Nebudu zde rozebírat jednotlivé rozpočtové položky, chtěl bych jenom, aby si sněmovna všimla, že v každé rozpočtové položce, která byla jednou lineárně, jednou proporcionelně seškrtána a zmenšena, jde o řadu důležitých věcí, s nimiž se každý z nás může ve svém budoucím nebo i nejbližším životě setkat a mít s nimi potom veliké potíže.

Zmiňuji se jenom o těch nemocnicích, které může potřebovat každý z nás. Chybí nám 23.000 existujících, ale nezaopatřených lůžek, a potřebovali bychom na ně 7 miliard Kčs. Máme však sotva 80 milionů Kčs. Jak bude tato péče vypadat? Kdo to všechno odnese, je na bíle dni. A tak to máme s populací, tak to máme s kojenectvím, kde pořád jenom mluvíme, vykládáme, ale nedovedeme si uvědomit hmotnou, číselnou posici této zdravotnické politiky.

Zdraví má, bohužel, ten nedostatek, že se nedá vyčíslit, že žádný finančník ani bilancista je ještě nedovedl zhodnotit; ale představte si, že máme dneska u nás 80 tisíc jenom tuberkulosních lidí. Péče o jednoho aktivního tuberkulosního člověka nás stojí ročně 96 tisíc Kčs, čili to znamená 4 miliardy Kčs, a to jen u tuberkulosy. Jak je to s ostatními infekčními nemocemi, u invalidů, jak je to u podpor při nemocech? Představte si ty miliardy, jakou by to znamenalo úsporu pro naši výrobní a pracovní schopnost, pro náš národní kapitál!

Domnívám se, že všechny ty krásné výsledky ministerstva sociální péče, o nichž nám tady mluvila kol. Hodinová, jsou jistě krásným úspěchem péče tohoto ministerstva, ale byli bychom velmi rádi, kdybychom jich nepotřebovali, kdybychom měli lidi zdravé, kdybychom měli lidi výkonné a nemuseli se o ně starat a dávat jim tyto podpory.

Teď si představte, že vám byl rozdán návrh zákona o epidemických nemocech, o boji proti tuberkulose, není však na něj v rozpočtě pamatováno ani jedinou korunou. Snad v těch ministerstvech a ve vládě počítají, že se zase budeme dohadovat jako při jednání o péči o mládež nebo o poradenské péči celý rok o prováděcím nařízení. Ve skutečnosti jsme s celým tímto krásným zákonem, který tolik potřebujeme, ve vzduchu, protože protituberkulosní zákon okupační vypršel a nemáme za něj náhradu. Snad se domnívají, že nebudeme v té péči dělat nic, a půjdeme s tím protituberkulosním zákonem od pěti ku čtyřem. Zdá se, že právě tady je zakopána zbraň, kterou pořád nemůžeme nalézti, abychom se dovedli dívat na zdraví jakožto na předpokládaný a nezbytný prostředek k našemu národnímu hospodářství, k naší obraně, k naší výchově i k celé kultuře našeho národa a k jeho budoucnosti.

Co je platné mluvit o rekreaci mládeže, když v prvé řadě ji chceme mít zdravou a silnou. Pak už to s ní půjde.

Ovšem nesmíme se domnívat, že je vina jen na ministerstvu; jistě je tam viny hodně. Když ministerstvo málo plánuje, je potom péče roztříštěná, protože péči, kterou by mělo mít ministerstvo, dělají ministerstva jiná, vyskytují se prestižní otázky, jeden resort bije druhý a nedostáváme se kupředu.

Byla by tu na snadě otázka, že by snad mohla zakročit sněmovna, že bychom se mohli dostat kupředu svou iniciativní činností. Ale, paní a pánové, snad si vzpomenete, že už je tomu skoro ³/₄ roku, co byl rozdán iniciativní zákonný návrh kol. Bureše a můj. A co se s ním od té doby stalo? Byl to také důležitý socialisační zákon, týkající se zestátnění naší zdravotní péče. Dodnes se nestalo nic.

Má-li ministerstvo zdravotnictví, skutečně pracovat, je třeba, abychom soustředili a centralisovali veškerou péči o zdraví národa, abychom ji podložili určitým fondem zdravotním, který by nebyl - jak je to v rozpočtu plánováno - dotován 90 miliony Kčs, nýbrž aspoň 600 až 700 miliony Kčs, snad zvláštní dávkou nebo čímkoli jiným, abychom mohli vytvořit předpoklady pro skutečně plánovanou péči o zdraví národa.

