ČÁST TŘETÍ

ŘÍZENÍ V PRVNÍM STUPNI

Hlava první

Průběh řízení

Zahájení řízení

Soud nemá možnost sám sledovat každé porušení nebo ohrožení práva; nelze mu proto ukládat povinnost zásahu všude tam, kde k porušení nebo ohrožení práva došlo. Proto se stanoví jako zásada, že se řízení zahajuje na návrh, což je ostatně zároveň výrazem práva každého občana nebo organizace obrátit se na soud se žádostí o ochranu porušeného nebo ohroženého práva.

Právo podat návrh na zahájení řízení přísluší však nejen účastníkům řízením, ale i národnímu výboru nebo prokurátorovi; národní výbor a prokurátor mohu podat návrh dokonce proti vůli účastníků, vyžaduje-li to zájem na zachování pravidel socialistického soužití (návrh národního výboru) nebo zájem na zachování socialistické zákonnosti (návrh prokurátora).

Náležitosti návrhu na zahájení řízení osnova zjednodušuje; trvá jen na těch, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodovat.

Osnova dále uvádí, jakých rozhodnutí se může navrhovatel domáhat; návrh na určení, zda tu je či není právo nebo právní vztah, je vázán na naléhavý právní zájem navrhovatele, aby bylo znemožněno zneužívání a zbytečné podávání takového návrhu.

V případech, na jejichž vyřešení má společnost vždy zájem, je třeba, aby řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu. To ovšem neznamená, že v těchto věcech se řízení zahajuje jedině bez návrhu, tedy (podle dosavadní terminologie) z úřední povinnosti. Zásada, že na návrh je možno zahájit každé řízení a že se každý může na soudu domáhat ochrany svého práva, platí v plné míře i zde; řízení je v těchto věcech zahájeno proto již tím, jakmile se někdo domáhá rozhodnutí soudu. Řízení se zahajuje bez návrhu toliko v případech, kdy nikdo návrh nepodá a kdy iniciativu k řízení vyvine sám soud, jakmile se dozví o skutečnosti, která to odůvodňuje. V takových případech vydá soud o zahájení řízení usnesení, aby účastníci byli vyrozuměni o tom, že o jejich právech a povinnostech bude v řízení rozhodováno.

Osnova dále určuje den, kterým je řízení zahájeno, neboť tímto dnem nastávají účinky řízení, a to jak hmotněprávní, tak procesní. Jestliže tedy zákon například předpisuje k uplatnění práva určitou lhůtu, je tato lhůta zachována, jakmile došel soudu návrh. Tímto dnem je totiž zahájeno řízení, a to i tehdy, jestliže návrh došel soudu nepříslušnému; na řízení je totiž třeba hledět jako na jeden celek, i když proběhne postupně u několika soudů.

Jestliže mělo předcházet rozhodčí řízení, je řízení u soudu pravidelně zahájeno dnem, kdy pracovní spor došel k soudu, ať už tím, že byly u soudu podány námitky - třebas nesprávné - proti rozhodnuti rozhodčího orgánu, nebo tím, že rozhodčí orgán sám spor postoupil. V případě, že by návrh byl podán přímo u soudu, aniž by došlo k rozhodčímu řízení, ačkoli jde o případ, kdy toto řízení musí předcházet, soud musí takto zahájené řízení zastavit pro nedostatek podmínky řízení. Nejde-li o takový případ, projedná soud pracovní spor stran těch nároků, která byly v rozhodčím řízení uplatněny. O dalších později uplatněných nárocích rozhodovat ovšem nemůže, neboť stran nich nejsou splněny podmínky řízení.

Místní příslušnost

Ustanovení o místní příslušnosti určují, který ze soudů prvního stupně je příslušný věc projednat. Jako zásadu osnova slonoví, že tímto soudem je obecný soud odpůrce. Vedle toho je však možno zahájit řízení i u jiného soudu v případech příslušnosti dané na výběr; jde o případy, kdy může být někdy účelnější, aby věc projednal jiný soud než soud obecný. Mezi soudy danými na výběr osnova již neupravuje soud pracoviště navrhovatele; tato příslušnost ztrácí význam obecným zavedením rozhodčího řízení, neboť v pracovních věcech bude rozhodovat soud, v jehož obvodu má sídlo rozhodčí orgán.

Osnova dále upravuje tzv. výlučnou místní příslušnost, kdy pro zvláštní povahu věcí, o které jde; musí být pro řízení příslušné vždy jen určité soudy. Výlučnou příslušností pro řízení o vypořádání manželů po rozvodu a pro rozhodnutí o jejich společném bytě je sledováno, aby o sporech, k nimž může dojít v souvislosti s rozvodem, rozhodoval vždy ten soud, který je nejlépe obeznámen se situací manželů.

