§ 946 obč. zák. byl škrtnut, ježto jde o ustanovení zbytečné, jež se v občanském zákoníku dá vysvětliti jen historicky.

§§ 794 až 799 a 804, 805, jež odpovídají §§ 947 až 954 obč. zák., mají starou rubriku >Odvolání daru<, ačkoliv je superrevisní komisi jasno, že nejde naveskrz o odvolání v pravém smyslu. Paragrafy občanského zákoníka byly jinak seřaděny, aby věci k sobě náležité byly přiřaděny k sobě, a byly také přestylisovány, se zřetelem k tomu, že původní tekst budil pochybnosti, zdali neobsahuje opakování. §§ 794 a 795 odpovídají §§ 947, 950, 954; §§ 796 a 797 odpovídají § 951, odst. 1 a 2; §§ 798, 799 odpovídají §§ 948, 949; § 804 odpovídá § 947, posl. věta, § 950, posl. věta, a § 951, odst. 3, ale je redigován jako ustanovení vztahující se zároveň ke všem způsobům odvolání, právě tak jako § 805, jenž odpovídá § 952. Proto jsou obě ustanovení pod společnou rubrikou: >5. Všeobecná ustanovení<. Před ně vsunuta byla pod č. 4 skupina §§ 800 až 803, pojednávajících o odvolání daru při zrušení zasnoubení.

§ 794 na rozdíl od § 947 obč. zák. jmenuje výslovně osoby, které dárce je povinen po zákonu živiti. Tím jest arci rozuměti i děti později narozené, na které pomýšlel § 954 obč. zák., takže mohl býti vypuštěn tento paragraf, pokud mluví o dárci. § 795 dává pak samostatné právo odvolati dar osobám, o jichž výživu je dárce po zákonu povinen pečovati. Tím jsou kryty jak práva a osoby, které měl na zřeteli § 950 obč. zák., tak práva a osoby uvedené v § 954 obč. zák. Slov >po zákonu< užívá se zde v stejném smyslu, jako když se mluví o zákonné posloupnosti a pod.

Právě tak jako subkomitét přidržela se i superrevisní komise vzoru, který je v § 528 obč. zák. pro Německou říši i v § 1208 uherské osnovy, takže se ukládá povinnost vrátiti dar nebo jeho hodnotu, a nikoliv jen povinnost platiti zákonné úroky. Zároveň však je připojeno ustanovení podle vzoru § 529 něm. obč. zák. a § 1209 uh. osnovy. Slovy >že se dárci poskytuje, čeho je potřebí k oné výživě< se míní prestace opakovaná. Obdarovanému se ukládá povinnost vydati dar nebo jeho hodnotu. Případ spadá tedy pod § 745 a nebylo pokládáno nutným ustanoviti, že jest obdarovaný povinen vrátiti věc, a nemá-li ji, její hodnotu. Obdarovanému se ukládá povinnost vydati dar nebo jeho hodnotu, pokud jest ještě obohacen. Nemíní se tím nic jiného, než co pravila dosavadní slova >pokud darovaná věc nebo její hodnota tu ještě jest<, a nový tekst byl zvolen jen z důvodů stylistických. Podmínka obohacení se vztahuje současně k povinnosti vydati věc i k povinnosti vydati její hodnotu. Aby nebylo pochybnosti, byla připojena slova >ale jen<. Obohacení je tu i v případě paragrafu 805. Nebyl přijat podnět, aby mezi osoby zahrnuté pod §§ 794, 795 náležely i osoby, které mají alimentační pohledávání ze smlouvy nebo de facto. § 794 má tak jako § 954 obč. zák. na zřeteli i dědice obdarovaného.

První a druhý odstavec § 951 obč. zák. jsou beze změny převzaty do §§ 796 a 797 až na to, že vzhledem ke změnám nastalým v § 597 (§ 785 obč. zák.) bylo k druhému paragrafu připojeno ustanovení, že na nepominutelném dědici nemůže býti vymáháno doplnění nebo výplata povinného dílu z daru, který se stal dříve než tři léta před smrtí zůstavitele. Třetí odstavec § 951 obč. zák. je, jak již bylo pověděno, jako všeobecné ustanovení v § 804.

