Důvodová správa

Obecná část

Občanské soudní řízení (občanský proces) má za socialismu dvojí společenskou funkci. Především je nástrojem ochrany práv, která vyplývají zejména ze vztahu občanskoprávních, pracovních a rodinných. Současně plní i důležitý úkol výchovy občanů. Obě tyto funkce občanského soudního řízení tvoří důležitou záruku socialistické zákonnosti.

Občanský proces se přetváří v závislosti na vývoji vztahů, kterým poskytuje ochranu, a na vývoji metod činnosti státu. S dosažením socialismu dochází jak k pronikavým změnám ve společenských vztazích, tak i ke změnám metod činnosti státních orgánů. To vyžaduje, aby nová úprava občanského soudního řízení plně odpovídala poměrům společnosti, která již dosáhla socialismu.

Dnes platný občanský soudní řád byl vydán v roce 1950. Spolu s občanským zákoníkem a se zákonem o právu rodinném byl součástí kodifikačních prací, které navazovaly na Ústavu 9. května a jejichž úkolem bylo přizpůsobit dřívější právní řád poměrům společnosti budující socialismus, zejména vyjádřit socialistické zásady v právu a tak pomoci dalšímu vývoji. Občanský soudní řád z roku 1950 je tedy zákonem, který vznikl v přechodném období od kapitalismu k socialismu a byl určen k tomu, aby sloužil potřebám společnosti v tomto období. Stejně jako ostatní kodexy této doby odráží ekonomiku přechodného období a nemůže jít nad její rámec.

V době svého vydání byl občanský soudní řád značným pokrokem proti úpravě občanského procesu z doby buržoazního společenského zřízení. Nejenže zjednodušil dřívější značně formalistickou úpravu, ale byl zároveň i prvním procesním kodexem, který platil pro celé území našeho státu, neboť sjednotil do té doby odlišnou úpravu soudního řízení v českých zemích a na Slovensku. Jeho hlavní význam záležel v tom, že ve svých ustanoveních provedl zásady charakteristické pro socialistický občanský proces. Jde především o zásadu objektivní pravdy, o požadavek, aby soud rozhodoval podle skutečného stavu věci a nebyl v tomto směru vázán vůlí účastníků, jak tomu je v občanském procesu buržoazním. Pokrokovou úlohu sehrály i další zásady, které ovládaly občanský soudní řád z roku 1950, zejména zásada senátního rozhodování, zásada rovnosti účastníků, jakož i omezení projednací a dispoziční zásady a odstranění nákladnosti řízení.

Občanský soudní řád z roku 1950 byl tak důležitým krokem na cestě výstavby socialistického soudnictví; jež byla zahájena již Ústavou 9. května a zákonem o zlidovění soudnictví z roku 1948 (zákon č. 319/1948 Sb.). Sehrál kladnou úlohu tím, že přiblížil soudy a řízení před nimi pracujícím, i tím, že byl důležitou směrnicí pro soudní činnost při budování socialistické společnosti.

Nikoli proto, že by měl nedostatky, ale proto, že vycházel ze společenských vztahů doby; v níž vznikl, musil být občanský soudní řád již záhy po svém vydáni (v roce 1952) novelizován a upraven tak, aby vyhovoval vývoji praxe při soustavném vývoji společenských vztahů. Z týchž důvodů musila být některá jeho ustanoveni měněna i v pozdější době. Za dobu své platnosti byl sedmkrát přímo nebo nepřímo novelizován a přizpůsoben tak novým poměrům.

V současné době je občansky soudní řád překonán vývojem natolik, že je třeba nahradit jej novým zákonem, neboť pronikavé změny, k nimž došlo s dosažením socialismu, vyžadují i podstatnější zásahy do úpravy občanského soudního řízení.

