K odst. 1:

Zásada uvedená v tomto odstavci koresponduje s ustanovením předchozího paragrafu o vzniku nároku. Poněvadž nárok na důchod je osobním právem, zaniká nárok na něj ovšem i odpadnutím osoby důchodcovy. Tam, kde zákon připouští z hořejších zásad výjimku, je tato výjimka obsažena v příslušném ustanovení. (Na př. výplata sirotčího důchodu přes 16. rok věku § 67, odst. 7.) Také pro zvýšení důchodů podle § 69 platí ustanovení věty prvé o zániku nároku.

K odst. 2 - 5:

V těchto odstavcích jsou uvedeny speciální důvody zániku jednotlivých dávek.

Podstatně vyšší výměry důchodů a vysoké vyměřovací základy nepřipouštějí z důvodů sociální účelnosti, aby při souběhu několika příjmů, z nichž aspoň jeden plyne z národního důchodového pojištění, zůstal přiznaný důchod za všech okolností bez jakéhokoli omezení. I v dosavadním sociálně pojišťovacím zákonodárství známe krácení při konkurenci invalidního a starobního důchodu s důchodem úrazovým a v pensijním pojištění nad to při konkurenci s výdělkem. Ustanovení tohoto paragrafu řeší tuto otázku jednotlivě a vychází při tom ze dvou zásad:

1. Pod určitou mez, kterou tvoří průměrný výdělek, na jehož podkladě byl důchod vyměřen, se důchod nekrátí.

2. Krácení se provádí polovinou částky, která přesahuje mez, nejvýše však o polovinu menšího důchodu při souběhu důchodů a o polovinu výdělku při souběhu důchodu s výdělkem. Při této konkurenci se přihlíží pouze k důchodům podle tohoto zákona, k zaopatřovacím (odpočivným) požitkům z veřejného zaopatření (na př. státní pense) a k příjmům z výdělečné činnosti, tedy nikoliv na př. k bezpracným důchodům na základě soukromoprávní smlouvy nebo k výnosu z majetku a pod. Souběh důchodů podle § 60 s úrazovým odškodněním jest řešen v §§ 86 a 87.

Jde celkem o tři druhy souběhu a krácení důchodů:

a) souběh důchodu podle tohoto zákona s požitky z veřejného zaopatření. Obvykle půjde o státní pensistku, která bude míti nárok na vdovský důchod (státní pensista by při přijetí nového zaměstnání dostal jen zvyšovací částky podle § 42, odst. 2);

b) souběh důchodu invalidního nebo starobního a vdovského. Jiný případ rovněž nemůže nastati.

c) souběh důchodu s výdělkem. Připouští se výdělečná činnost invalidních a starobních důchodců a výdělečná činnost vdovy a dáváme vdovský důchod i tam, kde si vdova ponechá výdělečnou činnost. Zejména u vdov je to sociálně odůvodněno.

K odst. 1:

Tento odstavec řeší souběh důchodu podle tohoto zákona s důchodem z veřejného zaopatření. Jestliže na př. státní pensistka s 26.000 Kčs pense, dostala vdovský důchod podle tohoto zákona, vyměřený z výdělku 30.000 Kčs, ve výši 11.760 Kčs, krátí se tento důchod o 3.880 Kčs, t. j. o polovinu částky přesahující 30.000 Kčs.

K odst. 2:

Zde se řeší souběh dvou důchodů podle tohoto zákona invalidního a vdovského. K souběhu jiných důchodů prakticky ani nemůže dojít. Setká-li se na př. vdovský důchod, vyměřený z průměrného výdělku 28.000 Kčs ve výši 10.780 Kčs s vlastním invalidním důchodem vdovy vyměřený z výdělku 24.000 Kčs ve výši 14.400 Kčs, nepřesahuje úhrn důchodů vyšší z průměrných výdělků, nemělo by dojíti tedy ke krácení. Přece však se zkrátí nižší důchod o 5.000 Kčs podle poslední věty tohoto odstavce. Toto ustanovení sleduje ten účel, aby k podstatnému krácení docházelo jen při souběhu dvou vysokých důchodů a při vysokém průměru vyměřovacích základů. Částka 5.000 Kčs representuje část pevné základní částky u obou setkavších se důchodů a není důvodné, aby se v takovém případě vyplácely dvě základní částky.

