Poněvadž zákon upravuje podmínky, za jakých se poskytují věcné dávky, pouze rámcově, je nezbytně nutno, aby byl co nejdříve vydán léčebný řád jako významná druhotná norma. Účast jednotné odborové organisace a vrcholných zájmových organisací při vydávání léčebného řádu je zárukou, že jeho obsah bude ovládán snahou co nejvíce prospět pojištěncům a jich rodinným příslušníkům.

Odstavec třetí obsahuje jen rámcové vytýčení hlavních otázek, které má léčebný řád řešiti, a to v demonstrativním výpočtu. Zákon sám ponechává na mnoha jiných místech výslovně léčebnému řádu, aby upravil podrobnosti (srov. na př. §§ 28 - 35, 42, 45 - 48). Ukáže-li se potřeba, bude tedy možno upraviti v léčebném řádu i věci v třetím odstavci zvláště neuvedené a bude přípustno i jinak překročiti meze podávající se z doslovného znění jednotlivých bodů.

Ke změně léčebného řádu bude zapotřebí stejného řízení, jaké je předepsáno pro jeho vydání.

Právě proto, že léčebný řád bude obsahovati velmi důležitá ustanovení pro pojištěnce a jejich rodinné příslušníky, bude nutno uveřejniti jej takovým způsobem, aby byla zaručena co nejširší jeho publicita.

Druhý oddíl obsahuje výpočet dávek důchodového pojištění a podmínky jejich nápadu, ustanovení o jejich výši, společná ustanovení o dávkách a konečně ustanovení o krácení důchodu, setkají-li se dva důchody u téhož pojištěnce, nebo je-li důchodce zaměstnán.

Dávky úrazového pojištění jsou jako dávky důchodové včleněny do tohoto oddílu a jejich konstrukce je přizpůsobena konstrukci dávek důchodových.

Také podmínky výplaty dávek do ciziny a ustanovení o reciprocitě s cizinou, je obsahem tohoto oddílu.

Odst. 1:

Dávky, které jsou tu uvedeny, jsou přímo žalovatelné nároky pojištěnce nebo jeho pozůstalých vůči ÚNP; sociální důchod (písm. ch) jest v některých případech (viz § 89) žalovatelným nárokem a v jiných pouze dávkou dobrovolnou. Důchod manželky (písm. c) je zcela novou dávkou a náleží i družce pojištěncově (důchodcově), jsou-li u ní splněny podmínky § 66. Odškodnění za pracovní úrazy (písm. h) nahrazuje dosavadní dávky úrazového zákona.

Proti dosavadnímu právnímu stavu v důchodovém pojištění je počet dávek zúžen o důchody vdovců, rodičů, sester a dcer, o odbytné, pohřebné a nemocenské ošetření důchodců. Důchody vdovců, rodičů, sester a dcer byly z tohoto zákona vypuštěny vzhledem k novému pojetí pojištění, podle něhož tyto osoby budou pravidlem přímo pojištěny a není důvodu, aby měly odvozené nároky na důchody. Výjimečné případy a důchody z tohoto titulu až dosud přiznané budou nahrazeny sociálním důchodem. Odbytné také nemá místa v novém systému dávek vzhledem k změněnému pojmu čekací doby a vzhledem k zavedení sociálního důchodu. V dělnickém pojištění bylo odbytné zrušeno již od 2. 4. 1944 vl. nař. č. 2/1944 Sb. Pohřebné a nemocenské ošetření důchodců, které bylo vlastně v pensijním zákoně zrušeno již vl. nař. 365/1941, čl. II, č. 5 a je od 1. 11. 1941 prováděno nemocenským pojištěním, je zařazeno mezi dávky nemocenského pojištění.

Naproti tomu do výpočtu dávek přibyly proti dnešnímu stavu tyto dávky: důchod manželky, důchod družky a sociální důchod.

K odst. 2:

Zde jsou uvedena zvýšení přiznaných důchodů, která nejsou samostatnou dávkou, nýbrž pouhým příslušenstvím hlavního důchodu. Výchovné jest žalovatelným nárokem a náleží důchodci na každé dítě kvalifikované zákonnými podmínkami (§ 68), kdežto zvýšení pro bezmocnost je dobrovolné se strany ÚNP a nelze je tedy vymáhati žalobou. Obě tato zvýšení byla zavedena již v dosavadním sociálně pojišťovacím zákonodárství.

