Došlé připomínky schválily tekst subkomitétu i zařadění jím navržené, až na to, že bylo navrženo, aby nebyla ustanovena v § 754 pevná sazba úroková, nýbrž sazba proměnlivá, na př. aby byla prohlášena za rozhodnou sazba cedulového ústavu pro lombard československých státních papírů nebo sazba, kterou vybírá stát z nedoplatků daní a dávek, nebo průměrná úroková sazba ze zápůjček úvěrních ústavů veřejných. Superrevisní komise se rozhodla pro pevnou sazbu navrženou subkomitétem, přiznávajíc sice, že v dobách výjimečných poměrů na trhu peněžním jsou pevné sazby úrokové nepříliš vhodné, ale majíc za to, že v zákoně, který má platiti v dobách převážně normálních, pevná sazba úroková se dobře osvědčí a že by proměnlivou sazbou se zaváděl do smluvních poměrů povážlivý moment nejistoty. Ostatně jest uvážiti, že sazba stanovená v § 754 platí jen tehdy, když není určena sazba jiná, ať právním předpisem, ať smlouvou. Podnětu Slovenské komise, aby smlouva, kterou se vymiňují vyšší úroky než zákonné, byla vázána na formu písemnou, bylo vyhověno tak, že se zařazuje do uvozovacích a prováděcích předpisů jako článek LIV toto ustanovení:

Vláda může ustanoviti nařízením, že v některých územích k platnosti závazku platiti úroky vyšší než pět ze sta je potřebí, aby byl dlužníkův slib dán písemně.

Na tekstech subkomitétu byly pak učiněny některé změny stylistické. Věcná je změna, že se v § 756 prohlašuje za rozhodné podání žaloby a že byl škrtnut paragraf převzatý z § 1335 obč. zák., pouhá to reminiscence z doby, kdy se i úroky promlčovaly v lhůtách poměrně dlouhých. Při nynější tříleté lhůtě promlčecí sotva může míti § 1335 obč. zák. praktický význam.

§§ 757 až 759 odpovídají §§ 914 až 916 obč. zák. Oba způsoby výkladu naznačené v § 914 obč. zák. byly v § 757 osnovy od sebe odděleny, takže výklad ex bona fide má místo teprve tehdy, když se nelze dopátrati úmyslu stran. § 758 nemluví již o smlouvách jednostranných a dvojstranných, nýbrž o smlouvách bezplatných a záplatných. Jde tu o důsledek změn, které byla již novela z r. 1916 provedla škrtem § 864 původního tekstu.

Podnětu, aby za § 759 byl pod samostatnou rubrikou zařaděn § 1052 obč. zák., superrevisní komise nepokládala za vhodné vyhověti, ježto nejde o ustanovení rázu všeobecného.

§ 917 obč. zák. byl škrtnut. Subkomitét navrhoval jeho zachování z důvodů, které pominuly, když do hlavy 31 o směnné smlouvě byl zařaděn § 898.

O choulostivých §§ 918 až 921 obč. zák. se vyslovil subkomitét, že o důvodech, které vedly k jich redakci, se čte zevrubně ve zprávě justiční komise panské sněmovny na str. 161, a že důvody ty lze pokládati za platné i nyní. Nepokládal za možné provésti návrh, aby byl odstraněn rozdíl mezi smlouvami obyčejnými a fixními, a to tak, že by pro všechny smlouvy bylo přijato dosavadní ustanovení o smlouvách fixních. Co do samého tekstu oněch paragrafů připomenul subkomitét, že po jeho mínění je sluší pokládati za modernější než obdobná ustanovení v novějších kodifikacích jiných, jako zejména čl. 354 a násl. obch. zák., §§ 325 a násl. obč. zák. pro Německou říši, čl. 107 a násl. švýcarského obligačního zákona a §§ 906 a násl. uherské osnovy, a že jim sluší dáti přednost i proto, že leckteré vážné spory, které se vyskytly na půdě aspoň některých z těchto kodifikací, řeší způsobem dosti šťastným. Než byly vysloveny i některé pochybnosti: Především, že citované paragrafy jsou v občanském zákoníku vytrženy ze souvislosti, do které náležejí. Jednají, a to nejen per parenthesim, jako na př. §§ 907, 908, 911 obč. zák., o následcích porušené povinnosti smluvní, ačkoliv je to látka, o které má vlastní a rozhodná ustanovení teprve kapitola jednající o povinnosti k náhradě škody. Důvody však, které vedly k tomu, že ustanovení o právních následcích porušení smluvní povinnosti při smlouvách záplatných byla zařaděna jako §§ 918 a násl. obč. zák., jsou dosti pádné a zařadění to v ničem nebrání, aby se paragrafy ty vykládaly jen v souvislosti s ustanoveními o povinnosti k náhradě škody. Druhá pochybnost je ta, že není nikterak jisto, že §§ 918 a násl. zapadly zcela bezvadně do struktury ostatního občanského zákoníka. Co do těchto pochybností uvedl subkomitét toto:

1. Pochybnost vzbuzuje, zdali § 918 obč. zák. činí dobře, když mluví nejen o případech, když smlouva nebyla splněna včas, nýbrž i o případech, když nebyla splněna na náležitém místě nebo tak, jak bylo ujednáno. Věc lze formulovati tak, že do látky již dosti spletité byl vnesen nový element, který ji činí ještě spletitější, a lze říci, nechá-li se stranou poměr k §§ 871 a násl. obč. zák. (nyní §§ 703 a násl.), toto:

a) Zmínka o plnění na nenáležitém místě konečně neškodí, ačkoli snad je nadbytečná, protože plnění na nenáležitém místě by bylo asi vždy možno pokládati za neplnění včas (plní-li někdo včas na nenáležitém místě, je jisto, že včas nemůže plniti na místě náležitém), ale o plnění nenáležitým způsobem jsou v občanském zákoníku ustanovení jinde, t. j. v §§ 922 a násl. (v ustanoveních o správě). Původní § 919 měl arci podobné znění, jako novelový § 918, ale zpráva justiční komise panské sněmovny na str. 163 se zřejmě mýlí, domnívá-li se, že stejná slova v původním § 919 měla stejný dosah a smysl jako v novelovém § 918. Těžiště původního § 919 bylo ve větě, že od hotové (perfektní) smlouvy není zpravidla možno odstoupiti, a pravilo-li se "Wenn ein Teif den Vertrag entweder gar nicht; oder nicht zu der gehörigen Zeit; an dem gehörigen Orte; oder auf die bedungene Weise erfüllet; so ist der andere Teil, außer den in dem Gesetze bestimmten Fällen, oder einem ausdrücklichen Vorbehalte, nicht berechtiget, die Aufhebung, sondern nur die genaue Erfüllung des Vertrages und Ersatz zu fordern", nepravilo se tu vlastně nic jiného, než že se odkazovalo k jiným zákonným ustanovením, zejména pak k hlavě 30 druhého dílu. A mezi "die, in dem Gesetze bestimmten Fälle" bylo možno řaditi nejen na př. starý § 1153 obč. zák., nýbrž na př. i ustanovení o redhibici podle § 932 obč. zák. V novelovém tekstu má § 918 samostatný obsah, dávaje, když smlouva nebyla splněna vyjednaným způsobem, právo k odstupu (třebas podmíněné nutností dáti lhůtu k dodatečnému plnění). Měla-li by v případě, o který jde, místo redhibice podle § 932, byl by § 918 po té stránce celkem zbytečný, neměla-li by místo redhibice, nýbrž sleva nebo náprava (§ 932), byla by tu antinomie. Než sluší k tomu poznamenati dvojí:

§ 918 novelové verse, jednaje o plnění způsobem nikoli vyjednaným, nezabírá celého pole působnosti §§ 922 a násl. Mluví jen o případě, když se neplní způsobem vyjednaným, nikoliv o všech případech, když se plní způsobem nenáležitým, a tedy o všech případech, když se poskytuje plnění vadné, a plnění které je sice in obligatione, ale nemá vymíněných vlastností. Neboť: Nabízí-li se zboží určené podle druhu, které nemá vlastností vymíněných, má místo § 918, protože se nenabízí plnění, jaké bylo vyjednáno. Plní-li se menší kvantita, než bylo vyjednáno, má § 918 místo z téhož důvodu, při čemž by bylo poznamenati, že původní § 932 přiznával při vadách kvantitních velmi jasným způsobem jen žalobu o doplnění a činí tak, ač méně ostře, i § 932 novelový (slova "oder den Nachtrag des Fehlenden fordern"), dávaje arci na výběr žalobu o slevu. Plní-li se však species, o které se smlouva stala, je-li tu však předmět stižený kromobyčejnými vadami nebo předmět, který nemá vymíněných vlastností, nemá místo § 918, ježto nejde o plnění nikoliv ujednaným způsobem.