Při redakci §§ 798, 799, odpovídajících §§ 948, 949 obč. zák., stála superrevisní komise před připomínkou, aby byla provedena konformita co do odvolání daru pro nevděk a co do nehodnosti dědické (§ 540 obč. zák.; v návrhu § 386). Superrevisní komise právě tak jako subkomitét nedospěla k přesvědčení, že by taková konformita byla nutná. Jde-li o nehodnost dědickou, odvolala smrt hlavního svědka proti dědici, a je tedy důvodno spojiti nehodnost dědickou jen s takovým pochybením dědice proti zůstaviteli, o kterém lze důvodně míti za to, že je zůstavitel pokládal za vážné ublížení. Jde-li o odvolání daru pro nevděk, lze říci, že v nejčetnějších případech dárce sám bude soudcem, zdali jde o vážné ublížení čili nic. Smí tedy § 798 býti přísnější proti obdarovanému než § 386 proti dědici. Superrevisní komise jinak než subkomitét neuvádí již ublížení reprobovaná trestním právem. Tim je také dáno, že nebude rozhodné, mezi které delikty v právu trestním ten či onen čin se počítá, a nebude tedy na př. překážky, aby cizoložství bylo pokládáno za čin, kterým se dárci ubližuje na cti. Superrevisní komise, hledíc k došlým připomínkám, rozšířila ustanovení § 798 i na činy, namířené proti osobám dárci blízkým tam vyjmenovaným, a zvolila tekst, v němž by došla výrazu myšlenka rovněž v připomínkách naznačená, že vždy musí jíti o čin, kterým se ubližuje dárci. Demonstrativní výpočet oněch osob přijat nebyl, ježto by hrozilo nebezpečenství četných sporů. Připojeno bylo také ustanovení o významu prominutí, jak žádaly některé připomínky. V § 799 nebyla z § 949 obč. zák. přijata slova týkající se dědiců obdarovaného.

§§ 800 až 803 rozvádějí ustanovení o darech při zrušení zasnoubení, která má obč. zákoník v druhé větě § 1247. Subkomitét pro rodinné právo a po jeho návrhu superrevisní komise v osnově z r. 1931 přiřadily tato ustanovení k ostatním ustanovením o zasnoubení, položeným na počátku hlavy o právu manželském (podobné uspořádání má zák. čl. XXXI/1894). Když bylo rozhodnuto, že manželské právo do návrhu nového obč. zákoníka pojato nebude, a restituována byla v hlavě 38 původní 28 hlava druhého dílu obč. zákoníka z r. 1811, vložila superrevisní komise ona ustanovení k předpisům jim vnitřně nejbližším, t. j. k předpisům o odvolání daru. Obsahově spočívají §§ 800 až 803 na §§ 19 a 20 osnovy z r. 1931 (srv. též důvodovou zprávu oné osnovy str. 29, 30). § 20 oné osnovy je převzat beze změny, ale na jejím § 19 - nehledíc k tomu, že byl rozčleněn na tři paragrafy - provedeny byly některé významné změny. Ponechává se sice zásada, že se dárce, který je bez viny na zrušení zasnoubení, může domáhati vrácení darů podle ustanovení o obohacení (nyní "plnění") bez právního důvodu, i zásada, že při zrušení zasnoubení smrtí je nárok na vrácení vyloučen, vyjmouc, že by z účelu daru plynulo něco jiného (rodinné šperky a pod. památky), ale ve všech případech se odpírá nárok na splnění darovacích slibů, neboť darovací slib učiněný jednomu ze snoubenců vzhledem k budoucímu manželství podle intencí dárcových bude vždy jaksi podmíněn tím, že k sňatku dojde, a nezdá se slušným, aby snoubenec nevinný těžil z viny druhé strany na zrušení zasnoubení nebo aby pozůstalý snoubenec po smrti snoubence druhého vymáhal, co mu jen vzhledem k zamýšlenému sňatku bylo slíbeno (Swoboda, Richterzeitung, 1935, str. 227 a násl.).

§ 804 má všeobecné ustanovení o několika obdarovaných osobách, a to ve versi, kterou má § 951, odst. 3 obč. zák. novelové verse.

V § 805 jsou slova § 952 obč. zák. "als er sie unredlicher Weise aus dem Besitze gelassen hat" nahrazena slovy "pokud se jí zbavil, aby zmařil vrácení". Tím mínila superrevisní komise postihnouti jak případ, kdy vrácení daru bylo zmařeno in eventum, že by byl dar odvolán, tak případ, že se zmaří vrácení daru již odvolaného.

§ 953 obč. zák. byl vypuštěn jako ustanovení obsoletní a nebyla na tomto místě učiněna ani všeobecná zmínka o právu odpůrčím, protože právo odpůrčí nechrání věřitele jen proti darům, které byl učinil jejich dlužník, nýbrž proti nejrozmanitějším úkonům.

