např. podněcovat zájem o některé studijní obory, odměňovat touto formou vnikající studenty, vítěze soutěží apod. a krýt občanům, na jejichž studium v zahraničí má stát zájem, zvýšené náklady spojené s tímto studiem.
Na rozhodnutí ministerstva se vztahuje správní řád (viz § 77).
K § 57:
Státní vysokoškolské instituce budou i nadále financovány převážně ze státního rozpočtu. Podle platné právní úpravy jsou příspěvkovými organizacemi.
Příspěvek ze státního rozpočtu musí být alespoň v takové výši, aby zabezpečil vysokoškolské instituci možnost plnit její poslání. Rozpis rozpočtu jednotlivým institucím je nutno provádět na základě objektivních kritérií. V současné době se převážně část rozpočtu rozděluje normativní metodou podle počtu studentů a finanční náročnosti studijních oborů. Ministrovi se ukládá, aby podrobnější kritéria pro rozpis rozpočtu určoval a vyhlašoval, a to zpravidla každoročně. Stanovení a vyhlášení těchto kritérií je důležitým nástrojem státní politiky vůči vzdělávacím institucím.
Schválení ministerstva pro použití prostředků ze státního rozpočtu v účelových zařízeních je vyžadováno proto, že účelová zařízení slouží částečně k plnění hlavní činnosti (vytváření podmínek pro studium), částečně mohou sloužit i jiným účelům.
K § 58:
Dotace ze státního rozpočtu nestátní vysokoškolské instituci nemá nárokový charakter, existencí dotace a její výši bude vyjádřen zájem státu na vzdělávací činnoti této vysokoškolské instituce. Přiznání dotace je vázáno na státní zmocnění. Vznikajícím vysokoškolským institucím se dotace garantuje alespoň po takovou dobu, aby mohly uskutečnit jeden vzdělávací cyklus.
Důvody pro schválení ministerstva v případě využívání rozpočtových prostředků pro účelová zařízení jsou stejné, jako u státních vysokoškolských institucí.
K § 59:
Předpokládá se, že externí vzdělávací instituce má sama zájem o uskutečňování studijního programu a tudíž sama zabezpečí jeho financování. Mohou však nastat případy, kdy bude mít též stát zájem o činnost externí vzdělávací instituce. Vzhledem k tomu, že není možno předem určit zájem státu na finanční podpoře těchto institucí, je možno pouze stanovit horní hranici této podpory a stanovení výše dotace je nutno svěřit ministrovi.
K § 60
Jsou stanovena nejobecnější pravidla pro nakládání se státní dotací poskytnutou nestátní vzdělávací instituci. Řeší se i málo pravděpodobná situace při finančním úpadku instituce v návaznosti na další právní předpisy v této oblasti.
K § 61:
Zavedením školného se student podílí na nákladech vzdělávacích institucí; posiluje se tím odpovědnost studentů za vlastní studium a jejich zájem o kvalitu vybraného studijního programu.
Omezení placení školného ve státních institucích na bakalářské a magisterské studijní programy je odůvodněno tím, že studentům doktorských studijních programů se navrhuje vyplácet stipendia (viz § 11), takže placení školného by znamenalo pouze faktické snížení těchto stipendií.
Pro státní instituce se určuje interval, v jehož mezích mohou rozhodovat o výši školného, diferencovaně podle zájmu o určitý studijní program, podle očekávaného uplatnění absolventů a pod. Mohou se projevit též prvky konkurence mezi jednotlivými institucemi. Stanovená horní hranice školného zaručuje, že rozhodující část nákladů na vzdělávání ve státních institucích ponese i nadále stát. Počáteční stanovení výše školného provede vzdělávací instituce pro první školní rok studia. Je navrženo opatření, aby reálné školné, které je studentu předepisováno v průběhu studia, se významně neodchylovalo od výše stanovené na počátku studia. Zároveň ale umožňuje brát v úvahu vlivy inflace a měnící se výši částky neinvetičních nákladů připadajících na jednoho studenta.
