Ano, my se k spolupráci se západními státy
hlásíme, ale nedomníváme se, že
by bylo třeba opírat tuto spolupráci o nějaké
pochybné teorie, anebo dokonce pro tuto spolupráci
zeslabovati význam našeho spojeneckého svazku
se Sovětským svazem. Musíme proto důrazně
odmítnouti propagandu takového západnictví,
jehož hroty by byly namířeny proti Východu.
Musíme proto také odmítnouti teorii o tak
zvaném mostu mezi Západem a Východem, pokud
by tímto pojetím mělo býti naše
spojenectví se Sovětským svazem uvedeno do
nějaké závislosti na Západu. Není
to ostatně po prvé, kdy se před nás
klade tato otázka. Také v roce 1935 a v letech,
která následovala, zdál se mnohým
náš spojenecký svazek se Sovětským
svazem příliš úzkým a odpůrci
sovětsko-československého spojenectví
se nám snažili dokázat, že jsme zašli
příliš daleko v naší sovětské
orientaci, že jsme tudíž málem propadli
"bolševismu" a ztratili důvěru Západu.
Tato kritika dosáhla tenkrát, bohužel již
při uzavření smlouvy se Sovětským
svazem, velkého úspěchu. Ke smlouvě
byla připojena doložka, podle které účinnost
smlouvy byla učiněna závislou na souhlasu
francouzské vlády. V kritickém okamžiku
působili ve francouzské vládě lidé
jako Daladier a Bonnet, kteří neměli zájmu
o to, aby ustanovení smlouvy vstoupila v život, a
raději dali přednost Mnichovu. Důsledky vyplývající
z teorie tak zv. mostu mezi Západem a Východem našly
tenkrát svůj výraz dokonce v ustanovení
smlouvy a v září 1938 byly jednou z příčin
pádu naší republiky. Učinili jsme tedy
již jednou chybu, když jsme ve své zahraniční
politice aplikovali až do těchto neblahých
důsledků tuto pochybenou teorii. Poučeni
touto trpkou zkušeností nesmíme podobnou chybu
opakovati dnes. Vím, že snad nikdo z hlasatelů
této nešťastné teorie si snad ani neuvědomuje
tyto její důsledky, ale domyslíme-li ji do
konce, nemůžeme vyloučiti závěry,
k nimž naše politika tenkrát pod nátlakem
tehdejšího vedení agrární strany
dospěla.
Proto musíme trvati na otevřené a jasné
naší orientaci na Sovětský svaz a proto
budeme rozvíjeti naše styky se západními
státy, aniž bychom je spojovali s teoriemi tak neblahými
a připisovali jim význam, jaký nemají.
Ostatně náš vztah k západním
státům, který vede k spolupráci stále
užší a užší, je dnes již
také postaven na jasný právní základ.
Je totiž dán nejen úspěšně
se rozvíjejícími styky na poli hospodářském
a kulturním, ale je dán také naším
členstvím v Organisaci Spojených národů
a naší dobrou vůlí projevenou již
v nejednom případě také činy,
účastniti se i jiných mezinárodních
dohod a spolupracovati ve všech mezinárodních
institucích, způsobilých zlepšiti osud
poválečné Evropy a všeho lidstva. Je
pro nás samozřejmé, že budeme plniti
svědomitě a důsledně všechny
povinnosti, jež pro nás z členství v
Organisaci Spojených národů vyplývají,
a ostatně naše delegace pod vedením pana ministra
Masaryka na nedávném shromáždění
Organisace Spojených národů úspěšně
zasáhla do jednání v řadě důležitých
otázek.
Organisace Spojených národů a její
reálné možnosti na organisaci trvalého
míru jsou všeobecně posuzovány s oprávněným
střízlivým realismem. Je všeobecně
uznáno, že ustanovením Organisace trvalý
mír není ještě zajištěn
a že k dosažení tohoto velikého cíle
je třeba odstraniti dosud trvající rozpory
mezi státy a zejména mezi velmocemi, ačkoliv
není pochybnosti o tom, že naopak OSN je v mnohém
směru vhodným nástrojem, který řešení
takových sporů může usnadniti. Jestliže
přihlédneme k hospodářským
a sociálním příčinám,
které vedou ke konfliktům a válkám,
můžeme také dospěti k závěru,
že OSN nutně bude brzděna ve svých mírových
snahách tak dlouho, dokud politika vlád bude určována
kořistnými a sobeckými zájmy mezinárodního
kapitálu. To ovšem neznamená, že bychom
neoceňovali již dnes každý příspěvek
k mezinárodní spolupráci, že bychom
snad popírali, že již dnes má OSN hodně
možnosti mírniti konflikty, k nimž dochází,
a přispívati k tomu, aby byly řešeny
cestou jednání a dohod, a nikoliv násilím.
