Hledíc k vážným obtížím, které se vyskytly v praksi, pokládala superrevisní komise za nutné, dáti zvláštní ustanovení o právních jednáních, která učinil orgán právnické osoby, podle jejího zřizovacího pravidla k tomu vůbec příslušný, když potřebné usnesení jiného orgánu nebo činitele bylo postiženo vadou. Byla v té příčině učiněna i připomínka Svazu čsl. bank k § 867 obč. zák. Ustanovením tím je § 874. Připomíná se, že § 874 mluví jen o usneseních vadných, nikoliv o nedostatku usnesení, ale slovo "usnesení" chce zahrnouti také potřebné snad schválení a vůbec nelze tekst vykládati příliš úzce; vadným je tedy na př. usnesení, k němuž došlo ve schůzi nikoliv řádně svolané, třebas vlastní usnesení (hlasování) se stalo již podle příslušných předpisů atp. Zmiňovati se o eventualitě opačné, že by totiž protistrana se dovolávala neplatnosti, nepokládala superrevisní komise za nutné. § 874 právě tak jako § 873 mluví o právních jednáních.

§§ 1027 a 1028 obč. zák. byly vypuštěny jako zbytečné. Z § 1029 obč. zák. byla zachována jen druhá věta jako § 875. Slova původního tekstu "eine Verwaltung" rozvádí nový tekst tak, že pojednává jednak všeobecně o správě jmění, jednak o správě podniku nebo závodu a v obou případech klade důraz na to, čeho si žádá správa řádná.

§ 876 odpovídá § 1030 obč. zák., mluví však všeobecně o podnikateli. Bylo připojeno ustanovení, že doručitel zboží není zmocněn přijímati za ně cenu, ledaže se mu k tomu dostalo povolení nebo že může předložiti stvrzenku podnikatele; takovou stvrzenkou bude zejména saldovaný účet. V závěrečné redakci byla stejná zásada vyslovena, co se týká vyrovnání účtů za provedené výkony. Stanoviti všeobecně, že zaměstnanec, který provedl zákazníku nějaký výkon, je zpravidla oprávněn přijmouti plat, se superrevisní komise neodhodlala, ježto by takové ustanovení vedlo příliš daleko a jistě by neodpovídalo jevům sociálního života.

§ 877 byl připojen na ochranu bezelstných osob třetích. Pro oblast §§ 875 a 876 má toto ustanovení stejnou funkci jako poslední věta § 868 pro oblast uděleného zmocnění.

§ 1031 obč. zák. byl vypuštěn. Ne proto snad, že by měl platiti opak toho, co onen paragraf ustanovil, ale proto, že jde o zásadu dnes jistě samozřejmou.

Z § 1032 obč. zák. byla zachována v osnově z r. 1931 jen první věta. Druhá jakožto ustanovení průvodní byla vypuštěna. Závěrečná redakce škrtla i onu první větu § 1032 obč. zák., protože ustanovení obsahu tak ryze negativního je v zákoníku dojista zbytečné. Dosavadní právní stav se provedeným škrtem v ničem nemění.

§ 878 odpovídá § 1033 obč. zák., jenže se mluví o podnikateli a odběrateli (a nikoliv o poskytateli a příjemci úvěru) a nikoliv o řádné knížce zápisní, nýbrž o knížce zápisní vůbec.

§ 1034 obč. zák. byl škrtnut jako ustanovení, které nemá normativního významu.

Vyhověti námětu, aby bylo k ustanovením o zmocnění připojeno ustanovení o poslu, nepokládala superrevisní komise za nutné. Sotva by v této souvislosti se dalo říci více, než že posel není zmocněncem a že tedy ustanovení o zmocněnci neplatí o poslu.

Ustanovení obč. zákoníka o nepřikázaném jednatelství celkem vyhovují. Výtka, že pojem nepřikázaného jednatelství není tu správně vystižen, není důvodná. Vytýká-li se zejména, že v zákoně nedochází výrazu myšlenka, že nepřikázané jednatelství žádá si animum negotia aliena gerendi, lze namítnouti, že je to patrno nejen z ustanovení, v nichž se mluví o poctivém a nepoctivém držiteli, již oba se neprohlašují gestory, nýbrž i z § 1037 obč. zák. Podmínku pak tak samozřejmou, že nepřikázané jednatelství podle §§ 1035 a násl. obč. zák. je tu jen tehdy, když je tu animus obligandi, není jistě potřebí vytýkati v zákoníku. Vejíti konečně do známé kasuistiky o t. zv. contemplatio domini, o nepravé negotiorum gestio, není v zákoníku dobře možné. S druhé strany nebylo potřebí novými teksty vyvraceti mylné, ač dosti rozšířené mínění, že negotiorum gestio jest obstarání záležitostí právních, obstarání pak záležitostí faktických versio in rem (srv. na př. Ogonowski, Geschäftsführung ohne Auftrag, str. 104 a násl.). četné teksty zákonné ukazují mylnost tohoto mínění. Proto subkomitét i superrevisní komise neměnily mnoho na dosavadních ustanoveních.

