O přiznání, zamítnutí a odnětí této dávky rozhoduje s konečnou platností Ústřední národní pojišťovna, protože zvýšení pro bezmocnost je dávkou dobrovolnou. Tak tomu je od 1. 10. 1941 i v pojištění pensijním, odkud je tato dávka převzata. Tato forma se velmi osvědčila a způsobila, že všechny případy jsou posuzovány nositelem pojištění stejně a neodvisle na individuálním posudku jednotlivého lékaře (na př. soudního znalce). Také definice bezmocnosti, t. j. že bezmocnou je osoba, která potřebuje "ošetření a obsluhy jinou osobou", je převzata z pensijního zákona. Dříve bylo v této definici vedle slov "ošetření a obsluhy" ještě "pomoci". Toto slovo bylo novelou č. 316/41 Sb. vypuštěno, neboť mnohdy působilo, že tato podmínka nebyla splněna současně s oběma dalšími a dávka nemohla být přiznána. Proto byla ponechána jen slova "ošetření a obsluha", při čemž pojem ošetření jest vykládán nejen jako lékařské ošetření, nýbrž i jako jakákoliv pomoc a přispění třetí osobou.

Na rozdíl od dosavadního právního stavu lze nyní pro bezmocnost zvýšit všechny důchody; jen důchody sirotčí lze zvýšiti teprve od sedmého roku oprávněného dítěte. Výchovné podle § 68 lze pro bezmocnost rovněž zvýšiti.

Je nepochybné, že výbavné bylo v důchodové části národního pojištění ponecháno jen proto, že v nemocenské části není pro ně úhrady a zákon o rodinných přídavcích, kam vlastně dávka patří, jako dávka populační, nelze měniti zákonem o národním pojištění. Proto z důvodu tradice byla ponechána mezi dávkami pojištění důchodového. Důsledně pak se na ni vztahují ustanovení § 61, odst. 1 o podmínkách nároku. Je lhostejno, který z manželů podmínku nároku splňuje, zda manžel či manželka. Splňují-li podmínku nároku oba, obdrží výbavné manželka. Opětovná výplata výbavného je připuštěna při novém sňatku až po uplynutí tří let. Výše výbavného je valorisována podstatněji nežli v dosavadním dělnickém pojištění. V pojištění pensijním zůstává tato dávka na výši průměru dosud vyplácených částek.

Konstrukce důchodů národního pojištění byla tvořena zcela odlišně od dřívějších konstrukcí. Dosavadní pojišťovací systémy počítaly s neměnnou prémií odstupňovanou podle tříd služného a konstruovaly důchody jako důchody stoupající počtem pojištěných let. Tím vznikala nutnost kapitálové akumulace, neboť stoupající nároky pojištěnců vyžadovaly vytvoření kapitálových reserv. Naproti tomu systém, zvolený v národním pojištění, počítá se stabilitou vydání. Proto zvolený systém dává důchody, které nestoupají odslouženou dobou buď vůbec (do 20 let pojištění) nebo po dlouhé době pojištění a ve vyšším věku (po 60. roce věku) celkem málo. Jedině v preferovaných zaměstnáních (v hornictví) stoupá důchod se stoupáním počtu odsloužených let význačněji.

Výše odškodnění se řídí především výší ztraceného výdělku, takže doba pojištění má celkem podstatně menší vliv na výši důchodu, nežli tomu bylo doposud a počáteční příjmy pojištěncovy po delší době pojištění jsou na výměru důchodu vůbec bez vlivu.

Důchody jsou odstupňovány co do výše důchodu podle vyměřovací základny, která se zjišťuje u osob v pracovním poměru z ročního průměru příjmů, z pracovního poměru plynoucích, za posledních 5 po případě, je-li to výhodnější, za posledních 10 let. U zemědělců se vyhláškou stanoví fiktivní vyměřovací základna podle rozsahu a oblasti zemědělského hospodářství. Též u ostatních samostatně výdělečně činných osob vychází se z fiktivního příjmu, jakého by dosáhl zaměstnanec, který by mohl majitele živnosti v práci nahradit, zvýšeného o čtvrtinu.

