K odst. 1:

V praxi se vyskytuje mnoho případů dvojího zaměstnání. Existují kombinace dvou nebo více zaměstnání námezdních (úředník - hudebník), kombinace činností samostatných (hostinský - řezník) a konečně kombinace zaměstnání námezdního se samostatnou činností výdělečnou (zedník - malozemědělec). Hlavním důvodem dvojího zaměstnání jest nedostatečnost příjmů z jediné činnosti vedle snahy po dosažení vyšší životní úrovně. Hospodářskou situaci takové osoby tvoří souhrn příjmů, který - přesto, že je tu více činností - může býti nižší, než příjem jiné osoby z jediného zaměstnání. Tento fakt vede logicky k tomu, pojišťovati všechny činnosti, t. j. nevylučovati z pojištění činnosti méně výnosné, jež se v dosavadním pojišťovacím právu projevovaly jako vedlejší zaměstnání, neboť jinak se dojde k nespravedlivému individuálnímu podpojištění. Vyměřovacím základem pro pojistné má proto býti příjem z každé jednotlivé činnosti (zaměstnání), naproti tomu podkladem pro vyměřování opakujících se peněžitých dávek bude souhrn příjmů z jednotlivých činností.

Při této úpravě, která znamená vyloučení nutnosti zkoumati, která z více činností je základem existence pojištěncovy a která je podružná (při čemž se může situace v průběhu poměrně krátké doby podstatně měniti), snaží se zákon obeplouti nebezpečné úskalí vedlejšího zaměstnání, které by mohlo - zejména při zahrnutí osob samostatně výdělečně činných do pojištění - nebezpečně ohroziti, ba ochromiti činnost okresních národních pojišťoven, nehledíc k množství sporů o pojistnou povinnost, které by zatěžovaly pojišťovací soudy.

K odst. 2:

Důsledné provádění zásad uvedených v odst. 1, by vedlo k nadměrnému zatížení a tvrdostem tam, kde zaměstnanec, nebo i malý živnostník na venkově je majitelem t. zv. trpasličího hospodářství. Tyto obtíže jsou ustanovením druhého odstavce odstraněny.

Poněvadž všechna dosavadní odvětví sociálního pojištění jsou napříště upravena jediným zákonem, odpadá řada vynětí, jichž důvodem byla věčná nepříslušnost.

Také vynětí osob zaměstnaných u t. zv. privilegovaných zaměstnavatelů resp. korporací prohlášených jim za rovnocenné odpadá jakožto zařízení přežité, pro jehož další existenci není možno uvésti závažných důvodů.

Největší změnou je neuvedení vedlejšího zaměstnání mezi důvody vynětí z pojistné povinnosti. Nepřihlížíme-li k pensijnímu zákonu č. 26/29 Sb., neobsahovaly ostatní předpisy upravující dosud veřejnoprávní pojištění definici vedlejšího zaměstnání, což vedlo k častým sporům řešeným v nepřehledné řadě judikátů nejvyššího správního soudu. Judikatura tohoto soudu nebyla vždy jednotná. V postupu doby se stanovisko nejvyššího správního soudu podstatně měnilo, což přispívalo jen k nejistotě o výkladu pojmu vedlejšího zaměstnání. Poněvadž na př. zákon čís. 221/24 Sb. sám nestanovil, že za vedlejší zaměstnání může býti pokládáno určité zaměstnání jen tehdy, jestliže vedle něho existuje jiné zaměstnání, postavil se nejvyšší správní soud na stanovisko, že za vedlejší zaměstnání může býti pokládáno i zaměstnání jediné (srovnej Boh. 14.346/38), jestliže s hlediska hospodářské a sociální situace osoby pracující se jeví jako zjev povahy podřadné.

