Z důvodů systematických bylo odděleno ustanovení o věcných dávkách v mateřství od ustanovení o peněžitých dávkách. Bylo vypuštěno ustanovení, že místo pomoci lékaře nebo porodní asistentky může býti poskytnuta peněžitá náhrada, aby se zabezpečilo poskytnutí odborné péče v dostatečném rozsahu. Předpokládá se jednak, že budou uzavřeny smlouvy s porodními asistentkami tak, aby ve všech místech měly rodičky možnost zajistiti si včas jejich pomoc, jednak že při většině porodů budou rodičky umístěny bezplatně v odborně vedených ústavech. Vybudování dostatečného počtu takových ústavů bude nutno věnovati zvláštní péči, aby v nich mohly býti umístěny všechny rodičky, u nichž tomu nebudou brániti dopravní nebo jiné obtíže.

Úmyslně bylo vypuštěno ustanovení o tom, že v případě potratu náleží stejné dávky jako při porodu, neboť potrat se považuje za nemoc a dávky při něm poskytované patří systematicky do kategorie dávek pro případ nemoci. Poněvadž pak jde o nemoc, má býti vyloučeno, aby při potratu zakročovala porodní asistentka.

Jako novou zákonnou dávku zavádí zákon poskytování výbaviček, aby se zabránilo zneužití dávky peněžité pro jiné účely. Náhradní dávka peněžitá se připouští jen na přechodnou dobu, dokud nebude možno zajistiti plynulý nákup výbaviček.

Z úvodních slov prvého odstavce plyne, že je nutno činiti rozdíl mezi nemocemi zubů, na jejichž léčení má pojištěnec (rodinný příslušník) nárok podle ustanovení §§ 27 a 28, a mezi t. zv. ošetřováním zubů. Pod tento pojem patří odborné výkony, jako je rovnání zubů (orthodontie), odstranění zubního kamene a pod. Vedle toho spadá pod ustanovení § 33 poskytování umělé náhrady chrupu a oprava zubních prothés. Včasná sanace chrupu a provádění orthodentických i prothetických zásahů mají nejen velký význam zdravotní, nýbrž i hospodářský, ježto jedině tak možno předejíti ložiskovým infekcím, zabezpečiti nejúsporněji správnou funkci chrupu a zabrániti vzniku nemocí zažívacího traktu, které mohou vésti i k předčasné invaliditě.

Ustanovení § 34 dává pojištěnci i rodinnému příslušníku právní nárok na poskytnutí potřebných pomocných prostředků při zmrzačení, zohyždění a tělesných vadách za předpokladu, že mají nepříznivý vliv na výkon povolání. Pomocné prostředky, které mohou býti poskytovány podle tohoto předpisu, jsou zejména prothesy, přimidla, umělé oči a pod., ale mohou to býti i vozíky pro osoby, které nemohou choditi. Pojišťovně je dána dále možnost poskytovati i plastické operace, jsou-li potřebné, t. j. jestliže se tím odstraní zohyždění nebo vada, která znemožňuje postiženému uplatniti se v určitém povolání. Ani podle tohoto ustanovení nelze však poskytovati prostředky a lékařské výkony k odstranění prostých vad kosmetických, pokud nejsou na závadu výkonu povolání.

Neplodnost - pokud nebyla provázena chorobnými průvodními zjevy - nebyla dosud pokládána za nemoc ve smyslu zákona a proto pojištěnka nebo rodinná příslušnice neměla nároku na zjištění příčin neplodnosti (nejen své, nýbrž případně i manželovy), a nemohla s úspěchem žádati o léčení, které by vedlo k odstranění neplodnosti.

Nyní však dává zákon z důvodů populačních pojištěnci i rodinnému příslušníku nárok na zjištění příčin neplodnosti a na potřebné léčení, které může býti provedeno všemi prostředky uvedenými v §§ 27 - 29, tedy případně i léčením lázeňským.

Hlavní peněžitou dávkou nemocenského pojištění zůstává i v národním pojištění nemocenské jako náhrada ušlého výdělku.

