Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Rozhodné období se stanoví od prvního dne kalendářního roku následujícího po roce, v němž pojištěnec dosáhl věku 18 let, do konce kalendářního roku předcházejícímu roku, do něhož spadá den, od kterého se důchod přiznává. Rozhodné období se však stanoví nejvýše v délce 30 kalendářních roků po sobě jdoucích bezprostředně před rokem, do něhož spadá den, od kterého se důchod přiznává.

Jestliže by takto stanovené rozhodné období zahrnovalo kalendářní roky předcházející roku 1985, zkracuje se rozhodné období tak, aby počínalo nejdříve kalendářním rokem 1985.

Pokud kalendářnímu roku, do něhož spadá den, od něhož se důchod přiznává, předchází kalendářní rok, v němž pojištěnec dosáhl 18 let věku, jsou rozhodným obdobím tyto dva kalendářní roky. Přiznává-li se důchod ode dne, který spadá do stejného kalendářního roku, v němž pojištěnec dosáhl 18 let věku, je rozhodným obdobím tento kalendářní rok.

Z rozhodného období se pro účely stanovení osobního vyměřovacího základu vylučují doby

a) pobírání dávek nemocenského pojištění nahrazujících příjem z výdělečné činnosti,

b) pobírání plného invalidního důchodu,

c) po které byla osoba účastna pojištění, nepodařilo-li se prokázat výši vyměřovacích základů.

Doba, v níž trvalo pojištění osoby samostatně výdělečně činné a doba, v níž měl pojištěnec příjmy, které se zahrnují do vyměřovacích základů pro odvod pojistného na důchodové pojištění, se však z rozhodného období nevylučuje.

Pokud rozhodné období obsahuje kalendářní rok, v němž pojištěnec dosáhl věku 18 let, popř. kalendářní rok, do něhož spadá den, od něhož se důchod přiznává, vylučuje se z rozhodného období doba před 18. rokem věku, popřípadě doba po přiznání důchodu.

Nepřesahuje--li doba mezi dosažením 18 let věku a přiznáním důchodu 30 dnů, anebo je-li celá doba mezi 18. rokem věku a přiznáním důchodu vyloučena anebo přiznává-li se důchod pojištěnci mladému 18 let, je rozhodným obdobím kalendářní rok, do něhož spadá den, od kterého se důchod přiznává a předcházející kalendářní roky, v nichž měl pojištěnec vyměřovací základ; v těchto případech se z rozhodného období vylučují doby, v nichž netrvalo pojištění osob samostatné výdělečně činných a pojištěnec neměl ani příjmy, které se zahrnují do vyměřovacích základů pro odvod pojistného na důchodové pojištění.

Odůvodnění:

Rozhodné období je časový úsek, z něhož se zjišťuje průměrný osobní vyměřovací základ. Délka rozhodného období se stanoví tak, aby do výše důchodu byla odpovídajícím způsobem promítnuta výše placeného pojistného v produktivním věku. Ve vztahu k maximální možné délce pojištění je však stanovena pouze v rozsahu cca dvou třetin. Tím se vyloučí ve většině případů období na počátku ekonomické aktivity, kdy bývají výdělky zpravidla nižší. U mladších pojištěnců však musí být rozhodným obdobím v podstatě celá doba mezi 18. rokem věku a přiznáním důchodu a u nejmladších pojištěnců v podstatě celá doba pojištění.

Na rozdíl od dosavadních předpisů dochází k podstatnému prodloužení rozhodného období. Za účelem zamezení nepřiměřené retroaktivity se stanoví počátek rozhodného období nejdříve tak, aby obsahovalo nejvýše 10 kalendářních roků před účinností zákona o důchodovém pojištění.

Rozhodné období bude zahrnovat i doby, kdy pojištěnec neměl žádný vyměřovací základ. Doby, při jejichž trvání by však nebylo přiměřené vyžadovat placení pojistného, popř. doby, v nichž se nepodaří prokázat výši vyměřovacích základů se však z rozhodného období vylučují. Znamená to, že o tyto doby se zkrátí celková doba, na níž se rozpočítává vyměřovací základ za účelem zjištění osobního vyměřovacího základu a pojištěnec tak nebude v těchto případech poškozován ve svých nárocích. S ohledem na pojišťovací princip se však dává přednost vyměřovacím základům před vyloučením doby v období, kdy pojištěnec měl příjmy, z nichž bylo odváděno pojistné.