K odst. 3:

Zde se řeší souběh důchodu s výdělkem. Čím vyšší výdělek, tím vyšší krácení, nejvýše však o polovinu výdělku. Setká-li se tedy vysoký výdělek na př. 50.000 Kčs s vdovským důchodem 12.000 Kčs, nedojde k výplatě vdovského důchodu vůbec. Naopak při nízkých výdělcích nedojde ke značnému krácení, po případě nedojde ke krácení vůbec. Na př.: Vdova má vdovský důchod 10.800 Kčs a vydělává si 12.000 Kčs ročně; vdovský důchod se zkrátí pouze o Kčs 2.400.-. Vdova by si bez krácení důchodu mohla vydělati částku 7.200 Kčs ročně. V obou případech počne se však vypláceti důchod ve vyměřené výši nezkrácený, jakmile odpadne výdělek.

K odst. 4:

Protože výchovné a zvýšení pro bezmocnost má zcela jinou povahu, resp. jde o účelové zvýšení důchodu, bylo nutno při krácení tyto složky důchodu vyloučiti. Dále bylo dáno vdově s dětmi výhodnější postavení než vdově bez dětí nebo s dětmi zaopatřenými. Vdovám s nezaopatřenými dětmi se snižuje krácení o třetinu, takže ke krácení nedojde, má-li vdova tři děti.

K odst. 5:

Obsahuje administrativní opatření, podle něhož se bude postupovati při provádění krácení důchodů podle předchozích odstavců.

Z tohoto ustanovení, které je recepcí § 42, č. 2 pensijního zákona a obdobou § 134a sociálně pojišťovacího zákona, plyne, že Ústřední národní pojišťovna bude zásadně vyplácet důchody do ciziny bez ohledu na to, zda důchodce je cizinec nebo čs. občan; tyto důchody budou však menší o jednu třetinu, t. j. o státní příspěvek uhrazovaný podle § 137 státem. Podmínkou takovéto výplaty důchodu do ciziny jest, že Ústřední národní pojišťovna dala oprávněnému předem souhlas k jeho pobytu v cizině. Nedá-li souhlas, bude výplata důchodu odpočívat, nárok na důchod však zůstane nedotčen. Cizinci, jenž bude z republiky vyhoštěn, nebude důchod vyplácen nikdy. Se zřetelem na nevyjasněné mezinárodní poměry na poli sociálního pojištění dává zákon ministru možnost v mimořádných případech jednat i odlišně od těchto ustanovení se zřetelem na vzájemnost druhého státu. Sociální důchod se do ciziny nevyplácí, neboť jde zde o sociální péči o občany usedlé v republice, nikoliv o občany bydlící v cizině.

Pojem všeobecné péče o pojištěnce a rodinné příslušníky zahrnuje preventivní péči, úrazovou zábranu a péči o povolání pojištěnců se sníženou pracovní schopností.

Kdežto účelem preventivní péče a úrazové zábrany je předcházeti vzniku nemocí a úrazů, má se péče o povolání osob se sníženou pracovní schopností starati o to, aby tam, kde prevenční a normální represivní opatření selhala, byl pojištěnec přece jen učiněn schopným zapojiti se do pracovního procesu.

Důležitost těchto dávek a jich účinného provádění pro celý hospodářský život státu je evidentní. Vývoj sociálního zákonodárství směřuje ke stále většímu zdůrazňování potřebnosti prevence a zábrany úrazů, které - při správném provádění a využití všech možností, daných zejména zákonem o národním pojištění - mohou zabrániti těžko měřitelným, avšak přes to zřejmě nedozírným hospodářským škodám.

Původní zákony o nemocenském pojištění kladly větší váhu na dávky peněžité (nahrazující ve formě nemocenského ušlý výdělek), než na vlastní léčení. V postupu doby přesunovalo se však těžisko důležitosti stále více do dávek věcných. Proniklo přesvědčení, že snaha po rychlém potlačení nemocí stále dokonalejší léčebnou péčí v nejširším slova smyslu je daleko důležitější, než sociální funkce nemocenského pojištění, t. j. poskytování úhrady ušlého výdělku. Ale vývoj nemohl ustrnouti na tomto stadiu; důležitější než nemoci léčit (represe) jest jim vůbec zabránit (prevence). Proto stále silnější zdůrazňování nutnosti vybudování dobře fungující péče preventivní a zábranné. Ustanovení § 137, odst. 3 uvádí proto také tuto péči výslovně mezi úkoly, na které může stát přispěti zvláštním příspěvkem.