Nebyl přijat podnět, aby bylo do osnovy pojato ustanovení odpovídající čl. 240 švýc. obligačního práva (srv. i § 1213 uh. osnovy z r. 1913), podle něhož lze, byl-li dárce zbaven svéprávnosti pro marnotratnictví a bylo-li řízení o zbavení svéprávnosti proti němu zahájeno do roka po darování, prohlásiti na žalobu poručenského úřadu darování za neplatné. Důvodem bylo, že jde o zvrácení jednání, které bylo platné a svého času správné. V podobných případech je nutno zachovati opatrnost a možnosti takové není vhodno rozšiřovati.

§ 806 se srovnává s § 955 obč. zák. Rubrika jeho je "Darování podpory", aby již v ní bylo naznačeno, že renty (důchody), které nemají povahy podpor, pod § 806 nespadají.

§ 807 přejímá § 956 obč. zák. se změnami navrženými subkomitétem, až na to, že se první věta vůbec vynechává, ježto superrevisní komise vložila již za § 466 (§ 647 obč. zák.) ustanovení, kdy je darování pro případ smrti pokládati za odkaz. Změny provedené subkomitétem vysvětlují se tím, že bylo ode dávna vytýkáno (srv. již Unger, Erbrecht, str. 322 a násl. a pozn. 22 na str. 322), že § 956 obč. zák. chybně určil okruh jednání, která náležejí pod pojem darování pro případ smrti, t. j. oněch, která proti jiným darováním vykazují znak hodný pozornosti. Podle názoru v nauce ustáleného bylo stylisováno, že darováním pro případ smrti je darování závislé na výmince, že obdarovaný dárce přežije. Spor o významu formy ustanovené v § 956 obč. zák. (srv. Unger, na u. m., str. 332, pozn. 23; Frankl, Formerfordernisse der Schenkung, str. 155; Stupecký, Právník, 1884, str. 427) byl vyřešen tak, že zřeknutí práva odvolacího se musí státi ve formě písemné. Pokud však jde o darování, při kterém k platnosti je potřebí formy notářského spisu, je potřebí, aby dárcovo zřeknutí práva odvolacího se stalo v notářském spise samém.

§ 808, jenž odpovídá § 957 obč. zák., byl upraven tak, aby s něho byl setřen ráz definice (srv. poznámky k § 786). Superrevisní komise setrvala na škrtu provedeném subkomitétem, že se v § 808 již nevyskytuje zmínka o cizí věci. Depositum suae rei, pokud se jím rozumí smlouva, kterou vlastník, věda o svém právu, béře do úschovy vlastní věc, která z toho či onoho důvodu (na př. jako zástava) je v cizí detenci, nelze zajisté pokládati neplatným, ač se asi často nevyskytne (srv. Schey, Obligationsverhältnisse, I, str. 286). Je sice pravda, že slovo "cizí" se objevilo, se zřetelem k definici § 971 obč. zák. a k ustanovení § 1093 obč. zák., užitečným, když se argumentovalo, že smlouva je neplatná, když vlastník nevěda o svém vlastnictví vezme vlastní věc do úschovy, a že není tu přípustno užíti obdobně § 1109 obč. zák. (srv. Schey na u. m., str. 287 a pozn. 34). Než stejný výsledek se podává z jiných. důvodů, zejména historických. Druhá věta § 957 obč. zák. byla škrtnuta, vzhledem k některým podnětům, jako zejména Slovenské komise.

§ 958 obč. zák. škrtá superrevisní komise právě tak jako subkomitét. Je to ustanovení dosti primitivní, ježto stěží by dnes někomu mohlo přijíti na mysl, že při smlouvě schovací (pravidelné) by se schovatel stal vlastníkem věci do uschovy dané. Že nezíská práva užívacího, je pověděno zřetelně v § 813. S druhé strany je míti na zřeteli, že není to správné, praví-li zákon, že schovatel se nestane ani vlastníkem ani držitelem, ani nezíská práva užívacího, jde-li o nepravidelnou smlouvu schovací, o níž je pověděno více při rozboru § 959 obč. zák. Jediný zisk plynoucí z § 958 obč. zák. byl ten, že se tam přisuzuje schovateli detence, z čehož lze souditi, že smlouva, kterou se svěřuje péče o věc, není smlouvou schovací, nezakládá-li se jí detence schovatelova (na př. smlouva, kterou se ustanovuje polní hlídač). Než to je jasno z tekstu § 808, jenž mluví o přijetí věci do opatrování.

