Naproti tomu nemůže kontrolní komise zasahovat do operativního řízení družstva ani zastupovat družstvo navenek, vyjma případů stanovených zákonem nebo stanovami družstva v rámci zákona. Ze zákona má kontrolní komise oprávnění zastupovat družstvo v jeho sporech se členy představenstva.
Kontrolní komise se skládá minimálně z tří členů.
Družstva jsou výhodnou organizační a právní formou zejména v oblasti drobného a středního podnikání. Proto zákon předvídá existenci řady malých družstev, u nichž buď vůbec nelze nebo by nebylo praktické ustavovat představenstvo a kontrolní komisi v obecně předepsaném rozsahu. Proto dává možnost, aby stanovy družstev, která mají méně členů než padesát, mohly funkci těchto orgánů svěřit členské schůzi a volenému předsedovi. V takovém případě je statutárním orgánem družstva předseda, popřípadě další pověřený člen.
Společná ustanovení o členství v orgánech družstva obsahují § 246 až 248. Jsou to ustanovení o funkčním období, vyloučení členství v orgánu družstva, odstoupení člena orgánu, zákazu konkurence, hlasování, odpovědnosti členů orgánů družstva a uplatnění této odpovědnosti družstvem.
Novými instituty je tu zejména zákaz konkurence a odpovědnost členů orgánů družstva. Zákazu konkurence kromě členů představenstva a kontrolní komise podléhá i prokurista a ředitel družstva.
Družstvo může od uplatnění odpovědnosti vůči členům orgánu upustit, rozhodnutí této otázky je svěřeno do kompetence členské schůze. Členská schůze může schválit i narovnání mezi družstvem a odpovědným členem jeho orgánu, při němž nemusí být uplatněna odpovědnost v plném rozsahu.
Díl IV
Roční účetní závěrka a výroční zpráva o hospodaření
(§ 252 - 253)
V § 253 se stanoví povinnost družstva vypracovat za každý obchodní rok účetní závěrku a předložit ji ke schválení členské schůzi. S účetní závěrkou se předkládá i návrh na rozdělení zisku nebo úhradu ztrát.
Spolu s účetní závěrkou se předkládá členské schůzi ke schválení, určí-li tak stanovy, i výroční zpráva o hospodaření družstva (§ 254). Výroční zpráva obsahuje i vytyčení perspektiv pro další podnikatelskou činnost družstva.
Díl V
Zrušení a likvidace družstva
(§ 254 - 260)
Tento díl upravuje některé specifické otázky zrušení a likvidace družstva. Zcela novou institucí je možnost soudního řízení o zrušení družstva.
V § 257 odst. 2 se taxativně stanoví důvody, pro něž je možno navrhnout soudní zrušení družstva. Aktivně legitimováni k podání návrhu na zahájení tohoto řízení jsou:
a/ orgán státní správy
b/ orgán družstva
c/ člen družstva
d/ každý, kdo na tom prokáže oprávněný zájem.
Část třetí
Obchodní závazkové vztahy
Hlava I
Obecná ustanovení
Díl I
Předmět právní úpravy a její povaha
(§ 261 - 265)
Při vymezení předmětu úpravy obchodních závazkových vztahů (obchodů) rozlišuje návrh zákona v § 277 mezi relativními obchody (odstavce 1 a 2) a absolutními obchody (odstavec 3).
U relativních obchodů se vyžaduje, aby se na upravovaném právním vztahu účastnili podnikatelé. Vymezení pojmu zahrnující tuzemské podnikatele vyplývá z § 2 a zahraniční podnikatele z § 23. V zájmu právní jistoty se vyžaduje, aby obchodní povaha vznikajícího závazku byla zřejmá již při jeho vzniku.
Za tuzemské podnikatele, jež jsou právnickou osobou, považuje navrhovaná úprava nejen obchodní společnosti, ale i právnické osoby založené podle jiných předpisů (jako např. státní podniky), jestliže jsou podnikateli (§ 2).
Absolutní obchody se řídí obchodním zákoníkem bez ohledu na povahu účastníků, kteří se na něm podílejí.