Podmínky nároku na nemocenské, délku podpůrčí doby, zásady pro její počítání i výši nemocenského upravuje zákon stejně pro všechny skupiny pojištěnců, které na ně mají nárok. Výše nemocenského závisí na vyměřovacím základu (§ 20); při tom je nemocenské stanoveno ve 24 stupních a jeho výše stoupá od Kčs 15.- denně při vyměřovacím základu do Kčs 6.000 ročně až do 159.- Kčs denně při vyměřovacím základu od Kčs 114.000 do Kčs 120.000 ročně.

Povaha ušlého výdělku je jiná u pojištěných zaměstnanců a jiná u osob samostatně výdělečně činných a spolupracujících členů rodiny. Se zřetelem k tomu je provedena navržená úprava (§§ 36 a 37).

Nemocenské u zaměstnanců se poskytuje ode dne, kdy pojištěnec již nemá nároku na mzdu (služné, plat, služební požitky). Pojištění dělníci dostanou tedy nemocenské již od prvního dne pracovní neschopnosti, zaměstnanci ve vyšších službách zpravidla od 43. dne a pouze veřejní zaměstnanci, kteří mají v případě pracovní neschopnosti pro nemoc nárok na služební požitky po dobu celého roku, nemají nárok na výplatu nemocenského (§ 36, odst. 5). Za takovéto veřejné zaměstnance se však platí přiměřeně nižší pojistné (§ 117). Nárok na nemocenské nemají vůbec důchodci a nezaměstnaní, poněvadž v době pracovní neschopnosti způsobené nemocí mají buď důchod nebo podporu v nezaměstnanosti (§ 36, odst. 6).

Pro zaměstnance se nemocenské stanoví z vyměřovacího základu odpovídajícího průměru příjmů docílených v posledních dvanácti týdnech, a jde-li o měsíční výplatu, v posledních třech měsících před onemocněním, které je spojeno s neschopností k práci. Tím se vyrovnají mzdové výkyvy projevující se často v neprospěch pojištěnce, jehož výkon a v důsledku toho i výdělek před onemocněním obvykle klesá. Při textaci tohoto ustanovení bylo použito zkušeností nabytých při provádění dohod podle § 248 a) poj. zák.

Předpisy o tom, jak postupovati v případech, ve kterých má pojištěnec sice nárok na výplatu mzdy nebo platu v době nemoci, avšak služební požitky mu nejsou skutečně vypláceny, jsou převzaty v podstatě z vládního nařízení č. 365/41 Sb., při čemž byl vzat zřetel na zkušenosti, které byly získány při jeho provádění.

Osoba samostatně výdělečně činná obdrží nemocenské od 43. dne neschopnosti k práci. Pouze tehdy, kdyby pro pracovní neschopnost samostatně výdělečně činného podnikatele došlo k zastavení provozu jeho podniku, přiznává se mu nárok na nemocenské již ode dne zastavení podniku, ale v prvých 42 dnech neschopnosti k práci jen pokud je provoz skutečně zastaven. Pod pojmem zastavení provozu podniku se rozumí faktický stav.

Spolupracující člen rodiny má nárok na nemocenské od 43. dne pracovní neschopnosti.

Nemocenské samostatně výdělečně činným osobám a spolupracujícím členům rodiny bude poskytováno ve stejných stupních jako u zaměstnanců podle vyměřovacího základu, tudíž podle výše fiktivního příjmu stanoveného v § 20, odst. 2 - 8.

Pojištěnci, kteří mají nárok na nemocenské v případě nemoci spojené s neschopností k práci, mají na ně nárok ve stejném rozsahu i po dobu isolace nařízené pro nakažlivou nemoc v rodině ve všech případech, kdy z toho důvodu nevykonávají činnost zakládající pojištění. Pro nárok na nemocenské je tudíž nerozhodné, zda jsou v době nařízené isolace neschopni k práci či nikoliv.

Předpisy o tom, jak postupovati při započítávání doby ústavního ošetřování, resp. doby, po kterou se poskytuje pouze mimoústavní ošetřování, do podpůrčí doby, zásada, že se nemocenské neposkytuje po dobu ústavního ošetřování, i předpisy o započítávání předcházejících období, v nichž bylo vypláceno nemocenské, byly převzaty v podstatě z dosavadních ustanovení vládního nařízení č. 365/41 Sb. a zákona č. 221/24 Sb., jež se v praxi osvědčila.