§ 959 obč. zák. škrtá superrevisní komise, právě tak jako subkomitét, rovněž. Je to ustanovení, jehož význam již po dlouhou dobu nespočívá v ničem jiném než v tom, že nauka na něm zkoumá důvtip v tom směru, aby prokázala, že na ty skutkové podstaty, na které podle své historie míří, nedopadá. Depositum irregulare, jež § 959 obč. zák. prohlašuje chybně za zápůjčku, vybojovalo si přes § 959 obč. zák. své místo mezi institucemi občanského práva (Schey na u. m., str. 351 a násl.; Sedláček, O smlouvě schovací, str. 57 a násl.) a některé důležité druhy upravil zákon č. 241/1924 Sb. z. a n. S druhé strany se arci vyskytl podnět, aby byla ustanovení o nepravidelném depositu přijata do osnovy. Než především jsou formy nepravidelného deposita dosti rozmanité a rozvoj bankovnictví opravňuje k názoru, že se mohou vyskytnouti formy nové. Ustanovení, které by bylo možno přijmouti do osnovy, sotva by mohlo pověděti více, než že se vyskytuje i depositum nepravidelné. Proto se superrevisní komise, právě tak jako subkomitét, postavila na stanovisko, že, dovedly-li nauka i judikatura nalézti správné hranice mezi zápůjčkou a nepravidelnou smlouvou schovací i přes § 959 obč. zák., je to zárukou, že je najdou i v budoucnosti bez § 959, resp. nějakých ustanovení jej nahrazujících. § 959 obč. zák. vymezuje arci také hranice mezi smlouvou schovací a půjčkou. Ale jednak jsou to asi případnosti málo významné, jednak není ono rozhraničení provedeno úplně (na př. je půjčkou také smlouva, kterou jedna, strana přenechá druhé bezplatně kus pozemku na skládku stavebních hmot, a o takové půjčce, ač je smlouvě schovací blízká, se § 959 obč. zák. nezmínil). Mimoto je § 959 obč. zák. kusý i potud, že nemá ustanovení, které by odlišovalo smlouvu schovací od jiných smluv, zejména od smlouvy nájemní (na př. od smlouvy, kterou jeden druhému přenechá onen kus pozemku na skládku za plat, srv. § 816). Konečně vše to, co lze vyčísti z § 959 obč. zák. o hranicích mezi půjčkou a smlouvou schovací, lze vyčísti i z nových §§ 808, 823.

Superrevisní komise škrtla i § 960 obč. zák. zachovaný subkomitétem, třebas jen s výhradou. Škrt souvisí zejména se změnami, které provedla superrevisní komise v hlavě 30 (hlava 22 druhého dílu obč. zák.).

§§ 809 a 810 odpovídají § 961 obč. zák., ale obsahují dvě změny navržené subkomitétem. Potřebu possessorní ochrany depositáře vůči třetím osobám uznala i superrevisní komise, ač ovšem bylo zřejmé, že se ochrana ta nehodila do rámce possessorní ochrany osnovy, jež, právě tak jako possessorní ochrana občanského zákoníka, byla vybudována na zásadě ochrany držby práva. Osnova z r. 1931 mluvila o ochraně proti třetím osobám, neboť verse zvolená subkomitétem byla by mohla býti snadno důvodem k pochybnostem v possessorním sporu. Konečné znění vyjadřuje myšlenku, že schovatel jako pouhý detentor může užíti possessorních žalob příslušejících ukladateli jen na místě ukladatele, jaksi jako jeho zástupce (srv. Swoboda, Juristische Blätter, 1934, str. 518 a násl.). Také co do povinnosti schovatele věc pojistiti přidržela se superrevisní komise v novém § 810 návrhu subkomitétu, třebaže ve formě stylisticky zkrácené.

§ 811 má naproti § 962 obč. zák. jen tu změnu, že se nemluví "toliko" o náhradě škody. Zmíniti se v § 811 o povinnosti nahraditi náklad učiněný na věc, nezdálo se vzhledem k § 814 nutné, ale slovo "toliko" je mýlivé.

§ 812 je věcně nezměněný § 963 obč. zák., ale bylo škrtnuto, jako jinde, slovo "výslovně".