I když se přehlédne skutečnost, že hospodářská a sociální situace je pojem velmi pružný a neurčitý, jakož i to, že v důsledku častých a nezřídka podstatných změn této situace se vedlejší zaměstnání v těžko zachytitelném okamžiku mění na hlavní a naopak, nelze přehlédnouti, že toto stanovisko vedlo ve svých důsledcích k rozhodnutím téměř absurdním. Vdané ženy byly vyloučeny z pojištění, i když si vydělávaly značné částky, poněvadž za základ jejich existence považoval nejvyšší správní soud jejich postavení manželky (Boh. č. 11.874/35 a 12.685/36). Také pensisté, kteří přijali zaměstnání, byli vyloučeni z pojistné povinnosti, i když si vydělali více než kolik činila jejich pense, poněvadž za základ jejich existence byla považována jejich pense (Boh. č. 14.346/38). Osoba samostatně výdělečně činná, která současně po určitou dobu vykonávala zaměstnání námezdní, z něhož jí plynul mnohem větší příjem, než kolik činil výtěžek ze samostatné činnosti, byla vyloučena z pojistné povinnosti proto, že postavení osoby samostatně výdělečně činné bylo pokládáno za sociálně nadřazenější zaměstnání námezdnímu. Vedle toho nebylo jisto, zda při tomto dvojím zaměstnání se má přihlížeti k hospodářské a sociální situaci v průběhu doby hospodářského roku, anebo pouze v průběhu doby, kdy dvojí činnost existovala. V tomto směru bylo stanovisko nejvyššího správního soudu v průběhu doby měněno (srov. nálezy N. s. s. ze 17. května 1932 č. 7831/32, z 16. listopadu 1937 č. 17/36 a z 24. ledna 1941 č. 613/39).

Nehledíc k těmto obtížím bylo nutno uvážiti, že po zavedení pojištění osob samostatně výdělečně činných by bylo třeba ustavičně přihlížeti k měnící se hospodářské a sociální situaci osob, které vedle samostatné činnosti přechodně vstupují do námezdního zaměstnání. Musilo by docházeti k odhláškám a opětovným přihláškám z toho nebo jiného druhu pojištění a k tvoření úsudku, která činnost má charakter činnosti hlavní či vedlejší, což by zatěžovalo neúměrným způsobem agendu pojišťoven i agendu pojišťovacích soudů. Zákon vychází z myšlenky, že je spravedlivé, aby byl zachycen celý příjem pojištěncův.

Proto nebylo vedlejší zaměstnání uznáno za důvod vynětí z pojištění (srov. též důvodovou zprávu § 10).

Také ustanovení dosavadních zákonů, jež vylučovalo z pojištění posluchače vysokých a odborných škol, kteří v době svého studia jsou zaměstnáni pracemi podléhajícími povinnému pojištění, pokud jejich zaměstnání je předepsaným nebo obvyklým doplňkem jejich theoretického studia, není již vzhledem k celkovému pojetí zákona praktické a nebylo uvedeno v důvodech vylučujících z povinného pojištění.

Ustanovení písm. a) a písm. b) § 11 nepotřebuje vysvětlivek, neboť jejich důvody jsou jasné.

K písm. c):

Za podklad pro vymezení pojmu příležitostného zaměstnání sloužila definice obsažená v zákoně o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců (§ 2, bod 2 pensijního zákona). Za příležitostné bude na př. možno pokládati zaměstnání osoby, kterou si někdo sjednal, aby na jaře nebo na podzim upravila jeho domovní zahrádku, pokud ovšem nepůjde o činnost, která by si vyžádala doby delší 7 dnů. Jestliže by však šlo o osobu, která kryje svoji existenci krátkodobým zaměstnáním pro různé zaměstnavatele, nebude možno její zaměstnání pokládati za příležitostné; naopak předpoklady pro povinné pojištění budou zde dány, neboť spadá do okruhu osob, na něž se vztahuje ustanovení § 24, odst. 1, písm. b).

Druhý oddíl obsahuje důležitá ustanovení upravující pojistný poměr, t. j. poměr mezi pojišťovnou a pojištěncem na jedné straně a pojišťovnou a zaměstnavatelem či plátcem pojistného na druhé straně. Jsou to ustanovení o vzniku a zániku pojištění (§§ 12 a 13), o zaměstnavateli (§ 14), o ohláškách nutných k provádění pojištění (§§ 15 - 17), o sankcích na nedodržení ohlašovací povinnosti (§§ 18 a 19), dále důležité ustanovení o vyměřovacím základu pro dávky a pojistné (§ 20), jakož i o záznamech o příjmech (§ 21), kontrolním právu pojišťovny (§ 22), a důsledcích nedodržení povinnosti vésti a uschovávati záznamy o příjmech (§ 23). Oddíl končí ustanovením o možnosti odchylek usnadňujících provádění pojištění určitých kategorií pojištěnců (§ 24).