Výpočtovým základem je průměrný osobní vyměřovací základ, pokud nepřesahuje 0,7 násobek všeobecného vyměřovacího základu za období kalendářního roku předcházejícího rok, v němž se důchod přizná. Přesáhne-li průměrný osobní vyměřovací základ 0,7 násobek všeobecného vyměřovacího základu, je výpočtovým základem 0,7 násobek v plné výši, z částky přesahující 0,7 násobek až do výše 1,4 násobku 50%, z částky přesahující 1,4 násobek až do částky 2,1 násobku 30%, z částky přesahující 2,1 násobek až do částky šestinásobku 10% a k částce přesahující šestinásobek se nepřihlíží.

Odůvodnění:

Do pojišťovacího systému je nutno v určité míře promítnout princip sociální solidarity. Dochází proto k redukci průměrného osobního vyměřovacího základu u osob, jejichž průměrný osobní vyměřovací základ přesahuje 0,7 násobek všeobecného vyměřovacího základu, přičemž tato redukce má progresivní charakter. Redukovaný průměrný osobní vyměřovací základ se nazývá výpočtovým základem.

Výpočtový základ starobního důchodu, plného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu pojištěnce, který pobírá nebo již dříve pobíral některý z těchto důchodů, nesmí být nižší, než kolik činil výpočtový základ, z něhož byl dříve pobíraný důchod vyměřen, indexovaný stejným způsobem, jakým se provádí indexování osobních vyměřovacích základů. Pro stanovení koeficientu se přitom původní výpočtový základ považuje za osobní vyměřovací základ zjištěný v kalendářním roce předcházejícím rok přiznání důchodu, který byl z tohoto výpočtového základu vyměřen. Obdobně se postupuje i v případě, že pojištěnec, pobírá anebo již dříve pobíral starobní důchod, invalidní důchod, částečný invalidní důchod nebo důchod za výsluhu let vyměřený z průměrného měsíčního výdělku. Rozhodující je přitom výše neredukovaného průměrného měsíčního výdělku. Po indexování se tento původní průměrný měsíční výdělek považuje za průměrný osobní vyměřovací základ.

Odůvodnění:

Zachování vazby na původní výpočtový základ, z něhož byl vyměřen dřívější důchod, ochraňuje pojištěnce pro případ, že po přiznání důchodu již není schopen vykonávat činnost, z jejíhož titulu by byl pojištěn anebo došlo-li ke snížení jeho vyměřovacích základů. I tento výpočtový základ je nutno indexovat tak, aby byla zachována jeho relativní výše vůči všeobecnému vyměřovacímu základu.

Nárok na starobní důchod vzniká získáním potřebně doby pojištění a dosažením potřebného věku.

Při dosažení věku 65 let činí potřebná doba pojištění 15 let.

Při získání 25 let pojištění činí potřebný věk

a) 62 let u mužů,

b) 61 let u žen, které nevychovaly žádné dítě,

c) 60 let u žen, které vychovaly 1 dítě,

d) 59 let u žen, které vychovaly 2 děti,

e) 58 let u žen, které vychovaly 3 nebo 4 děti,

f) 57 let u žen, které vychovaly 5 nebo více dětí.

Věkové hranice stanovené předpisy platnými před 1. 1. 1995 se pojištěncům, kteří jich dosáhnou v letech 1995 - 2005, zvyšují o 2 měsíce u mužů a o 4 měsíce u žen za každý kalendářní rok, o který dosažení dosavadní věkové hranice překročí rok 1994.

Pro nárok na důchod se započítává veškerá doba pojištění i doba pojištění před 18. rokem věku.

Podmínka výchovy dítěte je splněna, jestliže žena osobně pečuje nebo pečovala o dítě ve věku do dosažení zletilosti aspoň po dobu deseti roků. Pokud se však žena ujala výchovy dítěte po dosažení osmého roku jeho věku, je podmínka výchovy dítěte splněna, jestliže žena osobně pečuje nebo pečovala o dítě ve věku do dosažení zletilosti aspoň po dobu pěti roků.

Odůvodnění:

Podmínka potřebné doby pojištění zůstává shodná s dosavadní podmínkou potřebné doby zaměstnání, s výjimkou nejstarší věkové kategorie, kde je opodstatněné ji zvýšit z dřívějších 10 na 15 roků pojištění - vzhledem k současné vysoké zaměstnanosti a z důvodu přechodu k systému pojištění, který umožní dobrovolné pojištění po dobu až 10 let.