Opatření státní zdravotní správy a opatření pojišťovny týkající se preventivní péče musí býti zkoordinována. Proto může býti preventivní péče pojišťovny prováděna jen v rámci jednotného plánu zdravotní péče (§ 193). Výše nákladů, jež pojišťovna věnuje každoročně na tuto péči, bude stanovena hospodářským plánem (§ 200), který musí příslušnými položkami na tuto péči pamatovati.

Jednotným plánem zdravotní péče bude stanoveno, ve kterých případech a za jakých předpokladů se pojišťovna preventivní péče účastní, ve kterých případech jí bude svěřeno přímé provádění této péče a kdy konečně se omezí na hospodářskou pomoc formou podpory všeobecných a zvláštních opatření této péče (§ 24, odst. 1), případně kdy a za jakých předpokladů a jakým způsobem bude účastna na všeobecných a zvláštních opatření, směřujících k odvrácení předčasné invalidity pojištěnců a jejich rodinných příslušníků.

Úkoly pojišťovny při provádění preventivní péče jsou uvedeny v § 95 pouze příkladmo. Z ustanovení § 95, odst. 2 plyne, že zákonem o národním pojištění nebude v ničem derogováno ustanovením zákona č. 49/1947 Sb. o poradenské zdravotní péči.

Osnova zákona přebírá ve stručnější formě dosavadní ustanovení úrazového zákona o úrazové zábraně. Zde bude úkolem zachovati pojištěnci zdraví a schopnost pracovní v míře pokud možno největší.

Činnost Ústřední národní pojišťovny na tomto poli bude souběžná s činností ostatních úřadů a orgánů (§ 96), a bude příslušnými prováděcími normami specialisována. Tomu také nasvědčuje ustanovení odstavce 2, kde úkoly pojišťovny jsou vyjmenovány pouze exemplativně.

Poněvadž byl rozšířen okruh osob pojištěných pro případ úrazu, bylo nutno stanoviti, kdo vydá příslušné předpisy na ochranu života a zdraví pojištěnců. Dále bylo nutno pro přechodnou dobu jednak zachovati dosavadní předpisy, jednak vztáhnouti dosavadní předpisy i na činnosti osob, které teprve od účinnosti tohoto zákona mají nárok na odškodnění za pracovní úrazy (§ 97). Pro podniky (závody) podrobené horně-policejnímu dozoru, platí ustanovení obecného zákona horního čís. 146/1854 ř. z. U těchto podniků bude moci pojišťovna zasahovati pouze nepřímo.

Ustanovení § 97 ukládají dále určité povinnosti zaměstnavatelům (podnikatelům), pojištěncům a členům závodních zastupitelstev zaměstnanců.

Předpisy § 98 ukládají právo prohlídky podniků (závodů), jakož i způsob použití výsledků těchto prohlídek.

Zodpovědnost za bezpečnost podniku, strojového zařízení atd., nesl podle zákona čís. 74/1913 ř. z. podnikatel. Poněvadž však výrobce, resp. dodavatel zpravidla ví nebo musí o bezpečnostních zařízeních věděti více než kupec a dále proto, že stavby podniků i strojové zařízení je nutno vzhledem k ochranně života a zdraví pojištěnců vždy řádně po stránce bezpečnosti vybaviti, ukládá § 99 dodavateli povinnost řádného vybavení těchto zařízení. Pro řádného dodavatele není tento závazek zatížením, stejně i závazek vydati záruční listinu podle odst. 2.

Ve většině případů bude možno prostředky uvedenými v §§ 27 až 34 dosáhnouti toho, aby pojištěnec se stal znovu způsobilým k svému dosavadnímu povolání. Znemožní-li však na příklad úraz s trvalými následky nebo nemoc z povolání dosažení tohoto cíle zmíněnými prostředky, jest pojišťovna povinna použíti prostředků jiných, aby pojištěnec nabyl schopnosti k dosavadnímu - neb je-li to povahou případu vyloučeno - k jinému povolání. Těmito "jinými prostředky" je výcvik a školení, o nichž mluví § 101, odst. 1.

Působnost úřadů ochrany práce, o níž se zmiňuje ustanovení § 100, odst. 2, je zakotvena ve vládním nařízení č. 250/43 Sb. Spolupráce pojišťovny a úřadů ochrany práce, které mají zájem na rychlém včleňování osob postižených následky úrazu či nemoce do práce, je nezbytná a účelná. Proto je dáno ustanovením § 101, odst. 2 ministru sociální péče zmocnění upraviti tuto spolupráci vyhláškou, kromě všeobecného zmocnění stanoviti podrobnosti provádění péče o povolání.