V novém občanském soudním řádu se především promítají změny, k nimž došlo v hmotném právu. Oproti tradičnímu pojetí občanského práva jakožto úpravy majetkových vztahů, je úprava nového občanského zákoníka soustředěna na vztahy, k nimž dochází v oblasti uspokojoval i hmotných a kulturních potřeb občanů; zde může docházet ke sporům mezi občany a socialistickými organizacemi, jakož i ke sporům mezi občany navzájem. Tyto spory mají jiný charakter než spory o majetkové hodnoty, které byly typické pro kapitalistickou společnost, a úprava, kterou občanský soudní řád volí, hodí se nejlépe právě pro ně. Nová úprava klade důraz zejména na výchovné působení soudního řízení, na rychlé poskytování soudní ochrany a na to, aby rozhodnutí soudu bylo reálným řešením poruchy ve společenských vztazích. Toto pojetí plně vyhovuje i pro řešení sporů mezi občany, které vyplývají z poměrů rodinných, stejně jako sporů pracovních, k jejichž řešení je soud vedle rozhodčích orgánů rovněž povolán.

Změny, k nimž došlo v hmotném právu, se promítají i do jednotlivých institutů občanského soudního řádu. Ve shodě s úpravou občanského zákoníku se i občanský soudní řád zaměřuje na vztahy, které jsou v naší společnosti typické. Nejvýrazněji se to projevuje v úpravě výkonu rozhodnutí, kde se podrobně upravují zejména srážky ze mzdy a upouští se od takových prostředků výkonu rozhodnutí; které v socialistické společnosti ztrácejí svůj ekonomický význam.

Nový občanský soudní řád provádí na svém úseku ustanovení Ústavy, zejména ustanovení o poslání a funkci soudů. Soudy jsou státním orgánem; který je povolán k ochraně práv a oprávněných zájmů občanů a organizací pracujícího lidu; jejich pravomoc je proto na tomto úseku co nejširší a může být vyloučena jen na základě výslovného ustanovení zákona. Pokud o právech občanů rozhodují výjimečně jiné orgány, osnova zásadně připouští přezkoumání jejich rozhodnuti soudem a upravuje i řízení, v němž se tak děje.

Občanský soudní řád je i uskutečněním zásad, které jsou podle Ústavy charakteristické pro činnost socialistického soudu. Jde o výchovné poslání soudní činnosti, o zásadu sborového rozhodnutí, o zásadu soudcovské nezávislosti, zásadu materiální pravdy, zásadu ústního projednávání a veřejnosti.

S dosažením socialismu dochází i k vyššímu stupni ve vývoji socialistického demokratismu. Při dalším rozvinutí socialistického demokratismu na úseku soudnictví dochází (stejně jako i na jiných úsecích) jednak k tomu, že řada úkolů přechází ze státních orgánů na přímé orgány pracujících (zde např. na místní lidové soudy) nebo na společenské organizace (např. rozhodčí řízení v pracovních sporech). Za druhé se mění i charakter státních orgánů, které se stávají orgány celospolečenskými; výrazem tohoto směrů vývoje je i přímá účast pracujících na soudním řízení. Tato účast má různé formy. Projevuje se již v tom, že všichni soudci jsou voleni lidem a že rozhodování se účastní vedle soudců z povolání i soudci vykonávající tuto funkci vedle svého zaměstnání. Občanský soudní řád umožňuje, aby se pracující účastnili soudního řízení také prostřednictvím účasti národních výborů a společenských organizací. Účast pracujících na řízení umožňují i ustanoveni o jeho veřejnosti; nejde již o prostou účast diváků na jednání soudů, ale o aktivní spoluúčast veřejnosti, neboť občanský soudní řád poskytuje zástupcům kolektivu pracujících možnost, aby při jednání mohli vyslovit své mínění o věci.