S tohoto hlediska můžeme ocenit i poslední
zasedání Organisace Spojených národů,
které, i když přineslo řadu ostrých
diskusí mezi představiteli velmocí, bylo
zároveň dokladem jejich dobré vůle
a jejich vytrvalé snahy o dosažení dohody.
Je v zájmu věci, jestliže se na mezinárodním
foru jedná s tou otevřeností jako na zasedání
Organisace Spojených národů. Nesmíme
význam sporů mezi velmocemi podceňovat, ale
nesmíme jej ani přeceňovat a jitřit,
jako činí ti, jimž na dobrém poměru
mezi velmocemi nezáleží a kteří
naopak zostřování konfliktů mezi nimi
považují za nutný předpoklad pro dosažení
svých zpátečnických cílů.
Na posledním zasedání Organisace Spojených
národů bylo dosaženo největší
možné míry dohody o sporných otázkách
a můžeme vyslovit naději, že i další
činnost organisace se bude rozvíjet v témže
duchu. Československo si ve vlastním zájmu
musí přát, aby poměr mezi velmocemi
byl co nejlepší. Vždyť na jejich spolupráci
závisí udržení míru a již
s tohoto hlediska je třeba uznat jejich převládající
vliv v mezinárodní politice a jemu odpovídající
míru odpovědnosti. Československo nepatří
k těm státům, jejichž vlády se
domnívají, že práva malých národů
jsou popírána výlučným vlivem
velmocí. Příklad Československa ostatně
dokazuje, že rozumná politika vnitřní
i zahraniční může zjednat i malému
státu plné respektování jeho svrchovanosti,
jak jsem se o tom již zmínil.
Někdy bývá Organisace Spojených národů
kritisována jako málo účinný
nástroj pro zabezpečení míru. Nositelé
této kritiky často vystupují s nejrůznějšími
návrhy na reorganisaci Organisace Spojených národů
ve světovou federaci států nebo dokonce v
jakýsi nový nadstát. Přihlédneme-li
střízlivě ke všem problémům
dnešní světové politiky a k rozporům
v ní obsaženým, dospějeme k závěru,
že všechny tyto plány jsou buď krásným
snem a tudíž chimérou budovanou na písku,
která každé rozumné úsilí
o mír může zavésti na scestí,
anebo dokonce pláštíkem, který má
zakrýt snahy o vnášení nových
sporů do mezinárodní politiky a jitření
poměru mezi spojenci, o přípravu nových
konfliktů a válek. Tímto poznáním
by mělo být určeno naše stanovisko ke
všem těmto návrhům, s nimiž se
patrně v budoucnu v nejrůznějších
obdobách ještě setkáme. (Potlesk.)
Stejné by mělo být i naše stanovisko
ke všem těm koncepcím nejrůznějších
bloků, jak jsou často v zahraničí
propagovány. O osudu jedné z nich, o polsko-československé
konfederaci, jsem se již zmínil. Žádná
z těchto pochybných koncepcí nemůže
Československu zaručiti tu míru samostatnosti
a bezpečnosti jako jeho dnešní zahraničně-politické
linie, určená spojeneckou smlouvou se Sovětským
svazem a členstvím v Organisaci Spojených
národů.
Můžeme jen uvítat, že naše vláda
přistoupila k jednání s polskou vládou
a s maďarskou vládou, aby dohodou s oběma státy
dospěla k vyřešení vzájemného
poměru. Je nám samozřejmé, že
dobrý poměr k státům, které
nás obklopují, musí být jedním
z hlavních cílů naší zahraniční
politiky. To platí především o našem
poměru k Polsku. Stejné situace obou národů,
stejné zkušenosti z neblahého vývoje
posledních let a společná linie zahraniční
politiky obou států mluví jen pro to, aby
mezi oběma státy, které k sobě mají
tak blízko, byl vybudován poměr skutečně
bratrský, odpovídající duchu slovanské
vzájemnosti, v zájmu obou národů i
v zájmu evropské spolupráce. Musíme
oceniti dobrou vůli naší vlády k jednání
a k dohodě s Polskem a přáli bychom si jen,
aby též s polské strany byla projevena stejná
míra dobré vůle a zejména porozumění
pro naše stanovisko a pro naše zájmy hospodářské
a dopravní. Doufáme, že jednání,
která právě probíhají, jsou
jen prvním krokem v tomto usilování, a jestliže
dosud skončila výsledkem pouze na poli spolupráce
kulturní, nepochybujeme, že dohoda, již bylo
v tomto směru dosaženo, přispěje k růstu
vzájemné důvěry. Jde o to, abychom
zdůrazňovali právě to, co nás
s bratrským národem polským spojuje, a dospěli
tak k vzájemné spolupráci na těch
důležitých úsecích, kde tato
spolupráce je již dnes možná. S tohoto
hlediska zasluhuje jednání právě vedené,
aby bylo plně schváleno. Nezapomínejte také,
že československo-sovětská smlouva počítá
s přistoupením Polska k spojeneckému svazku
československo-sovětskému, který by
přistoupením Polska jen získal na svém
významu.
