Celé zdravotnictví musí být prováděno souhrnně a soustředěně s jednotného hlediska. A jednotný zdravotní plán musí stanovit zejména program všeobecných opatření k ochraně lidského zdraví, léčení a potírání nemocí, návrh na vyškolení a výcvik zdravotnického personálu, návrh ústavní sítě pro preventivní a léčebnou péči, program vybudování lázeňství, návrh sítě lékáren, program organisace výzkumnictví, program výroby, kontroly a distribuce léčiv, program opatření ke zlepšení výživy, program opatření asanačních a hygienických. A musím konstatovat, že v této věci tak principiálního významu se nestalo nic, ačkoliv opět a opět byl požadavek jednotného zdravotnického plánu Národním shromážděním Prozatímním a potom ústavodárným na ministerstvo zdravotnictví vznášen.

Je mi líto, že musím konstatovat, že tu jaksi není v tomto směru dost dobré vůle a chuti, že není dobré vůle a chuti ani k splnění toho nejskromnějšího požadavku po koordinaci ve formě poradních sborů, jak je předvídá zákon o preventivní poradenské péči. Důkazem pro to, že překážkou je tu skutečně nedostatek dobré vůle a chuti, je hlavně to, že běží o opatření ryze normativní a organisační, která si nejen nevyžádají žádného nákladu, ale naopak přinesou pronikavé uspory tím, že zracionalisují a zavedou pořádek do dnešní roztříštěnosti a zmatku a že učiní konec mrhání energií a materiálem. A proto prohlašuji se vší rozhodností, že v této věci se nespokojíme tentokráte kritikou, ale že jsme rozhodnuti využit i možnosti zákonodárné iniciativy na půdě Národního shromáždění a přijít s osnovou zákona o vrcholném orgánu pro organisaci a koordinaci zdravotnictví sami, kdyby ministerstvo zdravotnictví i nadále otálelo. Zřízení takového orgánu je zvláště naléhavé už proto, že připravované národní pojištění bude mít tak významné postavení a takovou odpovědnost v našem zdravotnictví, že je naprosto nemyslitelné, aby plán a zásady veřejné zdravotní správy a národního pojištění nebyly naprosto totožné. A totéž platí pro zájmy a potřeby ministerstva národní obrany.

K národnímu pojištění bych chtěl připomenout, že bude institucí v oboru léčebné péče v pravém slova smyslu monopolní, bude prakticky výlučným konsumentem ústavní péče, léčiv a do značné míry i lázní, a bude zaměstnavatelem převážné většiny zdravotnického personálu. Tento monopolní charakter národního pojištění bude mít své výhody. Bude mít tu velkou výhodu, že bude tu možno přímo v rámci tohoto národního pojištění organisovat celou léčebnou péči ve státě skutečné racionálně a plánovitě a zavést do ní pořádek. Právě na půdě národního pojištění se dočkáme této organisace a tohoto pořádku, po kterém tak dlouho voláme.

Zůstává ovšem vážnou starostí nás všech problém úrovně, kvality této léčebné péče, neboť zavedením národního pojištění nesmí úroveň léčebné péče o národ klesnout, nýbrž naopak musí se zvýšit. A tu je třeba, aby nám bylo všem jasno, aby bylo národu jasno, že úroveň této péče bude úměrná tomu, kolik se na ni z národního důchodu vynaloží. To je železný zákon, který se nedá ničím a nikterak obejít. Jestliže příspěvky pojištěnců nestačí, jak se to mnohde už teď napřed předvídá a konstatuje, aby zajistily žádoucí úroveň této léčebné péče, pak tu musí být dotace ze státních prostředků právě tak, jako dnes ze státních prostředků vydržujeme léčebné ústavy, vydržujeme v pravém slova smyslu nemocnice, protože ošetřování v nich by se jinak pro svou nákladnost stalo prostě nepřístupným. Ať tak či onak, léčebná péče v národním pojištění musí být taková, jakou by kdokoli z nás lékařů - a to tu zdůrazňuji - žádal pro své vlastní dítě, a o nic horší, neboť jen taková je dost dobrá pro každého pracujícího občana v tomto státě. A právě na takovou má každý právo, a věříme rádi, že taková bude. Záruku toho ovšem vidíme v tom, že národní pojištění bude institucí vysloveně lidovou, demokratickou, svrchovaně ovládanou ne nějakou byrokracií nemocenských pojišťoven, ne nějakou kastou ředitelů nemocenských pojišťoven, ale svrchovaně ovládanou pracujícími ve formě volených sborů. Věříme to jako lékaři, protože jsme si vědomi toho, že zájem lékaře a pacienta je v nemocenském pojištění odjakživa totožný: co nejlépe léčit.