Zvláštní zmínky zasluhuje ustanovení poslední věty prvního odstavce § 101, podle něhož platí po dobu školení ustanovení § 46 obdobně. Toto ustanovení dává možnost bez průtahů zajistiti rodinu převychované osoby po dobu, kdy výcvik nebude skončen a kdy nebude míti výdělku vůbec, resp. výdělku dostačitelného. Toto ustanovení však nevylučuje, aby z účelového jmění pro včleňování do práce (§ 136) byla pojišťovně poskytnuta určitá úhrada, neboť půjde zde vlastně o jeden ze způsobů péče o nezaměstnaného.

Čtvrtý oddíl druhé části zákona obsahuje všeobecná ustanovení o dávkách z pojištění nemocenského i důchodového. Systematicky byla sem zařazena zejména ustanovení o důvodech vylučujících nárok na dávky (§ 102), jakož i nárok na výplatu dávky (§ 103), o promlčení nároku na dávky (§ 105), o způsobu výplaty dávek a možnosti vyplatiti dávku jiné osobě než oprávněné (§§ 106 a 107), o možnosti postoupení dávky a jejím zastavení (t. j. dáním do zástavy) (§ 108), o změně a vrácení dávky (§ 109), ručení zaměstnavatelů (podnikatelů) a třetích osob za pojistné škody (§§ 110 až 113), o neplatných právních jednáních učiněných v neprospěch pojištěnců, důchodců, jich rodinných příslušníků a pozůstalých (§ 114) a konečně o zachování nároků těchto osob vůči osobám jiným než pojišťovně samé (§ 115).

Ustanovení § 102 bylo vloženo do zákona z důvodů etických. Národním pojištěním nebude chráněn na příklad ten, kdo si přivodí invaliditu tím, že se zmrzačí, aby se vyhnul práci, spoléhaje na zajištění z důchodů, nebo zločinec, který při páchání zločinu je dopaden a postřelen tak, že z poranění vznikne invalidita.

Ustanovení odstavce 2 je v podstatě převzato z ustanovení § 100 zák. č. 221/24 Sb.

Text je v podstatě převzat z § 48 vládního nařízení č. 365/41 Sb., jehož předpisy se v praxi osvědčily. V odstavci 1 byl tento starý text pozměněn podle zkušeností nabytých při provádění § 87 vládního nařízení č. 70/43 Sb. zejména proto, aby nebylo zapotřebí zvláštního nařízení vlády, jímž by se určily ústavy tam uvedené. Textací odstavců 2 a 3 se zachovávají nároky nevinným rodinným příslušníkům a osobám, které mají zákonný nárok na výživu proti pojištěncům.

Toto ustanovení je v souhlase s ustanovením § 41.

K odst. 1:

Pro nárok na všechny peněžité dávky nemocenského pojištění včetně jednorázového pohřebného (§ 49) stanoví zákon jednotnou promlčecí lhůtu jednoho roku. Ustanovení o preklusi stanovené v § 42 pro nemocenské však zůstává nedotčeno.

K odst. 2 až 4:

Vzhledem k dlouhodobé povaze důchodového pojištění jsou odůvodněny delší promlčecí lhůty nároku na dávky z důchodového pojištění. Ustanovení odstavců 3 a 4 platí specielně pro nároky na odškodnění za pracovní úraz.

K odst. 5:

Vedle promlčení celkového nároku nutno rozeznávati promlčení jednotlivých splátek peněžitých dávek nemocenského i důchodového pojištění, i když nárok na dávku samu byl včas uplatněn. Tato promlčecí lhůta je stanovena jednotně dobou jednoho roku.

Všeobecně nutno podotknouti, že lhůty uvedené v § 105 jsou lhůtami promlčecími a ne preklusivními. To znamená, že pojišťovna nemusí uplatňovati námitku promlčení tam, kde se zřetelem na zvláštní okolnosti případu by v uplatnění této námitky mohla býti spatřována přílišná tvrdost vůči pojištěnci, jeho rodinným příslušníkům nebo pozůstalým. Zákon nemá specielního ustanovení o stavení a přerušení (přetržení) promlčení; je proto možno použíti příslušných ustanovení obecného zákona občanského o stavení a přerušení promlčení.