Stejně oceňujeme i dohodu uzavřenou s Maďarskem,
jejíž význam je nejen v tom, že je prvním
krokem k řešení palčivého problému
maďarského obyvatelstva na Slovensku, nýbrž
i v tom, že může přispět ke spolupráci
naší republiky s novým Maďarskem, které
po dlouhých letech nadvlády reakce nastoupilo cestu
k demokracii.
Při posuzování politických poměrů
v Německu patrně ještě po dlouhá
léta nebude možné používati měřítek
v politickém životě obvyklých. To ovšem
neznamená, že bychom neměli vývoj v
Německu pozorně sledovat, neboť Německo
zůstává tu nadále státem, s
nímž máme nejdelší společné
hranice, a již tím je řečeno, že
vývoj poměrů v Německu nám
nemůže býti lhostejný. Musíme
proto pozorně sledovat, jak pokračuje odnacisování
Německa, jaké jsou plány velmocí na
definitivní úpravu německé otázky,
a zejména musíme věnovat pozornost tomu,
nejsou-li to zájmy mezinárodních koncernů,
určované jejich dnešní a zejména
pro budoucnost připravovanou spoluprací s německými
kartely, které by měly rozhodovat při konečném
vyřešení německé otázky,
což by jistě nebylo v zájmu naší
bezpečnosti a v zájmu evropského míru.
Paní a pánové, dovolte mi ještě
několik slov o naší diplomatické službě.
Můžeme jen uvítat, že tak přísné
požadavky klade ministerstvo zahraničních věcí
na své zaměstnance, zejména na ty, kteří
byli pověřeni výkonem služby v zahraničí.
Je správné, že musí míti co největší
odbornou způsobilost k výkonu svých funkcí,
ale dovolte mně, abych k tomu dodal, že je nezbytně
nutné, aby byli na výši i svým vzděláním
politickým a svým politickým rozhledem. Jestliže
personální politika ministerstva zahraničních
věcí nebude přihlížet ve větší
míře než dosud také k této stránce
diplomatické služby, nemůžeme vyloučit,
že význam diplomatické služby bude klesat
a že naléhavá potřeba mezinárodních
styků si bude hledati své nové cesty a nové
formy. Tím nechci říci, že by snad stranická
příslušnost měla rozhodovat při
výběru schopných osob nebo že bychom
snad dokonce měli v zahraniční službě
uplatňovat paritní systém, na němž
se politické strany dohodly pro některé jiné
úseky. To by jistě nepřispělo k úrovni
naší zahraniční služby, ani nadstranickým
cílům, které má sledovat. Zdůrazňuji
však, že zahraniční služba je záležitostí
politickou a nejen úřednickou a je vlastně
zvláštní, že v tomto důležitém
oboru je personální politika prováděna
zcela jiným způsobem než v jiných oborech.
Jde o složitý úkol, který musí
být posuzován především se zřetelem
na zcela nové požadavky, kladené na diplomatickou
službu i na dnešní linii československé
politiky vnitřní i zahraniční. Kdo
nedospěl k upřímně kladnému
poměru k nové naší politice hospodářské
a sociální, která je pro naši republiku
tak příznačná, nemůže
pochopitelně s úspěchem hájit československé
věci v prostředí ostatních států,
nemůže se zdarem šířit pravdu o
úspěších, kterých jsme dosáhli,
a čeliti i záměrné propagandě
proti Československu vedené. (Potlesk.)