Jak na úpravu relativních obchodů, tak i absolutních obchodů, jež obsahují cizí prvek, je přirozeně obchodní zákoník aplikovatelný, jen jestliže podle předpisů mezinárodního práva soukromého je rozhodný čs. právní řád.
V souladu s moderními a zejména mezinárodně unifikovanými úpravami obchodních vztahů stanoví navrhovaný zákon širokou smluvní volnost. Donucující ustanovení se omezují pouze na řešení otázek, jež kogentní úpravu vzhledem ke své povaze nutně vyžadují. V zájmu právní jistoty jsou kogentní ustanovení v § 263 vyjmenována.
I ve vnitrostátních obchodních vztazích se nově připouští (§ 264) podpůrné uplatnění obchodních zvyklostí, jež se v praxi doposud často prakticky dodržovaly v jednotlivých obchodních odvětvích, i když hospodářský zákoník jejich aplikaci nedovoloval. Obchodní zvyklosti jsou zejména důležité v mezinárodním obchodu.
Díl II
Některá ustanovení o právních úkonech
(§ 266 - 268)
Úprava právních úkonů a jejich neplatnosti se přenechává občanskému zákoníku. Navrhovaná úprava obchodního zákoníku se omezuje pouze na řešení těch otázek, jež je třeba vzhledem k právní povaze upravovaných vztahů upravit odlišně. Výklad projevu vůle (§ 266) odpovídá mezinárodně unifikované právní úpravě.
Ustanovení § 267 stanoví obecně účinky relativní neplatnosti právního úkonu. Tyto účinky mohou nastat, i když právním úkonem byl porušen zákon, jestliže jeho účelem je chránit osobu, které byl právní úkon určen. Při nové koncepci úpravy podnikání to bude i v případě, kdy podnikatel překročí předmět podnikání, k němuž je oprávněn. Obchodní povaze upravovaných vztahů je přizpůsobena i náhrada škody způsobené neplatností právního úkonu (§ 268), jež nespočívá na principu zavinění, nýbrž na objektivní odpovědnosti.
Díl III
Některá ustanovení o uzavírání smlouvy
(§ 269 - 288)
Návrh na uzavření smlouvy a jeho přijetí upravuje občanský zákoník. Navrhovaná úprava obchodního zákoníku se omezuje pouze na ustanovení, jež úpravu občanského zákoníku doplňují s přihlédnutím k potřebám styku mezi podnikateli, včetně mezinárodního obchodu.
V zájmu právní jistoty stanoví návrh zákona minimální obsah smlouvy, na kterém se strany musí dohodnout, má-li vzniknout smlouva (§ 269). U typů smluv upravených v navrhovaném zákoně se vyžaduje, aby smlouva obsahovala základní části stanovené pro každý typ smlouvy v základním ustanovení. Účelem základních ustanovení je tedy nejen odlišit daný typ smlouvy od jiných typů smluv, ale i vymezit základní části smlouvy, tvořící minimální obsah smlouvy.
Účelem ustanovení § 270 je odlišit smlouvy s částečným obsahem od nedokončených jednání o uzavření smlouvy.
Pro obchodní oblast je důležité ustanovení § 271 o důvěrných informacích, jež zakládá povinnosti stran jednajících o uzavření smlouvy bez ohledu na to, zda dojde k uzavření smlouvy, či nikoliv.
Potřebám tržního hospodářství odpovídá i zásada, že smlouvy lze uzavřít i v jiné než písemné formě. Navrhovaná úprava vyžaduje písemnou formu jen u smluv, kde si to jejich povaha vyžaduje, nebo v případech, kdy alespoň jedna ze stran si vymínila uzavření smlouvy pouze v písemné formě.
Pro uzavírání smluv má důležitý význam i ustanovení § 273 o všeobecných obchodních podmínkách, které se ve státech s tržním hospodářstvím v široké míře užívají, neboť usnadňují uzavírání smluv vyžadujících podrobnou smluvní úpravu. Všeobecné obchodní podmínky se stávají nepřímou smluvní úpravou pouze v případech, kdy jsou přiložené k návrhu na uzavření smlouvy nebo stranám známé. Za známé lze považovat obchodní podmínky vydané mezinárodními nebo zájmovými organizacemi nebo i obchodní podmínky užívané jednou stranou, jestliže jsou druhé straně známé z předchozích obchodů.
