Srovnejte slova posl. Slánského s citovaným
projevem ministra Ripky z r. 1942. A to zde necituji některé
důvěrné elaboráty ministerstva zahraničních
věcí, o němž tu dnes diskutujeme, z
nichž by časové rozpětí mezi
daty generálního tajemníka komunistické
strany a mezi daty skutečnými vyniklo ještě
nápadněji. Straně lidové by bylo velmi
za lehko všechny ty veliké úspěchy naší
zahraniční akce - smlouvu s Ruskem, dohodu
o UNRRA, likvidaci Mnichova se strany Anglie a Francie - připisovat
jen sobě s odkazem na skutečnost, že všechny
tyto činy provedla vláda Šrámkova. Nečiníme
tak a pokládáme je jistě v souladu s výkladem
pana ministra zahraničních věcí prostě
za úspěch celého národa, celé
Národní fronty a všech jejích složek.
(Potlesk.) Leč nelze mlčet k tomu, když
v dnešní době v rozporu se skutečností
a ve snaze získat sympatie zemědělců,
osidlujících půdu po odsunutých Němcích,
zatahuje jedna strana Národní fronty zahraničně-politické
úspěchy a zásluhy o ně do předvolebních
agitek a kampaní. (Potlesk.)
Zahraniční politika, i když je pochopitelně
též výsledkem úvah vnitropolitických,
měla by být ušetřena nárazů
dočasné vnitropolitické konjunktury a stranických
bojů. V našem postavení ve střední
Evropě jsme příliš exponováni,
je nám celou Evropou a naší zeměpisnou
polohou svěřen úkol příliš
obtížný, než abychom jej promarnili ve
zbytečných stranických polemikách,
do nichž bychom zatahovali zahraničně-politické
problémy. Vždyť konec konců i zájem
Sovětského svazu na nás vyjádřený
tím, že s námi uzavřel dalekosáhlou
smlouvu ještě dlouho před koncem války,
zakládá se na důvěře v naši
rozumnou politiku zahraniční a v naši schopnost
splnit úlohu, k níž nás klíčové
postavení v srdci Evropy předurčuje. Svůj
úkol solidního pilíře bezpečnosti
ve střední Evropě můžeme splnit
jen tak, že budeme dělati politiku vskutku celonárodní
a že zahraniční politiku budeme kritisovat,
neboť s Masarykem věříme, že
kritika je předpokladem a methodou skutečné
demokracie nikoliv s úzkých hledisek stranických
nebo dokonce volebních, nýbrž s hlediska národního
zájmu a bezpečnosti. V této věci se
strana lidová od vytčeného cíle nikdy
neuchýlí. My věříme, že
k Masarykovu státu patří masarykovsky pojímaná
a prováděná politika zahraniční.
(Potlesk.)
Podpredseda Gottier: Ďalej sa o slovo prihlásil
pán posl. dr Bernard, ktorému udeľujem
slovo.
Posl. dr Bernard: Slavná sněmovno, paní
a pánové!
Přistupujeme-li k rozpravě o naší zahraniční
politice, musíme si především uvědomit,
že jde o obor, jehož význam stále stoupá,
neboť mezinárodních vztahů a mezinárodních
souvislostí ustavičně přibývá.
Dnes již není odlehlých nebo neznámých
zemí, kam by nedolehly přímo nebo nepřímo
důsledky vývoje mezinárodní politiky
a vývoj politických poměrů v kterémkoliv
státě. Má svůj odraz v politické
situaci všech zemí ostatních i sebevzdálenějších.
Co se dnes stane v Číně nebo v Argentině,
ve Španělsku nebo v Indii, v Řecku nebo v Indonesii,
nezůstane bez vlivu i na politickou situaci naši.
Převratná změna ve válečné
technice a ve způsobu vedení války urychlila
neobyčejně tento vývoj. Staré geopolitické
pojmy a z nich vyplývající politické
závěry o bezpečnosti státu, dané
vzdáleností, přírodními překážkami
nebo ostrovní osamoceností, ztrácejí
na dřívějším významu,
jak názorně v nejednom případě
ukázala minulá válka.