Aby soud, který věc projednává, mohl společně s ní projednat i věci, které s ní souvisí, stanoví osnova, že procesní soud je příslušný i pro řízení o věcech spojených a o vzájemných návrzích odpůrce.

Účastníci

Pojem účastníka řízení vymezuje osnova tak, že jimi budou ti, kteří jsou označeni v návrhu (navrhovatel a odpůrce), neboť o jejich právech a povinnostech se v řízení rozhoduje. V řízeních, která je možno zahájit i bez návrhu, budou účastníky především ti, v jejichž zájmu se řízení koná, a vůbec všichni, o jejichž právech nebo povinnostech by mohlo být rozhodnuto (např. prarodiče dítěte, jde-li o svěření dítěte do jejich péče jako o jednu z možností rozhodnutí).

Soud je povinen postarat se o to, aby okruh účastníků byl úplný. Činí tak jednak poučovací povinností a v řízeních, která je možno zahájit i bez návrhu, i tím, že přibere k řízení další účastníky; učiní tak usnesením, proti němuž není odvolání přípustné.

V zájmu pružnosti řízení rozšiřuje osnova možnost doplnění a záměny účastníků, ale váže ji na souhlas účastníků dosavadních, neboť ti mají vždy právo žádat, aby řízení bylo ukončeno rozhodnutím ve věci samé. Od záměny účastníků je ovšem třeba odlišovat změnu účastníků, k níž dojde změnou v právním poměru, který soud řeší (např. při smrti některého z účastníků); zde dochází ke změně účastníků přímo ze zákona, nikoli projevem jejich vůle.

Osnova připouští i nadále účast vedlejších účastníků. Jimi mohou být ti, o jejichž právech nebo povinnostech se sice v řízení nejedná, ale výsledek řízení se jich může dotknout. Význam této instituce je v tom, že umožňuje úplnější rozbor věci a že se její pomocí někdy předejde dalšímu sporu.

Úkony účastníků ve věci samé

Dále osnova upravuje tzv. dispozitivní úkony účastníků. Jde o úkony, které mají podstatný vliv na cely průběh řízení, a proto podléhají kontrole soudu, který zkoumá, zda neodporují zákonu nebo zájmu společnosti; změnu návrhu posuzuje soud i z hlediska procesní ekonomie.

Osnova připouští také vzájemný návrh odpůrce. Touto úpravou osnova sleduje, aby věci, které spolu souvisí, mohly být projednány v jednom řízení. Vzájemný návrh však není přípustný, kdyby jeho projednáním byla porušena ustanovení o výlučné místní příslušnosti soudu.

Dalším z úkonů účastníků, který se týká věci samé, je vzetí návrhu zpět. Jestliže soud schválí vzetí celého návrhu zpět, zastaví řízení.

Také smír má povahu dispozitivního úkonu. Jeho význam je ovšem širší, neboť úsilí o smírné vyřešeni případu je součásti výchovného působení soudu. Schválený smír má účinky právomocného rozsudku. Ztrácí je však tehdy, je-li rozsudkem rozhodnuto, že je neplatný. Tím se mění dnešní stav, podle něhož bylo možno napadnout smír jen návrhem na obnovu řízení, a to ve lhůtách stanovených pro obnovu; v důsledku toho nebylo možno někdy reparovat smíry; které jako právní úkony nebyly učiněny platně.

S uznáním a vzdáním se práva nejsou spojeny žádné zvláštní procesní účinky. Platnost těchto úkonů posuzuje soud podle hledisek stanovených hmotným právem.

Postup řízení

Průběh řízení musí být výrazem součinnosti soudu a účastníků. Soud i účastníci mají být v řízení aktivní. Soud především dbá o postup řízení a usiluje o smírně vyřešení věci. V řízení postupuje, i když účastníci jsou nečinní. S nečinností účastníků však v socialistickém procesu nemohou být spojeny takové účinky, jako je např. zmeškáni, neboť i při nečinnosti účastníků je soud povinen zjišťovat skutečný stav věci a podle něho rozhodovat.

