S přihlédnutím k potřebám privatizace čs. hospodářství zařazuje se nově do navrhovaného zákoníku ustanovení o koupi najaté věci. Účelem této úpravy je umožnit na základě této smlouvy nájemci, který má najatý podnik, jeho část, soubor věcí tvořících provozovnu nebo i jiné věci, aby nájemní smlouvou, jež se řídí občanským zákoníkem, písemným oznámením, změnil ve smlouvu kupní, jež se řídí tímto zákoníkem. To umožní podnikateli před vynaložením značných finančních nákladů spojených s koupí uvedených věcí po potřebnou dobu provozovat podnik jen na základě jejich nájmu a ověřit si tak podnikatelské perspektivy. Navrhovaná úprava zahrne i případy, které se v zahraničí nazývají zpravidla leasing. Nenavrhuje se úprava tzv. finančního leasingu, pro jehož uplatnění nejsou prozatím v čs. hospodářství splněny předpoklady pro širší uplatnění.
Změně nájemní smlouvy v kupní smlouvu jsou přizpůsobeny v § 593 a 594 právní následky. Reklamační nároky modifikované v § 595 berou zřetel na to, že nájemce měl věc před využitím práva koupě v užívání a mohl zjistit všechny její vady ještě před vznikem kupní smlouvy.
Díl V
Smlouva o úvěru
(§ 497 - 507)
Návrh zákona užívá k označení stran s přihlédnutím k běžné terminologii pojmy "věřitel" a "dlužník", i když nejsou zcela přesné. Věřitel je po uzavření smlouvy totiž zavázán poskytnout druhé straně finanční prostředky a dlužníku vzniká na toto poskytnutí právo. Teprve po poskytnutí finančních prostředků se úloha stran vymění.
Od poskytnutí úvěru podle této smlouvy je třeba lišit tzv. zbožový úvěr, který nepředstavuje zvláštní typ smlouvy, neboť jeho podstatou je stanovení splatnosti kupní ceny až po určité době po dodání zboží.
Věřitelem ve smlouvě o úvěru může být nejen banka, nýbrž kterýkoli subjekt, avšak smluvení možností čerpat úvěry za určitou odměnu (§ 499) lze považovat za bankovní činnost. Nárok na odměnu vzniká, i když dlužník této možnosti nevyužije.
Ustanovení § 501 odst. 2 a § 507 se týkají tzv. účelového úvěru.
Díl VI
Licenční smlouva k předmětům průmyslového vlastnictví
(§ 508 - 515)
Upravená licenční smlouva se týká pouze práv, jež vyplývají z průmyslového vlastnictví a nikoliv jiného duševního vlastnictví. Omezuje se pouze na umožnění výkonu těchto práv a nezahrnuje jejich převod. Navrhovaná úprava se rovněž nevztahuje na tzv. smlouvy o know-how, jejichž předmětem není právo, nýbrž jen jiná majetková hodnota (např. výrobní postup).
S přihlédnutím k potřebám praxe se umožňuje, aby se odměna platila i v jiné formě než peněžní (např. dodáním určitého zboží apod.). K povinnosti udržovat právo z průmyslového vlastnictví patří i placení poplatků spojených s registrací tohoto práva, jež se vyžaduje podle zvláštních předpisů. Povinnost podle § 513 se týká podkladů a informací poskytnutých podle § 512, jež mají význam zejména pro využití práva ve výrobním procesu a mají určité prvky smlouvy o know-how.
Díl VII
Smlouva o uložení věci
(§ 516 - 526)
Pojmovým znakem smlouvy o uložení věci je její bezplatnost a skutečnost, že se předmět nachází v době jejího vzniku u opatrovatele. Tím se liší od smlouvy o skladování (§ 527 a násl.). Bezplatnosti je přizpůsobena i omezená odpovědnost opatrovatele v porovnání s odpovědností skladovatele. Toto rozlišování výrazně vyplývá z ustanovení § 517 až 519.
