Smlouva s bratrským Ruskem, která je základem
naší zahraniční a vojenské politiky,
je ovšem též výrazem společných
našich snah a zájmů. Neboť jen smlouva,
na níž oba partneři mají zájem,
má opravdu trvalou cenu a hodnotu. Zájem i závazky
jsou proto oboustranné. Ukázalo se to také
tím, že Sovětský svaz neváhal
podepsat smlouvu s vládou v emigraci, neboť tak plnou
důvěru měl ve Šrámkovu vládu,
že vyjadřuje opravdu vůli všeho našeho
lidu. Sovětský svaz má přirozeně
zájem na smlouvě s Československem, neboť
si plně uvědomuje význam našeho klíčového
postavení. Když padly na podzim v r. 1938 naše
pevnosti, neotevřely se tím brány německé
armádě k pochodu jen na Paříž
a Brusel, ale také ke Stalingradu a Moskvě. Náš
pak zájem na smlouvě s mocným Ruskem je,
myslím, zbytečno rozebírat. Je jasný
a v sousedství Německa přímo do očí
bijící.
Proto čs. strana lidová, jejíž předseda
tak významným podílem přispěl
k tomu, že smlouva s Ruskem přes některé
pochyby západního světa byla uzavřena
ještě před koncem války, plně
souhlasí s tím, aby toto spojenectví s Ruskem
nebylo předmětem stranických diskusí,
nebo aby nebylo dokonce zatahováno do předvolební
kampaně. (Potlesk.) Spojenectví s Ruskem
je věcí všech stran Národní fronty,
je výsledkem jejich společného úsilí,
je věcí celého národa, nikoli jedné
strany. Je-li smlouva věcí společnou, jsou
také zásluhy za tuto smlouvu věcí
společnou. Žádná strana nemá
právo připisovat si výhradní podíl
na této smlouvě. Smlouvu připravila a projednala
Šrámkova vláda v Londýně. (Potlesk
poslanců strany lidové.) V této vládě
sice nebyli komunisté a nemají tudíž
přímého podílu na smlouvě,
nicméně komunisté spolupracovali s vládou
v rámci Státní rady, a politici, kteří
emigrovali do Moskvy, jistě také napomohli zdárnému
průběhu jednání svými rozhovory
se sovětskými činiteli. Tedy ačkoli
komunisté nebyli ve vládě, která smlouvu
projednala a uzavřela, je zásluha za uzavření
této historické smlouvy opravdu společná
nám všem, všem stranám Národní
fronty. Ostatně - to soutěžení
v zásluhách o smlouvu se Sovětským
svazem není v podstatě rysem chorobným. Vždyť
to jen ukazuje a znovu potvrzuje, jak za touto smlouvou stojí
opravdu všechen lid této země.
Smlouvu se Sovětským svazem nechápeme ovšem
jen jako sobecky zaměřenou na obranu naší
vlastní bezpečnosti. Jak vyplývá z
výkladu pana ministra Masaryka, my vždy pojímáme
svou politiku jako službu všeobecnému míru.
Proto i svou smlouvu s Ruskem, která nás posiluje
a která z naší země činí
silnou baštu míru a cenného partnera mezinárodního,
chápeme jako součást onoho bezpečnostního
systému. Proto je nám smlouva s Ruskem nikoli zábranou,
nýbrž naopak pobídkou k tomu, abychom obnovovali
a prohlubovali svoje tradiční srdečné
vztahy k západním demokraciím. (Potlesk.)
