K odst. 3:

U zemědělců stanoví roční vyměřovací základ ministerstvo sociální péče vyhláškou uveřejněnou v Úředním listě, a to se zřetelem na rozlohu pozemků, výrobní oblast a další důležitá kriteria. Do rozhodné výměry se započítává nejen obhospodařovaná půda vlastní, nýbrž i půda spolupracujících členů rodiny a rodinných příslušníků (§ 54) i půda pachtovaná.

Za roční vyměřovací základ u zemědělských podniků o rozloze 50 ha v řepařské oblasti se považuje podle zákona částka 120.000 Kčs. Toto ustanovení bylo vloženo do zákona, aby pro vypracovaní vyhlášky, jíž bude stanoven vyměřovací základ pro zemědělce - a to pravděpodobně s ohledem na drobné zemědělce způsobem progresivním - byl určen pevný bod, od něhož bude nutno začíti odstupňování směrem dolů. U zemědělských spolupodnikatelů pojištěných podle § 4 je rozhodný pro určení výše ročního vyměřovacího základu jejich podíl na zemědělském podniku. Jsou-li vlastníky zemědělského podniku manželé, nelze ovšem vzhledem k ustanovení § 5, odst. 3 pokládati manželku za spolupodnikatelku a do výměry rozhodné pro určení vyměřovacího základu manželova nutno započísti nejen půdu, jejímž je vlastníkem, nýbrž i podíl manželčin, která je jeho rodinnou příslušnicí podle § 54 (srov. § 20, odst. 3, předposlední věta).

K odst. 4:

Člen rodiny podnikatelovy spolupracující v jeho podniku (§ 5) může - ale nemusí - míti kapitálový podíl v podniku. Jeho situace se tedy blíží více situaci zaměstnancově, až na to, že nepracuje na základě smlouvy pracovní a nemá nároku na mzdu, nýbrž kryje své potřeby z prostředků rodinného spotřebního společenství. I zde bylo nutno stanoviti fikci příjmů, za který se považuje příjem, který by náležel zaměstnanci, jejž spolupracující člen rodiny nahrazuje, nikoli však příjem vyšší, než podle kterého je pojištěna osoba samostatně výdělečně činná sama. Rozhodný příjem lze zjistiti podle příslušné mzdové vyhlášky, po případě podle průměrného příjmu zaměstnance přibližně stejného věku a stejného zaměstnání v jiném podobném podniku. Zvláštní úleva platí pro pojistné za spolupracující členy rodiny zemědělců (§ 20, odst. 4).

K odst. 5:

Za vyměřovací základ se považuje u všech pojištěnců pojištěných podle § 2, odst. 1, písm. a) - c) a odst. 2, písm. a) nejméně horní hranice vyměřovacího základu prvního stupně podle § 36, odst. 2, t. j. nejméně Kčs 20.- denně.

Činí-li součet vyměřovacích základů z několika činností (§ 10) nižší částku než právě uvedeno, pokládá se za vyměřovací základ podle tohoto zákona rovněž Kčs 20.- denně, Kčs 120.- týdně, Kčs 500.- měsíčně a Kčs 6.000.- ročně. V tomto případě se nižší základ z každé činnosti poměrně zvýší, na př.: činil-li u pojištěnce vyměřovací základ z jedné činnosti Kčs 160.-, z druhé činnosti Kčs 240.-, úhrnem Kčs 400.- za měsíc, je třeba úhrnný základ doplniti na Kčs 500.-, t. j. zvýšením o čtvrtinu, tudíž na Kčs 200.- z první činnosti a z druhé činnosti na Kčs 300.-.

K odst. 6:

U všech pojištěnců, jichž se týká ustanovení tohoto paragrafu, tedy jak u zaměstnanců, tak i u osob samostatně výdělečně činných a u spolupracujících členů rodiny se považuje za nejvyšší vyměřovací základ podle tohoto zákona Kčs 400.- denně, Kčs 2.400.- týdně, Kčs 10.000.- měsíčně a Kčs 120.000.- ročně. Částky, které uvedenou nejvyšší hranici převyšují, nejsou započitatelným příjmem podle tohoto zákona.