§ 813 vznikl sloučením §§ 964 a 965 obč. zák. Z § 964 obč. z. je zachována jen zmínka o náhodě a bylo škrtnuto ustanovení o tom, že se neporušuje povinnost uložená v § 809, když depositář neobětuje vlastní věci, třebas méně cenné, aby zachránil věc schovanou. Mnohdy nebude ani snadno rozhodnouti, zda jde o případ § 964 obč. zák. či o porušení povinnosti učiniti náklad podle § 809. Naproti tekstu § 965 obč. zák. vykazuje druhá věta § 813 některé změny. Slovo "und" spojující slova "Not" a "Erlaubnis" bylo nahrazeno slovem "nebo", poněvadž má zřejmě význam disjunktivní. Přísná odpovědnost ustanovená v § 813 nemá zřejmě místa ani tehdy, když je tu nutná potřeba, ani tehdy, když deponent k subdeposici svolil. Tekst nový, právě tak jako tekst původní, mluví vlastně jen o subdepositu, ale dosahuje jistě i na pomocníky depositářovy a není tedy snad potřebí dávati o nich ustanoveni zvláštní. Zdali bylo dáno dovolení k subdepositu nebo k užití pomocníků, bude samozřejmě rozhodnouti podle pravidla daného v § 757. Tak, jak je § 965 obč. zák. stylisován, zavdává podnět k pochybnostem, kdy vlastně má místo přísná odpovědnost schovatelova. Nejde jistě o ustanovení rázu trestního, jak měl na př. D. 16, 3, 1 § 15, nýbrž pravý smysl jen ten: Jestliže schovatel užíval věci nebo bez dovolení nebo bez nutné potřeby jinému ji svěřil, odpovídá za každou (i nahodilou) škodu, která věc přitom stihla, tedy ne také za nahodilou škodu, která věc postihla, když věci užívati přestal nebo ji zase řádně vzal do úschovy. Je-li depositář v prodlení co do vráceni věci, odpovídá za každou (i nahodilou) škodu, která by věc u ukladatele nebyla postihla. Těmto myšlenkám snažil se již subkomitét dáti výraz přesnější než § 965 obč. zák. Superrevisní komise zbavila nadto ustanovení povahy předpisu průvodního. Vytknouti zvláště, že se míní v § 813 jen užití protiprávní, nepokládalo se za nutné, ježto leckdy povinnost věci určitým způsobem užívati plyne z § 809.

§ 966 obč. zák. škrtl již subkomitét jako ustanovení, o kterém se lze domnívati, že jest obsoletní od vydání civilního řádu soudního z roku 1895. Není-li zčásti obsoletní (srv. Tilsch, Einfluss, str. 231 a násl.), nejsou domněnky formulované v § 966 obč. zák. té důležitosti, aby byly zachovány a aby předpis za tím účelem byl nově redigován.

Co do povinnosti ukladatelovy nahraditi náklady, které na věc učinil schovatel, je rozlišovati ony, které učinil schovatel, aby vyhověl převzaté povinnosti smluvní, a náklady jinaké. Ony musí býti hrazeny beze zřetele k tomu, zdali jde o náklady nutné k zachování věci či o náklady užitečné; vlastní výraz chce tomu dáti konec první věty § 814 (zdali tyto náklady nejsou hrazeny odměnou, jakou je platiti podle § 816, je posouditi podle obecných pravidel vykládacích). Co se týká jinakých nákladů, nebylo vlastně nikdy pochybností, že platí při smlouvě schovací ustanoveni obecná, a že zejména, co se týká nákladů užitečných, nemínil § 967 obč. zák., proti zásadě ustanovené o nepřikázaném jednatelství, povolati schovatele za rozmnožovatele užitků věci do úschovy dané a ustanoviti tedy povinnost k náhradě takových nákladů, kterých by jednatel bez příkazu pohledávati nemohl. Této věci chce dáti jasný výraz druhá věta § 814. Speciální ustanovení o obětování věci vlastní k záchraně věci schované bylo však zachováno. Superrevisní komisi není tajno, že § 814 nevyčerpává všech možných případů, ale nepovažovala za nutné jej doplňovati, neboť jistě se toto ustanovení nedotýká jinakých ustanovení zákoníka o versio in rem nebo o škodě způsobené v nouzi.