Vykládací pravidla, jejichž použití upravuje § 274, mají význam především v mezinárodním obchodu a mezi nejznámější patří INCOTERMS. Navrhovaná úprava připouští jejich použití i ve vztazích mezi čs. stranami a v praxi přicházejí v této souvislosti v úvahu zejména při tzv. traťových obchodech, tj. v případech, kdy na základě smlouvy mezi čs. osobami má být jednou ze stran plněno přímo do zahraničí.
Nově se v návrhu zákona upravuje veřejný návrh na uzavření smlouvy (§ 276), jehož význam v komerční praxi vzrůstá. Z jeho povahy vyplývá, že účinky s ním spojené (§ 277 až 280) se musí lišit od návrhu na uzavření smlouvy, který je adresován jedné nebo více určitým osobám.
Ještě větší praktický význam má obchodní veřejná soutěž (§ 281 až 288), jež je zvláštním způsobem uzavírání smluv v obchodním styku. Touto funkcí a právní podstatou se liší od veřejné soutěže upravené občanským zákoníkem. Hlavním účelem obchodní veřejné soutěže je zajistit výběr nejvhodnější nabídky na uzavření smlouvy, zejména v souvislosti s výstavbou investičních celků. Mezinárodní finanční organizace (např. Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka) proto často podmiňují poskytnutí úvěrů použitím obchodní veřejné soutěže při výběru podniku, který má investiční projekt realizovat. Navrhovaná úprava přihlíží k zahraničním úpravám a mezinárodně unifikovaným úpravám, jež se připravují zejména v rámci OSN.
Díl IV
Smlouva o uzavření budoucí smlouvy
(§ 289 - 292)
Smlouvou o uzavření budoucí smlouvy se umožňuje, aby si strany mezi sebou sjednaly kontraktační povinnost týkající se určitých závazků. Navrhovaná úprava nezná kontraktační povinnost, jež by vznikla přímo ze zákona. Předpoklady vzniku závazku uzavřít smlouvu a jeho právní následky jsou přizpůsobeny obchodní povaze upravovaných vztahů a liší se proto od úpravy závazku uzavřít smlouvu podle občanského zákoníku.
Dodatečné určení obsahu smlouvy může se týkat i předmětu závazku a postačí proto jeho určení alespoň obecným způsobem. Z ustanovení § 292 vyplývá, jakým způsobem má být určen obsah smlouvy.
Ustanovení upravující smlouvu o uzavření budoucí smlouvy se přiměřeně použijí i na určení chybějící části smlouvy (§ 291). V souladu s potřebou obchodního styku umožňuje navrhovaná úprava rozlišovat různé případy, kdy při jednání o uzavření smlouvy zůstávají některé otázky otevřené, tj. mezi případy, kdy k uzavření smlouvy vůbec nedochází, případy, na něž se vztahuje § 270 a konečně případy upravenými v § 291.
Díl V
Některá ustanovení o společných závazcích a společných právech
(§ 293 - 296)
Navrhovaná dvě ustanovení pouze modifikují, popřípadě doplňují úpravu společných závazků a společných práv v občanském zákoníku s přihlédnutím k potřebám obchodní praxe. Z § 293 vyplývá, že v pochybnostech jsou dlužníci zavázáni solidárně. Ustanovení § 296 vychází z principu věřitelské solidarity i při závazku, jehož předmětem je nedělitelné plnění.
Díl VI
Zajištění závazku
(§ 297 - 323)
Úpravu zástavního práva přenechává návrh zákona občanskému zákoníku, jeho úpravu však doplňuje v § 297 až 299.
Ustanovení § 297 má umožnit, aby dluhopisy, jejichž vydávání a právní povahu upravují zvláštní předpisy, mohly být zajištěny zástavním právem. V zájmu právní jistoty však toto zástavní právo nezvýhodňuje vůči jiným zástavním právům.
Ustanovení § 299 má usnadnit a zejména urychlit výkon zástavního práva v souladu s potřebou úpravy obchodních vztahů.