Úprava, kterou volí občanský soudní řád; je dalším zjednodušením občanského soudního řízení. Toto zjednodušení se tyká jak jednotlivých institutů (např. místo zvláštní úpravy odvolání a stížnosti jako dvou druhů řádných opravných prostředků upravuje osnova toliko jediný opravny prostředek, nebo zjednodušuje formu rozhodnutí tím, že zavádí rozsudek jako jedinou formu rozhodnutí ve věci samé atd.), tak i systému úpravy, kdy osnova upouští od zvláštní části, v níž dosavadní občanský soudní řád v jedenácti hlavách upravoval odchylky od obecných ustanovení. Zjednodušení občanského soudního řízení je dosaženo i tím, že úprava se zaměřuje především na typické instituty.

Občanský soudní řád zavádí i v pravomoci soudů změny. Některé věci se přesunují z pravomoci soudů do pravomoci jiných orgánů. Tak například řízení o umořování listin budou napříště provádět státní notářství. Rozhodování o zadržení v uzavřeném ústavu bude podle zákona o péči o zdraví svěřeno do pravomoci národních výborů tato rozhodnutí národních výborů budou však moci soudy podle uvedeného zákona přezkoumávat podle 4. hlavy 4. části.

Občanský proces je též metodou činnosti soudů. Občanský soudní řád proto zobecňuje zkušenosti z praxe socialistických soudů a současně umožňuje, aby v jeho rámci docházelo k dalšímu rozvoji socialistického stylu činnosti soudů. Umožňuje současně konkrétní posouzení zvláštností každého případu.

Práce na občanském soudním řádu byla součástí kodifikačních prací, které navázaly na Ústavu. Společně s občanským zákoníkem a se zákonem o rodině prošel rozsáhlým připomínkovým řízením, v němž se k jeho koncepci i k jednotlivým ustanovením mohli plně vyjádřit především ti, kteří budou jeho ustanovení používat v praxi. Vládní návrh občanského soudního řádu je proto kolektivním dílem, na jehož přípravě se podílela celá řada pracovníků praxe a vědy.

Občanský soudní řád plní řadu významných úkolů. Navazuje na pokrokové zásady socialistického civilního procesu, vyjádřené již v občanském soudním řádu z roku 1950, a znamená další etapu v jejich rozvinutí. Umožňuje současně další vývoj, zejména další prohloubení demokratizace soudnictví. Tím vším přispívá k upevnění socialismu v naší vlasti.

Zvláštní část

ČÁST PRVNÍ

OBECNÁ USTANOVENÍ

Hlava první

Základní ustanovení

Základní ustanovení vymezují, co je předmětem úpravy, a vyjadřují, jaké je poslání občanského soudního řízení v socialistické společnosti. Socialistický občanský proces má dvojí společenskou funkci. Je jednak nástrojem ochrany práv, jednak plní důležité výchovné poslání. Obě tyto funkce jsou v dialektické jednotě: tím, že spravedlivě rozhoduje, vychovává soud občany a jeho výchovná činnost naopak přispívá k ochraně práv.

Základní ustanovení dále charakterizují socialistickou podstatu občanského soudního řízení. Vyjadřují některé zásady občanského soudního řízení, zejména zásadu účasti pracujících, zásadu veřejnosti řízení, zásadu objektivní pravdy a zásadu projednací. Nejde zde ovšem o úplný vypočet všech procesních zásad. Některé zásady řízení, např. zásada rovnosti účastníků, nejsou vyjádřeny v základních ustanoveních, ale až v souvislosti s úpravou institutů, jichž se především týkají. Jiné zásady je možno vyvodit z celého zákona, aniž by zde byly výslovně formulovány. Naproti tomu v základních ustanoveních je upravena i poučovací povinnost soudů, ačkoli nejde o procesní zásadu, ale o konkrétní ustanovení, které však sem patří vzhledem ke svému významu a vzhledem k tomu, že výrazně charakterizuje socialistickou podstatu našeho občanského procesu.

Význam základních ustanovení spočívá ovšem nejen v tom, že mají podat obraz o povaze našeho občanského soudního řízení, ale i v tom, že jsou zároveň pravidly pro výklad smyslu a společenského významu jeho jednotlivých institutů.