Z poslední věty § 967 obč. zák. bylo utvořeno ustanovení zvláštní. Je to § 815, jenž obdržel samostatnou rubriku a je zcela konformní s § 833, zvláště i v tom, že nerozlišuje mezi věcmi movitými a nemovitými. V souhlasu s tímto paragrafem, jemuž odpovídá § 982 obč. zák., bylo zvoleno tekstování, že jde o lhůty ohlašovací. Účel řečených ustanovení je v tom, že obchod nemá trpěti poměry nerozhodnutými. Nepovažuje-li strana jedna, když věc byla vrácena a přijata, poměr za vyřízený a odbytý, ať vbrzce ohlásí, čeho ještě žádá. Druhá strana dlouho v nejistotě zůstati nemá (Stupecký, Právník, 1894, str. 689). Nároky se míní všechny vzájemné nároky z poměru schovacího. Naproti subkomitétu, jenž měl srovnale s § 967 obč. zák. lhůtu třicetidenní, rozhodla se superrevisní komise pro lhůtu tříměsíční. Co do promlčení ohlášených nároků srv. § 1353 návrhu.

§ 968 obč. zák. škrtl již subkomitét. Paragraf ten děkuje svoje místo zřejmě ještě praetorskému ediktu a zdá se dnes zbytečný. Neboť buď se "sekvestrem" byla uzavřena smlouva a pak jde o smlouvu schovací v pravém smyslu nebo o smlouvu jinou; srv. k tomu Schey, na u. m., str. 341 a násl. V nejčastějších případech však "úschova" věci u sekvestra se neděje smlouvou.

§ 816 na rozdíl od subkomitétu zná dvě skupiny případů, kdy depositum je záplatné. Buď podle úmluvy, při čemž arci platí § 693. Vedle toho přísluší odměna i tehdy, když o vyjednání jejím nelze mluviti, jestliže právo na ni odpovídá povolání schovatelovu nebo zvyklostem. Námět, aby § 969 obč. zák. byl vypuštěn, přijat nebyl, aby, co se týká odměny, byla důrazná antithesa k smlouvě o dílo.

Co do §§ 817 až 822, seřaděných pod rubrikou "Přijetí hosta", byla si superrevisní komise dobře vědoma, že zařadění těchto předpisů do hlavy pojednávající o smlouvě schovací není zcela bezvadné ježto nejde tu nikterak o takovou smlouvu. Ale § 817 právě tak jako § 970 obč. zák. ukládá hostinským odpovědnost jako schovatelům.

Superrevisní komise se domnívá, že základní myšlenka, která byla důvodem novelového tekstu § 970, platí i u nás. Myšlenka totiž, že, vzhledem k ruchu cizineckému v horských krajinách, kde se převážně vyskytují domy malé, nelze ukládati hostinským odpovědnost za jakoukoliv náhodu, nýbrž jen risiko, které znamená pro hosty "otevřený dům". Co platilo o Rakousku, zejména o zemích alpských, platí u nás zejména o pohraničních horách a o Slovensku. Komise se také domnívá, že pochybnosti, které měl Randa (Zum Gesetzentwurf betreffend die Änderung und Erganzung des a. b. G. B., Wien, 1910, str. 21) byly vývody zprávy justiční komise panské sněmovny rozptýleny. Randa vyslovil požadavek, aby hostinský odpovídal za škodu způsobenou zloději, kteří se vloudí, a tedy nikoliv zloději, kteří se vloupají. Zpráva justiční komise na str. 178 hájí názor, že rozhodnutí postulované Randou lze vyčísti ze slov "fremde, in dem Hause- aus und eingehende Personen". Nechť si je tomu tak, či by vykladač neznalý vývodů zprávy justiční komise spíše soudil, že se ono ustanovení vztahuje jen na osoby, které dům frekventují, to jest častěji navštěvují, jako na př. zřízenci dodavatelů, jisto je dvojí: Překlad novely, jenž se doslovně přidržel tekstu německého, je málo jasný a spíše nemá ani dobrého smyslu; stěží pak vyjadřuje to, co vypovídá původní tekst francouzský (čl. 1953 C. c.: "des étrangerg allant et venant dans ľ hôtellerie"), a konečně, více snad ještě než německý tekst, vzbuzuje představu osob navštěvujících hostinec častěji. Code civil, jehož čl. 1953 skutečně chtěl slovy právě citovanými postihnouti i zloděje, který se vplížil, pokládal nutným dáti další ustanovení v čl. 1954, jenž ustanovil "que les aubergistes et hôteliers ne sont pas responsables des vols faits avec force armée ou autre force majeure". Z tohoto článku lze pak vhodně argumentovati a contrario, co se týká smyslu článků předcházejících. Vzhledem k tekstu § 970 obč. zák. bylo jen ještě uvážiti (a učinila tak znovu superrevisní komise se zřetelem k došlým připomínkám), zdali by se nedoporučovalo omeziti odpovědnost hostinského na škody způsobené osobami, které dům občas navštěvují, jako hosty, zřízenci dodavatelů atp. Než myšlenku tu slušelo zamítnouti. Lze říci naopak, že více tíží a méně jest odůvodněna odpovědnost za škody, způsobené osobami, kterým nelze přístup odepříti, než za škody způsobené osobami, které v hostinci nemají co činiti a proti nimž se lze spíše bránit vhodnými bezpečnostními opatřeními. V předloženém tekstu stal se pokus vystihnouti myšlenku, že hostinský nese risiko, jímž jest otevřený dům, slovy, která by myšlenku tu lépe vystihovala než tekst dosavadní. Aby však nebylo pochybností, budiž zde konstatováno, že zvolený tekst nikterak nedopouští takového výkladu, jako by se hostinskému ukládala odpovědnost jen za škody, vzniklé v místnostech obecně přístupných. Nemluví se totiž o škodách vznikajících tím, že ta neb ona místnost jest obecně přístupná, nýbrž o škodách vznikajících tím, že obecně přístupný je dům.