Hlavním účelem tohoto ustanovení je usnadnění administrativy pojišťovny při šetření zájmů pojištěnců.

Převzato zásadně z ustanovení § 138 zákona čís. 221/1924 Sb., resp. § 41 zákona čís. 26/1929 Sb.; stylisace upravena se zřetelem k praktickým zkušenostem získaným při provádění citovaných ustanovení.

Toto ustanovení odpovídá dosavadnímu ustanovení § 46 zákona čís. 26/1929 Sb. s tou hlavní změnou, že se v novém textu nečiní již zmínka o zabavení. Možnost zabavení nároku na dávku je totiž upravena specielním zákonem čís. 47/47 Sb. o exekuci na pracovní příjem a příjmy postavené mu na roveň (zákona o exekuci na platy).

Převzato v zásadě z ustanovení § 40 zákona čís. 26/1929 Sb., resp. § 135 zákona čís. 221/1924 Sb.

Tento paragraf obsahuje zásadu uvedenou ve všech dosavadních normách sociálního pojištění, že totiž nárok pojištěnce (pozůstalých) na náhradu škody z důvodu, pro který byla přiznána dávka sociálního pojištění, přechází až do výše dávky na nositele pojištění. Jde zejména o zaviněnou nemoc, invaliditu nebo smrt. Nebylo by spravedlivé, aby nositel pojištění měl dávati náhradu za škodu způsobenou třetí osobou ze svého, ani aby poškozený dostal náhradu svojí škody dvakrát. Zásadou jest, že poškozenému se musí dostati plná náhrada škody, že však tuto náhradu až do výše pojistných dávek mu poskytuje nositel pojištění a pouze tu její část, která převyšuje zákonný nárok z pojištění, dává přímo škůdce. To má veliký význam pro poškozeného, zejména procesní, neboť dosíci dávky u nositele pojištění je vždy procesně snazší než v civilním procesu o náhradu škody, nehledě k dobytelnosti. Vzhledem k nepřesné formulaci dosavadních předpisů, které připouštěly různý výklad, má osnova znění jasné v tom směru, že jde nikoliv o cessi ex lege z poškozeného na nositele pojištění, nýbrž o přímý právní nárok pojišťovny. Pojišťovna může jej vymáhati samostatně bez ohledu na osobní podmínky, legitimaci a vůli poškozeného.

Odstavec 2 připouští úhradu nároku pojišťovny v jednorázové kapitálové hodnotě na rozdíl od občanského zákona. Fakultativní textace tohoto ustanovení ("může býti zaplacena") znamená, že k této formě placení dochází na základě dohody stran. Výše kapitálové hodnoty však nemůže býti předmětem dohody, ježto jest dána zásadami platnými pro hospodaření pojišťovny; t. j. početními podklady národního pojištění.

Tento paragraf se nedotýká škod způsobených pracovním úrazem a zaviněných zaměstnavatelem (podnikatelem) nebo jeho zástupcem, ježto o ručení v těchto případech jednají §§ 111 a 112.

Úrazové pojištění vzniklo původně jako pojištění zaměstnavatelů na povinné ručení za škody, způsobené úrazy nastalými v jejich podnicích. Úrazové pojištění tedy už od svého počátku zbavilo podnikatele břemene hraditi škodu z každého úrazu v podniku, ponechalo však jeho ručení ve dvou směrech:

1. za zlý úmysl ručil podnikatel poškozenému a nárok poškozeného až do výše dávek úrazového pojištění přecházel na pojišťovnu,

2. za hrubou nedbalost ručil podnikatel jen úrazové pojišťovně. Podnikateli byli postaveni na roveň jeho zákonní zástupcové a osobně ručící členové obchodních společností.

Osnova zjednodušuje tuto právní situaci tak, že ukládá škůdci povinnost ručiti ve všech případech zlého úmyslu i hrubé nedbalosti a tento nárok na náhradu škody náleží až do výše úrazového odškodnění z národního pojištění pojišťovně a teprve to, co jde nad to, náleží pojištěnci. Také rozsah osob, jichž zavinění zakládá tuto ručební povinnost, se osnovou rozšiřuje; zaměstnavatel (podnikatel) ručí nejen za zlý úmysl a hrubé zavinění své, nýbrž i za takové zavinění jakéhokoliv svého zástupce, který ho může zavazovati (ať toto oprávnění - zavazovati podnikatele či podnik - plyne ze zákona nebo z jiné obecné normy nebo ze smlouvy a podobně). Za zavinění jiných osob, které podnikatele (podnik) právně zavazovati nemohou, byť by měl zaměstnavatel vůči nim culpam in eligendo, zaměstnavatel (podnikatel) neručí. Tyto osoby ručí podle občanského zákona samy a jejich ručební povinnost se týká § 110 osnovy.