Dosahuje-li pojištěnec z několika činností úhrnem vyššího vyměřovacího základu, než právě uvedeno, je každý plátce pojistného povinen odváděti pojišťovně pojistné z celého vyměřovacího základu každé jednotlivé činnosti. Pojištěnec má však právo žádati do 31. března každého roku, aby mu byla pojišťovnou bezúročně vrácena částka pojistného, o kterou zaplatí ze svého [§ 255, písm. a)] více, než činí pojistné, odpovídající nejvyššímu vyměřovacímu základu podle § 36, odst. 2. Podrobnější úpravu bude nutno ponechati Ústřední národní pojišťovně, která vydá instrukce o tom, u které z více zúčastněných pojišťoven (§ 218, odst. 2) nutno žádost podati, případně jak postupovati, střetnou-li se činnosti podléhající pojištění, u nichž pojistné činí rozdílné procento vyměřovacího základu (§ 117, odst. 2 a 3).

K odst. 7:

U některých skupin pojištěnců bude nesnadno zjišťovati výši vyměřovacího základu rozhodného pro pojištění. Na příklad u zaměstnanců, kteří vedle mzdy od zaměstnavatele mají obvyklé požitky (odměny) od třetích osob (zpropitné), jako na př. v živnostech hostinských kavárenských, hotelových, v lázeňských podnicích, v sanatoriích, v holičských a kadeřnických živnostech, v obchodech uhlím a dřívím a pod. Nesnadné zjišťování vyměřovacího základu bude i u osob samostatně výdělečně činných, u nichž se nejmenší vyměřovací základ má stanoviti podle příjmu nejlépe placeného zaměstnance zvýšením o čtvrtinu a u spolupracujících členů rodiny v případech, kdy požitky zaměstnanců jsou, jak se často stává, nepravidelné a proměnlivé. V takových případech se usnadní jak výpočet pojistného, tak vyměření peněžitých dávek, jestliže se určí pevná započitatelná výše požitků, jejíž zjištění je jinak spojeno s obtížemi. Proto bylo třeba vložiti do zákona ustanovení, že ministerstvo sociální péče může na návrh Ústřední národní pojišťovny a po slyšení příslušných zájmových organisací stanoviti za vyměřovací základ podle tohoto zákona nebo za započitatelné požitky od osob třetích určité pevné částky. Vyhláška ministerstva sociální péče bude účelná a potřebná zejména v případech drobných zemědělců a živnostníků, u nichž paušalisace pojistného a způsob jeho vybírání by mohl přinésti značné administrativní úlevy oběma stranám. Zmocnění dané odstavcem 7 ministerstvu umožní, aby výše pojistného byla stanovena únosnou částkou, aniž by v individuálních případech bylo nutno postupovati podle zásady uvedené v § 20, odst. 2, a přitom aby bylo současně dbáno zájmů pojišťovny se zřetelem na potřebnou úhradu. Při stanovení paušálu bude možno přihlédnouti ke skutečným sociálním poměrům určité kategorie osob, kterých se vyhláška bude týkati.

K odst. 8:

Ministerstvo sociální péče stanovilo hodnotu naturálních požitků naposledy vyhláškou z 29. 1. 1946, č. 320 (Úřední list I ze dne 2. 2. 1946, částka čís. 20), tedy již po všeobecném zvýšení cen, mezd a platů. Přesto bylo vloženo do zákona zvláštní ustanovení hodnoty naturálních požitků, jednak aby dosavadní ocenění bylo možno přezkoumati, jednak aby ocenění naturálních požitků bylo možno přizpůsobiti změnám cenové hladiny a po případě rozšířiti i na požitky, k nimž dosud nebylo přihlíženo.

