Za druhé slyšeli jsme občas hlasy o tom, jak hrůzostrašně se zrádci zachází. Nehledě k tomu, že tu bylo vždy záměrně zamlčováno, že se tak stalo v prvních květnových dnech r. 1945 v pochopitelném ovzduší, a nehledě k tomu, že stejně záměrně bylo vždy zamlčeno, že vinníci byli již dávno se svých míst odstraněni, a to v době, kdy mnozí novinářští pisálkové si ještě netroufali zvednout své hlavy na světlo boží, šlo tu o jedno: nikoli přivést k potrestání vinníky, nýbrž záměrně zostudit naši revoluci a obranu vymožeností lidově demokratického režimu a v tomto zamlžení tak trochu očistit všechny ty tak zvané nelidsky pronásledované kolaboranty.

Chceme při této příležitosti důrazně prohlásit, že se nebojíme ujímat nikoho, kdo se z osobních důvodů a špatného úmyslu dopustil činů proti bezpečí života nebo zdraví kohokoliv. Nestrpíme však, aby pod rouškou jakési absolutní spravedlnosti byli bráni v ochranu zrádci a kolaboranti a naopak pronásledováni skuteční bojovníci za svobodu a špiněna naše revoluce. (Potlesk.)

Není třeba ani být stoupencem revoluce, aby každý, kdo ovšem nemá v úmyslu špinit šmahem všechno nové, poznal, že není v dějinách revolučních zvratů obdoby s naší národní a demokratickou revolucí, která, pokud jde o bezpečnost lidí, tělesnou nedotknutelnost a jiné stejně cenné statky, se vyznačovala takovým ohledem. A stejně je dobře známo, že všechny revoluce, ať francouzská nebo ruská, byly napadány pro domnělá zvěrstva. Už toto historické připomenutí mělo by býti pro všechny náležitým poučením. Aniž by se snad vzdávali starostí o očištění od nekalých živlů, měli by všichni - majíce toto na zřeteli - o těchto věcech psát tak, aby nebyl špiněn čistý štít naší revoluce, a přispívat raději praktickými a zavčas podanými návrhy k nápravě. Tolik k tomu velkému pokřiku o tak zv. gestapismu. Ostatně neměli by někteří naši lidé mást pojmy a napodobovat goebbelsovskou propagandu právě v tom u ní podstatném, že totiž sebevětší lež tisíckrát opakovaná se stává nakonec pravdou. Nenazýváme-li gestapismem údery šavlí a pendrekem při lidových demonstracích za bývalé republiky, nenazýváme-li tímto hnusným jménem vjíždění policie koňmo s tasenými šavlemi do bezbranného davu, jak tomu často bývalo za bývalé republiky, nepojmenováváme-li tímto jménem zacházení policie a četnictva s dělnickými předáky za bývalého režimu, a dokonce nenazýváme-li tímto názvem střelbu policie a četnictva do hladových žen a dětí za minulé republiky - a my, kteří jsme byli tehdy biti, tak nečiníme - nedivte se, že nechceme strpět, aby tímto názvem bylo jmenováno každé jen trochu příkřejší zacházení s kolaboranty. (Potlesk.) Nechť je pro tento název ponecháno všechno to hrozné a strašné, co skutečně zvrhlá gestapácká nestvůrnost v našich zkušenostech a představách zanechala. Víme ovšem, že je tu proti dřívějšku podstatná změna. Především dnes nebyla žádná vrstva takto masakrována. A za druhé, pokud v nepatrném měřítku a často ne v té intensitě se takové politováníhodné případy staly, nebyly většinou takto postiženi příslušníci nižších společenských vrstev, nýbrž z velké části příslušníci bývalé vládnoucí třídy. Aspoň se tak dá soudit z psaní některého našeho tisku. Ani ve Svobodných novinách, ani ve Svobodném slově jsme dosud nečetli, že by šermíři perem tasili své brko na obranu dělníka, malého rolníka, živnostníka nebo prostého příslušníka inteligence. Vždycky šlo při nejmenším o nějakého ředitele podniku, továrníka nebo zbytkového statkáře, jemuž prý jednou závodní rada, jindy zase jiný orgán nějak ublížil. Tento rozdíl ve společenském postavení by ovšem neměl býti dostatečným důvodem ke špinění lidově-demokratického zřízení, když stejně o naprosté nevině těchto lidí, prý takto pronásledovaných, si netroufají mluvit ani jejich obhajovatelé, když stejně jde o vybočení jednotlivců nebo orgánů, s jejichž počínáním nikdo nehodlá souhlasit, a když tito obhajovatelé nenalezli v sobě ani špetku nutnosti protestovat sebe tišeji, když v době klidu a míru v předmnichovské republice byli takto biti dělníci.