Na nárok pojišťovny proti zaměstnavateli (podnikateli) za zaviněný pracovní úraz se vztahuje obdobně odstavec 2 § 110 (možnost placení jednou pro vždy kapitálovou hodnotou). Tento nárok se promlčuje ve třech letech ode dne úrazu a nikoliv, jako v občanském zákoníku, ode dne zjištění škůdce a škody; toto ustanovení je tedy ve prospěch zaměstnavatele (podnikatele).

Podle § 78, odst. 1, podle něhož se pracovním úrazům kladou na roveň nemoci z povolání, týkají se ustanovení §§ 111 a 112 také případů zaviněných nemocí z povolání (na př. zakázané používání jedovatých barev a pod.).

Tento paragraf vyslovuje zásadu výše (u § 111) zmíněnou, že pojištěnec nebo jeho pozůstalí mají nárok na náhradu škody v těchže případech (t. j. zlý úmysl nebo hrubá nedbalost zaměstnavatele nebo jeho zástupce, oprávněného ho zavazovat), jako pojišťovna, ovšem jen pokud jejich nárok na náhradu škody převyšuje nárok pojišťovny. Nárok poškozeného posuzuje se podle občanského zákona nebo jiných speciálních zákonů o náhradě škody (automobilový zákon, železniční zákon, zákon o letectví a pod.), jak co do původu, tak co do výše, promlčení a pod. Jak bylo u § 111 uvedeno, rozšiřuje se touto osnovou nárok poškozeného jak co do osob povinných náhradou (nejen zaměstnavatel, nýbrž i každý jeho zástupce, který ho může zavazovati), tak co do stupně zavinění (nejen zlý úmysl, nýbrž i culpa lata).

V tomto paragrafu je stanovena další ručební povinnost plátce pojistného za správné a včasné hlášení vyměřovacího základu. Plátce pojistného ručí pojišťovně za zvýšení důchodů vyplývající ze zjištěného vyššího vyměřovacího základu. Za celý důchod pak ručí plátce pojistného, i v tom případě, nepřihlásil-li pojištěnce vůbec. O ručení rozhodne pojišťovna výměrem. Vyměřená částka se vymáhá jako pojistné na základě výkazu nedoplatků. Účelem tohoto ručení je ochrana pojišťovny před spekulacemi při ohláškách, neboť jde o pojištění ipso iure.

Tato ustanovení o neplatnosti ujednání v neprospěch pojištěnců, o zákazu propuštění v době nemoci nebo léčení jsou vesměs převzata z dosavadních zákonů o důchodovém a nemocenském pojištění. (§ 140 zák. čís. 221/1924 Sb., § 42 vlád. nařízení č. 365/1941 Sb. a §§ 11 a 55 zákona č. 26/1929 Sb.) Při onemocnění tuberkulosou rozšiřuje se ochrana proti výpovědi až na 6 měsíců od propuštění z léčení.

Recipováno v podstatě z ustanovení § 245 zákona čís. 221/1934 Sb.

Třetí část zákona obsahuje předpisy jednající o úhradových prostředcích, které slouží ke krytí nákladů národního pojištění; jsou to ustanovení důležitá pro dostatečné fundování Ústřední národní pojišťovny, které je předpokladem pro řádné provádění národního pojištění.

Úvodní § 116 vypočítává demonstrativně hlavní úhradové prostředky a vymezuje účelové určení všech příjmů. V dalších paragrafech jsou shrnuty předpisy o hlavním zdroji příjmů pojišťovny - pojistné - jeho úhradě, vybírání a vymáhání (§§ 117 - 134); závěrečná ustanovení (§§ 135 - 137) jednají o jiných prostředcích úhrady, z nichž nejvýznamnější je státní příspěvek (§ 137).

První odstavec tohoto paragrafu obsahuje výpočet hlavních druhů úhradových prostředků národního pojištění. Je to výpočet demonstrativní, jak je zřejmo z poslední věty druhého odstavce, která zase jen příkladmo uvádí některé další druhy pojišťovny.

