Hlava čtvrtá

Přezkoumání rozhodnutí jiných orgánů

Ve věcech, kde soudy přezkoumávají rozhodnutí jiných orgánů, je teprve podáním opravného prostředku dána pravomoc soudů. Proto řízení, v němž se přezkoumává rozhodnutí jiného orgánu, má nutně smíšený charakter: je řízením o opravném prostředku a současně i (z hlediska soudu) řízením v prvním stupni. Z tohoto zvláštního rázu řízení o přezkoumání rozhodnutí jiných orgánů vychází úprava osnovy.

Rozhodnutí, jejichž přezkoumání je svěřeno do pravomoci soudů, mohou být velmi různorodá. Okruh soudem přezkoumávaných rozhodnutí se stále mění vzhledem k tomu, že se mění i zájem společnosti na tom, kterým rozhodnutím má být poskytnuta záruka socialistické zákonnosti tím, že je přezkoumá soud. Úprava řízení o přezkoumání rozhodnutí jiných orgánů respektuje tuto různorodost. Proto osnova stanoví, že jejich ustanovení se užije jen tehdy; nestanoví-li něco jiného zvláštní předpis.

Při úpravě příslušnosti připouští osnova jedinou výjimku ze zásady, že v prvním stupni rozhodují okresní soudy, když stanoví příslušnost krajských soudů pro věci důchodového zabezpečení. Děje se tak proto, aby v těchto věcech byla zajištěna jednotnost rozhodování.

Při rozhodování soudu se zde plně uplatňuje kasační princip, neboť jde o věci, které patří do pravomoci soudu jen částečně. Soud proto nemůže přezkoumávané rozhodnutí měnit, ale může je jedině potvrdit nebo zrušit. Protože přezkoumání rozhodnutí je již samo o sobě opravným prostředkem, je zde vyloučeno podat opravné prostředky další s výjimkou stížnosti pro porušení zákona.

ČÁST PÁTÁ

VÝKON ROZHODNUTÍ

Hlava první

Nařízení a provedení výkonu rozhodnutí

Každý, komu ukládá soudní rozhodnutí nějakou povinnost, má tuto povinnost v určené Lhůtě dobrovolně splnit. Soudy k tomu také občany i organizace vedou. Lze očekávat, že s postupujícím vývojem naší společnosti a s růstem socialistického uvědomění občanů se bude dobrovolně plnění uložených povinností stávat čím dále tím více samozřejmostí. V současné vývojové etapě jsou však ještě dosti časté případy, kdy občané a někdy i organizace nezaujímají správný postoj k soudnímu rozhodnutí a neplní dobrovolně, co jim takové rozhodnutí ukládá. Proto musí osnova pamatovat na úpravu možnosti nuceného výkonu soudních rozhodnutí, který představuje jednu z vážných záruk socialistické zákonnosti na úseku ochrany práv občanů i socialistických organizací.

Na rozdíl od dosavadní úpravy upouští osnova od názvu "exekuce", kterého se užívá v buržoazních procesních předpisech. Termín "exekuce" je z minulé doby u našich pracujících příliš spjat s představou tvrdého postupu buržoazního státního aparátu proti dlužníkům, kterými byli ve většině případů dělníci, drobní rolníci a nevýznamní příslušníci inteligence, zatímco jako věřitelé vystupovali především příslušníci vládnoucí třídy kapitalistické. Osnova nahrazuje proto termín "exekuce" vhodnějším českým názvem "výkon rozhodnutí", který plně vystihuje smysl ustanovení páté části.

Úprava výkonu rozhodnutí je proti dosavadním exekučním předpisům zjednodušena a je volena tak, aby dostatečně zajišťovala rychlé a spolehlivé uspokojení pohledávky oprávněného; aniž by přitom opomíjela respektovat odůvodněné zájmy povinného a připouštěla existenční ohrožení povinného a jeho rodiny.