§ 1035 obč. zák. byl ještě v osnově z r. 1931 zachován, jen první věta byla přestylisována, aby povinnost nemísiti se do cizích záležitostí stála v čele; druhá věta byla vypuštěna, ježto jde o ustanovení, které jen odkazuje k § 1311 obč. zák. V závěrečné redakci bylo celé ustanovení škrtnuto jako zbytečný přežitek z doby policejního státu, jenž sankcí přísné odpovědnosti stíhal každé vměšování do záležitostí jiné osoby, a škrt ten se projevil i v nové úpravě § 1311 obč. zák. (srv. § 1132).

§ 879 převzal § 1036 obč. zák., ale mluví - stejně jako další paragrafy - o zařízení věci jiné osoby, aby se vyhnul terminologii užité u smlouvy příkazní.

§§ 880 a 881 odpovídají §§ 1037 a 1038 obč. zák., ale byly přičiněny některé změny. Druhá a třetí věta § 880 chtějí vyjádřiti zásadu, že nestačí, způsobilo-li jednání gestorovo prospěch s abstraktního hlediska dobrého hospodáře. Výsledek jednání musí býti prospěšný pro domina negotii se zřetelem k jeho individuálním poměrům, takže tvrzení jeho, jako by tu nebylo prospěchu, by se jevilo jako lstivé předstírání. Třetí věta ("Zdali je tu převážný prospěch" nikoli "Zdali prospěch je převážný") je formulována tak, že se nekáže uvažovati nejprve, zdali je tu prospěch, a pak, zdali zjištěný prospěch je převážný, nýbrž obě otázky se nerozlišují a má se prostě zkoumati, zdali je tu převážný prospěch ve smyslu zákona. Pro poměr mezi restitucí naturální a náhradou škody je v § 881 převzata osvědčená formule z § 1323 obč. zák., jež je přijata také v novém tekstu § 1155.

Nový paragraf, zařaděný subkomitétem za § 1038 obč. zák., superrevisní komise vypustila jako zbytečný (vystačí se s ustanovením o jednatelství v nouzi), hledíc k pochybnostem, které vyslovil nejvyšší soud.

§ 1040 obč. zák. byl zařaděn jako § 882, a to s §§ 883 až 885 pod rubrikou " Všeobecná ustanovení". U stanovení o ius tollendi bylo učiněno samostatným § 884. § 883 odpovídá § 1039 obč. zák., ale vytýká, že při nepřikázaném jednatelství v nouzi (§ 879) není bezpodmínečně povinnost dovésti věc až ke konci, nýbrž vésti ji jen tak dlouho, dokud dominus negotii sám nevystoupí nebo dokud nelze mu přičítati na vrub, že sám nevystoupil.

Nově vsunutý § 885 řeší otázku schválení toho, co zařídil jednatel, dominem negotii. Schválení se zajisté nemusí státi výslovně, ale. vznikne-li pochybnost, zda dominus negotii počínání jednatele schválil, bude hleděti pozorně k všem okolnostem případu a hodnotiti tyto okolnosti se zřetelem k §§ 693 a 694. Schválení nebude možno vždy spatřovati už v tom, že dominus negotii na př. nic nezměnil na stavu věci, jak jej zařídil jednatel, nebo že nenaléhá na to, aby jednatel splnil závazky, které mu ukládají předpisy o jednatelství bez příkazu.

Ustanovení o versio in rem (§§ 1041, 1042 obč. zák.) vyvolala celou literaturu. Žádný z podaných výkladů však není tak přesvědčivý, aby mu ony paragrafy byly tekstově přizpůsobeny. S druhé strany však ony paragrafy nejsou v zákoníku bez užitku. Rozhodnutí soudní dovolávají se jich velmi často, a třebas že se tak neděje vždy zcela důvodně, ukazuje judikatura bezpečně, že by vypuštěním oněch paragrafů vznikla v zákoně mezera. Neboť zůstávají vždy pružným a dostatečně širokým rámcem, když nastaly majetkové přesuny a jiná ustanovení neposkytují dostatečné úpravy a nedosahují na to, aby nastalo spravedlivé vyrovnání.