Je ovšem nezbytně nutné postupně zvýšit hranici potřebného věku. Důvody jsou především ekonomické, neboť věková hranice je poměrně nízká, doba pobírání starobního důchodu, zejména u žen, relativně dlouhá, a tedy náklady na starobní důchody, a tím i pojistně, vysoké. Cílem je dosáhnout evropského standardu, který se blíží 65 letům, ale je třeba přihlížet i k průměrnému věku dožití, který je v České republice jeden z nejnižších, a brát v úvahu vývoj v oblasti zaměstnanosti. Průměrná doba dožití osob, které již dosáhly věku potřebného pro nárok na starobní důchod, činila 1 v roce 1990 v České republice 24 let u žen a 15 let u mužů. Míra závislosti, tj. podíl osob v poproduktivním věku na 100 ekonomicky aktivních, která nyní činí v České republice 33, se při zvýšení věkové hranice sníží do roku 2006 na 29. I tak však bude v evropském srovnání poměrně vysoká. Bez dalších úprav věkové hranice po roce 2006 by se navíc opět zvyšovala až na 37 v roce 2018.

Zvýšení potřebného věku nelze provést najednou. Proto se bude dnešní věková hranice od roku 1995 zvyšovat postupně, přičemž u žen bude tempo zvyšování rychlejší, čímž bude současně dosaženo i sblížení podmínek mužů a žen pro nárok na důchod. Rozdíly mezi ženami podle počtu vychovaných dětí však zůstanou zachovány. V letech 1995 až 005 se proto podmínka potřebného věku stanoví podle toho, kdy pojištěnec dosáhne věkové hranice pro nárok na starobní důchod podle předpisů platných před účinností nového zákona s tím, že čím vyšší bude kalendářní rok dosažení této hrance, tím vyšší bude i věk potřebný pro splnění podmínky nároku na důchod. Pro jednotlivé skupiny pojištěnců bude tedy potřebný věk pro nárok na starobní důchod následující:

*) Věková hranice podle § 21 odst. 1 písm. e) a 2 zákona č. 100/1988 Sb. v platném znění.

Pojištěnci, který získal alespoň 25 let pojištění, vzniká nárok na předčasné poskytování starobního důchodu ode dne následujícího po uplynutí alespoň 180 dnů, kdy byl pojištěnec nepřetržitě veden u příslušného státního orgánu v evidenci uchazečů o zaměstnání, jestliže k tomuto dni

a) chybí do dosažení věku pro nárok na starobní důchod podle zásady č. 1 nejvýše 2 roky,

b) není vykonávána žádná výdělečná činnost, která by zakládala účast na nemocenském pojištění a

c) není vypláceno hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání.

Odůvodnění:

Ve snaze, aby nedošlo k vyřazení většího počtu fyzických osob z možnosti výdělečné činnosti do vzniku nároku na starobní důchod, existuje několik právních předpisů, směřujících k jejich účelnému rozmisťování po uvolnění z dosavadních pracovních míst. Přesto však dochází k situacím, kdy umístění již není možné, a proto, obdobně jako podle stávající právní úpravy, se umožňuje předčasné poskytování starobního důchodu. Nejde o zvláštní dávku, ale o starobní důchod poskytovaný za odlišných podmínek.

Přitom se upouští od podmínek kvalifikovaného důvodu skončení zaměstnání a nemožnosti opatření vhodného zaměstnání, neboť podle dosavadních zkušeností je plnění těchto podmínek těžko kontrolovatelné.

Protože jde a předčasné poskytování starobního důchodu, a tedy dřívější čerpání plánovaných finančních prostředků, stanoví se - kromě odchylek od určování výše v obecných případech, jak jsou uvedeny v zásadě č. 16 - i přesnější podmínky pro takové poskytování důchodu.

Pojištěnec, který byl nucen skončit výdělečnou činnost před dosažením obecné věkové podmínky pro nárok na starobní důchod, by měl mít především zájem o další pracovní uplatnění. Proto se navrhuje, aby jednou z podmínek pro nárok na předčasné poskytování starobního důchodu bylo vedení pojištěnce v evidenci uchazečů o zaměstnání nepřetržitě alespoň po dobu 180 dnů.

