Naproti tomu vykládá Schey Obligationsverhältnisse, I, str. 260 a násl., že § 974 obč. zák. sluší táhnouti k případnostem, v kterých se dopouští užívání bez úmyslu zříditi jakékoliv, byť i jen dočasné a odvolatelné užívací právo (usus ex jure permissionis seu familiaritatis), a přijímá že v takových případech nullum negotium geritur, takže koncedent, požaduje věci nazpět, nemůže vedle žaloby vlastnické a žaloby podle §§ 345, 346 obč. zák. užíti žaloby z kontraktu, nýbrž jen kondikce. Proti těmto případnostem se kladou ony, v kterých úmysl zříditi právo užívací byl, a případnosti ty se počítají k půjčce bez rozdílu zdali užívací doba byla určena přímo nebo nepřímo čili nic, anebo zdali odvolání bylo vyhrazeno čili nic. V těchto případech se však vesměs poskytateli užívání odpírá proti uživateli ochrana possessorní.

Občanskému zákoníku odpovídá zřejmě výklad první. Ne-li jinaké důvody, tož sama skutečnost, že se bez jakýchkoliv komentářů mluví o výprose (prekariu), ukazuje, že redaktoři občanského zákoníka mínili recipovati římské precarium. Než při pracích kodifikačních jistě nerozhoduje tato skutečnost, nýbrž otázka, zdali spořádání, jaké má občanský zákoník, jest účelné čili nic.

Jak patrno z toho, co bylo pověděno, shodují se obě mínění, o kterých se stala zmínka, co se týká otázky, jak nakládati se smlouvou, kterou bylo propůjčeno bezplatné užívání, ale tak, že užívací doba nebyla určena ani přímo ani nepřímo. Rozdíl vězí jen v poměru k §§ 345, 346 obč. zák. První mínění propůjčuje koncedentovi proti uživateli possessorní ochranu, druhé mínění mu tuto ochranu odpírá. A tu lze říci, že se soudobému právnickému citu jeví něčí possessorní ochrana, proti osobě, které sám byl detenci pustil, anomalií. Důvody, které přiměly praetora, aby přiznal koncedentovi proti prekaristovi ochranu possessorní (srv. o nich Mommsen, Römische Geschichte, I, Str. 805 a násl., II, str. 497 a násl.; pak Schey na u. m., str. 276 a násl.), nedopadají již dobře na soudobé poměry sociální.

S druhé strany jest uznati, že i u nás se vyskytují, a to dosti zhusta, poměry, které lze nazvati soudobým prekariem a na jaké se hodí possessorní ochrana podle §§ 345, 346 obč. zák. (srv. §§ 113, 129, 130), resp. podle § 339 obč. zák. (§ 123). Sluší vzpomenouti různých těch tabulek povolujících průchod, cestu atp. do odvolání. Zde se jistě hodí possessorní ochrana proti uživateli, který to, co se mu dovoluje z ochoty, bez úmyslu zříditi povinnost, hledí přeměniti v trvalé právo. A zde také vskutku v nejčetnějších případech nepůjde o smlouvu.

Výsledkem těchto úvah je snaha, dosáhnouti tekstem navržených paragrafů, aby smlouvy, kterými bylo bezplatně propůjčeno užívání věci, mohly býti počítány vesměs k půjčkám, bez rozdílu, zdali užívací doba byla určena přímo nebo nepřímo čili nic. Tím pak, že smlouva, při které užívací doba nebyla určena ani přímo ani nepřímo, se určuje jako prekarium, odpadne vztah této smlouvy k § 113. Dáti nějaká zvláštní ustanovení o instituci, která byla výše nazvána soudobým prekariem, není potřebí. Tekstové změny, které jsou důsledkem těchto úvah, jsou vyloženy při jednotlivých paragrafech.