Novinkou je ustanovení, podle něhož má pojištěnec nárok na nemocenské až do vyčerpání podpůrčí doby i tehdy, stane-li se invalidním v době, kdy pobíral nemocenské.

Toto ustanovení bylo pojato do zákona vzhledem ke zkušenostem získaným zejména při provádění zákona č. 221/24 Sb. Pojištěnci, kterým bylo odňato nemocenské proto, že nebyli již nemocni ve smyslu zákona, ač byli dále neschopni k práci, zůstali namnoze bez prostředků, než mohlo býti rozhodnuto o jejich nároku na důchod invalidní. V pojištění dělnickém i v pojištění hornickém projevila se proto nutnost překlenouti v takových případech mezidobí mezi odnětím nemocenského a přiznáním důchodu invalidního administrativním opatřením (srov. na př. oběžník ÚSP č. 67/46), které by poskytlo nositeli nemocenského pojištění podklad pro další výplatu nemocenského pojištěncům, kteří jsou sice dále neschopni k práci, ale nejsou již nemocni, t. j. jejichž stav již objektivně nevyžaduje lékařské pomoci a léků. Mimo to pociťoval pojištěnec jako bezdůvodnou tvrdost, zastavila-li mu pojišťovna výplatu nemocenského před vyčerpáním plné podpůrčí doby a odkázala-li jej na mnohdy nižší důchod invalidní.

Ustanovení § 41 řeší tuto otázku všeobecně a jednotně pro všechny pojištěnce, tedy nejen pro zaměstnance, nýbrž i pro osoby samostatně výdělečně činné a spolupracující členy rodiny.

Jde o ustanovení, které bylo převzato v jádru z dosavadních předpisů [§ 95 d), odst. 1 a 2 poj. zákona a § 33 vlád. nařízení č. 365/41 Sb.], při čemž byl vzat zřetel ke zkušenostem, které byly získány při jejich provádění.

Zvýšené nemocenské se zavádí, poněvadž výlohy, které má nemocný pojištěnec, rostou s délkou onemocnění. Až dosud mohlo býti zvýšené nemocenské poskytováno jen jako dávka statutární. Nyní se stává dávkou zákonnou a pojištěnec má na ni žalovatelný nárok.

K odst. 1:

Zákon zavádí jednorázovou peněžitou dávku - porodné - ve výši Kčs 2.500.- za každé živě i mrtvě narozené dítě. Porodné náleží též při předčasném porodu, nikoliv však při potratu; v pochybných případech bude rozhodný posudek lékaře. Ustanovení o tom, že se porodné poskytuje manželce nebo dceři pojištěncově i tenkrát, když pojištěnec zemřel v určité době před porodem, bylo v podstatě převzato z předpisů dosud platných. Tato částka nahrazuje dosavadní - namnoze nedostatečné - jednorázové příspěvky a příspěvky za kojení. Nárok na tuto dávku má každá pojištěnka i rodinná příslušnice (§ 54), nikoliv tedy - jako dosud - pouze manželka.

K odst. 2:

Peněžitá pomoc v mateřství ve výši nemocenského je současně náhradou ušlého výdělku. Proto není nároku na výplatu této dávky za dobu, po kterou je z důvodů mateřství poskytována mzda (služné, plat, služební požitky).

Aby bylo čeleno fiktivním vstupům do zaměstnání, nebo jiné činnosti zakládající povinné pojištění, s úmyslem získati nárok na peněžité dávky v mateřství, bylo sice v zákoně ponecháno ustanovení o čekací době, avšak takové, že valná většina pojištěnek může stanovenou podmínku snadno splniti.

Peněžitá pomoc v mateřství byla z důvodů populačních časově rozšířena na 18 týdnů, volně obemykajících porod. Přísluší zásadně i veřejným zaměstnankyním (§ 7), které ji mohou dosáhnouti v době neplacené dovolené pro mateřství.

Nárok na tuto dávku mají všechny pojištěnky s výjimkou důchodkyň a nezaměstnaných. Ženy, které v těhotenství přestaly vykonávati činnost zakládající povinné pojištění, mohou si však nárok na tuto dávku zajistiti dobrovolným pokračováním v pojištění (§ 147). Vedle toho jsou kryty zvláště dlouhou ochrannou lhůtou (§ 52, odst. 6).