Ustanovení tohoto paragrafu obsahuje základní podmínku pro vznik nároku na dávky důchodového pojištění s výjimkou odškodnění za pracovní úrazy a sociálního důchodu.

K odst. 1:

Instituci čekací doby a zachování nároků spojuje národní důchodové pojištění v instituci jedinou a požaduje, aby pojištěnec byl v posledních pěti letech před nápadem dávky pojištěn alespoň 4 roky.

Pojištění nemusí být nepřetržité a také není nutné, aby bylo získáno až po účinnosti tohoto zákona, neboť § 267, odst. 2 klade doby pojištění získané v některém z dosavadních odvětví veřejnoprávního důchodové pojištění na roveň době pojištění podle tohoto zákona.

K odst. 2:

Podmínka odst. 1 je značně zmírněna zavedením náhradních dob, které se kladou na roveň době pojištění, jde-li o splnění podmínky odst. 1, jestliže ovšem skutečné pojištění trvalo aspoň jeden rok. Náhradní doby musí spadati do pětiletého období podle odst. 1.

U mladých, po prvé do výdělečné činnosti vstupujících pojištěnců, bude pravidlem valná část požadované pojištěné doby nahrazena dobou započtenou podle písm. a; započtení vojenské presenční služby a jiné vojenské služby, jí v tomto ustanovení na roveň postavené, je zaručeno ustanovením písm. b; přerušení pojištění nezaviněnou nezaměstnaností, nemocí nebo invaliditou, se plně nahrazuje podle písm. c, d, e; výdělečná činnost manželky nebo matky pečující o děti je rovněž náhradní dobou (písm. f), vstoupí-li tato žena do výdělečné činnosti, která podléhá pojištění.

K odst. 4:

Toto ustanovení znamená další zmírnění podmínky odst. 1 pro osoby, které vykazují aspoň 10 let skutečného pojištění; zde stačí pro vznik nároku po opuštění zaměstnání, aby ke dni nápadu dávky ⁴/₅ doby od prvního vstupu do pojištění byly kryty pojištěním. Jestliže na př. vstoupil pojištěnec po prvé do pojištění 1. ledna 1935 a zemřel 15. prosince 1949, mají pozůstalí nárok na pozůstalostní dávky, jestliže byl pojištěn 12 let, třeba v posledních 5 letech před smrtí plná čtyři léta pojištěn nebyl; byl na př. nepřetržitě pojištěn do 31. prosince 1946.

K odst. 5:

U zaměstnanců zde uvedených může často docházet k přerušování v pojištění, která nejsou kryta náhradními dobami; rovněž pro vznik a zánik pojištění mohou být provedeny zvláštní úpravy podle § 24. Z toho důvodu vidělo se vhodným upraviti v rámci zásady stanovené v odst. 1 zvláštní normou podrobnosti k splnění podmínky odst. 1.

K odst. 6:

Znamená opět zvláštní ochranu pro mladistvé pojištěnce, kteří by po př. ani doplněním pojištěné doby náhradní dobou uvedenou v písm. a, odst. 2 nemohli pro nízký věk splnit podmínku odst. 1, na př. při invaliditě 18letého pojištěnce; ovšem podmínka aspoň ročního skutečného pojištění je i zde nutnou ochranou proti ojedinělým pokusům získati i několikadenní výdělečnou činností důchod po případě i vyměřovaný z vysoké předstírané vyměřovací základny.

K odst. 7:

Toto ustanovení je převzato z dosavadního zákonodárství; platí i pro pojištěnce, kteří nebudou podléhat povinnému pojištění podle § 76 (odškodnění za pracovní úrazy). Za obdobu úrazu se považuje smrt nebo invalidita nastalá při těhotenství nebo porodu (odst. 8).