Hlava druhá

Soudy

Pravomoc

Při vymezení pravomoci soudů upouští osnova od dosavadní definice, podle niž soudy rozhodovaly o všech občanskoprávních věcech, pokud nebyly z jejich pravomoci vyňaty. Pojmem "občanskoprávní věc" však občanský soudní řád nerozuměl toliko vztahy vznikající na základě občanského práva, ale i věci rodinné, pracovní a další, takže tato definice nebyla ani přesná ani jasná. Osnova naproti tomu vymezuje pravomoc soudů tak, že výslovně vypočítává vztahy, o nichž soudy mají jednat a rozhodovat. Jsou to vztahy občanskoprávní, rodinné, pracovní a družstevní. V družstevních věcech rozhodují ovšem soudy jen tam, kde není podle zákona nebo stanov dána pravomoc družstevních orgánů.

Soudní ochrana práv je jednou z ústavních záruk socialistické zákonnosti. Stanovená pravomoc soudů může být proto vyloučena a svěřena jiným orgánům jedině na základě zákona.

Z hlediska principu dělby práce mezi jednotlivými orgány socialistického státu bude někdy účelné, aby soudy mohly projednávat a rozhodovat i takové věci, které by jinak do jejich pravomoci nepatřily. Pravomoc soudů musí být v těchto případech výslovně stanovena zákonem.

V některých případech je předpokladem pravomoci soudu, aby věc byla dříve projednána u některého jiného orgánu, zejména u rozhodčího orgánu, jde-li o věci vyplývající z pracovních vztahů. Jde tu o jednu z forem postupného přechodu úkolů státních orgánů na společenské organizace.

Příslušnost

Soustava československých soudů je jednotná. Vztahy mezi soudy nejsou proto vztahy pravomoci (vztahy mezi orgány různých druhů), ale vztahy příslušnosti, a to buď věcné, funkční nebo místní.

Stěžejním článkem jednotné soudní soustavy jsou okresní soudy. Z toho vychází osnova, když stanoví, že okresní soudy jsou v prvním stupni příslušné k řízení o všech věcech, a dále, že rozhodují o odvoláních proti rozhodnutím místních lidových soudů.

Příslušnost místních lidových soudů vymezuje osnova jen odkazovacím ustanovením, neboť tato otázka je už, vyřešena v samostatném zákoně o místních lidových soudech.

Vyloučení soudců

Ustanovení o vyloučení soudců zajišťuje osnova, aby o věci rozhodoval nestranný soudce. Důvody vyloučení oproti dnešnímu stavu rozšiřuje na všechny případy, kdy je možno pochybovat o tom, že se soudce při rozhodování nedá ovlivnit svým předchozím rozhodnutím; je zde však třeba, aby soudce o věci rozhodoval, takže nestačí jeho pouhá účast na řízení. Rozhodování o vyloučení je stejně jako v trestním řízení svěřeno předsedovi soudu. Správnost jeho rozhodnutí je možno přezkoumat jak cestou správní, tak i procesní při rozhodování o opravných prostředcích proti rozsudku.

K přikázání věci proto, že všichni soudci určitého soudu jsou v dané věci vyloučeni nebo že pro to hovoří důvody vhodnosti, může dojít na návrh nebo i bez návrhu.

Hlava třetí

Účast na řízení

Účastníci

Zásada rovnosti účastníků je důsledkem rovnosti všech občanů. Rovnost účastníků znamená, že občané i organizace, pokud vystupují jako účastnici občanského řízení, mají v řízení stejné postavení a rovná práva. Aby rovnost účastníků byla skutečně reálnou zásadou, stanoví osnova, že soud je povinen postarat se o to, aby k uplatnění svých práv měli stejné možnosti; činí tak zejména poučovací povinností. Výrazem rovnosti účastníků je i jejich právo jednat před soudem v mateřštině.

Kdo je účastníkem řízení, řídí se povahou projednávané věci; z toho důvodu podrobnější vymezení účastníků neobsahují obecná ustanovení, ale až další části osnovy.