Dříve, než začne jednat o věci samé, a kdykoli za řízení soud zkoumá, zda-jsou splněny podmínky řízení. Podmínkami řízení je například pravomoc soudu, to; zda nemělo předcházet jiné řízeni (např. rozhodčí řízení), věcná příslušnost, způsobilost být účastníkem řízení, procesní způsobilost, řádné zastoupení, to; zda nejde o věc, o které již bylo pravomocně rozhodnuto nebo stran niž již probíhá před soudem řízeni atd. Jednotlivé podmínky řízeni uvádí osnova na příslušných, místech; v ustanoveních o průběhu řízení upravuje toliko postup soudu při nedostatku některé z těchto podmínek. Je-li třeba řízení skončit pro nedostatek podmínek, stane se tak usnesením, kterým se řízení zastavuje. Tím se odstraňuje dosavadní rozlišování mezi odmítnutím návrhu a zastavením řízení, jehož význam nebyl pro pracující srozumitelný. Zastavení řízení znamená, že řízení se sice končí, ale o věci samé že nebylo rozhodnuto.

Jednou z podmínek řízení je místní příslušnost soudu; její zkoumání je však podrobeno jinému režimu než zkoumání ostatních podmínek řízení. V zájmu hospodárnosti řízení soud nepřezkoumává svou místní příslušnost kdykoli za řízení, ale jen tehdy, než začne jednat o věci samé nebo na základě včas učiněné námitky nepříslušnosti. Při zkoumání místní příslušnosti docházelo dnes často k pochybením, která měla za následek nežádoucí průtahy; aby tento stav byl odstraněn, osnova přesně stanoví, jak se řeší spory o místní příslušnost.

V ustanoveních o překážkách postupu řízení upravuje osnova jednotlivé případy přerušení a zastavení řízení. Mezi důvody přerušení řízení uvádí nově i případ, že účastník zemře a dědictví dosud není projednáno, a dále i případ, že soud dá podnět k řízení (popř. k přezkoumání již vydaného rozhodnutí), v němž může být vyřešena předběžná otázka.

Zvláštním důvodem pro přerušení řízení je i shodný návrh účastníků na přerušení řízení, popřípadě to, že se nedostaví k jednání. Tím je nahrazen klid řízení, který byl dispozitivním úkonem účastníků, na který soud neměl žádný vliv.

Spojení několika věcí ke společnému řízení je odůvodněno hospodárností řízení. Zároveň se jím umožňuje, aby soud měl úplnější pohled na řešenou věc a její souvislosti. Možnost spojení věcí osnova rozšiřuje vhodnou úpravou příslušnosti soudu. Spojením věcí nesmí být porušena jedině ustanovení o výlučné místní příslušnosti. V některých případech osnova vyžaduje, aby řízení bylo vždy spojeno.

Jednání

Přímost řízení vyžaduje, aby věc byla rozhodnuta zpravidla při jediném jednání. Osnova klade důraz na jeho přípravu, která nemá být jen přípravou v technickém smyslu slova; soud při ní musí vejít do styku s účastníky, získat přehled o projednávané věci a pokusit se i o smírné řešení. Přitom ovšem nejde o samostatnou fázi řízení, jak je tomu v řízení trestním, neboť úkony a opatření, které soud zpravidla činí při přípravě jednaní, je možno činit i mimo rámec této přípravy.

Jednání je nejdůležitějším momentem průběhu řízení. Musí k němu být předvoláni vždy všichni účastníci; jakož i všichni ti, jejichž účast je nutná. Při jednáni je celý senát s nimi v bezprostředním styku; což je zárukou možnosti správného posouzení věci.

Jednání je veřejné. Veřejnost má zde aktivní úlohu; zástupci kolektivu pracujících mohou se souhlasem soudu vyslovit své mínění o projednávané věci. Tím se zejména umožňuje, aby se soud bezprostředně při jednání seznámil s míněním pracujících, a zajišťuje se tak i výchovné působení veřejnosti. Veřejnost může být vyloučena jen ve zcela výjimečných případech.

Průběh jednání bude záležet vždy na konkrétních okolnostech případu; osnova proto stanoví, že jeho průběh určuje předseda senátu. Předseda senátu celé jednání také řídí a postupuje přitom tak, aby byl zajištěn důstojný a nerušený průběh jednání, který je předpokladem výchovného působení. Osnova také připouští závěrečné řeči; půjde při nich zejména o shrnutí výsledků řízení.

I když věc má být rozhodnuta při jediném jednání, je nutno počítat s případy, kdy bude nutné nebo vhodné jednání odročit. Musí to však být z důležitých důvodů, například je-li zde reálná možnost smírného vyřešení případu za účasti společenské organizace. Aby nedocházelo při odročování k průtahům, má být při něm sdělen den, kdy se bude konat nové jednání.