V ostatním zanechal subkomitét tekst třetí částečné novely takřka beze změny, až na to, že druhou větu § 970, odst. 2 obč. zák. sloučil do jednoho odstavce s odstavcem 3 a že v obou případech mluví o podnikatelích, odstraňuje tím jednak nevítanou terminologickou pestrost, jež nemá věcných důvodů, jednak užívaje slova, jež svou juristickou bezbarvostí se nejlépe hodí k tomu, aby bylo vystiženo, že nezáleží na tom, zdali jde o vlastníka, pachtýře a pod. Mimoto v dosavadním § 970 a) obč. zák. nahradil sumu 1.000 Kč sumou 5.000 Kč.

Superrevisní komise přičinila změny hojnější. Především v uspořádání: § 970 obč. zák. byl rozdělen na tři paragrafy, při čemž druhá věta odstavce 2 a odstavec 3 byly zařaděny na konec skupiny předpisů o přijetí hosta a odkazují na všechny paragrafy předchozí. § 817 je formulován jako ustanovení materiálně právní a nikoli jako ustanovení průvodní. Mluví o hostech a nikoliv o cizincích, aby dosahoval lépe na tuzemce (což snad nebylo by pochybno) a na osoby, které nepřicestovaly odjinud. Mluví o hostech přijatých, nikoliv o hostech ubytovaných, a spadají tudíž pod toto ustanovení i osoby přijaté na př. hotelovým zřízencem na nádraží tak, že od nich převezme zavazadla, i když se pak na ně nedostalo bytu. Dále mluví o jiných osobách a nikoliv o cizích osobách. Tím budou lépe postiženy osoby, o kterých nelze dobře říci, že jsou cizí, jako na př. zřízenci dodavatelů a pod. Platí nejen o věcech vnesených od hostí, nýbrž i o věcech vnesených pro ně (na př. dodávky došlé do hotelu). Nebyl přijat podnět, aby poslední věta byla přizpůsobena § 1131 (§ 1304 obč. zák.). Jde tu především o dvě situace zcela rozdílné (hostinského na př. a jeho lidi nestihá žádná vina), vedle toho také soudce ustanovením, jak je stylisováno, bude veden k tomu, aby podrobně zkoumal, zdali poškozený tím, že zanedbal opatrnost žádanou hotelierem (třebas jen vývěskou atp.), sám svou škodu nezavinil, a bude pak možno podle okolností hoteliera zprostiti odpovědnosti.

V § 820 byla slova "bez prodlení", jichž užil subkomitét, nahrazena slovy "bez zbytečného odkladu", aby byla konformita s §§ 691, 692, 742 a j.

V § 821 byl tekst § 970 c) obč. zák. vyjádřen výrazněji, zvláště také aby se retenční právo vztahovalo i na odměnu za úschovu (uskladnění) převzatých věcí.

V § 822 mluví se jako v návrhu subkomitétu jednostejně o podnikatelích. Pamatovati zvláště na odpovědnost společností spacích vagonů, jak bylo navrhováno, není jistě nutné. Ustanovení §§ 817 a násl. bude možno užíti obdobně, pokud platí soud, že jde o zařízení příbuzné "otevřenému domu".