Není dnes na světě národa a státu,
který by mohl lhostejně přihlížeti
k tomu, co se děje ve světě, a jehož
osud by nebyl spojen tisícerými pouty s celým
světovým společenstvím národů.
Staré pojmy autarkie, neutrality a státní
svrchovanosti patří ve velké míře
minulosti. Je třeba si uvědomiti toto nové
hodnocení starých pojmů dříve,
než by nás o tom mohla názorně poučiti
nová mezinárodní krise. Až do Mnichova
jsme si ani dobře neuvědomovali, jak úzce
je spjata otázka naší bezpečnosti s
vývojem mezinárodní politiky, a teprve úder
způsobený Mnichovem nás poučil, že
se v Evropě a ve světě mnoho změnilo.
Tohoto poučení by nemělo býti zapomínáno.
Otázky, jež dříve byly považovány
za vnitřní záležitosti jednotlivých
států, nabývají stále více
a více povahy mezinárodní a mají-li
býti úspěšně vyřešeny,
je třeba je řešiti jen mezinárodní
cestou, to znamená dohodou všech zúčastněných
států a nikoliv opatřením každého
z nich, prováděným nezávisle na ostatních.
V období mezi oběma světovými válkami
nešla, bohužel, Evropa touto cestou. Nešla jí
ani na poli vzájemných styků hospodářských,
a tento nedostatek spolupráce a solidarity byl jednou z
příčin hospodářské krise
a politických důsledků, které krise
vyvolala, fašismu a nakonec i války. Poučeny
těmito zkušenostmi snaží se dnes státy
a jejich vlády vyhnouti se dřívějším
chybám, a tak jsme svědky úsilí o
organisovanou spolupráci, a to nejen v základní
otázce organisace světového míru,
ale i v otázkách měny, poskytování
úvěrů, zásobování i
výživy obyvatelstva. Můžeme jen uvítati,
že se také naše vláda účastní
tak intensivně této spolupráce.
Společným rysem všech těchto dílčích
snah je právě poznání, že otázky,
o něž jde, mohou býti vyřešeny
jen mezinárodně, že samostatný postup
jednotlivých států bez dohody s ostatními
by vedl k novým krisím, otřesům a
konfliktům. Nakonec ovšem půjde o to, kdo bude
nositelem tohoto úsilí o mezinárodní
spolupráci, které politické a sociální
síly se ujmou úkolu, který je nutně
dán dnešním vývojovým stupněm
lidské společnosti. Půjde o to, budou-li
to síly včerejška, anebo síly představující
lepší socialistický zítřek Evropy
a světa. Byli jsme po řadu let svědky toho,
že to byl německý nacismus, představující
nejkrajnější reakci politickou, hospodářskou
a sociální, který se - na štěstí
pro Evropu a lidskou civilisaci jen dočasně - ujal
úlohy sjednotiti Evropu nikoliv k účelům
mírové spolupráce, směřující
k stále většímu rozvoji svobody a blahobytu,
nýbrž k účelům zločinné
imperialistické války. Ale jedno je jisté.
Nacismus se uchopil funkce, kterou nesplnila před tím
dřívější evropská demokracie,
a bohužel vyrovnal se s ní po svém. Toto poučení
mělo býti zároveň výstrahou
a kategorickým příkazem všem, kterým
znovu připadl složitý, ale nutný úkol
spojiti národy a státy k vzájemné
spolupráci a organisaci světového míru.
Také Československo je součástí
světového společenství národů
a jeho osud je s ním nerozlučně spojen. Dějiny
Mnichova a dějiny minulé války přinesly
o tom nový výmluvný důkaz. Řada
dalších okolností mluví pro co nejrozsáhlejší
naše styky s ostatním světem. Po šest
let jsme neměli možnost účastniti se
rozvoje kultury a techniky ostatních demokratických
států světa a je v našem zájmu,
abychom po tak dlouhém období osamocenosti otevřeli
dokořán dveře všem pramenům poučení,
kterého se nám může dostati z ciziny.