Národní pojištění, na které tolik čekáme a od kterého si tolik slibujeme, nezakládáme proto, aby dávalo podpory nemocným; národní pojištění chceme proto, aby léčilo nemocné, aby předvídalo, zdravé prohlíželo, aby neonemocněli, aby mohli pracovat. K tomu chceme obrátit všechny ty sociální náklady. To by byla positivní zdravotní politika, kterou musíme všichni sledovat. Ovšem k tomu je třeba porozumění, vzájemné důvěry, vůle a odvahy.

Mluvilo se také o tělesné výchově. Považuji ji za nezbytný doplněk každé zdravotní péče. Myslím, že jsme nepochodili s tím, že jsme ji oddělili od ministerstva zdravotnictví a dali do ministerstva školství. Dnes bychom byli mnohem dále, kdybychom mohli zdraví národa plánovat jednotně.

Na konec mi dovolte, abych - třebas nerad - se vypořádal s jednou věcí, která mne zarazila, a to s vývody kol. Sosnara, který napadl Sokoly a hlavně jejich vůdce, z nichž jedním také jsem. Ti jsou prý v naprostém rozporu se sokolskou organisací a s prostým členstvem, kterému prý nerozumějí. Dělají pri docela jinou, snad stranickou politiku, která není sokolství a tělesné výchově zdravá. Nevím, odkud má kol. Sosnar tyto informace, nevím, odkud nabyl svého dojmu o Sokole, tělovýchově a sportu. Tito činovníci si musí svoje ostruhy vysloužit od píky, cílevědomou, dlouholetou činností. Myslím, že my všichni, kteří dnes stojíme v těchto organisacích v čele, dali jsme si toto svoje vůdcovství ověřit. O tom by panu kol. Sosnarovi mohli říci své svědectví ti, kteří s námi v minulých letech žili stejně perný život, jako jsme ho žili s nimi.

Chtěl bych však říci jen tolik, že touto diskriminací a takovýmto postupem bychom se nedostali ani o krok dále. Snad kol. Sosnar slyšel, že návrh zákona, který on tu tolik napadal, byl schválen nadšeným potleskem o valném sjezdu sokolském, kde bylo 800 zástupců více než milionu sokolských příslušníků, kde byli zástupci všech politických stran včetně komunistů, a nikdo se proti tomu neohrazoval. Kol. Sosnar snad nevěděl, co jsme včera mluvili s bratrem min. předsedou Klementem Gottwaldem, který měl na tento návrh zákona docela jiný názor než kol. Sosnar. Nevidíme v něm žádný průlom do soukromého vlastnictví, protože tam jde pouze o distribuci, tak jako v družstvech, konsumech, hokynářstvích, obchodech, v kterýchkoliv jiných podnicích, u nichž nikoho nenapadá, aby je chtěl zestátňovat a znárodňovat.

Domnívám se, že zde mluvil zájem docela jiný. Chápu, že podniková rada filmových podniků má osobní zájem - s lidského stanoviska je to docela pochopitelné - protože tam, kde dříve pracovali dobrovolní předchůdci brigádníků a stachanovců, z jejichž práce rostly všechny ty tělocvičny sokolské, Dělnických tělocvičných jednot, Orla, všechna ta ambulatoria Červeného kříže, rekreační tábory legionářů a invalidů, že z toho dnes mají výnosné podniky a výnosné zaměstnání. Avšak domnívám se, že při svých organisačních schopnostech najdou jistě v našem pracovním procesu dostatek uplatnění, abychom mohli vyřešit obě ty otázky, i tu sociální a osobní, i otázku tělesné výchovy, abychom se dostali tam, jak říkal kol. Půček, aby nebyla závislá na žádných handlech a nějakých temných fondech, abychom ji skutečně vybudovali tak, jak ji národ, jeho obrana a jeho budoucnost potřebuje.

Snad bychom se neměli už potkávat s takovými zjevy, kdy na př. jedno ministerstvo mi napíše, že nemůže přidělit sokolovnu z toho důvodu - ačkoliv to MNV a ONV, rolnická komise doporučily - protože předseda MNV proti požadavku všech politických stran bez výjimky - jak se to stalo v Koryčanech - to žádá pro sebe, pro své úřadovny, a odůvodňoval to určitým paragrafem. Ze svého volebního okresu zase vím, že v Boskovštejně, kde to žádal podle téhož paragrafu celý národní výbor, dostal to jediný občan pro svůj soukromý užitek a zisk.