Národní pojištění je pojištění ipso iure, jehož vznik je vázán jen na splnění předpokladů zákonem stanovených. K jeho vzniku není zejména zapotřebí ani přihlášky, ani zaplacení pojistného.

U zaměstnanců (§§ 3 a 7) vzniká pojištění dnem vstupu do zaměstnání. Vznik pojištění jest tu podmíněn jednak momentem právním, t. j. existencí smluveného nebo veřejnoprávního poměru pracovního (služebního) nebo poměru učňovského (volontérského, praktikantského) a jednak momentem faktickým, t. j. skutečným výkonem prací nebo alespoň dáním své pracovní síly k disposici. Aby pojištění vzniklo, musí tu býti oba momenty současně. Jeden z nich ke vzniku pojištění nestačí (srov. na př. Boh. 3.224, 3.634 a 6.430). Pro další trvání pojištění stačí již jen moment právní, t. j. trvání pracovního (služebního) poměru.

U osob samostatně výdělečně činných (§ 4) a u spolupracujících členů rodiny (§ 5) váže zákon vznik pojištění, jak vyplývá z povahy věci, jen na moment faktický, t. j. na počátek výkonu činnosti podléhající pojištění. I tu vzniká však pojištění přímo ze zákona, nezávisle na vůli strany.

Pokud jde o důchodce, převzal zákon ustanovení § 5, odst. 1 vlád. nařízení číslo 365/41 Sb., podle něhož pojištění důchodce vzniká dnem, od kterého byl důchodci přiznán důchod. Toto ustanovení jest pro důchodce příznivější než ustanovení § 1 vl. nař. č. 99/42 Sb., podle něhož vznikalo nemocenské pojištění dělnických důchodců teprve dnem doručení výměru o přiznání důchodu. Ustanovení zákona o národním pojištění umožňuje, aby se žadatelům o důchod, u nichž možno míti za to, že jim bude důchod pravděpodobně přiznán - i když jim nesvědčí ochranná lhůta z výdělečné činnosti - dostalo v případě nemoci ihned věcných dávek a aby jim byly peněžité dávky (pohřebné a dávky v mateřství) po přiznání důchodu dodatečně vyplaceny.

U nezaměstnaných váže zákon vznik pojištění na přiznání peněžité podpory podle předpisů o řízení práce.

K písm. a):

Zákon připíná zánik pojištění u zaměstnanců na moment právní, t. j. na zrušení pracovního poměru a přejímá tu textaci § 6 vlád. nař. č. 365/41 Sb.

Pokud trvá pracovní poměr po právu, trvá i pojištění bez ohledu na to, zda zaměstnanec vykonává fakticky práce či nikoliv. Pojištění tedy trvá i po dobu dovolené i všech ostatních pracovních přestávek. V době těchto pracovních přestávek musí ovšem zaměstnavatel odváděti minimální pojistné (§ 20, odst. 1 a 5 a § 121). Pojištění zaniká rovněž přímo ze zákona.

K písm. b):

U osob samostatně výdělečně činných (§ 4) zaniká pojištění zastavením činnosti zakládající povinné pojištění s úmyslem trvale se této činnosti vzdáti. Naproti tomu přechodné přerušení činnosti osoby samostatně výdělečně činné nepůsobí zánik pojištění.

Tento důvod zániku pojištění platí i pro spolupracujícího člena rodiny. Pojištění spolupracujícího člena rodiny zaniká však ještě ve dvou dalších případech, a to:

1. vstoupí-li do zaměstnaneckého poměru zakládajícího pojištění nebo

2. stane-li se osobou samostatně výdělečně činnou (§ 4).