Nařízení výkonu rozhodnutí

Občanské soudní řízení tvoří jeden celek, a proto se použije pro výkon rozhodnutí i ustanovení předchozích částí osnovy, nevyžaduje-li výkon rozhodnutí pro svou povahu zvláštní úpravu.

Osnova zajišťuje různými způsoby možnost co nejširšího výchovného působení soudu na občany. Proto dává soudu právo předvolat si povinného, jestliže to navrhne oprávněny před podáním nebo při podání návrhu na výkon rozhodnutí, a vyzvat jej k dobrovolnému splnění povinnosti uložené v rozhodnutí. Lze předpokládat, že domluva soudu spojená s poučením o následcích nařízení výkonu rozhodnutí zabrání v řadě případů tomu, aby bylo nutno povinného k respektování soudního rozhodnutí a splnění povinnosti v něm uložené donucovat. Účinnou pomoc přitom mohou soudu prokázat národní výbory a společenské organizace, zejména jde-li o plnění výživného.

Protože je pro toho, kdo hodlá navrhnout výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, mnohdy obtížné zjistit, kde povinný pracuje, vyplňuje osnova mezeru v dosavadní úpravě a ukládá soudu, aby již při zjišťování plátce mzdy poskytl oprávněnému účinnou pomoc. Navíc pak ukládá osnova soudu, aby poskytoval svou pomoc rovněž při zjišťování bydliště povinného. To bude sice praktické ponejvíce rovněž u výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy, ale může se to uplatnit i při jiných způsobech výkonu rozhodnutí.

Ukládá-li soud ve svém rozhodnutí nějakou povinnost, určí také lhůtu, ve které má být tato povinnost dobrovolně splněna. Není věcí soudu, aby v každém případě zjišťoval, zda k dobrovolnému splnění povinnosti uložené v rozhodnuti skutečně došlo nebo nikoli. Takovéto zjišťování by znamenalo velké rozšíření soudní agendy a bylo-by v mnoha případech zbytečné tam, kde došlo k dobrovolnému splnění povinnosti. Proto osnova ponechává oprávněnému, aby upozornil soud, že k dobrovolnému splnění povinnosti; uložené v rozhodnutí, nedošlo, a aby požádal o nařízení výkonu rozhodnutí. K nařízení výkonu rozhodnutí může dojít výlučně na návrh oprávněného a nikdy bez návrhu.

Soud může nařídit výkon rozhodnutí jen tehdy, jestliže je rozhodnutí již vykonatelné. Protože smír schválený soudem a platební rozkaz mají stejné účinky jako pravomocný rozsudek, vztahují se ustanovení o výkonu rozhodnutí i na vykonatelný smír a na platební rozkaz, aniž by to musila osnova výslovně stanovit.

K nařízení výkonu rozhodnutí a vydání dalších rozhodnutí při výkonu rozhodnutí je povolán předseda senátu. Osnova tu upouští od zásady senátního rozhodování, protože při nařizování výkonu rozhodnutí ani při jeho provádění nepůjde zpravidla o posuzováni sporných skutečností a sborové rozhodováni by zde bylo nehospodárné. Tam pak, kde by mohlo dojít k posuzování sporných okolností; burse podle osnovy senát rozhodovat.

Účastníci řízení

Okruh účastníků výkonu rozhodnutí omezuje osnova na oprávněného a povinného. Upouští se od dosavadního označení "vymáhající věřitel" a "dlužník (povinná strana)", protože uvedené označení účastníků není vhodné pro všechny způsoby výkonu rozhodnutí. Označení "oprávněný" - "povinný" lépe vystihuje postavení účastníků podle obsahu rozhodnutí a vyhovuje u všech způsobů výkonu rozhodnutí.

Za platnosti dosavadních předpisů nebylo jasné, zda je manžel účastníkem exekučního řízení, vede-li se exekuce na věci v zákonném majetkovém společenství manželů.