Uplatněním této zásady a zavedením sociálního důchodu se dosáhne toho, že důchody ve svém úhrnu - a tedy i celková vydání důchodového národního pojištění - průběhem doby rychle nestoupají, což umožňuje opustit dosavadní úhradový systém, spočívající na tvorbě velikých kapitálových reserv, a přejít k systému na delší řadu let propočítaného rozvrhu, který tvoří reservy podstatně menší jen v míře nutné k vyrovnání hospodářských výkyvů. Kromě toho dává takto stanovená výměra důchodů i po krátké době pojištění důchody v slušné výši a nikoli, jak tomu bylo doposud, ve výši snesitelné až po delší době pojištění.

K odst. 1 - 3:

Konstrukce důchodu byla zvolena podobná jako v hornickém pojištění, t. j. pevná základní částka (8.400 Kčs), pohyblivá základní částka (20% průměrného vyměřovacího základu) a zvyšovací částky. Do 20 let pojištění se zvyšovací částky nijak neprojevují, protože jsou paušalovány 8%. Teprve po 20. roce pojištění zvyšují důchod. Účelem vyšších zvyšovacích částek po 60. roce věku je, aby udržovaly pojištěnce v zaměstnání i po 60. roce věku. Nastává tím odklad výplaty důchodu pro pojišťovnu a pojištěnec získává další lepší zvýšení svého starobního důchodu.

K odst. 4:

Tento odstavec obsahuje přepočítací pravidlo pro pojištění přerušované. Protože by tím byli poškozeni zaměstnanci sezonní, bude pro ně vyhlášena jiná úprava.

K odst. 5:

Průměrný roční výdělek je termín v zákoně často se vyskytující. Aby bylo usnadněno počítání průměrného ročního výdělku, počítají se jen celé kalendářní roky, při čemž první rok vstupu do pojištění a poslední rok před nápadem dávky se nepočítají proto, že by administrativní zjišťování průměru za zlomek roku bylo zdlouhavé. U krátkých pojištění počítá se tato kratší doba. Pro případy, kde v krátké době po účinnosti zákona pojištěnec požádá, aby mu byl vyměřen důchod, platí ustanovení § 267, odst. 3 a ve výjimečných nečetných případech se uplatní na ochranu nabytých práv § 268, odst. 1 a 2. U pojištěnců, kteří vykáží jen jediný rok pojištění nebo jen rok vstupu do pojištění, bude vypočten průměr z tohoto jediného roku po příp. kratší doby. U dělnických zaměstnání nastává někdy již od 45. roku věku pokles mezd. Dělník ztrácí přibývajícím věkem na výkonnosti a jeho průměrná mzda klesá. Aby nedošlo k poškození při důchodu, vypočte se důchod z průměru vyměřovacích základů za 10 let, je-li výhodnější. Náhradní doby se při stanovení průměru vynechávají, aby neskreslovaly průměr požitků.

K odst. 6:

Podle zkušeností dosud získaných, nepatrný počet zaměstnanců stane se invalidní již v mladistvém věku do 21. let obvykle pro tuberkulosu. Tito zaměstnanci zpravidla dostávají jako mzdu vyživovací příspěvek učňů nebo nízkou mzdu. Proto bylo z úrazového pojištění převzato ustanovení, že se jejich důchod vypočte podle nejnižšího výdělku 21letého plně placeného zaměstnance stejného zaměstnání. Takto obdrží zaměstnanec slušný důchod, kdežto v opačném případě by dostal nepatrnou částku.

K odst. 7:

Protože pojistné činí 10% vyměřovacího základu, jest u dobrovolně pokračujících pojištěnců (i těch, kteří dobrovolně pokračují placením pojistného podle dosavadních předpisů) vyměřovacím základem desetinásobek ročního pojistného.

K odst. 8:

V tomto odstavci omezuje se důchod horní hranicí 85% průměru a stanoví se minimum částkou 9600 Kčs ročně. Omezení horní hranicí je nutné, aby pojištěnec nedostal více při odchodu na odpočinek jako v aktivitě. Nebylo by to sociálně odůvodněno.