§ 886 odpovídá § 1041 obč. zák. Slova "ohne Geschäftsführung" byla vyjádřena tak, jak je vykládá nauka, totiž, že schází animus negotia aliena gerendi. Jako v § 881 se užívá vazby "není-li to dobře možno".

Z § 1042 obč. zák. nepřijal § 887 slova "podle zákona". Bylo ukázáno přesvědčivě (srv. Stupecký, Versio, str. 167; Krasnopolski - Kafka, III, str. 349), že není důvodno omezovati § 1042 obč. zák. na tak zv. legální povinnosti, a opačný náhled (Wellspacher, Versio, str. 155) celkem nepronikl.

§ 888 reprodukuje § 1043 obč. zák., ale tak, že užívá vazby neosobní. Lze říci, že významnější budou případy, kdy někdo jiný obětoval věc než sám vlastník. Slovo "náhrada" (nikoli škody) ukazuje, že se nemíní náhrada škody podle hlavy 42 (srv. poznámky v části III důvodové zprávy). Druhá věta byla vypuštěna, ježto superrevisní komise má za to, že je vyčkati, zdali a jak o věcech jí spořádaných bude rozhodnuto zvláštním zákonem.

§ 1044 obč. zák. byl škrtnut jako ustanovení, které nenáleží k ustanovením civilistickým a nemá ani normativního obsahu.

Superrevisní komise zůstala při spořádání dosavadního zákoníka, podle něhož se nejprve pojednává o smlouvě směnné a pak o smlouvě trhové a při této smlouvě se odkazuje na předpisy o směně. Bylo sice uvažováno o návrhu, aby se zvolil postup opačný a aby se hlava o trhové smlouvě postavila před hlavu o směně. Na odůvodnění tohoto návrhu bylo uváděno - a jistě právem -, že význam smlouvy trhové v praksi daleko převažuje význam směny. Než s druhé strany nebylo možno přehlížeti, že směna je nejtypičtější smlouvou o výměnu plnění a že četná ustanovení společná této kategorii smluv nejspíše najdou v hlavě o směně své místo.

K § 889: Již subkomitét zvolil pro § 1045 obč. zák. znění, jež zahrnovalo jak směnu za hotové, tak směnu jako smlouvu úvěrní. Jak plyne z vývodů důvodové zprávy, měla tím býti odmítnuta romanistická konstrukce směny jako inominátního kontraktu, z něhož původně nevzcházela žaloba na plnění, konstrukce, která sice byla odmítnuta také občanským zákoníkem, ale aspoň v první větě jeho § 1045 ne zcela jasně. Superrevisní komise se k tomu přiklonila a proti osnově z r. 1931 jen ještě přesněji formulovala ustanovení o slibu výměny. Nový § 890 o směnné smlouvě mezi manžely přejímá příslušné ustanovení § 1, písm. b) zák. č. 76/1871 ř. z. Toto ustanovení bylo zařaděno za § 889 osnovy vzhledem k všeobecné zásadě, že předpisy zákona č. 76/1871 ř. z. o požadavku notářského zřízení určitých právních jednání mají býti vsunuty mezi předpisy o těchto právních jednáních.

§ 1046 obč. zák. byl škrtnut. To odpovídá stanovisku subkomitétu, jež komise převzala. První část tohoto paragrafu vyslovuje zásadu, jež vyplývá již z jiných ustanovení (srv. § 899), že totiž právní jednání, podle něhož plnění jedné strany záleží v penězích, není směnou, nýbrž, plní-li druhá strana věc, smlouvou trhovou. Šlo-li by o užívání věci, byl by tu nájem nebo pacht, šlo-li by o pracovní úkony, smlouva pracovní. Druhá část § 1046 obč. zák. týká se právní povahy směny peněz, která se tu podřizuje předpisům o směně. Zásada tato však v literatuře není přijímána bez odporu; srv. na př. vývody Oertmannovy v Ehrenbergs Handbuch des gesamten Handelsrechts, IV/II, 1918, str. 336. Že směna peněz, jde-li o peníze téže měny, je skutečně směnou, nebylo bráno v pochybnost; nelze však všeobecně říci, že směna peněz vždy se jeví jako smlouva směnná.