Osnova tuto otázku řeší zařazením ustanovení, podle kterého je manžel povinného při výkonu rozhodnutí účastníkem řízení, pokud jsou výkonem rozhodnutí postiženy věci, jež náležejí do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Zmíněné ustanovení navazuje na osnovu občanského zákoníku, ve které se stanoví, že z věcí v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů může při výkonu rozhodnutí dosáhnout uspokojení své pohledávky věřitel i jen jednoho z manželů.

Způsoby výkonu rozhodnutí

V osnově se výslovně vypočítávají způsoby, kterými lze výkon rozhodnutí uskutečnit. Jiné způsoby výkonu rozhodnutí nejsou přípustné.

Věci oprávněného je nejen to, zda podá návrh na výkon rozhodnutí, ale také, v jakém rozsahu navrhne provedení výkonu rozhodnutí. Tam, kde oprávněny navrhuje výkon rozhodnutí k vydobytí své peněžité pohledávky, náleží mu též volba způsobu výkonu rozhodnutí. Aby však oprávněný nepoškodil povinného tím, že by navrhl výkon rozhodnutí zároveň několika způsoby, ačkoli k uspokojení jeho pohledávky postačí třeba jen jediný způsob výkonu rozhodnutí, opravňuje osnova soud k nařízení výkonu rozhodnutí jen jedním způsobem. Nově však pamatuje osnova i na případy, kdy by navržený způsob výkonu rozhodnutí byl nevhodný, zejména neúměrný výši pohledávky oprávněného (tak například kdyby pro pohledávku 1000 Kčs oprávněný navrhl výkon rozhodnutí prodejem rodinného domku náležejícího povinnému). V takovém případě může soud nařídit výkon rozhodnutí jiným vhodným způsobem. Učiní to však zpravidla po slyšení oprávněného, který s tím ve většině případů bude souhlasit. Jeho výslovného souhlasu tu však třeba není.

Protože v praxi se ukázala jako nepraktická ta ustanovení procesních předpisů, která ukládala soudu povinnost dotázat se v případě, že byla vedena exekuce proti socialistické organizaci, u příslušného dozorčího orgánu na vhodný předmět exekuce a exekuční prostředek, osnova takovou povinnost soudu neukládá. Zájmy socialistických organizací jsou dostatečně chráněny ustanoveními o věcech a pohledávkách nepodléhajících výkonu rozhodnutí, jakož i ustanovením, podle kterého může soud nařídit výkon rozhodnutí proti organizaci jiným způsobem, než přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, jen pokud se nepodařilo uspokojit pohledávku oprávněného z prostředků povinného na účtu u peněžního ústavu.

Provedení výkonu rozhodnutí

O provedení nařízeného výkonu rozhodnutí pečuje již soud z vlastní iniciativy. Odložit nařízený výkon rozhodnutí a po určitou dobu v něm nepokračovat je soud oprávněn jen ze závažných důvodů, které zákon výslovné uvázlí. Nově vytyčuje osnova požadavek, aby soud při výkonu rozhodnutí úzce spolupracoval s národními výbory a společenskými organizacemi, které mu mohou vzhledem ke znalosti poměrů povinného podat často cenné informace, například pro rozhodování o odkladu výkonu rozhodnutí, o zastavení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy prováděných již jen pro běžné výživné, které je povinný ochoten platit dále dobrovolně, aj. Společenské organizace mohou také působit na povinného, aby splnil svou povinnost, přestože již byl nařízen výkon rozhodnutí, což by mělo za následek, že by již nebylo nutné v nařízeném výkonu rozhodnutí pokračovat.