Výplata starobního důchodu nenáleží

a) v období dvou let po vzniku nároku na tento důchod v kalendářních měsících, v nichž příjem jeho poživatele z pracovní činnosti přesáhl částku minimální mzdy platné k 1. dni v kalendářním měsíci výkonu takového zaměstnání nebo v nichž poživatel důchodu pracuje v cizině nebo pobírá dávky nemocenského pojištění nahrazující mzdu, která je vyšší než minimální mzda, anebo

b) v období do konce kalendářního roku, v něm jeho poživatel dosáhl věku o dva roky více než činil jeho věk v roce, v němž mu vznikl nárok na starobní důchod, pokud vykonává činnost osoby samostatné výdělečně činné, z níž je účasten nemocenského pojištění, nebo pobírá dávky nemocenského pojištění nahrazující příjem ze samostatné výdělečné činnosti.

To platí obdobně i pro starobní důchod poskytovaný podle zásady č. 14, a to ode dne dosažení věku stanoveného pro nárok na starobní důchod v zásadě č. 13.

Po uplynutí období uvedeného v bodě a) a b) se poskytuje starobní důchod bez omezení. Bez omezení se poskytuje starobní důchod při zaměstnání nebo činnosti osoby samostatně výdělečně činné též, dosáhl-li jeho poživatel věku 65 let.

Odůvodnění:

Nový systém důchodového pojištění bude financován na principu mezigenerační solidarity průběžným způsobem. Proto je odůvodněné poskytovat bezprostředně po vzniku nároku na důchod plnění jen, když dojde ke ztrátě příjmu. Pro naplnění tohoto požadavku se proto volí nový, v našem právu sociálního zabezpečení dosud nepoužitý způsob podmíněného odložení výplaty starobního důchodu. Je odůvodněné, aby stejný režim platil pro předčasně poskytovaný starobní důchod, avšak až ode dne dosažení věku pro nárok na starobní důchod podle zásady č. 13.

Po dobu další výdělečné činnosti bez pobírání starobního důchodu bude jeho výše zvyšována podle zásady č. 16.

Rozdíl časového vyjádření podmínky podle druhu pracovního zapojení má u osob samostatně výdělečně činných opodstatnění ve způsobu zjišťování podmínek účasti na nemocenském pojištění v závislosti na jejich příjmech z této činnosti vyjádřených pomocí daňového přiznání. Nebude-li přijata právní úprava o možnosti dobrovolné účasti na nemocenském pojištění osob samostatně výdělečně činných, bude vymezení činnosti těchto osob bránící poskytování starobního důchodu v období dvou kalendářních let definováno bez vazby na účast na nemocenském pojištění přímo zákonem o základním důchodovém pojištění.

Ze sociálně ekonomických důvodů není opodstatněné omezovat výplatu důchodu při výdělečné činnosti ve vyšším věku po dobu delší než 2 roky nebo po dosažení věku 55 roků.

Výše starobního důchodu se stanoví podle počtu roků pojištění získaných do splnění podmínek nároku na tento důchod a činí za každý celý rok pojištění 1,5% výpočtového základu.

Pro výši důchodu se započítává doba pojištění od 18. roku věku a z doby před 18. rokem věku pouze doba, za kterou byl pojištěnec povinen platit pojistné.

Výše předčasně poskytovaného starobního důchodu činí rovněž za každý celý rok pojištění 1,5% výpočtového základu s tím, že se za každých i započatých 90 kalendářních dnů ode dne přiznání důchodu do dovršení věku potřebného pro nárok na starobní důchod snižuje o 0,6% výpočtového základu.

Při dosažení věku potřebného pro nárok na starobní důchod podle těchto zásad se předčasně poskytovaný starobní důchod nepřepočítává.

Výše starobního důchodu se za další výdělečnou činnost po splnění podmínek pro nárok na starobní důchod bez pobírání starobního nebo plného invalidního důchodu za každých ukončených 90 kalendářních dnů výdělečné činnosti zvyšuje o 1% výpočtového základu. Nezhodnocená doba podle tohoto odstavce se přičte k době získané před vznikem nároku na důchod.

Stejně se zvyšuje i předčasně poskytovaný starobní důchod, jehož výplata byla zastavena z důvodu výdělečné činnosti, avšak až za dobu ode dne dosažení věkové hranice stanovené pro nárok na starobní důchod. Po skončení výdělečné činnosti vykonávané před dosažením tohoto věku se připočte k již získané době pojištění nově získaná doba a o tuto dobu se současně zkrátí doba, za níž se snižuje výše důchodu.