§ 823 odpovídá § 971 obč. zák. Slovo "odevzdati" bylo nahrazeno slovem "přenechati" zejména proto, aby jím byly postiženy případnosti, v kterých vypůjčitel nevejde do detence půjčené věci, jak tomu bývá zhusta při nemovitých věcech. § 823 již nemluví jako § 971 obč. zák. o věcech nespotřebitelných, ježto je jisto, že i věci spotřebitelné lze půjčiti, jen když se přenechávají k takovému užívání, po němž mohou býti vráceny neporušeny (vybrané ovoce k výzdobě tabule). Slova "na určitou dobu" se nahrazují slovy "po čase". Původní tekst nebyl vlastně nikdy přiléhavý, ježto, když se věc přenechává do užívání tak, že byl jen vyjednán účel, ke kterému se věc propůjčuje, nelze říci, že se přenechává užívání na určitou dobu. Tím méně lze zachovati původní tekst, když se nyní navrhuje, aby k půjčkám byly počítány i smlouvy, v kterých doba užívání nebyla určena ani přímo ani nepřímo. Slovo "jen" bylo vynecháno. Přípravné práce k občanskému zákoníku ukazují zřejmě, že bylo položeno protivou k přenechání věci samé v §§ 938, 983 obč. zák., a nikoli protivou k povolenému frui, a nepochybovalo se vlastně nikdy, že půjčka je tu také tenkráte, když bylo propůjčeno bezplatné frui. Zdali pak v konkrétním případě bylo propůjčeno pouhé uti či také frui, je posouditi podle okolností. § 971 obč. zák., mluvě o pouhém užívání, měl vlastně funkci pravidla vykládacího, podle něhož slušelo se v pochybnostech rozhodnouti pro pouhé uti. Vedle § 757 je takové speciální pravidlo vykládací zbytečné a snad i škodlivé, protože by s § 757 nemusilo býti vždy ve shodě. Nebyl učiněn pokus řešiti otázku, zdali a jak dalece mohou býti půjčeny res extra commercium (srv. Schey, na u. m., str. 193 a násl.)a práva (Schey, str. 199 a násl.). Jde tu o otázky subtilní, nesnadno postižitelné slovem zákona, a je jisto, že nauka i praxis dovedou jiti správnou cestou jako dosud. Superrevisní komise nepřijala do § 823 druhou větu § 971 obč. zák., právě tak jako do § 808 nebyla přijata druhá věta § 957 obč. zák.

§§ 824 a 825 odpovídají §§ 972, 973 obč. zák., ale tak, že druhá věta § 972 obč. zák. byla vložena až do § 825, kam náleží podle rubriky.

V § 826 se již nevyskytuje zmínka o prekariu. Tím má býti pověděno tolik, že smlouva, kterou bylo povoleno bezplatné užívání věci in specie, v které však nebyla vyjednána doba užívací ani přímo ani nepřímo, je půjčkou, a nesluší k ní vztahovati § 113, takže kommodant, který přenechal užívání do odvolání, nemá, proti kommodatáři, který se zdráhá věc vrátiti, ochrany possessorní. Naproti tomu § 826 nevypovídá nic o zjevu nazvaném soudobým prekariem. Jestliže by tedy někdo, komu bylo dáno takové dovolení věci užívati, zdráhal se užívání zanechati, platí oněm § 113 a má proti němu místo possessorní ochrana.

§ 975 obč. zák. byl vypuštěn již subkomitétem a superrevisní komise vypuštění schválila, ježto jde o nepotřebné pravidlo vykládací.

§§ 827, 828 odpovídají přesně §§ 976, 977 obč. zák. Námět, aby § 827 byl vypuštěn, přijat nebyl, ježto jde o vhodnou protivu k § 811, a také proto, aby z vypuštění nebyly vyvozovány důsledky nechtěné.

Do § 829 vložena byla slova týkající se užívání řádného. Vypůjčitel se prohřešuje proti převzatým povinnostem nejen, když užívá věci jinak, než bylo vyjednáno, nýbrž i když - nebylo-li nic vyjednáno - užívá věci tak, že se jeho počínání příčí zásadám poctivého styku.

§ 830 byl přizpůsoben tekstu, jaký přijala komise pro § 813, a ke konci se praví stručně, že vypůjčitel je povinen nahraditi také škodu nahodilou. Citace § 813 ukazuje, jaká nahodilá škoda se míní.

V § 831 již subkomitét navrhl mluviti o "náhradě" a nikoliv o "hodnotě". Superrevisní komise, vyhovujíc připomínce Slovenské komise a Svazu soudců, nahradila slovo "Zaplatil-li" slovem "Dá-li", ježto je správné, že lze dáti náhradu i jinak než penězi. Námět, aby § 831 byl přizpůsoben § 779 (zde "nahradí", v § 831 "hotov vrátiti náhradu"), nebyl přijat, ježto jde o skutkové podstaty různě formulované. Z § 981 obč. zák. byla do § 832 přijata první věta beze změny, druhá byla rozložena na dvě, z nichž první (v celém kontekstu druhá) odpovídá zásadě § 981 obč. zák., kdežto co do náhrady "mimořádného nákladu" je vypůjčitel postaven na roveň každému jinému nezmocněnému jednateli. Na rozdíl od subkomitétu řekla to superrevisní komise výslovně, vyhovujíc připomínce nejvyššího soudu.