K odst. 1:

Starobní důchod z národního pojištění v zásadě je přiznáván za týchž podmínek, na jaké jsme zvyklí v dosavadním zaměstnaneckém důchodovém pojištění; není pensí za vysloužená léta podle obdoby státně zaměstnaneckého zaopatření, nýbrž náhradou za ztracený výdělek nebo jeho podstatný pokles způsobený stářím. Při dosažení určitého věku (stáří) se předpokládá, že pojištěnec je invalidní, aniž je třeba tuto okolnost ověřovati lékařskou prohlídkou (t. zv. fiktivní invalidita), je-li tento předpoklad provázen skutečností, že pojištěnec zanechal své výdělečné činnosti nebo jeho výdělek poklesl pod polovinu (§ 71, odst. 5). Je-li tedy úkolem národního pojištění nahrazovati hospodářskou újmu, jež pojištěnci vznikla, nelze - na rozdíl od soukromého pojištění - přiznávati takovou náhradu tam, kde k takové újmě nedošlo. Proto je třeba v národním pojištění vázati přiznání starobního důchodu nejen na dosažení určitého věku nebo získání určité doby v pojištění, nýbrž i na tu skutečnost, že pojištěnec svůj pracovní výdělek ztratil nebo že výdělek poklesl pod polovinu průměrného výdělku.

Jestliže pojištěnec, aniž je invalidní, zanechá výdělečné činnosti nebo poklesne-li jeho výdělek pod polovinu průměrného ročního výdělku (§ 71, odst. 2), přiznává se mu od dosažení 65. roku věku starobní důchod bez ohledu na to, jak dlouho byl pojištěn, splňuje-li ovšem podmínku vzniku nároku na dávky, jak stanoví § 61.

K odst. 2:

Před 65. rokem věku přiznává se nárok na starobní důchod za přísnějších podmínek. U pojištěnce, který dosáhl 60 let věku, se kromě ztráty nebo poklesu výdělku vyžaduje, aby byl celkem povinně pojištěn aspoň 20 let; toto pojištění ovšem nemusí býti nepřetržité, nýbrž stačí, bylo-li získáno do 60. roku věku. Náhradní doby uvedené v § 61, odst. 2 se do doby 20 let povinného pojištění nepočítají. Doba dobrovolného pokračování v pojištění po účinnosti tohoto zákona se započítává nejvýše výměrou pěti let, ježto starobní důchod již v 60 letech života má býti přiznáván jen tomu, kdo se po delší dobu vlastní prací zúčastnil na práci národního celku. Avšak vzhledem k ustanovení § 267, odst. 2 se kladou doby dobrovolného pokračování v pojištění získané před účinností tohoto zákona na roveň dobám pojištění i pro podmínku získání těchto dvaceti let. Ovšem pojištěnec i po 60. roce věku může získati invalidní důchod, nesplňuje-li podmínky tohoto odstavce, splňuje-li podmínky pro jeho přiznání podle ustanovení § 63.

Z nejdůležitějších otázek sociálního pojištění je stanovení pojmu invalidity. Její stanovení je obtížné zvláště v národním pojištění, kde je třeba, aby pojem invalidity byl pro všechny pojištěné osoby jednotný; jinak by totiž bylo porušeno jednotné risikové společenství, které je předpokladem národního pojištění. V národním pojištění mají invalidní důchody odškodňovati hospodářskou ztrátu, nikoliv jen újmu fysiologickou; to platí zvláště pro osoby samostatně výdělečně činné. V případě úplné nebo částečné neschopnosti k práci ztrácí námezdná osoba buď úplně nebo částečně svoji mzdu. Škody, postihující osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodiny následkem neschopnosti k výdělku, jsou velmi různé podle kategorií těchto osob. Proto v národním pojištění je třeba míti na mysli hlavně hospodářskou stránku invalidity, t. j. honorování fysiologickou invaliditu jen tam, kde - jako její důsledek - dochází k hospodářské újmě.

K odst. 1:

Vyslovuje se proto zásada, že pro nárok na invalidní důchod je podmínkou nepříznivý zdravotní stav, který způsobil ztrátu nebo podstatný pokles výdělku, je-li tento stav trvalý. Musí tu býti příčinná souvislost mezi nepříznivým zdravotním stavem a ztrátou nebo poklesem výdělku. Přechodný nepříznivý stav je důvodem pro vznik nároků na dávky nemocenského pojištění. Zároveň se zde definuje pojem trvalosti nepříznivého zdravotního stavu.