V době, kdy je pojištěný zaměstnanec ošetřován ve veřejné nemocnici, veřejné porodnici, nebo jiném ústavu rázu nemocničního, je nutno zajistiti náklad na životní potřeby osob, které jsou na něho zpravidla svou výživou odkázány. Činí se tak poskytováním podpory ve výši nemocenského, které by jinak příslušelo pojištěnému zaměstnanci. Poněvadž dlouhodobé choroby vyčerpávají finanční prostředky rodiny relativně více, náleží podpora případně i ve výši zvýšeného nemocenského (§ 43) poskytovaného při dlouhodobých chorobách.

Podpora podle odst. 1, § 45 se bude poskytovati při každém ošetřování zaměstnanců, kterým by jinak náleželo nemocenské, v ústavech nemocničního rázu, tedy bez ohledu na to, zda ošetřovaný je v době tohoto ústavního ošetřování pro nemoc neschopen práce či nikoliv. Podpora náleží tedy na příklad i při stationerním ošetřování zaměstnance práce schopného v ústavě u příležitosti delšího pozorování, obtížného vyšetření a pod.

Také zaměstnanci, který nemá rodinných příslušníků a je ústavně ošetřován, je třeba poskytnouti určitou podporu na úhradu nákladů, které nese pojištěnec i při svém pobytu v nemocnici. Tato podpora je maximalisována částkou Kčs 20.- denně. Zákon však umožňuje, aby byla tato částka léčebným řádem zvýšena až na Kčs 30.- denně. Bude to na př. při dlouhodobých nemocích v době, ve které by ošetřovanému zaměstnanci, jenž nemá rodinných příslušníků, náleželo zvýšené nemocenské, nebo v jiných případech zvláštního zřetele hodných.

V případech upravených § 45, odst. 1 mají rodinní příslušníci ošetřovaného zaměstnance přímý žalovatelný nárok na podporu a rovněž ošetřovaný zaměstnanec bez rodinných příslušníků může žalovati u pojišťovacího soudu, jestliže mu pojišťovna výměrem odepřela dávku podle § 45, odst. 2.

K odst. 1:

Ustanovení o poskytování podpory v plné nebo částečné výši nemocenského v době, kdy je pojištěný zaměstnanec ošetřován v lázních nebo jiném léčebném ústavě, byla zavedena vzhledem ke zkušenostem získaným zejména v dělnickém pojištění, kde pojištěnci odmítali zhusta takové ošetření právě s poukazem na nemožnost zajistiti dostatečně životní potřeby pro svou rodinu.

K odst. 2:

Obdobná dávka - peněžitý příspěvek - může býti poskytnuta též rodinným příslušníkům osob samostatně výdělečně činných a spolupracujícím členům rodiny, jež jsou ošetřováni v léčebném ústavu nebo v lázních, jestliže toho vyžadují zvláštní okolnosti případu.

K odst. 3:

Dávky podle odst. 1 a 2 jsou jen dávkami fakultativními a na jejich přiznání není žalovatelného nároku. Bližší podmínky pro jejich přiznávání a zásady pro stanovení jejich výše upraví léčebný řád. Přitom bude nutno respektovati sociální a hospodářské poměry rodiny a přihlédnouti zejména k tomu zda ošetřovaný zaměstnanec má po dobu ústavního ošetřování nárok na služební požitky či nikoliv, zda provoz podniku osoby samostatně výdělečně činné je po dobu jejího ošetřování zastaven, po případě zda rodina je dlouhotrvající nemocí ošetřované osoby finančně vyčerpána, nebo zda je výživa rodinných příslušníků z jiných důvodů ohrožena.

Přední místo v boji proti sociálním chorobám zaujímá stále potírání tuberkulosy, která patří dosud mezi velmi rozšířené a zdraví národa těžce ohrožující nemoce. Její léčení vyžaduje zpravidla mnohem delší doby, než jest tomu u jiných chorob a proto také hospodářské důsledky tuto nemoc provázející jsou jak pro nemocného, tak i pro příslušníky jeho rodiny mnohem tíživější. Má-li tudíž býti boj proti této sociální chorobě úspěšný, jest třeba, aby kromě opatření léčebných byla věnována mimořádná pozornost a péče též opatřením rázu hospodářského, která by umožnila nemocnému řádné léčení a zbavila ho obav o existenční zabezpečení jeho rodinných příslušníků. Proto jest kromě dávek uvedených v § 46 pamatováno ještě na zvláštní peněžitou výpomoc.