Domnívám se, že potřebujeme ve všech těchto tělovýchovných otázkách, ve všech otázkách sociálních i lidského zdraví dívat se na sebe jako lidé, protože to neděláme pro jednu politickou stranu, to neděláme pro část národa, ale děláme to pro všechny, pro ty budoucí, a všichni bez výjimky chceme, abychom měli národ zdravý, silný, na který, když něco přijde v těžkých dobách, je možno se spolehnout a o těchto těžkostech se s nimi poradit. (Potlesk.)

Místopředseda Hladký (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Daxner, dávám mu slovo.

Posl. Daxner: Panie a páni!

Pán minister informácií za rokovania o kapitole 11 niekoľko ráz sa zmienil o kompetencii a poslaní svojho rezortu. Priznal, a ja to potvrdzujem, že otázka kompetencie nie je riešená, kde rezort ako nový si ju ešte len hľadá. To je formálna stránka, a ľutujem, že otázka kompetencie ústredných úradov nie je dodnes vyriešená. Rezort informácií podľa pána ministra zasahuje do školstva. Myslím, že takýchto rezortov je viac a dovoľte, aby som poukázal na nesrovnalosti kompetencie medzi ministerstvom a povereníctvom. Pri ministerstve napríklad nik nepochybuje, že distribúcia papieru pre časopisy i knihy podlieha jemu. Nechcem sa zmieňovať o tom, či zriadenie tejto komisie nie je obchádzaním predpisov o predbežnej cenzúre, to je vecou českých kolegov, aby sa zaoberali sťažnosťami proti praxi tejto komisie.

Zisťujem tu však, že na Slovensku sa touto otázkou zaoberali a zaoberajú na Povereníctve informácií a chcú ju riešiť nejakým základným, hlbším opatrením. Súčasne ale Povereníctvo priemyslu, ktorému podlieha výroba papieru, sa pokúša zriadiť takúto komisiu pre distribúciu papieru.

Panie a páni, vieme si predstaviť, že by rozhodovanie v určitej veci v ministerstve patrilo jednému rezortu a v povereníctve druhému. Tu sa musí vec jednotne uplatniť. A toto nie je jediný prípad. Zriadenie artistickej ústredne v Prahe podlieha Ministerstvu informácií a na Slovensku má túto agendu robiť inštitúcia, podliehajúca Ministerstvu školstva. To nie je tiež ani trochu logické. K ďalším trecím plochám dochádza napríklad pri filme, kde kompetenciu patriacu Ministerstvu informácií osvojuje si Povereníctvo vnútra. Kompetencie nových rezortov ustaľovaly sa v revolučných časoch a treba len ľutovať, že sa nepostupovalo spoločne. Dnes je situácia taká, že určovať si kompetenciu neprichodí nijakému rezortu zvlášť, najmä nie vtedy, keď by rozšírenie vlastnej činnosti zasahovalo do pôsobnosti iného rezortu. Tak viem, že ustálenie kompetenčnej normy je úlohou Ministerstva vnútra, a želali by sme si, aby tento rezort svoju úlohu v tomto smere čím skôr splnil, lebo ak sa veci takto budú vyvíjať, príslušné ministerstvá a povereníctva budú shodné len podľa mena a nie aj agendou.

To je však len formálna stránka, položiť na papier predpis o kompetencii. Dôležitejšou otázkou však je, akú kompetenciu má rezort informácií mať. Pri pozornom sledovaní prichádzame k záveru, že poslanie tohto rezortu je kultúrne politické. V prvej oblasti naráža na školstvo a myslím, že často dva orgány robia tú istú agendu, čo znamená pre štát zbytočný výdavok. Otázkou je, či tá kultúrna činnosť, ktorá podľa dnešného stavu patrí Ministerstvu informácií, má byť vykonávaná školstvom, ale zvláštnym rezortom. Myslím tu najmä na propagandu v zahraničí pomocou našich kultúrnych hodnôt. Veď túto prácu sme robili aj za prvej republiky bez toho, že by na to bol býval potrebný zvláštny rezort. Vtedy to bolo záležitosťou Ministerstva zahraničných vecí. Dnes, keď ide o organizovanie takejto práce tým, že uzavierame kultúrne dohody, zastupujú náš štát tri rezorty: zahraničie, školstvo a informácie. Toto nie je úsporné a myslím, že by sa táto prax mala zmeniť. Bol by som rád, keby niektorý zo zainteresovaných rezortov prišiel s návrhom, ako túto vec v budúcnosti racionálnejšie a úspornejšie upraviť.