V obchodní praxi se vyskytuje smlouva o uložení věci pouze jako akcesorický smluvní typ, tj. užívaný v souvislosti s jiným obchodním závazkovým vztahem, nejčastěji v souvislosti s převzetím závazku některé smluvní strany věc, jež je předmětem jiné smlouvy, ponechat u sebe a bez nároku na odměnu o ní pečovat (např. zařízení použité při zhotovování díla u jeho objednatele). Návrh zákona proto v § 526 výslovně stanoví, že ustanovení o smlouvě o uložení věci se přiměřeně použije i v případě, kdy některá strana má povinnost podle zákona pečovat o věci druhé strany (např. kupující o vadné zboží, než je zpět převzato prodávajícím).
Díl VIII
Smlouva o skladování
(§ 527 - 535)
Úprava smlouvy o skladování je přizpůsobena (na rozdíl od smlouvy o uložení věci) tomu, že uskladnění věci a péče o ní je předmětem podnikání skladovatele. V převážné většině případů tvoří tato činnost doplňující předmět jiného hlavního předmětu podnikání (např. přepravy věcí), avšak v tržním hospodářství vznikají i podnikání zaměřená pouze na uskladnění.
Skladování je tedy služba poskytovaná za odměnu a tomu je přizpůsobena široká odpovědnost skladovatele (§ 533), který však nenese nebezpečí škody na skladované věci, ledaže by byl v prodlení s jejím vydáním.
Nově se upravuje v § 528 skladištní list jako cenný papír, který je praktický především v případech, kdy pro skladovatele je skladování hlavním předmětem podnikání. Skladištní list může znít na doručitele, kdy právo požadovat vydání zboží má každý držitel skladištního listu, nebo na jméno. V tomto případě je ze zákona skladištní list převoditelný rukopisem, pokud jeho obsah převod nevylučuje. Důležitost skladištního listu v trhovém hospodářství spočívá především v tom, že může být sám předmětem obchodu a konečný nabyvatel si zboží vyzvedne.
Osoba, která je oprávněna se podle skladištního listu domáhat vydání věcí, má postavení ukladatele (§ 528 odst. 4), takže vůči ní mohou být uplatněny nároky skladovatele, jež mu vyplývají ze smlouvy o skladování (např. nárok na úhradu skladného).
Díl IX
Smlouva o dílo
(§ 536 - 565)
Vedle kupní smlouvy patří smlouva o dílo k nejdůležitějším smluvním typům v obchodním styku. V zájmu přesnější právní úpravy a různorodosti předmětu tohoto typu smlouvy je tento předmět v § 536 odst. 2 vymezen.
Je-li předmětem díla zhotovení věci, je důležité pojmové rozhraničení mezi kupní smlouvou a smlouvou o dílo, jež vyplývá z § 410. Je-li předmětem díla výstavba budovy nebo jiné věci tvořící nemovitost, budou se řídit ustanoveními § 536 a násl. i smlouvy, podle nichž má všechny věci nutné k zhotovení díla obstarat zhotovitel. Podle § 409 odst. 1 předmětem kupní smlouvy podle navrhovaného zákona může být pouze movitá věc.
S přihlédnutím k povaze právní problematiky rozlišuje navrhovaná úprava především mezi zhotovením věci na jedné straně a opravou nebo úpravou věci na druhé straně. U jiné činnosti je aplikace § 536 a násl. závislá na tom, zda závazek obsahuje povinnost dosáhnout určitého výsledku hmotně zachyceného (např. odborný posudek, stavební plány apod.). Tím se smlouva o dílo liší pojmově od jiných smluv, zejména od smlouvy mandátní (§ 566 a násl.).
Zhotovitel je povinen při provádění díla postupovat samostatně (§ 537 odst. 2) a nárok na odměnu mu v zásadě vznikne, jen když dílo úspěšně provede (§ 548). Objednatel může ovlivnit způsob provádění díla, jen když toto právo vyplývá ze smlouvy, a navrhovaná úprava přihlíží k důsledkům, jež mohou mít nesprávné pokyny dané objednatelem (§ 551 a 561).
Z ustanovení § 541 vyplývá, že zhotovitel plně odpovídá za vady věcí použitých k provedení díla, které sám opatřil, kdežto za vady díla vyplývající z věcí předaných objednatelem a použitých k zhotovení díla odpovídá jen v rozsahu vyplývajícím z § 551.