Úprava smluvní pokuty se přenechává občanskému zákoníku a návrh obsahuje pouze doplňující ustanovení. Přihlíží se k vzorovým ustanovením vypracovaným v rámci Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo, jejichž použití bylo doporučeno Valným shromážděním OSN pro legislativní úpravy členských států. Smluvní pokuta má v zásadě povahu paušalizované náhrady škody, takže oprávněná strana není povinna dokazovat, že jí skutečně vznikla škoda z porušení povinností dlužníka.
Podle ustanovení § 303 spočívá vznik ručení na jednostranném písemném prohlášení ručitele, takže se nevyžaduje souhlas ani věřitele, ani dlužníka. Tento způsob vzniku ručení odpovídá obchodní praxi. Zájmy dlužníka na vyloučení možnosti plnění ručitele bez souhlasu dlužníka nejsou tím dotčeny, poněvadž rušitel může podle § 332 odst. 1 plnit závazek dlužníka, jen když dlužník porušil zajištěný závazek.
V zájmu právní jistoty jsou v § 304 a v § 311 odst. 2 připuštěny výjimky z principu akcesorické povahy závazku ručitele. V § 306 je zakotvena zásada subsidiarity závazku ručitele, přičemž k možnosti věřitele uplatnit nárok vůči ručiteli postačí marná písemná upomínka dlužníka, aby svůj závazek splnil. Této upomínky není třeba v případech, kdy je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní.
Bankovní záruka (§ 313) se od ručení liší především tím, že se u ní podle § 317 neuplatní zásada akcesority a zásada subsidiarity, pokud z obsahu záruční listiny nevyplývají jiné účinky. V této podobě má bankovní záruka podobu tzv. záruky na první výzvu a bez námitek. Této povaze bankovní záruky je v § 322 přizpůsobena úprava vztahu mezi bankou a dlužníkem.
Při písemném uznání závazku dlužníkem (§ 323) přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka. Účinkům uznání nevadí, že uznávaný závazek je již promlčen. Za uznání pouze nepromlčeného nároku se považuje i placení úroků a částečné plnění závazku za podmínek stanovených v § 407 odst. 2 a 3.
Díl VII
Zánik závazku jeho splněním
(§ 324 - 343)
Z § 324 vyplývá, že závazek zaniká vždy, je-li splněn řádně a včas, a pozdním plněním, jestliže před tím nezanikl odstoupením od smlouvy. Při vadném plnění se mění obsah závazku s přihlédnutím k obsahu reklamačních nároků a zaniká teprve jejich uspokojením. Zánik závazku při porušení smlouvy se nedotýká nároku na náhradu škody.
Úprava možností odepřít plnění nebo odstoupit od smlouvy ještě před porušením smlouvy odpovídá unifikovaným úpravám obchodních vztahů. Totéž platí o úpravě doby a místa plnění, jakož i určení jakosti věci, pokud není určena ve smlouvě (§ 328).
Ustanovení § 331 o plnění pomocí jiné osoby má význam při porušení smlouvy a důsledek stanovené v něm zásady se promítá i do povinnosti nahradit škodu (§ 375).
Ustanovení o způsobu, době a místě plnění se přirozeně uplatní, jen jestliže ze smlouvy nebo ze zvláštních ustanovení o některých závazkových vztazích (hlava II) nevyplývá úprava odlišná.
Díl VIII
Některá ustanovení o zániku nesplněného závazku
(§ 344 - 357)
Tento díl upravuje zánik závazku způsobem, u něhož nedochází k hospodářskému uspokojení věřitele.
Ve shodě s mezinárodními úpravami rozlišuje návrh zákona při úpravě odstoupení od smlouvy mezi podstatným a nepodstatným porušením smlouvy. Podstatné porušení smlouvy poskytuje právo oprávněné straně k odstoupení od smlouvy ihned po porušení smlouvy, kdežto při nepodstatném porušení smlouvy musí být poskytnuta dodatečná lhůta ke splnění závazku. Teprve po jejím marném uplynutí lze od smlouvy odstoupit. Z § 345 odst. 2 vyplývá, že při podstatném porušení smlouvy se stává smlouva pro oprávněného bezúčelnou.