Studium dotované státem (tj. za podmínek limitovaného školného) by nemělo být bezdůvodně prodlužováno. Proto se stanoví horní hranice pro celkovou dobu studia, během níž nemůže být občanovi studujícímu ve státní vzdělávací instituci předepsáno školné mimo uvedené hranice. Není rozhodující, zda občan čerpá tuto dobu souvisle nebo s přerušeními a zda studuje současně ve více studijních programech. Přesnou evidenci celkové doby studia u jednotlivých občanů umožní jednotný systém Matriky studentů (viz § 12).
V nestátních institucích, kde financování ze státního rozpočtu není předem zaručeno, nejsou zákonem dána omezení výše školného.
Určuje se, jakým způsobem budou platit školné cizinci přijattí ke studiu v rámci mezinárodních smluv; pro ostatní cizince školné stanoví vzdělávací instituce bez omezen daných zákonem.
K § 62:
Aby bylo možné přijmout do studijního programu i občany ze sociálně slabších skupin, zvýhodní stát poskytování úvěrů na školné tím, že za ně převezme ručení. Na takto zvýhodněný úvěr budou mít nárok pouze studenti státních vzdělávacích institucí studující v režimu limitovaného školného.
Při ručení státu za úvěry na školné je nutno počítat i s vymáháním dlužných částek od občanů. Potřebné kompetence k tomuto vymáhání je nutno svěřit územním finančním orgánům. Zvýšené nároky na sátní rozpočet s tím spojené jsou odhadnuty v obecné části důvodové zprávy.
Ke snížení nebo prominutí dlužné částky by se mohlo přistoupit při řešení obtížných sociálních situací jednotlivých občanů (např. při těžkém zdravotním postižení.
Poměrně složitou problematiku státních záruk a jejich vypořádání je nutno vyřešit samostatným nařízením vlády.
K § 63 a 64:
Charakter vojenských a policejních vysokoškolských institucí vyžaduje v některých uvedených případech zvláštní právní úpravu. S jejich specifickým postavením souvisí i nutnost delegovat část působnosti ministra a ministerstva na ministra obrany a Ministerstvo obrany nebo ministra vnitra a Ministestvo vnitra. Pravomoce těchto ministerstev a ministrů mají umožnit jejich nositelům ovlivňovat zaměření vědecké práce a výzkumu i profilu absolventů vojenských a policejních vysokoškolských institucí a vytvářet podmínky pro jejich činnost.
K § 65:
Postavení studentů vojenských a policejních vysokoškolských institucí, kteří jsou vojáky v činné službě či příslušníky policie, musí být v souladu se všemi obecně závaznými právními předpisy, které se týkají služebního poměru vojáků a policistů.
K § 66:
Řeší se přechod mezi současnou a novou právní úpravou. Aby byla zajištěna plynulost výuky, je nutno ponechat v platnosti dosavadní oprávnění uskutečňovat vzdělávání ve všech současných studijních oborech na dostatečně dlouhé období, během kterého může Akreditační kolegium s využitím dosavadních poznatků posoudit oprávněnost konání studijních programů. V tomto období mohou vysoké školy v případě potřeby provést transformaci stávajících studijních oborů do formy studijních programů.
Pro plynulý přechod současné vědecké výchovy, uskutečňované školícími pracovišti podle zákona č. 39/1977 Sb., na doktorské studijní programy se ministerstvu ukládá rozhodnout o akreditaci do šesti měsíců v případě, že toto pracoviště o akreditaci požádá.
K § 67:
Řeší se přechod mezi udělováním akademických titulů podle současné právní úpravy a úpravou novou.
Z práva užívat akademické tituly podle § 21 odst.2 zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějšího předpisu, byli dosud vyloučeni absolventi všech vojenských vysokých škol, kteří ukončili studium před 1. 7. 1990. Nepočetná skupina absolventů s pedagogickým vzděláním působí nyní jako učitelé na středních a základních školách. Skutečnost, že nemohou užívat akademického titulu "magistr", pociťují jako diskriminaci.