Válka položila i tyto naše vztahy na zcela nové
základy. Když Šrámkův Národní
výbor z rozpadávající se Francie odejel
do Anglie, byl to veliký akt víry v houževnatost
a hrdinskost Anglie. Šrámkova vláda šla
tam, kde byl boj, kde bylo nebezpečí, ale kde byla
také naděje na vítězství nad
silami temna. Tento projev důvěry ve Velkou Britannii,
která tehdy v létě 1940 stála zcela
osamocena bez pomoci proti přívalu vítězících
německých armád, vytvořil mezi naší
zemí a Anglií zcela nové vztahy. A pak těch
5 let, kdy Šrámkova vláda s ostatními
emigračními vládami žila a pracovala
v bombardovaném a těžce ohrožovaném
Londýně, vytvořila nejen zcela nové
vztahy a přátelství mezi britskou a československou
vládou, mezi britskými a československými
diplomaty, ale také mezi nejširšími vrstvami
britského a československého lidu. Vyslovujeme
naději, že toto přátelství bude
základem, z něhož se bude z obou stran vycházet
při projednávání důležitých
otázek obchodně-politických, kulturních
a obecně hospodářských, zejména
pak při uplatňování nároků,
týkajících se investic v našem nyní
znárodněném průmyslu.
Podobně zcela nové vztahy vznikly za této
války a po ní mezi Američany a námi.
Sympatie mezi oběma demokraciemi tu byly ovšem vždy.
Nikdy jsme nezapomněli úlohy, které při
našem prvním osvobození hrál president
Wilson, podobně jako za nynější války
zesnulý veliký president Roosevelt. Nezapomněli
jsme též nikdy, že to bylo na americké
půdě, kde za poslední války bylo vyhlášeno
právo českého a slovenského lidu na
samostatný stát. Nicméně tato válka
kromě oživení těchto starých
sympatií přinesla nové konkretní podněty
k prohloubení americko-československého přátelství:
západní část republiky byla osvobozena
americkými divisemi. Jsme za to vděčni a
doufáme, že společně prožitá
radost z konce války a z osvobození zůstane
trvalým poutem mezi oběma demokraciemi. (Potlesk.)
Na pěknou řádku let máme za sousedy
- ač to zní jako zeměpisný nesmysl
- Ameriku. V Bavorsku a části Rakouska zůstanou
delší dobu američtí činitelé
a my s nimi musíme počítat jak v naší
hospodářské, tak dopravní politice.
Vyslovujeme naději, že pan ministr zahraničních
věcí a jeho úřad vyvinou všechno
patřičné úsilí, aby tyto s
námi sousedící americké autority s
plným pochopením sledovaly naše rekonstrukční
snahy, zejména naše obtíže dopravní,
které u nás, jako u státu odkázaného
jen na vnitrozemské spoje, jsou alfou a omegou hospodářské
rekonstrukce. Zejména naše přímé
spojení přes americké pásmo s Francií
a německými přístavy zasluhuje zvláštní
péče a pozornosti se strany ministerstva zahraničních
věcí, neboť až do nedávné
doby nebyl tento dopravní problém zcela uspokojivě
řešen.
S velmocí zeměpisně nám na západě
nejbližší, s Francií, postavili jsme dík
Šrámkově vládě naše vztahy
na zcela nové základy dlouho před koncem
této války. Ve výměně dopisů
mezi Msgrem Šrámkem a gen. de Gaulle o výročí
Mnichova v r. 1942 Francie se slavnostně zřekla
Mnichova a vyslovila se pro předmnichovské hranice.
Tím byl stín, který na našich stycích
lpěl od r. 1938, výměnou dopisů mezi
Šrámkovou vládou a de Gaulleovým Výborem
definitivně odklizen. S novou lidovou Francií, která
se zřekla Mnichova nejen diplomaticky, ale která
také vnitropoliticky zúčtovala s Lavaly a
Pétainy, Flandiny a Bonnety, strůjci našeho
pádu a francouzské porážky, budeme jistě
v nejsrdečnějších vztazích. Vždyť
nás konec konců spojuje, podobně jako s Ruskem,
jedno společné nebezpečí, pod nímž
Francie od r. 1870 tolikrát krvácela a trpěla
a ztrácela nejlepší svoje syny. Německo
a nebezpečí, které Němci znamenají,
je a zůstane pojítkem mezi oběma sesterskými
demokraciemi. Jako Francie jistě chápe náš
požadavek odsunu Němců a v plném rozsahu
si uvědomuje, co to znamená pro naši bezpečnost,
tak zase my dobře chápeme francouzské zájmy
v Poruří a Porýní. Obě naše
země příliš trpěly, než
aby z velkého utrpení nevyvodily všechny potřebné
důsledky.