Řešení otázek, kdo nese nebezpečí škody na věcech, jež mají být použity při zhotovení díla, a na zhotovovaném díle, jakož i otázky, kdo vlastní tyto věci a zhotovované dílo (§ 540 až 542), je v podstatě závislé na tom, kde se dílo provádí a zda jeho předmětem je zhotovení věci, oprava nebo úprava věci.
Při stanovení odměny za dílo sjednané podle rozpočtu (§ 547) a při řešení některých dalších otázek, pokud mají význam pro sjednávání investiční výstavby, bylo přihlédnuto k výsledkům Komise OSN pro mezinárodní právo obchodní týkající se smluv o výstavbě investičních celků, jež byly schváleny Valným shromážděním OSN dne 7. 12. 1987 a doporučeny pro využití v praxi. Těmto unifikačním výsledkům byla přizpůsobena též úprava způsobu provádění díla (§ 550 až 553) a vymezení provedení díla (§ 554 až 558).
Nároky z vad při zhotovení věci je účelné maximálně přizpůsobit reklamačním nárokům při kupní smlouvě (§ 560 až 564), poněvadž pojmová hranice mezi oběma smlouvami může být často sporná. Spočívá-li dílo v opravě nebo úpravě věci, je třeba reklamační nároky přizpůsobit skutečnosti, že upravovaná věc patří objednateli. Modifikace reklamačních nároků je rovněž nutná, je-li předmětem díla výsledek jiné činnosti (§ 565).
Díl X
Smlouva mandátní
(§ 566 - 576)
Za mandátní smlouvu považuje navrhovaná úprava pouze smlouvu, v níž se mandatář zavazuje za úplatu zařídit určitou obchodní záležitost pro mandanta, přičemž toto zařizování může spočívat buď ve faktické činnosti, nebo právní činnosti uskutečňované jménem mandanta. Má-li být právní jednání uskutečněno jménem jednajícího, spadá převzatý závazek pod smlouvu komisionářskou (§ 577 a násl.). Závazek uskutečnit uvedenou činnost bezplatně, bude se řídit ustanoveními občanského zákoníku o smlouvě příkazní, i když smlouvu uzavřou podnikatelé.
Mandátní smlouva se týká pouze vztahu mezi mandantem a mandatářem a nelze z ní přímo odvozovat plnou moc (§ 568). Plnou moc upravuje občanský zákoník. Při plnění svého závazku musí mandatář postupovat nejen podle pokynů mandanta, ale musí se řídit i jeho zájmy, pokud mu jsou známy (§ 567). Skutečnosti, že mandatář má nárok na odměnu a jím uskutečňovaná činnost je tedy předmětem jeho podnikání, má vliv na rozsah jeho odpovědnosti. Při zařizování záležitosti je povinen postupovat s odbornou péčí (§ 567) a její vynaložení se vyžaduje i při opatrování věcí, které jsou mandatáři svěřeny (§ 570). Význam úpravy tohoto typu smlouvy vyplývá zejména z § 576, jenž umožní určit práva a povinnosti stran i při plnění jiných závazků, které zahrnují zařizování záležitostí (např. u smlouvy o obchodním zastoupení nebo u smlouvy o inkasu). Na základě ustanovení § 66 odst. 2 budou § 567 až 575 přiměřeně aplikovány i na vztah mezi společníkem jednajícím za společnost podle příslušných ustanovení tohoto zákona, a společností. Totéž platí i o vztahu mezi členem orgánu společnosti a společností.
Díl XI
Smlouva komisionářská
(§ 577 - 590)
Předmětem činnosti komisionáře je zařizování obchodních záležitostí, jež spočívá v uskutečňování právních úkonů jménem komisionáře a na účet komitenta (§ 577). Zvláštním smluvním typem je zasilatelská smlouva, při níž zasilatel vyvíjí takovou činnost při obstarávání dopravy (§ 601). Pokyny komitenta, jimiž je komisionář povinen se řídit podle § 578, musí být přirozeně v rámci závazku, který komisionář převzal, tj. zpravidla závazku uzavřít vlastním jménem na účet komitenta určitou smlouvu. Komisionář je povinen se řídit jen včas danými pokyny, které jsou pro něho splnitelné (např. bude bez účinku pokyn ohledně obsahu smlouvy, jež má být uzavřena, jestliže tento pokyn došel komisionáři v době, kdy již smlouva byla uzavřena).