K odst. 1:

Záznamy o příjmech se v národním pojištění stanou velmi důležitými doklady. Zákon přináší zaměstnavatelům v jejich dosavadních ohlašovacích povinnostech značné ulehčení, ježto příště bude zaměstnavatel zbaven povinnosti, aby u jednotlivých zaměstnanců přihlašoval výdělek (příjem) rozhodný pro vyměření pojistného a peněžitých dávek a aby podával u jednotlivých zaměstnanců oznámení změn v příjmu. Zaměstnavatelům se podle tohoto zákona svěří jak výpočet pojistného, tak i hlášení příjmu jednotlivých zaměstnanců při nápadu dávky, který jest rozhodný pro vyměření peněžitých dávek. Je proto třeba, aby zaměstnavatelé vedli záznamy o příjmech jednotlivých zaměstnanců.

Zaměstnavatelům se však tímto ustanovením neukládá nová povinnost proti dosavadnímu stavu: záznamy o příjmech se vedou již podle dosavadních předpisů, a to nejen pro účely veřejnoprávního sociálního pojištění, ale i pro vlastní účely podniku, pro statistické účely a pro účely daňové. Je v zájmu národního pojištění, aby záznamy o příjmech podle tohoto zákona byly vedeny společně se záznamy, jež zaměstnavatel (podnik) vede jak pro vlastní účely, tak i pro účely jiné.

Povinnost uchovávati záznamy o příjmech aspoň po dobu 5 let odpovídá ustanovení o promlčení pojistného v pěti letech (§ 133). Ostatně zkušenosti ukázaly, že dosavadní tříleté uchovací období nepostačovalo. Toto období bylo třeba prodloužiti také vzhledem k tomu, že záznamy o příjmech budou míti v národním pojištění všeobecně větší význam než měly dosud.

K odst. 2:

Podrobnosti o tom, jak mají býti záznamy o příjmech vedeny, aby vyhovovaly i potřebám pojištění a kde mají býti uschovány, lze stanoviti vyhláškou ministerstva sociální péče v Úředním listě. Ustanovení, že vyhláškou mohou býti také určití zaměstnavatelé zproštěni povinnosti vésti záznamy o příjmech, má ulehčiti zaměstnavatelům, kteří zaměstnávají jen malý počet zaměstnanců (na př. zaměstnavatelům pomocnic v domácnosti, drobným zemědělcům, živnostníkům a pod.), neboť právě vzhledem k malému počtu zaměstnanců může pojišťovna provésti spolehlivé šetření o výši jejich příjmu i jiným vhodným způsobem. Vzhledem k zákonu ze dne 16. května 1946, č. 116 Sb., o jednotné organisaci podnikového početnictví, nemůže býti pochybností o tom, že tato vyhláška bude vydána v dohodě s generálním sekretariátem Hospodářské rady (§ 4 cit. zákona).

K odst. 1:

Záznamy o příjmech budou podkladem výpočtu pojistného a vyměření peněžitých dávek, a je tedy třeba, aby byly přístupny kdykoliv zmocněncům pojišťovny, tedy i tehdy, je-li zaměstnavatel, osoba samostatně výdělečně činná nebo jejich zástupce nepřítomen nebo nemůže-li záznamy sám předložiti (srov. § 6 nař. č. 75/1909 rak. ř. z.).

Již zákon o sociálním pojištění zaměstnanců dával nositelům pojištění právo, aby svými zmocněnci nahlíželi do mzdových záznamů zaměstnavatelů a činili si z nich výpisy o skutečnostech rozhodných pro pojištění. Podle zákona o národním pojištění nebudou zaměstnavatelé přihlašovati pojišťovně příjmy rozhodné pro vyměření pojistného a pro vyměření peněžitých dávek, ani nebudou oznamovati změny v příjmech. Jak již bylo uvedeno, svěřují se zaměstnavatelům jak výpočty pojistného, tak i hlášení příjmů rozhodných pro vyměření peněžitých dávek při nápadu dávky; proto bylo třeba učiniti v zákoně opatření, které by lépe než dosud umožňovalo kontrolu. Zaměstnavatelům a osobám samostatně výdělečně činným nebo jejich zástupcům se ukládá povinnost, aby dovolili zmocněncům pojišťovny nahlédnouti nejen do záznamů o příjmech podle tohoto zákona, ale i do jiných záznamů a listin pro pojištění důležitých, tedy i do pokladních záznamů, do záznamů pomocných a do všech dokladů, které obsahují údaje o pracovním poměru, zápisy o příjmech zaměstnanců, o jejich pracovní době a o všech úkonech, na nichž spočívá výpočet pracovních příjmů atd., aby si z nich učinili výpisy o okolnostech rozhodných pro pojištění. Dále bylo nutno oprávniti zmocněnce pojišťovny, aby na místě pracovním konali šetření potřebná pro provádění pojištění.