Ustanovení § 344 až 351 obsahují obecnou úpravu, která se uplatní pouze v případě, že z obsahu smlouvy nebo z ustanovení upravujících jednotlivé typy smluv nevyplývá něco jiného.
Návrh zákona obsahuje v § 352 až 354 ustanovení o nemožnosti plnění, jež doplňují úpravu jinak obsaženou v občanském zákoníku o řešení otázek, jež vznikají v obchodním styku zejména mezinárodním. Nemožnost plnění způsobující zánik závazku je třeba lišit od okolností vylučujících odpovědnost podle § 374, jež pouze vylučují nárok na náhradu škody. Může tedy zaniknout závazek pro nemožnost plnění, avšak dlužník je povinen k náhradě škody, a naopak závazek může při přechodné překážce dále trvat, avšak nárok na náhradu škody podle § 374 může být vyloučen.
Jestliže závazek nezaniká, poněvadž překážka je přechodná, nedotýká se její trvání práva oprávněného odstoupit od smlouvy z důvodu porušení smlouvy.
Právo odstoupit od smlouvy podle § 355 nabývá účinnosti teprve zaplacením odstupného. Účelem tohoto zaplacení je odškodnit stranu, vůči níž bylo právo odstupného využito, za škodu, kterou mohla utrpět tím, že smlouva zanikla.
Účelem § 356 je umožnit odstoupení od smlouvy, jestliže její plnění by bylo bezúčelné. V zájmu právní jistoty se však vyžaduje, aby účel smlouvy byl ve smlouvě vyjádřen. Poněvadž odstoupení od smlouvy se uskutečňuje v zájmu strany, jež od smlouvy odstupuje, ukládá se jí povinnost k náhradě škody, která vznikne druhé straně zánikem smlouvy. Na tuto náhradu škody se nevztahuje § 374 o okolnostech vylučujících odpovědnost.
Díl IX
Některá ustanovení o započtení pohledávek
(§ 358 - 364)
Právní základ započtení upravuje občanský zákoník. Započtení promlčené pohledávky je podle § 359 přípustné, jestliže bylo možno použít tuto pohledávku před jejím promlčením k započtení a věřitel před promlčením tohoto práva nevyužil. S přihlédnutím k funkci běžného a vkladového účtu vylučuje se v § 361 možnost započtení pohledávek banky, které nesouvisejí s právním vztahem o vedení těchto účtů. Započíst lze podle § 362 i pohledávky znějící na různou měnu, jestliže neexistují překážky volné směny mezi těmito měnami.
Díl X
Porušení smluvních povinností a jeho následky
(§ 365 - 386)
Prodlení dlužníka podle § 365 trvá až do řádného splnění závazku, tj. při vadném splnění do doby odstranění vad. Prodlení však zaniká již předtím, jestliže zanikne závazek jiným způsobem, např. odstoupením od smlouvy.
Nebezpečí škody na věci podle navrhované úpravy zahrnuje nejen nahodilou škodu, nýbrž i škodu způsobenou nenahodilým způsobem (např. odcizením věcí). Z nebezpečí, které nese dlužník, je v § 368 vyloučena pouze škoda, kterou způsobil věřitel nebo vlastník věci, a škoda, která by nastala i při splnění povinností dlužníka. Při nebezpečí škody na věci, které nese věřitel, je v § 372 vyloučena pouze škoda, kterou způsobil dlužník.
Úprava náhrady škody odpovídá moderním legislativním úpravám obchodních vztahů, zejména mezinárodním unifikovaným úpravám. Z § 373 vyplývá, že tato úprava vychází ze zásady objektivní odpovědnosti a nepřijímá princip zavinění, který zejména u právnických osob působí značné potíže.
Definice okolností vylučujících odpovědnost v § 374 odst. 1 se shoduje s definicí přijatou Komisí OSN pro mezinárodní obchodní právo. Ustanovení odstavců 2 a 3 tuto definici zpřesňují s přihlédnutím k předmětu úpravy navrhovaného zákona.