I když ustanovení týkající se komisionářské smlouvy se omezují v zásadě pouze na vzájemná práva a povinnosti komisionáře a komitenta, vyplývají z § 583 určité omezené účinky vůči třetím osobám. Tato úprava, jež odpovídá potřebám praxe, má význam zejména v případech, kdy komisionář upadl do konkursu nebo když je veden na jeho věci výkon soudního rozhodnutí.
Díl XII
Smlouva o kontrolní činnosti
(§ 591 - 600)
Účelem smlouvy o kontrolní činnosti je nestranné zjištění stavu určité věci, popř. výsledku určité činnosti tak, aby kontrolní osvědčení obsahující toto zjištění poskytovalo dostatečný důkaz v případném sporu o vadách věci. Tato kontrolní činnost je velmi rozšířena v mezinárodním obchodu, má však význam i ve vnitrostátním obchodu v tržním hospodářství. Kontrolní činností se zabývají specializované organizace, jež musí vykonávat svou činnost nestranným způsobem. Tím se tato smlouva pojmově liší od smlouvy, podle níž má být přejímáno zboží za účelem ochrany zájmu kupujícího, zejména včasného oznámení vad zboží.
Povaze smlouvy o kontrolní činnosti jsou přizpůsobeny i její účinky v § 597. Zjišťování stavu věci při kontrole se nepovažuje za prohlédnutí zboží podle § 427, takže nepočíná běžet lhůta podle § 428 odst. 1 písm. b). Zjištění vad zboží při jeho kontrole nenahrazuje oznámení vad kupujícím, i když výsledek kontroly je prodávajícímu znám.
Ustanovení § 598 se uplatní jako zvláštní úprava místo obecných ustanovení o odstoupení od smlouvy (§ 344 a násl.). Z § 599 vyplývá primární odpovědnost osoby, jež poskytla plnění s vadami a pouze sekundární odpovědnost vykonavatele kontroly.
Díl XIII
Smlouva zasílatelská
(§ 601 - 609)
Smlouva zasílatelská je ve své podstatě smlouvou komisionářskou. Jejím předmětem je obstarání přepravy. Vzhledem ke zvláštní právní problematice, která přitom vzniká, je účelné ji upravit jako samostatný smluvní typ. Některá ustanovení o komisionářské smlouvě jsou však podle § 609 aplikovatelná i na smlouvu zasílatelskou. Z ustanovení § 605 odst. 1 vyplývá možnost tzv. samovstupu zasílatele do smlouvy o přepravě. Z podpůrné aplikace ustanovení o smlouvě komisionářské (§ 609) vyplývá, že po dobu, kdy má zasílatel věci určené k přepravě u sebe, má za ně odpovědnost jako skladovatel (§ 583 odst. 2).
Podle § 608 má zasílatel zákonné zástavní právo na zásilce po dobu, jež vyplývá z tohoto ustanovení. Poněvadž zákonné zástavní právo může mít současně i dopravce, stanoví § 628, že zástavní právo dopravce má přednost před zástavním právem zasílatele.
Díl XIV
Smlouva o přepravě věci
(§ 610 - 629)
Návrh zákona obsahuje pouze obecná ustanovení o smlouvě o přepravě věcí. V jeho rámci se nelze zabývat speciální problematikou, která vyplývá z přepravy uskutečňované jednotlivými druhy dopravních prostředků, tj. dopravy železniční, silniční, vnitrozemské vodní, letecké, námořní, přepravy potrubím a přepravy elektrické energie. I když návrh zákona spočívá jinak na koncepci, že práva a povinnosti stran stanovené v zákoně nemají být doplňovány nebo měněny prováděcími předpisy, připouští se z této zásady v § 629 jediná výjimka. Obsahově však jsou prováděcí předpisy tímto ustanovením omezené a nemohou zejména snížit odpovědnost dopravce při škodě na zásilce stanovenou v § 622 až 624. Místo resortního prováděcího předpisu se vyžaduje nařízení vlády ČSFR. Zmocnění obsažené v § 629 umožňuje i úpravu kombinované dopravy, zahrnující všechny nebo některé zmíněné způsoby dopravy.