Stejně jako v § 815 byla ohlašovací lhůta prodloužena i v § 833 na tři měsíce. Nároky se míní všeliké nároky, které vzniknou z poměru mezi půjčitelem a vypůjčitelem, a tedy i nárok na náhradu mimořádného nákladu, který vznikl podle § 832.

K terminologii srv. poznámky k hlavě předcházející.

§ 983 obč. zák. byl nahrazen § 834, jenž poněkud odchylně určuje znaky zápůjčky. Slovo "odevzdati" bylo nahrazeno slovem "přenechati", a to proto, aby byly lépe postiženy případy, kdy se dává valuta nepřímo, na př. kdy někdo třetí poskytne valutu za věřitele; kdy se valuta poskytne osobě třetí na účet dlužníkův; kdy věřitel odevzdá věci s tím, že nemají býti zapůjčeny tyto věci, nýbrž dosažený výtěžek; nebo konečně, kdy to, co je někdo dlužen

z jiného důvodu, se mu ponechá jako zápůjčka. Slovo "spotřebitelné" bylo nahrazeno slovem "zastupitelné". Je dávno známo (srv. na př. Unger, I, str. 406 a násl.), že nikoli spotřebitelnost, nýbrž zastupitelnost věcí je důvodem, proč může býti vráceno idem genus. Věc sice zuživatelná, ale nezastupitelná nemůže býti předmětem zápůjčky. Věc zuživatelná, ale nezastupitelná nemůže býti ani zapůjčena ani půjčena, ledaže by byla půjčena k takovému užívání, při kterém se podstata neporuší. Slovo "tolikéž" bylo škrtnouti, vzhledem k tomu, že smlouva zůstane zápůjčkou, i když si věřitel vymíní, aby se mu vrátila větší kvantita, než jakou byl dal. Přebytek je pak dlužník dlužen z titulu povinnosti úrokové. Z týchž důvodů byla škrtnuta slova "stejné jakosti". Smlouva zůstane rovněž zápůjčkou, když si byl věřitel vymínil, aby se mu vrátila lepší jakost, než jakou byl dal, a zajisté by nebylo závady, aby se vyjednalo, že se věřitel musí spokojiti, když se mu vrátí jakost horší. Škrtnuto bylo slovo "gewisse" (sc. Zeit). Slovo to neznamená a nemá znamenati tolik, jako "určitý" čas. V češtině stačí pouhé substantivum "čas". Slova "že si může s nimi podle libosti nakládati" byla vyjádřena slovy, "aby jich užil podle libosti". Causa zápůjčky jest utendum dare a tím se zápůjčka liší od nepravidelného deposita a od kauce v hotových. Slovo "užíti", jež zde znamená arci tolik jako "spotřebovati k svým účelům", nebude snad příčinou pochybností, ježto jednak bylo užito jednodobé formy slovesné, jednak hned z následujících slov je patrno, v čem užití spočívá, když se má vrátiti idem genus a nikoliv eadem species. Ponechán byl passus, že se mají vrátiti věci stejného druhu. Není arci zcela přesné, že by vrácení věcí stejného druhu náleželo k podstatě zápůjčky, jak vychází zejména z § 842, ale jednak obsahuje nutnou korrekturu citovaný paragraf, jednak lze konstatovati, že při většině zápůjček má dlužník povinnost vrátiti věci stejného druhu, jaké byl obdržel, takže § 834 podá obraz pravidelné zápůjčky.

Do § 835 bylo převzato ustanovení zákona č. 76/1871 ř. z. o zápůjčkách mezi manžely. Bylo sice ukázáno (srv. Schey, na u. m., str. 87 a násl.), že nejde o ustanovení příliš významné. Než zcela bez ceny snad přece není a má význam aspoň potud, že brání fingovati dodatečně zápůjčky, které by se vymkly ze lhůt ustanovených právem odpůrčím. Forma je předepsána pro smlouvu o zápůjčku, a tedy jak pro konsens, tak pro výplatu valuty.

§ 836 je složen z §§ 984 až 986 obč. zák. a určuje nyní přesně pojem zápůjčky peněžité, vytýkaje, že je to zápůjčka, při které jsou dluhem peníze, a v souhlasu s § 985 obč. zák. ustanovuje předměty, v kterých lze dáti valutu.