Rubrika před § 1047 obč. zák. ("Práva a povinnosti směňujících") byla změněna na "Práva a povinnosti stran". V § 891 převzat byl § 1047 obč. zák. ve znění § 114 třetí částečné novely s několika změnami, z nichž některé provedeny byly již v osnově z r. 1931, totiž:

a) slova "v pravý čas, na náležitém místě" byla škrtnuta. Subkomitét nahradil tato slova odkazem na § 918 obč. zák. Superrevisní komise škrtla tento odkaz jako zbytečný, neboť zajisté nebude nikdo popírati, že předpisy o odstupu a jeho podmínkách především platí při směně a smlouvách příbuzných;

b) slova "s jejich součástkami" jsou škrtnuta. Je samozřejmé, že součástka sdílí osud věci hlavní;

c) podrobně uvažovalo se o otázce povinnosti převzíti věc, jmenovitě co se týká povinnosti kupujícího, na nějž jest užíti předpisů o směně. V souhlase s naukou odmítnuto bylo stanovisko, že povinnost převzíti věc je nutným následkem smluv, o které jde, a toto odmítnutí došlo výrazu tím, že slova "a převzíti" ke konci paragrafu byla vypuštěna;

d) konečně již subkomitét škrtl slova "ve volné držení", ježto na tuto otázku dlužno odpověděti podle úmyslu stran a všeobecné ustanovení by mohlo působiti jen rušivě. Zato se nemluví o "odevzdání", nýbrž o "převedení", aby byla shoda s hlavou 9.

V závěrečné redakci byl tekst ještě zestručněn a vedle zmínky o příslušenství dáno bylo jen ustanovení, že se věci mají převésti tak, jak to odpovídá smlouvě. Zpravidla ovšem bude odpovídati smlouvě to, co § 1047 obč. zák. vyslovuje jako zásadu, že se totiž věci mají převésti podle stavu, v jakém byly, když byla smlouva sjednána.

Rubrika před § 1048 obč. zák. byla převzata beze změny. § 1048 obč. zák. byl v § 892 stylisticky poněkud pozměněn. Superrevisní komise byla si vědoma pochybností, jež mluví proti zásadě, že nebezpečí má nésti prodávající. Nepovažovala však za nutné změniti dosavadní stav právní.

K § 893: Na § 1049 obč. zák. provedeno bylo několik, poměrně dosti hluboko zasahujících změn:

a) bylo připojeno, že se k nepatrným změnám na věci, i když hodnotu věci snižují, nepřihlíží; srv. ostatně níže;

b) na místo slov "Jiná... zhoršení... jdou na vrub držitele" je nyní řečeno: "Jestliže se věc mezitím náhodou zhoršila jinak nebo byla stižena břemeny, jde to také na vrub zcizitele". Tím má býti vyjádřeno, že nejde o protiklad k paragrafu předchozímu. že se v občanském zákoníku mluvilo o držbě, nutno považovati za redakční přehlédnutí. Slova "na vrub" na místo dosavadních "auf die Rechnung" zvolena byla proto, aby soudci byla dána možnost prohlásiti, že věc pro zhoršení, které sice nesnížilo hodnotu pod polovici (§ 892), avšak těmto hranicím se blíží, nemá pro nabyvatele ceny, a že tedy k smlouvě sluší hleděti, jako by se nebyla stala. V této souvislosti sluší ještě poznamenati: Za § 893 byl zařaděn jako § 894 předpis § 429 obč. zák., při čemž bylo opuštěno dřívější pojetí t. zv. traditio ficta.

K § 895: Ustanovení § 1050 obč. zák. zůstalo celkem nezměněno. Na místo "držitele", jejž uvádí dosavadní tekst na začátku, klade se slovo "zcizitel". Výraz tento byl správně volen místo výrazu "vlastník", jehož se jinak v této souvislosti užívá. Tekst úmyslně kryje jen případ, že ve smlouvě je ustanovena doba, kdy se má věc odevzdati; opačný případ je upraven v § 896. O přírůstku se v novém znění již nemluví; tím však dosah dosavadního předpisu nemá býti změněn. Lze považovati za samozřejmé, že přírůstek sdílí osud hlavní věci.

K § 896: Ustanovení § 1051 obč. zák. zůstalo beze změny. Na připomínku ministerstva financí bylo ostřeji zdůrazněno, že tu upraven je případ, kdy nebyla smluvena doba odevzdání.