Je pochopitelné, že za takové situace, kdy se špendlíčkem vyhrabává kde jaký starý případ podobného nikým neschvalovaného a nad to již dávno neaktuálního jednání, za těchto poměrů, kdy se pociťovala u některých lidí, jimž některý tisk dopřál sluchu, přímo sadistická radost, že se podařilo zas něco nepěkného najít, a kdy se hovělo takovým způsobem nejnižším pudům po lehké sensaci, samozřejmě za takové situace nemohlo se dobře dařit retribuci. Potom je také pochopitelné, proč pokrokový, vskutku demokratický a národní tisk, to je tisk na kolaborantech nezávislý, byl nucen - ovšem s jiné stránky - tyto případy přetřásat. Zdá se však, že určité skupiny v našem národě, naší lidově-demokratické republice ne příliš zrovna nakloněné, nehodlají v podobných sensacích přestat, i když znovu půjde o případy z května 1945 a možná už i o potrestané, při nejmenším už stíhané soudem. Čím si jinak vysvětlit výzvu ministerstva spravedlnosti k prokurátorům, aby hlásili ministerstvu všechny případy tak zv. gestapismu bez ohledu na to, kdy se přihodily. Budiž nám při této příležitosti dovolen dotaz na pana ministra spravedlnosti, zda o podobném výnosu svého úřadu ví a zda ministerstvo spravedlnosti si uvědomuje, že ve veřejnosti vznikl dojem, že ministerstvo spravedlnosti tím dodává této štvavé kampani další vzpruhu.

V minulých měsících jsme byli svědky soustředěných útoků na ty, kteří v boji proti okupantům jim nebo jejich pomahačům jakkoliv ublížili nebo kteří ve spravedlivém hněvu ve dnech osvobození na místě okupanty nebo jejich přisluhovače ztrestali. Tu už byl proveden útok na sám náš boj za svobodu, na samu naši revoluci. Nehodláme a nečinili jsme tak ani dříve, ujímati se lidí, kteří si takto počínali ze surovosti, z vilnosti, ze ziskuchtivosti nebo podobných jiných nízkých pohnutek. Nemůžeme však trpět, aby v zájmu provinilců, byť i sebevýše postavených, byli blátem vláčeni čeští lidé, kteří buď sami trpěli pod nacisty, nebo si získali celou řadu zásluh o naše osvobození. Při těchto útocích naprosto nevadilo jasné znění zákona z 8. května 1946, č. 115 Sb., který v § 1 říká, že "jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispět i k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné." (Předsednictví převzal místopředseda dr Ševčík.)

Jak se změnilo smýšlení některých lidí, to vynikne nejlépe z konfrontace jejich názorů s posudkem znalce univ. prof. dr Solnaře, slyšeného při této příležitosti v ústavně-právním výboru Prozatímního Národního shromáždění, s nímž většina tohoto výboru souhlasila. Prof. dr Solnař praví k tomuto paragrafu: "Jednání, která byla prostředkem boje o znovunabytí svobody Čechů a Slováků a směřovala ke spravedlivé obraně za činy okupantů nebo jejich pomahačů, tato jednání nahrazovala v době nesvobody úkony veřejné moci v boji proti zločinné okupantské vládě a pokud k nim došlo v této době, nebyla již podle obecných zásad trestního práva s hlediska československého právního řádu bezprávná, nejsou tudíž ani trestná." A v dalším týž znalec říká: "Nutno výslovně vyjádřiti, že takové jednání, naznačené v § 1, je po právu, nestačí říci, že není trestné, neboť tím není správně charakterisováno positivní hodnocení těchto záslužných činů, které musí míti výraz i v právním řádě." To jsou slova znalce, univ. prof. dr Solnaře. A dnešní názor některých lidí, kteří útočí na používání tohoto ustanovení? Zajisté velký rozdíl, který svědčí nejlépe o tom, kdo zůstal věren myšlenkám, vyrostlým z boje a revoluce, a kdo je opustil.

Co však při těchto věcech, ať už jde o uměle vyvolávané aféry s tak zv. gestapismem nebo o útoky proti některým bojovníkům a mstitelům, což často splývá v jedno, je nejzajímavější? Ani jedenkráte jsme neslyšeli ministerstvo spravedlnosti, že by pozvedlo svůj zajisté vlivný hlas na obranu myšlenek, z nichž se zrodila naše svoboda, a dokonce ani na obranu zákona, na jehož uzákoněni toto ministerstvo spolupracovalo. To ovšem nemohlo prospěti ani důsledně prováděné očistě v národě. Vždyť je to rub téže věci.