Osoba samostatně výdělečně činná nepřestane býti pojištěna, i když bude zároveň činna jako zaměstnanec. Naproti tomu spolupracující člen rodiny osoby samostatně výdělečně činné přestane býti pojištěn podle § 2, odst. 1, písm. c), jakmile se stane zaměstnancem. V takovém případě je spolupracující člen rodiny pojištěn pouze jako zaměstnanec, i když je současně činný ve volném čase v podniku osoby samostatně výdělečně činné. Pojištění spolupracujícího člena rodiny zaniká ovšem ex lege, odpadne-li některá podmínka uvedená v § 5, t. j. přestane-li žíti ve společné domácnosti s osobou samostatně výdělečně činnou nebo přestane-li nahrazovati cizí pracovní sílu. Otázkou skutkovou v konkrétním případě bude, zda přerušení činnosti osoby samostatně výdělečně činné nebo spolupracujícího člena rodiny je provázeno úmyslem vzdáti se této činnosti natrvalo. Takový projev vůle bude tu na př. tehdy, odevzdá-li osoba samostatně výdělečně činná při zastavení provozu podniku živnostenský list, nebo převede-li zemědělský podnik, který spravuje, postupní smlouvou na jinou osobu.

K písm. c):

Pokud jde o důchodce, přejímá zákon ustanovení § 6, odst. 1 vl. nař. č. 365/41 Sb. a doplňuje je dalším důvodem zániku pojištění, t. j. vznikem povinného pojištění založeného výdělečnou činností.

K písm. d):

Pojištění nezaměstnaných trvá, pokud nezaměstnaný pobírá peněžitou podporu v nezaměstnanosti a zaniká dnem, od kterého mu je výplata této podpory podle předpisů o řízení práce zastavena.

Znění odstavce 1 a 3 bylo v podstatě převzato z ustanovení § 7 vlád. nař. č. 365/41 Sb. V odst. 3, který míří na zvláště komplikované poměry v domácké práci a ve stavebnictví, byla však slova "jsou spoluodpovědni" (která nutila k výkladu, že vedle primérní povinnosti mnohdy těžko určitelné osoby je zde subsidiární povinnost jiné osoby), změněna na slova "odpovídají společně", čímž se vyjadřuje jasněji povinnost solidární. Poněvadž ručení spolupodnikatelů za pojistné je specielně upraveno ustanovením § 123, půjde zde o společné povinnosti jiné, zejména o povinnost ohlašovací (§ 15). Nové ustanovení odst. 2 bylo nutno vložiti do zákona, aby bylo jasno, koho stíhají povinnosti uložené zákonem zaměstnavateli při provádění pojištění osob uvedených v §§ 4 a 5 a pojištění důchodců. Je to - mimo jiné - zejména povinnost ohlašovací (§§ 15 a 16) a povinnost odváděti pojišťovně pojistné (§ 120, odst. 2), po případě úhrnkovou částku za pojištění důchodců (§ 135).

Ukládati při provádění nemocenského pojištění nezaměstnaných obdobné povinnosti úřadu ochrany práce nebylo nutno, poněvadž nezaměstnaní nejsou vedeni v evidenci a pojistné bude za ně placeno úhrnkovým penízem (§ 136). Ustanovení odst. 4 bylo převzato z § 8 vlád. nař. č. 365/41 Sb. Vzhledem k ručení zaměstnavatelovu stanovenému v poslední větě tohoto odstavce, mohou býti administrativní výměry pojišťovny vydané na podkladě ustanovení §§ 18 a 19 adresovány přímo zaměstnavateli. O trestní odpovědnosti pověřené osoby jedná ustanovení § 242, odst. 2.

Poněvadž národní pojištění je pojištěním přímo ze zákona, nemá přihláška a odhláška povahu aktu konstitutivního, nýbrž pouze deklaratorního. Přesto je aktem velmi důležitým, neboť je základem evidence pojištěnců a pojištěné doby. Proto také zákon obsahuje dosti přísné sankce na dodržování povinnosti přihlašovací (§ 18) a odhlašovací (§ 19); nedodržení ohlašovací povinnosti je přestupkem [§ 241, písm. a)].