Ustanovení § 385 konkretizuje povinnost stanovenou v § 384 na uzavření náhradního obchodu, jež je nejčastějším způsobem zmírnění rozsahu škody při odstoupení od smlouvy.
Díl XI
Promlčení
(§ 387 - 408)
Úprava promlčení odpovídá úpravě, jež byla přijata v mezinárodně unifikovaných předpisech, konkrétně v Úmluvě OSN o promlčení při mezinárodní koupi zboží. Této úpravě, kterou je ČSFR vázána, byla přizpůsobena v § 397 obecná čtyřletá promlčecí doba, která má nahradit dosud obvyklou tříletou lhůtu. Navrhovanou úpravou má být zabráněno tomu, aby práva ze vzájemně komerčně navazujících právních vztahů se promlčovala v promlčecí lhůtě o různé délce.
V souladu s mezinárodně unifikovanými předpisy je zpřesněn začátek běhu promlčecí lhůty a její průběh je zjednodušen tak, aby posuzování otázky promlčení nebylo komplikováno opakovaným stavením nebo přetržením běhu promlčecí lhůty. V zájmu právní jistoty je stanoveno obecné omezení promlčecí lhůty v § 408, podle něhož promlčení nastává nejpozději po uplynutí desetileté lhůty počítané ode dne, kdy promlčecí lhůta počala poprvé běžet.
Navrhovaná úprava promlčení se uplatní ve vztazích, jež jsou podle § 261 předmětem navrhovaného obchodního zákoníku, i ohledně typu smluv, jež tento zákoník neupravuje jako zvláštní typ smluv a přenechává je úpravě zvláštním ustanovením občanského zákoníku. Jestliže však tato ustanovení občanského zákoníku stanoví pro určité smlouvy (např. pojišťovací smlouvu) zvláštní délku promlčecí doby, mají přednost tato zvláštní ustanovení občanského zákoníku.
Hlava II
Zvláštní ustanovení o některých obchodních závazkových vztazích
Díl I
Kupní smlouva
(§ 409 - 470)
Úprava kupní smlouvy odpovídá v podstatě úpravě obsažené v Úmluvě OSN o mezinárodní koupi zboží, kterou je ČSFR vázána od 1. dubna 1991. Tato unifikovaná úprava je doplněna řešením otázek, které tato úprava přenechala subsidiární aplikaci vnitrostátních právních předpisů.
Základní ustanovení § 409 vymezuje pojmově kupní smlouvu a současně stanoví základní části smlouvy. Patří mezi ně i kupní cena, kterou strany musí ve smlouvě buď přímo určit nebo alespoň stanovit způsob jejího určení. Mezi ně může patřit i tzv. cenová arbitráž, jejímž základem je zmocnění určité osoby, aby cenu dodatečně určila místo smluvních stran.
Podobným způsobem jako shora uvedená úmluva OSN a dosavadní zákoník mezinárodního obchodu připouští navrhovaná úprava uzavření kupní smlouvy i bez uvedeného stanovení ceny, avšak pouze v případech, kdy strany projeví vůli uzavřít smlouvu tímto způsobem.
V § 410 se stanoví pojmová hranice mezi kupní smlouvou a smlouvou o dílo (§ 536 a násl.), a to způsobem, který je shodný s uvedenou úmluvou OSN. Ustanovení § 409 až 470 se nevztahují na kupní smlouvy, jejichž předmětem je nemovitost a tyto smlouvy se budou řídit ustanoveními občanského zákoníku upravujícími prodej nemovitosti, i když smluvními stranami budou podnikatelé. I na tyto smlouvy se však bude vztahovat hlava I této části navrhovaného obchodního zákoníku.
V § 411 jsou stanoveny základní povinnosti prodávajícího, jež jsou v dalších ustanoveních konkretizovány. Místo dodání zboží je v § 412 přizpůsobeno obchodní povaze kupní smlouvy. Ustanovení § 414 odst. 2 má zabránit tomu, aby lhůta pro dodání zboží nepočala běžet dříve, než kupující splní svou povinnost, jejíž splnění se mělo uskutečnit ještě před dodáním zboží.