Bylo by možno dále tvrditi, že § 918, mluvě o splnění způsobem nikoli vyjednaným, nepřináší nic nového, hledí-li se tu k §§ 1413, 1415 obč. zák. Nabízí-li se plnění způsobu nikoli vyjednaného, spadá to pod § 1413, druhá věta, pokud se tam mluví o způsobu plnění. Nabízí-li se méně, než jest in obligatione, spadá to pod § 1415, ač je snad trochu odvážné, konstruovati plnění, které vykazuje manko, jako splátku. Tu jest pak míti na zřeteli, že § 918 obsahuje proti §§ 1413 a 1415 značné plus ve velmi ostrém prostředku práva na odstoupení. Jenže platí nepochybně: neodpovídá-li plnění úmluvě, může je věřitel zamítnouti (§§ 1413, 1415) a tím již bude zpravidla dáno právo na odstoupení podle § 918, hledíc ke slovům "nicht zur gehörigen Zeit". Z toho by se pak podávalo, že § 918 po té stránce, o kterou tu jde, není sice na sporu s ostatním obsahem zákoníka, ale je nadbytečný, poněvadž ustanovení o náležitém plnění je dáno souvislostí mezi § 918, pokud ustanovuje o prodlení, a §§ 1413, 1415.

Jako výsledek těchto úvah by bylo možno vysouditi z dosavadního tekstu, z ustanovení o správě a z §§ 1413 a 1415: Správa má místo výhradně, když nejde o případy, které spadají také pod § 918; správa má dále místo v případech utvářených tak, že by mohl míti místo prostředek naznačený v § 918, jakmile věřitel nabídnuté mu plnění (nedostatečné) byl přijal.

b) Zpráva justiční komise panské sněmovny vidí ve slovech "nicht auf die bedungene Weise erfüllt" důležitou oporu při rozhodování o t. zv. positivních porušeních negativních povinností smluvních (smlouva míří na opominutí a dlužník proti své povinnosti koná, co by podle smlouvy měl opominouti). Ona slova činí prý zbytečným zvláštní ustanovení o těchto positivních porušeních, jaké se takřka ve všech zákonících pokládá nutným. Argumentaci této nelze upříti oprávněnosti, než k dosažení zmíněného účelu lépe by se hodilo zachovati ze starého § 919 slova "entweder gar nicht". Neboť, jedná-li někdo proti převzaté povinnosti smluvní (staví, kde stavěti nemá, provozuje živnost, kde slíbil neprovozovati, atd.), nelze o něm říci, že smlouvu plní, ale nikoliv, jak bylo ujednáno. Pro oporu, kterou podle úmyslu redaktorů novely má býti § 918 rozhodnutím o positivním porušení, se naprosto nehodí slova "Schadenersatz wegen der Verspätung". Jedná-li někdo proti povinnosti jemu uložené, nelze říci, že se s plněním opozdil, resp. škoda, která tím vzniká, není škodou vzniklou opozděním.

Výsledkem všeho toho jsou dvě změny, které navrhl subkomitét k § 918 obč. zák.: Převzal ze starého § 919 slova "entweder gar nicht". Nějaké pochybnosti o poměru k § 920 sotva mohou vzniknouti, ježto tento paragraf mluví zřejmě o plnění zmařeném. Dále se vyslovil § 918 o právních následcích způsobem, který by vhodně dosahoval na případy positivních porušení povinností smluvních. Zato přes vyslovené pochybnosti byla ponechána slova "nikoli vyjednaným způsobem". Subkomitét byl ochoten spíše dopustiti konkurenci předpisů než mezeru.