K odst. 2:

Definuje se pojem ztráty výdělku. Přihlíží se zde podle obdoby dosavadního pensijního pojištění k tomu, že pojištěnec nemůže (ovšem pro nepříznivý zdravotní stav) vykonávati činnost, přiměřenou jeho dosavadnímu povolání. Pojem přiměřenosti k povolání vyskytoval se dosud v definici invalidity v zákoně o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců (č. 26/1929 Sb.) a v zákoně o pensijním pojištění horníků (č. 44/1947 Sb.). Tam šlo o zaměstnání přiměřené silám a schopnostem duševním i tělesným s přihlédnutím k postavení a teoretickému nebo praktickému vzdělání pojištěnce. Tento zákon mluví všeobecně o přiměřenosti k dosavadnímu povolání. Při výkladu pojmu přiměřenosti v tomto zákoně nutno respektovati i zaměstnání, u nichž je zapotřebí takových speciálních duševních i tělesných fondů, bez nichž je další výkon zaměstnání nemožný. Za ztrátu výdělku se tedy pokládá i nemožnost výkonu povolání pro každou vadu, která znehodnocuje nebo ničí tyto zvláštní schopnosti. V takových případech invalidní důchod napadá.

K odst. 3:

Zde se stanoví, že za podstatný pokles výdělku se pokládá pokles pod polovinu průměrného ročního výdělku; předpokladem jest, že tu je též nemožnost (pro nepříznivý zdravotní stav) aspoň polovinu dosavadního průměru si vydělat v povolání přiměřeném. Nestačí pouhé zjištění takového poklesu, který by mohl být způsoben i jinými příčinami nežli zdravotním stavem (na př. nezaměstnaností). Za činnost přiměřenou dosavadnímu povolání bude třeba dále považovati takovou činnost, kterou může pojištěnec vykonávati, ač je stižen vadou tělesnou či duševní, bez ohrožení svého zdravotního stavu, není-li takové povolání pojištěnci zcela cizí nebo pro něho po stránce duševní nebo tělesné nevhodné. Nelze odpírati invalidní důchody zvláště tehdy, když by pojištěnec mohl vykonávati jiné, podobné povolání, jen abnormálním vypětím sil, takže by si tím mohl poškoditi zdraví. Není také přiměřeným povoláním to, na které pojištěnec nestačí svými teoretickými vědomostmi a praktickou zkušeností; také by nebylo přiměřeným takové povolání, které by nevyužilo odborných znalostí pojištěncových a nutilo ho k práci zcela podřadné. Ztráta výdělku a podstatný pokles výdělku jsou toliko různé stupně téže skutečnosti a nutno oba tyto odstavce (druhý a třetí) vykládati v souvislosti a zároveň přihlížeti také k faktickému stavu, zda si pojištěnec skutečně nevydělává v jiném zaměstnání více než polovinu svého průměrného výdělku. I toto nové zaměstnání se fakticky může státi pro pojištěnce přiměřeným, jestliže lze výkon takového nového zaměstnání považovati za nově zvolené životní povolání, na něž se pojištěnec sám přeškolil nebo byl pojišťovnou přeškolen. I u osob samostatně hospodařících bude se vyskytovati pokles výdělku pod polovinu fiktivního vyměřovacího základu, zejména u těch osob, kde výdělek je závislý na osobní fysické činnosti v podniku.

K odst. 4:

Toto ustanovení chrání pojištěnce pro případ, kdy nepříznivý zdravotní stav vznikne až po zanechání výdělečné činnosti, takže zde není příčinné souvislosti mezi zdravotním stavem a ztrátou či poklesem výdělku. Základní podmínka § 61 ovšem musí býti splněna. Doba po opuštění povolání do vzniku invalidity bude pravidlem vyplněna - aspoň z větší části - náhradní dobou (nemocí, nezaměstnaností a pod.) nebo může být pojištěna dobrovolným pokračováním v pojištění.

K odst. 5:

Chce se při lékařsky prokázané nezpůsobilosti k jakékoliv práci vůbec přiznávat invalidní důchod, aniž je třeba zkoumati, došlo-li k faktické ztrátě nebo poklesu výdělku.