V ustanovení § 417 až 419 se rozlišuje mezi doklady s odlišnou funkční povahou, tj. mezi doklady, které jsou nutné k užívání, popř. k instalaci zboží, a doklady, které jsou nutné k nakládání se zbožím přepravovaným nebo uskladněným.
Při vymezení kvality zboží v § 420 se vychází především z funkčního vymezení a nepoužívá se měřítek, která mohou být různým způsobem vykládána (např. střední jakost). Z ustanovení § 425 vyplývá, že prodávající odpovídá jen za vady, které dodané zboží mělo v okamžiku přechodu nebezpečí škody na zboží. Za vady vzniklé po této době odpovídá prodávající pouze v případě, že byly způsobeny porušením jeho povinností (např. použitím nevhodného obalu).
Návrh zákona vyžaduje včasné oznámení vad zboží kupujícím podle § 428. Na rozdíl od dosavadní úpravy se s nesplněním povinností včas oznámit vady zboží nespojuje zánik závazku, nýbrž vznikají právní následky obdobné jako při promlčení. To umožňuje vyhovět reklamačním nárokům z komerčních důvodů i při pozdním oznámení vad. Při zániku závazku takové vyhovění reklamačnímu nároku znamená plnění nedluhu s možností požadovat jeho vrácení.
Záruka za jakost se neposkytuje přímo ze zákona, nýbrž pouze písemným převzetím této záruky prodávajícím (§ 429). Od zákonných reklamačních nároků se liší nároky ze záruky tím, že se mohou týkat jen některých vlastností zboží a vztahují se i na vady vzniklé po přechodu nebezpečí škody na zboží, jestliže byly včas oznámeny během záruční lhůty.
Právní vady zboží vznikají nejen při porušení povinnosti kupujícího umožnit nabýt vlastnické právo ke zboží nezatížené věcnými právy třetích osob, ale i při porušení práv třetích osob z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví. Vzhledem k teritoriální povaze těchto práv jsou tyto právní vady v § 433 odst. 2 podrobněji vymezeny.
V souladu s mezinárodně unifikovanými předpisy rozlišuje návrh zákona při vymezení reklamačních nároků mezi podstatným porušením smlouvy (§ 436) a nepodstatným porušením smlouvy (§ 437). Pro vymezení podstatného porušení smlouvy je rozhodné ustanovení § 345 odst. 2.
Při podstatném porušení smlouvy může kupující ihned odstoupit od smlouvy nebo uplatňovat nároky stanovené v § 436. Při nepodstatném porušení smlouvy může kupující požadovat pouze odstranění vad nebo slevu z kupní ceny (§ 437 odst. 1). Způsob odstranění vad (opravou nebo náhradní dodávkou) v zásadě určuje prodávající s omezeními vyplývajícími z § 437 odst. 2. Při nepodstatném porušení smlouvy může kupující od smlouvy odstoupit jen podle § 437 odst. 5.
Návrh zákona neumožňuje, aby kupující sám vady odstranil na účet prodávajícího. Kupující, který zamýšlí vady sám odstranit opravou, má pouze nárok na slevu a náklady opravy má hrazeny v její výši. Tím se čelí sporům o účelnost nákladů a důsledku opravy na odpovědnost prodávajícího za vady zboží. K vyloučení spekulace je omezena možnost měnit zvolený druh reklamačního nároku.
I když se navrhovaný zákon omezuje na úpravu závazkových obchodních vztahů, je účelné v zájmu právní jistoty upravit i nabytí vlastnického práva na základě kupní smlouvy. V rámci, který vyplývá z povahy věci, se umožňuje stranám sjednávat si odlišnou dobu pro nabytí vlastnického práva, včetně výhrady vlastnického práva. Pro právní jistotu má význam zejména § 446 o nabytí vlastnického práva od nevlastníka, který obsahuje zásadu přijatou ve většině zahraničních právních řádů.
V § 447 jsou stanoveny základní povinnosti kupujícího. Způsob placení kupní ceny je přizpůsoben tržní povaze hospodářských vztahů. V § 452 je zvláštní úprava prodlení kupujícího jako věřitele. Stanovený mechanismus dodatečného upřesnění předmětu plnění má umožnit prodávajícímu překonat nedostatek součinnosti kupujícího.