K § 897: Ustanovení § 1052 obč. zák. zůstalo na svém místě. Nebylo přihlédnuto k připomínkám, že vlastně náleží do všeobecné části práva obligačního, neboť ustanovení toho nelze užíti na všechny smlouvy, v kterých proti plnění strany jedné stojí plnění strany druhé. Hodí se naopak jen na ony případy, kde výměna plnění se děje z ruky do ruky, nikoliv na ony případy, kde podle zákona, jako na př. při smlouvě o práci, jest jedna strana povinna plniti napřed (§ 986), nebo kde totéž je ustanoveno smlouvou. Zvolené znění má vyjádřiti, že stačí již lehké zavinění toho, kdo je povinen plniti napřed, co do nevědomosti o tom, že vzájemné plnění jest ohroženo špatnými hospodářskými poměry strany druhé. To odpovídá překladu třetí částečné novely, jejž pořídili prof. Krčmář a Zubatý. Mimoto má býti zněním úvodních slov vyjádřeno, že strana, o kterou jde, musí býti hotova plniti a musí býti také s to, aby plnila.

Za § 897 vsunut byl starý § 1173 obč. zák. Novelovým škrtem § 1173 vznikla zřejmě mezera, poněvadž všechny smlouvy, které náleží pod klasifikaci do ut des, do ut facias, facio ut des, facio ut facias, nebyly zahrnuty. Že ustanovení bylo zařaděno do této souvislosti, vysvětluje se tím, že ustanovení o směně sama mají povahu všeobecnou a že tedy takové všeobecné ustanovení se k nim nejlépe hodí.

K nadpisu: Subkomitét mluvil v českém tekstu o "kupní smlouvě"; superrevisní komise se rozhodla pro výraz "trhová smlouva", jehož se v tomto smyslu užívá také v Koldínových Právech městských. Nebylo však úmyslem změniti tím něco na pojmu.

Mimoto bylo by poznamenati k názvosloví hlavy 32, že na označení stran zúčastněných při trhové smlouvě bylo užito výrazů "prodávající" a "kupující", aby výraz "kupec" mohl býti reservován pro zákoník obchodní na označení toho, kdo provozuje obchodní živnost. Jediné v §§ 935 a násl. zachován byl starý výraz "lepší kupec".

Proti osnově z r, 1931 je rozsah této hlavy značně menší, neboť vynechány z ní byly předpisy o "splátkovém trhu", a to vzhledem k zákonu ze dne 12. dubna 1935, č. 76 Sb. z. a n., o splátkových obchodech.

K § 899: Ustanovení § 1053 obč. zák. bylo poněkud pozměněno. Nynější znění liší se od dřívějšího již tím, že v něm chybí odkaz na to, že koupě (jmenovitě určité věci) jest jen důvodem k nabytí vlastnictví, a že tedy koupí určité věci se ještě nenabývá vlastnictví jako v právu anglickém a francouzském. Ustanovení § 899 obsahuje tedy jen první větu § 1053 obč. zák. Chybí však zmínka, že jako cena musí býti smluvena určitá suma peněžitá; ani v tom směru však neměl býti změněn pojem koupě. Škrt se vysvětluje tím, že v §§ 902 až 905 jsou dána zvláštní ustanoveni o určitosti trhové ceny.

K § 900: Zde je obsažena zmínka o tom, že k trhové smlouvě mezi manžely je potřebí formy notářského spisu; srv. poznámky k § 890.

§ 1054 obč. zák. byl škrtnut, poněvadž obsahuje především jen úvod k dalším ustanovením. Ani ustanovení jeho druhé věty, zmiňující se o hotových penězích, nebylo převzato, poněvadž plyne již z § 899, a zmínka o tom je v rubrice k § 901.

K § 901: Paragraf ten odpovídá § 1055 obč. zák. Nebylo vyhověno podnětu, aby se nemluvilo o obecné ceně věci, nýbrž raději o obecné hodnotě věci. Důvod leží v tom, že "obecnou hodnotou věci", o níž se zmiňuje dosavadní tekst, rozuměti sluší její hodnotu v penězích, tedy její cenu. Komise považovala ustanovení za správné a nikoliv zbytečné, neboť rozdíl mezi trhem a směnou může býti v mnohých směrech významný. Právo předkupní může býti ovšem vyjednáno jak při směně tak při trhu, nikoli však prodej s výhradou zpětné koupě nebo koupě s výhradou zpětného prodeje. Kromě toho byly provedeny některé stylistické změny.