Odůvodnění:

Ve výši důchodu se projeví doba pojištění a výše zaplaceného pojistného. U výše pojistného bude uplatněn vlivem stanovené redukce u nadprůměrných příjmů v omezené míře princip solidarity ve prospěch osob s nižšími příjmy. V zohlednění doby pojištění však bude platit ve výši důchodu přímá úměra. Procentní sazba výpočtového základu za jeden rok pojištěni se navrhuje tak, aby výše pojistného byla přiměřená možnostem plátců pojistného a současně zajišťovala i přiměřenou výši důchodů. Promítnutí principu pojištění se projeví i v tom, že se v konstrukci nestanoví žádné relativní ani absolutní minimum nebo maximum.

U snížení, resp. zvýšení procentní výměry při předčasném nebo odloženém odchodu do důchodu se navrhují procentní sazby podle pojistně matematických pravidel tak, aby nebyl poškozován či zvýhodňován ani pojištěnec ani fond důchodového pojištění. Přitom v případě předčasného odchodu do důchodu je třeba vidět, že při výpočtu důchodu nebude dopočítávána ani chybějící doba do obecné věkové hranice.

Osoba je plně invalidní, jestliže pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav je neschopna jakékoliv soustavné výdělečné činnosti, nebo je schopna soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek. Za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se pokládá nepříznivý zdravotní stav, který podle poznatků lékařské vědy potrvá déle než jeden rok. Zdravotní postižení připouštějící výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek vymezí prováděcí předpis.

Neschopen výdělečné činnosti není pojištěnec, který vykonává činnost osoby samostatně výdělečně činné nebo pracuje v cizině, nestanoví-li jinak mezinárodní smlouva.

Odůvodnění:

V novém systému bude plná invalidita definována - tak jako doposud - jako trvalá nebo dlouhodobá neschopnost jakékoliv soustavné výdělečné činnosti, vyplývající ze zjištěného dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Definice tohoto typu invalidity bude spočívat prakticky na neexistenci pracovního potenciálu. Případná výdělečná činnost využívající zbytku pracovní schopnosti bude charakterizována především svou nesoustavností. Za soustavnou výdělečnou činnost se nebude považovat činnost, která nemá charakter trvalosti, činnost vykonávaná pouze příležitostně, činnost malého rozsahu nebo ekonomicky nevýznamná. Při výkonu takové činnosti půjde v podstatě o jakýsi pracovní pokus.

Druhý zamýšlený typ plné invalidity odpovídá dnešní definici podle § 29 odst. 2 písm. d) zákona č. 100/1988 Sb. Zdravotní podklad tohoto typu plné invalidity bude na rozdíl od předchozího typu, kde definice vychází z neschopnosti výkonu soustavné výdělečné činnosti, označen jako trvalé těžké zdravotní postižení. V tomto pojmu je vyjádřen mimořádně závažný rozsah zdravotního postižení připouštějící výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek. Vymezení okruhu občanů spadajících do této skupiny plné invalidity bude přílohou prováděcího předpisu stejně tak jako vymezení pojmu "zcela mimořádné podmínky".

Tento typ plné invalidity nezapadá systémově do oblasti důchodového pojištění, neboť v podstatě jde o dávku poskytovanou nikoliv pro neschopnost výkonu pracovní činnosti (tedy ztrátu pracovního potenciálu), nýbrž pro velice těžké zdravotní postižení, které dovoluje sice pracovat, ale jen za zcela mimořádně upravených pracovních podmínek. Její poskytování je však odůvodněné a nelze ji z tohoto systému bez náhrady v jiném systému vypustit. Jakmile by bylo možné ji zařadit do jiného sociálního systému, bude možné definovat plnou invaliditu v důchodovém pojištění již jen jako dávku, která spočívá na plném zániku pracovního potenciálu a pro nárok na výplatu stanovit event. i určitý finanční limit (např. nepřekročení výdělku ve výši 1/6 všeobecného vyměřovacího základu nebo pod.).