V ustanoveních § 455 až 461 je upraven přechod nebezpečí škody na zboží nezávisle na přechodu vlastnického práva ke zboží. Je-li kupující v prodlení s převzetím zboží, přechází na něho nebezpečí podle § 456 a 458, jež doplňují a konkretizují na kupní smlouvu obecnou úpravu vyplývající z § 372.
Ustanovení § 462 až 468 o uchování zboží bere v úvahu i častý způsob dodávání zboží pomocí dopravce. Účelem navrhované úpravy je zabránit zbytečným škodám na zboží.
Ustanovení § 469 a 470 doplňují obecnou úpravu o náhradě škody a zejména § 385.
Díl II
Ujednání v souvislosti s kupní smlouvou
(§ 471 - 475)
Z doložek používaných v kupní smlouvě upravuje navrhovaný zákoník pouze koupi na zkoušku (§ 471 a 472) a cenovou doložku (§ 473 až 475). Úpravu práva zpětného prodeje, zpětné koupě a předkupního práva přenechává občanskému zákoníku.
Ujednání koupě na zkoušku připouští navrhovaná úprava jak v případech, kdy je zboží kupujícím převzato, tak i v případech, kdy je nepřevzato (např. když chce kupující zboží dále prodat a nemá zajištěny odbytové možnosti).
Vzhledem k současné dynamice cen v čs. hospodářství obsahují § 473 až 475 úpravu cenové doložky, upravené dosud jen pro mezinárodní obchod.
Díl III
Smlouva o prodeji podniku
(§ 476 - 488)
Nově byl do navrhovaného zákona zařazen tento typ smlouvy, zejména s ohledem k potřebě úpravy v souvislosti s privatizací podniků ve vlastnictví státu. Z tohoto důvodu byla navrhovaná úprava použita již při vypracování návrhu zákona o tzv. velké privatizaci.
Vzhledem k různorodosti právní problematiky, která vzniká při prodeji podniku, může se zákonná úprava omezit pouze na základní principy a ostatní otázky bude nutné řešit ve smlouvě, s přihlédnutím k potřebám konkrétního případu.
Navrhovaná úprava přihlíží k tomu, že se při prodeji podniku zpravidla nepřerušuje jeho provoz, a proto jeho prodej zahrnuje nejen přechod vlastnického práva k věcem zahrnutým do jmění podniku, ale i práva a závazky prodávajícího, jež jsou spojeny s provozem podniku. Podnik v navrhovaném zákonu je chápán nikoliv jako subjekt právního vztahu, nýbrž jako jeho předmět (§ 5).
Na rozdíl od kupní smlouvy (§ 409) mohou být předmětem smlouvy o prodeji podniku i nemovitosti, jež často tvoří podstatnou část podniku. V zájmu právní jistoty se vyžaduje podle § 483 odst. 3 k přechodu vlastnického práva k nemovitostem registrace. Účinnost smlouvy však nezávisí na registraci.
Ustanovení § 477 odst. 3 stanoví odchylku od obecné úpravy, neboť z praktických důvodů nelze požadovat souhlas s převodem závazku od všech věřitelů. Jejich ochranu však plně zabezpečuje stanovené ručení prodávajícího a odporovatelnost podle § 478.
Ustanovení § 480 stanoví právní nástupnictví kupujícího do všech pracovněprávních poměrů. Ustanovení § 479 se týká nejen přechodu práv, ale i právního významu určitého skutkového stavu, např. užívání ochranných známek.
Ustanovení § 482 přihlíží k tomu, že v době od uzavření smlouvy do její účinnosti dochází zpravidla k určitému pohybu v složkách tvořících jmění spojené s provozem prodávaného podniku.
Odlišné povaze prodeje podniku ve srovnání s kupní smlouvou se přizpůsobuje i předávání podniku (§ 483 a 484), vymezení vad a reklamační nároky (§ 485 a 486).
Část podniku, jež může být předmětem prodeje (§ 487), pojmově vyžaduje, aby se dala vymezit část jmění podniku týkající se této části podniku.
Díl IV
Smlouva o koupi najaté věci
(§ 489 - 496)