Protože jak výše pojistného, tak i výše peněžitých dávek bude závislá na údajích zaměstnavatelů, bylo třeba dáti pojišťovně nejširší oprávnění, aby se jí usnadnilo přezkoumání, jak zaměstnavatel plní svoje zákonné povinnosti, zejména zdali přihlíží při výpočtu pojistného ke všem započitatelným příjmům a zdali při nápadu dávky hlásí správně započitatelné příjmy jednotlivých pojištěnců.

K odst. 2:

Povinnost mlčenlivosti trvá nezměněně dále, je-li zaměstnanec mimo službu nebo ve výslužbě, jakož i tehdy, byl-li služební poměr zrušen (§ 16 služebního a disciplinárního řádu pro zaměstnance nositelů veřejnoprávního sociálního pojištění v ČSR).

K odst. 3:

Účel tohoto ustanovení je jasný. Jde o zajištění, že bude zachováno vojenské tajemství.

K odst. 1:

Ustanovení o výpočtu pojistného z úřední moci má pojišťovně umožniti, aby v případech uvedených v zákoně vypočetla pojistné podle dat jiných příspěvkových období, po případě podle jiného šetření. Potřebná data může pojišťovna zjistiti též v jiném podniku přibližně stejného druhu a rozsahu, aniž by musila přihlížeti k údajům zaměstnavatele, který nesplnil povinnost vésti, uschovávati a předložiti záznamy o příjmech, anebo tuto povinnost splnil pouze nedostatečně. Pojišťovna může vypočísti pojistné z úřední moci i tehdy, nepostaral-li se zaměstnavatel, osoba samostatně výdělečně činná nebo jejich zástupce, aby záznamy byly zmocněnci pojišťovny kdykoliv přístupny.

K odst. 2:

Tímto ustanovením se má pojišťovně umožniti i přibližný výpočet pojistného, aby nebyla nucena prováděti dlouhé a nákladné šetření, jehož by bylo třeba k zjištění přesné výše pojistného.

Ustanovení, že na zaměstnavateli je tíha důkazů při stížnosti proti výpočtu pojistného z úřední moci, má přiměti zaměstnavatele k tomu, aby plnil zákonnou povinnost vésti a uschovávati záznamy o příjmech a předkládati je na vyzvání zmocněnci pojišťovny.

K odst. 1:

Provádění pojištění osob uvedených pod písmenami a) - c) podle všeobecných předpisů zákona naráží na obtíže vzhledem k výjimečnosti a zvláštní povaze jejich zaměstnání. Proto je nutno dáti v zákoně právní podklad, který by umožnil zavedení praktických odchylek usnadňujících provádění pojištění těchto osob.

§ 248 zákona č. 221/24 Sb. stanovil, že takové odchylky mohou býti určeny vládním nařízením a - pokud toto nevyjde - směrnicemi Ústřední sociální pojišťovny. K vydání vládního nařízení nedošlo. Ústřední sociální pojišťovna však upravila pojištění domáckých dělníků (naposledy oběžník č. 1749/44) směrnicemi, které byly schváleny ministerstvem. Vedle toho vydala Ústřední sociální pojišťovna směrnice k provádění pojištění osob vypomáhajících při sezónních pracích v zemědělství a lesnictví, a to naposledy oběžníkem č. 50/46; rovněž tyto směrnice byly schváleny vyhláškou ministerstva ochrany práce a sociální péče ze dne 22. června 1946, č. 1460, Úř. list I, částka 112/46. Napříště bude v tomto případě potřebí i schválení ministerstva zemědělství.

