Podle ustanovení § 25 retribučního dekretu pro řízení před mimořádnými lidovými soudy platí zásady řízení před stannými soudy, takže neplatí ustanovení § 446, poslední věta, odst. 2 trestního řádu, podle níž všechny rozsudky stanným soudem vydané spolu se spisy jednacími mají se ve čtrnácti dnech po ukončení stanného práva předložiti vrchnímu prokurátorovi, jenž má podati návrhy, jež uzná za vhodné.

Nesrovnalost mezi řízením retribučním a řízením stanným spočívá v tom, že u retribucí nejsou splněny věcné podmínky pro zavedení řízení stanného, a přes to bylo toto náhlé řízení zavedeno také pro retribuce. Při tom však předpisy náhlého řízení stanného byly v retribučním řízení ještě více okleštěny na úkor spravedlnosti, když bylo vyloučeno použíti předpisu § 446, poslední věta, odst. 2 trestního řádu o povinnosti předložiti spisy vrchnímu prokurátorovi jako objektivnímu strážci práva a spravedlnosti. Účelem retribuce nebyla msta, ale spravedlivá odplata, a proto nutným požadavkem spravedlnosti retribučního řízení je zachování alespoň těch záruk objektivní spravedlnosti, jak jich požívá náhlé řízení stanné, jež pro svou výjimečnost a náhlost obsahuje pouze minimum těchto záruk.

Paní a pánové, očista našeho národa je dílo historické a proto si musíme býti vědomi, že bude podléhati soudu dějin, které budou hodnotit toto dílo se stanoviska spravedlnosti, neboť provedení tohoto díla bylo svěřeno nezávislým soudům a ne politickým komisím. Dovolil jsem si upozornit na celou řadu vad, omylů a chyb, které však nelze přičítati k tíži justičním orgánům, které si uchránily svou nezávislost soudcovskou přes politický tlak usměrněného tisku a svedené veřejnosti. Tyto vady, omyly a chyby naší retribuce budou přeneseny do historie našeho národa a budoucí generace budou souditi nejen námi provedenou retribuci, ale i nás, jestliže se nepostaráme o odstranění nebo aspoň zmírnění těchto nerovnoměrností a nespravedlností.

Dějinná spravedlnost bude pátrat po tom, zda a kolik českých lidí zvolalo jako římský senátor Quintus Aurelius: "Běda, můj majetek mne pronásleduje." Dějinná spravedlnost bude zkoumat, zda očistu prováděly skutečně nezávislé soudy, či stranicko-politické komise, které nazývá Voltaire: nepříslušné a protiprávné, Walter Scott: zběsilé a nízké a Henri Robert: klamným obrazem spravedlnosti. Dějinná spravedlnost se bude ptát, co jsme učinili k nápravě zjištěných vad, omylů a chyb, a podle toho bude soudit nejen retribuci, ale i nás.

Když už - až na několik čestných výjimek - mlčeli naši spisovatelé, kteří svobodu v kultuře vyměnili za kožené křeslo v ministerstvu a zodpovědnost k národu nahradili poplatností za mísu čočovice, nesmíme mlčet my, kteří jako volení zástupci lidu musíme být svědomím národa. Nesmíme mlčet, když jde o obranu práva a spravedlnosti. Parlamentu zde přísluší čestná iniciativa v tom směru, aby zřídil ze svých členů komisi, která by si vyžádala všechny rozsudky Národního soudu a přezkoumala je, jak to činil lid podle florentské ústavy z roku 1494, a aby se dále postaral o to, aby všechny křivdy a nespravedlnosti, způsobené nejednotností judikatury v oboru celého retribučního řízení - jak v otázce viny, tak v otázce trestu - byly odčiněny a napraveny na základě zmateční stížnosti pro zachování zákona podle §u 33 tr. ř., nebo na základě žádosti o obnovu podle §u 353 tr. ř., jakož i na základě žádosti o zmírnění trestu podle §u 410 tr. ř., nebo na základě žádosti o milost podle § 411 tr. ř., neboť tyto mimořádné opravné prostředky poskytují poslední naději na zbavení pocitu nespravedlnosti.

