Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Ministr vnitra Jan Ruml zaslal odpověď na interpelaci poslance Jozefa Wagnera dopisem ze dne 25. října 1994.

Podle § 89 zákona ČNR č. 35/1989 Sb., o jednacím řádu České národní rady. v platném znění, předkládám Poslanecké sněmovně odpověď ministra vnitra Jana Rumla na interpelaci poslance Jozefa Wagnera. Odpověď je přílohou tohoto sněmovního tisku.

Příloha

Vážený pane poslanče,

k Vaší interpelaci na 23. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dne 29. 9. 1994, týkající se trestního postihu osob odpovědných za protiprávní činy spáchané minulým režimem Vám z hlediska působnosti ministerstva vnitra sděluji:

S vyšetřováním jednotlivých zločinů komunistického režimu bylo započato již krátce po 17. listopadu 1989. Sami perzekuovaní občané, jejich děti či osoby, které o spáchání různých trestných činů věděli, podávali trestní oznámení na příslušníky tajné politické policie či na další představitele totalitního systému. Tato podání zpracovávaly věcně příslušné orgány (Inspekce ministra vnitra ČSFR, Úřad pro vyšetřování protiústavní činnosti a vojenské prokuratury).

Prověřování oznámení a podnětů o trestné činnosti exponentů komunistického režimu spáchané v minulosti, má výrazná specifika. Těžištěm dokazování jsou především dokumenty (úřední záznamy, lékařské zprávy a pod.), uložené v archívech ministerstva vnitra, Armády ČR a dalších. Řešení těchto případů tak vyžaduje i odbornou specializaci k tomu určených pracovníků a centralizaci jejich činnosti. Neméně významným požadavkem bylo i to, aby tito pracovníci nebyli osobně svázáni s minulým režimem, jehož zločiny odhalují. Proto byl v říjnu 1991 zřízení útvar federálního ministerstva vnitra pro dokumentaci a vyšetřování činnosti Státní bezpečnosti, který se zabýval trestními oznámeními, stížnostmi a podněty na bývalé příslušníky StB. Po rozdělení federace byl tento útvar organizačně začleněn k aparátu vyšetřování Policie České republik jako Úřad pro dokumentaci a vyšetřování činnosti StB (dále jen ÚDV) s působností na celém území republiky. Oznámení na ostatní osoby (funkcionáře KSČ, Lidových milicí, národních výborů a pod.) prověřovalo Koordinační centrum pro dokumentaci a vyšetřování násilí proti českému národu, které bylo při tehdejší Generální prokuratuře ČR založeno v únoru 1993. S transformací prokuratury na státní zastupitelství ke konci roku 1993, byly tomuto koordinačnímu centru odňaty pravomoci orgánu činného v trestním řízení. Od té doby oznámení a podněty vztahující se k osobám, které nebyly příslušníky StB, vyřizovaly útvary policie a útvary vyšetřování PČR podle věcné a místní příslušnosti. Od února 1994, kdy vzniklo při ministerstvu spravedlnosti Středisko pro dokumentaci protiprávnosti komunistického režimu, tak postupovaly v úzké součinnosti s tímto útvarem. Toto středisko policistům a vyšetřovatelům při prověřování přijatých oznámení a podnětů, shromažďuje a vyhodnocuje dokumenty z archívů. Objasňování případů nesouvisejících s činností StB je tak v současné době decentralizováno a pracovníci policie a vyšetřovatelé, které se jimi jako orgány činné v trestním řízen i zabývají nejsou pro tuto práci specializováni. Kromě toho s ukázalo, že v konkrétních případech příslušníci StB a osoby z řad civilistů páchaly trestnou činnost společně, takže kompetence Střediska pro dokumentaci protiprávnosti komunistického režimu a ÚDV se v těchto trestních věcech překrývaly. S ministrem spravedlnosti JUDr. Jiřím NOVÁKEM jsem se proto dohodl na vzniku nového útvaru začleněného v resortu ministerstva vnitra, které s kompetencemi policejního orgánu podle tr. řádu bude přijímat a prověřovat všechna trestní oznámení, podněty a stížnosti, vztahující se k nezákonnostem komunistického režimu. Předpokládám že činnost tohoto útvaru bude zahájena dnem 1. 11. 1994.

Nově ustavený útvar federálního ministerstva vnitra koncipoval za chodu náplň své práce, v průběhu jednotlivých šetření se prohlubovala zkušenost jeho pracovníků a tím i obecně platná metodika činnosti.

Proces centralizace vyšetřování, objasňování a dokumentování jednotlivých nezákonností se tak prohloubil. Pracovníci úřadu se jako první setkávali s problémy jako je důkazní nouze, skartace kompromitujících materiálů, úmrtí svědků i pachatelů. Hledali také cesty jak vyhledávat v archívech tajných spisovnách pečlivě utajené písemnosti, jak identifikovat např. příslušníky StB či vězeňské stráže. Došlo se k zdánlivě jednoduchým závěrům, že ani evidence bývalé Státní bezpečnosti nebyly dokonalé a především nebyly vytvořeny pro současné odhalování zločinů jejích příslušníků. Svou roli hrála i neprofesionálně provedená likvidace Státní bezpečnosti na přelomu let 1989/1990.