Ze zásady pojištění přímo ze zákona plyne, že pojištěnec má nárok na dávku bez ohledu na to, zda byl přihlášen či nikoliv a že ovšem také pojišťovna má nárok na pojistné - pokud není promlčeno (§ 133) - za celou dobu pojištění bez ohledu na to, zda resp. kdy přihláška byla podána. Tato zásada byla dříve provedena důsledně v pojištění nemocenském, naproti tomu vznik důchodového pojištění dělníků a soukromých zaměstnanců byl vázán na přihlášku, která zde měla povahu aktu konstitutivního. Národní pojištění odstraňuje tento stav, poškozující často těžce v důchodovém pojištění pojištěnce nebo jejich pozůstalé.

Důsledné provedení zásady pojištění ipso iure i v pojištění důchodovém skrývá však v sobě nebezpečí pro pojišťovnu, která bude musit přiznat důchod, i když pojištěnec nebyl přihlášen a pojistné zaň nebylo zaplaceno. Pokud jde o pojištění osob uvedených v §§ 4 a 5, zmírňuje zákon toto nebezpečí ustanovením § 131.

Při textaci § 15 bylo převzato v podstatě ustanovení § 13 vl. nař. č. 365/41 Sb. a doplněno ustanovením vztahujícím se na přihlašování osob samostatně výdělečně činných, důchodců a osob vykonávajících několik činností. Přihlašovací i odhlašovací lhůta byla prodloužena na sedm dní s ohledem na ustanovení o zaměstnání příležitostném [§ 11, písm. c)].

Nezaměstnaní nejsou ve zvláštní evidenci a bude stačiti, prokáží-li se při nápadu dávky potvrzením úřadu ochrany práce, že pobírají podporu v nezaměstnanosti. Nebylo proto nutno pro provádění jejich pojištění stanoviti zvláštní povinnost ohlašovací.

Dosavadní právo zaměstnavatelovo podávati přihlášky s výhradou, aby tak byl kryt před nepříznivými důsledky nepodání přihlášky, bylo rozšířeno v odst. 5 i na osoby samostatně výdělečně činné. Splnění povinnosti vrátiti pojistné, stipulované poslední větou odst. 3, není vázáno určitým termínem. Zákon předpokládá, že k vrácení pojistného dojde bez průtahu.

Řádně vyplněná přihláška je zárukou řádné evidence pojišťovny a důležitým aktem, na němž je budována práce v pojišťovně. Proto stanoví odst. 8, že přihláška nebo odhláška musí býti podána na úředně stanoveném tiskopise, obsahujícím rubriky, jichž vyplnění poskytne pojišťovně údaje důležité pro provádění pojištění. I když pojišťovna upustí v případech zřetelehodných od uplatnění sankcí stanovených v §§ 18 a 19 na nedodržení ohlašovací povinnosti, má v každém případě možnost přidržeti osobu hlášením povinnou, aby dodatečně učinila přihlášku na předepsaném formuláři, jestliže před tím podala hlášení neformální.

Tím, že obsah i formu přihlášky a odhlášky stanoví ministerstvo sociální péče, je dána bezpečná záruka, že potřeb pojišťovny bude dbáno; nebylo proto nutno vypočítávati, které rubriky mají býti ve formulářích zavedeny. Vzhledem k odchylkám, které vykazuje pojištění zaměstnanců, pojištění osob samostatně výdělečně činných a spolupracujících členů rodiny, jakož i pojištění důchodců, nevystačí se zřejmě s jednotným tiskopisem; nehledíc k tomu, bude již z důvodů evidenčních účelné, aby tiskopisy přihlášek a odhlášek zmíněných kategorií i pojištěnců se zřetelně různily.

Zákon stanoví, že odhlášky se mají státi u pojišťovny, aniž určuje blíže příslušné místo. Z ustanovení § 175, odst. 1, písm. a) plyne, že hlášení se má státi u nejnižší organisační složky pojišťovny, a to u okresní národní pojišťovny, jejíž místní příslušnost je dána ustanovením § 218.