Tento zcela nový druh důchodu pro pojištěncovu manželku rozpadá se podle obdoby nároku pojištěncova vlastně na invalidní a starobní důchod manželky. Manželka má vlastní přímý nárok na tento důchod, ač není pojištěnkou a ani se za ni neplatí pojistné.

K odst. 1:

Podmínkou nároku jest aspoň roční trvání manželství a trvalá neschopnost vykonávat obvyklé práce v domácnosti pro nepříznivý zdravotní stav. Trvalost nepříznivého zdravotního stavu se posuzuje stejně jako v § 63. Jde-li o přechodný stav, zasahuje národní pojištění přiznáním výpomoci v rodině podle § 31 nebo její peněžité náhrady podle § 48. Samozřejma je podmínka, že manželka není výdělečně činná; jednak by to bylo důkazem o nedostatku invalidity, jednak se předpokládá, že výdělečně činná manželka se plně nemůže věnovat všem pracím v domácnosti a nahrazuje tento nedostatek svým výdělečným příjmem. Není tedy sociálně nutné u výdělečně činných manželek odškodňovat jejich nezpůsobilost vésti domácnost. Stane-li se výdělečně činná manželka invalidní ke své výdělečné činnosti, dostane důchod z vlastního pojištění. Pojmu "obvyklé práce spojené s vedením domácnosti" je třeba rozuměti tak, že nemůže vykonávati běžné práce v domácnosti v jejich souhrnu, tedy jak řízení domácnosti, péči o děti, tak i zároveň výkon vlastních prací v domácnosti, t. j. úklid, vaření, praní prádla a pod. Nebylo by zde invalidity ve smyslu tohoto paragrafu, kdyby na př. manželka byla nezpůsobilá vykonávati jen některou se shora vyjmenovaných činností, kdežto ostatní práce by vykonávala. Pojem invalidity je tu zpřísněn.

K odst. 2:

Stanoví se v zásadě stejné podmínky jako v odst. 1; nahrazuje pouze příčinu vzniku nároku dosažením 65. roku věku.

K odst. 3:

Nárok musí sice vzniknout v době trvání manželství, dokud trvá invalidita. Napadne-li však vdovský důchod, který je vyšší, zaniká nárok na důchod podle tohoto paragrafu (viz odst. 5).

K odst. 4:

Družka pojištěncova staví se i zde na roveň manželce, jestliže jsou u ní splněny podmínky § 66, písm. a) nebo b).

K odst. 5:

Vznik nároku na invalidní nebo starobní důchod z vlastního pojištění bude pravidlem předcházeti nebo spadati v jedno s nárokem podle tohoto paragrafu a bude též vždy vyšší. Nárok na vdovský důchod nevznikne před vznikem nároku na důchod podle tohoto paragrafu, neboť zde je podmínka, aby nárok vznikl v době soužití. I vdovský důchod pro starou nebo invalidní vdovu bude vždy vyšší, neboť bude vyměřen podle odst. 2, §74; po případě dříve přiznaný důchod podle tohoto paragrafu tím zanikne.

K odst. 1:

Zavádí se tu pro všechny vdovy bez rozdílu dočasný vdovský důchod, k jehož přiznání je toliko zapotřebí, aby manželství trvalo alespoň jeden rok, po případě dva roky, oženil-li se pojištěnec (důchodce) po 60. roce věku. Ani tato podmínka nemusí však býti splněna, nastala-li smrt následkem úrazu, při čemž se nevyžaduje, aby smrt nastala pracovním úrazem (§§ 77 a násl.), nýbrž stačí úraz obyčejného života.

K odst. 2 a 3:

Zde jsou uvedeny podmínky podmíněného vdovského důchodu, po jejichž splnění bude vyplácen vdovský důchod i po skončení výplaty dočasného vdovského důchodu podle odst. 1. Nastane-li některá z těchto podmínek později, bude vdovský důchod odňat, leč by tu byla ještě jiná podmínka výplaty vdovského důchodu, nebo nastala-li skutečnost, uvedená v dalších odstavcích.

Předpis odst. 2, písm. a) zabezpečuje vdově důchod po dobu výplaty výchovného alespoň na jedno dítě, tedy až do 25. roku věku dítěte, splňuje-li dítě podmínky § 67, odst. 7.