Ve výkonu rozhodnutí se pokračuje zpravidla tak dlouho, dokud není pohledávka oprávněného, přiznaná mu vykonatelným rozhodnutím, uspokojena. Někdy se však vyskytne důvod, pro který je třeba výkon rozhodnutí zastavit a dále v něm nepokračovat. Osnova uvádí důvody pro zastavení výkonu rozhodnuti. Dosavadní úprava se zjednodušuje v tom smyslu, že se upouští od námitek proti exekuci. Okolnosti, pro které bylo dosud možno vyhovět námitkám proti exekuci, stávají se jedním z důvodů zastavení výkonu rozhodnutí. Protože však bude před zastavením výkonu rozhodnutí někdy třeba posuzovat sporné okolnosti, stanoví osnova, ve kterých případech rozhodne o zastavení výkonu rozhodnutí senát. V takových případech bude také zpravidla nařízeno jednání.

Osnova počítá s tím, že práva, nepřipouštějící výkon rozhodnuti, bude uplatňováno jako jiná ohrožená nebo porušená práva návrhem podle třetí části, přičemž je pro tyto případy pamatováno na zvláštní úpravu příslušnosti.

Při úpravě náhrady nákladů výkonu rozhodnutí nemůže být rozhodující úspěch ve věci, protože neúspěch výkonu rozhodnutí nelze často přičítat k tíži oprávněného. Je proto tam, kde dochází k zastavení výkonu rozhodnutí, třeba dobře zkoumat, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo, a podle toho o náhradě nákladů rozhodnout.

Mezi ustanovení o výkonu rozhodnutí patří systematicky i úprava výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí a o styku rodičů s nimi. Jde tu totiž o výkon rozhodnutí, i když se jeho provedení vymyká běžnému pojetí výkonu rozhodnutí v jiných případech. Při tomto výkonu rozhodnutí mohou soudu významná přispět na pomoc národní výbory a společenské organizace; proto zde soud postupuje v úzké součinnosti s nimi.

Použití ustanovení o výkonu rozhodnutí

Ustanovení o výkonu rozhodnutí jsou určena k výkonu soudních rozhodnutí a smírů. Soudně vykonat lze však i rozhodnutí a smíry jiných orgánů, pro které není vykonávací řízení zpravidla zvláště upraveno. Je žádoucí, aby se výkon rozhodnutí netříštil a byl soustředěn u co nejmenšího počtu státních orgánů. Proto osnova dovoluje soudní výkon i takových rozhodnutí a smírů, kde projednávání věci neproběhlo před soudem a kde tedy výkon rozhodnutí není pokračováním soudního, ale jiného řízení. Osnova vypočítává rozhodnutí a smíry, které lze soudná vykonat, přestože to nejsou rozhodnutí a smíry vydané v občanském soudním řízení. (Patří sem proto i některá soudní rozhodnutí a některé soudní smíry, nebyly-li vydány v občanském soudním řízení, ale v řízení trestním nebo v řízení před místními lidovými soudy.)

Proti dosavadní úpravě vylučuje osnova ze soudního výkonu rozhodnutí tzv. exekuční tituly, které nejsou rozhodnutími ani schválenými smíry, a kde vzniku takového exekučního titulu nepředcházelo vlastně žádné řízení. Nebudou proto napříště soudně vykonávány notářské zápisy a výpisy z knih státních peněžních ústavů a státní pojišťovny. Pro státní peněžní ústavy a státní pojišťovnu nebude však obtížné získat podklad pro výkon rozhodnutí v podobě platebního rozkazu.

Osnova počítá samozřejmě též s možností soudního výkonu rozhodnutí rozhodčích orgánů ROH a jimi schválených smírů, jakož i rozhodnutí státních notářství a jimi schválených dohod. Mezi soudné vykonatelnými rozhodnutími jsou uvedena i rozhodnutí hospodářské arbitráže, protože tam, kde jde o rozhodnutí ukládající povinnost občanům a nikoliv organizacím, nelze při výkonu rozhodnutí postupovat podle předpisů o hospodářské arbitráži.