Nebylo též náhodou, že na organisaci Spojených
národů jsme se s francouzským ministrem zahraničních
věcí, velkým přítelem našeho
národa George Bidaultem (Potlesk poslanců čs.
strany lidové.), sešli na společné
platformě, když šlo o otázku fašistického
Španělska. Samozřejmě Francie cítí
toto nebezpečí ještě snad zřetelněji
než my. Sousední Španělsko pod vedením
gen. Franca v ono osudné léto 1940 hrozilo ubíjené
Francii ultimatem ve chvíli, kdy Mussolini zrádně
vrážel Francii dýku do zad.
Jako delegát československé vlády,
jako důsledný demokrat a lidovec byl jsem šťasten,
že jsem mohl přispět k tomu, aby Spojené
národy odsoudily Francův režim a vyvinuly dnešní
kampaň, která má vést k odstranění
Francova režimu a k návratu demokracie a republiky
španělskému lidu. Nebylo by proto třeba,
aby strana lidová i na tomto foru ještě jednou
zdůrazňovala, že pokládá fašistický
režim ve Španělsku, vybudovaný s pomocí
německých a italských bodáků,
postavený na zříceninách zmučeného
katolického baskického městečka Guerniky,
udržovaný s pomocí koncentračních
táborů a poprav, za nepřítele č.
1 pro svobodu, demokracii a mír. Řeč, kterou
jsem pronesl jako vládní delegát na valném
shromáždění Spojených národů
v Londýně, byla rovněž výrazem
hlubokého přesvědčení strany
lidové, že v dnešním světě,
kdy tak jasně mír a demokracie jsou nedělitelny,
nesmí nikdy najít útočiště
fašismus a totalismus, ať se kryje za jakoukoliv masku.
(Potlesk.) Skutečnost, že 48 spojených
národů odsoudilo Francův režim, není
neposlední příčinou, proč demokratický
svět a my s ním vzhlížíme s nadějí
a důvěrou na práci v Organisaci Spojených
národů. V této Organisaci - na rozdíl
od Společnosti národů - jsou členy
všechny velmoci, i Rusko a Amerika, které nebyly v
Ženevě. Tato Organisace patřičně
přihlíží k hospodářským
problémům, které nejčastěji
bývají pravou příčinou válečných
výbojů a útoků. Spojené národy
mají také prostředky a vojenskou moc zakročit
ve prospěch míru. To jsou zhruba důvody,
pro které strana lidová bude podporovat i v naší
veřejnosti myšlenku Spojených národů,
neboť věří, že je to vhodná
organisace k tomu, aby svět naučila, že nad
námi všemi je právní řád,
jemuž nakonec jsou podrobeni a mají sloužiti
všichni, velmoci i malé státy. Přijímáme
vedoucí a odpovědné postavení velmocí
v Organisaci Spojených národů v předpokladu
ovšem, že jde o skutečné odpovědné
duchovní vůdcovství a nikoliv o diktát.
Ona partie projevu pana ministra Masaryka, v níž
mluvil o našich vztazích k Polsku, Maďarsku a
Vatikánu, byla zvlášť pozorně vyslechnuta.
Rozumíme plně tomu, že jednání
s Polskem nebyla ještě skončena. Je nám
ovšem jasno, že se s československé strany
ve věcech repatriace a sociální pomoci polským
občanům udělalo tolik, že snad v minulých
měsících mohlo býti s polské
strany větší porozumění pro naše
obtíže dopravní a surovinové. Lituji,
že se nám nedostalo jasné informace a odpovědi
na mou otázku, položenou zde v Prozatímním
Národním shromáždění již
30. října 1945, zda je pravda, že polské
železnice odmítaly dopravovat švédskou
rudu a vzájemnou hospodářskou pomoc ze Sovětského
svazu přes své území do Československa,
zatím co naše železnice byly přetíženy
dopravou tisíců zavlečených polských
občanů zpět do Polska. Nebudu rozvádět
ani tuto otázku, ani otázku našich neměnných
hranic na Těšínsku, od nichž žádná
československá vláda nemůže a
nesmí pochopitelně ustoupit v předpokladu,
že ministrem Masarykem vyslovená naděje
ve zdárný průběh jednání
jest odůvodněna nikoliv jen naší dobrou
vůlí, nýbrž též dobrou vůlí
se strany polské. (Potlesk.)