2. Další pochybnosti vznikají, uvažuje-li se o podmínkách, za jakých mají místo právní následky ustanovené v § 918 obč. zák. Vykládá-li se § 918 v souvislosti s hlavou 30 druhého dílu občanského zákoníka, jak je to postulováno přípravnými pracemi, a to důvodně, sluší míti za to, že povinnost k náhradě škody vznikne jen za obecných podmínek ustanovených hlavou třicátou, a že také obsah a rozsah povinnosti se řídí ustanoveními této hlavy. Ale je pochybné, zdali odstup od smlouvy má místo za podmínek stejných či jiných. Na tuto otázku nedává jasné odpovědi ani § 918, ani §§ 919 a 920. Neboť, co se týká § 919, lze zajisté říci, že si každý může vymíniti fixní plnění beze zřetele, zdali včasné plnění bude možné čili nic, a že tedy odstup podle § 919 má místo beze zřetele k zavinění dlužníkovu. Podle jasného doslovu § 920 má v případnostech tamtéž uvedených odstup místo jen, když je tu dlužníkova vina nebo náhoda, za kterou dlužník odpovídá, nehledíc ani k tomu, že právní následky nahodilé nemožnosti jsou upraveny jinde, totiž v § 1447 obč. zák., jenž se zřejmě vztahuje také ke smlouvám záplatným. Sluší tedy rozhodnouti o odstupu jmenovaném v § 918 podle obdoby § 919 či podle obdoby § 920? Bez positivního ustanovení na tuto otázku nelze bezpečně odpověděti. Na otázku, jaké by to mělo býti ustanovení, lze vyčísti odpověď ze zprávy justiční komise na str. 169 (passus není arci zcela jasný), že právo odstoupiti mělo býti dáno v § 918 beze zřetele k zavinění dlužníkovu a k náhodě, za kterou dlužník odpovídá. Následkem toho je, že § 918 ustanovuje o dvou právních následcích, které nastávají za různých podmínek, jenže tato různost podmínek se z § 918 nedá vyčísti. Tuto různost podmínek vzniku jednak práva na odstup, jednak povinnosti k náhradě škody, chtěl subkomitét výslovně konstatovati, ale učinil tak nikoliv změnou § 918, nýbrž § 921.

§ 920 obč. zák. mluví o zavinění dlužníkově nebo o náhodě, za kterou dlužník odpovídá. Slova ta nemohou znamenati nic jiného, než invokaci sedmidílné skupiny skutečností, s kterými zákoník v 30 kapitole spojuje povinnost k náhradě škody, ale snadno by je někdo mohl vztahovati jen k §§ 1295 a násl. a k § 1311, kdežto na př. daleko významnější než § 1311 bude v souvislosti, o kterou jde, § 1313 a) obč. zák. Aby takové pochybnosti vzniknouti nemohly, zvolil subkomitét širší rčení, jež jest ostatně převzato z uherské osnovy (§§ 906, 907).

§ 921 obč. zák. byl přestylisován ve smyslu poznámek výše uvedených, a aby byl v souladu s § 920.

Z došlých připomínek nejzávažnější, totiž od brněnské fakulty a prof. Dr. Sedláčka, dívá se na souvislost ustanovení občanského zákoníka způsobem naveskrz stejným jako subkomitét, ale dospívá k závěrům poněkud odchylným. Navrhla v § 918 škrtnouti slova "nebo tak, jak bylo vyjednáno" a za § 918 připojiti zvláštní ustanovení o právních následcích porušení positivních povinností smluvních.

Superrevisní komise se rozhodla přijmouti §§ 918 až 921 obč. zák., jak byly navrženy subkomitétem, z důvodů subkomitétem uvedených, a při tom zůstalo i v konečné redakci (§§ 760 až 764 návrhu). Provedené změny jsou jen povahy stylistické až na to, že v § 760 je pověděno, že určiti dodatečnou lhůtu není třeba, když dlužník učinil již dříve projev, z kterého je patrno, že se splniti zdráhá.

Ustanovení o správě převzal subkomitét v podstatě z občanského zákoníka, přičiniv jen některé změny. Tak redigoval nové ustanovení o tak řečených lhůtách garančních a o zachování žalobních lhůt opovědí sporu. Ostatně omezuje se na změny menšího dosahu, aby byly teksty osnovy přizpůsobeny stavu nauky a judikatury. Superrevisní komise schválila tento postup, ale cíle zamýšleného subkomitétem snažila se dojíti teksty jasnějšími a přesnějšími. Ustanovení o správě jsou v návrhu v §§ 765 až 778.

§ 765 osnovy odpovídá § 922 obč. zák. až na to, že disjunktivní "nebo" jest nahrazeno konjunktivním "a", jež je zřejmě správnější. Slovy "za plat" se nemíní nikterak jen prestace peněžité.