K § 902: Došlé připomínky poukázaly k tomu, že se nedoporučuje přepínati požadavek, že trhová cena musí býti určitá. Předpis toho obsahu, že straně je dáno na vůli, aby při uzavření smlouvy trhové přenechala určení ceny znalci teprve v budoucnosti jmenovanému, byl odmítnut, jmenovitě se zřetelem k obtížím, které vznikají, jestliže jedna ze stran znalce nejmenuje. S druhé strany ovšem bylo uznáváno, že se s ustanovením § 701 (o požadavku určitosti při svolení ke smlouvě) nebo dokonce s rubrikou nevystačí. Nové ustanovení praví toliko, že cena musí býti určitá, že však tomuto požadavku rozuměti sluší tak, že musí býti dána možnost cenu vypočísti. Ježto požadavek tento stojí v čele, vyjadřuje všeobecnou zásadu, jež je základem §§ 903 až 905. Požadavek, že musí býti dána možnost cenu vypočísti, míří na skutkové základy uvedené v § 903. Jinak některé stylistické změny.

K § 903: K tomuto paragrafu, jenž přejímá § 1058 obč. zák., sluší především připomenouti, že tu bylo vsunuto nové ustanovení pro případ, že za základ byla vzata cena bursovní; co do ceny tržní a bursovní bylo odkázáno na ustanovení práva obchodního. Odmítnut byl názor, že je přípustné zůstaviti určení ceny nikoli přemrštěné jedné straně; stejně byl odmítnut výslovný odkaz na náklady spojené s vyrobením nebo s opatřením věci (t. zv. vlastní náklady); odkaz takový je ostatně kryt ustanovením § 902, podle něhož stačí, když trhová cena podle toho, co je ve smlouvě o ní pověděno, může býti vypočtena. § 903 byl postaven před §§ 904, 905 (§§ 1056, 1057 obč. zák.), aby bylo lépe patrno, že třetí osoba může určiti cenu také způsoby uvedenými v § 903.

K §§ 904 a 905: Ustanovení §§ 1056 a 1057 obč. zák. byla ponechána celkem beze změny. Nemluví se již o "určité" osobě, aby se ani zde nepřepínal požadavek individualisace osoby povolané určiti trhovou cenu (srv. ostatně § 476). Zůstává při dosavadní úpravě, že se k trhové smlouvě hledí, jako by se nebyla stala, jestliže několik osob, jimž bylo svěřeno určiti cenu, se nemůže dohodnouti, takže se cena neurčí ani skutečnou většinou hlasů. Je to zejména tehdy, když z několika osob každá určí cenu jinou; neplatí pak ani střední cena. Důvod je v tom, že z několika osob, jimž bylo svěřeno určiti cenu, zpravidla některé jsou důvěrníky jedné nebo druhé strany a že by pak nebylo spravedlivé za cenu uznati průměr návrhů.

K § 906: Druhá polovina § 1059 obč. zák. byla škrtnuta, protože obsahuje předpis o příslušnosti, jenž zřejmě nenáleží do kodifikace soukromého práva. Kromě toho není ustanovení, podle něhož se kupující pro překročení úřední sazby může domáhati náhrady škody, praktické; počítá s tím, že kupující je nucen splniti smlouvu, a dává mu dodatečnou možnost, aby vznesl nárok na náhradu. S druhé strany však nechtěla komise, aby tu platil § 710 (§ 879 obč. zák.), podle něhož každé právní jednání, které se příčí zákonu, je v plném rozsahu neplatné. Odmítnut byl také námět, aby se kupujícímu v takovém případě ponechala volba, zda chce celou smlouvu považovati za neplatnou, či zda sice chce splniti; avšak s výhradou práva žádati u politického úřadu náhradu škody. Navrhuje se toto: Smlouva nechť trvá a nechť je neplatná jediné potud, pokud cena převyšuje úřední sazbu. Uvažuje-li se situace, za které se zpravidla ustanovují pro věci úřední ceny - ať na stálo, ať pouze pro dobu výjimečných poměrů -, doporučuje se toto řešení jak s hlediska psychologického, tak s hlediska žádoucí ochrany osob hospodářsky slabších. Slovo "zboží" nahrazeno bylo širším slovem "věc". Ustanovení § 906 zahrnuje po názoru komise i případ, že byly ustanoveny t. zv. směrné ceny.

§ 1060 obč. zák. škrtl již subkomitét, ježto již všeobecné znění předpisů o zkrácení přes polovici hodnoty dopouští, aby koupě byla podle těchto zásad zrušena také v případě, že určení ceny je ponecháno třetí osobě.

Rubrika před § 1061 obč. zák. byla sloučena s rubrikou před § 1062 obč. zák., takže rubrika před §§ 907 a násl. zní "Práva a povinnosti stran".