V současné době není patrně nutné doplňovat zákonnou úpravu přepravy věci po moři, poněvadž v roce 1978 byla přijata v rámci OSN Úmluva o přepravě zboží po moři, kterou ČSFR již podepsala a u níž jsou předpoklady, že v krátké době vstoupí v platnost. Tato úmluva řeší základní otázky spojené s přepravou zboží po moři na unifikovaném základě.
Úprava smlouvy o přepravě věci obsažená v návrhu zákona odpovídá zásadám obsaženým v mezinárodních úmluvách upravujících jednotlivé druhy přepravy věcí. Vzhledem k ustanovení § 757 se navrhovaný zákon těchto úmluv nedotkne.
Mezi zrušované předpisy nejsou v § 772 zařazeny přepravní řády upravující uvedené druhy přeprav a tyto se proto uplatní do vydání předpisů § 629 v rozsahu v něm uvedeném. Tyto předpisy neztratí zákonný základ ani zrušením hospodářského zákoníku, poněvadž jsou vydány i na základě občanského zákoníku, který se v současné době pouze novelizuje.
Navrhovaný zákon poskytne potřebný právní základ i pro smlouvy o přepravě potrubím a elektrickou energií, i když některá ustanovení vzhledem k zvláštní povaze této přepravy nebudou aplikovatelná a příslušné otázky bude třeba řešit přímo ve smlouvách. Vzhledem ke specializovanému zaměření subjektů uzavírajících tyto smlouvy a jejich omezenému počtu toto řešení zpravidla nečiní v praxi potíže.
Díl XV
Smlouva o nájmu dopravního prostředku
(§ 630 - 637)
Tento typ smlouvy vyžaduje vzhledem k povaze předmětu nájmu úpravu do určité míry odlišnou od obecné úpravy nájemní smlouvy. Návrh vychází z dosavadní úpravy nájmu lodí v § 566 až 570 zákoníku mezinárodního obchodu, avšak předmět nájmu rozšiřuje na jakýkoli dopravní prostředek. Obsah povinností stran je přizpůsoben předmětu nájmu, jímž je dopravní prostředek.
Díl XVI
Smlouva o provozu dopravního prostředku
(§ 638 - 641)
Návrh zákona pod tento typ smlouvy zahrnuje tzv. charterování dopravních prostředků. Tento způsob přepravy se vyskytuje zejména v námořní přepravě a provozce se ve smlouvě o provozu lodí zavazuje provést přepravu nákladu určitou lodí a přitom vykonat jednu nebo několik předem stanovených cest (tzv. trip-charter) nebo během smluvené doby vykonat určitou lodí předem neurčené cesty podle pokynů objednatele (tzv. time-charter). Navrhovaná úprava vychází z dosavadní úpravy obsažené v zákoníku mezinárodního obchodu (§ 571 a 574), avšak rozšiřuje se na všechny dopravní prostředky. V praxi přichází v úvahu použití tohoto typu smluv kromě přepravy námořní zejména v letecké přepravě.
Díl XVII
Smlouva o zprostředkování
(§ 642 - 651)
Smlouva o zprostředkování se liší od smlouvy o obchodním zastoupení (§ 642) tím, že jejím předmětem je zprostředkování jednorázové. Podstatnou částí smlouvy je sjednání provize, k platnosti smlouvy se však nevyžaduje určení její výše (§ 647).
Předmětem závazku je pouze vyvíjení činnosti uvedené v § 642, takže smlouva není porušena, jestliže k uzavření zprostředkovávané smlouvy nedojde. Vznik nároku na odměnu však vznik ne, jen když činnost zprostředkovatele je úspěšná.
K této činnosti náleží i působení na osobu, s níž bylo uzavření smlouvy zprostředkováno, aby splnila své závazky ze smlouvy. Touto úpravou má být zprostředkovatel veden k tomu, aby smlouvu zprostředkovával s osobami schopnými splnit své závazky.