§§ 837 až 841 jsou náhradou za §§ 987 až 989 obč. zák. a ustanovují o splacení zápůjček peněžitých. Po té stránce lze konstatovati, že superrevisní komise, právě tak jako většina připomínek, schválila zásady zprávy subkomitétu (srv. druhé vydání, str. 181 a násl.) a že vzala za základ teksty navržené subkomitétem. Teksty ty byly však jinak seřaděny a v jednotlivostech pozměněny.

§ 837 [subkomitét § b)] vyslovuje zásadu volnosti úmluvy co do splacení zápůjčky. Superrevisní komise dávajíc výraz svému přesvědčení, že při redakci obč. zákoníka nesluší hleděti k zjevům přechodným, nedovolává se již jako subkomitét dočasných a výjimečných předpisů bránících obchodu s platidly nebo jej omezujících.

§ 838 odpovídá § a) subkomitétu.

§ 839, právě tak jako § c) subkomitétu, nezabývá se již otázkou, jakým druhem peněz je zápůjčku splatiti, nýbrž vytýká, jaké kvantum dlužných peněz (které peníze to jsou, je řečeno v §§ 837, 838) je zaplatiti. Naproti tekstu subkomitétu byly učiněny jen změny stylistické. § 839 mluví o přepočtení a půjde tu (srv. i §§ 840 a 841) o přepočítávání podle kursu, ale odkaz na kurs nebyl do tekstu přijat, ježto se mohou vyskytnouti případy, kdy nebude možno přepočítávati podle kursu.

§ d) subkomitétu se nepřijímá. Právě tak jako subkomitét pokládala jej i superrevisní komise za ustanovení, které by náleželo do zákona uvozovacího, ale takového ustanovení není vedle čl. LXVI uvozovacích a prováděcích předpisů zřejmě zapotřebí.

§ 840 odpovídá § e) subkomitétu. Množným číslem "měnové zákony" mělo býti vyjádřeno, že se míní i cizí zákony měnové a že tedy jsou rozhodné i cizí přepočítací sazby.

§ 841 nahradil zastaralou formuli § 989 obč. zák., již byl převzal i subkomitét v § f), formulí příbuznou § 245 obč. zák. pro Německou říši.

Právě tak jako subkomitét uvažovala i superrevisní komise, zdali mají býti zachovány §§ 990, 991 obč. zák. Právě tak jako subkomitét rozhodla se i superrevisní komise ponechati oba paragrafy s některými změnami. Důvodem bylo jednostejně, že jednání, která ony paragrafy reprobují, jsou typická úvěrní jednání lichvářská, a že tedy nebude na závadu, když o nich bude dáno ustanovení zvláštní vedle všeobecných ustanovení lichevních. Taková zvláštní ustanovení učiní pak leckdy zbytečným, aby soudce v jednotlivém případě namáhavě zkoumal, zdali jsou dány znaky, kterými operují ona ustanovení obecná. Co do tekstu §§ 842 a 843 je poznamenati: Slova >veřejné dluhopisy< byla nahrazena slovy >papíry majiteli svědčící, které mají cenu tržní nebo bursovní<. § 990 obč. zák. mluví jen o veřejných dluhopisech, a to zřejmě proto, že v době, kdy občanský zákoník byl redigován, byly v Rakousku veřejné dluhopisy (státní obligace) asi jedinými representanty cenných papírů au porteur obíhajících v určitém kursu. Protože pak důvodem celého ustanovení jest, aby k zamezení lichvy se mohla peněžitá zápůjčka, když se dává v cenných papírech, dáti jen v takových papírech které bez obtíží ihned a za cenu obecně známou mohou býti zpeněženy, byl § 842 tekstován tak, aby postihl všechny cenné papíry, o kterých to platí. Nauka ostatně již nyní § 990 obč. zák. tak vykládá; srv. Schey, na u. m., str. 63 a násl. Cena tržní vedle bursovní je jmenována úmyslně, protože se vyskytují leckteré papíry, na které zmíněná právě ratio legis dopadá a u kterých nelze mluviti o ceně bursovní. Že, jak praví § 990 obč. zák., zápůjčka daná v cenných papírech může býti splacena v cenných papírech stejného druhu, je sice pravda, ale nejde tu o zápůjčku peněžitou, a náleží tedy tento případ k § 847 nikoli k§ 842. Proto byl příslušný passus vynechán. Zdali pak, když se dává zápůjčka v cenných papírech, je míněna zápůjčka peněžitá podle § 842 či nepeněžitá podle § 847, není možno rozhodnouti obecným ustanovením, nýbrž jen podle okolnosti jednotlivého případu. Nebude-li o splacení takových zápůjček nic vyjednáno, bude se patrně rozhodnouti pro zápůjčku podle § 847. To naznačuje tekst navrženého paragrafu, jenž plaví: >V cenných papírech mohou býti peněžité zápůjčky sjednány jen tak< atd., čímž je pověděno, že bez zvláštní dohody stran nebude zápůjčku danou v cenných papírech pokládati za zápůjčku peněžitou. V druhé větě bylo vyznačeno jasněji než v § 991 obč. zák., co platí o peněžité zápůjčce dané v cenných papírech, když první větě nevyhovuje. Jinak než subkomitét rozhodla se superrevisní komise pro alternativu, že celá smlouva je neplatná, arg. slovo >smlouvy<, kdežto subkomitét mluvil o >úmluvách<. První věta § 842 neříká, že by směla jako suma dluhu býti sjednána jen cena papírů v místě, kde byla zápůjčka dána. Nebude tedy nepřípustné, aby byla na př. prohlášena za rozhodnou cena oněch papírů v místě platebním. Nebylo dobře možno dáti ustanovení tak přísné, vzhledem k tomu, že cenné papíry nejsou tak oběživé jako peníze. § 839 má arci ustanovení hledící k místu, kde zápůjčka byla dána, ale nesluší zapomínati, že paragraf ten platí, jen když nebylo nic jiného vyjednáno, kdežto § 842 ponechává úmluvám stran volnost jen v mezích velmi úzkých. Na zákonná privilegia emisních ústavů úvěrních je pamatováno v čl. LVI uvozovacích a prováděcích předpisů. O právních následcích neplatnosti nebyla tu dána ustanovení zvláštní, ježto stačí všeobecná ustanovení o právních prostředcích, které se propouštějí, když bylo plněno podle neplatné smlouvy.