Řekl jsem už, že Národní pojištění zavede autonomně systém a pořádek v oblasti represivní péče léčebné. V oblasti péče preventivní očekáváme zavedení pořádku a plánu do organisace poradenství podle zákona o preventivní poradenské péči. A s radostí můžeme konstatovat již dnes řadu nesporných úspěchů. Na prvním místě vidíme tu skutečný, ne fiktivní, ale opravdový úspěch ve školním lékařství, jehož organisace jsme se konečně dočkali po mnoha marných voláních a snahách v době první republiky. Školní lékařství představuje přímo dokonalý typ účinné preventivní péče, především proto, že je obecný, totální a zahrnuje všechny děti v určitém věkovém rozmezí. Tyto děti se podrobují skutečně cílevědomému lékařskému vyšetření. Pátrá se u nich po začátcích chorobných stavů i po skrytých vadách, aby se pak tyto případy odkázaly do léčení. A byla by to pěkná cifra, kdyby se zjistilo, kolik tisíc dětí bylo jenom za loňský rok doporučeno k lékařskému zákroku, nejen k ošetření chrupu - to je jistě ta největší část - ale kolik tu bylo zjištěno poruch zraku, sluchu, vad orthopedických, tuberkulosy, cukrovky, vrozených příjic, kolik tu bylo posláno k operaci adenoidních vegetací i kýly, a to, prosím, při jedné jediné prohlídce v roce. Jenom je ještě třeba, aby se ministerstvo zdravotnictví postaralo o doplnění některých mezer, které se tu teprve ukázaly jako nesmírně závažné a které naléhavě volají po vyřešení.

Je to především otázka počínajících malých vad orthopedických, špatného držení těla, malých pokřivení páteře atd. Ministerstvo zdravotnictví musí nám vyřešit otázku odborně vedeného léčebného tělocviku pro léčení těchto počátečních případů. A bylo by nejvýše žádoucí, paní a pánové, kdyby se po vzoru školního lékařství i poradnám matek a dětí dostalo skutečně hodnotné věcné náplně. My se nedáme odbýt honosným číslem 4.000 poraden v činnosti. My chceme vědět a také víme, co se v těch poradnách, za jakých podmínek a na jaké úrovni dělá, a já plně podpisuji, co o této otázce řekla paní místopředsedkyně Hodinová, protože registrace není nic; registrace - to je jenom zdání práce, to je to nejpohodlnější, a bohužel právě tendence písaření je v této instituci až příliš veliká.

Základem práce v poradně musí být ta nejkvalitnější a nejdelikátnější činnost lékaře, totiž diagnostika chorobných stavů, které jsou ještě tak nepatrné a tak nenápadné, že unikají i pozornosti matky. A je staré lékařské pravidlo, že nic nelze obtížněji rozeznat než zdraví. Takovou práci ovšem vylučuje způsob praxe v naprosté většině dosavadních poraden, které jsou umístěny ve špatně vybavených, nehygienických, improvisovaných ordinačních síních, nehledě ani k risiku nákazy v přeplněných čekárnách, neboť ještě se nestalo svatou zásadou poradenství, neopakuje se to ještě do omrzení všem matkám, jak by bylo třeba, že nemocné děti nepatří do poraden, nýbrž do ordinace nebo do ambulatoria. A tak vidíme dnes, že ve většině venkovských poraden se provádí vlastně jakási náhražková ambulantní léčebná péče, zatím co vlastní smysl poraden se zanedbává. V poradnách se neučí matky soustavně připravovat pro své děti pokrmy, nikde se jim neukáže, jak se to vlastně vaří, jak se má zacházet s nádobím pro děti, jak se má dítě krmit, neučí se tam děti ošetřovat, koupat, oblékat, dokonce se omezují namnoze jenom na zvážení dítěte, a promiňte, to ovšem nestojí za vynaložený náklad. Je na ministerstvu zdravotnictví - a my to od něho očekáváme - že vydá pro poradny směrnice tak detailní a ve stejném duchu, jako je vydalo pro školní lékařství aby však omezilo registraci a písaření alespoň na jednu desetinu dnešního stavu. To by byla veliká zásluha, protože to, co se ukládá rok od roku na půdách, to představuje jenom metráky papíru, které nikdo nikdy nezpracuje ani statisticky. Je třeba si vzíti za pravidlo, že zákrok je všecko, účinná rada, pomoc, ale proboha ne zápis.