Úprava je přizpůsobena obchodní povaze vztahů, jež jsou jejím předmětem, a liší se v tomto směru od úpravy zprostředkovatelské smlouvy podle občanského zákoníku. Navrhovaná úprava bude v praxi používána i při zprostředkování burzovních obchodů podle zvláštních předpisů o burzách, neboť podle § 261 odst. 2 bude aplikována bez ohledu na to, zda stranami jsou podnikatelé.
Díl XVIII
Smlouva o obchodním zastoupení
(§ 652 - 672)
Smlouva o obchodním zastoupení zakládá závazek obchodního zástupce soustavně vyvíjet zprostředkovatelskou činnost (§ 652). Svou činnost musí obchodní zástupce vyvíjet samostatně a jeho odměna je zcela závislá na úspěšném výsledku činnosti. V tom spočívá podnikatelská povaha činnosti obchodního zástupce, která odlišuje smlouvu o obchodním zastoupení od pracovní smlouvy, jejímž předmětem je získávání zákazníků. Na rozdíl od smlouvy o zprostředkování může smlouva o obchodním zastoupení zahrnovat i oprávnění obchodního zástupce uzavírat smlouvy jménem zastoupeného (§ 655 odst. 3). Toto oprávnění vůči třetím osobám však nabývá obchodní zástupce teprve udělením plné moci.
S přihlédnutím k praxi v tržním hospodářství rozlišuje navrhovaná úprava mezi nevýhradním obchodním zastoupením (§ 664) a výhradním obchodním zastoupením (§ 665 a 666). Výhradní zastoupení zpravidla následuje teprve po úspěšném nevýhradním zastoupení a znamená užší obchodní spojení mezi smluvními stranami.
V § 669 se stanoví při zániku smlouvy odškodnění za získanou klientelu, jež má zamezit tomu, aby zastoupený využil obchodního zástupce jen k vybudování odbytové sítě a potom bez odškodnění s ním ukončil smlouvu. V četných západoevropských zemích mají obdobné úpravy o odškodnění zástupce dokonce přísnější povahu.
Díl XIX
Smlouva o tichém společenství
(§ 673 - 681)
Smlouvou o tichém společenství nevzniká společnost, její účinky jsou omezeny pouze na vztah mezi tichým společníkem a podnikatelem. Proto není tzv. tichá společnost zařazena jako společnost do druhé části tohoto zákona.
Předmětem vkladu mohou být podle § 674 odst. 1 nejen peníze, ale i jiné věci, právo (např. využití výkonu patentního práva) nebo jiná hodnota.
Poněvadž podle § 674 odst. 2 se nestává podnikatel vlastníkem nemovité věci, nese nebezpečí škody na ní tichý společník a podnikatel je povinen dát ji pojistit, jen když se k tomu ve smlouvě zavázal.
Z navrhované úpravy vyplývá, že tichý společník neručí za závazky podnikatele. Jeho postavení se však liší od postavení věřitele, který poskytl podnikateli-úvěr tím, že jeho vklad může být zmenšen při neúspěchu podnikání a místo úroku má nárok podílet se na zisku. Rozsah jeho podílu musí být sjednán ve smlouvě, neboť podle § 673 je základní částí smlouvy. Ze zákona nemá tichý společník právo ovlivňovat způsob podnikání, takové právo mu však může přiznat smlouva o tichém společenství.
Díl XX
Smlouva o otevření akreditivu
(§ 682 - 691)
Akreditivu, jako platebního prostředku zajišťujícího zájmy věřitele, se v tržních ekonomikách používá nejen v mezinárodním obchodu (jak to bylo dosud v čs. praxi), ale i ve vnitrostátních obchodních vztazích.
Ze smlouvy o otevření akreditivu vzniká postupně třístranný vztah. Po sdělení banky o otevření akreditivu vzniká oprávněnému samostatný nárok vůči bance na zaplacení částky uvedené v akreditivní listině při splnění podmínek v ní uvedených (§ 683). Místo zaplacení určité částky může závazek banky z akreditivu znít na povinnost přijmout směnku, jestliže zaplacení se má uskutečnit po určité době.
Navrhovaná úprava odpovídá zahraničním i unifikovaným úpravám.