Podle účelu, který se jí sleduje, může býti peněžitá výpomoc buď jednorázová nebo opakující se. Půjde-li o úhradu mimořádných vydání spojených na. př. s opatřením samostatné postele pro nemocného v jeho domácnosti nebo o nezbytné osobní vybavení nemocného pro léčbu ústavní, bude přicházeti v úvahu příspěvek jednorázový. Naproti tomu úhrada mimořádných vydání, způsobených zvláštním ošetřováním nemocného v domácnosti a potřebou lepšího stravování, nebo zabezpečení rodiny delším trváním choroby již stejně hospodářsky vyčerpané po dobu léčení nemocného v ústavu, bude vyžadovati podpory pravidelně se opakující, která by doplnila peněžité dávky, jež má na mysli § 46. Poněvadž jde o řešení případů různé povahy, jest ponecháno stanovení bližších podmínek a výše výpomoci předpisům léčebného řádu.

Náhrada za výpomoc v rodině může býti poskytnuta místo věcné dávky podle § 31, kterou po určitou dobu od účinnosti zákona asi nebude možno v potřebném rozsahu skutečně poskytovati (srov. též důvodovou zprávu k § 31). Tato peněžitá náhrada bude poskytována pojištěnkám nebo rodinným příslušnicím pojištěnců, které obstarávají svoji nebo pojištěncovu domácnost a pečují o děti, jestliže jsou pro nemoc neschopny obstarávati domácnost a jsou upoutány na lůžku nebo v ústavním ošetřování. Děje se tak proto, že v takových případech vznikají pojištěncům zvláštní a zvýšená vydání.

Zákon stanoví základní sazbu peněžité výpomoci pro všechny případy jednotně částkou Kčs 30.- denně, připouští však zároveň její zvýšení za třetí a každé další dítě do 14 let o částku Kčs 10.- denně. Horní hranice náhrady je však omezena tím, že peněžitá náhrada se zvýšením nesmí býti vyšší, než by bylo nemocenské pojištěné osoby.

Stejně jako peněžitá výpomoc v rodině je dávkou fakultativní, není ani na peněžitou náhradu podle § 48 žalovatelného nároku.

Za zemřelého pojištěnce se vyplácí pohřebné v jednotné výši bez ohledu na životní úroveň zemřelého a bez ohledu na druh zaměstnání, poněvadž náklady normálního pohřbu jsou, nebo mají býti v podstatě stejné. Výše pohřebného je stanovena tak, aby kryla náklady běžného pohřbu. V podstatě byly zde převzaty zásady § 22 vlád. nařízení č. 365/41 Sb.

Vypravil-li pohřeb na svůj náklad někdo jiný než oprávněný pozůstalý, aniž byl k tomu povinen podle smlouvy nebo zákona, náleží mu pohřebné jen do výše skutečných výloh, nejvýše však v částce Kčs 2.500.-. Jestliže skutečné výlohy pohřbu byly nižší, mají na případný rozdíl do částky Kčs 2.500.- nárok pozůstalí v pořadí v zákoně uvedeném, kterým jinak, vypraví-li ovšem pohřeb, přísluší pohřebné v částce Kčs 5.000.-.

Poněvadž nemocenské pojištění jest - jak zkušenosti ukázaly - velmi citlivé na každou změnu hospodářských poměrů, umožňují tato ustanovení rychlé přizpůsobení nemocenského pojištění každé změně a zajištění řádného jeho fungování i v dobách hospodářsky obtížných. Při tom právo změniti v případě potřeby výši peněžitých dávek a stupně vyměřovacího základu se ponechává vládě, kdežto další dávky, dosud nezavedené, ale sledující cíle nemocenského pojištění, může zavésti ministr sociální péče, jestliže to hospodářská situace pojištění dovolí.

Pružného ustanovení § 51 je zapotřebí proto, aby se pojištění mohlo rychle přizpůsobovati i v dávkové službě potřebám pojištěnců a jich rodinných příslušníků a držeti krok se stále se rozvíjející lékařskou vědou.