Není sporu o tom, že za výsledek provedené očisty jest zodpovědno především ministerstvo spravedlnosti. Jemu byla svěřena v tomto směru veškerá péče i povinnost. V této souvislosti zjišťujeme, že naše vysoká byrokracie měla z provádění očisty spíše strach než pocit velké odpovědnosti. O tom svědčí i ta okolnost, že po osvobození zdržovala uvedení mimořádných lidových soudů v život, i když všechny náležitosti, včetně jmenování, byly splněny. O tom svědčí konkretně případ mimořádného lidového soudu v Uherském Hradišti, kde na naléhání zástupců okresního národního výboru bylo stále tvrzeno, že jmenování není dosud provedeno, a teprve na důrazné upozornění, že je známo, že jmenování provedeno již bylo, najednou se spis našel a pak brzy na to lidový soud vstoupil v činnost.

Neméně dramaticky vstoupil v činnost, tuším, lidový soud v Brně, jehož zástupci prohlásili, že z Prahy neodjedou dříve, dokud lidový soud v Brně nebude uveden v život. A jaký byl začátek, takový byl i konec. Projevovala se tu snaha za všech okolností činnost lidových soudů co nejdříve skončit, bez ohledu na provedenou očistu. Byl to chvat až nedůstojný, v němž ministerstvo spravedlnosti vydalo známý výnos s doporučením v tom smyslu, aby pochybné případy, prý v zájmu urychlení, nebyly ani žalovány, případně byly odsunuty. Jaký jiný smysl mohl mít tento pokyn, než že vinníků má býti stiháno co nejméně, když zásada o nezažalovatelnosti nedoložených případů je každému veřejnému žalobci dobře známa.

Je třeba si uvědomit, že v budovatelském programu vlády se neklade důraz jenom na skončení retribuce, nýbrž hlavně na její meritorní provedení. Nebyl proto v tomto smyslu důsledně splněn ani odkaz košického vládního programu, ani budovatelský program nynější vlády. Nemalou závadou urychleného provedení retribuce, zejména pak jejího důsledného provádění, byla nerozhodnost ministerstva spravedlnosti, zejména jeho vysokých úředníků tímto úkolem pověřených, nerozhodnost, která až do konce roku 1945 budila dojem, že rozhodující místa v justici nejsou si vůbec jista, zda retribuce má býti prováděna. U mnohých veřejných žalobců se tím vzbuzoval dojem, že retribuce jest považována jak pro svoje zdánlivě tvrdé trestní sankce, tak pro lidové založení za něco, co sice bylo vydáno, co však nebude pravděpodobně vážně prováděno a co se nesrovnává s vysokým pojetím přisluhování spravedlnosti.

Jak jinak si vysvětlit, že ministerstvo spravedlnosti ponechalo veřejné žalobce u mimořádných lidových soudů až do konce r. 1945 bez jakéhokoliv vážnějšího poučujícího pokynu, přestože retribuci a případy z ni projednávané považovalo od počátku za věci politicky závažné, a když ministerstvo spravedlnosti k tomu mělo dostatek času vzhledem k tomu, že dekret vyšel již v červnu 1945 a že jeho zásady byly propracovány již londýnskou vládou.

Avšak ani v dalším průběhu se praxe ministerstva spravedlnosti nijak podstatně nezměnila. I když počet zásahů ministerstva spravedlnosti byl hojnější, šlo vesměs o zásahy, které naopak sledovaly pochybné cesty jakési úzkostlivé spravedlnosti, jako na př. pokyn o nevhodnosti provádění svědeckých výpovědí členů gestapa, což v praksi vedlo často právě k osvobozování a ke krytí zrádců a kolaborantů, dále pokyn o tom, že Národní obec fašistická není organisací fašistickou, pokyn o urychleném ukončení retribuce i za cenu zastavení a osvobození kolaborantů; tyto pokyny nesledovaly tendenci důsledně, přísně, ale spravedlivě potrestat. Byla by jistě zajímavou zpráva, kolikráte ministerstvo spravedlnosti a jeho vysocí úředníci dali ve smyslu svých práv veřejným žalobcům pokyny k přísnějšímu posuzování trestné činnosti osob stíhaných podle retribučního zákona a naopak kolikráte přispěli k mírnějšímu posuzování.