K § 907: Toto ustanovení se vyslovuje o hlavních povinnostech stran, a to tak, že co do povinnosti prodávajícího přejímá § 891, co do povinnosti kupujícího § 1062 obč. zák. s některými změnami, o nichž srv. níže. Komise se rozhodla škrtnouti v § 1061 obč. zák. slova "věc až do doby odevzdání pečlivě opatrovati", aby se z nich nemohly činiti úsudky o právních následcích prodlení věřitele; srov. Schey, Mora creditoris, str. 120.

Proti starému tekstu § 1062 obč. zák. je druhá věta § 907 podstatně zkrácena:

a) v souhlase s tím, co bylo shora podotčeno k § 891, vypuštěna byla zmínka o povinnosti převzíti věc; tím přejímá osnova myšlenku judikátu č. 179;

b) škrtnuto bylo ustanovení, že trhová cena má býti zaplacena v hotovosti, protože v obchodě se nyní ve značné míře pracuje s náhražkami hotových peněz.

Za § 907 byly zařaděny nové §§ 908 a 909, které podobně jako §§ 448 a násl. občanského zákoníka pro Německou říši a čl. 351 obchodního zákoníka (§ 341 zák. čl. XXXVII/1875) upravují otázku, jak se rozvrhují náklady spojené s provedením trhové smlouvy. Ustanovení nemá formy pravidla vykládacího, pro jaké není podkladu, nýbrž vyslovuje, odvažujíc zájmy obou stran, právní zásady, jež ovšem nejsou povahy donucující. O nákladech, jež jsou spojeny se zřízením hypotéky, nebylo třeba v této souvislosti mluviti, nýbrž jediné o koupi věci nebo práva. Stejně se nemluví o nákladech na obal, neboť obal nemá v přítomné době takového hospodářského významu, aby bylo třeba dáti o něm zvláštní ustanovení. Má-li však v jednotlivém případě obal větší cenu, je na to zpravidla ve smlouvě dostatečně pamatováno. Předpis § 908 odpovídá dosavadním zvyklostem v obchodu. Pojednává o nákladech spojených s odevzdáním, zejména o nákladech na měření a vážení. Tyto náklady jdou na vrub prodávajícího, naproti tomu náklady spojené s odebráním a zasláním věci na jiné místo, než je místo, kde se má plniti, na vrub kupujícího. V § 909, věta 1 se pojednává o tom, kdo koupí nemovitost nebo právo váznoucí na nemovitosti; všechny náklady, počítajíc v to náklady spojené s knihovním zápisem, nese nabyvatel. Druhá věta jedná o prodeji jiné věci nebo jiného práva. Všechny náklady spojené s převodem nebo se zřízením práva jdou na vrub prodávajícího.

K §§ 910 až 914: Po vzoru čl. 347 obchodního zákoníka (§ 346 zák. čl. XXXVII/1875) upravují tato ustanovení povinnost prohlédnouti věc a oznámiti shledané vady prodávajícímu, a to jako podmínku pro výkon správy. Ustanovení tato neplatí, jako čl. 347 obchodního zákona, jen o obchodech distančních, platí však jen o movitých věcech (návrh Dr. Munka a Poradního sboru pro otázky hospodářské). Předpisy tyto platí jediné při smlouvě trhové, nikoli též na př. při smlouvě o dílo. Z tekstu plyne, že kupující nemusí věc prohlédnouti ihned, jakmile mu byla dodána; postačí, provede-li se prohlídka v náležité době, jak je v souhlase s pravidly řádného hospodaření. To platí stejně o rozsahu povinnosti věc prohlédnouti; vady, jaké může poznati jen znalec, nemusí kupující vytýkati, jestliže jich nezpozoruje. Avšak i takové vady, byly-li shledány teprve později, jest ohlásiti prodávajícímu bez zbytečného odkladu. § 912, přejímaje zásadu obchodního práva, praví, že postačí, když se výtka vad včas vypraví. Pro výtku se nepředpisuje forma písemná. Další paragraf, § 913, dává ustanovení o případu, že prodávající vadu lstivě zatají nebo výslovně připoví, že věc je bez vad. Pak nárok na správu nezanikne. Poslední paragraf této skupiny upravuje povinnost kupujícího postarati se o věc, když dodávka byla vadná. Tato povinnost nebrání zcizení.