§ 766 osnovy odpovídá § 923 obč. zák. s některými změnami. Byla především vypuštěna slova "nicht mehr vorhandene (Sache)". Je známo ode dávna, že slova ta jsou na sporu s § 878 obč. zák. (§ 709), ježto slib věci neexistující je jistě slibem plnění nemožného. Spor ten byl řešen způsobem rozmanitým; srv. na př. Stupecký, Právník, 1881, str. 329 a násl. Vzhledem k tomu, že § 878 obč. zák. (§ 709) dosti podrobně ustanovuje o právních následcích slibu plnění nemožného, s nimiž se nikterak nesnášejí právní následky ustanovené v §§ 773, 774, bylo pokládáno nejúčelnějším v § 766 zmínku o zcizení věci neexistující škrtnouti. § 766 byl formulován tak, aby bylo jasno, že jde o výpočet exemplifikativní (aby kvantitní vady náležely ke správě). Mimoto byl tekst upraven tak, aby z něho bylo jasně patrno, že povinnost ke správě zakládají již tvrzení objektivně nesprávná. Proto slovo "zamlčí" bylo nahrazeno slovy "neupozorní na" a slovo "fälschlich" bylo vyjádřeno slovy "v odporu se skutečností" (subkomitét nedosti jasně mluvil o tvrzení proti pravdě). Naproti tomu bylo pokládáno za zbytečné říci "nechť si (sc. zcizitel) o vadách ví čili nic".

§ 767 odpovídá § 925 obč. zák. novelové verse. Superrevisní komise v souhlase se subkomitétem se domnívá, že postup zvolený při redakci novel byl vhodný. Přenechá-li se určení vad dobytka cestě nařizovací, snáze lze přizpůsobiti předpisy pokrokům zvěrolékařské vědy. Mluví se o vadách. V závorce jest uvedena nemoc jako druh vady. V ostatních tekstech se mluví již jen o vadách a tím samozřejmě jsou míněny také nemoci.

Do § 768 byly sloučeny §§ 926 a 927 obč. zák., jež zřejmě obsahují jedinou myšlenku. Dosah věcných změn, které provedla superrevisní komise, není snad potřebí podrobněji vykládati. Podle zvoleného znění má nabyvatel vadu oznámiti zciziteli, je-li přítomen, a není-li zcizitel přítomen, má volbu mezi oznámením vady zciziteli nebo obecnímu úřadu. Úmyslně se nevymezuje, který obecní úřad je místně příslušný oznámení o shledané vadě přijmouti. Zmínka o protidůkazu jako samozřejmá byla vypuštěna.

§ 769 reprodukuje § 928 obč. zák. § 770 odpovídá § 929 obč. zák. až na to, že bylo vynecháno slovo "výslovně".

§ 771 reprodukuje § 930 obč. zák. Změny v něm provedené vysvětlují se změnami v § 766.

Jako § 772 bylo, k připomínce brněnské fakulty, za § 771 zařaděno ustanovení o lhůtách garančních, jež subkomitét byl zařadil za paragraf odpovídající § 923 obč. zák. Nový paragraf má na zřeteli dohody, jako že zcizitel za správný chod stroje ručí rok, dvě léta, pět let atp. Tyto garanční lhůty se namnoze subsumují pod ustanovení o lhůtách žalobních. Co se týká práva obchodního, srv. čl. 349, odst. 5 obch. zák. Ale jde o dvě věci, které sluší rozlišovati. Podle celého obsahu ustanovení o správě zakládají odpovědnost vady, které má věc v době odevzdání (dodání); srv. na př. výše §§ 767, 768. S garanční lhůtou má se věc jinak. Zcizitel ujišťuje nejen, že věc je prosta vad (zde by zvláštního ujištění nebylo potřebí, ježto odpovědnost plyne ze zákona), nýbrž i že věc bude prosta vad v budoucnosti, a to po celou dobu garanční. Ustanovení, že záruční prohlášení zcizitelovo, má-li míti platnost, musí býti dáno písemně, má svou obdobu v § 1186 (§ 1346 obč. zák.) a vysvětluje se snahou zabrániti, aby bezvýznamného a v obchodě vůbec obvyklého vychvalování zboží nebylo využito zkušenými nabyvateli proti méně zkušeným zcizitelům. Superrevisní komise je přesvědčena, že tekst jí zvolený kryje i případy, kde doba garanční není určena přímo, nýbrž nepřímo, na př. výkonem automobilu. Proto také slova "do určité doby", kterých užil subkomitét, byla nahrazena slovy "do určené doby".

§ 773 obdržel novou rubriku "Opovědění sporu", aby byla rubrika ve shodě s obsahem ustanovení. V druhé větě v souhlase s panující naukou nemluví se již o právu na náhradu škody, nýbrž o nároku ze správy. Na místo "námitek" je položen širší pojem "obranných prostředků".