K odst. 1:

Hlášení změn okolností rozhodných pro řádné vedení evidence a pro provádění pojištění vůbec je sice také důležitou povinností uloženou zaměstnavateli nebo osobě jej zastupující (§ 14, odst. 2), nebude však nutno zaváděti pro všechna tato různorodá hlášení zvláštní tiskopisy. Postačí hlášení neformální. Přirozeně bude všude tam, kde hlášení by se týkalo osob zaměstnaných v podnicích důležitých pro obranu státu, dbáno zájmů obrany státu a respektovány příslušné předpisy. Sankce pro případ nedodržení povinností uložených osobám k hlášení povinným jest obsažena v ustanovení § 241, písm. a). Hlášení změn výdělku zaměstnanců (§ 3) odpadá vzhledem k tomu, že zaměstnavatel bude srážeti pojistné určitým procentem při každé výplatě; pojištěnci nejsou zařazováni do tříd jako dosud.

K odst. 2:

Ohlašovací povinnost zemědělců jest blíže vymezena v odstavci druhém. Nastane-li během roku změna ve výměře zemědělského podniku nebo v jiných okolnostech rozhodných pro stanovení vyměřovacího základu (§ 20. odst. 3), oznámí ji zemědělec až po uplynutí kalendářního roku ve lhůtě stanovené v tomto odstavci, načež bude odváděti po celý rok pojistné odpovídající změněným poměrům. Na tuto povinnost bude možno zemědělce upozorniti zvláštní vyhláškou pojišťovny nebo jiným vhodným způsobem.

Převzato z ustanovení § 16 vlád. nařízení č. 365/41 Sb. a doplněno ustanovením odstavce druhého, který se týká pojištění důchodců.

Národní pojištění je pojištěním přímo ze zákona, takže přihláška nemá povahu aktu konstitutivního (srovn. důvodovou zprávu k §§ 12 a 15). Podle § 121, odst. 1 jest platiti pojistné za celou dobu, po kterou pojištění trvá. Proto může pojišťovna za nepřihlášeného pojištěnce vyměřiti vždy pojistné i za uplynulou dobu pojištění, pokud právo je vyměřiti není promlčeno (§ 133, odst. 1).

Opomenutí včasné přihlášky zakládá však skutkovou podstatu přestupku podle § 241, písm. a) a může míti podle § 18 mimo to pro plátce pojistného za následek i majetkovou újmu. V tomto směru přejímá zákon z části dosavadní úpravu obsaženou v § 17 vlád. nař. č. 365/41 Sb. a v § 20 zákona č. 221/24 Sb.

Nově se dává pojišťovně právo, aby vedle pojistného předepsala plátci pojistného, který nepodal včas přihlášku k pojištění, pořádkovou pokutu v částce až do 5 Kčs za každého nepřihlášeného pojištěnce a za každý den od vzniku pojištění až do dne odhlášení. Znění prvého odstavce § 18 ponechává pojišťovně nejen možnost, aby v případech zasluhujících zřetele od vyměření pokuty vůbec upustila, nýbrž též aby podle volného uvážení rozhodla, v jaké výši ji předepíše vzhledem k zvláštním okolnostem případu, poněvadž v zákoně je stanovena jen její horní hranice. Ukáže-li se potřeba, může býti postup jednotlivých okresních národních pojišťoven v této věci jednotně upraven vnitřními směrnicemi Ústřední národní pojišťovny. Pokuta podle odstavce prvního může býti předepsána podle uvážení pojišťovny místo náhrady nákladů za přiznané dávky i tenkráte, došlo-li před přihlášením k nápadu dávky. Otázku, za jak dlouhou dobu nazpět může býti pokuta předepsána, zákon výslovně neřeší, ale bylo by možno použíti na tyto případy obdoby § 133, odst. 1 osnovy.