Hlava druhá

Dokazování

Občanské soudní řízení splní svůj účel jen tehdy, bude-li mít soud řádně objasněny všechny skutečnosti rozhodné pro posouzení věci. Jen tak bude moci soud řešit každý případ společensky žádoucím způsobem. Na rozdíl od buržoazního procesu, v němž šlo o dosažení formální pravdy, je celé občanské soudní řízení ovládáno zásadou objektivní pravdy, tj. jde v něm o zjištění skutečného stavu věci. Tomu slouží především ustanovení o dokazování.

Součinnost soudu a účastníků projevuje se v dokazování především tím, že je mezi ně rozložena důkazní povinnost. Účastníci jsou povinni označit důkazní prostředky, a to nejen stran svých vlastních tvrzení, ale všechny, které mohou přispět k objasnění skutečného stavu věci. Soud však není vázán jejich návrhy, což se projevuje ve dvojím směru. Za prvé může provádět i důkazy, o nichž se sám dozvěděl, aniž by mu je účastníci navrhli. Za druhé pak je na něm, aby posoudil, které z navržených důkazů je třeba provést. Co do důkazní povinnosti tedy v občanském soudním řízení neplatí zásada vyšetřovací, která znamená, že toliko orgán, který vede řízení, pátrá po důkazech, ale zásada projednací, jejíž náplní je součinnost všech subjektů řízení.

V zájmu přímosti řízení stanoví osnova zásadu, že dokazování provádí soud; který vede řízení; a že je provádí senát, a to při jednání. Výjimky jsou možné jen v případě dožádání jiného soudu nebo pověření předsedy senátu. I pro tyto případy je však zajištěna přímost řízení tím, že senát může nařídit, aby takto provedené důkazy byly před ním opakovány.

Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit skutečný stav věci, tedy i ty, které nejsou v zákoně výslovně vypočteny (např. film, fotografie apod.). Důkaz znaleckým posudkem je přizpůsoben úpravě obsažené v zákoně č. 47/1959 Sb. Mezi důkazními prostředky jsou výslovně uvedena i vyjádření orgánů a organizací; to znamená; že i tato vyjádření hodnotí soud jako jiné důkazy.

Ustanovení o hodnocení důkazů vycházejí ze zásady tzv. volného hodnocení důkazů. Soud hodnotí důkazy podle své úvahy a přihlíží přitom ke všemu, co se stalo za řízení. Úvaha soudu ovšem neznamená jeho libovůli při hodnocení důkazů, ale tato úvaha musí být opřena o zjištěné skutečnosti; v odůvodnění rozsudku pak musí být uvedena hlediska, jimiž se soud při hodnocení důkazu řídil. Taková úprava umožňuje konkrétní přístup soudu k projednávané věci.

Mimo rámec úvahy soudu stojí, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo provinění, a otázky osobního stavu, neboť zde je možno vycházet jedině z rozhodnutí, které bylo o těchto skutečnostech vydáno.

Hlava třetí

Náklady řízení

Pod pojmem náklady řízení nerozumí osnova všechny náklady spojené s činností soudu, ale jen ty, které vypočítává. Ostatní náklady jsou hrazeny ze státního rozpočtu a ustanovení osnovy se proto na ně nevztahují.

Osvobození od soudních poplatků, přiznané soudem, vztahuje se na celé řízení a má i zpětnou účinnost. Dosavadní úprava, podle níž účastník mohl být osvobozen až od podání žádosti, vedla totiž někdy ke tvrdosti. I zpětná účinnost osvobození se ovšem vztahuje jen na poplatky dosud nezaplacené. Vzhledem k tomu, že přiznané osvobození platí i zpětně, stala se bezpředmětnou dosavadní úprava, podle níž bylo možno přiznat osvobozeni i před zahájením řízení. Osnova upouští od bezvýjimečného požadavku, aby k žádosti o osvobození bylo přiloženo zvláštní potvrzení, neboť tato potvrzení měla jen formální charakter. Napříště bude tedy třeba prokazovat, zda tu jsou podmínky pro osvobození, jakýmkoli možným způsobem. Účastník, který je osvobozen od poplatků, je současně osvobozen i od záloh; může mu také být ustanoven bezplatný zástupce.