Způsobilost být účastníkem řízení odpovídá v podstatě způsobilosti k právům. Avšak kromě občanů, organizací a státu může být účastníkem řízení i ten, komu zákon tuto způsobilost výslovně přiznává, tedy např. opatrovník, který podává návrh na určení otcovství.

Při úpravě způsobilosti jednat před soudem (tzv. procesní způsobilost) vychází osnova u nezletilých z toho, že nejsou vždy s to do všech důsledků pochopit význam řízení. Proto připouští, aby i tam, kde nezletilý může sám nabývat práv a brát na sebe povinnosti a kde tedy má procesní způsobilost, soud rozhodl, že nezletilý musí být v řízení zastoupen zákonným zástupcem. Zákonný zástupce provádí pak za zastoupeného procesní úkony a doručují se mu všechny písemnosti. Totéž platí i pro občany, jejichž způsobilost k právním úkonům byla rozhodnutím soudu omezena.

Je-li třeba zastoupení, ustanovuje opatrovníka zpravidla obecný soud chráněnce; soud, u něhož probíhá řízení, může jej ustanovit jedině při nebezpečí z prodlení.

Organizace a státní orgány jednají u soudu v případě, že jsou samy účastníky řízení, prostřednictvím svých pracovníků, a to buď těch, kteří za ně jednají podle statutu; nebo těch, kteří prokáží své pověření. Zde nejde o zastoupení, neboť prostřednictvím těchto pracovníků jedná přímo organizace nebo orgán; úkony těchto pracovníků jsou úkony organizace nebo orgánu.

Všichni účastníci se mohou dát zastoupit. Kdo může být zástupcem, upravují předpisy občanského, rodinného a pracovního práva. Osnova vychází z toho, že účastník si zvolí za zástupce zpravidla advokáta. Může si ovšem zvolit kteréhokoli občana způsobilého k právním úkonům. Soud však nemusí takového občana jako zástupce připustit, kdyby to odporovalo pravidlům socialistického soužití; bylo by ta zejména tehdy, kdyby zastoupení bylo využíváno k neoprávněné výdělečné činnosti. Bezplatného zástupce účastníku, u něhož jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, ustanoví k žádosti soudu vedoucí advokátní poradny, má-li být tímto zástupcem advokát; jde tu o obdobu ustanovení trestního řádu. Není-li třeba, aby byl bezplatným zástupcem advokát, ustanoví jej předseda senátu z pracovníků soudu.

Účast národního výboru a společenské organizace

Uplatnění a ochrana práv není za socialismu jen záležitostí jednotlivců. To je vyjádřeno i tím, že kromě účastníků se řízení účastní i orgány a organizace, které jsou představiteli zájmů společnosti. Účelem jejich účasti na řízení je proto především prosazování zájmů společnosti na zachovávání pravidel socialistického soužití, jakož i ochrana práv občanů, péče o zjištění skutečného stavu věci a zvýšení výchovného účinku řízení.

Účast národních výborů a společenských organizací na řízení nebyla dosud v předpisech upravuj cích občanský proces obsažena. Jde tu o významný přínos osnovy z hlediska prohloubení demokratismu našeho soudnictví. Je nepochybné, že účast na řízení je i výrazným projevem součinnosti soudu, s jinými orgány.

Základní formou účasti národního výboru nebo společenské organizace na řízení je jejich vstup do kteréhokoli řízení; jež už bylo před soudem zahájeno. Národní výbor nebo společenská organizace mají pak v řízení prakticky stejná práva jako účastníci. Zejména se mohou vyjádřit ke všemu, co se za řízení stane, uvádět své stanovisko k věci a činit příslušné návrhy.

Vedle možnosti vstupu do zahájeného řízení poskytuje osnova národnímu výboru právo podat návrh na zahájení řízení, a to v případě, je-li v zájmu společnosti třeba vyřešit určitou věc, ačkoliv účastníci sami návrh na zahájení řízení nepodávají.