K §§ 844 až 846: Právě tak jako subkomitét pokládala i superrevisní komise za nutné, dáti podpůrné ustanovení o době splatnosti zápůjček čili o výpovědní době. Všeobecné ustanovení § 742 zde patrně nevyhovuje, když přece při zápůjčkách se propůjčuje užívání na čas.Jinak však než subkomitét rozhodla se superrevisní komise dáti jednotnou dobu výpovědní pro všechny zápůjčky bez rozdílu jejich výše.

K § 847: Je samozřejmé, že při nepeněžitých zápůjčkách se nemůže vyskytnouti, že by se věci jiného druhu daly a jiné vracely. Zde platí plně § 834, že se k pojmu zápůjčky žádá, aby bylo vymíněno vrácení věcí stejného druhu, jaké byly dány. O důvodech srv. Schey, na u. m., str. 60.

§§ 993 až 998 obč. zák. jsou nahrazeny všeobecnými ustanoveními, která se čtou v §§ 754 až 756, a mohly tedy odpadnouti.

§ 848, jenž se týká jen zápůjček peněžitých, odpovídá § 999 obč. zák. Následující § 849, jenž se týká zápůjček vůbec, pochází z dvorského dekretu ze dne 24. prosince 1816, č. 1305 sb. zák. soud., jenže byla prohlášena za neplatnou i úmluva, kterou se jako plat za propůjčené užívání kapitálu slibují služby a práce. Jde právě tak jako v §§ 842 a 843 o typické jednání lichvářské, takže zachovati § 849 vedle § 781 není snad zbytečné. Mluvě o úmluvě, chce tento odstavec říci, že nebude neplatná zápůjčka, nýbrž jen klausule o odměně za propůjčené užívání. Dodávkou naturalií nesluší rozuměti, když se při zápůjčce nepeněžité vymíní vrácení větší kvantity z titulu úroků.

§ 1000 obč. zák., dávno již zrušený, je kryt všeobecným ustanovením o lichvě, obsaženým v § 781. § 1001 obč. zák., jenž byl škrtnut již subkomitétem, nezachovala ani superrevisní komise. Důvody, které vedl §subkomitét, pokládala i ona za dostatečné. Ani pro ty, kdož v § 1001 obč. zák, spatřovali východisko právní úpravy co do obligací, neudávajících jména věřitelova, není zapotřebí toto ustanovení zachovávati, když v §§ 1284 až 1288 a v čl. LXIV uvoz. a prov. předpisů byla dána ustanovení o papírech majiteli svědčících.

Superrevisní komise souhlasí se subkomitétem i potud, že se nedoporučuje, aby mezi ustanoveními o zápůjčce bylo recipováno ustanovení zákona č. 76/1871 ř. z., pokud se týká dluhopisu o zápůjčce mezi manžely. Tím se superrevisní komise přidává k mínění těch, kdo mají za to, že ono ustanovení bylo zrušeno civilním soudním řádem z roku 1895.