K odst. 9:

Aby byla zamezena spekulace osob nově do pojištění vstupujících (osob samostatně výdělečně činných a jejich pomáhajících členů rodiny), byly tyto osoby, které z nedbalosti nebo ze zlomyslnosti se do pojištění včas nebo alespoň půl roku před nápadem dávky nepřihlásily, omezeny na důchod ve výši 8400 Kčs ročně. Tato ochrana je nutná vzhledem k tomu, že národní pojištění je pojištěním ipso iure, t. j. že všichni, kteří jsou v § 2 vyjmenováni, jsou bez přihlášení ode dne účinnosti zákona pojištěni a v případě invalidity musel by jim býti vyměřen důchod z vyměřovacího základu dodatečně zjištěného i když tyto osoby samy se do pojištění nehlásily buď úmyslně nebo z nedbalosti. Pojišťovna by neměla úhradu a bylo by porušeno risikové společenství národního pojištění.

K odst. 1 a 2:

Zákon připouští, aby starobní nebo invalidní důchodce byl zaměstnán a vydělal si méně než polovinu průměrného ročního výdělku. Trvá-li takové pojištění aspoň dva roky a vznikne-li nárok na důchod z takového dalšího pojištění, obdrží pojištěný důchodce pouze zvýšení k dosavadnímu důchodu o zvyšovací částky z hlášeného ročního průměrného výdělku. Stejné zvyšovací částky obdrží poživatel odpočivných platů z veřejných prostředků. V takovém případě nelze vyměřit důchod podle obecných pravidel, protože by důchodce bral dvě základní částky. Je to doplněk k ustanovení o souběhu důchodů (§ 92). Účelem tohoto ustanovení je, aby se zaměstnaným důchodcům dostalo zvýšení důchodu za doby, ve kterých dále pracovali a byli pojištěni. Je ovšem třeba, aby důchodce prokázal nezpůsobilost i k takovému dalšímu zaměstnání. Pouhé opuštění zaměstnání stačí u starobního důchodce, nikoliv u příjemce důchodu invalidního.

Důchod manželky byl stanoven částkou 6000 Kčs ročně. Není to tedy důchod v pravém slova smyslu, nýbrž příspěvek na zvýšené náklady na obstarávání domácnosti, které tu nutně vzniknou, stane-li se manželka k výkonu prací nezpůsobilou.

K odst 4:

Důchod vdovský se vyvozuje jako je tomu dosud z důchodu manželova, jen výměra důchodu je jiná. Zatím co dříve činil vdovský důchod polovinu nároku manželova, nové schema dává kvalifikované vdově důchod 70%. Kvalifikací je tu věk, invalidita a péče o dítě. Není důvodu, aby trvání manželství po delší dobu samo o sobě dávalo nárok na 70%ní důchod vdovský; důchod této vdovy se vyměřuje proto toliko 50% důchodu manželova.

K odst. 5:

Toto ustanovení zajišťuje vdově nové vyměření důchodu, jakmile vdova splní některou z podmínek, které jí zajišťují důchod vyšší. Vyšší důchod jí bude ponechán, požívala-li zvýšený důchod po dobu aspoň 5 let. Taková vdova ztratila patrně již schopnost uplatnit se při práci v kvalifikovaném zaměstnání a proto se jí důchod ponechává.

K odst. 6:

Dělení důchodu mezi vdovu a rozloučenou manželku bylo převzato z pensijního pojištění. Nově bylo zavedeno dělení mezi vdovu a družku.

K odst. 7:

Také družce zajišťuje se při dělení vdovského důchodu částka 8400 Kčs ročně.

Pro sirotky se zavádí důchod ve výši poloviny důchodu živitele bez ohledu na to, zda jde o dítě jednostranně či oboustranně osiřelé. Úhrn pozůstalostních důchodů proti dosavadnímu stavu není omezen.

Zde se stanoví rozsah pojistné povinnosti po stránce osobní. Kdežto podle dřívějších zákonů o úrazovém pojištění bylo kriteriem pojistné povinnosti zaměstnání v určitých, zákonem přesně vypočtených druzích podniků, zakládá pojistnou povinnost podle osnovy výkon všech prací nebo služeb na základě smluveného poměru pracovního, služebního nebo učňovského, jakož i zaměstnání ve vlastnosti domáckého dělníka zcela bez ohledu na druh podniku. Tím je rozsah pojistné povinnosti, pokud se týká zaměstnanců, podstatně rozšířen.