Moment úspornosti by sa žiadal uplatniť aj v inom smere. V našom štáte jestvuje celý rad spoločností, pestujúcich kultúrne styky so slovanskými štátmi a so spriatelenou cudzinou. Tieto spoločnosti by maly spolupracovať s rezortom informácií a vo svojej činnosti maly by byť aj týmto rezortom podporované. Tieto spoločnosti majú alebo by maly mať sesterské spoločnosti v korešpondujúcich štátoch. Mal by som jednu otázku: či rezort informácií podporuje len tunajšie spoločnosti, alebo aj tie, ktoré pracujú v zahraničí? To sa pýtam preto, lebo podľa všetkého tunajšie spoločnosti sledujú cieľ rozširovať u nás vedomosti o kultúrnych hodnotách cudzích štátov a my teda takto platíme prácu pre niekoho iného. V tom by nebolo nič závadného, keby vlády alebo príslušné ministerstvá druhých štátov tak isto účinne podporovaly tie takzvané sesterské spoločnosti, ak vôbec jestvujú. Ak nejestvujú, treba podporu tunajšej spoločnosti viazať na podmienku, že sa v cudzine taká spoločnosť založí, a ak je založená, že ju tamojší rezort informácií v podporovaní našich kultúrnych hodnôt bude tak podporovať, ako my tunajšiu spoločnosť. Toto je otázka, ktorá zaslúži podrobnejší rozbor, ale vrátim sa ešte k otázke kompetencie. Rád by som mal prehľad o práci v tomto sektore, aby som mohol posúdiť, či túto prácu nemôže vykonávať jedno oddelenie v rezorte školskom a či je na to potrebný odbor, ba dokonca zvláštneho ústredného úradu.

Ale narážanie na kompetencie jednotlivých rezortov vidíme nielen na poli zahraničnom, ale aj doma. I tu v prvom rade na poli kultúrnom. Nechcem obhajovať rezort školstva, ale mám dojem, že nové ustanovizne a úpravy už či ide o zmienenú artistickú ústredňu, alebo divadelný zákon, by tento rezort mohol celkom dobre obstarať.

V tejto súvislosti uvediem hneď, že nie je dosť jasné, na čo má Ministerstvo informácií takzv. oblastné ústredne, keď máme celý rad osvetových inšpektorov. Oboje je nová ustanovizeň a myslím, keby sme sa na vec lepšie pozreli, že by sme vedeli činnosť nimi vykonávanú zladiť tak, že by to vykonával odbor jedného rezortu. Ak pán minister hovorí, že poslanie rezortu vidí v najširšej uvedomovacej masovej činnosti, nevidím príčin, aby túto činnosť nevykonávali uvedení osvetoví inšpektori, ktorých je viac, ktorí pracujú s osvetovými radami, a to najmä vtedy, keď aj sám pán minister hovorí, že i informácie majú slúžiť čo najochotnejšie kultúrnym potrebám ľudu, potrebám osvetových, kultúrnych, umeleckých a iných organizácií.

Na inom mieste uviedol pán minister za cieľ slúžiť našej novej revolúcii, nášmu novému ľudovodemokratickému režimu. Prepáčte, ale tej istej myšlienke môžu slúžiť aj ľudia, ktorí by pracovali v rezorte školskom. A ak by tu bola námietka, že pod touto službou si iné predstavuje pán minister školstva a iné pán minister informácií, nerobilo by nijaké ťažkosti predložiť plán ľudovýchovnej činnosti vláde, aby tá rozhodla a jeden rezort by rozhodnutie previedol. Rozhodne myslím, že by to bolo úspornejšie.

Presne to isté si myslím o programe, ako ho pán minister predniesol v otázke distribúcie kultúrnych hodnôt, popularizácie a zľudovenia divadla, rozširovania divadelných diel a organizácie divadelných návštev. Rozhodne som za to, aby, keďže ide o rezort eminentne politický, program tohto rezortu bol určený presne práve tak ako aj spôsoby, akými treba tento program uskutočňovať. V rezortoch technických program je bez ohľadu na obsadenie rovnaký, i v politickom záleží na obsadení, lenže nemôže byť ľahostajné, ako sa na mentalitu národa vplýva. Želal by som si, keby pán minister vysvetlil tento problém tak, aby aj pre nepríslušníka jeho strany oprávnenosť týchto ustanovizní bola zrejmá.