Náklady řízení si zásadně platí každý sám; jen určité náklady prozatím platí stát. Většinou teprve až podlé toho, jaký je výsledek řízení, má účastník právo, aby mu je ostatní účastníci nahradili. V řízeních, kde účastníci mají postavení navrhovatele a odpůrce, je pro posouzení práva na náhradu nákladů řízení rozhodující úspěch ve věci. Je však možno přiznat náhradu náklady i odpůrci, který neměl úspěch ve věci, když svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu; použití tohoto ustanovení bude praktické zejména při sporech o zánik užívacího práva k bytu. V případech, kde není možno mluvit o úspěchu nebo neúspěchu v řízení, náhrada nákladů podle výsledků řízení se neposkytuje. V řízení o rozvod závisí právo na náhradu nákladů řízení na rozhodnutí soudu, aby bylo možno vzít v úvahu konkrétní zvláštnosti každého jednotlivého případu. Povinnost k náhradě zaviněných nákladů osnova ponechává a rozšiřuje ji i na další osoby, neboť tato povinnost je vhodnou sankci proti těm, kteří způsobují průtahy řízení. Protože ustanovení o náhradě nákladů mohla by být v některých případech tvrdá a jejich aplikace by mohla odporovat v konkrétních případech socialistickému právnímu vědomí, umožňuje osnova soudu, aby mohl široce přihlédnout ke zvláštnostem jednotlivých případů.

Právo na náhradu nákladů řízení není třeba zvláště uplatňovat. Soud o náhradě rozhoduje bez návrhu.

Hlava čtvrtá

Rozhodnutí

Rozsudek

Osnova zavádí rozsudek jako jednotnou formu rozhodnutí ve věci samé. Dosavadní dvojí forma (vedle rozsudku i usnesení) rozhodnutí ve věci samé nebyla totiž pracujícím srozumitelná, zvláště když usnesením se někdy rozhodovalo o závažnějších věcech než rozsudkem. Rozsudkem má být rozhodnuto o celé věci; výjimky musí být odůvodněny účelností řízení (tzv. rozsudky mezitímní a částečné).

Osnova vymezuje hlediska, podle nichž soud při rozhodnutí věc posuzuje. Rozhodnutí není řešením jen sporu mezi účastníky, ale současně i řešením určitého konfliktu ve společenských vztazích. Osnova proto také umožňuje, aby soud mohl přisoudit i více, ovšem jedině, jde-li o některý z případů, uvedených v osnově. Toto ustanovení umožňuje správné použití některých předpisů hmotného práva; zejména předpisů o dělení odpovědnosti k náhradě škody nebo předpisů o výživném.

Poměr právní moci a vykonatelnosti rozsudku řeší osnova nově. Podle dosavadní úpravy spadá vykonatelnost v jedno s právní mocí rozsudku soudu prvního stupně; odsouzeny účastník musí tedy buď plnit nebo podat odvolání. Naproti tomu při rozhodnutí odvolacího soudu nastává vykonatelnost až 15 dní od právní moci. Osnova tento vztah řeší tak, že vykonatelnost nastává pravidelně i dny po právní moci rozhodnuti. U rozhodnutí soudu prvního stupně je to prodloužením lhůty k plnění, takže lhůta k odvolání bude vždy vyhrazena jedině úvaze účastníka, zda odvolání podá nebo nepodá, a následující třídenní lhůta bude sloužit k technickému zajištění plnění. Pro případy, kde by i tato lhůta byla krátká, umožňuje osnova soudu, aby určil delší lhůtu k plnění. Soud může také peněžité plnění rozložit na jednotlivé splátky; této možnosti použije zejména tehdy, jestliže by splnění rozsudkem uložené povinnosti najednou bylo pro účastníka neúměrně tíživé.

V určitých případech může vykonatelnost rozsudku nastat později. Podstatnou změnou je zde úprava vykonatelnosti rozsudku, který odsuzuje k přestěhování z bytu. Až dosud byly tyto rozsudky vykonatelné okamžitě, jakmile skončila lhůta k plnění. Náhradní být byl zajišťován až při exekuci. To vedlo k tomu, že v těchto případech musela být vždy zavedena exekuce. Podle osnovy je však třeba nejdříve zajistit náhradní být a teprve tím se rozsudek stává vykonatelným.

Předběžná vykonatelnost nastává u rozsudků odsuzujících k plnění výživného nebo pracovního příjmu za poslední tři měsíce přímo ze zákona, tedy i když nebyla soudem vyslovena. V ostatních případech může nastat předběžná vykonatelnost jedině tehdy, jestliže tak soud na návrh rozhodne.

Pro změnu rozsudku je rozhodující doba, kdy došlo ke změně poměrů, tedy nikoli podání návrhu. To umožňuje rozhodnout v souhlase se skutečným stavem věci. Tato úprava souvisí i s tím, že při výkonu rozhodnutí se povinný nemůže domáhat námitkami sníženi rozsudkem uložené povinnosti.