Dále rozšiřuje osnova okruh pojištěnců o osoby, uvedené v § 2, odst. 1, písm. c), totiž o spolupracující členy rodiny osob samostatně výdělečně činných. Tito rodinní příslušníci byli dosud úrazově pojištěni jen v zemích českých v podnicích zemědělských a lesních.

Naproti tomu vylučuje osnova z úrazového pojištění všechny veřejné zaměstnance, pokud splňují podmínky § 7 osnovy, kdežto až dosud byli tito zaměstnanci úrazově pojištěni, pokud byli zaměstnáni v podnicích, podléhajících úrazové pojistné povinnosti.

Dále vylučuje osnova shodně se zásadou deliberovati podnikatele (zaměstnavatele) povinnosti k náhradě škody z pojištění všechny osoby samostatně výdělečně činné, ačkoliv část těchto osob, totiž samostatní zemědělci v zemích českých, dosud úrazové pojistné povinnosti podléhala; na ně je na přechodnou dobu pamatováno v přechodných ustanoveních (§ 272). Jinak se všem samostatným umožňuje dobrovolné úrazové pojištění [§ 143, odst. 1, písm. c)].

V odst. 2 je pamatováno na pojištění zaměstnanců tuzemských podniků vyslaných na práci do ciziny. Tato otázka byla doposud upravována vzájemnostními úmluvami s cizími státy.

Poněvadž podle § 11, písm. c) osnovy jsou osoby konající práce jen příležitostné z pojistné povinnosti vyňaty, bylo nutno v odst. 3 se postarati o možnost odškodniti úrazy při práci příležitostné, ježto i v těchto případech jde o pracovní výkon spojený s nebezpečím úrazu.

Tímto předpisem stanoví osnova, které úrazy jsou úrazy pracovními a upravuje tím rozsah pojištění po stránce věcné.

Případy uvedené v odst. 1, písm. a) a b) se odškodňovaly již podle dosavadních úrazových zákonů, případy pod písm. c) byly v zemích českých předmětem zákonného odškodnění nebo aspoň t. zv. ochrany úrazového pojištění. Pod pojmem "hromadné pomoci v zájmu celku" se rozumí zvláště též pracovní brigády, musí se však vždy jednati o pojištěnce spadající do okruhu osob uvedených v § 76.

Osnova klade - stejně jako dosavadní právní předpisy - nemoci z povolání na roveň pracovním (podnikovým) úrazům. Z důvodů systematických se tato právní zásada výslovně opakuje v tomto zákoně a příloha, obsahující seznam nemocí z povolání, se stává jeho součástí a nastupuje od jeho účinnosti na místo dosud platného zákona č. 46/1947 Sb. o odškodnění nemocí z povolání.

Ustanovení odst. 3 je nutné vzhledem k předpisu § 105, odst. 3 osnovy.

Toto ustanovení určuje odškodnění při úrazech, které nezpůsobily smrt pojištěnce vztahem ke ztrátě výdělečné schopnosti, t. j. k rozsahu porušení tělesné nebo duševní integrity následkem úrazu. Osnova trvá tu na vyhraněném a v praxi i v judikatuře již ustáleném pojmu ztráty výdělečné schopnosti, pro jejíž hodnocení je rozhodné - jak plyne z povahy věci - posouzení lékařské. Tato ztráta výdělečné schopnosti neznamená, resp. nemusí znamenati skutečnou ztrátu na výdělku, která je podmínkou invalidního důchodu podle § 63 osnovy. Osnova zavádí zcela nově jako důvod pro odškodnění také zohyždění způsobené úrazem, při čemž se po případě nevylučuje ani odškodnění zohyždění samého, které sice nesnižuje přímo výdělečnou schopnost, ztěžuje však postiženému dosáhnouti zaměstnání, v němž by mohl plně uplatniti své dosavadní pracovní schopnosti.

Smrtí pojištěnce následkem úrazu, úplnou nebo částečnou ztrátou výdělečné schopnosti a zohyžděním vymezuje tedy osnova pojem škody, na kterou se vztahuje odškodnění zmíněné v § 76.