Pokud jde o Maďarsko, je zbytečno zakrývat
zklamání české a slovenské
veřejnosti, že za tak dlouhou dobu bylo tak málo
dosaženo. I tomu málu - to jest výměně
Slováků z Maďarska za odpovídající
počet Maďarů ze Slovenska - nezdá
se dostávat s obou stran, československé
a maďarské, totožného výkladu.
Příznačné v tomto směru bylo
prohlášení maďarského ministra
zahraničních věcí Győngyősiho,
učiněné za návštěvy státního
tajemníka dr Clementise v Pešti při
podpisu maďarsko-československé dohody. Tehdy
na př. prohlásil, že maďarská vláda
zaujme k částečné výměně
obyvatelstva positivní stanovisko, ale v témže
projevu maďarský ministr zahraničních
věcí zároveň odsoudil výměnu
obyvatelstva jako nedemokratickou a nelidskou. V odpovědi
zdůraznil státní tajemník dr Clementis
pochopitelně opak. Jak vidět, Maďarsko
nepřispívá ještě plně
k vytvoření klidného ovzduší,
jak by mělo, to jest tím, že by se definitivně
a otevřeně odtáhlo od oné osudné
politiky fašisticko-feudálního Maďarska,
pro něž maďarské menšiny mimo hranice
státu byly vždy vítaným, využívaným
a zneužívaným argumentem pro revisní
kampaň proti Československu. Je-li dohoda o výměně
opravdu jen začátkem definitivního řešení
maďarské menšiny u nás, bylo by možné
ji vítat. Mělo-li by však zůstat jen
na tom, byla by nedávno podepsaná dohoda jen velmi
chatrnou náplastí na rozjitřené rány
Slovenska, které podobně jako země české
touží po ryze slovanském rázu svých
měst a vsí. (Potlesk.)
Naděje, které vyslovil pan ministr v rychlé
prohloubení našich styků s Vatikánem,
upřímně vítáme. Domníváme
se, že brzké nahrazení dnešního
zastoupení prostřednictvím chargé
d'affaires, vyslání československého
vyslance k Vatikánu a přidělení nuncia
v Praze by mohlo naději panem ministrem vyslovenou uvést
ve skutečnost a napravit dnešní nikoliv plně
uspokojivý vztah vzájemných styků.
Mluvě o vyslání nových vyslanců
nemohu se nezmíniti o oné pasáži ministrovy
řeči, kde sněmovně je slíbeno
přijímání mladých a schopných
lidí do zahraniční služby. Vřele
tento úmysl vítáme. Naše diplomacie
potřebuje omlazení, je potřebí vychovat
si nové kádry. V této souvislosti bych doporučoval
brzkou výměnu všech těch našich
diplomatů a úředníků, kteří
byli dlouhou dobu v cizině. Jejich dlouhý pobyt
byl samozřejmě trváním války
nadměrně prodloužen. Tito diplomatičtí
úředníci a zástupci nemohou dost dobře
informovat cizinu a tlumočit naše zájmy a vůbec
zastupovat zemi, které vlastně plně neznají.
Ani za normálních okolností, kdy je pravidelný
a bezvadný poštovní a telegrafní styk,
není dobře, aby naši diplomatičtí
zástupci dleli příliš dlouhou dobu mimo
vlast. Proto dnes, kdy naše republika prošla tolika
základními změnami, kdy se změnilo
nazírání našeho lidu pod vlivem války,
utrpení a útlaku, kdy náš národ
prošel úspěšnou vnitřní
revolucí, kdy naši úředníci v
cizině žili šest let naprosto odloučeni
od naší problematiky, nemohou se zhostit dobře
svého úkolu, jestliže nejsou plně sžiti
s problémy a názory v dnešní naší
republice. Je nebezpečné, aby naši úředníci
žili v představách první republiky,
nebo dokonce druhé republiky, zatím co doma máme
už republiku třetí, která se v tolika
věcech liší od republik minulých.