Oproti dosavadnímu stavu se definice plné invalidity značně zjednodušuje. Upouští se od dvou typů invalidity, které umožňují vedl důchodu soustavně pracovat a mít tak pravidelný příjem v souběhu s důchodem. Tak tomu je dnes v případech, kdy je invalidita uznána proto, že výkon soustavného zaměstnání by vážně zhoršil zdravotní stav občana, nebo kdy je občan schopen vykonávat soustavně zaměstnání, avšak jen zcela nepřiměřené jeho dřívějším schopnostem a společenskému významu dosavadního povolání.

Posuzování prvního z uvedených typů invalidity (dnešní ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 100/1988 Sb. nepřichází dnes v úvahu, neboť je nežádoucí, aby v rozporu s konstatováním invalidity se současně připouštěl výkon zaměstnání, kterým by si občan vážně zhoršoval svůj zdravotní stav.

Požití druhého z uvedených typů plné invalidity (dnešní ustanovení § 29 odst. 2 písm. c) zákona č. 100/138 Sb., tzv. invalidity stavovské, je velice problematické. V období, kdy se předpokládá nutnost mobility pracovních sil a potřeba rekvalifikace, není odůvodněné uznávat v základním důchodovém systému invaliditu u pojištěnce, u něhož je zjištěna schopnost výkonu. soustavné výdělečné činnosti. Hodnotit společenský význam dosavadního zaměstnáni je záležitostí abstraktní a preference některých profesí odporuje hlavním zásadám základního důchodového systému. Jde o typicky profesní záležitost, která nerespektuje princip rovnosti občanů před zákonem.

Za plně invalidního by napříště neměla být uznána osoba samostatně výdělečně činná, která vykonává samostatnou výdělečnou činnost nebo pracuje v cizině. Nebylo by rozhodující, zda tato činnost zakládá či nezakládá účast na důchodovém pojištění. Z povahy této činnosti vyplývá, že ji nelze vykonávat a současné být neschopen výdělečné činnosti. Ze stejných principů vychází i zahraniční pojišťovací systémy (u takového pojištěnce přichází v úvahu uznání jen částečné invalidity).

Stejně jako dosud se předpokládá, že zdravotní stav pojištěnce bude sledován při pravidelných kontrolních lékařských prohlídkách.

Pojištěnec je částečně invalidní, jestliže pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav (zásada č. 17) jeho výdělečná schopnost poklesla nejméně o polovinu.

Pojištěnec je považován za částečně invalidního také tehdy, jestliže mu dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav (zásada č. 17) značně ztěžuje obecné životní podmínky, i když jeho výdělečná schopnost nepoklesla ani o polovinu. Zdravotní postižení značně ztěžující obecné životní podmínky vymezí prováděcí předpis.

Odůvodnění:

Současná koncepce částečné invalidity vyžadující kromě zjištění dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu také konstatování podstatného poklesu výdělku vznikla v 50. letech za jiné sociálně ekonomické situace a její nedostatky jsou již dlouhou dobu soustavně kritizovány. V období tržní ekonomiky s relativně volným mzdovým vývojem se dosavadní pojetí částečné invalidity stalo neudržitelným. Za současných podmínek dochází k stále výraznějšímu narušení přímé vazby mezi pracovní schopnosti občana a jím dosahovanými výdělky (odlišná úroveň odměňování srovnatelných profesí mezi různými odvětvími a sektory ekonomiky apod.), takže spojení obou kritérií příčinnou souvislostí v dosavadní definici částečné invalidity se stalo logicky nezdůvodnitelným. Právní úprava dále dostatečně nerespektuje princip rovnosti občanů před zákonem, protože posuzování podmínky podstatného poklesu výdělků u různých kategorií (zaměstnanci, osoby samostatně výdělečně činné, pracovníci v zahraničí) se řídí kritérii natolik odlišnými, že výsledek posouzení částečné invalidity je různý i při jinak stejném zdravotním stavu a pracovní schopnosti.

Navrhuje se proto přistoupit k zásadní změně spočívající v tom, že pokles výdělku jako důsledek snížené pracovní schopnosti by nebyl napříště podmínkou uznání částečné invalidity. V novém pojetí částečné invalidity půjde o zhodnocení zbývající výdělečné schopnosti občana postavené na objektivním zjištění zdravotního stavu s přihlédnutím k jeho vzdělání, předchozímu zaměstnání a možnosti rekvalifikace. Při hodnocení zbývající výdělečné schopnosti nebude měřítkem dosahovaný výdělek, ale hlavní důraz bude kladen na komplexní posouzení zbývajících objektivně existujících tělesných a duševních schopností umožňujících další výdělečnou činnost.