Stanovisko čs. strany lidové k retribuci je dáno křesťanským názorem světovým, který zavrhuje zásadu: oko za oko, zub za zub. Stejně zavrhuje trest smrti, neboť stojí na stanovisku, že člověk člověku život nedal a proto nemá práva mu jej brát. Toto stanovisko nehájí teprve od včerejška, kdy došlo v ruské ústavě k zrušení trestu smrti, ale od prvopočátku doby, kdy počalo být hlásáno, že člověku nutno hroziti tím, čeho se nejvíce bojí, totiž smrtí.

Proti retribuci stavíme prevenci a žádáme, aby hlavní zbraní proti páchání trestných činů nebyla hrozba trestem za spáchaný trestný čin, ale mravní výchova vybudovaná na náboženské základně, která je nejúčinnější zbraní proti zlému úmyslu, jenž se rodí ještě před spácháním trestného činu. Proti odplatě stavíme věčnou spravedlnost, která řídí nejen osudy jednotlivců, ale i osudy národů.

Naše slavné dějiny odůvodňují závěr, že ani tentokráte se národ náš této věčné spravedlnosti nezpronevěří. (Potlesk.)

Podpredseda Komzala (zvoní): Ďalším prihláseným rečníkom je pán posl. dr Gregor. Udeľujem mu slovo.

Posl. dr Gregor (uvítán potleskem): Pane předsedo, paní a pánové, slavná sněmovno!

Dovolte mně, abych úvodem řekl několik slov, slov nechtěných a mnou nezaviněných, ale projev řečníka přede mnou mne k tomu nutí. Byli jsme svědky, myslím, zatím nejostřejších a nejjasněji formulovaných útoků na naši retribuci, nikoliv na její výsledky, nýbrž na samu její povahu. Byl zde učiněn pokus vzít v obhajobu zradu na národě, nalézt porozumění v našem národě pro zrádce a pro zradu samu. (Výkřiky poslanců čs. strany lidové.) Bylo k tomu použito slov velmi moudrých, velmi učených a formy téměř beletristické.

Celkem nepochybuji o tom, že u pana dr Rozehnala splývá pojem zrady s pojmem věrnosti k národu a státu. Také nechci s ním v této věci polemisovat. Chtěl bych jenom poukázat na doby v našem národě, na doby ne příliš vzdálené, kdy jsme se tolik nerůznili v názorech na to, co zradou je a co je na druhé straně věrností k národu. Kdyby bylo dopřáno mnohým těm, kteří dnes nacházejí tolik obhajovatelských slov ve prospěch zrady a zrádců, vžíti se do doby ne příliš daleko za námi, myslím, že by potom častěji souhlasili s námi v našich názorech na věrnost k národu.

Není sporu o tom, že očista byla důležitým úsekem v dějinách našeho soudnictví. Košický vládní program vyjádřil rozhodnou vůli celého národa potrestat německé válečné zločince a ty, kteří v době nejúpornějšího boje proti Němcům zradili národ a napomáhali okupantům. Právem bylo zdůrazněno, že zákonný podklad pro retribuci se připravoval již za hranicemi jako významný politický úkol pro období po osvobození státního území od nepřítele. Retribuce znamenala politicky nejenom potrestání provinilců, nýbrž především také rozbití zbytků zrady a kolaboranství a stejně tak rozbití protinárodní reakční ideologie, z níž zrada vyrůstala. Důsledné provádění retribuce mělo poučiti celý národ o tom, že za žádných okolností nepřipustíme nový Mnichov.

Tak se stal retribuční zákon významnou částí našeho nového právního řádu. V exposé pana ministra spravedlnosti byly uvedeny imposantní číslice o naší retribuci, z nichž vyplývá závěr o velkém pracovním výkonu našeho soudcovstva, které se takto řadí v období dvouletky k ostatním složkám pracujícího lidu. Značná část našich soudců a veřejných žalobců pokračuje v nejlepších tradicích našeho demokratického soudcovstva, které se ve své většině v dobách okupace postavilo pevně na stranu bojujícího národa, což platí zejména o nižších soudcích, kteří byli lidu nejblíže a v každodenním styku s ním se projevovali jako jeho upřímní rádci a přátelé. Takto vyrostlá autorita našich soudců zčásti utrpěla vlivem několika jednotlivců, kteří se v průběhu naší revoluce projevili jako elementy, které se nemohou smířit s lidově demokratickou povahou našeho nového zřízení.