Do § 24 zákona bylo přeneseno z § 248 zákona č. 221/24 Sb. pouze to, co v průběhu doby se ukázalo praktickým. Zákon zejména neobsahuje slib zvláštní úpravy cestou vládního nařízení; dosavadní zkušenosti ukázaly, že se vystačí s pružnější normou směrnic.

K písm. a):

U domáckého dělníka pracujícího doma nelze zachytiti dobu, po kterou vykonával činnost zakládající povinné pojištění. I po vstupu zákona v působnost bude proto nutno zachovati dosavadní konstrukci, podle níž je domácký dělník pojištěn v měsících, ve kterých mu byla vyplácena odměna za odvedenou práci. Není však již nutné vázati pojistnou povinnost na dosažení určité minimální výše odměny (§ 1, odst. 3 dosavadních směrnic), a to proto, že by to odporovalo základní koncepci zákona, neuznávajícího vedlejší zaměstnání za důvod vylučující z pojištění. Domácký dělník na venkově bude pravidelně - pokud bude míti větší hospodářství než 1 ha - pojištěn i podle § 2, odst. 1, písm. b) jako osoba samostatně výdělečně činná (§ 4 - domkář, chalupník), takže se na něj bude vztahovati ustanovení § 10 a s ním souvisící ustanovení další. Po vstupu tohoto zákona v působnost nebude tedy již takového nebezpečí vloudění se do pojištění jaké bylo před zavedením pojištění osob samostatně výdělečně činných.

K písm. b):

Poněvadž vedlejší zaměstnání není důvodem vylučujícím z povinného pojištění, jsou osoby zaměstnané střídavě u různých zaměstnavatelů pojištěny ve všech svých zaměstnáních. Ustanovení § 169, odst. 2 až 4 zákona č. 221/24 Sb. stalo se zbytečným. Přes to však bude event. nutno učiniti opatření, které by umožnilo evidenci pojištěné doby u těchto osob, jakož i evidenci jejich příjmů.

K písm. c):

Vzhledem k nedostatku pracovních sil v zemědělství a lesnictví lze předpokládati, že se toto pracovní odvětví neobejde ani pro další přechodnou dobu bez dobrovolných výpomocí jednotlivců i organisovaných pracovních brigád. Je třeba, aby osoby účastnící se této výpomoci, ať již jednotlivě, či v rámci zemědělských brigád, byly chráněny v případě nemoci a úrazu, pokud nepodléhají pojištění podle všeobecných ustanovení zákona. Při tom jednak zvláštní poměry, za nichž dochází k této výpomoci při špičkových sezónních pracích (jejich krátkodobost a značné okamžité pracovní vypětí zemědělského zaměstnavatele), jednak skutečnost, že se těchto prací budou účastniti i osoby, které ani v národním pojištění nebudou zahrnuty do normálního pojištění, odůvodňují zvláštní úpravu pojištění při těchto pracích, které nebudou zpravidla pracemi příležitostnými [§ 11, písm. c)]. Výjimky ze všeobecných ustanovení zákona budou se pravděpodobně týkati zejména způsobu přihlašování a odhlašování sezónních pracovníků, event. vynětí z pojištění důchodového, vedení záznamů o příjmech, po případě i výše a výpočtu pojistného (pevná částka). Úprava bude provedena směrnicemi, při jejichž koncipování bude možno vzíti za základ dosavadní směrnice Ústřední sociální pojišťovny.

K odst. 2:

Toto ustanovení vychází ze zásady formální reciprocity a dává vládě možnost retorsních opatření proti cizím státním příslušníkům, prakticky ovšem jen pro ten případ, že by naši občané byli v jiném státě diskriminováni ve srovnání s občany onoho státu. Teoreticky je však předpis stylisován tak, že připouští i opak, t. j. preferenční zacházení s cizími státními občany, což ovšem nebývá v sociálně politickém zákonodárství obvyklé.