Že retribuce nemohla býti daleko dříve skončena a v důsledku toho také důsledněji provedena, na tom má vinu především ten fakt, že ministerstvo spravedlnosti proti znění zákona trpělo, že stanné řízení, které bylo zákonem předepsáno, bylo nahrazeno přípravným vyšetřováním, vyšetřováním strašně zdlouhavým. Rozhodně není dostatečným vysvětlením, že bylo třeba slyšeti v tomto řízení i druhou stranu, protože v tom tak ani zdržování nespočívá, jako spíše v samé povaze zavedeného přípravného vyšetřování, které u některých soudců vzbuzovalo dojem, že jde o normální kriminální případ. Přistoupilo-li k tomu u některých předsedů senátu to, s čím jsme se tak často setkávali a co při přelíčení samozřejmě úplně skreslovalo správnou představu soudců-laiků, že totiž vedle již dříve slyšených svědků ve prospěch obviněného byla jich k hlavnímu přelíčení volána celá řada znova, znamenalo to nové prodloužení a nakonec to vyvolalo v soudcích laicích při nejmenším dojem pochybností o vině obžalovaného. Právě při nejdůležitějších procesech byla v tomto duchu slyšena dlouhá řada svědků obhajoby nikoli o skutečnostech, jak to žádá trestní řád, nýbrž o pochybných a subjektivních dojmech ve prospěch obžalovaného.

Když v době okupace za stoupajícího teroru a zesilované nacistické propagandy náš lid naslouchal hlasu nynějšího ministra spravedlnosti, tehdy zvaného Pavla Svatého, doufali lidé pevně, že tentokráte skutečně vinníci neuniknou spravedlivému trestu, a lze beze sporu říci, že kdyby náš lid, kdyby soudci-laici jako příslušníci všech stran Národní fronty slyšeli občas týž hlas a v tomtéž duchu, byť by se tak dálo bez jakéhokoliv zásahu do soudcovské neodvislosti a jenom na okraji současného dění, znamenalo by to nesporně mnoho pro důsledně provádění očisty. (Potlesk.)

Ani toto mlčení, zajisté výmluvné mlčení, nezůstalo bez vlivu na naši retribuci. Měl-li tento fakt vliv na náladu našeho lidu a na soudce laiky, kteří nezůstali ušetřeni stranických vlivů, tím větší vliv měl tento fakt samozřejmě na veřejné žalobce a soudce z povolání. Někteří z nich se nemohli zbaviti dojmu, že jejich nadřízení těžko snášejí jejich jasné stanovisko ve prospěch důsledné očisty, a mnozí z nich si ke konci retribuce stěžovali, že snad právě proto byli při jmenování opomenuti, že se tolik, i když po soudcovské stránce nezávadně, exponovali v retribuci.

Přistoupilo-li k tomu všemu u některých veřejných žalobců a soudců z povolání jejich nepříliš lidově demokratické založení a z toho plynoucí často naprosté nepochopení politického významu retribučního soudnictví, je tím dostatečně vysvětlen velký počet zastavených případů u veřejných žalobců a značný počet buď osvobozených nebo mírně potrestaných provinilců. Rozhodně nelze vysvětliti počet zastavených případů povahou vyšetřování, když je známo, že o případech postoupených veřejnému žalobci rozhodovaly nejdříve vyšetřovací komise, často paritně složené, které každý případ probraly a po prozkoumání buď jej zastavily, postoupily trestně nalézací komisi, nebo předaly veřejnému žalobci. Zajisté by byla zajímavá statistika, kolik už tímto sítem propadlo věcí, které vůbec nepřišly k veřejnému žalobci.

Přímo povážlivým se nám zdá býti tvrzení v exposé pana ministra spravedlnosti, že velká část těchto udání byla podána z osobních důvodů v důsledku narušeného charakteru. Tu už jsou přejímány argumentace, které slýcháme od usvědčených zrádců a kolaborantů. Bylo národní i osobně mravní povinností každého občana, byl-li k tomu úředně vyzýván, aby jakékoliv provinění kohokoliv na příslušných místech oznámil, a těmto místům příslušelo posuzování věci. Jestliže však někdy byly oznámeny i případy méně závažné a když tím byl dotčen snad i zájem toho, kdo takový případ po osvobození oznámil, svědčí to, až na ojedinělé výjimky, které nakonec potvrzují pravidlo, o dobré vůli našich občanů, aby každá sebemenší zrada byla potrestána. Svědčí to o vysokém smyslu pro národní čest a spravedlnost vůbec. A je proto přinejmenším pochybené, jestliže tato dobrá vůle a smysl pro národní čest u většiny jsou zaměňovány za narušený charakter. Ostatně je znám značný počet případů, kdy po osvobození kolaboranta byli poctiví lidé jím vláčeni po soudech pro urážku na cti, při čemž často nepomáhalo dostatečně ani opatření navržené ministerstvem spravedlnosti k zamezení podobných případů. Vedle toho celá řada poctivých lidí je dnes stíhána pro zločin křivého obvinění, čímž je jim způsobována značná újma, i když nepochybujeme o tom, že každý objektivní soudce uzná na jejich nevinu a na dobrý jejich úmysl oznámiti všechno, co se má o pomahačích Němců vědět.