Demokratické smýšlení velké části soudcovstva se obráželo též na výsledku retribuce. Soudy, u nichž soudci z povolání a veřejní žalobci mají naprosto kladný poměr k lidově-demokratickému zřízení a pochopili význam boje proti zradě a kolaboranství, vynášely rozsudky, které byly spravedlivé a nebyly kritisovány. Některé jiné soudy byly stále předmětem kritiky, při čemž je zajímavé, že ti soudci, kteří se neosvědčili při provádění retribuce, vykazují také v jiné své činnosti postoj nepřátelský k lidově-demokratickým orgánům. Jsou to ti, kteří odvolávajíce se na nesprávně chápaný právní řád popírají výsledky revoluce s hlediska starých předpisů, které odpovídají sociálnímu řádu dnes již překonanému.

Pan ministr spravedlnosti uvedl zde řadu číslic o retribuci, z nichž je patrno, že ze 132.549 trestných oznámení bylo vyřízeno celkem 130.114 případů, avšak tak, že pouze 38.316 případů bylo před mimořádnými lidovými soudy zažalováno, 4.592 případy postoupeny k dalšímu stíhání řádným soudům, kdežto ve 40.534 případech bylo pro nedostatek prý důkazů upuštěno od dalšího stíhání pro zločin podle retribučního zákona. Je to 31 % všech oznámených případů, tedy procento neobyčejně veliké. Přistoupí-li k tomu dále 14.879 případů, kde bylo od dalšího stíhání upuštěno ve smyslu § 34, lit. c) trest. zákona a 31.793 případů, kdy došlo k přerušení trestního řízení, poněvadž pachatel jest neznámého pobytu nebo zemřel, dospějeme k závěru, že přes velikost úkolů - a v důsledku toho rozsah práce pro všechny zúčastněné - není výsledek retribuce právě uspokojivý. To zajisté především zavdává příčinu ke zkoumání, kde vězí příčiny, proč také v tomto směru nebyl do té míry splněn košický vládní program a budovatelský program nynější vlády, jako byl splněn v jiných směrech.

Pan ministr spravedlnosti se jen letmo dotkl provádění očisty na Slovensku a informoval sněmovnu v tom smyslu, že neměl žádného vlivu na výkon justice na Slovensku. S takovým výkladem dohod uzavřených Národní frontou Čechů a Slováků nemůžeme plně souhlasit bez ohledu na to, že na Slovensku platí pro retribuci jiné předpisy než v českých zemích. Je zřejmé, že provádění retribuce, která tvoří důležitý bod budovatelského vládního programu, je záležitost celostátního významu a že nehledě k rozdílnosti zákonných předpisů odpovídá ministr spravedlnosti i za retribuční soudnictví na Slovensku. Špatně prováděná retribuce na Slovensku, vyjma Národní soud v Bratislavě, má spoluvinu na povážlivých tamějších zjevech. Podobně je tomu ovšem u nás. I u nás nedůsledně prováděná retribuce má za následek potíže a překážky v našem konsolidačním procesu.

Pan ministr projevil ve svém exposé uspokojení nad tím, že neslýchané zločiny tak zv. československých Němců byly po zásluze potrestány, a prohlásil, že úkol v tomto směru byl splněn svědomitě a celkem v plném rozsahu. Plně souhlasíme s tím, že se přísného a spravedlivého trestu dostalo těm, kteří byli jednou z hlavních příčin našeho národního neštěstí. Avšak i tu je třeba konstatovati, že také v tomto směru retribuce má své nedostatky, jako v případě některých německých poslanců a v případě zlínského Miessbacha. Rozhodně nás to nezbavuje povinnosti trestat přísně své vlastní zrádce.