Obvyklá šestitýdenní ochranná lhůta svědčící osobám, které vystoupí ze zaměstnání zakládajícího povinné pojištění, byla ponechána beze změny. Dosud platná ustanovení o ochranné lhůtě byla zlepšena zejména prodloužením ochranné lhůty pro těhotné a dále tím, že se běh ochranné lhůty staví po dobu výkonu vojenské služby. To zajistí nárok na dávky i těm, kteří onemocní při výkonu vojenské služby a kteří by po propuštění ze svazku branné moci byli bez nároku na dávky nemocenského pojištění, jakož i těm, kteří po propuštění z vojenské služby, ale ještě před vstupem do zaměstnání onemocní v době dosud neuplynulé ochranné lhůty. Vedle toho jsou tímto ustanovením zachovány nároky rodinných příslušníků osob povinných vojenskou službou na dávky pro jejich osobu. Pojem ochranné lhůty, jakožto zařízení zajišťujícího ochranu plynoucí z nemocenského pojištění ještě po určitou dobu po skončení povinného pojištění, byl převzat v podstatě z dosavadních sociálně pojišťovacích zákonů.

Na rozdíl od dosavadních předpisů (§ 97 zákona č. 221/24 Sb., § 34 vl. nař. č. 365/41 Sb.) má v národním pojištění ochrannou lhůtu i pojištěnec, který není po zániku pojištění bez výdělku. Výrazem této zásady je i ustanovení § 53, odst. 2 přiznávající pojištěnci, který přestal vykonávati jedno z více činností zakládajících pojištění, ochrannou lhůtu z této činnosti, i když je pro jinou činnost dále pojištěn. Zlepšení dosavadního stavu spočívá v tom, že byla vypuštěna dosud obvyklá ustanovení o tom, že ochrannou lhůtu nemají osoby, které se zdržují mimo území Československé republiky, nebo které si odpykávají trest na svobodě. I v takových případech zůstanou napříště zachovány po dobu ochranné lhůty nároky z pojištění nejen samostatným pojištěncům, nýbrž i jich rodinným příslušníkům.

Ustanovení § 52, odst. 3 o tom, že ochranná lhůta svědčí osobám pojištěným podle § 2, odst. 1, písm. b) a c), jestliže přestaly natrvalo vykonávati činnost zakládající pojištění, souvisí s předpisem § 13, písm. b) jednajícím o zániku pojištění (viz důvodovou zprávu k cit. ustanovení). O tom, zda podnikatel nebo spolupracující člen rodiny zastaví činnost podléhající pojištění natrvalo, bude rozhodovati úmysl pojištěncův, který ovšem mnohdy - zejména u spolupracujících členů rodiny - nebude možno prokázati jinak než prohlášením pojištěné osoby.

K odst. 1:

Dávky podle tohoto zákona lze přiznati jen jednou, a to i tehdy, když pojištěnec vykonává současně více činností zakládajících povinné pojištění. Přitom se vyměří peněžité dávky podle součtu vyměřovacích základů, ovšem teprve až jsou splněny podmínky nároku z další, případně dalších činností.

K odst. 2:

O tomto ustanovení bylo pojednáno v důvodové zprávě k § 52.

Okruh rodinných příslušníků se proti dosud platným předpisům všeobecně rozšiřuje o družku a sestru, nebo dceru pojištěnce, které vedou pojištěnci domácnost. Pro děti je zachován nárok na dávky rodinného pojištění i po 16. roce věku až do dokonaného 25. roku, připravují-li se soustavně na budoucí životní povolání studiemi nebo jiným školením (výcvikem). Bez věkového omezení zůstávají rodinnými příslušníky také děti pojištěnců, které si vlastní prací nemohou opatřovati výživu pro svou tělesnou nebo duševní vadu - ať vrozenou nebo získanou - nebo pokud je na ně vypláceno výchovné (§ 68). Rozvedená manželka pojištěncova, která má vůči manželovi alimentační nárok, se považuje za oprávněnou rodinnou příslušníci proto, že se uznává za nutné, aby osobě, která byla bez své viny rozvedena, zůstaly zachovány nároky z nemocenského pojištění.