U společenských organizací soud přezkoumá, zda jsou splněny podmínky pro jejich vstup do řízení, zda tu je zájem společnosti, který předpokládá jejich účast na řízení, a zda o účasti společenské organizace rozhodl ten její orgán, který je k tomu povolán. Tím se zabraňuje, aby nedocházelo k takovým vstupům do řízení, které neodpovídají účelu tohoto institutu. U národního výboru soudu nepřísluší přezkoumávat oprávněnost jeho vstupu, neboť vzhledem k postavení národních výborů v mechanismu našeho státu je třeba jeho vstup do řízení považovat vždy za oprávněný.

Ať již dojde k podání návrhu na zahájení řízení nebo ke vstupu do řízení, může jednat před soudem za národní výbor nebo společenskou organizaci nejen jejich pracovník, ale také některý z členů, zpravidla funkcionář.

Jak při podání návrhu, tak při vstupu do řízení vystupují národní výbor a společenská organizace samostatně a nikoli na straně některého z účastníků. Přestože jsou v obou případech oprávněny k týmž procesním úkonům jako účastníci řízení, nemohou přece jen učinit takové úkony, které představují dispozici právem, o které v řízení jde. Tak zejména nejsou oprávněny uzavřít za některého z účastníků smír. Na druhé straně však budou v řízení zajisté o smírné řešení věci usilovat.

Účast prokurátora

Osnova nemění nic na právu prokurátora v zájmu společnosti nebo v zájmu ochrany práv občanů a organizací podat návrh na zahájení řízení, popř. do kteréhokoli řízení vstoupit. Kdežto u národního výboru bude pro podání návrhu na zahájení řízení rozhodujícím hlediskem zájem na zachování pravidel socialistického soužití, bude jím u prokurátora zájem na zachování socialistické zákonnosti.

Proti dosavadní úpravě upouští osnova od rozlišování dvojího postavení prokurátora v řízení (v případě; že prokurátor podal návrh na zahájení řízení, byl účastníkem řízení, ale když vstoupil do řízní, měl sice práva účastníka, ale účastníkem nebyl). Podle úpravy; kterou provádí osnova, vystupuje prokurátor jako strážce socialistické zákonnosti vždy v postavení subjektu odlišného od účastníka řízení.

Hlava čtvrtá

Úkony soudu a účastníků

Do obecných ustanovení o úkonech soudu se především promítá ústavní zásada sborového projednání a rozhodování věci. Má-li rozhodovat předseda senátu sám, je k tomu třeba výslovného ustanovení zákona; rozhodování předsedy senátu je pak jen výjimkou, kterou odůvodňuje jednoduchost nebo povaha rozhodnutí.

Osnova stanoví jako zásadu, že k projednání věci nařídí soud jednání, u něhož mají právo být přítomni všichni, kdo se účastní řízení.

Osnova umožňuje, aby soud jednal na takovém místě, které je nejvhodnější z hlediska výchovného vlivu řízení nebo z hlediska účelnosti.

Vedle úkonů soudu upravuje osnova i úkony účastníků řízení, a to především podání. Stanoví, že každé podání se posuzuje podle svého obsahu a že proto nezáleží na jeho pojmenování. Na náležitostech podání trvá osnova jen tam, kde je jejich zachování nezbytně nutné pro věcné vyřízení podání. Nedostatky a vady podání se soud vždy pokusí odstranit.

O úkonech soudu se spisují protokoly. Jejich náležitosti jsou zjednodušeny.

Ustanovení o doručování jsou zjednodušena a přizpůsobena úpravě v trestním a správním řízení. Upouští se od některých nepraktických forem doručování, jako je např. doručování veřejnou vyhláškou. Vzhledem k významu některých písemností, je třeba je doručovat do vlastních rukou; o které písemnosti jde, je vždy uvedeno na příslušných místech osnovy. Do vlastních rukou budou doručovány i rozsudky. Změnu zavádí osnova při doručování organizacím a orgánům, když stanoví, že se doručuje pracovníkům oprávněným písemnosti přijímat (podatelna), a to i když jde o doručení do vlastních rukou.