A potom druhá věc: v poradnách neléčit! My jsme při projednávání zákona o poradenské preventivní péči svedli boj, úspěšný boj, abychom vyloučili nemocné a therapii z poraden, abychom vrátili poradny tomu úkolu, který jim přísluší, a já musím s politováním konstatovat jak v projevu pana ministra v rozpočtovém výboru, tak ve zprávě povereníctva zdravotnictví, že se nám znovu organisují přímo paradoxní instituce, poradny pro nemocné. Poradnou pro nemocné má být klinika, ambulatorium nebo ordinace lékaře. Tam patří nemocní, a zatím se vyvolávají v život poradny pro reumatiky, pro kardiaky a dokonce, slyšte, pro pohlavně nemocné. To ovšem nepřispěje nikterak k rozdělení úkolů ve zdravotnictví, nýbrž naopak, a já odkazuji výslovně na znění zákona, který nepřipouští léčení v poradnách, s jedinou výjimkou zubní péče o školní mládež.

Pokud se týče ostatních úkolů preventivního zdravotnictví, musím, bohužel, konstatovat, že jsme se nedostali ani o krok dále v potírání nakažlivých chorob, že se nestalo a nezměnilo nic na těch naprosto nedostatečných předpisech a opatřeních, které se týkají likvidace zdrojů nákazy, které se týkají desinfekce a isolace. Stojí nás to maličkost, několik set mladých nadějných životů do roka. Z imunobiologických akcí pociťujeme již zvolna výsledky likvidace záškrtu povinným proočkováním. Bylo by však vhodné, aby co nejvíce byla propagována očkování proti jiným infekčním chorobám, kde výsledky nejsou sice tak průkazné jako u záškrtu, ale kde jsou nesporné. Mám na mysli očkování proti spále, tetanu a tuberkulose. Mohutné nástroje propagandy, které máme dnes k disposici, film, rozhlas, tisk, vedly by jistě k masovému zajmu o dobrovolné očkování.

Nesporným úspěchem a zásluhou ministerstva zdravotnictví je rozsáhlá vitaminová akce protikřivičná, prováděná v poradnách. Tato akce skutečné zaslouží, aby byla tak zevšeobecněna jako očkování, neboť je přímo strašlivé, jaké spousty rachitických deformací vidíme u našich dětí, deformace, které mnohdy znamenají zmrzačení i zohavení a které otráví a zničí celý život takovému nešťastnému dítěti, a zbytečně, protože v každém případě lze se jich vyvarovat. To je zase jeden skutečný, positivní úkol poraden.

Neuspokojuje nás dosud organisace a provádění jodové profylaxe zvětšení štítné žlázy v horských krajinách a musíme říci, že se stává velmi nepříjemným zdravotnickým problémem našeho pohraničí. Bylo by na místě důkladně prohloubené a zevšeobecněné podávání jodu.

Pokud se týče boje proti tuberkulose, nemohu souhlasit se stálým odkladem skutečně velkorysé masové depistáže tuberkulosy snímkováním se štítu. Aparatury, které jsou v Československé republice - je jich tu slušný počet - stojí nečinně, ačkoliv záleží na každém dni, o který zůstane tuberkulosa déle skryta, utajena, nebezpečná nejen pro svého nositele dalším zhoršením, ale také pro jeho okolí. To nemá co dělat s nedostatkem lůžek pro tuberkulosní, neboť již odhalení případu samo je nesmírným ziskem a znamená po případě záchranu mnoha životů.

Vůbec položka věnovaná potírání tuberkulosy působí nám vážné starosti a dokonce už neodpovídá závazkům, které vzejdou státní správě uskutečněním zákona o některých opatřeních v potírání tuberkulosy. Jsem přesvědčen, že ministerstvo zdravotnictví bylo by nalezlo ve svém rozpočtu četné položky daleko ne tak důležité, jako právě náklady na boj proti tuberkulose. To je přímo křiklavý případ pochybného stanovení pořadí naléhavosti, účelnosti a nezbytnosti výdajů na jednotlivé účely.