Je samozřejmé, že i tyto věci měly v dalším průběhu vliv na jakost naší retribuce. Lidé se začali bát prokazovat mocnému kolaborantovi vinu z obavy, že v případě, bude-li osvobozen a podnikne-li proti nim nějaké kroky, nenajdou nikde ochrany. Tím a ničím jiným se vysvětluje fakt, že mnoho lidí kolaboranty po osvobození u vyšetřovací komise usvědčovalo, za rok však titíž lidé u mimořádných lidových soudů z těchto obav raději se odvolávali na krátkou paměť. Je jasné, že troufalost různých vlivných kolaborantů za této situace rostla, že se rozbujely všechny ty známé i méně známé praktiky, často i za spolupůsobení některých nesvědomitých obhájců, praktiky, směřující k zatemnění procesu a k ovlivnění svědků. Jak jinak se mohlo stát, že u takového Miesbacha, Němce, nacisty dosazeného do závodů Baťa ve Zlíně, mohlo býti u mimořádného lidového soudu v Uherském Hradišti upuštěno od potrestání? Jenom proto, aby nemohla býti prokázána vina dalším spoluvinníkům, Čiperovi, Malotovi a jiným vlivným kolaborantům ze Zlína. Jak jinak se mohlo stát, že jsme nikde neslyšeli o tom, kdo převzal a k jakým účelům bylo použito těch několika milionů korun, které prý dala firma Baťa na Slovensku - nikoliv ovšem Čipera - na slovenské povstání. Jen tak se mohlo stát, že v procesu s protektorátní vládou syn poslance národně socialistické strany potvrdil Adolfu Hrubému, že mu Hrubý poskytl asi 15.000 korun na odboj, když současně nebyl učiněn ani dotaz, jak těchto peněz pro odboj bylo použito, a když odbojové skupiny této oblasti potvrzují nejenom, že žádné peníze neobdržely, ale že se tento svědek ani s nimi odbojové činnosti nezúčastnil. To je jedna z velkých vad retribučního řízení.

Často vlivem předsedy senátu při pochopitelné nezkušenosti soudců laiků nebyla obhajoba obviněného ničím prokazována. Uvěřilo se prostě obviněnému. Co to znamená? To znamená, že ve věci zrady na národě byla často dána větší víra kolaborantovi než svědkům, kteří pochopitelně o všech tajných spádech pomahačů nemohli vědět. To je patrno též i z exposé. Členové protektorátní vlády prý nemohli býti přísněji potrestáni, protože prý měli, tak se hájili, plnou důvěru v generála Eliáše. Jako by nebylo důležitější sebenepatrnější svědectví o tom, zda měl či neměl k nim důvěru generál Eliáš. Tu, a stejně tak, když exposé se odvolává na to, že vlastně představitelé protektorátní vlády byli dostatečně potrestáni, protože hlavními vinníky byli Hácha, Chvalkovský a Moravec, kteří dříve zemřeli, dostává se exposé na linii obrany, jak se hájí naši kolaboranti. Oni nic, to všechno ti mrtví a ti, kteří utekli. Jenom takovým posuzováním se mohlo stát, že bylo dosti případů, které byly zastaveny a které teprve pod tlakem nespokojenosti musely býti znovu projednány a což je nejzajímavější, byly také odsouzeny. Nebyla sice o tom podána zpráva, ale nejvíce případů jak zastavených, tak z části osvobozených se týká nesprávného posuzování zločinu propagace a podpory nacistického a fašistického hnutí. To je trestný čin, který má svou specifickou politickou, ale také sociální povahu. Vedle celkem nevelkého počtu těch různých politických kortešů nacismu a fašismu z profese vystupuje tu za okupace celá řada lidí, nejčastěji z vyšších společenských vrstev, ať velkostatkářů, průmyslníků nebo lidí z vysokých úřadů, kteří sice vždycky neudávali, nevyhrožovali, poněvadž jim toho nebylo jednak zapotřebí, jednak to nebývá způsob jejich projevů, všemi však deseti různými cestami a způsoby podporovali nacismus a fašismus. A tu jsme se setkávali zejména u předsedů senátů s nepochopením pro tento zločin.