Náš hospodářský život již
svým složením nutně vyžaduje orientace
na mezinárodní spolupráci, nehledíc
k naléhavým potřebám poválečné
hospodářské obnovy. Nesmíme zapomínati,
že po dobu války ve všech státech, které
byly ušetřeny německé okupace, rozvoj
techniky, vědy, literatury i umění se nezastavil,
a budeme proto přijímati s povděkem všechny
podněty a veškerou pomoc, z kterékoliv strany
se nám ji dostane. V tomto smyslu musíme prováděti
politiku skutečně evropskou a světovou.
Naše rozhodnutí musí však zníti
zcela jednoznačně, jestliže se zabýváme
nikoliv našimi zahraničními styky v nejširším
smyslu, nýbrž ryzí zahraniční
politikou, jejímž úkolem je zabezpečiti
naší republice co největší míru
bezpečnosti. S tohoto hlediska se opírá naše
mezinárodní postavení o spojeneckou smlouvu
se Sovětským svazem, a již tento smluvní
základ tohoto spojenectví nasvědčuje
tomu, že jde o poměr zvláště úzký.
Ano, československo-sovětská smlouva musí
zůstat i nadále jádrem naší zahraniční
politiky, neboť spojenecký svazek se Sovětským
svazem je nejspolehlivější zárukou samostatnosti
naší republiky a jejího zabezpečení
proti jakémukoliv útoku v budoucnosti. Zkušenosti
z období Mnichova, zkušenosti z minulé války
a vynikající účast Rudé armády
na osvobození Československa jsou přesvědčivými
a dnes ostatně již obecně uznávanými
důvody této naší zahraničně-politické
orientace.
Důvody pro udržení a prohloubení našeho
obranného spojeneckého svazku se Sovětským
svazem nejsou však určeny pouze našimi zkušenostmi
z let minulých. I dnešní situace a střízlivý
odhad perspektiv budoucího vývoje dává
nám věru mnoho nových důvodů,
abych důsledně trvali na našem dnešním
spojenectví se Sovětským svazem, abychom
je dále rozvíjeli a prohlubovali, abychom svědomitě
plnili všechny povinnosti, jež z tohoto spojenectví
pro nás vyplývají, a abychom se vyhnuli všemu,
co by mohlo třeba jen v nepatrné míře
ohroziti tuto nejjistější záruku naší
samostatnosti. Situace v Evropě a ve světě
není dosud taková, abychom se mohli domnívati,
že bezpečnost republiky nevyžaduje naší
ustavičné pozornosti a bdělosti.
Ve světě jsou dosud neobyčejně živé
síly reakce, které se dosud nevzdaly naděje
na to, aby z Německa byl opět vybudován silný
militaristický stát, a v jejichž plánech
má znovu vyzbrojenému Německu opět
připadnouti významný úkol.
Jestliže se dovídáme, že v západních
okupačních pásmech Německa nacisté
leckde zastávají vynikající funkce
ve veřejné správě a v hospodářském
životě, jestliže jsme byli svědky pokusu
dosadit a podporovat v Bavorsku reakční a monarchisticky
orientovanou vládu, jestliže jsme dokonce četli
zprávu o pobytu příslušníků
bývalé habsburské dynastie na území
Rakouska, bylo by osudnou chybou, kdybychom složili ruce
v klín a nevěnovali nejbdělejší
pozornost znepokojujícím zprávám tohoto
druhu. Není pochybnosti o tom, že všechny tyto
zpátečnické snahy mají jeden společný
cíl a jsou jen článkem systematického
úsilí mezinárodní reakce o přípravu
nových konfliktů v Evropě i ve světě.