Konečně nelze zapomínat na to, že boj proti tuberkulose je ve smyslu ryze ekonomickém rentabilní, pokud můžeme toho slova ve věcech zdravotnických použít, neboť odhadujeme-li počet aktivních tuberkulos v ČSR nízko na 80.000 a počítáme-li jistě zase velmi nízko na jednoho nemocného a rok ztrátu národního důchodu 50.000 Kčs, dospíváme k částce roční ztráty vinou tuberkulosy 4 miliard Kčs.

A nyní mi, prosím, dovolte, abych se dotkl ještě jedné oblasti, které ministerstvo zdravotnictví zřejmě ochotně nechává úplnou autonomii. Je to výroba a distribuce léčiv. Nynější stav je tu nadále neudržitelný, nemožný, a podobně jako v otázce jednotné koordinace a plánování zdravotnictví, ani v této otázce nezůstaneme při kritice, ale jsme rozhodnuti prosadit pořádek a racionalisaci v této džungli za každou cenu.

Jestliže pan ministr v jednom ze svých exposé krásně přirovnal péči o zdraví národa k péči o jeho vzdělání, pak ať také platí, že ani na zdraví národa nesmí nikdo vydělávat, zvláště ne bezpracně, a že z něho nikdo nesmí těžit. Nemůžeme přece dále snášeti, aby se vyrábělo to, co se hodí výrobcům, a aby se to předkládalo lékařům a pacientům. Nemůžeme dále snášet, aby se vyráběly obyčejné kombinace léčiv a prodávaly se za desetinásobek skutečné ceny. Hlavně ovšem nechceme snášeti, aby distribuce léků stála plných 55 % z jejich prodejní ceny. To tedy ne, protože pro nás je distribuce problém nikoliv stavovský, nýbrž záležitost technická a organisační. Nás zajímá, aby byla co nejjednodušší a nejlevnější, a proto žádáme, by pan ministr dal bedlivě prozkoumat, jak by se to dalo zařídit, aby léčebné ústavy v prvé řadě dostávaly léčiva cestou co nejlevnější, aby dal prozkoumat otázku rentability vlastních ústavních lékáren, kterou máme za prokázánu, a aby dal podnět ke zrušení nařízení o omezení působnosti lékáren na obvod jejich sídla, kteréžto omezení není normováno zákonem. Tímto způsobem by totiž byla umožněna dodávka léčivých specialit do nemocnic a do léčebných ústavů Spojenými farmaceutickými závody za velkoobchodní ceny, tedy s úsporou 35 % nákladů na tyto léky. Cestu k odstranění takových překážek, jako je předpis z roku 1883 nebo lékárnický zákon jen o málo mladší z roku 1906-1907, známe a zdá se nám tak jednoduchá a přirozená, že jí rádi, jak jsem již řekl, použijeme po případě sami. Spoléháme tu na podporu a zájem parlamentní úsporné komise a ovšem také celé veřejnosti a také nemocenského pojištění, neboť ti všichni mají s námi zájem, aby distribuce všech produktů a tedy i léčiv byla zlevněna zjednodušena na nejvyšší možnou míru. (Předsednictví převzal místopředseda Hladký.)

Groteskně již přímo působí, když zjišťujeme v této souvislosti, že dokonce Státní zdravotní ústav dodával až do nedávna své výrobky státním institucím a dodává dodnes nemocnicím přes soukromou firmu Schnöbling. Tato firma vykázala na obchodu s výrobky Státního zdravotního ústavu za rok 1946 hrubý zisk 2,410.000 Kčs. Státní zdravotní ústav zatím honoruje své zaměstnance, a to i vědecky kvalifikované, tak, že odchodem starých a nedostatkem nových, kteří by byli ochotni pracovati za podmínek tam obvyklých, bude brzy ohrožen chod celého ústavu, který má pro naše zdravotnictví nedozírný význam. Snad by nalezli pro takové dva miliony použití i ve Státním zdravotním ústavě.

Tím se dostáváme ke kapitole, která se objevuje v rozpočtu ministerstva zdravotnictví po prvé a kterou vítáme. Je to kapitola o výzkumnictví. Patří tam proto a stejně tak, jako by se měla objevovat snad v rozpočtech každého ministerstva, poněvadž všechna opatření, která vláda podniká, mají být opřena o vědecky zjištěnou skutečnost. Tak ve zdravotnictví problém kojenecké úmrtnosti, boje proti sociálním chorobám, proti rakovině, proti alkoholismu, populační problémy atd. mají býti řešeny na základě výzkumu svých příčin.