Osnova ukládá soudu, aby dříve, než zastaví výkon rozhodnutí tam, kde jde o rozhodnutí nebo smír, které nebyly vydány v občanském soudním řízení, zpravidla si vyžádal vyjádření orgánu, který rozhodnutí vydal nebo smír schválil, a zjednal si tak pro zastavení výkonu rozhodnutí žádoucí podklad.

Několik plátců mzdy

Osnova zaplňuje též mezeru v dosavadní úpravě tím, že stanoví, jak se má postupovat tam, kde povinný nepobírá jedinou mzdu, ale několik mezd, a to od různých plátců. Z hlediska výkonu rozhodnutí tvoří totiž všechny mzdy od různých plátců jeden celek. Jde proto především o zajištění toho, aby při výpočtu celkové částky, která nesmí být povinnému sražena, nepočítal každý plátce mzdy s celou základní částkou nepodléhající srážkám, ale jen s její částí. Je proto úkolem soudu, aby určil každému plátci mzdy jednotlivě příslušnou část základní částky nepodléhající srážkám, se kterou má při výpočtu celkové částky, nepodléhající srážkám, počítat.

Jiné příjmy

Stejně jako dosavadní předpisy vztahuje osnova ustanovení o srážkách ze mzdy i na jiné příjmy, které povinný pobírá jako odměnu za práci nebo jako náhradu za pracovní odměnu. Na rozdíl od dosavadní úpravy však osnova stanoví konkrétní postup pro případ, že mají být srážky prováděny z pracovní odměny vyplácené členům JZD v pracovních jednotkách. Osnova tak zaplňuje mezeru, kterou musela vyplňovat judikatura vzhledem k tomu, že se odměna v pracovních jednotkách vyplácí v podobě záloh během roku a v podobě vyúčtování no ukončení hospodářského roku.

Hlava třetí

Přikázání pohledávky

Peněžitou pohledávku, která byla rozhodnutím přiznána oprávněnému, lze uspokojit též z peněžité pohledávky povinného vůči organizaci nebo občanovi. Výkon rozhodnutí záleží v tom; že se pohledávka povinného vůči někomu jinému realizuje a získaná peněžitá částka se vyplatí buď zcela nebo zčásti oprávněnému. Zčásti se vyplatí povinnému tehdy, když pohledávka povinného, postižená výkonem rozhodnutí; je vyšší než pohledávka oprávněného vůči povinnému. Výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky postihuje totiž pohledávku povinného jen do výše pohledávky oprávněného, pro kterou byl výkon rozhodnutí nařízen.

Výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky bude praktický zejména tam, kde jako povinný vystupuje organizace. Kdežto u občanů budou hlavním způsobem výkonu rozhodnutí k vydobytí peněžité pohledávky srážky ze mzdy; bude jím u organizací krávě přikázání pohledávky, a to zejména pohledávky z účtu u peněžního ústavu;, která je pro oprávněného nejsnáze zjistitelná a postižitelná. Přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu, pro která musí vzhledem k její povaze platit jiná úprava než pro přikázání jiných pohledávek (výkon rozhodnutí se u pohledávek z účtu u peněžního ústavu provede odepsáním z účtuj, radí osnova na první místo, kdežto přikázání jiných pohledávek až na místo druhé. Přitom osnova zajišťuje, aby tam, kde jako oprávněný i jako povinný vystupují socialistické organizace, byl postup při výkonu soudních rozhodnutí obdobný jako postup při splnění arbitrážních rozhodnutí podle předpisů o hospodářské arbitráži. Společná pro oba způsoby výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky jsou i ustanovení o pohledávkách, které nemohou být postiženy výkonem rozhodnutí.

U přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu ponechává osnova v podstatě dosavadní úpravu, respektující zvláštní předpisy o platebním styku mezi organizacemi a o omezené použitelnosti pohledávek organizací z účtu u peněžního ústavu k jinému než stanovenému účelu. Výslovně však vylučuje použití tohoto způsobu výkonu rozhodnutí u pohledávek z účtu vedeného o vkladní knížce. Takovéto pohledávky bude možno realizovat jen na základě předložené vkladní knížky nalezené u povinného.