Druhý odstavec vyslovuje podle způsobu dosud obvyklého a nutného, že prostředky národního pojištění jsou prostředky účelové a že jich tedy nesmí býti použito jinak, než pro účely tímto zákonem předepsané nebo připuštěné.

Pojistné je hlavním zdrojem příjmů národního pojištění, který bude krýti převážnou část (75 - 80%) celkových předpokládaných potřeb. Definici pojistného zákon neobsahuje; nutno jím však rozuměti příspěvky určené pro účely tohoto zákona, které se získávají z výrobního procesu zatížením provozních nákladů výroby, nebo srážkou z nominálních mezd zaměstnanců a které podnik (zaměstnavatel) soustřeďuje a odvádí pojišťovně. Pojistné je veřejnoprávní dávkou sui generis a proto má určité znaky (na př. při zárukách vymáhání), jež jsou obdobné daním.

Výše pojistného se určuje procentní sazbou počítanou z vyměřovacího základu, rozhodného pro pojištění podle § 20 zákona. U zaměstnanců je zásadně vyměřovacím základem veškerý jejich příjem (započitatelný příjem). Tím se zavádí systém t. zv. pojistného ze skutečného výdělku, který byl sice dosud obvyklý jen u úrazového pojištění, ale k němuž směřoval vývoj i v dělnickém pojištění. Tento způsob byl zaveden při pojišťování domáckých dělníků (§ 10 platných Směrnic), a projevoval se částečně i v zásadách dohod uzavíraných mezi pojišťovnou a zaměstnavateli podle § 248 a) poj. zák. Dosavadní systém počítající jako s pravidlem s fiktivními příjmy určenými třídami se odstraňuje ku prospěchu zaměstnavatele i pojišťovny. Nový způsob umožňuje dalekosáhlé zjednodušení administrativy.

Procentní sazba pojistného nemocenského pojištění není stejná a liší se podle druhů pojištěnců. Není to sice řešení nejdokonalejší, poněvadž jednotná sazba pojistného, která při organisačním soustředění by byla logická, by znamenala dalekosáhlejší administrativní úspory a tím ve svých důsledcích podstatnější zlevnění pojištění. Diferenciace sazeb pojistného nemocenského pojištění je především důsledkem historického vývoje, a to jak v oboru pojišťovacího práva, tak i v oboru služebního práva veřejných zaměstnanců a souvisí s výměrou dávek. Veřejní zaměstnanci, pokud mají v době nemoci nárok na služební plat po dobu jednoho roku, nedostanou nemocenské (§ 36, odst. 5). Kromě toho je však také způsobena zřeteli hospodářskými, a to jak u zaměstnanců veřejných, tak i u osob samostatně výdělečně činných. I tyto diferencované sazby mají alespoň tu výhodu, že platí pro celý stát a že se odstraňuje dosavadní roztříštěnost, jež měla za následek jednak drahé pojištění v hospodářsky slabých a zdravotně proto ohrožených oblastech, zatím co levnější bylo pojištění tam, kde byly objektivní poměry hospodářsky a zdravotně lepší. Kromě toho přinese tato druhově diferencovaná, ale celostátně jednotná sazba pojistného značné úspory při vyměřování pojistného. Jednotná sazba pojistného nemocenského pojištění, která by se mohla uskutečniti ve výši váženého průměru mezi sazbami navrhovanými, zůstane cílem, k němuž nutno směřovati. Navržené sazby pojistného jsou odůvodněny zvláštním finančně matematickým elaborátem, který je připojen na konci důvodové zprávy.

Poněvadž nemocenské pojištění, jak je ze zkušenosti známo, velmi citlivě reaguje na změnu hospodářských poměrů, dává toto ustanovení k zaručení pružnosti sazeb pojistného tohoto odvětví zmocnění vládě, aby mohla zvýšiti jeho sazby, nikoliv však více než o ¹/₂% vyměřovacího základu, (t. j. nejvýše na 7.3% resp. na 5.5% nebo 7.2%) a ministru sociální péče, aby sazby v zákoně uvedené mohl snížiti po slyšení Ústřední národní pojišťovny, jednotné odborové organisace a vrcholných zájmových organisací. Publicita tohoto opatření je zaručena tím, že příslušná vyhláška musí býti uveřejněna v Úředním listě.