Druhá část zákona obsahuje ustanovení pro pojištěnce nejdůležitější. Jsou to ustanovení o dávkách. Hlavní rozdělení dávek obsahuje ustanovení § 25. Dávky národního pojištění se podle tohoto ustanovení dělí na dávky nemocenského pojištění, na dávky důchodového pojištění a konečně na t. zv. všeobecnou péči o pojištěnce a rodinné příslušníky. Do této poslední skupiny byla zahrnuta jednak preventivní péče, jednak úrazová zábrana a konečně péče o povolání pojištěnců se sníženou pracovní schopností. Soustředění těchto posledních dávek do zvláštního oddílu má svoje odůvodnění. Jsou to dávky, jejichž dosah se projevuje jak v pojištění nemocenském, tak v pojištění důchodovém; jejich poskytování musí býti řízeno ústřednou pojišťovny při použití všech prostředků, které zákon poskytuje, aby bylo docíleno daného cíle.

Druhá část obsahuje kromě úvodního ustanovení § 25, o kterém se stala zmínka, celkem 4 oddíly. První tři oddíly jsou věnovány skupinám dávek podle dělení § 25, čtvrtý oddíl pak soustřeďuje všeobecná ustanovení o dávkách z pojištění.

První oddíl druhé části začíná výpočtem dávek nemocenského pojištění, při čemž používá dělení na dávky věcné a na dávky peněžité. Všechny dávky zde uvedené jsou dávky zákonné; některé z nich jsou obligatorní, což znamená, že je na ně žalovatelný nárok, jiné z nich fakultativní, t. j. jejich poskytnutí je dáno do volné úvahy pojišťovny. Jediná dávka, která nebude poskytována přímo ze zákona, nýbrž teprve, bude-li ustanovení o ní pojato do léčebného řádu, je t. zv. výpomoc při tuberkulose. Vzhledem k důležitosti této dávky nemůže však býti pochybnosti o tom, že ustanovení o ní v léčebném řádě obsažena budou.

Ustanovení §§ 27 - 35 pojednává o dávkách věcných, ustanovení §§ 36 - 49 o dávkách peněžitých. Ustanovením § 51 dána byla možnost zavésti jiné nové dávky vyhláškou ministerstva sociální péče, jestliže se objeví jejich potřeba.

První oddíl končí společnými ustanoveními o dávkách nemocenského pojištění, kde se pojednává jednak o ochranné lhůtě (§ 52), o způsobu výpočtu dávek osob vykonávajících několik činností (§ 53) a o vymezení okruhu rodinných příslušníků (§ 54); dále obsahují tato ustanovení mimo jiné důležitý § 55 o lékařské službě, o povinnosti pojišťoven hraditi nutné náklady za dopravu (§ 57), o právu pojišťovny kontrolovati nemocné lékaři i laickými důvěrníky (§ 58) a konečně ustanovení o léčebném řádu (§ 59).

K odst. 1:

Pod pojem mimoústavního ošetřování patří všechny věcné dávky uvedené v první větě. Pojem "lékařského ošetřování" zahrnuje i pojem lékařského vyšetření. Lékařským ošetřováním se rozumí ošetřování smluvním (§ 197) lékařem pojišťovny, a to lékařem praktickým i odborným nebo lékařem zaměstnaným v ambulatoriu pojišťovny i lékařem nemocničním při ambulantním ošetřování v nemocnici; pod pojmem "potřebné léčení" nutno rozuměti léčení poskytované podle příkazu lékařova jinými zdravotnickými osobami (diathermie, masáže a pod.).

Orthopedické pomůcky se stávají povinnou dávkou zákonnou; dříve byly poskytovány jen jako dávka statutární (§ 105 zákona č. 221/24 Sb.) nebo t. zv. dávka navíc. Podle vžitých názorů se rozuměly pod pojmem therapeutických pomůcek pouze prostředky, jež mají napomáhati k odstranění nemoci, kdežto pomůcky, u nichž tato podmínka nebyla splněna, byly považovány za pomůcky orthopedické. Přitom se však vyskytovaly v praxi mnohdy spory, zda jde v konkretním případě o therapeutickou pomůcku či o pomůcku orthopedickou, neboť na př. brýle jsou zpravidla pomůckou orthopedickou, ale někdy mohou býti i pomůckou therapeutickou. Textace § 27 tyto spory odstraňuje.