K odst. 4:

Vdově, jež požívala důchod po dobu pěti let, zabezpečuje se tu další výplata vdovského důchodu bez ohledu na její věk nebo trvání manželství. Předpokládá se tu, že vdova, která žila delší dobu v manželství a pak po dobu pěti let požívala vdovského důchodu, ztratila již výdělečnou schopnost a proto se jí ponechává vdovský důchod.

K odst. 5:

Přejímá se tu pojem invalidity ženy z některých dosavadních odvětví důchodového pojištění. Slovy "životní postavení" má býti poněkud blíže vymezen okruh přiměřených zaměstnání, které může vykonávati zdravá žena podle svých schopností, vzhledem k svému dosavadnímu životnímu postavení. Zde uvedená definice invalidity je dostatečně vymezena dosavadní judikaturou.

K odst. 6:

Rovněž toto ustanovení je převzato z některých dosavadních odvětví důchodového pojištění s určitými změnami. Nárok rozvedené nebo rozloučené manželky neřídí se již podle viny a spoluviny na rozvodě nebo rozluce, nýbrž jedině podle toho, zda zemřelý měl vůči ní alimentační povinnost. Zánik alimentační povinnosti smrtí živitele má býti nahrazen přiznáním vdovského důchodu.

K odst. 7:

Odbytné vdově při provdání není již dávkou důchodového pojištění. Zůstává jí však zachován při znovuprovdání nárok na původní vdovský důchod, kdyby znovu ovdověla a neměla nároku na důchod vdovský nebo kdyby jí po druhém manželu patřil důchod nižší. Tím se zmírňují obavy ze ztráty důchodu vdovského, které bránily vdovám, aby se znovu provdaly.

K odst. 1:

Družce se přiznává zákonný nárok na důchod, splňuje-li předepsané podmínky jak ve své osobě, tak i v poměru k zemřelému a nemá vlastní důchod vdovský. Postavení družky přibližuje se tu postavení vdovy s nezbytnými výjimkami zde stanovenými a vyplývajícími již z podstaty tohoto poměru. Pojem družky je vymezen objektivními znaky, t. j. soužitím ve společné domácnosti jakoby manželským po dosti dlouhou dobu (podle obdoby hornického pojištění) a převážnou odkázaností na druha. Nemůže tedy býti podnájemnický poměr vydáván za soužití s družkou. Průkaz doby soužití v poměru družky bude nutno podávati policejní přihláškou nebo jiným vhodným průkazním prostředkem, aby byl osvědčen počátek a trvání společné domácnosti. Další podmínkou je převážná odkázanost; pojem známý a objasněný judikaturou vrchního pojišťovacího soudu zejména k § 34 pensijního zákona č. 26/1929 Sb. Doba trvání soužití je ovšem kratší tam, kde se z takového poměru narodí dítě. Nemohla však býti zkrácena na minimum, aby nemanželská matka nemohla libovolně tvrditi, že byla družkou.

Důchod sirotčí je dávka, jejíž sociální odůvodnění je všeobecně uznáváno. Zákon přejímá proto tuto dávku i vymezení okruhu dětí, které mají nárok na důchod sirotčí, z dosavadních důchodových zákonů a pouze podmínky nároku, jsou přizpůsobeny novému systému dávek.

K odst. 1:

Podmínkou pro přiznání důchodu je buď oboustranná osiřelost dítěte nebo jednostranná osiřelost, avšak v tomto případě nesmí živitel na dítko pobírat výchovné podle § 68. Toto ustanovení nárok vylučující je odůvodněno podstatným zvýšením důchodu vdovského i důchodu sirotčího. Není proto ani sociálně ani hospodářsky odůvodněno, aby vdově, které byl přiznán důchod vdovský, byl vyplácen i důchod sirotčí, neboť by již při péči o jedno dítě úhrn důchodu převyšoval důchod zemřelého, kterého požíval nebo na nějž měl nárok.

Ustanovením, že po nemanželské matce má dítě vždy nárok na důchod sirotčí, chrání zákon nemanželské děti, které po úmrtí matky jsou zcela osiřelé. Jestliže však jejich živitel má nárok na výchovné, pak ovšem z nároku jsou rovněž vyloučeny.