Sledujeme-li pozorně vývoj událostí,
neopravňuje nás nic k přesvědčení,
že by šlo jen o dílčí pokusy, o
episody, které jsou pro budoucnost bezvýznamné.
Jestliže si uvědomujeme dosah těchto zpráv,
vynikne nám ještě více význam
našeho spojeneckého svazku se Sovětským
svazem.
Jde snad o věci až příliš známé,
ale pravda často zasluhuje, aby byla připomínána
znovu a znovu. Naše spojenectví se Sovětským
svazem není ostatně u nás předmětem
nějakého vnitropolitického sporu, a každý,
komu záleží na bezpečnosti republiky
a kdo s otevřenýma očima pozoruje vývoj
ve světě, musí být upřímným
stoupencem této naší zahraničně-politické
orientace. Jde ovšem o to, aby všichni, kdož zastávají
toto všeobecné přesvědčení,
byli si zároveň vědomi plného smyslu
i dosahu tohoto spojenectví se Sovětským
svazem a aby zejména důvěra v něj
nebyla ani v nejmenší míře zeslabována
nebo podrývána.
Musíme proto se vší rozhodností odmítnouti
názor, podle něhož je náš úzký
spojenecký svazek se Sovětským svazem na
újmu našim přátelským vztahům
se západními velmocemi. Jde o věc příliš
vážnou a každý stín pochybnosti
a každá neuvážená kritika, která
by mohla uvésti v omyl, směřuje proti nejvyšším
zájmům republiky. Nic ostatně nenasvědčuje
tomu, že by názor, o němž jsem se právě
zmínil, neodpovídal skutečnosti. Vždyť
naše styky se západními velmocemi se rozvíjejí
neobyčejně úspěšně, jak
již z výkladu pana ministra Masaryka vyplývá,
a nikde jsme se nesetkali s ohrožením těchto
styků snad z důvodů, že jsme spjati
tak úzkým spojenectvím se Sovětským
svazem.
Představitelům mezinárodní reakce
jest ovšem spojenecký svazek československo-sovětský
trnem v očích, ale jim je nežádoucí
i samostatná Československá republika, jež
z vlastního rozhodnutí nastoupila novou cestu ve
své politice hospodářské a sociální,
cestu, která ovšem neodpovídá vkusu
a zájmům mezinárodního kapitálu.
Nedivme se proto, že u nich naráží na
odpor všechno, co zajišťuje samostatnost naší
republiky, a že tím spíše vyvolává
jejich odpor spojenecký svazek československo-sovětský,
který je právě její nejspolehlivější
zárukou.
Kdybychom se chtěli ve své politice zahraniční
říditi stanoviskem těchto kruhů, ohrozili
bychom tím samostatnost naší republiky. Ale
je třeba říci, že Západ není
v našich očích představován jen
silami reakce, dědici a pokračovateli mnichovské
politiky, která již jednou uvrhla naši republiku
do zkázy, naopak, Západ - to jsou také nové
mladé síly demokracie a socialismu, které
ve vnitřní politice nastoupily stejnou cestu, i
když po ní jdou dosud jiným tempem a méně
důsledně než my. V žádném
případě se jejich zájem neztotožňuje
se zájmy mezinárodního kapitálu, samostatné
Československo nepovažují za nežádoucí
politickou skutečnost, naopak dnešní Československo
je jim v mnohém směru vzorem, předmětem
sympatií a chápající kritiky, a tím
spíše naši orientaci na Sovětský
svaz plně schvalují jako cenný příspěvek
k organisaci evropského míru.