Podstatnější změny nezaznamenává ani úprava přikázání jiných peněžitých pohledávek.

U pohledávek nepodléhajících výkonu rozhodnutí provádí osnova změnu u pohledávek autorských odměn, protože nařízení výkonu rozhodnutí se tam, kde je vyplácena autorská odměna prostřednictvím ochranné autorské organizace, vztahuje na všechny částky složené u zmíněné organizace pro autora v běžném kalendářním roce. Toto opatření činí osnova zejména v zájmu těch oprávněných, kteří navrhují výkon rozhodnutí pro pohledávku výživného, zpravidla nezletilých dětí.

Stejnou úpravu jako pro pohledávky autorských odměn volí osnova pro pohledávky odměn za vynálezy, objevy a zlepšovací návrhy; jde tu nejen o zjednodušení celkové úpravy; ale také o odstranění mezery, která vznikla tím, že dosud platné předpisy sice hovořily o omezené zabavitelnosti odměny za zlepšovací návrh, ale nikoliv už za vynález a objev.

K přikázání pohledávky řadí osnova i postižení jiných práv než peněžitých pohledávek; nevěnuje tedy již tomuto způsobu výkonu rozhodnutí zvláštní pozornost a upravuje jej toliko v jediném ustanovení jako přechodný institut, který se v praxi téměř nevyskytuje.

Hlava čtvrtá

Prodej movitých věcí a nemovitostí

Dosavadní předpisy věnovaly velkou pozornost exekuci na nemovité věci a exekuci na věci movité. Ustanovení o těchto exekucích byla i systematicky předřazena ustanovením o exekuci na peněžité pohledávky a plat. Praxe však ukázala, že vymáhající věřitelé volí za předmět exekuce k uspokojení své peněžité pohledávky mnohem častěji dlužníkův plat než movité věci nebo dokonce nemovitosti. Počet exekucí na nemovité věci byl od začátku účinnosti dosud platného občanského soudního řádu, tj. od roku 1951, v poměru k počtu exekucí na plat nízký a jevil klesající tendenci. Praktičtější byly exekuce na movité věci, ale i počet těchto exekucí v posledních letech rapidně poklesl. Tuto skutečnost nemůže osnova přehlédnout. Nebylo by jistá správné znemožnit oprávněnému, aby uspokojil svou peněžitou pohledávku, která mu byla přiznána soudním rozhodnutím, z movitých věci nebo nemovitosti povinného. Praktické to bude zejména tam, kde je pohledávka oprávněného vysoká a její uspokojení srážkami ze mzdy povinného ty trvalo poměrně dlouhou dobu, anebo tam, kde povinný nemá příjem, jejž by bylo možno, postihnout srážkami ze mzdy. Proto osnova upravuje výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí, avšak značně jednodušeji, než jak to činily dosavadní předpisy.

Radikální zásah činí osnova zejména do výběru prostředků, jimiž se tento způsob výkonu rozhodnuti uskutečňuje. Protože návrh občanského zákoníku nemá již ustanovení o zástavním právu, odpadá i dosavadní možnost zřízení exekučního zástavního práva na nemovitosti. Hlavně však odstraňuje osnova z tohoto způsobu vykopu rozhodnutí dražbu, která již neodpovídá, jako typicky institut kapitalistického práva, dosaženému stupni vývoje naší společnosti. V praxi se také kázala být dražba již nevhodnou, a to jak z hlediska oprávněného, tak z hlediska povinného. Pro malý počet zájemců dosáhlo se často v dražbě jen tzv. nejnižšího podání, jež činí dvě třetiny odhadní ceny dražené movité věci nebo nemovitosti. I kdyby se však shromáždilo více zájemců, nemohli by stejně vydražit příslušnou movitou věc nebo nemovitost za částku vyšší, než kolik činí odhadní nebo úředně stanovená cena, nelze totiž ani při dražbě obcházet cenové předpisy. Musí proto osnova zavést jiný způsob prodeje movitých věcí a nemovitostí, než je prodej v dražbě. Proto osnova stanoví, že movité věci povinného budou prodány především organizacím, které s takovými věcmi obchodují nebo je potřebují k výrobě anebo provozu. Teprve nepodaří-li se věci prodat některé organizaci, mohou být prodány občanům. Tak se zabrání, aby se prodané movité věci dostaly do nepovolaných rukou, zejména pak do rukou spekulantů.