Naše zahraniční služba patří
ostatně k těm úsekům naší
administrativy, které přímo volají
po tom, aby byl co nejrychleji vydán nový služební
a platový zákon veřejno-zaměstnanecký,
aby tím také služební a platové
poměry zaměstnanců zahraniční
služby byly upraveny novým způsobem. Bude nutné,
aby nová úprava přihlížela nejen
k rutině získané dlouholetým výkonem
služby, nýbrž i k osobní odpovědnosti,
k funkci skutečně zastávané, ke zvláštním
schopnostem a v neposlední řadě také
k politické kvalifikaci. S druhé strany je zapotřebí,
aby naše zastupitelské úřady byly vybaveny
tak, aby s úspěchem mohly plnit všechny úkoly,
kterých ustavičně přibývá.
Diplomatická služba pozbyla už dávno pochybného
lesku, který jí byl dříve připisován,
a víme dobře, že zaměstnanci naší
zahraniční služby pracují za podmínek
neobyčejně těžkých, zejména
v těch zemích, jež utrpěly válkou.
Předpokládám, že rozprava o rozpočtu
poskytne ještě PNS příležitost,
aby k otázkám naší zahraniční
služby podrobně zaujalo stanovisko.
Klub poslanců soc. demokratických vyslovuje svůj
plný souhlas s postupem pana ministra zahraničních
věcí, a naše strana poskytne i nadále
plnou podporu naší vládě při
provádění její zahraničně-politické
linie, ať už jde o naše spojenectví se Sovětským
svazem, přátelské vztahy k západním
velmocem anebo naši účast v Organisaci Spojených
národů. Oceňujeme také jasné
a rozhodné stanovisko, které naše vláda
zaujala ve věci Španělska.
Cíle, jež sleduje naše zahraniční
politika, jsou nám obzvláště blízké.
A naše strana se za ně zasazovala vždy vší
svou vahou. Byla to především naše strana
a dnešní předseda vlády Fierlinger,
jenž ještě ve funkci čs. velvyslance v
Moskvě projevil tolik energie a vytrvalosti při
přípravě naší spojenecké
smlouvy se Sovětským svazem a jenž se tudíž
v tak velké míře zasloužil o tento nejjistěší
základ naší samostatnosti a bezpečnosti.
(Potlesk.)
Úsilí o mír a mezinárodní spolupráci
odpovídá plně našemu programu a čs.
soc. demokracie se vynasnaží, aby vedle podpory, kterou
bude i nadále naší zahraniční
politice poskytovat, přispěla vlastními silami
k tomuto ušlechtilému úsilí. Ačkoliv
naše strana dnes není na rozdíl od dřívějších
dob členem žádného mezinárodního
socialistického sdružení, považuje přes
to za svoji povinnost pěstovat soudružské styky
s ostatními evropskými socialistickými stranami,
programově jí blízkými, představujícími
politické síly nové, lepší Evropy.
(Potlesk.) Domníváme se, že tato spolupráce
je jen na prospěch československé věci,
neboť jí získáváme přátele
právě v těch kruzích, jejichž
vliv na uspořádání nové Evropy
ustavičně stoupá, a že tudíž
toto naše snažení slouží zájmům
republiky.
Domníváme se také, že cesta, kterou
jsme nastoupili v naší politice vnitřní,
má svůj veliký význam i pro obor politiky
zahraniční, pro bezpečnost republiky a pro
organisaci světového míru. Zestátnili
jsme zbrojařský průmysl a vlastně
všechen průmysl, který může sloužit
válečné výrobě, a tímto
dalekosáhlým zásahem jsme nesmírně
prospěli věci bezpečnosti republiky a evropského
míru, neboť jsme postavili pod pravomoc našich
vlastních orgánů, lidu odpovědných,
zdroje válečné výroby, jež dříve
patřily koncernům, často i zahraničním,
jimž na bezpečnosti naší republiky málo
záleželo.
Paní a pánové, dovolte mně, abych
v závěru vyslovil přesvědčení,
že ani napříště nebude mezi námi
sporů o naší zahraniční politice
a že naopak její vůdčí směrnice
budou i nadále jedním z pojítek všech
stran Národní fronty Čechů a Slováků.
I tím přispějeme k zvýšení
prestiže naší republiky v zahraničí
a k upevnění jejího mezinárodního
postavení. (Potlesk.)
Podpredseda Gottier: Ďalším rečníkom
je p. posl. dr Múdry-Šebík. Dávam
mu slovo.
Posl. dr Múdry-Šebík: Slávna
snemovňa, panie a pánovia!