Nárok rodinných příslušníků pojištěnce na dávky vzniká bez jakékoliv čekací doby stejně jako nárok samotného pojištěnce. Proto také tento nárok zaniká teprve současně se zánikem nároku pojištěncova (§ 52, odst. 1). Rodinní příslušníci mají sami proti pojišťovně nárok na poskytnutí věcných i peněžitých dávek a mohou jej vlastním jménem uplatniti (§ 27, odst. 1, § 223, odst. 1).

Některým rodinným příslušníkům - členům užšího rodinného společenství - přiznává zákon nárok na dávky rodinného pojištění bez ohledu na to, zda jsou odkázáni svou výživou na pojištěnce. Zásadně se však požaduje, aby šlo o osoby, které žijí s pojištěncem ve společné domácnosti, a to v některých případech dokonce alespoň 6 měsíců před nápadem dávky. Od podmínky společné domácnosti se výjimečně upouští v případech uvedených v odstavci třetím a čtvrtém.

K odst. 1 - 3:

Zde se přejímají z největší části a s malými obměnami ustanovení § 49 vlád. nařízení č. 365/41 Sb., která se v praxi dobře osvědčila. Lékařská služba má býti v národním pojištění vybudována na zásadě organisované svobodné volby lékaře, a to tak, aby pojištěnci měli právo volby mezi těmi lékaři, kteří léčí na účet Ústřední národní pojišťovny. Tím je dána pojištěnci možnost, aby se obrátil na toho lékaře, jemuž důvěřuje. Není však možno připustiti všeobecnou svobodnou volbu, která by vedla k nepořádkům a neúnosným nákladům.

K odst. 4:

Pro případ, že v některém obvodě nebude možno zajistiti lékařskou pomoc smluvními lékaři, jak to předpokládají předchozí odstavce, splní pojišťovna svou povinnost podle § 195, odst. 1 jiným vhodným opatřením, na př. tím, že do obvodu vyšle pro přechodnou dobu lékaře, kteří jsou k ní ve služebním poměru. Poněvadž jde o disposici pouze přechodné povahy, neprejudikuje se jí nikterak opatřením sledujícím rovnoměrnou a účelnou distribuci lékařské služby (§ 196).

K odst. 5:

Převzato v podstatě z ustanovení § 49, odst. 4 vládního nařízení č. 365/41 Sb., které se osvědčilo.

Při rozhodování o tom, kterého způsobu léčení nebo ústavního ošetřování má býti použito, nemůže rozhodovati subjektivní názor pojištěncův nebo jeho zvláštní přání, nýbrž objektivní posudek pojištěncova zdravotního stavu. Skutečnost, že pojištěnec nemá nárok na určitý způsob léčení nebo ústavního ošetřování nemá a nebude míti vliv na hodnostnost těchto věcných dávek. Tím není totiž dotčeno ustanovení § 27, odst. 1. Oprávněná osoba nemůže se tedy domáhati určitého způsobu léčení nebo ústavního ošetřování u pojišťovacích soudů; cítí-li se rozhodnutím pojišťovny zkrácena, může se domáhati nápravy jen dozorčí stížností k vyšším organisačním složkám Ústřední národní pojišťovny [(§§ 154, 166, odst. 1, písm. a)], případně k ministerstvu sociální péče (§ 212, odst. 1).

K odst. 1 - 3:

Doprava pacientova do nemocnice nebo léčebného ústavu, porodnice nebo ústavu pro choromyslné a zpět jiným než hromadným dopravním prostředkem bude pojišťovnou uhrazena jen v nezbytných případech, jestliže si toho vyžádá pacientův zdravotní stav, nebo tehdy, jestliže nebylo možno použíti hromadného dopravního prostředku z jiných vážných důvodů (na př. pro přerušení dopravy živelní pohromou a pod.).

Jde o ustanovení převzaté v podstatě z dosavadních sociálně-pojišťovacích zákonů (srov. na př. § 102 poj. zákona). Ustanovení odst. 2 je však zlepšením dosavadního stavu podle pojišťovacího zákona jak v tom směru, že přiznává rodinným příslušníkům na podporu žalovatelný nárok, tak i v tom, že stanoví jen dolní hranici této podpory a umožňuje její zvýšení v případech zasluhujících zřetele s hlediska sociálního i hospodářského.