Naše spojenecká smlouva se Sovětským
svazem se ostatně nakonec setkala i se souhlasem anglické
vlády. Jest ovšem třeba dodat, že podepsání
této smlouvy si vyžádalo neobyčejně
dlouhé diplomatické přípravy Ale nezapomeňme,
že i v našich řadách bylo třeba
tuto orientaci prosazovati, že dříve než
se projevila tak manifestačním způsobem,
docházelo i k pokusům orientovat naši zahraniční
politiku jiným směrem, zejména dohodnouti
se s tehdejší reakční polskou vládou
o vytvoření polsko-české konfederace,
jež měla býti státoprávním
svazkem a ne spojeneckou smlouvou dvou rovnoprávných
národů. Vývoj posledních let války
a dnešek znovu jasně dokazuje celou zvrácenost
této koncepce a můžeme jen tomuto vývoji
děkovati, že se naše zahraniční
politika neoctla na scestí, kam ji tyto snahy mohly zavésti.
Naše spojenectví se Sovětským svazem
nebrání tedy ani v nejmenší míře
rozvoji našich styků se západními velmocemi.
Je pochopitelné, že náš poměr k
západním státům - nejen z důvodů
politických, o nichž jsem se zmínil, ale ani
z prostých důvodů zeměpisných
- nemůže býti vyjádřen ve stejné
formě jako náš poměr k Sovětskému
svazu. To ovšem neznamená, že by se naše
vztahy k západním velmocem, které již
dnes jsou neobyčejně přátelské,
neměly ještě prohlubovat a rozšiřovat.
Jsme také všichni vděčni Anglii a Spojeným
státům za veliký podíl, kterým
přispěly k vítěznému ukončení
války proti Německu a tím i k obnově
naší samostatnosti. Náš poměr k
západním velmocem se stane ještě bližším
v tom rozsahu, v jakém síly reakce na Západě
budou utsupovat do pozadí. Stane se velice úzkým
a dojde k úplnému sblížení mezi
námi a Západem, jakmile bude jasno, že Mnichov
patří opravdu překonané minulosti,
že nebyl likvidován pouze po stránce právní,
ale i politicky, jakmile ztratí navždy půdu
pod nohama ty hospodářské a sociální
síly, které by opět jednou mohly dovésti
k nové politice mnichovského ražení.
Poněvadž dobře víme, že mnichovský
diktát měl své hospodářské
a sociální kořeny, že byl výrazem
imperialistických snah a sobeckých zájmů
mezinárodního kapitálu, který se na
čas dohodl s německým, nemůžeme
nevidět souvislost mezinárodní politiky s
poměrem mezi silami uhasínajícího
kapitalismu a nastupujícího socialismu ve světovém
měřítku. Tento proces musíme bedlivě
pozorovat a podle jeho průběhu rozhodovat o směru
i o formách naší zahraniční politiky,
nikoli snad z nějakého doktrinálního
zaujetí, nýbrž se zřetelem na reálné
činitele evropského a světového vývoje.
Paní a pánové, jestliže jsem věnoval
poněkud větší pozornost Mnichovu, pak
jsem tak učinil z toho důvodu, že se domnívám,
že Mnichov a všechno, co k němu vedlo, zůstává
pro nás i dnes zdrojem poučení a výstrahy.
Někdy se mluví o tom, že by Československo
mělo vyřešit otázku svého poměru
k velmocem vzhledem ke své zeměpisné poloze
tím způsobem, že by se stalo pojítkem
mezi velmocemi, mostem mezi Západem a Východem,
jak se někdy říká. Dovolte mi, dámy
a pánové, abych zdůraznil, že úkoly,
které by z takového pojetí vyplývaly
pro naši zahraniční politiku, byly by nad její
síly a nad její možnosti. My ovšem máme
přímo životní zájem na tom, aby
poměr mezi velmocemi byl co nejlepší, a s uznáním
musíme ocenit snahy vedoucích státníků
všech tří velmocí o dorozumění
a trpělivé odstraňování nedorozumění
a sporů, k nimž mezi nimi dochází. Uvažujeme-li
o všem realisticky, musíme si přiznat, že
nakonec mohou o svém vzájemném poměru
rozhodnout jenom velmoci samy a náš příspěvek
k tomuto úsilí by mohl míti příliš
omezený rozsah, než aby funkce pojítka mezi
velmocemi se snad mohla státi jádrem naší
zahraniční politiky. Na rozhodování
o otázkách, které jsou dosud předmětem
diskuse mezi spojenci a které skutečně kalí
vzájemný poměr mezi nimi, nemá Československo
přímého vlivu.