Ustanovení § 18, odst. 2 odpovídá sice v jádře dosavadním předpisům, ale přináší zásadní změnu v tom, že z dosavadní obligatorní pokuty se stává pokuta fakultativní, která může býti předepsána místo pokuty uvedené v odstavci prvním, nebo nemusí býti předepsána vůbec. Ustanovení dosavadních předpisů o tom, že zaměstnavatel je za určitých předpokladů povinen náhradou i tehdy, nepřihlásil-li včas zvýšení pojištěncova výdělku, nemohlo býti do zákona pojato, poněvadž vzhledem k nové úpravě placení pojistného procentem z vyplacených požitků odpadá nutnost hlásiti změny výdělku.

Maximální výše náhrady byla osnovou stanovena částkou 3.000 Kčs, kdežto dosud byl zaměstnavatel zpravidla povinen k náhradě dávek, jež pojišťovna poskytla, jen do výše 1.000 Kčs. Toto zvýšení je zčásti odůvodněno všeobecným zvýšením hospodářských čísel. Částka 3.000 Kčs je však maximální hranicí, která v žádném případě nemůže býti překročena - na rozdíl od dosavadních předpisů, podle kterých bylo možno v některých případech vyměřiti pokutu do plné výše skutečně vynaložených nákladů.

Náhradní povinnost stíhá podle zákona nejen zaměstnavatele, nýbrž i osoby samostatně výdělečně činné, které jsou podle § 15, odst. 5 povinny přihlásiti k pojištění v zákonné lhůtě sebe i spolupracující členy rodiny. Poněvadž i osoby samostatně výdělečně činné jsou podle osnovy pojištěny přímo ze zákona, nebude sice možno nepřihlášeným osobám této skupiny při pojistném případě dávky odepříti, ale pojišťovna bude míti možnost vyměřiti pojistné, uložiti pořádkovou pokutu a stíhati podle okolností případu osobu povinnou hlášením trestně podle ustanovení §§ 241 a násl.

Pokutu předepíše pojišťovna administrativním výměrem a bude ji vymáhati soudní exekucí.

Jako dosavadní ustanovení (§ 160 zákona č. 221/24 Sb. a § 75 vlád. nařízení č. 365/41 Sb.) uznává i zákon pouze odhlášku jako důvod pro ukončení platební povinnosti zaměstnavatele, resp. osoby samostatně výdělečně činné. Ustanovení § 19 nahrazuje i předpis § 178, odst. 3 vládního nařízení č. 70/43 Sb., podle něhož bylo ponecháno volné úvaze bratrské pokladny, zda bude požadovati zaplacení pojistného za opožděně odhlášené pojištěnce až do odhlášení.

Poněvadž plátce bude napříště odváděti pojistné za všechny pojištěnce procentní sazbou z úhrnného příjmu a pojistné za jednotlivé pojištěnce nebude vypočítáváno individuelně podle tříd, bylo nutno upustiti od dosavadní konstrukce; zákon zavádí pořádkovou pokutu 5 Kčs, za každou opožděně odhlášenou osobu a den, při čemž stanoví zároveň maximální výši pokuty pro jeden případ. Z důvodů administrativního zjednodušení jest tedy pořádková pokuta stanovena jednotnou pevnou sazbou.

Pokuta podle § 19 se předepisuje výměrem a vymáhá se soudní exekucí na základě vykonatelného výkazu nedoplatků (§ 132).

Ustanovení § 20 o vyměřovacím základu je jedním ze základních pilířů celého zákona. Tato norma má dvojí funkci: jednak stanoví základ, z něhož se platí pojistné, a to podle úpravy zákonem zvolené bez vyměřování určitým procentem z příjmů (§ 117), jednak má ve spojení s ustanovením § 36 význam pro stanovení výše opakujících se peněžitých dávek. Vyměřovací základ je stanoven podle jiných kriterií při pojištění zaměstnanců a při pojištění osob samostatně výdělečně činných.