Nebude mezi námi pochyb o tom, že prováděním očisty národa od vlastních zrádců a potrestáním nacistických zločinců konali jsme bolestivý řez i na společenství uvnitř hranic našeho státu, na těle našeho národa, který však, možno to tak říci, byl s lékařského stanoviska bezpodmínečně nutný, nutný proto, aby se národ zbavil zhoubného vředu, který přímo ohrožoval jeho život. Kéž při této příležitosti si všichni a bez mentálních reservací uvědomíme jeden z příkazů našich dlouhých a často strastiplných dějin, že slabí jsme byli vždy jen tehdy a jen tehdy jsme jako národ podlehli, když nás zradily některé živly z vlastního národa, jimž osud národa se stal v průběhu doby cizí. A naopak že jsme vždy stáli na vrcholu své slávy a moci, když jsme se očistili od zrádných elementů a když lid, svrhnuv zrádné panstvo, ujal se sám obrany věci národa. Uvědomujeme si a stále a povždy chceme míti na paměti tuto jednu z tvůrčích i obranných sil v naší historii. Tak už z dějinného vývoje lehce chápeme jako potvrzení této pravdy, že i tentokráte v období pro náš stát a národ nejstrašnějším byl to především náš lid, ať už rolník, dělník, malý a střední živnostník, obchodník nebo příslušník pracující inteligence, kteří svůj národ nezradili. A byly to stejně jako jindy v dějinách tytéž společenské vrstvy, většina oněch hořejších desetitisíc, které i tentokráte zradily.

A další pohled do nedaleké minulosti. Národ v roce 1938 západními spojenci zrazený, šlapaný do bláta, při pohledu zvenčí obraz bídy a žalu, neztrácející však ve svém zdravém jádru, bez ohledu na strázně osudu, víru a naději v další svůj život, stává se znovu hoden nároku na svojí samostatnost, když sám béře na sebe boj proti vetřelcům. Bojem a utrpením sílí, čím tvrdší a neohroženější je jeho postoj. A vstupuje do šlépějí slavných tradic našich dějin, když ostří svého odporu obrací nejenom proti cizímu vetřelci, nýbrž i proti vlastním vnitřním zrádným silám. Tak se stává dnešek a naše zúčtování se zločiny nacistických útočníků a zradou z vlastních řad jedním z pevných článků našeho dějinného vývoje, a to v linii tohoto vývoje. Jím zabezpečujeme svůj stát a národ do budoucna. Tím je dána také odpověď na hlasy menších skupin, které se v rozporu s drtivou většinou národa často ptají, proč se tolik volá po důsledné očistě národa a proč není lid s výsledky očisty spokojen. Odpověď je jasná. Velí tak zájem státu a národa. Historie nás dostatečně poučuje o tom, že není dovoleno jít beztrestně proti tradicím vlastního národa, že není dovoleno bez potrestání nedbat poučení z dějin, zvláště jde-li o výstrahy dané v nedávné minulosti. Při tom je jenom pochopitelné, že nesmí zůstat nepovšimnut hlas těch, kteří sami bojovali, přinášeli oběti a stojíce pevně byli v nejtěžších chvílích oporou druhým, nesmí zůstat neslyšen hlas těch, kteří se vrátili z gestapáckých mučíren, poznamenáni v duších a na těle nacistickými zvěrstvy na nich páchanými. Není dovoleno si ucpat uši před hlasem pozůstalých po těch, kteří se nevrátili. Zajisté jim především přísluší to nejvyšší právo posoudit, zda očista byla přísná či příliš mírná. Oni byli solí země, když se bojovalo o svobodu. A oni právě již vícekráte po osvobození dali najevo výraz tomu, že očista není prováděna důsledně. My se při této příležitosti ptáme všech, proč by právě tito příslušníci našeho národa neměli být solí národa a jejich názor v úseku očisty obecným názorem i dnes, když mohli a směli být solí národa v dobách nejtěžších? (Potlesk.)

Přikláníme se proto bez rozpaků k jejich pojetí vlastenectví, jak bylo v boji a utrpení vykoupeno, a nepovažujeme za správné, že se tolik zdůrazňuje stanovisko mravně slabých a národně vlažných lidí, kteří prý se hrozí velké přísnosti retribučního soudnictví. Je třeba mít na mysli nejen to, že retribučnímu soudnictví hrstka lidí vytýká tvrdost, nýbrž naopak i to, že mu častěji převážná většina našeho národa a uvnitř něho skupiny nejpovolanější při posuzování zrady vytýkají mírnost. A těmto hlasům zajisté mělo by býti popřáno mnohem více sluchu nežli hlasům oněm.