Zde se vylučují z odškodnění úrazy se ztrátou výdělečné schopnosti nepřesahující 10%. Při ztrátě aspoň 10%, avšak méně než 20% přiznává osnova jen jednorázové úrazové odškodné. Ve všech ostatních případech, t. j. při ztrátě aspoň 20% výdělečné schopnosti, přiznává osnova nárok na úrazový důchod.

Tím přihlíží osnova k názorům uplatňovaným již dávno v teorii úrazového pojištění a uskutečněným v řadě moderních cizozemských zákonů, podle nichž nižší stupně ztráty výdělečné způsobilosti neznamenají újmu na výdělku a proto nemají býti odškodněny buď vůbec nebo nikoliv důchodem.

Tyto předpisy stanoví výši úrazového důchodu a jednorázového úrazového odškodného.

Bylo nutno pamatovati na úpravu dávek, která vyplývá z následných změn týkajících se stupně ztráty výdělečné schopnosti.

Při změně, která nastane ve stupni ztráty výdělečné schopnosti v případech, kde byl přiznán důchod, je nutno o nároku na odškodnění rozhodnouti znova. To znamená, že při zvýšení stupně této ztráty se přizná důchod vyšší, kdežto při snížení může býti buď přiznán důchod nižší nebo jen jednorázové odškodné nebo se nárok na odškodnění pro budoucnost zamítne.

Tam, kde byl nárok na odškodnění zamítnut proto, že stupeň ztráty nedosahoval 10% nebo bylo vyplaceno jednorázové odškodné (odst. 2), přizná se důchod pouze tehdy, činí-li stupeň ztráty při zhoršení následků úrazu aspoň 20%.

Je nutno pamatovati také na případy, kdy pojištěnec utrpí po sobě několik úrazů, u nichž ztráta výdělečné schopnosti nedosahuje stupně, který zakládá odškodňovací povinnost, t. j. aspoň 10%. Poněvadž u několika takových úrazů po sobě následujících by poškozený nedostal náhradu vůbec, upravuje tento paragraf způsob odškodnění, při čemž pamatuje jednak na případy, kdy nevznikl nárok na odškodnění, jednak na případy, kde při dřívějších úrazech bylo poskytnuto odbytné.

Toto ustanovení řeší souběh nároků na úrazový důchod s nárokem na důchod invalidní nebo starobní odchylně od dosavadní právní úpravy. Odchylka vyplývá ze samotného včlenění úrazového pojištění, které bylo dosud samostatné, do národního pojištění důchodového. Při odpočívání úrazového důchodu se zvyšuje důchod starobní (invalidní) o částky, které byly stanoveny tak, aby spolu se starobním (invalidním) důchodem se přibližně vyrovnaly příslušné výši úrazového důchodu. Zde se také stanoví minimum takto upraveného důchodu, které se rovná úrazovému důchodu podle § 82, jakož i maximum, které se shoduje s nejvyšší výměrou důchodu starobního (invalidního) vzhledem k průměrnému ročnímu výdělku (§ 71).

Ve shodě se zásadou, že podstatou odškodnění za pracovní úrazy je náhrada škody, přiznává osnova nárok na jednorázové odškodné všem vdovám, tedy i těm, které nesplňují podmínky pro přiznání vdovského důchodu podle § 65. Z ostatních pozůstalých pak pouze družkám, které splňují podmínky § 66 a jednostranně i oboustranně osiřelým dětem zemřelého. Omezení na tyto osoby vyplývá z hlavních zásad celého národního pojištění, které také v důchodovém pojištění v užším smyslu nepřiznává dávky (s výjimkou sociálního důchodu) jiným pozůstalým.

V odst. 3 je upraveno zvýšení důchodu vdovského, družky a sirotčího, jsou-li zároveň splněny podmínky nároků na ně i na úrazové odškodnění.

Poněvadž někdy je pro důchodce lépe, vyplatí-li se mu místo pravidelných měsíčních výplat důchodu hodnota budoucích důchodových splátek najednou, zejména tam, kde půjde o lepší existenční zajištění (otevření živnosti, možnost vhodných investic a pod.), umožňuje osnova výplatu hodnoty důchodu buď zcela nebo částečně. Tuto možnost vylučuje u vyšších stupňů ztráty výdělečné schopnosti (větší než 45%), neboť u těchto případů je podle zkušeností sociálnější vypláceti pravidelné měsíční splátky důchodu vzhledem k tomu, že pro značnou invaliditu důchodcovu není možno již předpokládati úspěšné splnění účelu výplaty odbytného.