K odst. 1:

V tomto odstavci je blíže určen pojem vyměřovacího základu zaměstnanců, t. j. osob uvedených v §§ 3 a 7. Pojistné bude tu odváděno zaměstnavatelem z příjmu zaměstnance. Zákon vychází z předpokladu, že jest správné, aby byl za vyměřovací základ pojistného vzat celý příjem pojištěncův, a to nejen pro zajištění řádného fundování jmění pojišťovny, nýbrž především v zájmu pojištěnce samého; čím vyšší pojistné bude za pojištěnce odváděno, tím vyšší nároky na opětující se dávky bude míti. Kdyby část mimořádných příjmů pojištěncových (na př. mzda za práci přes čas) nebyla zahrnuta do vyměřovacího základu, došlo by při nápadu dávky ke značnému klesnutí pojištěncova životního standartu, zejména přihlédneme-li k tomu, že stupnice nemocenského (§ 36, odst. 2) je budována ve srovnání se stupnicí příjmovou degresivně, jak je tomu dosud. Pojištěnec s vyšším příjmem má sice absolutně vyšší, ale relativně nižší nemocenské, než pojištěnec méně dobře situovaný. I tuto úpravu je možno chápati jako jeden z projevů solidarity risikového společenství pojištěnců.

Do vyměřovacího základu zaměstnanců jsou zahrnuty v podstatě všechny požitky, jež pojištěnci plynou z jeho pracovního nebo služebního poměru; zákon sám uvádí z tohoto pravidla jen malé výjimky.

Podrobnějším výpočtem požitků, jež zejména je považovati za příjem podle tohoto zákona, má se zabrániti sporným výkladům. Zaměstnavatelům, kteří jsou podle zákona povinni oznámiti výpočet pojistného a při nápadu dávky hlásiti příjem pojištěnců, usnadní toto ustanovení rozhodování o započitatelnosti jednotlivých příjmů a umožní jim alespoň v běžných případech, aby neměli o započitatelnosti příjmu pochybnosti.

Ustanovení, že se u pojištěnce, který nemá požitků peněžitých ani naturálních, považuje za vyměřovací základ horní hranice vyměřovacího základu prvého stupně podle § 36, odst. 2, t. j. 20.- Kčs denně, 120.- Kčs týdně, 500.- Kčs měsíčně a 6.000.- Kčs ročně je odůvodněno tím, že nemocenské pro takové zaměstnance bylo stanoveno částkou 15.- Kčs denně a že je tedy třeba, aby i za tyto osoby bylo placeno přiměřené pojistné.

Vzhledem k odlišnému schematu požitků veřejných zaměstnanců bylo nutno ponechati vládnímu nařízení bližší stanovení vyměřovacího základu u těchto osob; toto nařízení musí se však držeti zásad uvedených v odstavci 1.

K odst. 2:

Kdežto zaměstnanci mají příjem plynoucí toliko z práce, není tomu tak u osob samostatně výdělečně činných (§ 4). Jejich příjem má složky dvě, pracovní a kapitálovou. Odděliti přesně tyto dvě složky je prakticky neproveditelné. Vyměřovacím základem má však býti i zde pracovní složka příjmu. Poněvadž ji však nelze přesně zjistiti, nutno vycházeti z fikce pracovního příjmu. Z tohoto hlediska bylo pak nutno rozděliti osoby samostatně výdělečně činné do dvou subkategorií, z nichž první tvoří zemědělci a druhou všechny ostatní osoby samostatně výdělečně činné.

U osob samostatně výdělečně činných a u spolupodnikatelů se považuje za vyměřovací základ příjem stanovený příslušnou mzdovou vyhláškou pro zaměstnance tak odborně kvalifikovaného, že může zastupovati podnikatele ve vedení podniku, zvýšený o jednu čtvrtinu, nejméně však příjem nejlépe placeného zaměstnance podniku zvýšený o čtvrtinu (§ 20, odst. 2). Nebude-li možno určiti vyměřovací základ ani jedním z těchto způsobů, nezbude než přidržeti se zjištěného započitatelného příjmu, jehož docílí průměrně za měsíc nejlépe placený zaměstnanec jiných obdobných podniků. Konstrukcí zákonem zvolenou se dosáhne toho, že výše vyměřovacího základu rozhodného pro pojištění nebude u jednotlivých podnikatelů (spolupodnikatelů) téhož oboru podstatně rozdílná.

Zpravidla lze pak počítati s tím, že takto zjištěný vyměřovací základ bude převyšovati horní hranici nejvyššího stupně vyměřovacího základu podle § 36, odst. 2.