§§ 774 a 775 odpovídají § 932 obč. zák. Změnami, které byly provedeny, chce se jen přesněji vyjádřiti jeho pravý obsah. Slovo "nepatrné" v § 775 jest chápati relativně, t. j. se zřetelem k celkové hodnotě plnění.

§ 932 a) obč. zák. je vložen jako čl. LV do předpisů uvozovacích a prováděcích, ale vzhledem k právu na Slovensku a v Podkarpatské Rusi byla škrtnuta slova "prozatímním opatřením".

§§ 776 a 777 odpovídají § 933 obč. zák., v němž byly provedeny některé závažnější změny. Superrevisni komise, právě tak jako subkomitét, snažila se dikci § 776 učiniti jasným, že nejde o lhůty promlčecí. Vyhověno bylo připomínce nejvyššího soudu, aby se lhůta počítala nikoli dnem odevzdání, nýbrž dnem po odevzdání věci. Vzhledem k některým připomínkám uvažováno bylo o prodloužení žalobních lhůt, zejména jde-li o vady skryté. Komise, domnívajíc se, že prodloužením žalobních lhůt všechny výhody dosavadní úpravy žalob ze správy by byly zmařeny nebo aspoň zeslabeny, nemohla se rozhodnouti, aby těmto připomínkám vyhověla ve větším rozsahu, a jen podle návrhu subkomitétu prodloužila v osnově z r. 1931 na šest měsíců odpovědnost za vady dobytka, které nespadají pod § 767. Při meziministerském projednání nebyl s touto změnou projeven souhlas, a proto obnovena byla, co se týká vad zvířat, šestinedělní lhůta § 933 obč. zák. a ustanoveno, že lhůta ta bude počínati dnem po odevzdání zvířete, i když jde o vady podle § 767.

Ustanovení odpovídající novému § 778 připojil již subkomitét jako třetí odstavec k § 933 obč. zák., aby se čelilo ztrátě nároku ze správy, když věc stižená vadou přešla několikrát. Subkomitét hleděl ke vzoru, jímž může býti § 478 obč. zák. pro Německou říši. Avšak vzhledem k různé skladbě, kterou má stran ustanovení o správě jednak tento zákoník, jednak osnova, bylo ustanovení stylisovati poněkud odchylně. Zmínka o doporučeném dopise nechce nikterak vylučovati prostředky, které ještě bezpečněji než doporučený dopis dojdou adresáta.

Subkomitét zachoval ustanovení o zkrácení přes polovici hodnoty, obsažená v §§ 934 a 935 obč. zák., a to vedle § 879, odst. 2, č. 4 obč. zák., přes to, že v samém subkomitétu byl učiněn návrh (Dr. Klineberger), aby obojí ustanovení byla škrtnuta a nahrazena předpisem, který by pružněji než dosud rozhodl o případnostech, v kterých je hrubý (nápadný) nepoměr mezi hodnotami vzájemných plnění při smlouvách záplatných. Rozhodnutí bylo výslovně vyhrazeno superrevisní komisi.

Superrevisní komise se rozhodla obojí ustanovení zachovati a zesíliti jejich příbuznost tím, že budou položena vedle sebe, a to §§ 934 a 935 obč. zák. jako §§ 779 a 780, a § 879, odst. 2, č. 4 obč. zák. jako § 781 pod rubrikou "Lichva". Vodítkem tu byla úvaha, že jde o skutkové podstaty různé, takže různá úprava právních následků dobře vedle sebe obstojí. Bylo sice v superrevisní komisi vysloveno mínění, že skutková podstata § 781 je kryta § 710, ale z týchž důvodů, jako ustanovení o lichvě bylo pojato do třetí částečné novely, bylo pojato i do návrhu nového zákoníka.

§ 779 odpovídá § 934 obč. zák., ale žádá, aby strana nezkrácená nahradila, "čeho se do obecné hodnoty nedostává" (nestačí tedy ochota, s kterou se spokojuje § 934 obč. zák. a tekst subkomitétu).