Zneklidňující částí
ministrovy řeči je zmínka o zřizování
sociálních, kulturních a obchodních
přidělenců, které nebude vysílat
ministerstvo zahraničních věcí, nýbrž
jednotlivé resorty sociální, zahraniční
obchod a ministerstvo informací. Bude to podle mého
názoru na úkor jednotnosti zahraničního
zastoupení. Vždyť po poslední válce
se s tím už také začínalo a po
nabytých zkušenostech se od věci právem
upustilo. Proč se v době, kdy máme šetřit,
pouštíme do nového experimentu, aby si každý
resort vysílal do ciziny svoje zástupce? Jak se
srovnává s ohlašovanými úsporami
toto rozhazování peněz na přidělence,
jejichž vysílání je odůvodněno
spíše prestižem resortů než věcnými
důvody? (Potlesk.) Je nebezpečí, že
dospějeme nakonec k tomu, že si všechna ministerstva
budou vysílat svoje přidělence zemědělské,
průmyslové, sociální, finanční,
kulturní, školské, policejní a třebas
i poštovní a zdravotní - a nač
pak bude ministerstvo zahraničních věcí,
jež má vůči cizině zastupovat
všechny resorty a diplomaticky věci projednávat,
t. j. tlumočit vhodnou formou zájmy celé
republiky? Prosím pana ministra věcí zahraničních,
aby tuto otázku z důvodů věcných
i úsporných znovu s příslušnými
resorty probral a uvážil. V každém případě
si strana lidová reservuje vyjádřit stanovisko
k této věci ještě v rozpravě
o rozpočtu. Pan ministr Masaryk ohlásil ve
svém výkladu, že bude odsunuto 2 3/4
mil. Němců do sovětského a amerického
pásma v Německu. Postrádám v jeho
výkladu sdělení, proč nejsou Němci
odsunováni též do sovětského
pásma a proč jsou odsunováni jen do pásma
amerického. Sněmovna by jistě byla povděčna
za sdělení, zda se tak neděje pro ledabylost
nebo nepřipravenost československých orgánů.
Nejsou-li sovětské úřady, přetížené
prací, připraveny k recepci našich Němců,
dobrá, ale bylo by neodpustitelné, kdyby vina byla
na naší straně. Strana lidová považuje
odsun Němců za vpravdě historický
úspěch, který se svým významem
řadí hned vedle úspěšného
uzavření dohody s SSSR. Proradná menšina,
která soustavně rozhlodávala naši bezpečnost
a byla vždy předvojem výbojného pangermanismu,
od nás mizí a zmizí docela.
Za tento úspěch jsme povinni velkým vděkem
Šrámkově vládě, která
věc připravila a projednala se všemi našimi
spojenci. Už dávno v Londýně nám
bylo jasno, že odsun Němců není jen
naší vnitřní věcí, nýbrž
že se musí stát předmětem dohody
s hlavními našimi spojenci. Bylo jasno, že nelze
3 mil. Němců ani pobít, ani odsunout do vzduchoprázdna,
bylo zřejmé, že bude je třeba odsunout
do říše, která bude obsazena spojeneckými
vojsky. Bez dohody a porozumění s nimi to nebylo
možné. Proto kladly-li později sovětské
a americké úřady jako podmínku, že
odsun bude proveden lidsky a organisovaně, přimlouvala
se strana lidová za to, aby tomu tak bylo. Záleželo
na tom, abychom se Němců zbavili co nejrychleji.
Dovolte mně, abych při této příležitosti
vzpomněl politika, který vedle presidenta Beneše
a Msgre Šrámka na tomto plánu odsunu
Němců měl významný podíl.
Je to pan ministr dr Ripka. (Potlesk.) Byl jsem
od podzimu r. 1938 jeho blízkým spolupracovníkem.