Oprava rozsudku je zjednodušena tím, že opravné usnesení se vydává, jen když je opravou dotčen výrok rozsudku. V těchto případech je možno také odložit vykonatelnost rozhodnutí. Neúplný rozsudek, který dosud není v právní moci, je možno doplnit i bez návrhu. Osnova zavádí i možnost opravy odůvodnění rozsudku, jestliže toto odůvodnění nemá oporu ve zjištění skutkového stavu. Odůvodněním rozsudku mohou být totiž dotčeny oprávněné zájmy účastníka a je proto na místě poskytnout možnost přezkoumání odůvodnění.

Usnesení

Usnesením se rozhoduje tam, kde zákon nepředepisuje pro rozhodnutí jinou formu. Usnesení je rozhodnutím méně závažným než rozsudek. Tomuto charakteru usnesení je přizpůsobena i jeho úprava v osnově.

Platební rozkaz

Samostatnou formou rozhodnutí je i platební rozkaz. Je to rozhodnutí ve věci samé, vydané ve zkráceném řízení. Protože platební rozkaz není zárukou, že rozhodnuti odpovídá skutečnému stavu, je jeho použitelnost ve srovnání s dnešním stavem omezena dvojím směrem: za prvé může být vydán jen na návrh socialistické organizace, za druhé nesmí jít o pohledávku, která přesahuje 1000 Kčs, pokud nejde o právo, které se opírá o výpis z knih státního peněžního ústavu. Kromě toho musí navrhovatel prokázat i to, že jeho upomínky byly bezvýsledné.

Podáním odporu se ruší celý platební rozkaz, tedy nikoli jen odporem napadená část. Tím je sledováno, aby soud mohl jednat souhrnně o celé věci, a dále i to, aby splnění téže povinnosti nemuselo být vykonáno podle dvou rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že se dosud používá směnek a šeků, zejména v obchodních stycích se zahraničím, přejímá osnova i institut směnečného a šekového platebního rozkazu i s koncentrační zásadou, která zde platí.

Hlava pátá

Zvláštní ustanovení

Některá řízení probíhající u soudu mají určité zvláštnosti, které vyplývají zejména z povahy předmětu řízení. Osnova tyto zvláštnosti upravuje jako doplňky nebo výjimky k ustanovením obsaženým v předcházejících hlavách.

Péče soudu o nezletilé

Ustanovení osnovy o péči o nezletilé sledují, aby právní vztahy nezletilých byly v plném souladu se zájmem společnosti na výchově zdravé mladé generace a také v souladu se zájmem nezletilých samotných. Proto je soud povolán k tomu, aby zasahoval v těchto věcech všude tam, kde je třeba poměry nezletilých určitým způsobem zajistit.

Osnova stanoví, v kterých případech o věcech péče o nezletilé rozhoduje soud a v kterých tuto péči vykonává toliko předseda senátu. Senát rozhoduje především sporné otázky, zejména věci výr chovy a výživy. Postupuje při tom i podle ustanovení předcházejících hlav.

Ustanovení páté hlavy vztahují se především na případy, kdy soud soustavně vykonává opatření týkající se péče o nezletilé, tedy zejména těch případů, kdy nezletilý nemá rodiče, nebo kdy rodiče jsou zbaveni svých rodičovských práv, popřípadě trvale zanedbávají své povinnosti. Řízení v těchto případech trvá delší dobu, často i řadu let, pokud trvají podmínky pro zvláštní ochranu pro nezletilého soudem. Osnova proto připouští i možnost přenesení příslušnosti jako výjimku ze zásady, že příslušnost trvá až do konce řízení. Bylo by totiž v rozporu se zájmem nezletilého, aby řízení vedl stále týž soud, když se podmínky příslušnosti změní.

Řízení o osvojení

Samostatnou úpravu si vyžaduje řízení o osvojení. V ustanoveních o tomto řízení jsou promítnuty změny, které v této instituci přináší zákon o rodině.

Řízení o způsobilosti k právním úkonům

Řízení o způsobilosti k právním úkonům je upraveno v podstatě shodně s úpravou dosavadní. Upouští se toliko od požadavku, aby vyšetřovaný byl vyšetřen dvěma znalci. Postačí posudek jednoho znalce; to ovšem nevylučuje možnost, aby ve složitějších případech si soud nevyžádal posudků několik.

V řízení o způsobilosti k právním úkonům není třeba obnovy řízení. Z povahy rozhodnutí o způsobilosti k právním úkonům totiž plyne, že takové rozhodnutí je třeba vždy zrušit, ukáže-li se, že pro jeho vydání nebyly podmínky; není možno vázu zrušení takového rozhodnutí jen na určité podmínky, přesné lhůty a návrh účastníka, jak je tomu při obnově řízení.