Po transformaci federálního útvaru na republikový ÚDV došlo k téměř stoprocentní personální obměně. I nadále měl tento úřad za úkol vyšetřovat trestnou činnost příslušníků StB spáchanou na území ČR, vyřizovat podněty fyzických i právnických osob a zabezpečovat analýzu a dokumentaci příslušných archivních materiálů k činnosti státní bezpečnosti v údobí od února 1948 do února 1990. Přestože ministerstvo vnitra Slovenské republiky nástupnický úřad nezřídilo, byly mu místně příslušné případy předány.

ÚDV se konstituovalo jako jediné středisko schopné zvládat tak náročný úkol, jako je objasňování trestných činů konspirativně pracující státně teroristické organizace StB, vzhledem k rozsáhlým policejním a vyšetřovatelským kompetencím. Pracovníci úřadu jsou jedinými osobami v ČR, které mohou komplexně využívat všechny archívy i spisovny, v nichž se písemnosti k nezákonné činnosti StB nalézají. ÚDV vede rozsáhlou korespondenci s poškozenými občany, objasňuje osudy zmizelých osob, záhadně zemřelých vězňů, násilně roztržených rodin. V první fázi pracovník (dokumentarista) zjišťuje okolnosti, jak se opravdu seběhly, a v druhé vyvozuje právní odpovědnost. Do konce září 1994 bylo ze 1454 podnětů vyřízeno 977 případů.

Problematikou armády se náš úřad může s ohledem na své kompetence zabývat jen v souvislosti s činností bývalé Vojenské kontrarozvědky (nyní VOZ MO ČR), která byla součástí Státní bezpečnosti.

Ke konkrétně zmíněným případům je nutno uvést, že pamětí bývalého příslušníka komunistické rozvědky, defektora Josefa FROLÍKA (nar. 1928 v Libušíně), nejsou vždy spolehlivým pramenem. Z jeho zachovaných dopisů vyplývá, že byly částečně upraveny londýnským vydavatelem pře jejich vydáním (1975). Shodou okolnosti ÚDV prošetřuje atentáty a podivnou smrt J. FROLÍKA ve Spojených státech, kde strávil posledních dvacet let svého života. Z případů zmíněných v jeho pamětech (české vydání Špión vypovídá, Praha 1990) je šetřeno ve věci úmrtí význačného představitele světové židovské organizace JOINT, Charlese JORDANA, který byl nalezen v srpnu 1967 mrtev ve Vltavě. Až dosud nebyl nalezen přímý důkaz, který by potvrzoval téze zveřejněné ve výše zmíněné knize.

Dalším uvedeným případem je únos a smrt význačného představitele sociální demokracie a předúnorového ministra průmyslu Bohumila LAUŠMANA, který byl prokazatelně unesen orgány čs. rozvědky z rakouského Salzburku, nezákonně vězněn a po čtyřech letech odsouzen. Zemřel 9. května 1963 v ruzyňské věznici. Tak tento závažný případ je řešen s výhledem na vyvození trestně právní odpovědnosti. Zatím nelze potvrdit to, že se Státní bezpečnost na LAUŠMANOVI dopouštěla "jakýchsi pokusů a aplikaci látek". Na tyto otázky hledá ÚDV odpověď.

ÚDV samozřejmě vyšetřuje mnohem více případů týrání ve věznicích, např. rozsáhlé vyšetřování mučení. ve věznici StB v Uherském Hradišti na přelomu 40. a 50tých let.

Poměrně rozsáhlou prací je prověrka osudů lidí deportovaných po skončení II. světové války do Sovětského svazu. Ve spolupráci s Konfederací politických vězňů bylo z podkladů bývalé generální prokuratury, archívů ministerstva vnitra a zahraničních věci, identifikováno 419 osob, které je možno rozdělit do 4 základních skupin:

1) čsl. občané (147)

2) čsk, státní příslušníci ruského původu (136)

3) Rusové s trvalým bydlištěm na území předválečné ČSR (98)

4) držitelé Nansenova pasu (38)

O skupině páté, o osobách, jež opustily okupované části SSSR mezi lety 1941-44, usadily se v tzv. Protektorátu Čechy a Morava a byly deportovány v květnu 1945, je zatím známo jen málo údajů. V této souvislosti je nutné připomenout, že ÚDV řešil na podnět ukrajinského velvyslance případ deportace a smrti Msgre. A. VOLOŠINA, posledního premiéra vlády Podkarpatské Rusi. Vološin zemřel krátce po únosu z Prahy v moskevské věznici Lefortovo.

Po ukončení šetření mně bude předložena k problematice deportovaných osob podrobná zpráva k přijetí dalších opatření.

Výše uvedený velmi stručný přehled činnosti mého resortu, zvláště pak ÚDV, ukazuje na to, že dosažené výsledky práce při objasňování protiprávních činů z období totalitního režimu, nejsou až tak zanedbatelné, jak jste se vyslovil při svém vystoupení v Poslanecké sněmovně. Domnívám se, že jsou zcela adekvátní náročnosti a složitosti řešených případů trestné činnosti.

S pozdravem

Vážený pan

Jozef WÁGNER

poslanec Poslanecké sněmovny

Parlamentu České republiky