Podrobnosti budou stanoveny směrnicemi Ústřední národní pojišťovny, které schvalují ministerstva sociální péče a financí. Po přiznání tohoto odbytného každé další posuzování úrazového odškodnění - tedy jak podle § 84, odst. 1 (změna stupně výdělečné schopnosti) tak podle § 85 (nový úraz) - vychází pak z předpokladu, že zraněný je výdělečně schopen jen tak, jak to odpovídá zbývajícímu důchodu po výplatě odbytného.

Účelem tohoto ustanovení je zabezpečit aspoň sustentačním minimem všechny potřebné československé občany, kteří pracovali a už nejsou schopni výdělku pro stáří nebo invaliditu a nemají nárok na důchod podle ostatních ustanovení tohoto zákona, buď ze nesplnili všechny podmínky nebo nemohli být pojištěni podle tohoto zákona, protože v den jeho účinnosti nebyli už práce schopni. Národní pojištění nechce vyloučit ze sociálního zabezpečení ani tyto osoby, naopak hodlá se více méně jednou pro vždy vyrovnat s otázkou zabezpečení zestárlých a práce neschopných osob. Až dosud při vzniku jak pensijního tak invalidního a starobního pojištění byly nejen osoby neschopné již zaměstnání, nýbrž i zaměstnanci vyššího věku (od 55 let) vylučováni z pojištění s ohledem na přílišné finanční zatížení generacemi stárnoucích na úkor generací mladších. Těmto osobám byly pak přiznávány státní starobní podpory podle zákona č. 43/1929 Sb., který zavedením sociálního důchodu pozbude svého smyslu a proto i podle § 273 platnosti. Ustanovením o sociálním důchodu přebírá Ústřední národní pojišťovna prakticky téměř všechny finanční náklady na chudinskou péči dosud nerovnoměrně a některými komunami a charitativními zařízeními s velkými obtížemi opatřovanou. Po uzákonění tohoto ustanovení stanou se mnohé podpůrné fondy a podobná zařízení zbytečnými anebo budou moci poskytovati v zřetele hodných případech nadlepšení tohoto sociálního důchodu; pro starobince a jiné podobné ústavy bude pak sociální důchod jejich chovanců někdy i dostatečným příspěvkem k úhradě režie. Sociální důchod nahrazuje zároveň dosavadní instituci vdoveckého důchodu a důchodu pro pozůstalé rodiče a pozůstalé sestry a dcery po pojištěnci, neboť i jim byly tyto důchody přiznávány jen v případech potřebnosti a neschopnosti k výdělku.

K odst. 1:

Sociální důchod se přiznává jako právní nárok všem státním občanům československým, kteří prokáží, že pracovali jako zaměstnanci nebo jako osoby samostatně výdělečně činné. Nebylo by účelné právní nárok konstituovat pro všechny osoby vůbec, aby bylo možno vyloučit z požitku tohoto důchodu podle uvážení asociální typy jako povaleče, tuláky a podobná individua štítící se práce. Vymezit pak s dostatečnou přesností tyto případy v zákoně samém a vyloučit pouze je z právního nároku, je příliš nesnadné a proto byla zvolena fakultativní forma pro sociální důchod pro tyto osoby v odst. 5.

Další podmínkou je věk 65 let nebo nezpůsobilost k jakékoliv výdělečné činnosti a nad to ještě potřebnost. Je účelem tohoto ustanovení, aby z požitku sociálního důchodu byl vyloučen každý, kdo má jakýkoliv důchod z národního pojištění (tedy i důchod úrazový) nebo z veřejného zaopatření.

K odst. 2:

Za stejných podmínek jako v odst. 1 bude přiznán důchod vdovám. Nebylo by spravedlivé, aby vdova po osobě, která požívala sociálního důchodu, neobdržela také sociální důchod, splňuje-li podmínky odst. 1. Takové vdovy musily býti zvláště v zákoně uvedeny, neboť nemohou všechny prokázati, že pracovaly způsobem zakládajícím pojistnou povinnost.