Tím ovšem nemá býti řečeno,
že bychom neměli učiniti všechno, co je
v našich silách, abychom přispěli k
sblížení mezi spojenci a abychom se zejména
vyvarovali všeho, co by mohlo poměr mezi spojenci
zkaliti. (Potlesk.) Domnívám se, že
naše zahraniční politika v tomto směru
svůj úkol úspěšně splnila.
Dosáhla totiž toho, že československá
věc není dnes spornou otázkou mezinárodní
politiky, ani zdrojem nových rozporů mezi velmocemi.
Je dobře známo, že ne všem malým
a středním evropským státům
se podařilo dosáhnout takového úspěchu.
Jeho cena pro nás vynikne tím více, jestliže
si uvědomíme, že právě proto,
že Československo není dnes nijakou spornou
otázkou mezinárodní politiky, octli jsme
se v té výhodné situaci, že o svých
vnitřních věcech rozhodujeme sami, bez jakéhokoliv
zásahu zvenčí, přihlížejíce
ke svým vnitřním potřebám a
poměrům. Víme dobře, že zcela
jiná je situace mnohých ostatních evropských
států. Jestliže se scházejí ministři
zahraničních věcí velmocí,
aby na svých poradách rozhodovali o tom, jakou vládu
má mít ten který z evropských států,
koho má do vlády přijmouti, jaké politické
strany má připustit, tak chceme věřit
a upřímně přejeme všem státům,
jichž se toto rozhodnutí týká, aby rozhodnutí
na těchto poradách učiněná
skutečně přispěla ke stabilisaci vnitropolitických
poměrů dotčených států,
k upevnění jejich mezinárodního postavení
a k zajištění evropského míru.
Sami však můžeme vyvodit z těchto příkladů,
pro nás tak povzbuzujících, závěr,
že naše situace je zcela jiná, mnohem příznivější
a výhodnější, a že tím i
prestiž naší republiky na mezinárodním
foru stojí neobyčejně vysoko. Není
pochybnosti o tom, že tohoto velikého úspěchu
jsme dosáhli jak obezřele řízenou
politikou zahraniční, tak i naší snahou
o stabilisaci politických poměrů uvnitř
republiky. Koncepce Národní fronty Čechů
a Slováků přinesla i v tomto směru
své ovoce.
V několika případech došlo ovšem
k pokusům o zasahování do našich vnitřních
poměrů. Mám zde na mysli protesty některých
zahraničních koncernů proti zestátnění
průmyslových podniků, na nichž jsou
kapitálově zúčastněny. Zde
jsme se střetli právě s těmi představiteli
Západu, o nichž se domníváme právem,
že jejich zájmy směřují nejen
proti naší nové politice hospodářské,
ale též proti samostatnosti naší republiky.
S tím větším uznáním se
musíme vděčně zmínit o těch
představitelích anglické Labour Party, kteří
s rozhodným protestem vystoupili proti snahám některých
anglických koncernů, namířených
proti dílu sociální obrody naší
republiky, k němuž jsme právě zestátněním
důležitých průmyslových odvětví
položili první základy. Jsme ovšem přesvědčeni,
že mezinárodní postavení naší
republiky je tak pevné, že podobné pokusy o
vměšování se do našich vnitřních
poměrů skončí bez úspěchu
a ani v nejmenší míře nás nemohou
odradit od toho, abychom odhodlaně a důsledně
vytrvali na cestě, kterou jsme nastoupili. Ostatně
příklad, který jsem uvedl, sám nasvědčuje
tomu, že Západ není nic jednolitého,
že obsahuje síly pokroku a reakce - a je při
tom jasné, které jsou to síly, jež respektují
svrchovanost naší republiky a s nimiž jsme se
sešli v úzké spolupráci.