Díl XXI
Smlouva o inkasu
(§ 692 - 699)
Smlouva o inkasu je určitým druhem smlouvy mandátní, jež vzhledem k své povaze vyžaduje úpravu jako zvláštní smluvní typ. Ustanovení o mandátní smlouvě jsou však na ni subsidiárně aplikovatelná (§ 699). V čs. praxi se užívá bankovního inkasa zatím pouze v mezinárodním obchodu, ale jeho význam bude narůstat i ve vnitrostátních obchodních vztazích v důsledku přechodu k tržnímu hospodářství.
Na rozdíl od akreditivu se při inkasu omezuje závazek banky pouze na obstarání vybrání peněžitého plnění nebo jiného právního úkonu nahrazujícího peněžité plnění (§ 694).
V praxi je důležité zejména bankovní dokumentární inkaso (§ 697 a násl.), při němž vyžadované dokumenty umožňují nakládat přepravovaným zbožím. Tento institut zabraňuje, aby kupující mohl před zaplacením nakládat se zásilkou. Ochrana kupujícího může být naopak zvýšena, když mezi vyžadovanými dokumenty je kontrolní osvědčení (§ 592), z něhož vyplývá, že zboží nemá vady.
Díl XXII
Smlouva o uložení cenných papírů nebo jiných hodnot
(§ 700 - 707)
Na rozdíl od smlouvy o uložení věci nebo smlouvy o skladování zahrnuje závazek banky nejen povinnost uložit a pečovat o uložený předmět, aby na něm nevznikla škoda, nýbrž i nakládat s ním takovým způsobem, aby byla včas realizována práva, která z uložených hodnot vyplývají (např. inkasovat dividendu z uložených akcií).
Povaze smlouvy je přizpůsoben i způsob jejího ukončení (§ 705 a 706).
Díl XXIII
Smlouva o běžném účtu
(§ 708 - 715)
Účelem smlouvy o běžném účtu je umožnit majiteli účtu používat prostředky na běžném účtu v aktivním i pasivním platebním styku. Peněžní prostředky na účtu může banka jinak využít při své podnikatelské činnosti, musí však včas splnit platební příkazy dané majitelem účtu. Proto je úrok placený podle § 714 v praxi nižší než úrok z peněžních prostředků na vkladovém účtu, u nichž má banka relativní nebo absolutní jistotu, že je může používat po určitý čas.
Smluvní ujednání může zahrnout současně i poskytnutí úvěru (§ 497 a násl.), jestliže se banka zaváže, že bude do určité částky provádět platby, i když na běžném účtu nebudou peněžní prostředky (§ 710).
V zájmu právní jistoty jsou vymezena práva a povinnosti stran i ohledně odměny a doby rozhodné při připsání peněžních prostředků na běžný účet a pro odpis použitých peněžních prostředků z tohoto účtu (§ 713). Z § 711 vyplývá, že banka je oprávněna účtovat majiteli účtu pouze náklady spojené s provedením plateb za něj. V souladu se zahraniční bankovní praxí není banka oprávněna požadovat odměnu za přijetí částky na běžný účet nebo vyplacení peněžních prostředků v bance přímo majiteli účtu. Režijní náklady s tím spojené se promítnou v nižší úrokové sazbě, kterou banka platí majiteli účtu.
Díl XXIV
Smlouva o vkladovém účtu
(§ 716 - 719)
Na rozdíl od smlouvy o běžném účtu je účelem smlouvy o vkladovém účtu přenechat peněžní prostředky bance k finančnímu využití na dobu stanovenou ve smlouvě (§ 716). S přihlédnutím k tomu jsou sjednané úroky ze zůstatku vkladového účtu v praxi značně vyšší než úroky ze zůstatku běžného účtu.
Požaduje-li majitel účtu peněžní prostředky před uplynutím lhůty stanovené ve smlouvě, má to důsledky na jeho nárok na úroky. Možnost nakládat s těmito prostředky před uplynutím stanovené lhůty majitel účtu ztrácí pouze v případě, že se jí ve smlouvě vzdal (§ 717).