Majíce na zřeteli zájem národa a státu nejen v přítomnosti, nýbrž i v budoucnosti, můžeme - ať se díváme na výsledky retribuce jakkoliv, ať jsme s nimi sebe méně spokojeni - směle souhlasit s panem ministrem spravedlnosti, který ve svém exposé praví: "Retribuce ukázala našemu lidu i veřejnosti mezinárodní, že náš národ i stát nehodlá prominout ani strpěti i v budoucnosti žádnému politikovi, žádnému veřejnému odpovědnému pracovníku postup a politiku, která by jej zaváděla do područí cizí moci a která by ničila jeho suverenitu, že nehodlá ani beztrestně strpět, kdyby kdokoliv se chtěl v národě smiřovat třeba s dočasnou ztrátou svobody, ať již tak činí z pohnutek jakýchkoliv."

Dodáváme k tomu pouze: tím důrazněji by vynikla tato výstraha, tím lépe bychom svůj stát zabezpečili, kdyby očista byla provedena bez dívání se napravo, nalevo, bez ohledu na velikost konta v bance a množství parcel v pozemkové knize, kdyby byla provedena ve smyslu dekretů urychleně, přísně, ale spravedlivě vůči všem. (Potlesk.)

Takto chápajíce smysl retribuce vyjadřujeme hlubokou nespokojenost lidu s jejími výsledky nejenom pokud jimi má býti vyjádřen rozsah, nýbrž i hloubka očisty. Při tom naše kritika není malicherná, není nesena touhou po krvi a přes jasnost a přímost jest veskrze konstruktivní. V tom smyslu, že jejím účelem je přispět k zabezpečení státu, k ujasnění stanovisek a k odstranění překážek na naší cestě k šťastnější budoucnosti našeho národa a lidu.

Bylo zdůrazněno, že očista je krajně důležitým úsekem v dějinách našeho národa i soudnictví a že jí byl sledován významný politický úkol. Chceme proto doufat, že se tentokráte naše sněmovna nestane svědkem jen a jen stranické agitace a licitace, jak se už bohužel tak často stalo. Byla by to nebezpečná hra. Licitace by tentokrát už z povahy věci nevyhnutelně musela vyprodávat samy základy naší republiky a zase z povahy věci by mohly býti kupcem jenom elementy, které nebyly za okupace a ani dnes nejsou oporou věci národa a lidu.

Retribuce sama není jen vynášením rozsudků nad provinilci. K ní patří celý komplex otázek, který splněn teprve ve svém celku dává nám úplný pocit, že retribuce splnila vskutku svůj úkol.

Z jaké hlavní myšlenky vyvěrá naše právo tvrdě trestat nacistické zločiny a zradu vlastních lidí? Zanechme juristických kliček a podívejme se na problém s hlediska národa. Toto právo vyvěrá - lidsky řečeno - z toho, že národ má nejenom právo, nýbrž i povinnost, při čemž tuto povinnost mají všichni jeho členové, bránit se všemi silami proti tomu, kdo ho chce útokem zvenčí nebo zradou zevnitř zbaviti svobody a samostatnosti. Logickým závěrem této ústřední myšlenky je, že při přechodné ztrátě svobody jsou nositeli státní myšlenky ti, kteří o tuto jeho svobodu bojují, kteří zločiny na národě páchané trestají a po dobytí svobody ji a zejména její bojem získaný obsah chrání, a nikoliv ti, kteří buď přímo dokazatelnou zločinnou zradou národ zaprodali, nebo v jeho osudovém boji chytrácky seděli na dvou židlích, majíce z toho často osobní, hmotný prospěch. Tato zásada však nebyla vždy průběhem očisty plně dodržena, naopak byli jsme svědky četných novinářských útoků právě na ty, kteří bojovali, kteří trestali již průběhem boje, a to pod průhlednou záminkou vzít v ochranu právě ty elementy, které nevynikaly důslednou a s oběťmi spojenou věrností k národu a státu.