Hluboce zklamáni jsme ovšem položkami, které se tu na výzkum preliminují. Jsou naprosto nedostatečné, takže dochází k takovému stavu, že na příklad profesoři Herčík a Morávek nemohou splnit ani úkoly, které jim byly přikázány státní výzkumnou radou, protože nedostali k tomu prostředky. Vidíme povinnost ministerstva zdravotnictví organisovat a vybudovat výzkumnictví zdravotnické i mimo lékařské fakulty a dotovat je tak, jak je to v kulturních státech samozřejmé. Nepřipusťme, aby vědecké práci u nás se mohli věnovat jen lidé, kteří již předem budou heroicky resignovat na přiměřenou životní úroveň pro sebe a své rodiny.

Máme důvody k obavám, že v ministerstvu zdravotnictví není dost pochopení pro existenční zabezpečení vědeckých pracovníků a že tam nebývá dost dobré vůle vědeckou činnost skutečně podporovat. Snad si tu ministerstvo zdravotnictví bere chybně, falešně příklad z ministerstva školství. Mohl bych příkladem uvésti záležitost elektronového mikroskopu, který byl ve Spojených státech zakoupen, pro který máme odborníka v cizině vyškoleného, ale celé toto zařízení i s oním odborníkem v nečinnosti čeká, až někdo rozhodne, co s tím.

Paní a pánové, dovolte mi nakonec, abych znovu zdůraznil: V těchto několika poznámkách k rozpočtu ministerstva zdravotnictví nebudiž spatřována snaha snížit význam toho, co bylo uděláno. Vím z častého osobního styku s panem ministrem zdravotnictví a všemi úředníky jeho resortu, s jakou neobyčejnou ochotou se snaží vyjít vstříc našim požadavkům. Jsem rád, že jim mohu za to s tohoto místa poděkovat. Ale ve zdravotnictví jde o věci příliš závažné, jde dokonce o víc než nejdražší materiální statky, jde o životy, o zdraví a v měřítku státní zdravotní politiky o životy a zdraví statisíců. A je to právě jenom starost o to, aby národ mohl všech těch krásných a šťastných perspektiv svého nového života opravdu také užívat. Je to právě tato starost, která nás vede k tomu, abychom tentokráte už nejenom kritisovali, ale za prosazení správných a nutných opatření bojovali. (Potlesk.)

Místopředseda Hladký: Dalším řečníkem je pan posl. dr. Bláha. Dávám mu slovo.

Posl. dr. Bláha: Pane předsedo, slavná sněmovno, paní a pánové!

Nebudu opakovat, co zde výstižně říkal přede mnou pan kol. dr. Bureš a co jsem měl příležitost ve dvou svých projevech říci v rozpočtovém výboru, kde jsem měl před sebou řadu odborníků, úředníků z ministerstva zdravotnictví a sociální péče, u nichž přece předpokládám, že snad aspoň tentokráte jen neposlouchali, ale zapamatují si to a budou se snažiti něco z těch zkušeností a rad, které jsme jim tam dávali, skutečně provésti. Jinak bychom docházeli k tomu, že bychom každého roku totéž, co jsme mluvili v rozpočtové debatě loni, opakovali i napřesrok a nedostali bychom se o krok dále. Ovšem k tomu je třeba nejen zájmu ministerstva zdravotnictví, nýbrž celé sněmovny, protože už je to takové, že skutečně tomu, co jde přímo nám na tělo, co se týká našeho zdraví a osobnosti každého z nás, se v parlamentě věnuje pozornost největší. Já se domnívám, že to u nás vypadá tak, jako když jsme bývali mladí, jako studenti, a když jsme chtěli jít někam do divadla, koupit si knížku, nebo jít na fotbal, ušetřili jsme na tom, že jsme nešli na oběd nebo na večeři. A tak jsme to dělávali třeba několikrát do týdne. Ono to bylo velmi výhodné, když jsme měli daleko do kapsy, ale myslím, že veliká řada té mládeže se s takovým způsobem šetření na konec shledá. A tak je to i s tím šetřením na zdraví u nás.