Subkomitét se co do změn v dvacáté druhé hlavě druhého dílu občanského zákoníka omezil na minimum, přes to, že pokládal její skladbu za valně pochybenou, a to hlavně ve dvou směrech:

Především proto, že hlava dvacátá druhá "smlouvu zmocňovací" pokládá nebo lépe prohlašuje za důvod moci zástupčí (plné moci) nebo jinak moc zástupčí za následek smlouvy zmocňovací. Subkomitét nepokládal za možné zjednati nápravu přeřazením ustanovení, takže by ustanovení o smlouvě (sc. zmocňovací) byla oddělena od ustanovení o zástupčí moci, a převládlo mínění, že po této stránce by náprava byla možná jen tím, že by byl přebudován celý systém občanského zákoníka.

I sama kategorie smlouvy zmocňovací byla prohlášena za pochybenou nebo aspoň pochybnou (srv. subkomitét na str. 196 až 205). Ježto však pokus o nápravu po této stránce byl by donutil zaujmouti postoj ke sporům tu panujícím, o nichž se subkomitét domníval, že sub judice lis est, rozhodl se měniti v hlavě dvacáté druhé co nejméně, hledě zejména i k tomu, že staré teksty vykladatelským licencím kladou menší odpor než teksty nové.

V osnově z r. 1931 zasáhla superrevisní komise v obou směrech do skladby dosavadní hlavy dvacáté druhé vydatněji, především tím, že nemluvila již o smlouvě zmocňovací, nýbrž o smlouvě o obstarání záležitostí, jakož také strany smluvní se již nenazývaly zmocnitelem a zmocněncem, nýbrž pověřitelem a obstaravatelem. Ustanovení pak o poměru mezi smluvci

oddělila komise od ustanovení o zmocnění a zástupčí moci vůbec. Celá hlava měla rubriku "Obstarání cizích záležitostí" a k oběma skupinám, paragrafů právě uvedených se připojovala jako v původním tekstu ustanovení o jednatelství bez příkazu a ustanovení o upotřebení věci ku prospěchu druhé osoby. Jinak však i superrevisní komise na tekstech občanského zákoníka měnila málo, ledaže vypustila některá ustanovení zastaralá, a že pokládala tuto hlavu za vhodné místo, kam jedno ustanovení naléhavě požadované, totiž ustanovení o zástupčí moci orgánů právnických osob, bylo nejlépe možno vsunouti.

Po meziministerském projednání, když bylo zejména upozorněno na to, že osnova superrevisní komise není jednoznačná, pokusila se superrevisní komise v konečné

redakci dáti takové řešení, které by obecně uspokojilo. Tím se vysvětlují zásadní změny, které v této hlavě byly provedeny. První změna je terminologická. Hledíc k provenienci z mandátu, ať římského ať obecnoprávního, nenazývá se smlouva již smlouvou o obstarání cizích záležitostí, nýbrž smlouvou příkazní a strany nikoliv pověřitelem a obstaravatelem, nýbrž příkazcem (mandantem) a příkazníkem (mandatářem). Věcné změny obsahují §§ 850 a 851. Pojem smlouvy je určen v § 850 tak, že mu odpovídají jednak smlouvy o obstarání záležitostí (administratio bonorum nebo unius rei), jednak smlouvy o provedení jiné činnosti, pokud nejde v obou případech o smlouvu, která se spravuje jinými ustanoveními. Hned za toto ustanovení je pak vsunut § 1004 obč. zák. o odměně, a to tak, že za obstarání cizí záležitosti lze smluviti odměnu a že odměna přísluší také tehdy, když to odpovídá zvyklostem nebo povolání příkazníka. Výsledek je tedy ten: smlouva o obstarání záležitosti bude zpravidla spadati pod hlavu 30, nechť jest odměna vymíněna čili nic (nechť přísluší čili nic). Ale § 850 dává přece možnost podříditi smlouvu jiným ustanovením, a to zejména ustanovením hlav 34, 35 ev. 36. Půjde-li o provedení jiné činnosti, bude to smlouva příkazní, jen když je to smlouva bezplatná. Byla-li za provedení oné jiné činnosti slíbena odměna nebo přísluší-li taková odměna podle zvyklostí nebo podle povolání příkazníka, není to smlouva příkazní, nýbrž smlouva jiná (smlouva o práci, smlouva o dílo). Ostatek hlavy zůstává celkem beze změny, jenže byly v souhlase se zaujatým zásadním stanoviskem provedeny terminologické úpravy a že byly odstraněny některé nejasnosti. Terminologické úpravy jsou provedeny také v oddíle pojednávajícím o zmocnění.