Opatrovnictví

Ti, kdož jsou zbaveni způsobilosti k právním úkonům nebo jejichž způsobilost k právním úkonům je omezena, vyžadují (podobně jako nezletilí) zvláštní péči soudu. Soud se musí postarat o to, aby jim byl ustanoven opatrovník, a sleduje pak, jak opatrovník vykonává svou funkci.

Protože péče soudu o ty, kdo byli zbaveni způsobilosti k právním úkonům, je obdobná péči soudu o nezletilé, odvolává se osnova při úpravě opatrovnictví na příslušná ustanovení upravující péči soudu o nezletilé.

Řízení o povolení uzavřít manželství

Řízení o povolení uzavřít manželství, které spadá do pravomoci soudu podle zákona o rodině, nemá povahu sporu. Jde v něm o posouzení, zda nezletilý nebo osoba stižená duševní poruchou je duševně natolik vyspělý, aby mohl uzavřít manželství, a zda je hodlá uzavřít dobrovolně. Osnova proto předpisuje vždy jeho osobní výslech soudem.

Prohlášení za mrtvého

Nová úprava řízení o prohlášení za mrtvého zahrne podle návrhu i případy, kdy podle dosud platného práva se provádí důkaz smrti. Odlišný postup v takových případech bude spočívat jen v tom, že nebude třeba přihlížet k uplynutí přiměřené doby, lze-li provedenými důkazy prokázat, že nezvěstný určitého dne zemřel. Protože návrh občanského zákoníku neváže řízení o prohlášení za mrtvého a uplynutí určitých minimálních lhůt, nebude podle nové úpravy podmínkou pro zahájení řízení ani pro rozhodnutí, jímž se někdo prohlašuje za mrtvého, uplynutí určité lhůty, nýbrž postačí, uplyne-li pouze doba okolnostem, za nichž někdo se stal nezvěstným, přiměřená. Přiměřenost této doby posoudí státní notářství podle konkrétních poměrů v rámci ostatních zjištěných okolností. Tím se ovšem nikterak nesnižuje význam doby, která uplynula od poslední zprávy o nezvěstném, pro posouzení, zda jsou podmínky pro prohlášení za mrtvého.

ČÁST ČTVRTÁ

OPRAVNÉ PROSTŘEDKY

Hlava první

Odvolání

Odvolání je jednotnou formou řádného opravného prostředku. Může směřovat jak proti rozsudkům; tak proti usnesením. Osnova tedy upouští od rozlišování dvou forem řádných opravných prostředků (odvolání a stížnosti), a to v zájmu zjednodušení úpravy a jejího zpřístupnění pracujícím.

Jako zásadu osnova stanoví, že je možno se odvolat proti všem rozhodnutím soudu prvního stupně. Odvolání ovšem musí směřovat proti výroku rozhodnutí, neboť v něm je obsaženo vlastní rozhodnutí o věci. Odvolání není přípustné jedině proti některým usnesením, která nemohou mít vliv na vlastní řešení věci a ani nemohou citelně postihnout účastníky. Připustit odvolání i proti nim znamenalo by jen poskytnout možnost zbytečných průtahů řízení. Proti ostatním usnesením je ovšem možno se vždy odvolat; mezi ně patří i usnesení, jímž se rozhoduje o smíru, neboť takové usnesení má zvláštní ráz tím, že nahrazuje rozsudek.

Právo podat odvolání přiznává osnova i prokurátorovi, národnímu výboru a společenské organizaci, neboť účelu jejich účasti na řízení odpovídá, aby mohli dát podnět k přezkoumání správnosti soudního rozhodnutí. Není vyloučeno ani to, aby teprve podáním odvolání do řízení vstoupili. Musí tak ovšem učinit, dokud řízení není pravomocně skončeno.

Vzdát se odvolání je možno jen vůči soudu; tedy nikoli projevem vůči druhému účastníku. Odvolání je také možno vzít zpět. Je to dispozitivní úkon, který podléhá vždy kontrole soudu, a to vždy soudu odvolacího. Tím osnova zajišťuje; aby bylo možno vždy věcně rozhodnout o odvolání, proti nesprávnému rozhodnutí.

Osnova upouští od další 15denní lhůty k podání tzv. odvolací odpovědi, neboť tato lhůta je zbytečná, když účastníci mají vždy možnost vyjádřit se (ať písemně nebo ústně) přímo u odvolacího soudu.