K odst. 3:

Oboustranní sirotci rovněž nemohou prokázati, že pracovali způsobem, který zakládá pojistnou povinnost, proto i tito jsou zvláště v zákoně uváděni. Sociální důchod se jim přizná jako dávka povinná do 16 let věku a výplata může býti prodloužena za stejných podmínek jako důchod sirotčí.

K odst. 4:

Z právního nároku na sociální důchod byly vyloučeny ty osoby, které nemohou prokázati, že pracovaly jako zaměstnanci nebo osoby samostatně výdělečně činné. Přece však mohou nastati případy, že bude sociálně odůvodněno, aby i takové osoby dostaly sociální důchod. Proto byla volena fakultativní forma dávky takové osoby.

K odst 5:

Ve všech shora uvedených případech je podmínkou přiznání potřebnost. Sudidlem potřebnosti je nedostatek příjmu zabezpečujícího žadatelovu obživu; možnost restriktivního výkladu omezuje zásada, že při zkoumání potřebnosti se bere zřetel k výdělečným, osobním a rodinným poměrům a k dobytnosti pohledávky na výživu, nepřihlíží se však k alimentačním povinnostem osob s nedostatečnými příjmy.

Proto též platí zvláštní úprava pro výměnkáře na malých usedlostech. V takovém případě není pobírání výměnku na závadu, zřekne-li se výměnkář, třebas na úplatu, výměnkářských dávek až do dvou třetin hodnoty sociálního důchodu. Účelem je snížiti pro malá hospodářství břemeno výměnku.

K odst. 6:

Výše sociálního důchodu byla stanovena ve výši pevné části - základní částky - u sirotků ve výši minima sirotčího důchodu -, aby vyhlídka na získání sociálního důchodu neodváděla pojištěnce od včasného a poctivého hlášení k pojištění. Dalším zmírněním podmínek sociálního důchodu je ustanovení, že malý pravidelný příjem (výživu dostatečně nezabezpečující) není na závadu přiznání sociálního důchodu; neboť stanoví, že o takový příjem může Ústřední národní pojišťovna pouze snížiti výměru tohoto důchodu, nikoliv však pod 3.600.- Kčs ročně.

K odst. 7:

Pro manželskou dvojici nebo pro soužití s družkou, jsou-li oba oprávněni k požitku důchodu, činí důchod 12.600.- Kčs. Důchod se téže osobě vyplácí jen jednou, i když snad splňuje podmínky podle několika ustanovení.

O celém tomto souboru, který jedná o společných ustanoveních o dávkách důchodových, je po formální stránce především říci, že na rozdíl od dosavadního platného práva, pojednává tato osnova o vzniku a zániku nároků na jednotlivé dávky najednou, vyslovujíc zásadu a uvádějíc dále jen ustanovení, která se z ní vymykají. Po věcné stránce jest pak uvésti:

K odst. 1:

Až dosud ve všech zákonech o důchodovém pojištění byly pro vznik nároků na dávky kladeny tři základní podmínky:

1. aby byla získána čekací doba,

2. aby byly splněny podmínky, které zákon stanoví pro nápad jednotlivé dávky,

3. aby byly zachovány nároky z pojištění. Tuto třetí podmínku zahrnuje tato osnova do ustanovení § 61 zároveň s ustanovením o čekací době. Proto vedle § 61 zůstává v této osnově jen ustanovení o nápadu dávky. Definicí v odstavci prvém vylučuje se dosavadní spornost otázky, co to je nápad dávky a kdy nastává. S tím souvisí i jednoznačné řešení počátku výplaty důchodu v § 105 a § 106.

K odst. 2:

Poněvadž v případě invalidního důchodu mohlo by býti sporné, co je časově poslední podmínkou nároku na důchod invalidní, jest zde výslovně řešeno, kdy v jednotlivých případech nárok na invalidní důchod zaniká.

K odst. 3:

Tento odstavec má všeobecnou klausuli převzatou z dosavadních ustanovení o invalidním důchodu (§§ 19 zákona č. 26/1929 Sb., 110 zák. č. 221/1924 Sb., 10 zák. č. 44/1947 Sb.).