V podrobnostech buď ještě uvedeno:

§ 850 je - s odchylkami, které se podávají ze stanoviska výše naznačeného - reprodukcí § 1002 obč. zák. Nevyskytují se tam slova "jménem jiného" ("za-jiného"), nýbrž "pro jiného", ježtu to aspoň se mohlo pokládati za nesporné, že pod § 1002 obč. zák. zcela jistě nenáležejí jen smlouvy, podle kterých někdo obstarává záležitosti cizí jménem jiné osoby; srv. Stupecký, Versio in rem, pozn. 256; Schey, na u. m., str. 455; Dnistrjanskij, Die Aufträge zugunsten Dritter, str. 293 a násl., 314.

§ 851 odpovídá § 1004 obč. zák., byl však v druhé větě přizpůsoben § 816.

§ 852 se odchýlil od § 1003 obč. zák. potud, že se vyhovělo připomínce ministerstva financí, aby ustanovení to nebylo omezeno na osoby, které k obstarávání určitých záležitostí jsou ustanoveny, nýbrž aby platilo o všech osobách, které určité záležitosti z povolání obstarávají.

Z dalšího obsahu hlavy dvacáté druhé obč. zák. byly pod rubrikou "Povinnosti" [sc. a) příkazníka; b) příkazce] jako §§ 853 až 8581 zařaděny §§ 1009,1010, 1012, 1014, 1015, 1016 obč. zák., a pod rubrikou "Rozvázání smlouvy" byly jako §§ 859 až 863 zařaděny §§ 1020, 1021, 1022, 1023, 1025 obč. zák., pří čemž arci bylo z oněch paragrafů vymýceno vše, co se týká zmocnění a zástupčí moci.

§ 853 neklade již jako § 1009 obč. zák. důraz na projevený úmysl příkazce, nýbrž prostě na jeho úmysl, v souhlase s ostatní skladbou.

K § 855: z § 1012 obč. zák. bylo škrtnuto ustanovení o povinnosti k náhradě škody, ježto o ní jsou dána ustanovení v hlavě čtyřicáté druhé. Námět, aby byl recipován § 1370 uherské osnovy z r. 1913, dávající mírnější ustanovení o odpovědnosti, když jde o smlouvu, bezplatnou, přijat nebyl. K převzatému obsahu budiž poznamenáno, že za samozřejmou se považuje povinnost příkazníka doprovoditi předložený účet náležitými doklady; dávati o tom výslovné ustanovení, není - jak prakse § 1012 obč. zák. dotvrzuje - nezbytné.

§ 1013 obč. zák. nebyl převzat. Vedle platných předpisů o úplatkářství je jistě zbraní málo účinnou.

V §§ 856 a 857 převzaty jsou §§ 1014, 1015 obč. zák., při čemž byl závěr § 1015 obč. zák. nahrazen pružnější formulací.

§ 858 odpovídá § 1016 obč. zák., ale arci jen potud, pokud tento paragraf má zřetel k poměru mezi stranami. Ostatek § 1016 obč. zák. je v § 870. Zmínka o přisvojení užitku byla vypuštěna, ježto v přisvojení užitku bude spatřovati schválení, se zřetelem k § 757.

§ 859 odpovídá § 1020 obč. zák., ale zase jen pokud jde o poměr mezi stranami. Z § 1374 uherské osnovy byla přijata myšlenka, že část odměny, na kterou má příkazník právo, když smlouva byla odvoláním předčasně zrušena, má býti přiměřena námaze, kterou vyvinul.

§ 860 odpovídá § 1021 obč. zák., ale tak, že mluví o výpovědi příkazníka. Mluví se o překážce neodvratné a nikoli nevyhnutelné. Tím se nikterak nemíní, že překážka je neodvratná jen tehdy, když ten, proti komu je namířena, vyvinul určitou činnost, aby ji odvrátil, a když činnost ta neměla výsledku. § 860 mluví o škodě a ne již o škodě veškeré. Rozsah povinnosti k náhradě škody jest určen v hlavě čtyřicáté druhé.

§ 861 je přizpůsobený § 1022 obč. zák., § 862 přizpůsobený § 1023 obč. zák., zejména také co do terminologie, které superrevisní komise užívá při osobách právnických.