Prodej nemovitostí nařídí sice soud, ale provede jej státní notářství podle ustanovení, která budou obsažena v zákoně o státním notářství. Státní notářství má totiž mnohem lepší přehled o nemovitostech v příslušném okresu než soud. Jednak se u něho registrují převody nemovitostí, jednak jsou často nemovitosti předmětem projednání dědictví, které provádí také státní notářství. Proto bude státní notářství vědět, která organizace by měla o prodávanou nemovitost zájem a která by ji nejvíce potřebovala. Občanovi bude moci prodat statní notářství jen takovou nemovitost, která může být v osobním vlastnictví (rodinný domek, garáž aj.). Výtěžek, kterého se prodejem dosáhne, rozvrhne soud, kterému státnímu notářství tento výtěžek odevzdá.

Ani při výkonu rozhodnutí nesmějí ovšem být prodány nemovitosti a movité věci, jejichž prodej je podle příslušných předpisů zakázán. Nemohou tedy být prodány nemovitosti a movité věci patřící do základních fondů socialistických organizací, pokud není jejich prodej výjimečně dovolen, omamné prostředky nebo jedy, naturální náležitosti příslušníků ozbrojených sil atd. Osnova však vzhledem ke zvýšené životní úrovni našich občanů, dosažené od roku 1951, vylučuje z prodeje i další movité věci, mezi něž řadí takové předměty, které se stávají čím dále tím více samozřejmou součásti domácnosti našich občanů, jako například pračka nebo televizor. Musí však jíti o takové movité věci, které jsou v osobním vlastnictví povinného, tj. nikoli např. o takové věci, které nabyl občan v důsledku trestné činnosti.

Pokud jde o prodej movitých věcí, umožňuje osnova oprávněnému navrhnout buď výslovně, která jednotlivá věc (například motorové vozidlo), nebo které jednotlivé věci mají být v rámci výkonu rozhodnutí prodány. Zpravidla však oprávněný navrhne toliko obecně výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a jejich výběr ponechá vykonavateli. Při prodeji bude soud postupovat v úzké součinnosti s příslušnými národními výbory.

Nemovitost, jejíž prodej se navrhuje, musí být v návrhu na výkon rozhodnutí přesně označena se vším, co k ní patří. Před nařízením vykopu rozhodnutí musí mít soud prokázáno že je nemovitost skutečně ve vlastnictví povinného.

Při rozvrhu výtěžku prodeje nemovitosti respektuje osnova na rozdíl od dosavadní úpravy pohledávky nedoplatků výživného; které budou z výtěžku prodeje nemovitosti uspokojovány napříště přednostně bez ohledu na své pořadí, a to ihned za pohledávkami, pro které je u státního notářství jako prostředek jejich zajištění zaregistrováno omezení převodu nemovitosti.

Nově přizpůsobuje osnova prodeji movitých věcí a nemovitostí prodej spoluvlastnického podílu, který se právem řídí týmiž ustanoveními jako prodej celé nemovitosti nebo movité věci. Je ovšem třeba přitom respektovat ustanovení občanského zákoníku a v souladu s nimi tam, kde jde o osobní.