K § 68:
Systém vědeckých hodností "kandidát věd" a "doktor věd" byl zaveden v padesátých leteh podle sovětského vzoru a dosud existuje souběžně se systémem akademických titulů a překrývá se s ním. Představuje nesourodý prvek v rámci evropských tradic, neboť je spojen s dvojkolejností vědeckého života na vysokých školách a v Akademii věd a dalších vědeckých institucích. Do budoucna se jeví účelné ponechat pouze systém akademických titulů a akademických hodností, udělování vědeckých hodností ukončit a vědeckou výchovu nahradit studiem v doktorských studijních programech.
Protože na řadě pracovišť ještě probíhá vědecká výchova a existují disertační práce v různém stupni rozpracovanosti, je nezbytné provést změnu systému vědecké výchovy a udělování vědeckých hodností tak, aby zůstala zachována práva účastníků vědecké výchovy, dosáhlo se maximální návaznosti a nedošlo ke ztrátě již dosažených vědeckých výsledků.
Obhajoby kandidátských a doktorských prací proto proběhnou podle dosavadních předpisů v termínech uvedených v zásadě.
Právní předpisy o výchově nových vědeckých pracovníků a udělování vědeckých hodností budou postupně zrušeny, působnost České komise pro vědecké hodnosti přebírá ministerstvo (§ 76).
K § 69 a 70:
Přechodná ustanovení uvedená v těchto paragrafech mají vyloučit zpětnou účinnost zákona a zajistit, aby přechod ze staré právní úpravy na novou byl plynulý a nevyvolával rozpory a pochybnosti.
K § 71:
Ustanovení o fakultě v části šesté kladou na součást vysoké školy, která chce nést název fakulta, přísnější nároky než dosavadní právní úprava, a to zejména v personálním zajištění studijních programů. Poskytuje se dvouleté období na přizpůsobení se těmto nárokům.
Mezi vysokými školami uvedenými v příloze je i Policejní akademie České republiky, která v současné době uskutečňuje pouze bakalářské studium. Ustanovení poskytuje této škole možnost v pětileté lhůtě dosáhnout akreditace magisterského studijního programu. Ustanovení se může týkat i jiných vysokých škol, které naopak v této lhůtě nezískají akreditaci pro své magisterské studijní programy.
K § 72:
S ohledem na vyšší náročnost habilitačního řízení a řízení ke jmenování profesorů je nezbytné, aby Akreditační kolegium prověřilo podmínky pro tato řízení na jednotlivých vysokých školách a na tomto základě udělilo ministerstvu příslušná oprávnění.
K § 73:
Ustanovení má zajistit návaznost činnosti Akreditačního kolegia na činnost stávající akreditační komise.
K § 74:
Bere se v úvahu skutečnost, že studenti, kteří zahájili studium před nabytím účinnosti tohoto zákona, byli přijati k bezúplatnému studiu a nelze jejich právní situaci zpětně měnit.
K § 75:
Toto ustanovení zařazuje většinu rozhodnutí ministra, ministerstva, akademických funkcionářů a dalších osob a orgánů mezi správní úkony. Tím jsou obecně určeny i opravné prostředky proti těmto rozhodnutím.
K § 76:
Protože se ke dni nabytí účinnosti zákona ruší Česká komise pro vědecké hodnosti (§ 77 odt. 1 bod 1), je třeba v přechodném období vykonávat její působnosti. Vzhledem k tomu, že se jedná o dokončení již zahájených řízení, rozsah administrativních činností s tím spojených se bude rychle zmenšovat.
K § 77:
Zrušují se právní předpisy, související s udělováním vědeckých hodností CSc. a DrSc a vyhlášky, pro něž návrh tohoto zákona neposkytuje zmocnění. Termíny pro zrušení jsou navrhovány tak, aby zůstala zachována práva účastníků již započaté vědecké výchovy a bylo umožněno dokončit řízení při udělování vědeckých hodností. Ruší se rovněž právní předpisy, týkající se dalšího zvyšování kvalifikace vědeckých pracovníků, které již pozbyly opodstatnění.
Zrušuje se rovněž zákon č. 232/1992 Sb., o policejních vysokých školách a o zřízení Policejní akademie České republiky, neboť jeho ustanovení jsou obsažena v předkládaném zákoně nebo v jiných právních normách.