§ 780 je zkrácenou versí § 935 obč. zák., ale věcně nový tekst nic na tekstu původním nechtěl změniti. Není věcnou změnou, že byla škrtnuta zmínka o "chování zkráceného", neboť - nehledíc k obecným zásadám §§ 693, 694 - třeba míti na mysli, že slova "z povahy věci" znamenají nikoli "z povahy věci, která je předmětem smlouvy", nýbrž "z povahy záležitosti", takže při přihlížení k "povaze věci" bude vždy možno zhodnotiti i chování té strany, která obdržela méně, než sama poskytla. Stejně není věcnou změnou, že se neuvádí případ, že pravou cenu nelze již zjistiti; je samozřejmé, že žaloba podle § 779 nebude míti úspěch, nepodaří-li se žalobci prokázati podmínky jeho nároku, zvláště tedy poměr hodnot obou plnění, ale je to spíše otázka procesní. Zato byla ponechána zmínka o odvážných smlouvách, neboť návrh nového zákoníka, třebas v hlavě 40 tohoto označení již neužívá, kategorii odvážných smluv zná (srv. na př. § 678).

Superrevisní komise škrtla paragraf, který byl zařaděn v osnově subkomitétu za § 934 obč. zák. a podle kterého ustanovení o laesio enormis prospívají zkrácenému, i když smlouva jest obchodem, ale není obchodem na straně jeho. O věci nechť se rozhodne v novém zákoníku obchodním.

V § 781 byla zase škrtnuta zmínka o nedostatečném vzdělání, kterou tam byl zařadil subkomitét, jako zbytečná.

Subkomitét návrh zachovati § 936 obč. zák. celkem beze změny (otisk osnovy subkomitétu je vadný). Z došlých připomínek domáhaly se některé jeho odstranění, zejména proto, že clausula rebus sic stantibus již je lépe (a všeobecněji) vyjádřena v § 914 obč. zák. (§757) a že se § 936 obč. zák. dobře nehodí na smlouvu o otevření úvěru. Superrevisní komise se rozhodla § 936 obč. zák. zachovati. Především proto, že ustanovení o podmínkách platnosti pacti de contrahendo, jak jsou ustanoveny v § 936 obč. zák., je vhodné, a že tedy škrt by závaznost takové dohody příliš stupňoval. Clausula rebus sic stantibus, jakou lze vyčisti z § 757, je pak přece jen něco jiného, než konkretně formulovaná klausule § 936 obč. zák. Smlouvu o otevření úvěru konečně sotva bude pokládati za úmluvu podle § 936 obč. zák.; srv. Schey, Obligationsverhältnisse, I, str. 177. Superrevisní komise zachovala tedy § 936 obč. zák. jako §§ 782 a 783. První z paragrafů ustanovil o podmínkách platnosti pacti de contrahendo srovnale jako § 936 obč. zák., vytýkaje však, že pactum de contrahendo je jen dohoda o tom, že v budoucnosti bude uzavřena smlouva obligační. Paragraf druhý mluví o tom, jak závazek plynoucí z pacta de contrahendo zaniká, a to způsobem sice podobným jako § 936 obč. zák., ale přece jen odchylně. Mluví se o nepředvídané změně poměrů a slova "že by byl zmařen účel výslovně určený nebo z poměrů se podávající" byla nahrazena slovy "že by se strany, kdyby změnu byly měly na mysli, nebyly dohodly". Zmínka o ztrátě důvěry, ač uvedeným právě úslovím je snad kryta, byla ponechána z opatrnosti. Tekst jasně vytýká, že jde o lhůtu promlčecí. O formě pacti de contrahendo ustanovení do osnovy přijato nebylo, a to proto, že ustanovení takové by mohlo býti ustanovením jen velmi pružným, rozhodujíc, že otázku, zdali pactum de contrahendo formy vyžaduje čili nic a zdali zejména o něm co do formy platí totéž, co o formě ustanovené pro smlouvu hlavní, je vyřešiti podle důvodů, které zákonodárce vedly k ustanovení formy pro ten či onen typ smluvní.

§ 784 odpovídá § 937 obč. zák.

Za § 784 byl jako §785 zařaděn § 876 obč. zák. novelové verse pod samostatnou rubrikou "Jednostranné projevy vůle". Stalo se tak proto, že by z dosavadního uspořádání mohl někdo usouditi, že jiných předpisů než právě §§ 869 až 875 obč. zák. (§§ 701 až 707) na jednostranné projevy užíti nesluší. Takový výklad jistě nesprávný bude novým zařaděním učiněn nemožnými. Ježto se ukládá povinnost ustanovení o smlouvách užíti jen přiměřeně, jistě umístění § 785 nebude činiti obtíží, ačkoliv leckteré z předcházejících ustanovení se na jednostranné projevy nehodí.