Vzhledem k některým připomínkám uvažováno bylo o tom, zda se má ponechati pro commodatum výraz "půjčka", když se v běžné řeči užívá výrazu "půjčiti" a slov od něho odvozených také pro mutuum a když i zákonodárná a odborná terminologie nazývá "veřejnými půjčkami" to, co podle své povahy je zápůjčkou. Protože hospodářský význam mutua daleko převyšuje význam commodata, je nesporné, že se častěji mluví o "půjčkách", které jsou vlastně zápůjčkami, než o půjčkách v technickém slova smyslu. Jestliže by se ale mutuum nazvalo "půjčkou", nebylo by vhodného názvu pro commodatum a obrátiti terminologii docela a nazvati commodatum "zápůjčkou" vyvolalo by zmatek. Z těchto důvodů a přihlížejíc též k tomu, že dotčená nesrovnalost zákonodárné terminologie a běžné mluvy dosud, jak zkušenost ukazuje, nikdy nepůsobila v praksi obtíže, zůstala superrevisní komise při dosavadním názvosloví. Jen aby se ani označení smluvních stran při půjčce na jedné a při zápůjčce na druhé straně nekřížilo, ponechala superrevisní komise v závěrečné redakci výraz "vypůjčitel" toliko pro commodatáře, kdežto v hlavě o zápůjčce označuje mutuáře výrazem "dlužník" (osnova z r. 1931 jej nazývala také "vypůjčitelem") a proti němu staví "věřitele" (v osnově z r. 1931 se užívalo výrazu "zapůjčitel").

Jinak hlavní otázka, kterou bylo v hlavě o půjčce vyřešiti, bylo, zdali a jakým způsobem by bylo zachovati instituci výprosy (prekaria). Občanský zákoník rozeznává:

a) půjčku, při které doba propůjčeného užívání byla určena přímo, tedy na př. na týden, na měsíc atp. Do této skupiny náleží zajisté také, když doba byla určena jen přibližně, na př. asi na týden atp.;

b) půjčku, při které doba propůjčeného užívání byla určena nepřímo, t. j. tím, že bylo vyjednáno, k jakému účelu se má věci užíti (na př. vozu ke svezení úrody, pluhu ke zorání pole, knihy k přečtení atp.);

c) případ, kdy nebyla ani určena doba propůjčeného užívání, ani vyjednán účel. Zákoník se o tomto případě zmiňuje v § 974 a vytýká, že tu není pravé smlouvy, nýbrž jen nezávazná výprosa, a že půjčitel může věc půjčenou požadovati zpět podle libosti.

O výklad § 974 obč. zák. je spor. Jedni (srv. Randa, Besitz, str. 302 a násl., 675 a násl.; Stupecký, Právník, 1894, str. 869 a násl.) je vykládají tak, že výprosa, o které se zmiňuje § 974 obč. zák., je smlouvou, jež se liší od půjčky tím, že koncedent neslibuje věc ponechati po takovou či onakou dobru, nýbrž odevzdává věc s výhradou odvolání nebo bez takové výhrady ale tak, že doba užívaní není určena ani přímo ani nepřímo, kdež pak užívání je povoleno do odvolání. Vzhledem k § 975 obč. zák. se pak dovozuje, že žaloba z půjčky a výprosy se jeví jako jedno a totéž genus actionum, a že obě smlouvy tvoří jednotný útvar obligační. Podle toho se pak vztahují k výprose všechna ustanovení daná o půjčce, pokud nesouvisí s povinností půjčitelovou, věc ponechati vypůjčiteli, tedy zejména §§ 978, 979, 981, 982 a také § 980 obč. zák., jenž má zřejmě význam sahající přes meze půjčky, a připisuje se prekaristovi právě tak jako vypůjčiteli držení práva a tedy ochrana possessorní. Praktický rozdíl mezi půjčkou a výprosou se přijímá potud, že se k výprose podle § 974 vztahují §§ 345 a 346 obč. zák., a že se tedy koncedentovi proti prekaristovi přiznává ochrana possessorní. Co se týká výroku, že tu není pravé smlouvy, vykládá se, že je míněn tak, že plnění koncedentovo závisí zcela na jeho vůli a že tedy není vázán. Výklad ten se opírá o důvody historické, zejména pak o to, že v starší doktrině podobná slova neměla jiného významu a že v západohaličském zákoníku byla položena výprosa proti smlouvě o schování, při které čas nebyl určen a kterou tedy schovatel může vypověděti podle libosti, ačkoli tu jistě nikdo nepochybuje, že jde o smlouvu.