Pod pojem orthopedických pomůcek nepochybně spadají na př. sádrová lůžka, korsety, umělé oči, naslouchací přístroje a prothesy; pojem orthopedické pomůcky splývá někdy s pojmem "potřebného pomocného prostředku", poskytovaného podle ustanovení § 34 při zmrzačení a tělesných vadách. Pokud zmíněný prostředek bude poskytován při nemoci, půjde o orthopedickou pomůcku. Není-li zde již nemoci, t. j. stavu charakterisovaného potřebou lékaře a léků, půjde o dávku § 34. Zákon nedefinuje pojem nemoci z týchž důvodů, pro něž takovou definici neobsahovaly ani dosud platné předpisy o jednotlivých odvětvích nemocenského pojištění, neboť je nemožno dáti vyčerpávající definici nemoci, která by vyhovovala jak požadavkům lékařské vědy, tak i praktickým potřebám administrativy nemocenského pojištění. Se stanoviska lékařského je nemocí každá odchylka od normálního stavu tělesného nebo duševního; toto vymezení však pro praktickou potřebu pojištění nevyhovuje. Se zřetelem k dosavadní judikatuře nejvyššího správního soudu i vrchního soudu pojišťovacího bude nutno pokládati i podle tohoto zákona za nemoc ve smyslu právním takový stav nemocného, který vzhledem k objektivním znakům zjištěným lékařem vyžaduje lékařské pomoci a léků.

Pojem léků není třeba blíže vysvětlovati. Ve výpočtu dávek nejsou uvedena léčiva; vypuštění tohoto termínu je na místě, neboť léčivem se rozumí látky (drogy), z nichž se připravují léky.

Ustanovení druhé věty odstavce prvního váže pojišťovnu i lékaře a dává nároku pojištěncovu zvlášť hodnotnou náplň. Toto ustanovení je do jisté míry i ustanovením programovým. Léčebná péče má býti tak zdokonalena, aby dosáhla úrovně dané současným stavem teoretických i klinických výzkumů lékařské vědy, stavem bádání v oboru léčiv i stavem technické, diagnostické a therapeutické výzbroje.

Žalovatelný nárok na mimoústavní ošetřování mají všichni pojištěnci bez rozdílu; ve stejné míře a rozsahu svědčí tento nárok i jejich rodinným příslušníkům.

K odst. 2:

Nárok na dávky podle odst. 1 je - pokud pojištění trvá - časově neomezen. Je zde však i po skončení pojištění v případech výslovně v tomto odstavci uvedených.

K odst. 3:

Převzato z § 95 d) zákona č. 221/24 Sb.

K odst. 1:

Jestliže povaha nemoci toho vyžaduje, je nutná hospitalisace nemocného. Pojištěnec nebo rodinný příslušník má žalovatelný nárok na potřebnou hospitalisaci ve veřejných léčebných ústavech v odst. 1 vypočítaných, a to na místo nároku na mimoústavní ošetřování a ve stejném časovém rozsahu.

Úhrada tohoto ošetřování nejde na vrub pojištěncův, nýbrž na vrub pojišťovny (srov. ustanovení §§ 198, 199).

K odst. 2:

Je-li to odůvodněno lékařským posudkem, může pojišťovna poskytnouti ústavní ošetřování i v soukromých léčebných ústavech, včetně universitních klinik, jichž právní povaha je někdy sporná. Jde tu sice o dávku fakultativní, ale i zde může dojíti k plné úhradě se strany pojišťovny. Pro míru jejího závazku platí ustanovení § 199, odst. 3.

K odst. 3:

Léčebný řád, jemuž připadá úkol stanoviti podrobnosti o poskytování ústavního ošetřování, upraví také blíže podmínky, za kterých se poskytuje pojištěncům a jejich rodinným příslušníkům ošetřování v soukromých léčebných ústavech.