Naproti tomu, jde-li o děti nemanželské, kde se předpokládá péče otce, jest nárok na důchod sirotčí z pojištění po matce podmíněn převážnou odkázaností dítěte na její výdělek nebo důchod; v případě, že otec o dítě nepečoval, je dítě zabezpečeno sirotčím důchodem po matce.

K odst. 2:

Nemanželským dětem se nárok na sirotčí důchod, odvozený z pojištění jejich otce, přiznává jen tehdy, bylo-li otcovství buď mimosoudně uznáno, nebo soudně zjištěno.

K odst. 3:

Osiřelým dětem jsou postaveny na roveň děti nevlastní a osiřelí vnuci, kteří byli pojištěným dědem nebo bábou převážně vyživováni, poněvadž v takovýchto případech děd nebo bába nahrazují vlastní rodiče.

K odst. 4:

Lhůta daná pro osvojení, které musí býti provedeno nejméně půl roku před smrtí osvojitele, je dostatečnou ochranou před adopcemi uzavřeným s úmyslem, aby bylo dosaženo nároku na sirotčí důchod.

K odst. 5:

U schovanců, kterýžto poměr se zakládá na faktickém stavu a nevyžaduje žádného příbuzenského poměru ani založení nějakého právního poměru, jsou podmínky přísnější než u dětí uvedených v předcházejících odstavcích, odpovídají však dosavadnímu stavu.

K odst. 6:

Jelikož zákon nevylučuje nárok na důchod sirotčí z pojištění několika pojištěnců (na př. otce i matky, děda i báby, tělesného otce i osvojitele atd.), bylo nutno pojmouti do zákona ustanovení, jak postupovati, jestliže by dítě mělo nárok na několik sirotčích důchodů. V takovémto případě má nárok jen na důchod nejvyšší.

K odst. 7:

Věková hranice u oprávněných sirotků se snižuje z dosavadních 18 let na 16 roků. Zkušenosti prokázaly, že výdělky u mladistvých nad 16 let dosahují často již dostatečné výše k úhradě životních nákladů.

V souvislosti se snížením věkové hranice na 16 let, které by mohlo vésti v četných případech ke zhoršení proti dosavadnímu stavu, zejména tam, kde dítě buď vůbec je neschopno výdělku nebo nemá možnost výdělku, poněvadž se připravuje na budoucí povolání, umožňuje zákon výplatu důchodu i přes tuto zákonnou hranici, a to až do dosažení 25 let. Věk 25 let byl volen proto, aby nebyli poškozeni ti, kteří před vstupem na vysokou školu si odsloužili vojenskou presenční službu.

K odst. 1 a 2:

Výchovné je obligatorní zvýšení všech důchodů napadlých podle tohoto zákona (jsou-li splněny podmínky), které zastává funkci dvou dávek z dosavadních zákonů o důchodovém pojištění; jednak vychovávacího příplatku (příplatku na dítě), jímž se zvyšoval jen důchod starobní a invalidní, a za druhé sirotčího důchodu jednostranně osiřelých dětí a tvoří pak doplněk nově formulovaného důchodu sirotčího, jenž zásadně náleží jen oboustranně osiřelým. Vzhledem k této dvojí funkci je i jeho výše dvojí; tam, kde jen nahrazuje rodinný přídavek, který se důchodci nevyplácí, rovná se rodinnému přídavku podle zákona č. 154/1945 Sb. a jeho novel, kdežto tam, kde je vyplácen k důchodu vdovskému, činí nejméně 300 Kčs měsíčně na každé dítě.

S ustanovením o sirotčím důchodu má toto ustanovení společnou definici oprávněného dítěte, shodný věk dítěte, do něhož je výchovné přiznati, jakož i instituci o prodloužení výplaty přes tento věk dítěte.

Zde je nutno upozorniti na ustanovení § 67, odst. 1, podle něhož vylučuje nárok živitele dítěte na výchovné, kde byl dítěti přiznán sirotčí důchod.

K odst. 3 a 4:

Zákon podle předchozích ustanovení připouští, aby více osob mělo nárok na výchovné za totéž dítě. Vyplácí se však jen tomu, kdo má dítě v přímém zaopatření. Přímým zaopatřením je míněno zaopatření v rodině a bezprostřední péče o dítě.