V obsažnom a výstižnom expozé pána
ministra zahraničných vecí demokratická
strana, v ktorej mene mám česť hovoriť,
nachodí mnoho kladných hodnôt a v jeho doterajšej
činnosti mnoho dobrých úspechov.
Musím preto hneď na začiatku prehlásiť,
že demokratická strana sa s expozé pána
ministra zahraničných vecí a s jeho činnosťou
úplne spokojuje, stotožňuje a ju schvaľuje.
(Potlesk.) To teda znamená, že schvaľuje
úplne celú generálnu líniu našej
zahraničnej politiky.
Túto generálnu líniu vystihnol vo svojom
expozé pán minister znamenite, keď zdôraznil,
že naša zahraničná politika bude a ostane
trvale najpriateľskejšia k slovanskému Sväzu
sovietskych socialistických republík (Potlesk.)
a priateľská k západným demokraciam,
pričom ale zostane naša vlastná, samostatná
a československá. (Potlesk.) To znamená
teda, že ostane neodvislá, budujúc na úprimnom,
nielen formálnymi smluvami, ale predovšetkým
hlbokým srdečným naším vlastným
precítením sviazanom spojenectve so Sväzom
sovietskych socialistických republík a na dobrom,
so všetkými skutočnosťami počítajúcom
priateľstve so západnými demokraciami.
Zmocnený k tomu svojou stranou prehlasujem pri tejto príležitosti
a pred týmto najvyšším naším
ľudovým fórom, že demokratická
strana sa nielen stotožňuje, ale priamo reklamuje
a volá po takejto našej zahraničnej politike.
Bolo by preto dobré a pre konsolidáciu našich
vnútropolitických pomerov želateľné,
keby ani teraz ani v budúcnosti žiadna z politických
strán si navzájom nevytýkaly akékoľvek
upodozrievania, pokiaľ ide o zahraničnú politiku.
Zahraničná politika republiky je jedna a jednotná
(Potlesk.) a pretože je jednotná a opierajúca
sa jednako na všetky politické strany, je a zostane
zdravá a úspešná. Národy naše
prešly ťažkou skúškou mníchovskej
zrady a musia čerpať z nej ponaučenie do budúcnosti.
Nechceme ostať viac ráz opustení, chceme spojencov
a priateľov verných. Priateľov verných
ovšem, kým sú len dané k tomu možnosti,
treba si nám budovať a pestovať aj v bezprostrednom
susedstve. Bez dobrého a nevyriešeného pomeru
k susedom ťažko sa buduje a robí dobrý
pomer k mocnostiam. Vyrovnané pomery so susedmi znamenajú
hladký priebeh politiky s veľmocami.
Preto radi sme počuli z úst pána ministra
zahraničných vecí, že naša zahraničná
politika neprestane sledovať zásady dobrého
a priateľského styku so susedmi a že k tomu už
učinila prvé kroky. Jednania s reprezentantmi poľskej
republiky sú v plnom prúde a v nádeji dobrého
a pre obe strany uspokojivého doriešenia niektorých
sporných otázok.
Dve otázky máme s Poľskom nevyriešené:
Tešínsko a časť Oravy a Spiša. Nám
Slovákom je celkom samozrejmé, že Tešínsko
nie je záležitosťou len českou, ale záležitosťou
celej Československej republiky. Je to záležitosť
životného záujmu a preto apelujem na správcov
našej zahraničnej politiky, aby sa vyvinulo všetko
úsilie, aby Tešínsko opäť bolo v
hraniciach Československa. (Potlesk.)
Za nevyriešenú otázku medzi Poľskom a
Československom považujeme otázku časti
hornej Oravy a horného Spiša. Tieto územia
patrily v celej histórii k Slovensku. V r. 1920 boly tieto
územia usnesením konferencie veľvyslancov v
Paríži pririeknuté Poľsku bez toho, aby
bola bývala rešpektovaná vôľa tamojšieho
obyvateľstva ohľadne národnej a štátnej
príslušnosti. Sľúbený plebiscit
nebol prevedený, čím bola spáchaná
neslýchaná krivda na tamojšom obyvateľstve.
Toto obyvateľstvo v počte 29.000 duší
hlási sa z 99% k národnosti slovenskej a chce štátnu
príslušnosť československú. Obyvateľstvo
bolo za celých 19 rokov násilne popoľšťované
a akýkoľvek prejav slovenskosti bol úplne znemožnený.
Nebolo mu priznané právo menšiny, ako priznala
prvá republika Československá obyvateľstvu
poľskej národnosti na Tešínsku, a slovenské
deti boly nútené navštevovať poľské
školy.