Pod pojmem zvláštní léčebné péče rozumí se především specielní a nákladné ošetřování v sanatoriích, lázních, ozdravovnách, příp. jiných vhodných léčebných ústavech. Je-li podle lékařského úsudku zřejmo, že rychlé dosažení cíle, t. j. uzdravení nemocného, nebo alespoň zlepšení jeho chorobného stavu nelze dosáhnouti prostředky uvedenými v §§ 27 a 28 a že je tedy potřeba specielního ústavního léčení, může - resp. při výlučné indikaci musí - pojišťovna použíti prostředků, uvedených v odst. 1.

Na ustanovení §§ 27 až 29 nutno se dívati pod jedním zorným úhlem. Pojištěnec nebo rodinný příslušník mají nárok na ošetřování v nemoci. Tak je dlužno chápati i jejich žalovatelný nárok, který plyne nesporně z ustanovení § 27, ale již v §§ 28 a 29 je podmíněn potřebou (lékařem stanovenou). Volba prostředků nutných k vyléčení není však nemocnému dána. To plyne z ustanovení § 56. Naproti tomu nebylo by patrně možno nemocnému odepříti žalovatelný nárok ani na ošetřování v sanatoriu, jestliže by bylo jedinou možností k vyléčení nebo zlepšení nemoci.

K odst. 1:

Ošetřování v ústavech zde uvedených se poskytuje - je-li ho třeba - namísto způsobů ošetřování mimoústavního i ústavního uvedených v §§ 27 a 28. Již ze slov "je-li toho potřeba" plyne, že o vysílání do ústavů zde uvedených mají rozhodovati výlučně hlediska zdravotní.

K odst. 2:

Dikce tohoto ustanovení by mohla sváděti k výkladu, že zde jde o prevenci. Tento výklad by však nebyl správný, neboť i toto ustanovení předpokládá existenci nemoci, dokonce nemoci takové, která hrozí státi se chronickou a přivoditi tak předčasnou invaliditu. Ustanovení odst. 2 může tedy býti chápáno jako prevence proti invaliditě, nikoliv proti nemoci. Další - zde skutečně prevenční - účel tohoto ustanovení plyne z druhé věty tohoto odstavce, která umožňuje na př. isolaci beznadějných případů tuberkulosy. I zde nejde však o prevenci u nemocného samotného, nýbrž o prevenci se zřetelem k jeho okolí.

K odst. 3:

Toto ustanovení míří na př. na pneumothoraxové náplně, poskytované ambulantně.

K odst. 4:

Zákon sám musí namnoze vystačiti jen s rámcovými ustanoveními. Úlohou léčebného řádu bude vyplniti tento rámec podrobnými ustanoveními, opírajícími se o praktické zkušenosti.

Tato ustanovení byla převzata z § 26 vládního nařízení č. 365/41 Sb.

Ustanovení § 31 nutno vykládati v souvislosti s ustanovením § 48. Obě tato ustanovení sledují jeden cíl, jímž je ulehčení situace rodiny s dětmi, ve které hospodyně nemůže obstarávati domácnost, je-li pro nemoc nebo mateřství v ústavním ošetřování, nebo je-li sice doma, ale z příkazu lékaře nemůže lůžko opustiti. Důvodem pro zavedení této dávky (§§ 31 a 48) byly zkušenosti nabyté při řešení obtížných poměrů, vzniklých v rodinách s dětmi, onemocní-li matka obstarávající domácnost. Výpomoc obstará buď pojišťovna sama nebo ve spolupráci s jinými sociálními institucemi.

Za základní dávku je pokládati výpomoc v rodině in natura, jak je upravena v § 31. Tuto naturální výpomoc, jíž se rozumí placená činnost cizí osoby, která má nahraditi v domácnosti hospodyni, bude však zatím sotva možno ve větším rozsahu poskytovati, než se podaří zajistiti potřebný počet vhodných sil. Proto nutno počítati s tím, že pro přechodnou dobu bude poskytována převážně náhradní peněžitá dávka podle ustanovení § 48.