§ 1024 obč. zák. byl vypuštěn jako ustanovení, které má býti pojato do konkursního řádu, ježto struktuře našeho konkursního práva odpovídá, aby ustanovení o právních následcích konkursu co do úmluv, jichž účastníkem jest úpadce, byla soustředěna v konkursním řádě (srv. § 28 konk. ř.z r.1931).

§ 863, jenž odpovídá § 1025 obč. zák., pokud se týká poměru mezi stranami, byl proti osnově z r. 1931 doplněn slovy naznačujícími podobně jako tekst původní, kdy končí závazky příkazníkovy, třebas příkazce nebo jeho dědicové ještě nic nezařídili.

První věta § 864 odpovídá § 1005 obč. zák. Věty druhá a třetí vyplynuly ze zásadního stanoviska výše naznačeného. V druhé větě se rozlišuje zmocnění od zmocňovací smlouvy, věta třetí pak ukazuje, podle jakých ustanovení třeba posuzovati povinnost zmocněnce provésti jednání, k němuž je zmocněn. Citace § 850 zdůrazňuje, že podle okolností to budou nikoli ustanovení o smlouvě příkazní, nýbrž třebas ustanovení o smlouvě o práci nebo o dílo nebo pod.

§ 865 odpovídá § 1006 obč. zák. Přejímá však z něho jen první větu, ježto druhá je zřejmě zbytečná. O tom, kdy zmocnění se zřetelem na jednání, jehož se týká, vyžaduje zvláštní formy, nebylo dáno výslovné ustanovení z podobných důvodů, z jakých nebylo nic ustanoveno o formě pacti de contrahendo (srv. výše u §§ 782, 783).

§ 866 reprodukuje § 1007 obč. zák. Byl zachován, přes předložený námět, aby byl škrtnut. Jde tu o vhodný doplněk § 868.

§ 867 přijal z § 1008 obč. zák. první větu, z níž byla vynechána zmínka o přísahách (srv. k tomu subkomitét na str. 205 a násl.). V druhé větě vsunuto bylo ustanovení navazující na § 543 a zmínka o rozhodčím podle návrhu nejvyššího soudu byla rozšířena, takže se mluví o ujednání smlouvy rozhodčí a o volbě rozhodčího.

Třetí věta, jistě ne nutná, byla škrtnuta, aby byly odstraněny pochybnosti vyslovené právnickou fakultou brněnskou a prof. Dr. Sedláčkem. Vzhledem k čl. VII uvoz. a prov. předpisů je samozřejmé, že ustanovení práva procesního o procesní plné moci a ustanovení příbuzná nejsou tímto paragrafem dotčena.

§ 868 odpovídá § 1017 obč. zák., ale vyhýbá se klásti proti sobě "zjevnou" a "tajnou" plnou moc, neboť ochrana třetích osob vyžaduje toliko, aby jim nemohly býti namítány interní pokyny dané zmocněnci, které jim známy nebyly ani známy býti nemusily.

§ 869 odpovídá § 1011 obč. zák. Slova "volle Befugnis" byla vyjádřena slovem "samostatně".

§ 870 má ustanovení, co platí, když zmocněnec překročí plnou moc. Je to starý § 1016 obč. zák., pokud jednal o plné moci. § 871 odpovídá § 1018 obč. zák. Slovo "Jestliže" nepraví celkem nic jiného, než původní slova "Auch in dem Falle". Vytýkati zvláště, že ustanovení přece neplatí o dětech a osobách zcela zbavených svéprávnosti, nepokládala superrevisní komise za nutné, hledíc i jen k tomu, že § 1018 obč. zák. nikdy nepůsobil obtíží.

§§ 872 a 873 přizpůsobily §§ 1025, 1026 obč. zák. změnám dotud provedeným, takže jde nyní o ustanovení, která se zabývají zánikem plné moci. Druhá věta § 872 pamatuje na případy, kdy se plná moc nezakládá na smlouvě příkazní. O právních jednáních svědčících třetím osobám se mluví v § 873 proto, aby byla kryta i právní jednání jednostranná, na př. ratihabice. Nebyl přijat námět, aby plná moc zanikla, když zmocnitel byl zbaven svéprávnosti. Bylo by dokonce nebezpečné, aby v době, kdy zmocnitel potřebuje nejvíce pomoci, byly jeho poměry rozvráceny tím, že by zmocněnci ztratili možnost jednati jeho jménem. Uzná-li opatrovník nebo podpůrce, že zmocnění není osobě zbavené svéprávnosti na prospěch, může je vždycky odvolati. §§ 872 a 873 bylo redigovati tak, aby byly v souhlase s § 864.