Tak isto je neuspokojivá odpoveď ohľadom činnosti I. odboru. Keď pán minister vyhlásil, že tento organizuje brigády, myslím, že by tu maly byť složky v priemysle, ktoré by sa maly touto vecou zaoberať práve tak, ako keď ide o hnutie národnej súťaže. Rád by som vedel, či tento odbor pri národnej súťaži spôsobil, že niekde výkonnosť stúpla, že sa výroba zlepšila, zlacnela. Pochybujem, že by tu bolo možno vykázať nejaký výsledok. Iné je písať o národnej súťaži, propagovať to. Toto je len druhoradá funkcia a opovážil by som sa tvrdiť, že na to by stačil pričlenený odbor k Ministerstvu alebo Povereníctvu priemyslu, čo by bolo rozhodne lacnejšie. A to sa vôbec ešte nedotýkam otázky, akým spôsobom bolo užitočné oddelenie dvojročného plánu, u ktorého by som si tiež predstavoval, že jeho úlohou je prispievať k plneniu a zvýšeniu úloh. Kladiem v tomto prípade dôraz na to, že pre poplatníka zaťaženého do nemožnosti daňovým bremenom je dôležité, aby mal pocit, že ustanovizne platené z jeho peňazí sú prospešné.

Od poštátnenia filmu prešlo vyše dvoch rokov. Nevidím nijaké kroky Ministerstva informácií, ktoré by smerovaly k vyriešeniu tohto problému. Ponuku niekoľko miliónov, ktorou sa pán minister oháňal, dáva nie z vnútorného presvedčenia, ale pre energický a silný postoj Československej obce sokolskej. Keby táto nebola hnala veci tak ďaleko, ministerstvo by ani jedno gesto nebolo spravilo. Dôkazom toho je, že na Slovensku, kde je táto otázka tiež veľmi akútna, sa postihnutým spolkom, ktoré azda majú slabšie postavenie ako ČOS, lebo ich je menej ako sokolských jednôt, nič neponúklo. A konečne dôkazom toho, že na strane ministerstva niet dobrej vôle a ochoty tento problém riešiť, je aj to, že podnes neboly stanovené smernice pre odškodné bývalým majiteľom kín.

Pán minister sa stavia proti tomu, aby kiná boly Sokolu a iným spolkom vrátené do prevádzky. Tvrdí, že by to bol prielom do znárodneného filmu. Nepochybujem, že určitý počet kín by tým vypadol z režie filmovej spoločnosti a vrátil sa pôvodným majiteľom. Otázka je, či tento postup je prekážkou štátnej filmovej politike. Dnes sa hovorí, že film má slúžiť nielen zábave, ale aj šíreniu štátnej ideologie. To je jedna úloha poštátneného filmu. Druhou úlohou je prínos filmu pre štátnu pokladnicu. Teda pre tento cieľ štát vlastníkom kín byť nemusí. Čo sa týka finančného efektu, českí kolegovia niekoľko ráz prízvukovali zlé hospodárenie v kinách. Nechcem opakovať rozbory, dokazujúce, že štát predtým z filmovníctva pod rozličnými dávkami, daňami atď. mal viac úžitku ako dnes, ale chcem poukázať na jedno. Ak poštátnenie samo o sebe nie je cieľom, ale prostriedkom, a zistíme, že pri štátnom monopole distribúcie hrá sa v najzapadlejšom kine to, čo chce štát, tak by nebolo nijakým hriechom zrevidovať otázku poštátnenia kín, aby sa zlepšila finančná situácia filmu.

Postrádame čo len náznak toho, ako vyriešiť i za dnešného stavu otázku užívania miestností pre iné kultúrne ciele. Je divné, že majiteľ, kultúrny spolok, ktorý postavil dvoranu, je v používaní tejto viazaný na súhlas riaditeľa kina. Považujem za chybu filmovej politiky, že na mnohých miestach neboli dosadení na miesta riaditeľov ľudia, ktorí by mali zásadné porozumenie pre záujmy majiteľa. Nechcem tvrdiť, že zámerom politiky pri obsadzovaní bolo dosádzať ľudí pôsobiacich nepríjemnosti majiteľom, ale bolo by sa vyhlo mnohým nepríjemnostiam, keby títo správcovia boli dostali jasné a prijateľné príkazy.