Odvolací soud musí mít možnost, aby řešil věc jako jeden celek. Na rozdíl od dnešní úpravy; kdy odvolací soud přezkoumává jen napadenou část rozhodnutí, stanoví osnova, že napadené rozhodnutí se přezkoumává celé. Tím se zároveň umožňuje, aby nesprávné rozhodnutí mohlo být napraveno již zcela v odvolacím řízení, nikoliv až použitím stížnosti pro porušení zákona.

Aby odvolací soud měl možnost posoudit řešenou věc samostatně, stanoví osnova, že není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Proto také připouští opakování nebo doplnění dokazování v odvolacím řízení. Rozsáhlejší doplnění dokazování však odvolací soud nemá provádět. Takové dokazování provede po zrušení rozhodnutí soud prvního stupně, u něhož jsou lepší předpoklady pro jeho bezprostřednost, rychlost i hospodárnost. Kromě toho rozsáhlejší dokazování přináší s sebou zpravidla podstatnější změny ve zjištění skutečného stavu a je potom na místě, aby o věci znovu rozhodl soud prvního stupně, aby tak odvolací soud nebral na sebe jeho funkci.

I pro odvolací řízení platí zásada, že věc se projedná při jednání. Jednání však není třeba nařizovat v případech vypočtených v osnově, neboť zde nejde o definitivní řešení věci a pro vydání správného rozhodnutí plně postačí stav zjištěný soudem prvního stupně. Jednání je ovšem možno nařídit i zde, budou-li to vyžadovat okolnosti konkrétního případu.

O věci samé rozhodne odvolací soud buď tak, že napadené rozhodnutí potvrdí, nebo je zruší, anebo změní. Výpočet důvodů zrušení rozhodnutí není taxativní; je proto na místě rozhodnutí zrušit, kdykoli nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení nebo změnu. Formu rozsudku vyžaduje osnova jen tam, kde jde o definitivní rozhodnutí o věci samé.

O odvoláních proti rozhodnutím státního notářství rozhodují soudy. Na řízení o nich se obdobně užije ustanovení o odvolání proti rozhodnutím soudu. Pokud je rozlišován postup vyřizování odvolání proti usnesením a odvolání proti rozsudkům, připadají zde v úvahu ustanovení, která se vztahují na odvolání proti usnesením.

Hlava druhá

Obnova řízení

Obnova řízení je opravným prostředkem, který směřuje proti pravomocným rozsudkům a proti usnesením o schválení smíru, popřípadě i platebním rozkazům. Je možno jej podat jen z důvodů, které jsou taxativně vypočteny, neboť jejím všeobecným připuštěním by prakticky pozbyla význam právní moc rozsudku. Z téhož důvodu je možnost podání návrhu na obnovu omezena lhůtami, jejichž navrácení není přípustné. V těch případech, kde je třeba bezpodmínečně trvat na právní jistotě (věci osobního stavu), je obnova řízení vyloučena.

Řízení o obnově upravuje osnova tak, že nejdříve je třeba rozhodnout a návrhu na obnovu a teprve, je-li úspěšný, rozhodnout o věci samé. Tato úprava je odůvodněna tím, že nemůže být jednáno o věci samé, neboť tato je již pravomocně rozhodnuta. Zároveň s povolením obnovy se odkládá vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Novým rozhodnutím ve věci se původní rozhodnutí ruší.

Hlava třetí

Stížnost pro porušení zákona

Opravným prostředkem proti kterémukoli pravomocnému rozhodnutí soudu a státního notářství, kterým byl porušen zákon, je stížnost pro porušení zákona.

Osnova váže podání stížnosti na roční lhůtu v zájmu jistoty vztahů, o nichž bylo soudem pravomocně rozhodnuto. Ve výjimečných případech však připouští, aby stížnost byla podána i po této lhůtě. Zda jsou dány okolností, pro které je možno lhůtu překročit, posuzuje soud, který o ní rozhoduje.

Dosavadní úpravu řízení o stížnosti pro porušení zákona osnova po určitém zjednodušení v podstatě přejímá, neboť se v praxi osvědčila. Povaze stížnosti pro porušení zákona jako mimořádného opravného prostředku, při jehož projednání se nemůže provádět dokazování, odpovídá nejlépe kasační princip.

Osnova však nepřejímá možnost, aby soud toliko vyslovil, že byl porušen zákon, aniž by napadené rozhodnutí rušil. Taková úprava by odporovala socialistickému právnímu vědomí.

V osnově se připouští, aby proti rozhodnutí krajského, popřípadě okresního soudu o stížnosti pro porušení zákona byla podána stížnost pro porušení zákona k Nejvyššímu soudu. Tím má být zajištěn dozor Nejvyššího soudu nad jednotností rozhodování.