V ustanovení o předvolání a předvádění je změnou toliko to, že podmínkou pro předvedení je, aby soud o možnosti předvedení předvolaného předem poučil.

Podle dosavadní úpravy se tzv. navrácení v předešlý stav vztahuje nejen na lhůty, ale i na úkony. Osnova v zájmu lepší srozumitelnosti omezuje navrácení jen na lhůty a tam, kde by zmeškání nějakého úkonu mohlo mít nepříznivé následky, umožňuje nápravu jiným vhodnějším způsobem.

ČÁST DRUHÁ

ČINNOST SOUDU PŘED ZAHÁJENÍM ŘÍZENÍ

Hlava první

Předcházení sporu

V socialistické společnosti je úkolem soudu nejen projednávat a rozhodovat spory, ale také vzniku sporů předcházet. Postupující vývoj naší společnosti vede k tomu, že v budoucnu se bude těžiště činnosti přesouvat z vlastního řešení sporů na předcházení sporu.

Způsoby, jimiž lze předcházet sporu, jsou různé. K předcházení sporu slouží i výchovná a propagační činnost soudu, která je upravena v zákoně o organizaci soudů. Občanský soudní řád pak upravuje předcházení sporu v konkrétních případech. Činí tak zejména úpravou pohovorů.

K pohovoru soud pozve občana, který neplní své povinnosti vůči rodině, spoluobčanům nebo společnosti. Při pohovoru, jehož se mohou zúčastnit i další občané, jichž se věc týká, popřípadě zástupci příslušného kolektivu pracujících z pracoviště nebo místa bydliště, má soud možnost zcela neformálním způsobem dosáhnout objasnění okolností případů a vhodným výchovným způsobem, zejména domluvou, vést toho; kdo neplní své povinnosti, popřípadě dokonce zasahuje do práv jiného, aby nadále dobrovolně povinnosti plnil a zanechal rušivých zásahů do práv jiného. Výsledkem takového pohovoru by měl být zpravidla morální závazek občana v podobě příslibu dobrovolného plnění povinností a vystříhání se neoprávněných zásahů do práv druhého. Plnění příslibu soud kontroluje, a to popřípadě s pomocí společenských organizací a národních výborů.

Tam, kde dochází k rušení řádného občanského soužití, pozve si soud k pohovoru všechny, kdo se takového rušení dopouštějí. Stejně postupuje, neplní-li určitou povinnost více občanů (například několik uživatelů bytu neplatí stanovenou úhradu za užívání bytu). K pohovoru pozve si občana předseda senátu. Má-li předseda senátu za to, že by to lépe splnilo výchovný účel pohovoru, provede pohovor senát. Pozvání k pohovoru stane se buď na žádost občana nebo organizace (zpravidla těch, vůči kterým mají být povinnosti plněny), anebo i z podnětu, národního výboru nebo společenské organizace.

Příčinami porušení práv a tím i sporů bývají nedostatky v činnosti organizací. Osnova proto jako jednu z metod, jimiž soud předchází sporu, upravuje i upozornění.

Zjistí-li soud v činnosti některé organizace nedostatky, zejména takové, jež by mohly vést k porušení práv občanů a tak později možná i ke sporům, upozorní na ně organizací. Osnova zajišťuje, aby se organizace upozorněním skutečně zabývala a nenechala je bez odpovědi. V případě, že by organizace neodpověděla na upozornění soudu, sdělil by soud zjištěný nedostatek nadřízenému orgánu nebo by na něj upozornil jiný státní orgán, například prokuraturu nebo orgán lidové kontroly. Postup soudu při předcházení sporu je zcela neformální a není třeba vázat jej přísnými pravidly. Příslušný je zde proto také kterýkoli soud.