Ministr Ripka, jak známo, vyvodil všechny důsledky
z Mnichova a odešel z Československa do ciziny, aby
pracoval s presidentem Benešem, již v říjnu
1938, tedy jako první politický exulant. Od října
1938 stál jsem mu po boku, vím tedy, že od
vypuknutí války v září 1939
v rozhovorech s presidentem Benešem ministr Ripka
pracoval na otázce odsunu Němců, pokládaje
válku, která právě vypukla, za opravdu
historickou příležitost vyčistit naše
země od proradné německé přítěže.
Když v létě 1942 se dostala otázka odsunu
Němců do stadia důvěrných rozhovorů
s našimi třemi hlavními spojenci, použil
ministr Ripka okolnosti, že byl tehdy Anglií
a Francií likvidován mnichovský diktát,
a pronesl dne 7. října 1942 veřejný
projev v Britsko-československém klubu v Londýně.
Tento projev opakoval pak ještě ve Svazu československých
legionářů dne 14. října 1942.
V tomto veřejném projevu jasně řekl,
jakým směrem se nesou úvahy československé
vlády, týkající se našich Němců.
Bylo třeba tehdy začít veřejně
připravovat světové mínění
na náš požadavek, který byl už diskutován
důvěrnou diplomatickou cestou delší
dobu. Dovolte, abych při této příležitosti
ocitoval několik slov z tehdejšího projevu
Ripkova. Pravil tehdy: "Náš vlastní zájem
se shoduje se zájmy našich, zejména velmocenských
spojenců, aby se tato otázka řešila
po válce takovým způsobem, že by se
už nikdy nemohla stát vítanou záminkou
k cílům německé světovládné
rozpínavosti. Proto při praktickém řešení
tohoto vnitropolitického problému především
budeme mít na mysli, abychom odklidili toto nebezpečenství,
které se v něm skrývá. Od minulého
století nositelem a propagátorem pangermánské
ideje mezi Němci z českých zemí byla
německá velká i malá buržoasie,
zámožná třída selská a
německá inteligence. Síla a přitažlivost
pangermánské ideje, záměrně
pěstující nenávist a pohrdání
zejména ke Slovanům, byla tak mocná, že
nakazila i sedláky, ba i část socialisticky
orientovaného dělnictva. To všechno dostatečně
ospravedlňuje snahu, aby se s živly, které
jsou v posledním století nositeli a podporovateli
německých dobyvačně výbojných
plánů... po této válce naložilo
tak, že by navždy bylo znemožněno, aby se
to, co se stalo v této válce, nikdy už za žádných
okolností nemohlo opakovati." (Predsedníctvo
prevzal podpredseda Gottier.)
Od tohoto projevu, tedy od října 1942, byla otázka
našich Němců v Londýně diskutována
každý měsíc otevřeněji
a jasněji. Všechny složky Národní
fronty koncem r. 1943 s touto linií nakonec plně
souhlasily, a je proto odsun Němců nakonec výsledkem
společného úsilí všech složek
a stran Národní fronty. Nikoho z tohoto úspěchu
nebudeme vylučovat, i když je pravda, že na příklad
strana komunistická neměla v této věci
v letech 1939, 1940 a 1941 představy tak jednoznačné
a tak nesmlouvavě slovanské jako dnes. Nicméně
pokládám za naprosté falšování
historie a vytváření legend, jež neváhám
nazvat předvolebními, když právě
strana komunistická tvrdí, že má výjimečnou
nebo téměř jedinou zásluhu o odsun
Němců od nás. Podobně jako při
jednání o smlouvu s SSSR nebyli komunisté
rovněž členy československé vlády,
která připravovala a se spojenci připravila
odsun Němců. Je v příkrém rozporu
se skutečností, když mluvčí strany
komunistické, její generální tajemník
posl. Slánský, prohlásil dne 28. února
na konferenci osidlovacích pracovníků doslova
toto: "Myšlenka vystěhování Němců
vznikla mezi našimi politiky v Moskvě. Když president
dr Beneš přijel do Moskvy, t. j. v prosinci
1943, aby podepsal smlouvu československo-sovětskou,
soudruh Gottwald po prvé formuloval otázku
vystěhování našich Němců
z naší republiky."