§ 914 zajisté neplatí jen při smlouvě trhové; povinnost v něm ustanovená bude se moci při jiných smlouvách opříti o zásadu § 757. Budiž v této souvislosti vzpomenuto, že se vyskytl návrh, aby §§ 910 až 914 nebyly obmezovány na smlouvu trhovou, nýbrž rozšířeny na všechny záplatné smlouvy, při nichž některá strana plní věc, a aby byly za tím účelem zařaděny do hlavy o směně. Komise nepřijala tohoto návrhu soudíc, že při směně, která přece jen je spíše smlouvou přátelskou, nelze prohlásiti podstatný obsah §§ 910 až 914 za závazný ve všech případech.

K §§ 915 a 916: V § 1063 obč. zák. bylo až dosud ustanovení o prodeji na úvěr. Subkomitét chtěl ještě na doplnění vsunouti sem předpis vylučující pro prodávajícího na úvěr právo odstupu (§§ 760 a násl.); srv. čl. 354 obch. zák. (§ 352 zák. čl. XXXVII/1875). Proti tomu byly v superrevisní komisi projeveny pochybnosti, zda úprava obchodního zákoníka je vhodná. V důsledku toho byla také škrtnuta první věta odpovídající dosavadnímu § 1063 obč. zák. Místo toho se nyní navrhuje sociální norma ochranná. Výhrada vlastnictví zůstává přípustná; vlastnictví se nabývá v takovém případě až plným zaplacením trhové ceny. Otázka risika v době až do přechodu vlastnického práva na kupujícího řešena je v druhé větě § 915 výslovným předpisem, neboť prakse v těch směrech dosti kolísala. Výhrada vlastnictví je vázána na písemnou formu a v listině musí býti určen podle kalendáře den, kdy má býti trhová cena zaplacena. Naproti tomu byl odmítnut námět, že opis listiny, jak to platí při obchodech splátkových, musí býti vydán tomu, kdo kupuje pod výhradou vlastnictví. Superrevisní komise uvažovala také o tom, zda není rozporu s ustanoveními §§ 88 až 90 osnovy o výhradě vlastnictví ke strojům. Uznala však, že tu rozporu není.

K § 917: Ustanovení toto, jež přejímá § 1065 obč. zák., nejedná již o koupi věci očekávané, nýbrž o úhrnkové koupi očekávaných užitků nějaké věci nebo naděje na ně. Předpis zahrnuje nyní jak emptio rei tak i emptio rei speratae a dává ustanovení o tom, kdo nese nebezpečenství.

Za § 917 byly zařaděny jako § 918 předpisy §§ 1064 a 1066 obč. zák., ale tak, že se nový paragraf přímo dovolává jediné §§ 892 až 897 (§§ 1048 až 1052 obč. zák.).

K § 919: Ustanovení § 1067 obč. zák. bylo převzato bez věcné změny. Vyhovujíc podnětu ministerstva financí, jenž odpovídá také terminologii superrevisní komise, přeložila komise slovo "Nebenverträge" slovy "Vedlejší úmluvy".

K § 920: § 1068 obč. zák. zůstal až na stylistické úpravy beze změny. Sluší připomenouti, že v superrevisní komisi vznesen byl vážný odpor proti ústavu zpětné koupě, jmenovitě v směru naznačeném v judikátu č. 25 (zákaz vyhraditi zpětnou koupi třetí osobě, která není aspoň spoluvlastníkem nemovitosti). Shledalo se však, že by se škrtnutím ustanovení o výhradě zpětné koupě dosáhlo jen toho, že by vzrostly nešvary s tímto ústavem spojené. Zvolena byla taková formulace, aby bylo jasno, že nejde o pactum de retroemendo (srv. Krčmář, III, 1929, § 67).

K § 921: Také § 1069 obč. zák. zůstal bez věcné změny. Při projednávání poukazováno bylo na ustanovení § 498 obč. zákoníka pro Německou říši a na § 1178 uherské osnovy z r. 1913, na konec však bylo odmítnuto převzíti tato ustanovení, jejichž pojmové východisko je jiné než východisko občanského, zákoníka. Úspěchu také neměl odpor proti tomu, že se kupujícímu, jemuž při výkonu práva zpětné koupě bude nahrazena trhová cena, přiznává náhrada mimořádných nákladů, jež učinil, aby věc zachoval; vycházelo se z toho, že by tyto náklady byly stihly toho, kdo s výhradou zpětné koupě prodal, kdyby věc byla zůstala v jeho držbě, takže právem lze jemu náhradu těchto nákladů uložiti. Vedle viny je jmenována náhoda, za kterou se odpovídá, aby byl soulad s jinými ustanoveními návrhu.