Nadále se počítá s uznáváním částečné invalidity pro trvalé zdravotní postižení značně ztěžující obecné životní podmínky, i když jde o dávku, která systémově do základního důchodového pojištění nepatří. Obdobně jako u plné invalidity pro schopnost výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek, jde i zde o dávku, která by měla výhledově přejít do jiného sociálního systému. U této dávky se nebude sledovat pokles výdělečné schopnosti.

Pojištěnec má nárok na plný invalidní nebo částečný invalidní důchod, jestliže se stal plně nebo částečně invalidním, byl pojištěn po dobu potřebnou pro nárok na tento důchod nebo se stal pln nebo částečně invalidním následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání.

Nárok na plný invalidní důchod nevznikne, splnil-li pojištěnec podmínky nároku na starobní důchod podle zásady č. 13, s výjimkou případů, kdy plná invalidita nastala následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání.

Doba pojištění potřebná pro nárok na plný invalidní nebo částečný invalidní důchod činí u pojištěnců

Doba pojištění potřebná pro nárok na plný invalidní nebo částečný invalidní důchod se zjišťuje z období posledních 10 let před vznikem plné nebo částečné invalidity.

Pracovním úrazem je úraz, který pojištěnec utrpěl při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti a ním. Jako pracovní úraz se posuzuje též úraz utrpěný při přípravě k obraně České republiky, při výkonu služby v ozbrojených silách a při výkonu civilní služby.

Osoba má nárok na plný invalidní důchod, nejdříve však od 18. roku svého věku, též, jestliže pro svůj dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav vzniklý před dosažením 16. roku věku nemohla být účastna důchodového pojištění vůbec nebo po dobu potřebnou pro nárok na tento důchod.

Odůvodnění:

Vznik nároku na plný invalidní nebo částečný invalidní důchod bude i nadále vázán vedle zdravotního hlediska na splnění potřebné doby pojištění. Délku doby pojištění potřebnou pro nárok na plný invalidní nebo částečný invalidní důchod se navrhuje neměnit. Považujeme za vhodné zachovat dosavadní stav, který se svědčil v praxi a je ve shodě s obdobnými právními systémy Evropského společenství. Je navíc bezprostředné ve vazbě na ztrátu výdělku v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pojištěnce.

V případě vzniku plné nebo částečné invalidity následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání se ani nadále podmínka potřebné doby pojištění nebude vyžadovat; to platí i pro tzv. invalidy z mládí.

Plný invalidní důchod se vypočítává obdobně jako starobní důchod s tím, že pro výši plného invalidního nebo částečného invalidního důchodu se započítává i doba ode dne vzniku nároku na plný invalidní nebo částečný invalidní důchod do dosažení věku, v němž by pojištěnec splnil podmínku potřebného věku pro nárok na starobní důchod požadovanou v zásadě č. 13 při získání 25 roků pojištění; u žen se přitom bere v úvahu věková podmínka pro bezdětné ženy. Takto přičtená doba se označuje jako doba dopočtená.

Pro výši důchodu se nezapočítává dopočtená doba, jestliže plná nebo částečná invalidita vznikla následkem úmyslného poškození zdraví, které si pojištěnec způsobil, nebo dal způsobit, nebo poškození zdraví, které vzniklo jako následek pojištěncova úmyslného trestného činu.

Plný invalidní důchod osoby uvedené v posledním odstavci zásady č. 19 činí 45% všeobecného vyměřovacího základu za kalendářní rok předcházející roku, do něhož spadá den, od něhož se plný invalidní důchod přiznává.

Odůvodnění:

Konstrukce vpočtu plného invalidního důchodu bude obdobná jako konstrukce starobního důchodu. V rámci solidarity se stejně jako dosud zachovává institut dopočtu doby do věkové hranice nároku na starobní důchod, přestože za dopočtenou dobu nebude pojištěnec platit do fondu.

Stejně jako v oblasti nemocenského pojištění není odůvodněno ani v oblasti důchodového pojištění plně odškodňovat plnou nebo částečnou invaliditu, která vznikla následkem pojištěncova úmyslného poškození zdraví nebo v důsledku úmyslného trestného činu.

Plný invalidní důchod tzv. invalidů z mládí bude činit jednotně stanovenou sazbu odvozenou z všeobecného vyměřovacího základu.