Díl XXV
Cestovní šek
(§ 720 - 724)
Samostatnou právní úpravu vyžaduje cestovní šek, jehož označení je vžité v mezinárodně užívané terminologii, ačkoliv se šekem ve smyslu šekového práva nemá nic společného. K zamezení jakýchkoli pochybností, jež v této souvislosti mohou vzniknout, je v § 724 výslovně vyloučena aplikace směnečného a šekového zákona č. 191/1950 Sb. na cestovní šek. Navrhovaný zákon jinak nezahrnuje úpravu směnek a šeků, poněvadž dosavadní uvedená zákonná úprava recipovala unifikovanou úpravu obsaženou v ženevských úmluvách, jež platí v mnoha státech a není proto účelné ji měnit.
Díl XXVI
Slib odškodnění
(§ 725 - 728)
Pod slib odškodnění spadají právní úkony, které se v mezinárodním obchodu označují jako "indemnizační prohlášení" a jež dosud byly upraveny pouze v zákoníku mezinárodního obchodu (§ 686 až 689). Poněvadž v důsledku přechodu čs. ekonomiky na tržní hospodářství přichází tento právní institut v úvahu pro použití i ve vnitrostátním obchodu, navrhuje se neomezovat jeho použití pouze na vztahy v mezinárodním obchodu.
Slibu odškodnění se používá zejména v případech, kdy příjemci slibu hrozí určité nebezpečí z uplatnění práv třetích sob a slibující ujišťuje, že k tomuto uplatnění vůbec nedojde nebo že bude neúspěšné (např. při ztrátě náložného listu při přepravě zásilky, při hrozbě uplatnění práv třetích osob vyplývajících z průmyslového vlastnictví). K jednání, z něhož hrozí škoda, není příjemce slibu povinen.
Na náhradu škody poskytovanou na základě slibu odškodnění nelze použít obecná ustanovení o náhradě škody, poněvadž škoda vzniká z jednání příjemce slibu, k němuž není příjemce slibu povinen, ale které uskutečňuje na základě žádosti slibujícího.
Hlava III
Zvláštní ustanovení pro závazkové vztahy v mezinárodním obchodu
(§ 729 - 755)
Navrhovaný zákon nahradí mezi jiným i zákoník mezinárodního obchodu. I když převážná část otázek řešených v tomto zákoníku může být řešena v navrhovaném zákoně vzhledem k přechodu čs. ekonomiky k tržní povaze týmž způsobem pro vnitrostátní obchodní vztahy i vztahy vznikající v mezinárodním obchodu, vyskytují se určité otázky, které je třeba řešit v oblasti mezinárodního obchodu odlišným způsobem.
Z § 729 vyplývá, že předpokladem aplikace ustanovení zařazených do této hlavy je účast na závazkovém vztahu osoby, která má sídlo nebo bydliště na území jiného státu než ostatní účastníci.
V ustanoveních § 730 až 755 se doplňuje nebo pozměňuje úprava navrhovaného zákona určená i pro vnitrostátní obchodní vztahy s přihlédnutím k právní problematice, která vzniká pouze v mezinárodním obchodu. Ustanovení § 739 až 755 upravují ujednání, k nimž dochází pouze v mezinárodním obchodu.
Navrhovaná úprava vychází z dosavadních ustanovení zákoníku mezinárodního obchodu, kterou však v některých směrech upřesňuje a doplňuje a naopak některá nepraktická ustanovení vypouští.
Část čtvrtá
Ustanovení společná, přechodná a závěrečná
(§ 756 - 775)
Klíčový význam mají ta ustanovení této části, která řeší intertemporální otázku týkající se vztahu úpravy navrhovaného zákona k dosavadním předpisům.
Podle § 756 se přednostně použije úprava vyplývající z mezinárodní smlouvy před úpravou obsaženou v navrhovaném zákonu. Na rozdíl od dosavadní úpravy v zákoníku mezinárodního obchodu se však vyžaduje nejen, aby Česká a Slovenská Federativní Republika byla mezinárodní smlouvou vázána, ale aby smlouva byla uveřejněna ve Sbírce zákonů. Pouze po tomto uveřejnění se mohou účastníci obchodních vztahů řídit právní úpravou obsaženou v mezinárodní smlouvě.