V tekstu subkomitétu měl paragraf, odpovídající § 938 obč. zák., ráz definice a tím byla superrevisní komise přivedena k úvaze, nebylo-li by vhodné nahraditi navržený paragraf ustanovením obsahujícím definici přesnější, jakož také byl učiněn návrh, aby se sáhlo k definici darování, kterou má § 1200 uherské osnovy z r. 1913. Superrevisní komise věrna zásadě, co možná definicím se vyhnouti, formulovala § 786 osnovy tak, aby s něho byl setřen ráz definice. Svou stručností a názorností takové ustanoveni poučí lépe, než jakákoli sebepřesnější definice.

§§ 787 až 790 odpovídají §§ 939 až 942 obč. zák. V § 787 byl § 939 obč. zák. rozšířen na prominutí nedobytné pohledávky smlouvou s dlužníkem. Náleží k pojmu darování zejména, aby výhoda, která se poskytuje, znamenala typicky rozmnožení jmění příjemcova na útraty poskytatele, a tento znak není dán při prominutí nedobytné pohledávky. § 789 vedle § 788 jistě není nutný, ale byl přece zachován. Při § 790 bylo uvažováno, zdali by nemělo býti do zákoníka pojato ustanoveni o darování sub modo, jaké má § 1210 uherské osnovy z r. 1913 podle vzoru § 525 obč. zák. pro Německou říši. Ježto praxis s darováním sub modo dosud valných obtíží neměla a ježto by nebylo snadné dáti ustanoveni vyčerpávající, bylo od redakce takového ustanovení upuštěno, právě tak jako v hlavě devatenácté od ustanovení o instituci sub modo.

§ 791 dává ustanoveni o formě v souhlase s § 943 obč. zák. a se zákonem č. 76/1871 ř. z. Spory o toto ustanovení snažil se subkomitét rozřešiti tím způsobem, že rozložil ustanovení do dvou vět, z nichž první byla všeobecná, a mluvíc o darech bez odevzdání, opírala se o tekst svých předloh druhá se týkala věcí zapsaných do veřejných knih a žádala při darování takových věcí notářský spis vždycky. Po debatě velmi podrobné sloučila superrevisní komise obě věty do jediné, arci dosti hutné, jejíž smysl je ten: Formy notářského spisu je potřebí:

1. při darovací smlouvě obligační čili při přijatém slibu darovacím, jde-li o věci movité, ježto se tu vlastnictví převádí odevzdáním (srv. hlavu devátou);

2. při darováni věci zapsané do veřejných knih, a to i tehdy, když byla převedena držba (neboť, vzhledem k ustanovením o převodu práva vlastnického k objektům tabulárním, převádí se vlastnictví k takovým objektům intabulací, a datuje-li se tedy objekt tabulární, nebude před intabulací převedeno vlastnictví);

3. při darováni objektů, při kterém se vlastnictví nepřevádí, jako na př. při cessio pro donato nebo při prominutí pro donato.

Starý spor, zdali stačí, když notářský spis je zřízen o darovacím slibu, či je potřebí, aby obsahoval i přijetí slibu, je tekstem § 791 vyřešen ve smyslu alternativy druhé, zřejmě v souhlase s notářskou praksí.

Na přání vznesená v meziministerském řízeni připojena byla při závěrečné redakci k § 791 druhá věta, která formální náležitosti věty první zeslabuje pro případy darování věcí státu; pomýšleno bylo hlavně na bezplatné převody pozemků na stát při pracích regulačních, na věnování pozemků pro stavbu státních budov atp.

§ 792 zachovává z § 944 obč. zák. jen jeho druhou větu, ježto první obsahuje typickou permissivní normu a je tedy zbytečná. Forma podmíněné věty byla zachována, ježto dobře naznačuje, že případy, jaké má ona věta na zřeteli, lze pokládati za výjimečné.

§ 793 reprodukuje § 945 obč. zák. a připojuje větu, rozhodující spor, jak je hleděti ke škodě, která vznikla obdarovanému z darování věci vadné. Spor ten je rozhodnut způsobem, který odpovídá mínění redaktorů občanského zákoníka (Ofner, II, str. 185). Formulace odchylná od formulace subkomitétu se vysvětluje snahou dosáhnouti, aby druhá věta měla naproti první zcela samostatný ráz, vzhledem k tomu, že každá z nich má na zřeteli jiný skutkový základ.