Hlava druhá

Předběžná řízení

Projednání sporu není jedinou formou, kterou soud poskytuje ochranu porušeným a ohroženým právům. Tento účel sledují i předběžná řízení, která patří mezi preventivní formy ochrany právních vztahů.

Smírčí řízení

Osnova především upravuje smírčí řízení. Nejde tu snad jen o převzetí dosavadního tzv. pretorského smíru neboli smíru před zahájením řízení, jehož účelem je uzavření smíru s účinky pravomocného rozsudku, se sice zahajuje především na návrh, ale návrh nemusí podat oba účastníci; stačí, podá-li jej jeden z nich. To je významná odchylka od dosavadní úpravy. Ještě větší odchylkou je však právo soudu zahájit smírčí řízení i bez návrhu. Bude se tak dít zpravidla z podnětu národního výboru, společenské organizace nebo prokurátora.

Smírčí řízení je zcela neformální a soud v něm využije všech možností výchovného působení. Především vysvětlí účastníkům, jaká jsou jejich práva a povinnosti, a seznámí je s následky uzavření smíru. Při smírčím řízení využívá soud vhodně též součinnosti se společenskými organizacemi a může provést smírčí řízení i na pracovišti nebo v místě. Nejde tedy při smírčím řízení jen o urovnání vztahů mezi účastníky, ale právě o jednu z forem předcházení sporům.

Protože podle zákona o místních lidových soudech provádějí také místní lidové soudy smírčí řízení v majetkových sporech, může soud postoupit provedení smírčího řízení místnímu lidovému soudu.

Řízení o smíření manželů

Důležitou novotou; kterou přináší osnova, je řízení o smíření manželů. Jeho úprava navazuje na dobré zkušenosti, které mají soudy a advokátní poradny se smiřováním manželů, kteří teprve hodlají podat návrh na rozvod. Praxe ukázala, že smíření manželů v této době má daleko více naděje na úspěch; než když už je zahojeno řízení o rozvod. I v těch případech; kdy nedojde k smíření a kdy je návrh na rozvod podán, má předběžný pokus o smír své opodstatnění, protože umožní soudu sledovat vývoj rozvratu mezi manžely a tím mu usnadní závěr, zda tu je či není takový rozvrat, který odůvodňuje rozvod manželství.

Osnova proto zavádí řízení o smíření manželů jako podmínku; bez jejíhož splnění pravidelně nelze zahájit řízení o rozvod. Toliko výjimečně - nelze-li toto řízení prakticky provést - může soud rozhodnout, že od tohoto řízení upouští; k návrhu na rozvod stačí v těchto případech přiložit rozhodnutí soudu o tom, že řízení o smíření manželů není třeba.

Na rozdíl od smírčího řízení zahajuje se řízení o smíření manželů vždy jen na návrh některého z manželů. Příslušný k němu je soud, který by byl příslušný k řízení o rozvod, aby bylo zabráněno tomu, že řízení proběhne jen formálně.

Řízení o určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů

Mezi předběžnými řízeními upravuje osnova i řízení o určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů, neboť souhlasným prohlášením rodičů o otcovství dítěte je vyřešena věc osobního stavu a předchází se tak případnému sporu o určení otcovství soudem.

Hlava třetí

Předběžná opatření a zajištění důkazu

Úpravou předběžných opatření umožňuje osnova rychle a pružně řešit takovou situaci, kdy je třeba okamžitého zásahu soudu. Výslovně stanoví případy, kdy použití předběžného opatření bude přicházet nejčastěji v úvahu. Úprava konce platnosti předběžného opatření je zjednodušena a zpřesněna.

Ustanovením o zajištění důkazu sleduje osnova, aby skutečný stav věci mohl být zjištěn i tehdy, kdyby důkaz nebylo možno provést za řízení.

Použití předběžných opatření a zajištění důkazu přichází v úvahu nejen před zahájením řízení, ale mnohdy i během řízení. Podmínky pro jejich použití jsou i potom stejné. Osnova proto v § 102 toliko odkazuje na úpravu obsaženou v této hlavě.